Saturday, April 7, 2018

Viola aneb Zlatá mládež

Další osudy hrdinky povídky Viola a Marcela aneb Učení-mučení, viz níže


V pondělí, po návratu z práce mě ve schránce čekal telegram:
"fyzika za dve stop vystrih pomohl stop kdy si prijedes pro odmenu stop viola stop
               ps ta krava marcela zase rupla stop"



Jak si můžu přijet pro odměnu, když ani nevím, kde bydlí?, pomyslel jsem si. Ale hned jsem se v duchu okřikl. Ať si bydlí, kde si bydlí, mě to nezajímá. Vždyť je to přece protivný, rozmazlený spratek bohatého papínka. Ať si svou odměnu strčí za klobouk. Telegram od Violy jsem zmačkal a zahodil, pevně rozhodnut už nikdy si nevzpomenout na Violu, ani tu druhou baterkovou skoroinženýrku. Ale když jsem si vzpomenul na nahatou prdelku, kolébající se v přítmí obrazárny v K., pocítil jsem jsem podivné pnutí v kalhotách.


I Violu ale napadlo, že nevím, kde bydlí, pokud právě nestuduje. Asi po týdnu mi přišel od ní dopis. Psala, kde bydlí, a žádala mě, abych dal vědět, kdy přijedu, že pro mě přijede s autem na nádraží. Napsala toho ještě dost hodně. Musím přiznat, že má bohatou češtinu, skvělou stylistiku, bezchybný pravopis a dokáže vyvážit obsah a formu. Pointou dopisu bylo to, že odměna bude mít formu soulože, ale napsala to tak nepolopaticky a decentně, že by se dopis mohl číst i v mateřské škole.


Dopis jsem zmačkal a hodil do koše, stejně jako před pár dny telegram. Ale za chvíli jsem ho opět vytáhl, pečlivě vyrovnal, a uložil úplně na spodek zásuvky ve svém psacím stole, abych ho neměl na očích.


Ale dopis ani tam nevydržel dlouho. Vytahoval jsem ho několikrát denně, a četl stále dokola. Moje pocity byly smíšené. Když koncem týdne přišel další dopis, uměl jsem ten první zpaměti.


V druhém dopisu stálo:
Vážený pane inženýre,
jsem vám nesmírně vděčný, že jste mé dceři Viole tak kvalifikovaně a nezištně pomohl postoupit do dalšího ročníku. Rád bych vám svou vděčnost vyjádřil i osobně. Přijměte, prosím, mé pozvání ke strávení společného víkendu, začínajícího pátkem dd. července. Můj šofér pro vás přijede na nádraží v C.
                                                            Ing. Bedřich XY
                                                                   továrník



Dopis od Violy jsem mohl - ne-li zmačkat a hodit do koše - aspoň ignorovat. Ale tento dopis, to bylo jiné kafe. Ten jsem zmačkat a ignorovat nemohl, nechtěl-li jsem vypadat jako neotesaný buran. Rozhodl jsem se tedy, že pojedu. Ale, vezmu-li do úvahy imperativní tón dopisu, měl jsem jinou možnost?


Vila pana Bedřicha trochu připomínala vilu v K., kde během studia bydlela Viola. Až na to, že vkus mohovité generace třicátých let nahradily peníze. Nic než peníze. Na zahradě sice nestáli sádroví trpaslící, ale z ní, i z interiéru domu na každém kroku čišel zbohatlický nevkus.


Po vzájemném představení mi pan Bedřich obřadně poděkoval za to, co jsem pro jeho jedinou milovanou dceru udělal. Její matka je hudební umělkyně a už před lety od nich odešla. A on se přizná, že kvůli práci ve své firmě - nezapomněl podotknout, že velmi výnosné - dceřinu výchovu zanedbával. Myslel si, že výchova spočívá v tom, aby Viola měla všechno, po čem její duše zatouží, a ostatní přijde samo. Leč, fatálně se zmýlil. Z Violky vyrostl rozmazlený a líný spratek (potěšilo mě, že z jeho úst slyším svou vlastní formulaci). Poněkud ho pobouřilo, když se dozvěděl, že jsem během doučování přehnul Violu přes koleno a naplácal jí na holou, ale když to všechno později  střízlivě uvážil, dospěl k závěru, že právě to vedlo ke kýženému cíli (asi nevěděl nic o velkém výstřihu). Ostatně, Viola si na výprask nestěžovala, a sama si uvědomuje, jak nevhodně se celá léta chovala; teď se cítí tak nějak dospělejší.


