Thursday, May 19, 2016

Seznámili jsme se v rychlíku z Košic do Prahy


Seznámili jsme se v rychlíku z Košic do Prahy

 

Čekal jsem už na nástupišti, když expres přistavovali, takže jsem nastupoval do úplně prázdného vlaku. Usadil jsem se v oddělení první třídy, a vytáhl si rozečtenou knížku. Do odjezdu vlaku zbývalo deset minut.

Když nádražní rozhlas ohlásil, že rychlík do Prahy je připraven k odjezdu, a když výpravčí kladl k ústům píšťalku, prosupěla kolem mého okna jakási postava, o níž jsem nebyl schopen rozhodnout, zda je mužská nebo ženská. Když se vlak rozjel, měl jsem se dozvědět, že poslední opozdilec je ženská. Vtrhla totiž do mého kupé. Zeptala se, zda je zde volno. Bylo mi proti mysli, že nebudu v kupé sám, ale co jsem měl dělat: přisvědčil jsem. Dokonce jsem jí beze slova vyložil na poličku dost těžkou kabelu.

Až mnohem později jsem si ji trochu lépe prohlédl: kolem čtyřicítky, plnoštíhlá postava, 170 cm, 70 kg, vlasy trochu do zrz, oči čórnyje, kak dva ugle. Na sobě měla dosti levný, ale dobře padnoucí, čistý a nažehlený kostým barvy ladící spíš s jejími vlasy než s očima, na levé klopě mosazná napodobenina zlatého perského šperku z doby Alexandra Makedonského – řvoucí lev ve výskoku. Sněhobílá halenka, pohodlné kožené boty, krátké ponožky stejné barvy jako kostým. Bez punčoch. Jen lehounce napudrované tváře. Žádný jiný mejkap. Zkrátka, žádná misska, ale ani žádná stará praženice.

Když se vydýchala  ze sprintu po nástupišti, zeptala se mě, co čtu.  Nemínil jsem se s ní bavit – už to bylo dost špatné, že si nesedla někam jinam – a tak jsem, opět beze slova, otočil knihu tak, aby si mohla přečíst titul.

„Jé, vy čtete anglicky,“ podivila se, když nahlas přeslabikovala nadpis. „O čem to je?“

Na tuto otázku se nedá odpovědět beze slov, jen pouhým gestem, tedy pokud  nechci vypadat jako venkovský balík, právě odtržený od řetězu. A to nechci. Ach jo, asi toho dnes moc nenačtu. Zavřel jsem knihu a začal vyprávět, snaže se, abych vypadal co možno nejchladněji. Je to kniha britského spisovatele, velmi populárního v druhé polovině století, které před několika měsíci skončilo. Pojednává o londýnském dělníkovi Anthonym, jehož sestra a bohatý švagr se vypraví na sedmnáctistopové, vlastnoručně postavené plachetnici  přes Atlantik, s úmyslem usadit se v cíli cesty, v západní Kanadě. Hrdina se ale po několika měsících dovídá, že plachetnička ztroskotala v souostroví Tuamotu, a že oba jeho příbuzní pravděpodobně zahynuli. Švagrův právník Anthonymu oznamuje, že na základě švagrovy poslední vůle byl jmenován poručníkem své desetileté neteře Nath a správcem jejího zděděného jmění. Vzápětí se však ukazuje, že švagr se před odjezdem veškerého majetku zbavil, a stržené peníze investoval do koupě diamantů. Diamanty však nejsou nikde k nalezení. Anthonymu dochází, že příbuzní vzali diamanty  (ilegálně) s sebou, a že tyto jsou tudíž nepochybně schované někde ve ztroskotané plachetnici. Chce-li tedy důstojně plnit funkci poručníka, musí najít cestu, jak neteřino dědictví  z loďky získat zpět. Ač žije z ruky do úst a nemá žádný majetek ani úspory, vydává se na dobrodružnou cestu do Pacifiku.  S pomocí dobrých kamarádů, své nevšední technické zručnosti, a v neposlední řadě díky svému šarmu se mu to s minimálními náklady podaří. V místě, do kterého jsem dočetl, je Anthony v půli cesty, na Havajských ostrovech, a hledá co nejlevnější, pokud možno bezplatnou cestu dál.

Má společnice mi napjatě naslouchala, a když jsem já skončil, ožila, a ujala se slova. Havajské ostrovy jsou její dávná, dosud nenaplněná touha. Jako mladice si dopisovala s jedním Havajanem, a jeho fundované vyprávění a zasílané fotografie, gramofonové desky, kalendáře a časopisy způsobily, že toho o ostrovech  hodně ví, a touží je jednou vidět na vlastní černé oči. Vyprávěla o Pearl Harboru, o havajských sopkách, o orchidejích, o pláži Waikiki, a dokonce zanotovala pár romantických havajských melodií. Trochu se zarděla, když mluvila o havajských tanečnicích, oděných jen do sukničky z palmových listů.

Od Havaje jsme přešli ke svým ostatním cestám za hranice všedních dní. Tady jsem měl už i já co říct (třebaže ne tolik, co má společnice). Už mi nějak přestalo vadit, že nemůžu číst. Než jsme probrali (a důkladně pomluvili) Francii, Izrael a Britské ostrovy (ona) a Maďarsko, Německou demokratickou republiku i Sajůz něrušímyj (já), byli jsme v Hranicích, kde jsem vystupoval, abych přestoupil na přípoj směrem na Brno. Rozloučili jsme se, a neznámá pokračovala dál do Prahy, nebo kam vlastně? Za šest hodin jsem se o ní vlastně nic nedozvěděl.

