Jarní homeshoping

Z časopisu Pervers, asi 1997

Ela aneb Hledání úchyla

"Zapomněls na moje narozeniny," napsala mi dlouholetá kamarádka Ela, s níž jsem teď ve styku už jen prostřednictvím e-mailu, " Zasloužil bys na prdel." Odepsal jsem jí obratem, "Co ti brání?" "Ty bys byl opravdu ochotnej ode mě přijmout výprask?" "Od tebe kdykoliv." Dohodli jsme se kdy a kam pro mě přijede.

Dlouho jsme jeli mlčky. Až asi po 30 km potichu promluvila. V autě byl hluk, a tak jsem nebyl jist, jestli jsem dobře rozuměl. A jestli jsem dobře rozuměl, chtěl jsem to slyšet ještě jednou. Zopakovala hlasitěji, "Zapomněla jsem ti říct, že ten výprask bude na holou."

"To se samo sebou rozumí," odvětil jsem. "Výprasky přes textil nemají žádnou cenu. Ani pro vypláceného, ani pro vyplácejícího." Doslova jsem slyšel, jak jí kámen odpadl od srdce.

Zavezla mě na břeh mrtvého ramene jedné řeky, porostlý vrbičkami. 

Ulomila dva pěkné pruty a dala mi je, abych je očistil od listí. Svlékl jsem se donaha a opřel o už dost teplou kapotu auta. Ela mě mrskala příčně přes obě půlky. Prvních asi deset ran jsem se cítil všelijak, ale potom jsem si zvykl. Kolem padesátky, když jeden z prutů byl už k nepotřebě, jsem se cítil jak v sedmém nebi. Ela z auta podala kelímek s nějakou mastí a (prý) pruhovaný zadek mi namazala. Docela pěkně se při tom odvázala: namazala mi i konečník a varlata, která pruhovaná nebyla. Slyšel jsem její zrychlený dech.

Než se voňavá mast vstřebala, seděli jsme v trávě a pozorovali líný tok řeky. Já nahý, ona oblečená. Poslouchal jsem vyprávění o jejím pestrém životě.

Od dětství toužila mrskat nahé kluky a chlapy. V mládí se jí to částečně dařilo. Nadržení,  většinou nějak handicapovaní puberťáci a mladí chlapi, kteří si nebyli jinak schopni sehnat sexuální partnerky, přistoupili po jistém nátlaku na trochu bolesti, jen aby dosáhli jinak nedosažitelné rozkoše. Ale teď, už dobrých dvacet let nic. Chlapi jsou sobci. Myslí jen na své libido, a když i ženská si chce něco užít, řeknou, fuj, seš úchyl. A pak už je nikdy nevidím. "Kdo jsou podle tebe ti handicapovaní?" zeptal jsem se. Pokrčila rameny, "Škaredí, tlustí, narkomani, bývalí vězni, vojáci, invalidi, dementi. A taky ti, co mají malé ptáky. A ti, co nemají peníze, aby holku na něco pozvali, nebo jí něco koupili. Chceš si zadarmo šoustnout? Tak trenky dolů, a vystrč zadek!" "Proč vojáci?" namítl jsem. "Ti přece nemají žádný z handicapů, které jsi uvedla, snad kromě peněz." "Představ si malé posádkové městečko, kde je 5000 vojáků a jen 2000 civilů. A že z civilních žen jsou skoro všechny vdané, nebo jinak handicapované. Vojáci dostanou vycházku na dvě hodiny týdně, někdy ani to ne. A nesmí městečko opustit. Kde si mají vybít sexuální energii? A kdy? V kasárnách nemají podmínky ani na onanování. Takoví berou všechno, co se naskytne, a se vším souhlasí. I s trochou výprasku, který byl u mě ostatně mnohem mírnější, než jaký dostávají holubi od mazáků. Někteří vojáčci mi vyprávěli o výprascích, které dostávají od služebně starších vojáků, a ochotně se objednávali na další rande za stejných podmínek."  S tím mi nebylo než souhlasit. "Proč jsi mi neřekla, když jsme se skoro denně stýkali, co tě baví? Mohli jsme být skvělý pár úchylů. I já jsem od dětství míval podobné sny, a neměl jsem  s jejich naplněním ani tolik štěstí, co ty." Smutně se usmála a pohladila mě po koleně. "Když ty jsi mi připadal tak strašně seriózní. A taky jsi neměl žádný handicap," zasmála se. "Teď už nejsem seriózní?" "Jsi, ale napsat do mailu je jednodušší, než říct z očí do očí."