Pan Bedřich má pro mě lukrativní nabídku. Zaměstná mě na plný úvazek jako studijního poradce. Nemusím se rozhodnout hned, stačí do začátku příštího semestru. Pokud nabídku přijmu, dává mi plnou moc, i co se týče případného použití rákosky. Na to, aby ji začal používat on sám, je už pozdě, a kromě toho, jak už byl pravil, je velmi zaměstnaný.


Hospodyně pana Bedřicha pak naservírovala exkluzivní večeři na přivítanou. Po ní mi pan Bedřich popřál příjemný pobyt a odebral se do své pracovny, aby studoval burzovní zprávy a intervenoval ve prospěch svých akcií. Krátce poté se i hospodyně vzdálila do svých komnat, a my jsme s Violou osaměli.


Vyprávěla mi o svém dětství a o tátově firmě. O matce se nezmínila ani jednou. Na tátu se trochu zlobí, že vyžvanil, že ví o tom výprasku v K. Když o tom mluvila, trochu se začervenala. Já jsem dohromady za celou dobu nepřišel ke slovu.


Když večer pokročil, vykoupali jsme se ve dvou koupelnách a odešli spát do dvou ložnic.
V sobotu ráno, když jsme vstali, byl pan Bedřich už pryč. Člověk by si řekl, že multimilionáři si jen tak lebedí. Ale není tomu tak. Chtějí-li si své miliony udržet a postarat se, aby se pěkně dál kotily, neznají pátek ani svátek. Po snídani, stejně exkluzivní, jako byla včerejší večeře, jsme nasedli do Violina volva a vypravili se na výlet.


První zastávku jsme učinili u středověkého hradu tyčícího se na vysokém skalnatém ostrohu nad velkým rybníkem. Byl jsem v mládí fandou na hrady a zámky, ale tento jsem neznal, ani o něm nikdy neslyšel. Zúčastnili jsme se prohlídky s mladou průvodkyní s dobře prořezanou pusinkou. Musel jsem v duchu konstatovat, že středověcí oligarchové si nežili zdaleka tak dobře, jako například pan Bedřich. Malé, studené a tmavé místnosti a nepohodlný nábytek, všude plno nepřehledných zákoutí, z nichž v každém mohl číhat vrah, nebo přinejmenším špeh. Široko daleko jediná zábava - mučírna vytesaná přímo ve skále. Hubatá průvodkyně okořenila výklad podrobným popisem mučících nástrojů a způsobem jejich použití. Na žádost někoho z výpravy, nejspíš nastrčeného trolla, přidala pikantní historky o mučení nestoudných panen, než tyto byly připraveny k opékání na hranici. Viola se během návštěvy mučírny ke mně ustrašeně tiskla celým tělem. Cítil jsem vzrušený tep jejího srdce. Tep se ještě zrychlil, když jsme si v zasklené vitríně prohlíželi expozici rákosek, důtek, karabáčů a bičů, jakož i dalších sofistikovaných nástrojů, které ani nedokáži pojmenovat. Na některých byly ještě stopy zaschlé krve.


Po východu ze studeného sklepení nás omráčil horký letní den. Třebaže už nehrozily žádné horory, Viola se nepřestávala ke mně tisknout. Mé pocity byly smíšené. Potom mě Viola odvedla do zámecké restaurace, která působila daleko příjemněji, než celý hrad. Exkluzivní oběd o mnoha chodech by mě stál víc než třetinu mého měsíčního platu.


Po obědě jsme projížděli černými hvozdy, které v dobách rytířů, soudě podle početných trofejí rozvěšených v komnatách hradu,  byly nepochybně plné lovné zvěře.


Na sedle, kde lesní silnička začala klesat na druhou stranu pohoří, Viola odstavila auto a vedla mě k lesu rýsujícímu se na kopci. Pod lesem jsme se posadili do trávy, a kochajíce se pohledem do údolí na obou stranách jsme si pochutnávali na skvělé svačině, kterou nám připravila hospodyně pana Bedřicha.