Kráčel jsem po nástupišti, když mě zrzka vykloněná z okna rozjíždějícího se vlaku požádala o adresu. Obvykle trpívám tak zvaným schodovým syndromem, to jest, že až na schodech odněkud mě napadne, co trefného jsem měl říct, nebo co nemístného jsem neměl udělat. Nevím, kde se ve mně tentokrát vzala ta duchapřítomnost, že jsem za zlomek sekundy – a rozjíždějící se vlak víc než zlomek sekundy nenabízí – analyzoval situaci, a dokázal se správně rozhodnout. Váhavě jsem připustil, že společné cestování mi sice nebylo nepříjemné, ale rozhodně jsem v duchu odmítl jakýkoliv trvalejší kontakt. Nemínil jsem jí proto dát svou poštovní adresu. Mí rodinní příslušníci, a zejména jeden, by si mohli špatně vykládat skutečnost, že jsem se seznámil, a navázal  kontakt s nějakou ženskou (jak už se v nejednom případě stalo). Nemluvě o tom, že by u nás třeba mohla někdy zazvonit. Nemínil jsem jí dát ani svou hlavní mailovou adresu, v níž figuruje moje pravé jméno. Proto jsem za zrychlujícím se vlakem vyštěkl alternativní mailovou adresu s dosti hanlivou přezdívkou, jakou mě v dětství počastovali kluci z nepřátelského gangu. Ukájel jsem se nadějí, že třeba nemá internet, nebo že si adresu nestihla zapamatovat.

Zapamatovala si, a internet má. Ozvala se ještě téhož dne. Chtěla vědět, jak to dopadlo s tím amatérským hledačem diamantů. Bez podpisu, bez adresy. Ještě stále nevím ani jak se jmenuje. Nu, což. Jak se do lesa volá, tak se z něho ozývá.  Když jsem knihu za pár dní dočetl, popsal jsem jí stručně pokračování děje, a podepsal jsem se tou hanlivou přezdívkou. Neurazila se. Odpověděla, navázala na náš hovor ve vlaku. Postupně se mezi námi rozběhla pravidelná virtuální korespondence. Psali jsme si o knížkách, o cestování, o hudbě  i výtvarném umění. Taky trochu o politice, o dějinách, a jak ty věci spolu souvisí. Musel jsem jí přiznat, že je inteligentní, sečtělá, a že má vytříbený styl i vkus. A nevnucovala se. Přestal jsem mít strach jak z ní, tak i z toho, že by mi mohla nepříjemným způsobem zasáhnout do života. Stále jsme si vykali, stále jsme se neznali jménem. Nikdo z nás neudělal krok k tomu, aby se to změnilo.

Po několika měsících  se do intelektuální korespondence, která mi vcelku vyhovovala, začal vkrádat osobní tón. Bývalý manžel jí dělá problémy, stupňuje požadavky na dříve společný majetek, popouzí proti ní dospělou dceru tak, že ta se od ní odstěhovala, šéf v úřadě si myslí, že rozvedené jsou lehké zboží, sousedka nalevo chová spoustu koček, které se chodí mrouskat do její zahrady, soused napravo o ní roznáší pomluvy, plzeňská teta ovdověla, chtěla by se k ní nastěhovat, když je teď sama ... Každá taková stížnost obsahovala nepsanou žádost o pomoc, o radu. Nejsem psycholog, ani právník, a tak se mé „rady“ omezovaly na vágní útěchy, že exmanžel se unaví, dcera se s matkou udobří, šéf se vzdá, když pochopí, že nemá šanci, sousedčiny kočky sežere orel. Po čase jsem se začal opakovat, což činím strašně nerad, a tak se intervaly mezi jejími dopisy a mými odpověďmi začaly prodlužovat, a mé odpovědi krátit. Odpovídal jsem jen na každý druhý, později na každý třetí. Když jsem nechal bez odpovědi pět nebo šest dopisů, zřejmě podvědomě rozhodnut s ošemetnou korespondencí skoncovat, napsala mi dlouhý srdceryvný dopis, jehož tresť spočívala v obavě, že jsem se na ni rozhněval, nebo (což je horší), že jsem onemocněl. Odpověděl jsem jí (poměrně rychle), že nemám proč se na ni zlobit, a že jsem zdráv jak  ryba. Ale že jsem starý nepořádník, hříšník a fláma, firma všem známá, a že bych zasloužil na holou.

Tentokrát jsem dostal odpověď za několik minut. Zdálo se, že na něco takového čekala. Napsala mi, že až se příště uvidíme, že mi dá, co si zasloužím. S citem, ale s chutí. „Jo, a jmenuju se Zdeňka, a bydlím ...“ (napsala přesnou adresu v městečku, o němž jsem nikdy neslyšel).

Následovaly asi dva týdny nejistoty: rozhodnutí napsat    něco od plic se v rychlém sledu střídala s rozhodnutími nenapsat jí nic, a už nikdy. Období spravedlivého rozhořčení se střídala s obdobími bezútěšného flegmatismu. A pak jsem si řekl, proč ne? Mám-li věřit časopisům, které se po převratu už nemusely pašovat,  a internetovým portálům, které se rozmnožily jak houby po dešti, vydržely to tisíce, možná miliony lidí, ba i žen. Proto jsem se rozhodl postavit se k věci jako chlap, a vyžrat si, co jsem si nadrobil. Napsal jsem, že přijedu přespříští pátek.

