Ela aneb Hledání úchyla

"Zapomněls na moje narozeniny," napsala mi dlouholetá kamarádka Ela, s níž jsem teď ve styku už jen prostřednictvím e-mailu, " Zasloužil bys na prdel." Odepsal jsem jí obratem, "Co ti brání?" "Ty bys byl opravdu ochotnej ode mě přijmout výprask?" "Od tebe kdykoliv." Dohodli jsme se kdy a kam pro mě přijede.

Dlouho jsme jeli mlčky. Až asi po 30 km potichu promluvila. V autě byl hluk, a tak jsem nebyl jist, jestli jsem dobře rozuměl. A jestli jsem dobře rozuměl, chtěl jsem to slyšet ještě jednou. Zopakovala hlasitěji, "Zapomněla jsem ti říct, že ten výprask bude na holou."

"To se samo sebou rozumí," odvětil jsem. "Výprasky přes textil nemají žádnou cenu. Ani pro vypláceného, ani pro vyplácejícího." Doslova jsem slyšel, jak jí kámen odpadl od srdce.

Zavezla mě na břeh mrtvého ramene jedné řeky, porostlý vrbičkami. 

Ulomila dva pěkné pruty a dala mi je, abych je očistil od listí. Svlékl jsem se donaha a opřel o už dost teplou kapotu auta. Ela mě mrskala příčně přes obě půlky. Prvních asi deset ran jsem se cítil všelijak, ale potom jsem si zvykl. Kolem padesátky, když jeden z prutů byl už k nepotřebě, jsem se cítil jak v sedmém nebi. Ela z auta podala kelímek s nějakou mastí a (prý) pruhovaný zadek mi namazala. Docela pěkně se při tom odvázala: namazala mi i konečník a varlata, která pruhovaná nebyla. Slyšel jsem její zrychlený dech.

Než se voňavá mast vstřebala, seděli jsme v trávě a pozorovali líný tok řeky. Já nahý, ona oblečená. Poslouchal jsem vyprávění o jejím pestrém životě.

Od dětství toužila mrskat nahé kluky a chlapy. V mládí se jí to částečně dařilo. Nadržení,  většinou nějak handicapovaní puberťáci a mladí chlapi, kteří si nebyli jinak schopni sehnat sexuální partnerky, přistoupili po jistém nátlaku na trochu bolesti, jen aby dosáhli jinak nedosažitelné rozkoše. Ale teď, už dobrých dvacet let nic. Chlapi jsou sobci. Myslí jen na své libido, a když i ženská si chce něco užít, řeknou, fuj, seš úchyl. A pak už je nikdy nevidím. "Kdo jsou podle tebe ti handicapovaní?" zeptal jsem se. Pokrčila rameny, "Škaredí, tlustí, narkomani, bývalí vězni, vojáci, invalidi, dementi. A taky ti, co mají malé ptáky. A ti, co nemají peníze, aby holku na něco pozvali, nebo jí něco koupili. Chceš si zadarmo šoustnout? Tak trenky dolů, a vystrč zadek!" "Proč vojáci?" namítl jsem. "Ti přece nemají žádný z handicapů, které jsi uvedla, snad kromě peněz." "Představ si malé posádkové městečko, kde je 5000 vojáků a jen 2000 civilů. A že z civilních žen jsou skoro všechny vdané, nebo jinak handicapované. Vojáci dostanou vycházku na dvě hodiny týdně, někdy ani to ne. A nesmí městečko opustit. Kde si mají vybít sexuální energii? A kdy? V kasárnách nemají podmínky ani na onanování. Takoví berou všechno, co se naskytne, a se vším souhlasí. I s trochou výprasku, který byl u mě ostatně mnohem mírnější, než jaký dostávají holubi od mazáků. Někteří vojáčci mi vyprávěli o výprascích, které dostávají od služebně starších vojáků, a ochotně se objednávali na další rande za stejných podmínek."  S tím mi nebylo než souhlasit. "Proč jsi mi neřekla, když jsme se skoro denně stýkali, co tě baví? Mohli jsme být skvělý pár úchylů. I já jsem od dětství míval podobné sny, a neměl jsem  s jejich naplněním ani tolik štěstí, co ty." Smutně se usmála a pohladila mě po koleně. "Když ty jsi mi připadal tak strašně seriózní. A taky jsi neměl žádný handicap," zasmála se. "Teď už nejsem seriózní?" "Jsi, ale napsat do mailu je jednodušší, než říct z očí do očí."

"A co manžel?" navázal jsem. "Ani toho se ti nepodařilo vyplatit?" "Jo, jednou jo. Ale nelíbilo se mu to. A potom mi to oplatil. A to se nelíbilo zas mně. Seřezal mě do krve. Já to těm klukům dělám mnohem mírněji. Dělávala. Už jsme o tom potom ani nikdy nemluvili."

