Monday, February 26, 2018

Inge aneb RVHP

RVHP

Pro mladší ročníky musím začít s vysvětlením, o čem je vlastně řeč. Rada vzájemné hospodářské pomoci bylo ekonomické sdružení komunistických států, jakási obdoba, či protiváha Evropské unie, která se tehdy jmenovala  Evropské hospodářské společenství. Vznik RVHP byl motivován zejména snahou vyhnout se nákupům předražené, a často zastaralé technologie ze Západu, spojeným navíc s politickými licitacemi a vydíráním. Myšlenka RVHP byla v zásadě pozitivní. Horší to bylo s realizací, jak tomu bylo v zemích tábora míru se vším. Principiálně aktuální problémy, jejichž vyřešení bylo žádoucí, se řešily s byrokratickou zdlouhavostí a s klacky házenými pod nohy ze všech směrů. V RVHP se pracovalo v pětiletých cyklech, což znamenalo, že nic - ale docela nic - se nedalo vyřešit dřív.

RVHP se dělila na komise, a v jejich rámci pak na pracovní skupiny. Po schválení nějakého problému se pracovní skupiny scházely jednou až dvakrát ročně, vždy v jiné členské zemi, aby projednaly harmonogramy, způsob řešení a jeho financování, a aby se zkontrolovalo plnění plánu. Delegace jednotlivých zemí byly zpravidla dvoučlenné: vedoucím delegace byl odborník, člověk který věděl, o co jde, a spolu s ním jezdil "tlumočník" dosazený Ministerstvem vnitra nebo přímo tajnou službou příslušné země. Ten dával na odborníka pozor. Soukromě se domnívám, že tlumočník měl za úkol i to, že bude spolupráci brzdit. Některé delegace byly tříčlenné. V jistých zemích totiž někdo musel dávat pozor i na tlumočníka. Byl jsem po mnoho let vedoucím československé delegace v jedné pracovní skupině.

Složení delegací se občas měnilo, ale většinou jsme se scházeli staří známí. Tlumočnicí delegace Německé demokratické republiky byla vysoká, štíhlá, hezká, brýlatá, zrzavá, vzdělaná, na začátku asi pětatřicetiletá Inge. Inge, kovaná a všemi mastmi mazaná komunistka, bude hlavní postavou mého dnešního vyprávění.

Když se porada konala v Polsku, Inge se řízením osudu, kterému možná bylo poněkud pomoženo její intervencí, ocitla  v jídelně vedle mě. Při první večeři jsme se zakecali, a to tak, že číšníci už začali stahovat ubrusy zpod našich sklenic s minerálkou (v RVHP se nic jiného nepilo; rozpočty bývaly napjaté). Inge poznamenala, že na pokoji má nějaký "šnaps", a navrhla, abychom si to dopověděli tam. Povídalo se mi s ní opravdu dobře. Byla vzdělaná a sečtělá, a dalo se s ní mluvit skoro o všem. Což nebylo lze říct o ostatních účastnících konference: s vedoucími delegací se dalo hovořit jen o problému, který jsme měli na stole, s ostatními ani o tom. Tak jsem s jejím návrhem souhlasil.

V jejím pokojíku vytáhla z dosud nevybaleného kufru už na pohled jedovatě vyhlížející likér barvy proletářské krve, v kulové láhvi z tlustého skla. Ochutnání "šnapsu" potvrdilo prvotní dojem. Inge se omluvila a odešla do koupelny. Vrátila se v zrzavém průsvitném kombiné sotva, sotva zakrývajícím strategické oblasti.  Nenuceně se mi posadila na klín. Líbila se mi, napjatý poklopec mě prozrazoval, ale rozhodně jsem se nemínil zaplést s tajnou službou cizího, třebaže formálně spřáteleného státu. A tak jsem jí řekl, aby se nezlobila, ale že tohle ne. Jsem ženatý, svou ženu mám rád, a jsem jí věrný. Což byla v té době pravda. Ještě chvíli se otírala tvrdými bradavkami svých čtyřek o mé nulky a hladila ten poklopec. Když jsem nereagoval, vstala a přikázala mi, abych vypadl. Ani mi nedovolila dopít ten rudý utrejch. Ráno mě ani nepřekvapilo, že v jídelně byl docela jiný zasedací pořádek.