Na odpověď jsem nemusel čekat snad ani celou minutu. „OK. Budu připravená.“ Kdoví, co tím myslela.

Bydlela v nevelkém, ale úhledném rodinném domku obklopeném ze všech stran zahradou. K nejbližšímu sousednímu, dost podobnému domku, bylo nejméně 50 m. Měla nachystané chlebíčky, a do dvou sklenek nalila dost kyselé místní víno. Když jsme pili první deci, navrhla mi tykání, „s ohledem na to, co se spolu chystáme provést“. Myslím, že jsem se začervenal. V půlce druhého deci mě poslala do koupelny.  „Tvůj ručník je modrý, s bílým mikymausem.“ Vrátil jsem se v trenkách. Lehce mě plácla pravou rukou po levé půlce, a řekla „Dohodli jsme se, že na holou!“  Na ničem jsme se nedohodli. Stavěla na jediné mé nepředložené čtvrtvětě. Ale nechtěl jsem se s ní hádat. Otočil jsem se stranou, a stáhl si trenky. „Nemusíš se odvracet. To není tvoje vina, že máš menšího ptáčka.“ Nejraděj bych ji zulíbal. Řekla „menšího“ a ne „malého“.

Ukázala mi, jak si mám kleknout ke gauči, a jak se mám opřít horní polovinou těla. Přisunula si ke gauči židli, a začala mě oběma rukama plácat po zadku. Ze začátku mírně, později přidávala na intenzitě. Občas přestávala, a konečky prstů mě hladila po hýždích. V pozdějších fázích zajížděla prsty mezi půlky, a dráždila mi anální otvor. Začal jsem chápat, co na tom ti příznivci spankingu, o nichž jsem dosud jen četl, mají.

Asi po hodině přestala. Myslel jsem, že je konec, a byl jsem (kupodivu) poněkud zklamán. Chtěl jsem vstát, ale zarazila mě. „To není všechno. To bys z toho vyšel lacino.“ Odběhla, a vrátila se s asi metr dlouhým rovným hladkým prutem a s důtkami. Prut byl čerstvý. Nejspíš ho těsně před mým příchodem uřízla nebo ulomila někde v zahradě. Ale důtky byly použité, přesněji řečeno používané, ještě přesněji řečeno často používané. Kožené pramínky, kdysi černé, chytily mrtvolně šedivý nádech, rýhování dřevěné rukojeti bylo vyhlazeno v místech, kde se o ni opíraly prsty. Trochu jsem se podivil, ale skládačka už začínala dávat smysl.

Znovu upravila mou polohu u gauče. Tentokrát jsem musel víc roztáhnout stehna. Vestoje mě začala mrskat důtkami. Nechápu, proč jsou důtky tak obávané, tedy pokud nejsou pobité olověnými cvočky, nebo ocelovými háčky. Důtky s  iks řemínky stimulují současně iks míst, a síla, se kterou dopadají, je ikskrát menší, než třeba u prutu. Jak jsem se měl za chvíli přesvědčit.

Když skončilo zahřívací kolo, přišel na řadu ten prut. To už bylo jiné kafe. Třebaže po předchozích dvou hodinách nebyl můj zadek už tak nepřipraven na opravdu důkladnou masáž, teď jsem musel zatnout zuby, a prsty křečovitě svírat potah gauče. Ale přece se teď nevzdám. Za koho by mě měla.

Zdeňka se neulejvala. Dobře mířenými švihy a poměrně značnou silou plnila můj zadek milimetr po milimetru červenými příčnými pruhy. Inu, co se divím. Vždyť napsala „s chutí“.  Měl jsem předsevzetí švihy počítat, ale asi při třicítce jsem se zasekl, a už jsem to nedohonil. Odhaduji, že jich nakonec bylo kolem tříset.

Asi v polovině prutové fáze mi už mrskání přestalo vadit. Už jsem se přestal modlit, aby už byl konec, a začal jsem v tom nacházet zalíbení. Uvolnil jsem se. Zdeňka to okamžitě postřehla, a opět začala mrskání střídat s exkurzemi rukou mezi mé nohy. Teď nejen ke konečníku, ale i k penisu.

Když skončila, nedovolila mi znovu se osprchovat, ani se obléct. Říkala, že tím by se blahodárný  účinek akce oslabil, ne-li zcela zrušil. To jsem nechtěl. Bylo mi nádherně. Zasedli jsme ke zteplalému vínu. Když jsme  sedmičku dopili, Zdeňka říká „A co já?“

„Jak, co ty?“ ptám se.  „Všimla jsem si, že ti bylo hezky,“ řekla. Trefila hřebík po hlavičce, ale kdoví, jak na to přišla? „Myslíš, že si nezasloužím, aby bylo hezky i mně?“  Chvíli jsem na ni hleděl mlčky. Potom jsem ji uchopil za ruku, a dost surově si ji přitáhl k sobě, smýkl s ní na svůj klín a začal ji vyplácet. Moje ruka nedopadla na její  lehkými plátěnými šaty chráněné obliny ani třikrát, když se mi vymanila. Beze slova odešla do koupelny.

