Sunday, April 22, 2018

Libuše aneb Kandidátka věd


Kandidátka věd

 

„Zasloužila bys na zadek“, říkám kolegyni o málo starší, o hodně vzdělanější, a třikrát více vydělávající, když jí po dvanácté (marně) vysvětluji elementární technické řešení, které jsme probírali ve třetím ročníku na vysoké škole.

 „Na holou?“ ptá se bezelstně dvaatřicetiletá doktorka Libuška. Ačkoliv jsem původně vůbec neměl v úmyslu jí naplácat, a už vůbec ne na holou, s překvapením slyším sám sebe, jak říkám „Jasně, že na holou. Jinak to nemá ten správný pedagogický efekt.“ Sám nevím, kde se to ve mně vzalo. Jindy dospívám k správným a pádným replikám až na schodech cestou od promarněných příležitostí.

 „Co mám udělat?“ ptá se Liba. Znovu mně překvapuje. Nepočítal jsem s tím, že to bude mít tak rychlý průběh. Ale budiž. „Vyhrň si sukni, kalhotky ke kolenům, a přehni se tady přes psací stůl.“ Svlékla si sukni, pečlivě ji poskládala a přeložila přes židli v koutě, kterou mám pro hosty. Pak si svlékla kalhotky, a stejně pečlivě je položila na sukni. A takhle, dole bez, kráčí k mému stolu. Dnes se překonávám - prohlížím si ji stejně bezostyšně, jako se mi ona předvádí.


Liba se se vzpaženýma rukama opírá o stůl, a čeká, co bude. Chviličku si prohlížím skvostné netwigyovské křivky, a pak se pouštím do práce. Plácám ji dlaní (později oběma) po půlkách. Žena sténá, ale nepokouší se uhnout. Ruce zůstávají vzpažené, jen pravé předkolení se občas instinktivně vymrští do horizontální polohy. Hýždě postupně růžovějí, ale ne tak rychle, jako moje dlaně. Když žádnou z nich už necítím bolestí, s výpraskem přestávám. Ale Libuška zůstává ležet na mém pracovním prostředku.


Rozhlížím se po kanceláři, čím bych svým unaveným dlaním ulevil. A hle, jedna z květin na parapetu se šplhá po tenké bambusové tyčce za tři koruny. Vytahuji bambus z květináče, a liana, kterou obdivovali všichni návštěvníci, se bezmocně kácí k zemi. Ale co je mi teď po lianě. Čistím tyčku od substrátu, a zkušebně s ní švihám do vzduchu. Odhaduji to na jednočárkované cé. To by šlo. A rákoska už poprvé dopadá na doktorčinu prdelku. Objevuje se na ní tenký proužek, a je slyšet slabé syknutí. Jak proužků na hýždích a na stehnech přibývá, pravé předkolení se vymršťuje stále častěji, a syknutí jsou stále hlasitější. Konečně na sedacím svalu přistává Libuščina ruka. Vidím, že má dost, a přestávám ji trápit.

 Liba vstává, a po dlouhé době jí vidím do obličeje. Co vidím, nikterak nepřipomíná, že právě absolvovala dost tvrdý trest. Zatímco si natahuje kalhotky, říká „Ty umíš tak hezky vysvětlovat. Nechápu, jak to přišlo, že jsi neukončil vejšku.“ Na chvíli se odmlčí, a potom dodá. „Třeba bych ti na oplátku taky někdy něco vysvětlila.“

 Ještě dlouho po tom, co za ní zapadla klika dveří, přemýšlím o tom, co chtěl básník říci.

No comments:

Post a Comment