Sunday, June 3, 2018

Bětka aneb Jak se hraje na Majdalénku



Redigoval jsem novou verzi své povídky o děvečce Majdalénce. Práce, která ani není prací, protože ji dělat nemusím, a protože za ni nic nedostávám, mě tak zaujala, že trvalo dost dlouho, než jsem si všiml, že za za mnou stojí moje žena Bětka a hledí mi přes rameno.


 


"Co to píšeš?" zeptala se. "Ale nic. To jen tak." pravil jsem a pokusil se přepnout monitor do jiné aplikace. Ale bylo pozdě.


 


"Nech mě to dočíst," okřikla mě. Když se stalo, pokračovala, "Náhodou je to docela zajímavé. Ten velebníček byl docela vykuk. Pokrytečtí idioti ve Vatikánu mu zakazovali vést normální sexuální život, ale on na ně vyzrál. Filuta. Našel si zábavu, kterou mu žádné přikázání nezakáže. A Majdalénka, taky šikulka. Líbilo se mi, že se jí to líbí." Překvapilo mě, že je jí líto katolických velebníčků, a mě, který jsem na tom stejně, jako klérus, jí líto není. Na chvíli se odmlčela, a pak dodala, "Už jsem dlouho nedostala, tak mě to docela vzrušilo."


 


"Tys snad někdy dostala?" zeptal jsem se překvapeně.


 


"Jůj, mockrát."


 


"Od koho?"


 


"Od Martina."


 


"Kdo je to, doprdele, Martin?" Jsme spolu deset let, ale nikdy jsem o žádném Martinovi neslyšel.


 


"To byl můj první kluk. Nepovídala jsem ti o něm? Tak promiň. Jednou jsme se pohádali, a já jsem mu řekla, že je blbec. Přehnul si mě přes koleno a naplácal mi na zadek. Zažila jsem to poprvé, a docela se mi to líbilo. Ale bylo toho dost málo. Když mě Martin pustil, uhladila jsem si sukni a pravila, ´Seš idiotskej, vymetenej, pitomej blbec.´ Otočil se ke mně a pravil, ´Svlíkej se! Donaha!´ Bránila jsem se jen naoko. Přinesl z kuchyně vařečku, přehnul mě přes stůl a seřezal mi zadek, co se do něj vešlo. Když skončil, zeptal se, ´Tak co, jsem blbec?´ Měla jsem toho akorát dost, a tak jsem ho nechtěla dál provokovat. ´Nejseš, ale možná zítra zase budeš.´ Šťastně se zasmál, svalil mě na gauč a milovali jsme se, až se hory zelenaly. Potom jsem od něj dostala ještě mnohokrát. Martin všechno pochopil, a já ani nemusela předstírat špatné chování. Stačilo poznamenat ´V tomto počasí by se docela hodil výprask´, nebo ´Kam jsi minule schoval tu rákosku?´"


"Když jsem dala dokopy s tebou, trochu mě mrzelo, že jsi takovej ňouma," zachmuřil jsem se, "a nepřehneš mě přes koleno, ani když tě ošklivě provokuji."


Když si všimla mých chmárů, pohladila mě po ruce. "Ale ty máš jiné přednosti," pokusila se mě uchlácholit. Tím ale spíš přilila oleje do ohně. Narážela na to, že hezky vydělávám.


"Ale moc mluvíme," změnila téma, "a skutek utek. Co kdybychom si zahráli na Majdalénku?"


To mě zaujalo, a mé chmáry se rozjasnily. Potěšilo mě, že mé fantazie padly na úrodnou půdu.


Byla nahá coby dup a její tělo už se pohupovalo na měkkém divanu. Dělal jsem to jako ta farská kuchařka. Zeširoka jsem se rozmáchl, nechal pásek vytažený z kalhot zasvištět, aby ten Bětčiny, i po desetiletém manželství pěkně tvarované hýždě jen pohladil. Bětka vydržela tři takové šlehy, a potom udělala odmítavé gesto. "Nejsem z porcelánu," pravila. "Můžeš přitlačit." "Tak jo," opáčil jsem. "Ale už to nebude na Majdalénku." "Nevadí," řekla moje polovička, "jen aby něco bylo."


