Friday, July 20, 2018

Hanka aneb Multikulti prázdniny

Jedno léto jsem pracoval jako programový referent v mezinárodním táboře mládeže ve Vysokých Tatrách. Zkamarádil jsem se se svou vrstevnicí Hankou, která tam měla na starosti španělsky mluvící účastníky, to jest Kubánce.
Trávili jsme spolu všechen svůj volný čas, to jest sedávali jsme spolu při večeřích. Jednou jsem jí vyprávěl, co se přetřásalo na táborové radě. Táborový lékař si postěžoval, že má plné ruce práce. Nedělá prý nic jiného, než že ošetřuje klukům z francouzské skupiny do krve odřené penisy. Myslel jsem, že se Hanka tomuto vyprávění s chutí zasměje, ale ona naopak zesmutněla. "Francouzi jsou chlapíci," řekla. "To se našim klukům nemůže stát." Teď jsem zesmutněl zase já. "Naši kluci", to jsem přece i já. Její invektiva se mě dotkla. Abych to napravil, položil jsem Hance pod stolem ruku na koleno. Poněkud roztála, vyhrnula si sukni výš, a roztáhla nohy. Pomalu jsem postupoval po jejím stehně výš, a když jsem dorazil úplně nahoru, prudce dala nohy zase k sobě a zašeptala mi do ucha číslo chatky, kde bydlí.
Toho večera jsem si sice penis do krve nerozedřel, nicměně Hanka byla asi spokojená, protože když jsme se loučili, řekla, že zítra budeme pokračovat.
Jednoho večera, když jsme takto už asi týden vzájemně pečovali o svá těla, Hanka ještě před polévkou avizovala, že dnes žádné sexuální radovánky. Zeptal jsem se, co se stalo? Navštívil ji snad kardinál? "Kdepak, nic takového, jen jsem nevyspalá. I já jsem se už seznámila s tvým doktorem." Nedovolila mi namítnout, že to není "můj doktor", a pokračovala. "Doktora vzbudili v jednu hodinu v noci, že se něco stalo u Kubánců. Jelikož doktor neumí španělsky, vzbudil i mě. Když jsme vstoupili do jedné z jejich chatek, u dveří stál nahý snědý kluk se slamákem na hlavě a s cigaretou v koutku úst. Na posteli pak ležela na břiše nahá bílá dívka, a ze zadku a horní části stehen měla jednu velkou modřinu, na mnoha místech krvácející. Doktor se jí s mou lingvistickou pomocí zeptal, jestli má zavolat policii, anebo jestli podáme trestní oznámení. Šťastně vypadající dívka se líbezně usmála, očkem hodila zamilovaný pohled na kouřícího partnera, zavrtěla hlavou a řekla, ´de ninguna manera´." Pro nás, kterým se nedostalo filologického vzdělání, Hanka přeložila, "Ne, v žádném případě."
"Doktor se dál nevyptával, a pustil se do toho, čemu rozuměl, a kvůli čemuž byl povolán. Vyčistil dívce zadek dezinfekčním roztokem, a když ten uschnul, potřel hýždě hojivou mastí. Když jsem se vrátila do své chatky, nemohla jsem usnout. Byla jsem rozrušená z toho, co jsem viděla. Paradoxně jsem začala té do krve ztýrané holce závidět. Mocně jsem zatoužila něco takového zažít i já. Nemám teď jiného partnera, než tebe, takže je to na tobě." Mohutně zívající Hanka na odpovědi na nadhozenou otázku netrvala. Zatím.
Ale na druhý den, když jsme se mazlili v posteli, se k tomu nápadu vrátila. "Tak co bude s tím výpraskem?" Nechtělo se mi vyhovět jejímu bláznivému rozmaru, a tak jsem celou věc převedl na srandu. "Tobě jistě jde o to, aby doktor i tobě přišel ošetřit tvou hezkou nahou prcku." "Seš hnusnej paranoidní parchant," pravila a otočila se ke mně zády. Ale dlouho to nevydržela. Otočila se ke mně, a na tváři se jí rozhostil šibalský úsměv. "Ale, možná, že to není tak špatný nápad. Doktor by s tím výpraskem jistě nedělal takové drahoty, jako ty." Teď jsem byl já na řadě, abych se urazil. Otočil jsem ji na břicho, jednou rukou jí přitlačil záda, aby se nemohla hýbat, a druhou rukou jí naplácal na dost velké kulaté půlky tolik, až mě umdlévala ruka. Asi to bylo to, co od toho Hanka očekávala, protože sex, který následoval, byl plný dosud nevídané vášně.
Tak ke každonočnímu souložení teď přibyly výprasky rukou, jako hlavní mimokoitální aktivita.
Asi po týdnu takových radovánek nasadila u večeře vážný tón. "Byla jsem dnes u Vladka." "Kdo je to Vladek?" zeptal jsem se naivně. "Ne Vladek, ale Vladko. Doktor. Myslela jsem, že se znáte." Známe, vídáme se na táborové radě, ale neměl jsem tušení, jak se jmenuje. A už vůbec ne křestním jménem. "Řekla jsem mu, že mě nesnesitelně bolí slepák. Vyšetřil mě, a pak pravil, ´Ste simulantka. Ešte k tomu mizerná simulantka. Zaslúžili by ste si po holej riti.´ Ano, přesně tak to řekl. ´Po holej riti´. A já jsem mu odvětila, ´Tak jo.´ Nařezal mi řemenem rovnou v ordinaci. Byla jsem přehnutá přes zubařské křeslo. Když jsme byli v nejlepším, přišel jeden z dalšího turnusu Francouzů." Hance se zamlžily oči.
Nadlouho se odmlčela. Zřejmě si v duchu přehrávala své nejnovější dobrodružství. Anebo si už  sumýrovala, jak mi řekne pointu dnešního večera?
"Vladko umí šoustat stejně dobře, jako ty, ale ve výprascích se vyzná daleko líp. A taky není tak protivně politicky korektní. Víš, co mi řekl, když jsem se ho zeptala, jestli je pravda, cos mi vyprávěl o těch Francouzích? ´Je to čistočistá pravda, až na to, že som nepovedal, že som im ošetroval penisy, ale kokoty.´"
Znova se odmlčela, než vyrukovala se zlatým hřebem. "Bylo mi s tebou docela fajn, ale život jde dál. Jistě si rychle najdeš nějakou mladou mršku. Třeba z té ruské skupiny, co se dnes ubytovala."