Zdržela se tam dost dlouho. Trochu jsem se nudil, a tak jsem si prohlížel nástroje, které použila. Prut byl nepochybně z dřínu, důtky měly šestatřicet kožených pramínků širokých asi 4 mm. Vrátila se nahá. Teď jsem měl možnost porovnat své povrchní hodnocení z vlaku se skutečností. Byla opravdu malinko nadměrná, ale veškerá ta nadměrnost byla dokonale rovnoměrně rozložena, takže nikde netrčelo nic navíc. Bříško  ploché, pás dokonale konvexní, pánev poněkud širší, ňadra trojky, zadeček jak vysoustruhovaný, hluboký žlábek mezi konvexně zaoblenými hýžděmi vybíhající nad úroveň gumy v kalhotkách, kdyby nějaké měla. Hahaha. Rovná, jen velmi jemně ochlupená stehna sbíhající se v podbříšku a tvořící tiskací písmeno lambda, nahoře s ostrým hrotem. Světle zrzavé chloupky na Venušině pahorku částečně vyholené a částečně vyčesané do tvaru psaného písmene ní, s uzounkými konkávními rameny. Konstatoval jsem její smysl pro geometrickou symetrii a zálibu v řeckých písmenech. Vlasy lesklé, husté, kolem uší mírně zvlněné. Uši drobné, bez náušnic, dokonce nepropíchnuté. Obličej souměrný, tváře baculaté, nos rovný, jemně pihovaný, na bradě mělký dolíček, středně plné rty,  na levé čelisti pod uchem nevelké mateřské znaménko. Žádný (viditelný) mejkap. Ramena a krk opálený, ostatní tělo barvy zdravého příslušníka kavkazské rasy. Zřejmě v zahradě pracovala v kalhotách a v tričku bez ramínek. Až na to, že byla přece jen už trošičku přestárlá, její parametry se blížily spíše té missce, než staré praženici.

Neušlo jí, že si ji zvědavě prohlížím, ale nic proti tomu nenamítala. Naopak. Pod záminkou, že zapomněla zhasnout v koupelně, a že musí  odnést prázdné skleničky  a láhev do kuchyně kolem mě několikrát prošla, abych ji viděl ze všech stran. Byla si vědoma, že má co ukazovat.

Konečně zaujala u gauče podobnou polohu, jako před nedávnem já. Kolena  měla od sebe, a ze středu její nádherné prdelky na mě svítilo růžové sluníčko anusu. Začal jsem ji plácat oběma rukama. "Proč to neděláš pořádně?" okřikla mě. "Mám vstát, chytit prut, a ukázat ti, jak se to má dělat?" Nic jiného bych si nepřál, pomyslel jsem si. Ale ještě jsme se neznali tak dobře, a tak jsem raděj zůstal potichu. Její kritika byla oprávněná. Byl jsem vychován v duchu přísloví ´Ženu ani květinou...´, a tak to, co jsem jí dosud dělal, bylo spíš hlazení. Ale pro mě to bylo příjemné. Tak jsem přitvrdil. Po manuální fázi jsem, jsa bez fantazie, kopíroval její postup: důtky a prut. Když jsem začínal s prutem, rozhodl jsem se počítat, a umínil si, že tentokrát se nespletu. Při šedesátce řekla "Stačí". Potom dodala o něco tišeji: "Zatím." Zřejmě počítala i ona.

Bylo po výprasku, ale Zdeňka zůstávala klečet u gauče. Z náhlého popudu jsem si jí klekl mezi nohy, a zabořil jazyk do růžového sluníčka. Kdoví, co to udělá?

Neudělalo to nic. Ozývaly se jen vzdechy slasti. Když jsem důkladně vylíbal horní dírku, vonící nějakým parfémem, ještě jsem ji promasíroval nejprve jedním, potom dvěma prsty. Potom jsem zavelel: "Teď si lehni na záda. Ještě tu druhou dírku." Začínal jsem být oprsklejší.

"Půjdeme raději do postýlky," řekla mazlivě. V ložnici jsem si nad ni klekl obkročmo, a začal s líbací maturitou. Začal jsem čelem, očními  víčky a ušními lalůčky. U úst jsem se zdržel déle. Vsunula mi jazyk dovnitř   a dychtivě mi olizovala dásně i patro. Když jsme se vyměnili, lačně si mě vcucla, a malinko skousla zuby. Vděčně mi hrábla rukou mezi nohy. Hroty ňader měla tvrdé jak beton. Když jsem je sevřel mezi rty,  beze studu křičela rozkoší.

Poněkud ji překvapilo, když jsem od pupíku nečekaně přešel rovnou k prstům na nohou a k chodidlům. Odtud jsem pomalu postupoval zase nazpět přes nárty, kotníky  a holeně ke kolenům a stehnům. Ve finále jsem zapíchl jazyk do hrotu písmene ní. Mlel jsem s ním doprava i doleva, nahoru i dolů. Vonělo to tam úplně jiným parfémem.

Když mě jemným gestem vytlačila, zvedl jsem se na rukou, a vnikl do ní.

Krátce jsme se milovali. Neříkala nic. Asi jsem ji zklamal.