Po jídle se Viola omluvila, že si potřebuje odskočit. Když se ani po půlhodině nevracela, začal jsem mít strach. Zvláštní! Je to rozmazlená mrcha, nemám ji rád, a mám o ni strach? Když se konečně vrátila, byla nahá. Byl to pěkný pohled. Vlastně jsem ji takhle vcelku viděl poprvé. Vystrčená prdelka v K. taky stála za podívání, ale tomuto se to rozhodně nevyrovnalo. Dlouho jsem si ji dost nestydatě prohlížel. Zdálo se, že proti tomu nic nenamítá.


Za zády schovávala krátký, ale dost tlustý prut. Beze slova mi ho vložila do ruku. "Dnes tě nebudu bít," řekl jsem. "Neučíme se, není nutno pozbuzovat mozek. Ani jinak jsi nic neprovedla, co by zasloužilo výprask. Naopak, chováš se úplně vzorně, a výtečně se, spolu se svými blízkými o mě staráš. Dnes žádný výprask."


"Ale já to chci!" pravila. Ale hned se zarazila, když si uvědomila, že takhle dává za pravdu mému  nepříznivému názoru na ni. "Mám to ráda," zmírnila tón. "Od tebe to mám ráda. A víš, co říkal táta. Že rákosku nemáš šetřit." dodala. "Prosím!"


Potežkal jsem prut v ruce. "Tak jo," řekl jsem. "Lehni si na bříško, a kdyby se ti to nelíbilo, tak řekni."


Neřekla. Necítil jsem vůči ní žádnou zášť, a tak jsem ji mrskal velmi jemně. Bylo to spíš hlazení. Místo výprasku jsem se kochal těmi skvostnými, zvolna růžovějícími křivkami. Měl jsem pocit (a strach), že jejich svodům už dlouho  neodolám. Musel jsem se moc přemáhat, abych se jich nedotýkal rukou.


Na zpáteční cestě  Viola skoro ani nepromluvila. Zpytoval jsem svědomí, co jsem asi provedl. Do vily jsme se vrátili už dost pozdě v noci. Pan Bedřich i hospodyně už odešli spát. Jen jsme zhltli připravenou večeři a po návštěvě dvou koupelen jsme se odebrali k spánku i my. Stejně jako včera, do dvou ložnic.


Zatímco jsem rekapituloval uplynulý den a přemítal, kde jsem udělal chybu, potichu se otevřely dveře, a vešla Viola. Tentokrát nebyla navoněná, a měla na sobě decentní růžové pyžamo. Přísný a spořivý otec nejspíš neměl pro drahé krajkové dessous pochopení. Přistoupila ke mně, a v domnění, že spím, mě políbila na ústa.


Uchopil jsem ji kolem pasu a dost hrubě ji strhl na sebe. Opětoval jsem jí polibek, rovněž velmi drsně. Přisála se k mým rtům, a mazlili jsme se jazyky. Potom jsem jí strhl pyžamové kalhoty a nedočkavě do ní vnikl. Přesněji řečeno chtěl jsem vniknout. Narazil jsem totiž na houževnatý odpor. Vzápětí Viola vykřikla bolestí. Klín a stehna se mi zalila něčím teplým, mazlavým.


Postrhávali jsme ze sebe zbývající oblečení, a šli se umýt. Do jedné koupelny. Pod sprchou jsme se mlčky dychtivě seznamovali se zákoutími svých těl, která jsme zatím znali jen velmi kuse. Jednou rukou jsem jí hladil hýždě, zatímco ve druhé skončilo její pevné ňadro. Ona mě oběma rukama držela tam dole. Jazyky jsme měli spletené jak houslový klíč. Mezi námi proudila vlažná voda a dovršovala rozkoš. Když nám začínalo být chladno, vzájemně jsme se poutírali.
Ještě nazí, a stále mlčky, jsme vyčistili krvavé prádlo.  Několik kol vášnivého milování v nejrůznějších polohách proběhlo už bez nehody. Až potom, s  nohama propletenýma a zvadlým údem dosud zacvaknutým mezi pysky, se nám konečně vrátila řeč. "Říkalas, žes měla kluků na jednu ruku!" Třebaže byla tma, cítil jsem, jak se červená. Až po hodné chvíli odpověděla. "To víš, žádná holka v mém věku se nerada přiznává, že je panna. A tehdy jsi byl na mě naštvaný, takže jsem nepočítala s tím, že to takhle dobře dopadne a ty mě přistihneš při lži." Zmlkla a přisála se ke mně ještě blíž. "Ale za to, že jsem ti lhala, bych zasloužila dostat na zadek. Tam nahoře jsi to odflákl. Trochu jsem se na tebe zlobila." (Aha, tak už vím, co jsem provedl.) A opět se ke mně přimkla a začala kroutit pánví. Na to, že byla ještě před chvílí panna, to dělala velmi obratně. Dost bolestivě mi přicvikla penis. Pochopil jsem, že i bolest může být vzrušující, a rozhodl jsem se, že jí vyhovím.


