RVHP
Pro mladší ročníky musím začít s
vysvětlením, o čem je vlastně řeč. Rada vzájemné hospodářské pomoci bylo
ekonomické sdružení komunistických států, jakási obdoba, či protiváha Evropské
unie, která se tehdy jmenovala Evropské
hospodářské společenství. Vznik RVHP byl motivován zejména snahou vyhnout se
nákupům předražené, a často zastaralé technologie ze Západu, spojeným navíc s
politickými licitacemi a vydíráním. Myšlenka RVHP byla v zásadě pozitivní.
Horší to bylo s realizací, jak tomu bylo v zemích tábora míru se vším.
Principiálně aktuální problémy, jejichž vyřešení bylo žádoucí, se řešily s
byrokratickou zdlouhavostí a s klacky házenými pod nohy ze všech směrů. V RVHP
se pracovalo v pětiletých cyklech, což znamenalo, že nic - ale docela nic - se nedalo
vyřešit dřív.
RVHP se dělila na komise, a v
jejich rámci pak na pracovní skupiny. Po schválení nějakého problému se
pracovní skupiny scházely jednou až dvakrát ročně, vždy v jiné členské zemi,
aby projednaly harmonogramy, způsob řešení a jeho financování, a aby se
zkontrolovalo plnění plánu. Delegace jednotlivých zemí byly zpravidla
dvoučlenné: vedoucím delegace byl odborník, člověk který věděl, o co jde, a
spolu s ním jezdil "tlumočník" dosazený Ministerstvem vnitra nebo
přímo tajnou službou příslušné země. Ten dával na odborníka pozor. Soukromě se
domnívám, že tlumočník měl za úkol i to, že bude spolupráci brzdit. Některé
delegace byly tříčlenné. V jistých zemích totiž někdo musel dávat pozor i na tlumočníka. Byl
jsem po mnoho let vedoucím československé delegace v jedné pracovní skupině.
Složení delegací se občas měnilo,
ale většinou jsme se scházeli staří známí. Tlumočnicí delegace Německé
demokratické republiky byla vysoká, štíhlá, hezká, brýlatá, zrzavá, vzdělaná, na začátku
asi pětatřicetiletá Inge. Inge, kovaná a všemi mastmi mazaná komunistka, bude
hlavní postavou mého dnešního vyprávění.
Když se porada konala v Polsku,
Inge se řízením osudu, kterému možná bylo poněkud pomoženo její intervencí,
ocitla v jídelně vedle mě. Při první
večeři jsme se zakecali, a to tak, že číšníci už začali stahovat ubrusy zpod
našich sklenic s minerálkou (v RVHP se nic jiného nepilo; rozpočty bývaly
napjaté). Inge poznamenala, že na pokoji má nějaký "šnaps", a
navrhla, abychom si to dopověděli tam. Povídalo se mi s ní opravdu dobře. Byla vzdělaná
a sečtělá, a dalo se s ní mluvit skoro o všem. Což nebylo lze říct o ostatních
účastnících konference: s vedoucími delegací se dalo hovořit jen o problému,
který jsme měli na stole, s ostatními ani o tom. Tak jsem s jejím návrhem
souhlasil.
V jejím pokojíku vytáhla z dosud
nevybaleného kufru už na pohled jedovatě vyhlížející likér barvy proletářské
krve, v kulové láhvi z tlustého skla. Ochutnání "šnapsu" potvrdilo
prvotní dojem. Inge se omluvila a odešla do koupelny. Vrátila se v zrzavém
průsvitném kombiné sotva, sotva zakrývajícím strategické oblasti. Nenuceně se mi posadila na klín. Líbila se
mi, napjatý poklopec mě prozrazoval, ale rozhodně jsem se nemínil zaplést s
tajnou službou cizího, třebaže formálně spřáteleného státu. A tak jsem jí řekl,
aby se nezlobila, ale že tohle ne. Jsem ženatý, svou ženu mám rád, a jsem jí
věrný. Což byla v té době pravda. Ještě chvíli se otírala tvrdými bradavkami
svých čtyřek o mé nulky a hladila ten poklopec. Když jsem nereagoval, vstala a
přikázala mi, abych vypadl. Ani mi nedovolila dopít ten rudý utrejch. Ráno mě
ani nepřekvapilo, že v jídelně byl docela jiný zasedací pořádek.