"A co manžel?" navázal jsem. "Ani toho se ti nepodařilo vyplatit?" "Jo, jednou jo. Ale nelíbilo se mu to. A potom mi to oplatil. A to se nelíbilo zas mně. Seřezal mě do krve. Já to těm klukům dělám mnohem mírněji. Dělávala. Už jsme o tom potom ani nikdy nemluvili."

Když sluníčko začalo zapadat, využili jsme ještě ten druhý prut.

Ela byla šťastná. Dala mi dlouhou pusu a dost bolestivě stiskla ptáčka. Ale když jsem ji objal kolem krku a přitiskl se k ní, tak se odtáhla. "Dneska nemůžu. Mám tam nějakou infekci. Promiň!" "Tak jo," řekl jsem. "Tak někdy příště!"  Dala mi ještě jednu pusu a pravila, "Dobře, že bude nějaké ´příště´."

Alena aneb Velikonoční reminiscence

Velikonoční tradice jsem vždycky dodržoval, ale tak nějak po svém. Nikdy jsem nechodil po koledě, nikdy jsem nehonil děvčata s korbáčem po vsi. Vždycky jsem pomlazoval jen ženy, co byly v domě. Nejprve matku a babičku, později bratrovu dívku a nakonec svoji dívku, pozdější ženu. Dělal jsem to ale jen symbolicky. Až jsem se styděl, jak symbolicky.

Dva roky po svatbě, v úterý po Velikonocích, jsem vylezl z vany, když mě něco štíplo na zadku. Otočil jsem se a spatřil manželku s pomlázkou, po včerejšku skoro nepoužitou. Ač to nebylo úplně nepříjemné, dosud mokrý jsem se dal na útěk, stejně jak ta děvčata z Ladových obrázků prchající po návsi. Ale stejně jako ta děvčata nemají šanci opravdu utéct, neměl jsem takovou šanci ani já. V malém bytě nikam neutečeš. Po několika ranách dopadnuvších hlavně na ramena a na záda jsem se octl ve slepé uličce ložnice. Tady už pomlázka tančila, kde tančit má. Po zadku. Dostal jsem dobrých dvacet, než se Aleně podařilo svalit mě na postel. Nohy vyletěly do vzduchu a ztratil jsem půdu pod nohama. V této poloze, když ani kolena se nemají o co opřít, je prakticky nemožné se vymanit, zejména když vám partnerka tlačí vší silou na záda. Uvědomil jsem si bezvýchodnost této situace, a přestal o vymanění usilovat. No co, je velikonoční úterý, a podle tradice se v některých krajích pomlazují kluci a muži. Tisíce, ba i miliony děvčat  to přežijí, přežiju to i já. Dostanu v dospělosti první výprask, a hned na holou.

Alena se o mé pomlazení starala opravdu důkladně. Stála mezi mýma roztaženýma nohama, a švihala mě po zadku, co se do něj vešlo. Jak se říká, nepočítaně. Zkuste taky počítat, když je frekvence dva až třikrát za sekundu. Když byl konec a já se postavil, objala mě, a pravila "Promiň! Jestli chceš, můžeš mi to oplatit." I já jsem ji objal. "Možná někdy jo, ale teď mám s tebou jiné plány." Rychle pochopila, spěšně se svlékla a nabídla mi své mladé tělo.