Tři měsíce nato jsem dostal předvolání na naše resortní ministerstvo. Úředník, který měl na starosti náš ústav, mi ukázal stížnost Ministerstva zahraničních věcí NDR. Vedoucí československé delegace v naší pracovní skupině se systematicky dopouští prohřešků proti zásadám socialistického soužití, v noci láká členky delegací, jakož i zaměstnankyně hostitelské organizace, na svůj pokoj, tam se s nimi opíjí, souloží, ruší noční klid, a možná i fetuje. Ráno pak přichází na jednání skupiny nevyspalý a nepřipravený, a nadto pozdě. Delegace Německé demokratické republiky se už nediví, že vědecko-technická řešení, s nimiž přichází, a která prosazuje československá delegace, jsou za těchto okolností diletantská, a zrcadlí se v nich nekritický obdiv k "úspěchům" imperialistického výzkumu. A že ministerstvo očekává, že v zájmu zefektivnění a urychlení řešení problémů, kterými se naše skupina zabývá, a které má pozdvihnout životní úroveň v zemích socialistického společenství, československá strana přehodnotí personální složení své delegace. S pozdravem Za plodnou socialistickou spolupráci.

Když jsem úředníkovi vysvětloval, co je ve věci, ten se jen potutelně usmíval. Znali jsme se spolu mnoho let, a on si byl vědom mých nadprůměrných výsledků. Navíc to byl ředkvičkový komunista. Tady pro ty mladší musím vysvětlit další dobový pojem. Ředkvičkoví komunisté byli na povrchu rudí, a uvnitř bílí. Takových byla ostatně většina. V devětaosmdesátém se ukázalo, s jakou rychlostí odhazovali odznaky a členské legitimace, a rozptylovali se do jiných stran a k novým korytům. Pověřený úředník uchopil německé udání a roztrhal ho na drobné kousky. Skartovačky citlivých dokumentů tehdy ještě neexistovaly.

V dalším roce jsme se sešli v Jugoslávii. Inge se jistě divila, že mě opět vidí na čele naší delegace, ale v duchu svého estébáckého tréninku to nedala na sobě znát. Nechala mě na pokoji, a svými vnadami se zaměřila  tentokrát na mladého a hezkého rumunského ředitele, jehož morální zásady zřejmě nebyly tak pevné. Jen to mi ale vrtá hlavou, jak spolu komunikovali: Inge neuměla rumunsky, a Rumun kromě své mateřštiny neovládal žádnou jinou řeč.

Na poradě v Banské Bystrici, která se konala v příštím roce, chyběl nejen mladý ředitel, ale i celá rumunská delegace.

V devětaosmdesátém byla hostitelem porady pracovní skupiny Kuba. To byl sen a vrchol kariéry každého RVHP-ovského globetrottera. Při letech z východní Evropy na Výspu svobody a socializmu na západní polokouli se v té době obvykle mezipřistávalo v Kanadě. Delegací, které na porady na Kubě skutečně dorazily, bývalo tedy o dost míň. Tentokrát beze stopy zmizela celá bulharská delegace a sovětský "tlumočník".

Měl jsem jisté problémy s aklimatizací na změnu časového pásma. V pět hodin, kdy obvykle vstávám, je na Kubě teprve půlnoc. První  noc jsem se pár hodin bezcílně převaloval, a kolem třetí hodiny místního času jsem v zoufalství vstal, a šel se zchladit do Mexického zálivu, který šuměl sotva třicet metrů od našeho hotýlku.

Podobný problém a podobný nápad měla i Inge. Když jsem vstupoval do oceánu, Inge z něj už vystupovala. Chabé měsíční světlo stačilo na to, abych viděl, že je nahá.