Tři měsíce nato jsem dostal
předvolání na naše resortní ministerstvo. Úředník, který měl na starosti náš
ústav, mi ukázal stížnost Ministerstva zahraničních věcí NDR. Vedoucí
československé delegace v naší pracovní skupině se systematicky dopouští
prohřešků proti zásadám socialistického soužití, v noci láká členky delegací,
jakož i zaměstnankyně hostitelské organizace, na svůj pokoj, tam se s nimi
opíjí, souloží, ruší noční klid, a možná i fetuje. Ráno pak přichází na jednání
skupiny nevyspalý a nepřipravený, a nadto pozdě. Delegace Německé demokratické
republiky se už nediví, že vědecko-technická řešení, s nimiž přichází, a která
prosazuje československá delegace, jsou za těchto okolností diletantská, a
zrcadlí se v nich nekritický obdiv k "úspěchům" imperialistického
výzkumu. A že ministerstvo očekává, že v zájmu zefektivnění a urychlení řešení
problémů, kterými se naše skupina zabývá, a které má pozdvihnout životní úroveň
v zemích socialistického společenství, československá strana přehodnotí
personální složení své delegace. S pozdravem Za plodnou socialistickou
spolupráci.
Když jsem úředníkovi vysvětloval,
co je ve věci, ten se jen potutelně usmíval. Znali jsme se spolu mnoho let, a
on si byl vědom mých nadprůměrných výsledků. Navíc to byl ředkvičkový
komunista. Tady pro ty mladší musím vysvětlit další dobový pojem. Ředkvičkoví
komunisté byli na povrchu rudí, a uvnitř bílí. Takových byla ostatně většina. V
devětaosmdesátém se ukázalo, s jakou rychlostí odhazovali odznaky a členské
legitimace, a rozptylovali se do jiných stran a k novým korytům. Pověřený
úředník uchopil německé udání a roztrhal ho na drobné kousky. Skartovačky
citlivých dokumentů tehdy ještě neexistovaly.
V dalším roce jsme se sešli v
Jugoslávii. Inge se jistě divila, že mě opět vidí na čele naší delegace, ale v
duchu svého estébáckého tréninku to nedala na sobě znát. Nechala mě na pokoji,
a svými vnadami se zaměřila tentokrát na
mladého a hezkého rumunského ředitele, jehož morální zásady zřejmě nebyly tak
pevné. Jen to mi ale vrtá hlavou, jak spolu komunikovali: Inge neuměla rumunsky, a Rumun kromě své mateřštiny neovládal žádnou jinou řeč.
Na poradě v Banské Bystrici,
která se konala v příštím roce, chyběl nejen mladý ředitel, ale i celá rumunská
delegace.
V devětaosmdesátém byla
hostitelem porady pracovní skupiny Kuba. To byl sen a vrchol kariéry každého
RVHP-ovského globetrottera. Při letech z východní Evropy na Výspu svobody a
socializmu na západní polokouli se v té době obvykle mezipřistávalo v Kanadě.
Delegací, které na porady na Kubě skutečně dorazily, bývalo tedy o dost míň.
Tentokrát beze stopy zmizela celá bulharská delegace a sovětský
"tlumočník".
Měl jsem jisté problémy s aklimatizací
na změnu časového pásma. V pět hodin, kdy obvykle vstávám, je na Kubě teprve
půlnoc. První noc jsem se pár hodin
bezcílně převaloval, a kolem třetí hodiny místního času jsem v zoufalství
vstal, a šel se zchladit do Mexického zálivu, který šuměl sotva třicet metrů od
našeho hotýlku.