 Místo večeře jsme zůstali bez šatů v posteli, příjemně unaveni, a povídali si. "Napsala jsi mi ´s citem, ale s chutí´. To ´s chutí´, to ti vyšlo, ale kde zůstalo to ´s citem´?" ptám se. "To bys teprve viděl, jak je to bez citu," obořila se na mě. "Teď máš zadek pěkně červený," pohladila mi ho, " a tady" – sáhla mi do rozkroku – "hezké pocity. Aspoň doufám. Ráno však barva zbledne, a zůstane leda pocit příjemného tepla. Ale kdyby to bylo s méně citem, fialové jitrnice by se ti hojily několik dní, a celou tu dobu bys měl potíže se sezením, jak se o tom píše v pornopovídkách. A kdyby to bylo úplně bez citu, zůstaly by ti jizvy na celý život. A taky bys to nemusel přežít. I o tom se píše v literatuře." Nějak moc se v té literatuře vyzná, pomyslel jsem si. Ale když jsem si vzpomenul na ty opotřebované důtky, už jsem se moc nedivil. Když nám došla slova, pokračovali jsme v mazlení. Tu dostala příležitost ruka, tu jazyk.

Ráno jsem se znovu pokusil o milování. Jemně a mlčky mě odstrčila a naznačila mi, že jí mám lízat klín. Rád jsem jí vyhověl. Znovu jsem  zabořil tvář mezi její pysky, a lízal jí mušličku, a občas jemně zakousl do klitorisu. Teď tady nebyl cítit žádný parfém. Pouze vůně čistotné, zdravé, sexuálně nejspíš poněkud strádající lidské samice. Asi po čtvrthodince mě zmanipulovala do polohy 69. Téměř okamžitě jsem se vystříkal. Zdeňka mě ale nepustila. Jazykem si přitiskla mé ochablé mužství k patru, zuby se mírně zakousla do kořene, a cumlala ho jako pouťový pendrek. Úd se mi znovu postavil, a byl znovu schopen plnit funkci, k níž byl stvořen. Tentokrát to trvalo mnohem déle. Něco takového se mi nepodařilo několik let.

Když jsme se opět ocitli tváří v tvář, přitulila se ke mně ňadry, koleno mi zabořila do rozkroku, a vlepila mi dost dlouhou pusu na francouzský způsob. Bylo vidět, že chce něco říct, ale že se ostýchá. Štípl jsem ji do zadku a povzbudil ji. „Víš,“  vylezlo z ní konečně, „nesouložíš špatně, abys nepochopil nesprávně, že jsem ti uhla. Ale lížeš úplně jak bůh. To bych vydržela celé hodiny. Takže zůstaneme u orálu, ju?“

Po snídani, která spočívala v tom, že jsme si ve vaně dlouho vzájemně omývali pohlavní orgány a jejich okolí, jsme nasedli do její obstarožní škodovky, a zamířili k nedalekým nevysokým horám, spíš pahorkům. Z málo frekventované silnice druhé třídy jsme zabočili na ještě méně frekventovanou okresní silnici, a z ní pak na zcela pustou lesní cestu. Po čtvrthodině mírného, ale táhlého stoupání  se les rozevřel v dost velkou mýtinu. Vystoupili jsme  z vozu, a ještě kousek pokračovali pěšky. Po levé ruce se mýtina svažovala dolů. Tím směrem se otevíral rozhled do kraje zalitého sluncem pozdního léta. Po pravé ruce byl les, z něhož vybíhaly jazyky nízkého křoví, tvořící jakoby několik separé, jako stvořených pro milence.

Třetí separé od začátku mýtiny bylo hluboké asi čtyřicet metrů. Sem jsme zamířili.

Nepřekvapilo mě, že se Zdeňka svlékla donaha,  a lehla si na záda do měkké trávy, která nikdy nepoznala kosu. Následoval jsem jejího příkladu, a zalehl po jejím boku. Chvíli jsme se koupali ve slunečních paprscích. Ale za chvíli mě to přestalo bavit, a zašel jsem prozkoumat křoví, které nás obklopovalo. Vrátil jsem se s asi šedesáticentimetrovým tenkým proutkem. Když Zdeňka viděla, co na ni chystám, překulila se na bříško, a s napětím očekávala, co bude dál. Měla pravdu: včerejší mrskačka "s citem" už vybledla, a prdýlka byla znovu připravena pro další stimulaci. Švihl jsem ji ale jen jednou, a zarazil jsem se.

"Co je?" ptala se Zdenička. "Pokračuj! Na co čekáš?"

"Jde tady kolem nějaký mladý párek," odvětil jsem. "Musím počkat, až přejdou." 

„Klidně pokračuj. Ať se mladí poučí.“

Poslechl jsem ji. Rozkročil jsem se nad ni, a začal jsem ji mrskat tentokrát podélně, střídavě po obou hýždích. Periferním viděním jsem zaznamenal, že mladý párek se zastavil na okraji separé, a bezostyšně sleduje naše počínání. Když se mi proutek zlomil,  a já poklekl, abych  slíbal   ze Zdeniččiny zadničky bolest, mladí konečně odpluli.