Před snídaní mě vyhledala v jídelně. V obličeji byla celá zelená. Nejen kvůli problémům s aklimatizací. Šeptem mě zapřísahala, abych nikomu  neříkal, že jsem ji nad ránem potkal, a za jakých okolností. Žalování jsem v žádném případě neměl v plánu. Nejsem přece žádný tlumočník. Ale rozhodl jsem se, že ji trochu povařím v její vlastní šťávě. Pravil jsem, že jsem se v ní zklamal, a že nemohu rozhodně nečinně přihlížet tomu, jak někdo nestydatě způsobuje veřejné pohoršení, a ještě k tomu ve spřátelené rozvojové zemi, kde je revoluce dosud mladá, a která s nadějí vzhlíží k nám, zaběhaným evropským civilizacím, a očekává, že kromě vědecko-technické a průmyslové pomoci jí půjdeme příkladem i v morální oblasti. A když k tomu připočítám ještě  i to, co se stalo v Polsku, a jaké to mělo dozvuky. Ne, ne, nemohu k tomu mlčet, musel bych se stydět sám před sebou.

Do jídelny se začali trousit ostatní delegáti, a číšnice začaly roznášet vajíčka smažená v albidu z pomerančových slupek, a tak jsme museli skončit. Během dopoledního jednání rozrušená Inge několikrát nestihla svému formálnímu šéfovi přeložit, o čem se hovořilo v plénu, a několikrát přeložila něco úplně od věci. Trapas! Během polední siesty vtrhla ke mně do pokoje. Bez zaklepání. Prosila mě, doprošovala se, škemrala, ponižovala se, klekla si na zem se sepjatýma rukama. Nakonec i plakala. Byl jsem neoblomný. Ve slabé chvíli se přiznala, že je členkou tajné služby Stasi (jako kdyby to beztak nebylo všeobecně známo), a že  její případ se bude řešit přísněji, mnohem přísněji, než u obyčejných lidí. Nejen, že přijde o zaměstnání, ale mohla by skončit i ve vězení. Nabízela mi své tělo, slibovala, že mi ho vykouří, že mi zařídí v plné sezóně pozvání do estébáckého rekreačního střediska u Baltu. Jen abych ji neprozradil. Nic na mě nezabíralo. Stále jsem trval na morálním kodexu komunisty. Potom vyrukovala s penězi. Namítl jsem, k čemu by mi byly východoněmecké marky. Stejně se nesmějí převážet přes hranice (měl jsem  jednoho známého, kterého v Radiumbad Brambachu zadrželi na 12 hodin za to, že vezl 5, slovy pět, marek, které neměl zapsány v Celním a devizovém prohlášení). Tak mi nabídla dolary, a k nabízené sumě přidávala další a další nuly. Mohl se ze mě stát docela boháč. Tím si mě ještě víc popudila. Řekl jsem jí to. Nemám rád lidi, kteří vodu káží a víno pijí. Vyhlídka na to, že bych mohl nažalovat i devizový přestupek, ji kupodivu moc nevzrušila. Koupání bez plavek byl u nich větší zločin, než rozfrckávání státních devizových rezerv. Nevědouc kudy kam, navrhla, že bych ji mohl potrestat třeba bitím. Jen prý abych držel jazyk za zuby. Siesta se chýlila ke konci, a my jsme už museli sejít dolů. Řekl jsem jí, ať přijde po večeři.

Tuto větu chápala jako příslib, a poněkud se zklidnila. Na odpoledním jednání byla méně roztržitá, a nezdržela se dokonce politických žvástů, jaké jsme od ní slýchali léta.

Večer přišla přesně. Řekl jsem jí, že nechci, aby šla do vězení, a proto že jsem si to rozmyslel. Jestliže tedy souhlasí, vyřešíme to  výpraskem. Ale bude to na holou.

Nesnažila se licitovat. Zřejmě strach z toho, k čemu by mohlo dojít v Berlíně, byl o mnoho větší, než strach z krátkodobé bolesti tady a hned. Ochotně se svlékla donaha a položila se mi na kolena. Už několik let jsem  neměl příležitost naplácat nějaké ženě, a už vůbec nikdy jsem žádnou nezmrskal z trestu. Tak jsem se na to docela těšil. Plácal jsem  rukou dost nemilosrdně po její - na  to štíhlé tělo poměrně dost rozložité - prdelce, až mě začala brnět ruka. Ohlížel jsem  se po nějakém nástroji, kterým bych mohl pokračovat. Strohý inventář kubánského hotelu ale nic použitelného nenabízel. Dokonce i šňůra od televizoru nebyla ukončena zástrčkou, jak tomu bývá v civilizovaných zemích, ale byla zabetonována ve zdi. Myšlenku vyjít ven a z nějaké palmy nebo křoví ulomit proutek jsem zapudil. Musel bych projít kolem vrátné, která, stejně jako všichni pracující v kubánském cestovním ruchu, byla příslušnicí tajné služby. A mít na krku kromě německé ještě i kubánskou tajnou službu,  to bylo i na mě opravdu silné kafe. Potom jsem si v sukni, v níž ke mně přišla, všiml uzoučkého pásku z umělé kůže, stejné barvy, jako před pár lety ten šnaps. Vytáhl jsem ten pásek, a přikázal Inge, aby si lehla na bříško na postel.