"Tak dobře," řekl jsem. "Ale nemám tady žádný nástroj. Bude to jen rukou." Vymanil jsem se z obklíčení a přikázal jí, aby si klekla na koberec vedle postele. Pod kolena jsem jí dal velký polštář, neboť jsem usoudil, že bolest kolen tak moc vzrušující asi nebude. Prsy se opřela o postel a rukama se zahákla o matraci na druhé straně. Po paměti jsem nahmatal její obliny, a začal po nich plácat rukou. Když se mi ruka unavila, zajel jsem jedním-dvěma prsty do análu. Pod sprchou jsem se postaral o jeho dokonalou čistotu. Potom jsem se vrátil k hýždím a přidával na intenzitě. Viola se spokojeně  vlnila. Výprask jsem střídal s drážděním pochvy. Když Viola žalostně vykříkla, věděl jsem, že má (pro dnešek) dost. Úd už byl opět vztyčený, a tak jsem k ní přiklekl a spojil se s ní odzadu. Na řádnou soulož to už ale nebylo. Jen jsem si ho nechal ohmatávat stahy jejího pánevního svalstva.


V neděli ráno, po rušné noci, jsme vstali dost pozdě. Pan Bedřich a jeho hospodyně byli už byli po snídani, a pan Bedřich byl netrpělivý, že přijde pozdě do kanceláře. Ještě, než jsem začal jíst, ke mně přistoupil a pravil, že je  opravdu rád, že se se mnou seznámil, a lituje jen toho, že mu povinnosti nedovolily strávit se mnou více času, neboť cítí, že jsem příjemný a všestranně rozhleděný společník. A že doufá, že Violka ho v péči o mě dobře zastoupila, a že já jsem se u nich dobře cítil. Potom mi odevzdal kreditní kartu a vysvětlil, že stejná suma mi bude připsaná i za srpen a září, a to bez jakýchkoliv podmínek. Od října pak se suma přiměřeně zvýší, pokud přistoupím na to, že budu pomáhat Viole na plný úvazek se školou. A pokud zpromuje, dostanu...  to se mi hlava zatočila, když jmenoval číslo s mnoha nulami, nikoliv na začátku. A pokud budu mít zájem, budu moci nastoupit v jeho firmě za plat dvojnásobný, jako během dceřina studia. A že mi přeje šťastnou cestu, ale teď už opravdu musí běžet.


Když otec odešel, Viola se ke mně přitiskla blíž, a zatímco pravou rukou jedla, levou mi strčila zezadu do kalhot a dráždila mi žlábek mezi hýžděmi. Na druhé straně těla jsem opět pocítil známé pohyby. Chtělo se mi nechat snídaní snídaní a jít dělat něco příjemnějšího.


Hospodyně uklidila ze stolu a vzdálila se. Viola se teď se svou náklonností ke mně přestala skrývat. Rukou zajela ještě hlouběji do mých kalhot a celým tělem se ke mně přitulila. Potom mě zavedla do své ložnice, a z věšáčku na vnitřní straně své skříně sundala úzký kožený pásek, který jsem znal už z K. Spěšně se svlékla a pásek mi vtiskla do ruky. Její zadek nejevil žádné stopy nočního výprasku rukou. To se teď mělo změnit. Něžně jsem jí hladil hýždě, ale když jsem se pokusil pohladít ji i klitoris, Viola ucukla. "Teď ne," řekla, "nejdřív výprask." Klekla si na postel a vyšpulila zadnici tak, že bylo vidět všechno, co ženy obvykle ukrývají. Po prvním dopadu pásku vykřikla, ale rychle se uklidnila. Když vykřikla po hodné chvíli podruhé, bylo to pro mě signálem, že mám přestat. Postrhávala ze mě šaty a za ruku mě odvlekla do koupelny, do níž byl vchod přímo z jejího pokoje. Pustila sprchu naplno, a pod ní jsme se divoce pomilovali. Byl jsem na 90 % rozhodnut, že Bedřichovu nabídku přijmu.

No comments:

Post a Comment