Ulehl jsem k ní, a začal se věnovat cuchání ráno pečlivě učesaného řeckého písmene pod bříškem.  Asi mám něco s očima:  chvílemi jsem na prsty na pravé ruce vůbec nedoviděl. Opatrně jsem nadhodil otázku důtek. Zabořila mi nos mezi prsa, abych neviděl, jak se červená. Na  dlouhou chvíli zavládlo rozpačité ticho. Když začala vyprávět, cítil jsem, že se jí ulevilo, když se může vyzpovídat, možná prvně v životě, o věci, která ji bezpochyby značně tížila. Vdávala se jako panna, a tak se až pozdě dozvěděla, že její muž má velký úd. Tak velký, že by hloupé holky odchované pornografií, které nevědí, co to obnáší, řičely rozkoší. Při svatební noci necítila vůbec nic. Kromě bolesti, ovšem. Doufala, že se to časem srovná. Ale nesrovnalo se to ani pošesté, ani posedmé. Poosmé se vzepřela. Manžel byl zklamaný, ale nezlobil se. Uznával, že žena má nárok na slabší dny. Když ho ale odmítla ještě několikrát po sobě, došla mu trpělivost. Odepnul si pásek, seřezal ji, a potom ji hrubě znásilnil. Kupodivu, tentokrát zažila aspoň jakýž takýž náznak orgasmu. Tento scénář se jen s nepatrnými variacemi opakoval několik týdnů. Když měla Zdeňka narozeniny, manžel, který se jinak projevoval jako pozorný a milující muž, zkrátka dokonalý gentleman, ji pozval na slavnostní večeři do luxusní restaurace v okresním městě. Poněkud se spolu opili sovětským igristým, a po návratu domů si otevřeli ještě láhev vodky, rovněž sovětské. V alkoholovém oparu se Zdena přiznala, že jí jeho velké přirození vadí, ale že po výprasku se sex dá docela snést. Navrhla mu dohodu: když slíbí, že ji nebude znásilňovat, což jí také vadí, ona se na oplátku dá zmrskat dobrovolně, a stejně dobrovolně s ním půjde do postele. Koza se nažere, a vlk zůstane celý.

Manžel na dohodu přistoupil, a od té doby dostávala tři až čtyřikrát týdně výprask páskem, nebo klepáčem na koberce, kterému v tom kraji říkali prakl. Přes šaty nebo přes kalhoty. Byla to Zdeňka, kdo  navrhl, že by to bylo lepší na holou. Aspoň se potom nebudou muset zdržovat svlíkáním. Hahaha. Asi po roce manžel odněkud dovlekl důtky. Už tehdy byly second hand. „To víš, byl socialismus, a tyhle věci neletěly. Tvářili jsme se, že ani nevíme, že existují, a na co se používají. Natož, aby se vyráběly a prodávaly.“                      

„A tak to šlo den za dnem, rok za rokem,"  končila Zdeňka vyprávění. „Devatenáct let, dvěstěkrát ročně. Manžel  nebyl žádný surovec, a tak se výprasky i po nich následující soulože daly snést. Ale stejně jsem po celou dobu nepřestávala snít o muži s menším ptáčkem, který s ním bude umět zacházet. Hned, jak jsem tě viděla v Košicích přes sklo vagónu, jsem byla stoprocentně jista, že to budeš ty. A to jsem ještě netušila, jak ovládáš orál.Ten jsem nikdy předtím nezažila.“

„Ale nezdá se ti, že seš moc zvědavý?“ zachmuřila se Zdeňka, které zpovědí už otrnulo. „Myslím, že bys zasloužil na prdel.“ Neřekl jsem nic, ale Zdena si všimla, že jsem se zatvářil  pohoršeně. „No co!“ zmírnila Zdeňka tón.  „Když se dva mají rádi, může se mluvit i sprostě. Říkal to doktor Plzák.“  Tsss. Mají se rádi. Doteď jsem si myslel, že jde jen o  příjemné strávení společných chvil. Nanejvýš o chtíč.

Tón sice zmírnila, ale záměru se nevzdala. Vstala, a zašla ke křoví, kde jsem to já už znal. Vrátila se se dvěma dlouhými rovnými pruty. Přikázala mi, abych si lehl na břicho. „Hmmm, ty jsi dnes nějaká bojovná,“ zasmál jsem se. Švihla mě přes rameno. Když jsem se pokusil uhnout, špička prutu mi přistála mezi uchem a bradou. Otočil jsem se rychleji než blesk. Měla v každé ruce jeden prut, a mrskala mě oběma, hlava nehlava. Jelikož jsem se provinil zvědavostí, pokryteckou prudérií a navíc drzostí, nezasloužil jsem si tentokrát žádné hlazení hýždí konečky jejích jemných a zkušených prstů, natož  pak dráždění okolitých partií. Ale i přesto jsem cítil, že mi zase něco zvedá pánev.

Když se unavila, klesla ke mně do trávy. Na mé provinění zřejmě už zapomněla, protože se ke mně přitulila, a něžně mi hladila varlata a zase dost tvrdou klobásku mezi nimi. Já jsem jí na oplátku žmoulal levou bradavku, a hladil ji v žlábku mezi půlkami.

Když jsem od žlábku mezi půlkami přešel ke žlábku mezi pysky a k masírování poštěváčku, pocítil jsem, že nejsme sami. Ke Zdeňčině nelibosti jsem se od ní odtáhl, a otočil se. Nad námi stál ten mladík, co před pár hodinami vedl svou milou do některého ze sousedních separé. Milá zůstala mimo doslech.

"Promiňte, že ruším," pravil mladík, aniž odvrátil pohled od Zdeňčina pocuchaného písmene ní. "Přišel jsem vám poděkovat."

"To tedy rušíš," pomyslel jsem si nakvašeně. Ve Zdeňčině žlábku bylo tak příjemně. Nahlas jsem ale řekl: "Za copak?"