Podobný problém a podobný nápad
měla i Inge. Když jsem vstupoval do oceánu, Inge z něj už vystupovala. Chabé
měsíční světlo stačilo na to, abych viděl, že je nahá.
Před snídaní mě vyhledala v
jídelně. V obličeji byla celá zelená. Nejen kvůli problémům s aklimatizací. Šeptem
mě zapřísahala, abych nikomu neříkal, že
jsem ji nad ránem potkal, a za jakých okolností. Žalování jsem v žádném případě
neměl v plánu. Nejsem přece žádný tlumočník. Ale rozhodl jsem se, že ji trochu povařím
v její vlastní šťávě. Pravil jsem, že jsem se v ní zklamal, a že nemohu
rozhodně nečinně přihlížet tomu, jak někdo nestydatě způsobuje veřejné
pohoršení, a ještě k tomu ve spřátelené rozvojové zemi, kde je revoluce dosud
mladá, a která s nadějí vzhlíží k nám, zaběhaným evropským civilizacím, a
očekává, že kromě vědecko-technické a průmyslové pomoci jí půjdeme příkladem i
v morální oblasti. A když k tomu připočítám ještě i to, co se stalo v Polsku, a jaké to mělo dozvuky. Ne, ne, nemohu
k tomu mlčet, musel bych se stydět sám před sebou.
Do jídelny se začali trousit
ostatní delegáti, a číšnice začaly roznášet vajíčka smažená v albidu z
pomerančových slupek, a tak jsme museli skončit. Během dopoledního jednání
rozrušená Inge několikrát nestihla svému formálnímu šéfovi přeložit, o čem se hovořilo v
plénu, a několikrát přeložila něco úplně od věci. Trapas! Během polední siesty
vtrhla ke mně do pokoje. Bez zaklepání. Prosila mě, doprošovala se, škemrala,
ponižovala se, klekla si na zem se sepjatýma rukama. Nakonec i plakala. Byl
jsem neoblomný. Ve slabé chvíli se přiznala, že je členkou tajné služby Stasi
(jako kdyby to beztak nebylo všeobecně známo), a že
její případ se bude řešit přísněji, mnohem přísněji, než u obyčejných
lidí. Nejen, že přijde o zaměstnání, ale mohla by skončit i ve vězení. Nabízela
mi své tělo, slibovala, že mi ho vykouří, že mi zařídí v plné sezóně pozvání do
estébáckého rekreačního střediska u Baltu. Jen abych ji neprozradil. Nic na mě
nezabíralo. Stále jsem trval na morálním kodexu komunisty. Potom vyrukovala s
penězi. Namítl jsem, k čemu by mi byly východoněmecké marky. Stejně se nesmějí
převážet přes hranice (měl jsem jednoho
známého, kterého v Radiumbad Brambachu zadrželi na 12 hodin za to, že vezl 5,
slovy pět, marek, které neměl zapsány v Celním a devizovém prohlášení). Tak mi
nabídla dolary, a k nabízené sumě přidávala další a další nuly. Mohl se ze mě
stát docela boháč. Tím si mě ještě víc popudila. Řekl jsem jí to. Nemám rád
lidi, kteří vodu káží a víno pijí. Vyhlídka na to, že bych mohl nažalovat i
devizový přestupek, ji kupodivu moc nevzrušila. Koupání bez plavek byl u nich
větší zločin, než rozfrckávání státních devizových rezerv. Nevědouc kudy kam,
navrhla, že bych ji mohl potrestat třeba bitím. Jen prý abych držel jazyk za
zuby. Siesta se chýlila ke konci, a my jsme už museli sejít dolů. Řekl jsem jí,
ať přijde po večeři.
Tuto větu chápala jako příslib, a
poněkud se zklidnila. Na odpoledním jednání byla méně roztržitá, a nezdržela se
dokonce politických žvástů, jaké jsme od ní slýchali léta.
Večer přišla přesně. Řekl jsem
jí, že nechci, aby šla do vězení, a proto že jsem si to rozmyslel. Jestliže
tedy souhlasí, vyřešíme to výpraskem.