Když sluníčko začalo zapadat, využili jsme ještě ten druhý prut.

Ela byla šťastná. Dala mi dlouhou pusu a dost bolestivě stiskla ptáčka. Ale když jsem ji objal kolem krku a přitiskl se k ní, tak se odtáhla. "Dneska nemůžu. Mám tam nějakou infekci. Promiň!" "Tak jo," řekl jsem. "Tak někdy příště!"  Dala mi ještě jednu pusu a pravila, "Dobře, že bude nějaké ´příště´."

Alena aneb Velikonoční reminiscence

Velikonoční tradice jsem vždycky dodržoval, ale tak nějak po svém. Nikdy jsem nechodil po koledě, nikdy jsem nehonil děvčata s korbáčem po vsi. Vždycky jsem pomlazoval jen ženy, co byly v domě. Nejprve matku a babičku, později bratrovu dívku a nakonec svoji dívku, pozdější ženu. Dělal jsem to ale jen symbolicky. Až jsem se styděl, jak symbolicky.

Dva roky po svatbě, v úterý po Velikonocích, jsem vylezl z vany, když mě něco štíplo na zadku. Otočil jsem se a spatřil manželku s pomlázkou, po včerejšku skoro nepoužitou. Ač to nebylo úplně nepříjemné, dosud mokrý jsem se dal na útěk, stejně jak ta děvčata z Ladových obrázků prchající po návsi. Ale stejně jako ta děvčata nemají šanci opravdu utéct, neměl jsem takovou šanci ani já. V malém bytě nikam neutečeš. Po několika ranách dopadnuvších hlavně na ramena a na záda jsem se octl ve slepé uličce ložnice. Tady už pomlázka tančila, kde tančit má. Po zadku. Dostal jsem dobrých dvacet, než se Aleně podařilo svalit mě na postel. Nohy vyletěly do vzduchu a ztratil jsem půdu pod nohama. V této poloze, když ani kolena se nemají o co opřít, je prakticky nemožné se vymanit, zejména když vám partnerka tlačí vší silou na záda. Uvědomil jsem si bezvýchodnost této situace, a přestal o vymanění usilovat. No co, je velikonoční úterý, a podle tradice se v některých krajích pomlazují kluci a muži. Tisíce, ba i miliony děvčat  to přežijí, přežiju to i já. Dostanu v dospělosti první výprask, a hned na holou.

Alena se o mé pomlazení starala opravdu důkladně. Stála mezi mýma roztaženýma nohama, a švihala mě po zadku, co se do něj vešlo. Jak se říká, nepočítaně. Zkuste taky počítat, když je frekvence dva až třikrát za sekundu. Když byl konec a já se postavil, objala mě, a pravila "Promiň! Jestli chceš, můžeš mi to oplatit." I já jsem ji objal. "Možná někdy jo, ale teď mám s tebou jiné plány." Rychle pochopila, spěšně se svlékla a nabídla mi své mladé tělo.

Že výprask na zadek pomáhá mužům zlepšit erekci, o tom jsem slyšel. Ostatně, to mi ani nebylo příliš zapotřebí. Byl jsem mladý, a erekci jsem měl docela slušnou. Ale nejde jen o erekci. Sex po výprasku má docela jinou kvalitu. Že by se zvýšila produkce hormonů? Zajímavé ale je, že výprask muže působí i na ženu. Docela jinak reagovala, než jindy. Byl to nejkrásnější sex mého dosavadního života. I Alena si to pochvalovala. Opatrně mě švihla přes ochablý úd a pravila, "Škoda, že jsi tu pomlázku včera tak odflákl." "Co není, může být." Vzal jsem jí pomlázku z ruky a švihl ji po prdelce. "Jůj," vykřikla a pohladila si ten švihanec rukou. "Nevěděla jsem, že to tak štípe." Potom se pohladila i v rozkroku a řekla, "Ale funguje to. Zase bych si dala říct. A už po jednom švihnutí. Asi si u tebe někdy objednám větší výprask." Přitulila se ke mně, uchopila do ruky opět ožívající úd a políbila mě na jazyk. "Určitě si ho objednám."

Milovali jsme se té noci ještě několikrát. Pomlázka byla po několika dnech sice už k nepotřebě, ale my jsme si na její služby tak zvykli, že jsme si rychle obstarali náhradu. Z blízkého lesa jsme si donesli pár pěkných prutů. Jeden z nich jsme vyzkoušeli přímo na místě, aby byla jistota, že jsme si neuřízli nějaký šmejd. Cestou domů jsme potkali pár lidí, kteří po nás udiveně koukali, někteří z nich i závistivě. Abychom tomu napříště předešli, koupili jsme si ratanovou rákosku a kožené důtky s 48 prameny. Jeden z těchto nástrojů byl v permanenci aspoň jednou týdně po příštích patnáct let. Než vypukla aféra s anonymem. Ale o tom zase jindy.