Na dalším švihu jsem si dal záležet. Pásek dopadl na obě hýždě, jen to mlasklo. Bětka sykla a pohladila se vzadu oběma rukama. Zřejmě už je to dávno, co si stahovala kalhotky, aby podstupovala životodárnou masáž. Ale vzápětí se uklidnila. Vysázel jsem jí deset a zabarvil tak alabastrovou prcku do růžova.


Bětka si natáhla letní šaty na holé tělo a zeptala se mě, jestli jsem ještě něco napsal. Projevil jsem určitou prozíravost, že jsem ji neupozornil na své, dost početné, povídky v gardu F/M. Co kdyby si chtěla "hrát" podle nich? Místo toho jsem navedl její pozornost na dvojici povídek o zlaté postsovětské mládeži, které jsem uvedl pod společným názvem ´Čajepitije´.


Bětka shltla obě povídky jedním dechem. "Tu Valju jsi psal podle mě?" zeptala se. "Co tě k tomu vede?" "Valja měla strach, že od Sergeje dostane výprask, který jí naznačoval, a potom byla nervózní, když se k tomu neměl. Já taky tak. Nadcházejícího výprasku jsem  se bála, ale současně jsem se chovala tak, aby žádný výprask nebyl poslední. A na všechny minulé výprasky vzpomínám v dobrém, třebaže některé z nich byly všechno, jen ne příjemné. Martin byl gentleman, ale někteří z těch ostatních byli, mírně řečeno, surovci."


"Někteří z ostatních?" zarazil jsem se. "Ono jich snad bylo víc?"


"Já jsem ti to neřekla? To jsem ale mrcha. To byli Martinovi, a částečně i mí kamarádi. Když jsme dělali různé mejdany a jiné společenské akce, dost často to končilo nějakými sázkami nebo hrami, které vyvrcholily tím, že holky musely sundat kalhotky. Někdy i kluci. Je zvláštní, že od každého mi to chutnalo trochu jinak. Ale nemusíš se bát, souložila jsem před tebou jen s Martinem."


"Ale stálo by za to takové ´Čajepitije´ zinscenovat," vrátila se k tématu. "Například, když přijdou Strnadovi. Ty večírky s nimi už začínají být nudné. Neustále omílají historky, které jsme slyšeli už tisíckrát." Odmlčela se, a pak pokračovala. "Vlastně i my hovoříme stále o tomtéž. Ale takové Čajepitije by do těch posezení vneslo nový život. Ovšem, chtělo by to, aby neznali slovo ´spanking´."


"Ty by ses nestyděla podstoupit veřejný výprask?" zeptal jsem se.


"Styděla. Ale Tamara si zvykla, Valja si zvykla, i já bych si zvykla. A vůbec, stud je vzrušující. To bych ti mohla vyprávět. Vždyť ty výprasky na mejdanech byly vlastně veřejné. A kromě toho, Strnadovi mají smysl pro srandu. Přinejmenším Jarka.  Do Petra jsem nikdy moc neviděla. Ale Jarka by si s Petrem jistě poradila."


Musel jsem uznat, že Bětčina úvaha nemá chybu. Dýchánky s našimi dlouholetými přáteli opravdu ztrácely šťávu. Zvali jsme je čím dál méně často. Čajepitie by mohlo způsobit oživení. A tak jsem dal Bětce zelenou.


Dala mi pusu a slíbila, že to zařídí.


"Ale teď," pokračovala, "bychom si mohli udělat generálku." Pochopil jsem, kam míří, a rozhodně jsem to odmítl. "Kdepak. Dnes bylo výprasků dost. Nesmíme to přehánět." "Prosím," ponižovala se Běta. "Potom bychom se mohli milovat." Tuto větu jsem neslyšel nejmíň rok. Takové lákavé nabídce bylo obtížné odolat. "Och, ty čort, kak ty býstro menjá peregavaríla," pronesl jsem prastarou průpovídku z rádia Jerevan, a přehnul si Bětku přes koleno.


Opět udělala odmítavé gesto. "Tamara byla při tom nahatá. Jsem já snad horší?" Obratným pohybem shodila šaty a vrátila se do polohy OTK. Výprask páskem už nebyl znát.

No comments:

Post a Comment