Konec s přezkou jsem si omotal kolem zápěstí, a volným koncem začal zpracovávat její zadek a stehna. Prdelka se jí vlnila a vyrážela rytmicky vstříc pásku, jak jsem si to pamatoval z dob, kdy jsem občas mrskával svou ženu. Ale to bývaly výprasky erotické. Že by se to té mrše líbilo? Já ji chci potrestat, a ona z toho má libido? Tak to tedy ne. Mrskání jsem přitvrdil, ale tím jsem dosáhl jen to, že pohupování jejího těla se zrychlilo, a z prsou jí vyrážely vzdechy, které zcela určitě nebyly motivovány bolestí. Když jsem mezi jejími hýžděmi zahlédl kapky ženské rosy, měl jsem jistotu. Já té zrzce dělám vlastně pomyšlení. Tak jsem s výpraskem náhle přestal, a nařídil  jí, ať mi jde z očí. Ukázalo se, že až toto je pro ni trest. Výprask ji sice rozrajcoval, ale do vyvrcholení měla daleko. Klekla si přede mnou na podlahu a žadonila, abych se s ní pomiloval. Nebo abych pokračoval v mrskání a potom jí to udělal rukou. Nebo něčím. Zase došlo na slzičky. Srdce mi krvácelo, poklopec se mi nadouval, ale musel jsem zůstat tvrdý. Když trest, tak trest. Když se neměla k odchodu, posbíral jsem její svršky a vystrčil ji na chodbu. Nahou. Bylo mi jedno, jestli ji tam někdo potká.

Zbytek kubánské porady proběhl už bez příhod.  V noci ji zřejmě na chodbě nikdo nepotkal. Měla to do svého pokoje ostatně jen přes tři čísla.

Po návratu domů jsem se zájmem, ale bez obav, čekal, co se z toho vyvine tentokrát. Ale nevyvinulo se  nic. Na podzim spadla berlínská zeď, a vzápětí za ní v domino efektu celý komunistický systém. S RVHP byl konec, a technologie přestaly být zajímavé. Svobodu, o niž jsme bojovali čtyřicet let, jsme využili k tomu, abychom o překot začali nakupovat místo technologií rovnou zboží. Předražené a zastaralé.

Inge jsem už nikdy neviděl, ale po převratu jsem se oklikou dozvěděl, že se v bonnské vládě stala ministryní informací, čili špionáže.





Monday, February 12, 2018

Tereza aneb Pornovideo



Jednou v noci jsem brouzdal po internetu a na jednom spankingovém serveru jsem narazil jsem na zajímavé video. Nahý muž leží na břiše na gauči a nahá žena ho mrská po zadku rákoskou. Muži nebylo  do tváře vidět, ale žena, která ho mrskala, byla asi Číňanka. Nebo jiná Asiatka. A muž anglicky komentoval  každou ránu ... bezva ... to je ono ... jsi skvělá ... ještě ... úžasné ... húúú ... miluju tě ...nepřestávej...jen houšť. Jednu ruku jsem měl zastrčenou v trenkách a při každém švihu rákoskou na monitoru jsem si trošku pohýbal předkožkou. Jen malinko, abych nevytekl. Najednou ke mně přistoupila manželka v noční košili. Měl jsem na uších sluchátka, takže jsem ji neslyšel přijít, a nestihl přepnout na jiné okno. Podívala se na obrazovku a začala mi nadávat. "Tak toto tě zajímá? Takhle ty trávíš noci? Sviňačinky, prasečinky!" Pohlédla mi do klína. "A ještě si při tom honíš ptáka?"