Ale bude to na holou.
Nesnažila se licitovat. Zřejmě
strach z toho, k čemu by mohlo dojít v Berlíně, byl o mnoho větší, než strach z
krátkodobé bolesti tady a hned. Ochotně se svlékla donaha a položila se mi na
kolena. Už několik let jsem neměl
příležitost naplácat nějaké ženě, a už vůbec nikdy jsem žádnou nezmrskal z
trestu. Tak jsem se na to docela těšil. Plácal jsem rukou dost nemilosrdně po její - na to štíhlé tělo poměrně dost rozložité -
prdelce, až mě začala brnět ruka. Ohlížel jsem
se po nějakém nástroji, kterým bych mohl pokračovat. Strohý inventář
kubánského hotelu ale nic použitelného nenabízel. Dokonce i šňůra od televizoru
nebyla ukončena zástrčkou, jak tomu bývá v civilizovaných zemích, ale byla
zabetonována ve zdi. Myšlenku vyjít ven a z nějaké palmy nebo křoví ulomit
proutek jsem zapudil. Musel bych projít kolem vrátné, která, stejně jako
všichni pracující v kubánském cestovním ruchu, byla příslušnicí tajné služby. A
mít na krku kromě německé ještě i kubánskou tajnou službu, to bylo i na mě opravdu silné kafe. Potom
jsem si v sukni, v níž ke mně přišla, všiml uzoučkého pásku z umělé kůže,
stejné barvy, jako před pár lety ten šnaps. Vytáhl jsem ten pásek, a přikázal
Inge, aby si lehla na bříško na postel.
Konec s přezkou jsem si omotal
kolem zápěstí, a volným koncem začal zpracovávat její zadek a stehna. Prdelka
se jí vlnila a vyrážela rytmicky vstříc pásku, jak jsem si to pamatoval z dob,
kdy jsem občas mrskával svou ženu. Ale to bývaly výprasky erotické. Že by se to
té mrše líbilo? Já ji chci potrestat, a ona z toho má libido? Tak to tedy ne.
Mrskání jsem přitvrdil, ale tím jsem dosáhl jen to, že pohupování jejího těla
se zrychlilo, a z prsou jí vyrážely vzdechy, které zcela určitě nebyly
motivovány bolestí. Když jsem mezi jejími hýžděmi zahlédl kapky ženské rosy,
měl jsem jistotu. Já té zrzce dělám vlastně pomyšlení. Tak jsem s výpraskem
náhle přestal, a nařídil jí, ať mi jde z
očí. Ukázalo se, že až toto je pro ni trest. Výprask ji sice rozrajcoval, ale
do vyvrcholení měla daleko. Klekla si přede mnou na podlahu a žadonila, abych
se s ní pomiloval. Nebo abych pokračoval v mrskání a potom jí to udělal rukou. Nebo
něčím. Zase došlo na slzičky. Srdce mi krvácelo, poklopec se mi nadouval, ale
musel jsem zůstat tvrdý. Když trest, tak trest. Když se neměla k odchodu,
posbíral jsem její svršky a vystrčil ji na chodbu. Nahou. Bylo mi jedno, jestli
ji tam někdo potká.
Zbytek kubánské porady proběhl už
bez příhod. V noci ji zřejmě na chodbě
nikdo nepotkal. Měla to do svého pokoje ostatně jen přes tři čísla.
Po návratu domů jsem se zájmem,
ale bez obav, čekal, co se z toho vyvine tentokrát. Ale nevyvinulo se nic. Na podzim spadla berlínská zeď, a
vzápětí za ní v domino efektu celý komunistický systém. S RVHP byl konec, a
technologie přestaly být zajímavé. Svobodu, o niž jsme bojovali čtyřicet let,
jsme využili k tomu, abychom o překot začali nakupovat místo technologií rovnou
zboží. Předražené a zastaralé.
Inge jsem už nikdy neviděl, ale
po převratu jsem se oklikou dozvěděl, že se v bonnské vládě stala ministryní
informací, čili špionáže.