"Chodím s tou dívkou, co támhle stojí, už přes půl roku. Docela si rozumíme, ale o sexu nechce ani slyšet. Jen jednou jsem jí jen jedním prstem  sáhl na ňadro, a dostal jsem takovou facku, až se mi zatmělo v očích. A když jsem jí sáhl pod sukni, jen malinko nad kolena, nemluvila se mnou víc než týden. A tak jsem to raději už víckrát nezkoušel. I sem do lesa jsme přišli jen kvůli bedlám, které prý právě začaly růst." Mladík se odmlčel, jako by sbíral odvahu.  "A dnes dopoledne, když jsme vás tak trochu šmírovali, jsem cítil, jak se ke mně naklonila, a něco mi velmi potichu šeptala do ucha. Neslyšel jsem docela nic ´Proč šeptáš,´ říkám. ´Jsme tady široko daleko sami, nikdo nás nemůže slyšet.´ Obrátil jsem se k ní, a viděl jsem, že se červená. Malinko přidala na hlase, a řekla ´Já bych chtěla zažít něco jako ti dva staroušci´.  Přivinula se ke mně celým tělem, a nos mi zabořila do košile."

Se mnou to škublo. Já ti dám staroušci. Mně není ještě ani padesát, a Zdeňka je ještě  o hodně mladší.

"Našli jsme si další palouček o pár set metrů dál," pokračoval mladík. "A tam jsem nestačil zírat. Jiřinina stydlivost a netýkavost byla ta tam. Spěšně se svlékla donaha, a lehla si na bříško, jak ráno viděla tady paničku. ´Naplácej mi na zadek´ přikázala. Klekl jsem si k ní, a začal jsem ji plácat oběma rukama po hýždích. Poprvé v  životě jsem se dotýkal  holé dívčí prcky, a od vzrušení z této premiéry se mi rychle postavil. Plácal jsem ji dost silně, a tak jsem čekal, že Jiřina brzy přijde na to, že to není to, co očekávala. Ale chyba lávky. Holka si to jaksepatří užívala. Hýždě se jí rytmicky vlnily, a tu a tam na mě ze štěrbiny mezi nimi vykoukla její kundička. Vytekl jsem do kalhot skoro současně s tím, jak ona ze sebe vydala žalostný výkřik. Chvíli odpočívala na břiše, potom se překulila na záda, a poslala mě pro nějaký prut. Když jsem se vracel, všimla si skvrny na mých džínách. ´Ty můj chudáčku, to jsem ti způsobila já? To jsem ale mrcha.´  Dost hrubě mi hrábla mezi nohy. ´Za to si zasloužím na prdel. Ale nejdřív si dej sušit ty kalhoty.´   Když jsem si  svlékal mokré kalhoty a slipy, opřela se o lokty, aby líp viděla. Potom si klekla na všechny čtyři, a vystrčila na mě zadek. Kundičku teď bylo vidět permanentně. Měla ji porostlou hebkým světlým chmýřím. Zkusil jsem jaké je na omak. Neprotestovala. Chvíli jsem ji tam hladil. Jeden prst mi uvízl v něčem mokrém. Začal jsem ji mrskat prutem. Asi po třiceti švihnutích se převrátila na záda, a do široka roztáhla stehna. ´Natáhni si gumu, honem.´ Nechápavě jsem na ni hleděl. ´Prezervativ,´ upřesnila. ´Nemám,´ jistě jsem se zapýřil. ´Po dosavadních zkušenostech jsem nepočítal s tím, že mi dáš.´ ´Kristepane, co jsem si to narazila za tele,´ vyjela na mě. Dosud jsem ji znal jako jemnou dívku s kultivovaným slovníkem. ´Za trest dostaneš na prdel i ty.´ ´No, nazdar,´ pomyslel jsem si. Na zadek jsem nedostal už nejmíň sedm let, ale ještě jsem si pamatoval, že posledně to nebylo nic příjemného. A teď to bude nejspíš na holou. Přece se kvůli tomu nebudu oblékat. Další premiéra. ´No, co čumíš,´ ozvala se Jiřina. ´Udělej mi to nějak jinak. Ale rychle. Už to dlouho nevydržím.´ Přiklekl jsem k ní, a začal jsem jí masírovat přední dírku. Vrněla slastí. Kolenem mě dráždila v konečníku, a pravou rukou uchopila mé opět už tuhé pohlaví. Ani tentokrát jsem to dlouho nevydržel. Postříkal jsem jí pravý prsník, a nateklo jí to i do pupíku. ´Doprdele, ty jsi byl ale nadržený. Teď si klekni, dostaneš výprask.´ Trochu jsem se bál. Ale, jako kdyby to vytušila, začala s vyplácením dost jemně, a přitvrzovala až postupně. Po chvíli se mi to začalo docela líbit. Překvapilo mě, že čuráček už mi zase stál. Jiřinka trochu zpomalila, a střídavě mi strkala prst do zadku, a potěžkávala koule. Uspokojeni a příjemně unaveni jsme se svalili do trávy. Ale nemohli jsme jít ještě domů, neboť džíny ještě neuschly. A tak přišly ke slovu znovu pruty, a masturbace, a pruty a ... Když jsme byli ve třetím kole, chytila mě oběma rukama za zátylek, a přitlačila si mou hlavu do klína. ´Lízej mi pičku,´ přikázala mi. Premiéra do třetice. Nechutnalo to zdaleka tak hnusně, jak o tom mluví staří chlapi v hospodě. Když mi pomáhala zapnout uschlé džíny, byla to už zase slušně vychovaná Jiřinka z dobré rodiny. Přitulila se ke mně, a zašeptala ´Zítra se sem vrátíme, a s pořádným vybavením. Rozuměls?´ Tak se zdá, že se můj sexuální život konečně rozběhne. A možná tentokrát najdeme i nějaké bedly. Ještě jednou vám děkuju."