Tuesday, July 17, 2018

Alena aneb Velikonoční reminiscence









Velikonoční tradice jsem vždycky dodržoval a ctil, ale tak nějak po svém. Nikdy jsem nechodil po koledě, nikdy jsem nehonil děvčata s korbáčem po vsi. Vždycky jsem pomlazoval jen ženy, co byly v domě. Nejprve matku a babičku, později bratrovu dívku a nakonec svoji dívku, pozdější ženu. Dělal jsem to ale jen symbolicky. Až jsem se styděl, jak symbolicky.

Dva roky po svatbě, v úterý po Velikonocích, jsem vylezl z vany, když mě něco štíplo na zadku. Otočil jsem se a spatřil manželku s pomlázkou, po včerejšku skoro nepoužitou. Ač to nebylo úplně nepříjemné, dosud mokrý jsem se dal na útěk, stejně jak ta děvčata z Ladových obrázků prchající po návsi. Ale stejně jako ta děvčata nemají šanci opravdu utéct, neměl jsem takovou šanci ani já. V malém bytě nikam neutečeš. Po několika ranách dopadnuvších hlavně na ramena a na záda jsem se octl ve slepé uličce ložnice. Tady už pomlázka tančila, kde tančit má. Po zadku. Dostal jsem dobrých dvacet, než se Aleně podařilo svalit mě na postel. Nohy vyletěly do vzduchu a ztratil jsem půdu pod nohama. V této poloze, když ani kolena se nemají o co opřít, je prakticky nemožné se vymanit, zejména když vám partnerka tlačí vší silou na záda. Uvědomil jsem si bezvýchodnost této situace, a přestal o vymanění usilovat. No co, je velikonoční úterý, a podle tradice se v některých krajích pomlazují kluci a muži. Tisíce, ba i miliony děvčat to přežijí, přežiju to i já. Dostanu v dospělosti první výprask, a hned na holou.

Alena se o mé pomlazení starala opravdu důkladně. Stála mezi mýma roztaženýma nohama, a švihala mě po zadku, co se do něj vešlo. Jak se říká, nepočítaně. Zkuste taky počítat, když je frekvence dva až třikrát za sekundu. Když byl konec a já se postavil, objala mě, a pravila "Promiň! Jestli chceš, můžeš mi to oplatit." I já jsem ji objal. "Možná někdy jo, ale teď mám s tebou jiné plány." Rychle pochopila, spěšně se svlékla a nabídla mi své mladé tělo.

Že výprask na zadek pomáhá mužům zlepšit erekci, o tom jsem slyšel. Ostatně, to mi ani nebylo příliš zapotřebí. Byl jsem mladý, a erekci jsem měl docela slušnou. Ale nejde jen o erekci. Sex po výprasku má docela jinou kvalitu. Že by se zvýšila produkce hormonů? Zajímavé ale je, že výprask muže působí i na ženu. Docela jinak reagovala, než jindy. Byl to nejkrásnější sex mého dosavadního života. I Alena si to pochvalovala. Opatrně mě švihla přes ochablý úd a pravila, "Škoda, že jsi tu pomlázku včera tak odflákl." "Co není, může být." Vzal jsem jí pomlázku z ruky a švihl ji po prdelce. "Jůj," vykřikla a pohladila si ten švihanec rukou. "Nevěděla jsem, že to tak štípe." Potom se pohladila i v rozkroku a řekla, "Ale funguje to. Zase bych si dala říct. A už po jednom švihnutí. Asi si u tebe někdy objednám větší výprask." Přitulila se ke mně, uchopila do ruky opět ožívající úd a políbila mě na jazyk. "Určitě si ho objednám."

Milovali jsme se té noci ještě několikrát. Pomlázka byla po několika dnech sice už k nepotřebě, ale my jsme si na její služby tak zvykli, že jsme si rychle obstarali náhradu. Z blízkého lesa jsme si donesli pár pěkných prutů. Jeden z nich jsme vyzkoušeli přímo na místě, aby byla jistota, že jsme si neuřízli nějaký šmejd. Cestou domů jsme potkali pár lidí, kteří po nás udiveně koukali, někteří z nich i závistivě. Abychom tomu napříště předešli, koupili jsme si ratanovou rákosku a kožené důtky s 48 prameny. Jeden z těchto nástrojů byl v permanenci aspoň jednou týdně po příštích patnáct let. Než vypukla aféra s anonymem. Ale o tom zase jindy.