Přistihla mě in flagranti, takže bylo zbytečné zapírat a cokoliv popírat. "Ano, docela mě to zajímá. Je to vzrušující, tak si trošku honím. Ty se mnou nespíš, tak co na tom?" Byla překvapená, že se nesnažím zatloukat, že jsem klidný a dokonce ani nepřestávám s příjemnou činností pod trenkami. Tereza se možná trochu zastyděla. Možná trochu v duchu připustila svou vinu na ochladnutí vztahů. Tak zmírnila tón. "Ale toto všechno bych ti mohla udělat i já. Napráskat na prdel i vyhonit. Nemusel by ses rajcovat nějakými divoškami bůhvíodkud." Teď jsem byl překvapen zase já. Náš sexuální život je už léta takřka na bodu mrazu. Souložíme maximálně jednou měsíčně, a i to vždycky jen když hrozí, že od ní odejdu, nebo že si najdu nějaký bočák. A nekoitální sexuální aktivity moje polovička odmítá zcela, a to už od mládí. Petting - orál - masturbace ... to všechno jsou podle ní  perverzity, zvrhlosti a prasečinky.

"Jo?" opáčil jsem. "Ty bys mi to skutečně udělala? Fakticky?" "Jo," odpověděla. "Třeba hned." A na důkaz toho, že nekecá, sáhla mi do spodků. Byl jsem jak v Jiříkově vidění. Je to vůbec možné? Takový obrat o 180 stupňů? "Hned?" zapochyboval jsem. "Však nemáme žádnou rákosku, ani nic podobného." Zamyslela se a pak řekla: "To je pravda. Tak na zadek bych ti dala třeba zítra, nebo někdy, ale vyhonit ti můžu hned. Pojď, půjdeme do koupelny."

Svlékl jsem se donaha a následoval ji do koupelny. Tereza mě postavila do vany, stáhla mi předkožku z údu už trochu připraveného od videa, a dvakrát-třikrát s ním zalomcovala. Potom ji něco napadlo. Přestala s honěním, z věšáku svěsila froté ručník. namočila ho ve vlažné vodě, zkroutila ho a poručila mi, abych se předklonil. Vymrskala mě tím ručníkem po zadku tak důkladně, že jsem se bez dalšího honění vystříkal na kachličky. Naoko přísně mě pokárala, "To jsi chlap, že nic nevydržíš?" "Divíš se při té frekvenci sexu, co máme?", řekl jsem smířlivě.  Rozmotala ručník a pečlivě mi poutírala zacákaný penis, a trošku se s ním ještě pomazlila. Zašpiněné kachličky jsem musel osprchovat sám.

Na druhý den ráno mi dala padesátikorunu a přikázala, abych se, až půjdu z práce, zastavil v sexšopu. Vrátil jsem jí minci, řka, "Ty jsi ale z levného kraje."

Nazítří jsem koupil rákosku, a iniciativně přidal širokou gumovou plácačku a jemné důtky z telecí kůže.

Doma, hned mezi dveřmi, se zeptala, jestli jsem udělal, co mi přikázala. Pokrytecky se vyhnula slovům jako sexšop, rákoska, nebo výprask. Ukázal jsem jí svou akvizici. Byla nadšená. Zaujaly ji ty důtky. Švihla se s nimi po dlani. Jednou nestačilo. Přidala na razanci a švihla se podruhé, potřetí, a pravila, "Zabavuje se. To je na tebe moc slabé."

Spěšně naservírovala večeři. Evidentně se nemohla dočkat, až půjdeme do postele. Nevěřil jsem svým smyslům.

Ač ještě nebyl čas jít spát, vykoupali jsme se a přesunuli do ložnice.

Čerstvě oblečené pyžamo muselo jít dolů. Lehl jsem si na břicho a absolvoval důkladnou masáž gumovou plácačkou. Bylo to skoro stejné, jako když jsem v mládí kamarádil s amatérskou dominou Albínou. To jest velmi příjemné. Byl jsem v takové euforii, že jsem přemýšlel nahlas. Tereza kupodivu nevyváděla. "Podle toho, jaký jsi byl nešikovný milenec, jsem soudila, že jsem byla tvoje první," pravila bez hořkosti. Měl jsem asi nějaký záchvat pravdomluvnosti, protože jsem se zpovídal dál. "To se nebije. Neříkám přece, že jsem s ní souložil. Jen jsem se od ní nechal mrskat po zadku. Samozřejmě po holém. Dvakrát nebo třikrát jsem vymrskal i já ji." "To mi někdy budeš muset vyprávět podrobněji. Ale teď máme důležitější věci na práci," usmála se Tereza a uchopila mě za už pěkně stojící úd.