Když mladík odešel, Zdena byla  jeho vyprávěním docela vzrušená. "Slyšels ho? Prý ´Lízej mi pičku´. Ti mladí mají ale slovník. To jsme si my nedovolili říkat ani šeptem. Ale  nápad to není  špatný. Zdá se, že je zase co lízat."  Zatlačila si mou hlavu mezi nohy. Poslepu nahmatala zbytek prutu povalující se v trávě, a začala mě švihat po krku a po zádech. Na zadek už nedosáhla.

Když sluníčko začalo ztrácet sílu,  Zdena vstala. "Jdu se vyčůrat," řekla, "ne aby ses díval." Odešla až k lesu, a tam si čupla, schována za křovím. Když se vrátila, natáhla si na holé tělo šaty, a s kalhotkami v ruce jsme zamířili k autu.

Cestou v autě jsem jí vyhrnul sukničku a hladil ji - no, řekněme na stehnech. "Ty hřešíš na to, že musím držet volant," řekla. "Ale počkej doma," dodala se smíchem.

V poslední vesnici před jejím městečkem jsme zastavili u hostince na něco k snědku. Byl už nejvyšší čas, vždyť od těch - při vší úctě nepříliš výživných - chlebíčků v pátek odpoledne jsem neměl v ústech. A ona vlastně taky ne. Studium jídelního lístku v té čtvrté cenové skupině nám příliš času nezabralo: měli jen guláš. Byl pěkně ostrý, ale velmi chutný. Inu, však víte, jak se jmenuje nejlepší kuchař. Zatímco jsme jedli, šum v hospodě poněkud ztichl. Štamgasti snad dokonce zapomněli i pít pivo. "Všichni se nás dívají," pravil jsem . "Trochu moc si fandíš," opáčila Zdena. "Dívají se na mě. Na stolech nejsou ubrusy, a tak si všimli, že jsem naostro." Zalila mě vlna žárlivosti. Jen počkej, zajíci.

Těsně před "naším" městečkem jsme sjeli ze silnice na odbočku, jak se ukázalo - slepou. Byli jsme na obrovském smetišti. Z. si z přihrádky vytáhla umaštěné rukavice a vystoupila do tmy. Vrátila se s plnou náručí jakýchsi rostlin.

"Doma" jsme si vlezli do vany a chystali se k poslednímu dějství. Když jsem se osušil, zakázala mi se obléct. "Musím tě potrestat, že jsi mě rušil při řízení. Vždyť jsme mohli havarovat!" Donesla si z auta ty rostliny, co natrhala na smetišti. Byly to kopřivy. Začala mě s nimi šlehat. Nevím, jestli to byla náhoda, nebo úmysl, ale nejčastěji se trefila do obličeje a mezi nohy. Než se mi po hodné chvíli podařilo ji přemoct a improvizovanou metlu jí vyškubnout, pálilo mě celé tělo. Zkroutil jsem jí ruku za záda, donutil ji do předklonu, a poněkud už opelichanou kyticí jsem jí dal okusit její vlastní medicínu. Ani já jsem se nevyhýbal jejím strategickým místům. Skončil jsem, až když z kopřiv zůstaly jen pahýly. Zdenka se napřímila, levou rukou mě objala kolem krku, do pravé vzala moje varlata a dala mi dlouhou pusu na francouzskou způsobu. "Děkuju ti," pravila. Bylo vidět, že je šťastná.

Než jsme usnuli, ještě jednou se vrátila k tomu Havajanovi. "Neřekla jsem ti, proč jsme si přestali psát. Napsal mi totiž, havajské ženy, když něco provedou, dostávají bití na zadek. Odepsala jsem mu, že mě zklamal on, i všichni havajští muži, a že jsou machistická sadistická prasata. A že si s jedním z takových fašistických parchantů už nebudu psát. Definitivně. A vrátila jsem mu na malé kousky roztrhanou jeho fotku. V příštím dopise mi vysvětlil, že to není žádný sadizmus, že ty ženy to podstupují rády, a že výprasky považují za vyznání lásky, a taková, která pravidelně nedostane nářez se považuje (a je považována) za méněcennou. A jako důkaz poslal pár vybledlých polaroidových fotek, na nichž byly šťastně se usmívající macaté holky, ležící na bříšku na pláži nebo hromadě kompostu a dostávající na holý zadek banánovými řapíky. Ale stejně jsem mu už neodepsala. Hajzlovi." Zdenka se odmlčela, a pak dodala. "Ten by se divil."

V neděli ráno po osprchování jsme více než hodinu setrvali v devětašedesátce. Skoro bez pohybu. Potom jsme nastoupili do auta a Z. mě vezla do  okresního města na rychlík. Nálada ve voze byla téměř pohřební. Líbali jsme se, a Zdeně tekly slzy jak hrachy. "Kdy přijedeš?" Nazdařbůh jsem plácl, že třeba na Velikonoce. To je takové období, kdy její staré, a mé nově nabyté hobby se dá provozovat takřka veřejně. Namítla, že to tak dlouho nevydrží. Po chvíli přemýšlení jsem navrhl, že na některý říjnový víkend zařídím nějaký pěkný penzion někde na Vysočině. Docela malý, jen tak pro dva lidi. Pookřála a rozběhla nové kolo líbání a šmátrání mezi prádlem, takže mi ten rychlík slavnostně ujel. Do odjezdu dalšího osobáku jsme získali ještě dvě hodiny.

No comments:

Post a Comment