Že výprask na zadek pomáhá mužům zlepšit erekci, o tom jsem slyšel. Ostatně, to mi ani nebylo příliš zapotřebí. Byl jsem mladý, a erekci jsem měl docela slušnou. Ale nejde jen o erekci. Sex po výprasku má docela jinou kvalitu. Že by se zvýšila produkce hormonů? Zajímavé ale je, že výprask muže působí i na ženu. Docela jinak reagovala, než jindy. Byl to nejkrásnější sex mého dosavadního života. I Alena si to pochvalovala. Opatrně mě švihla přes ochablý úd a pravila, "Škoda, že jsi tu pomlázku včera tak odflákl." "Co není, může být." Vzal jsem jí pomlázku z ruky a švihl ji po prdelce. "Jůj," vykřikla a pohladila si ten švihanec rukou. "Nevěděla jsem, že to tak štípe." Potom se pohladila i v rozkroku a řekla, "Ale funguje to. Zase bych si dala říct. A už po jednom švihnutí. Asi si u tebe někdy objednám větší výprask." Přitulila se ke mně, uchopila do ruky opět ožívající úd a políbila mě na jazyk. "Určitě si ho objednám."

Milovali jsme se té noci ještě několikrát. Pomlázka byla po několika dnech sice už k nepotřebě, ale my jsme si na její služby tak zvykli, že jsme si rychle obstarali náhradu. Z blízkého lesa jsme si donesli pár pěkných prutů. Jeden z nich jsme vyzkoušeli přímo na místě, aby byla jistota, že jsme si neuřízli nějaký šmejd. Cestou domů jsme potkali pár lidí, kteří po nás udiveně koukali, někteří z nich i závistivě. Abychom tomu napříště předešli, koupili jsme si ratanovou rákosku a kožené důtky s 48 prameny. Jeden z těchto nástrojů byl v permanenci aspoň jednou týdně po příštích patnáct let. Než vypukla aféra s anonymem. Ale o tom zase jindy.

Aristoteles and Phyllis

Varianta, parafráze nebo plagiát?

Susedovie Katka
vytočila Vratka,
počkaj Katko,
vraví Vratko,
ty už nie si moje zlatko,
za takúto taľafatku
dostaneš zopár po zadku.
Bráni sa však Katka,
vieš, čo vraví moja matka?
Aj za drobné taľafatky,
treba stiahnuť dievke gaťky.
Preto Vratko Katku,
pri piatku či sviatku
šibe len po holom zadku.

Majdalénka aneb Promarněné a nepromarněné mládí

"Bratři a sestry v Kristu," hřímal starý páter Pankrác Hlobil  na třetí devítnikovou neděli z kazatelny venkovského svatostánku, "za několik týdnů oslavíme největší křesťanské svátky, vrcholící vzkříšením našeho Spasitele a Pána, Ježíše Krista. Bylo by nanejvýš žádoucí přivítat tento slavnostní okamžik duchovní očistou v podobě svátostí svaté zpovědi a svatého přijímání. Budu zpovídat denně od 6 do 7 ráno a od 6 do 7 večer. Vidím, že řada z vás u svaté zpovědi nebyla ještě vůbec a mnozí další se této svátosti vyhýbají po celou řadu let. Věřím, že tentokrát se ke svaté zpovědi dostaví opravdu všichni. Věřící, kteří se v týdnu očistí svatou zpovědí, mohou přijmout tělo boží během bohoslužby v neděli následující po zpovědi."

Majdalénka, asi dvacetiletá růžolící děvečka statkáře Čtvrtlánníka, si byla jista, že duchovní hovoří o ní a k ní. Byla si jista i v tom, že stejně jako farář, se na ni dívají i všichni spoluvěřící. Kdyby hanbou nesklopila oči, viděla by, že sklopených oči v místním svatostánku jsou desítky, a že tudíž vesničané mají jiné starosti, než  Majdalénku pozorovat.

Nicméně se Majdalénka rozhodla, že svůj lhostejný postoj k náboženství napraví. Vypravila se do svatostánku příštího dne, hned po večerním dojení. Kostel byl liduprázdný a i důstojný pán už byl na odchodu. Už měl dokonce svlečenou sutanu. Když spatřil Majdalénku, jeho pocity byl smíšené. Na jedné straně byl rád, že se  v celé vesnici našla aspoň jedna ovečka, která si jeho včerejší slova vzala k srdci. Na druhé straně však už byl duševně připraven na korbel vína a doutníček v příjemně vytopené světnici. Teď bude muset tyto příjemné činnosti kvůli této mladé hříšnici odložit.