Natáhla na něj kondom a začala mě honit. Kroutila přitom pánví a vzdychala, jako kdyby i ona spěla k orgasmu. Asi mi četla myšlenky, protože to vzápětí potvrdila. "Docela jsem se při tom vzrušila."

Přitlačila, a zrychlila pohyby, aby to měla co nejdřív za sebou. Měla totiž další plány.

Stáhla mi gumu, pečlivě mi otřela žalud, abych nezašpinil prostěradlo, spěšně si stáhla košili a strčila mi do ruky důtky. "Teďka já."

Mrskal jsem ji těmi důtkami po zadnici asi dvacet minut, aniž by tato aspoň zrůžověla. Zase vycítila mé myšlenky. "Ty důtky jsou slabé i na mě. Zkusíme, co to udělá na druhé straně." Překulila se na záda a dirigovala mě, abych ji mrskal přes břicho, přes prsa, a když zavřela oči, i přes obličej. Asi byla spokojená, protože potom zavelela, "A teď tam dole," a roztáhla nohy daleko od sebe. Přešel jsem k nohám postele a dlouho ji mrskal těmi dětskými důtkami po pyscích a klitorisu. Slastně při tom vzdychala, a i u mě došlo znovu k erekci.

"Chci se milovat," pravila překvapivě. Natáhl jsem se k nočnímu stolku, abych si podal prezervativ. Plácla mě přes ruku. "Nemusíš si ho brát, už jsem pár let po klimakteriu. Hlavně už pojď!" Dnes jsem se nepřestával divit.

Erekce ale nebyla nic moc. Úd sice vklouzl mezi pysky, ale zakrátko zvadl. "Chtělo by to ještě stimulaci," řekl jsem omluvně. Teď přišla na řadu rákoska.

Moje polovička byla už hodně nadržená, a tak se pustila do vyplácení s velkou vehemencí. Její počínání bylo korunováno úspěchem. S každým švihem jsem cítil, jak se mi krev přelévá do toho svalu tam dole. Asi po padesátce byl sval připraven plnit funkci, pro kterou byl stvořen.

Dal jsem jí znamení rukou. Tentokrát bylo všechno v pořádku. Zaregistroval jsem několik sérií slastných výkřiků, a nakonec unavené povzdechnutí. Když jsme skončili, uchopila mě za vajíčka a dala mi dlouhé políbení. Přitulila se ke mně a polohlasně pravila, "Už  jsem skoro zapomněla, jak to může být hezké. Promiň, že na tebe bývám protivná a odmítám se s tebou mazlit. Ale teď, když jsou děti z domu, a nemá nás kdo načapat, bychom  takhle mohli dovádět častěji."

Dlouho jsme leželi mlčky, těšíce se z blízkosti svých nahatých těl. Potom Tereza pravila, "Ta rákoska je poklad." Nadlouho se odmlčela, jakoby si dodávala odvahu, než vysloví revoluční myšlenku, která jí vrtala v hlavě. Potom dodala, "Taky bych ji chtěla vyzkoušet. Ale jenom jednou." Postavila se a vystrčila na mě své hýždě, jejichž krásu jsem po letech znovu objevil. Taky jsem se postavil a přetáhl ji rákoskou přes obě. Zůstal tam tenký červený proužek. Sykla bolestí a oběma rukama se tam pohladila. Ale zůstala předkloněná. Pochopil jsem to tak, že ještě můžu. Švihl jsem ji v rychlém sledu ještě dvakrát. Až teď se napřímila. "Stačí," řekla. "Pro dnešek," dodala. Znělo to docela nadějně.

Když jsem na druhý den usedl k počítači, přinesla si ke mně svou židli, zasunula  si ruku pod gumičku na zadní straně mých trenek a pravila, "Mohl bys vyladit nějaký spankingový server. Může být klidně i M/F."  Kde se, probůh, naučila tu terminologii?