Opětovné oblečení sutany bez pomoci kostelníka byl v jeho věku a při jeho dně dost problém, ale poskytování svátostí bez důstojného oblečení, stejně jako případné odmítnutí pozdní návštěvnice se příčilo farářovu soukromému morálnímu kodexu. Když se konečně upravil, posadil se do zpovědnice a pokynul Majdalénce, že se může začít zpovídat.

Majdalénka poklekla na schůdek u zpovědnice, a mlčela. "Nuže, dcero," laskavě ji pobídl duchovní, "pověz zde, ve svatostánku našeho Pána a před jeho tváří, jaké hříchy tíží tvou duši od poslední svaté zpovědi." Páter taktně nerozmazával skutečnost, že dívka je u zpovědi dnes poprvé. Děvečka dále mlčela, a až po dalším povzbuzení vykoktala, že jednou ji panímáma poslala do spižírny pro zavařeninu, a ona si z ní cestou trochu ulízla.

Kdyby v kostele nebylo přítmí a ve zpovědnici pak docela tma, znásobená navíc zamřížovaným okénkem, Majdalénka by viděla, jak farář obrátil oči k nebesům. Ten ale nechal vyznání bez komentáře a vyzval dívku, aby pokračovala. "Byla jsem u hokynáře nakoupit sůl a cukr, a potom jsem se hned nevrátila domů, ale seděla jsem chvíli v trávě u potoka a naslouchala ptactvu nebeskému."

Velebníček zapochyboval, že pozvání vesničanů k předvelikonoční duchovní očistě byl dobrý nápad. Husička se přijde svěřit s hříchy nevinnějšími, než jsou hříchy samotného duchovního pastýře, zatímco zloději, podvodníci, intrikáni, smilníci a lháři (že by v "jeho" vesnici žili i vrazi, to farář a priori odmítal byť jen připustit) se nepřijdou vyzpovídat jak je rok dlouhý. Coby rok! Jak je život dlouhý. O jejich hříších se musí farář  dovídat jinou cestou, nejčastěji v hospodě, kam si chodí zahrát mariášek s notářem a řídícím, a dopřeje si při tom jedno-dvě pivečka.

Když si dívka ani po několika dalších výzvách nevzpomenula na žádný další hřích, farář si povzdechl a pravil, "Tak dobrá, dcero. Pomodlíš se pět otčenášů." Majdalénka se ale nehýbala. "Zpověď je u konce, dcero. Pomodlíš se pět otčenášů, a hříchy ti budou odpuštěny. Očištěna budeš moci v neděli přijmout tělo Páně." "Důstojnosti, já otčenáš neumím," vylezlo z Majdalénky jak z chlupaté deky.

Farář si znovu povzdechl, tentokrát hlasitěji, a s námahou se vysoukal ze zpovědnice. Odešel do sakristie, kde dlouho nemohl najít něco, co už dlouho nehledal.

Vrátil se po hodné chvíli, a v ruce držel cosi, co jen velmi vzdáleně připomínalo důtky. Na krátkém držadle byly místo obvyklých řemínků připevněny růžence. Kněz klečící děvečce vyhrnul sukni, a těmi legračními důtkami ji několikrát přetáhl po početných spodničkách.

Znovu se posadil do zpovědnice a vyndal z kapsáře druhou věc, co tak dlouho hledal v sakristii. Byl to svatý obrázek. Na lícové straně bylo v křiklavých barvách vyvedeno utrpení svatého Šebastiána, probodaného šípy, na rubové straně pak Otčenáš, v latinské i české řeči. Prostrčil obrázek zamřížovaným okénkem. "Modlitbu se naučíš, a v neděli, před svatým přijímáním se u mě zastavíš v sakristii, a já tě vyzkouším." Dívka ale nepřestávala klečet. "Na co ještě čekáš, dcero? Jdi spánembohem a zpytuj své svědomí!" "Prosím pěkně, otče, já neumím číst," špitla dívka po dalším dlouhém mlčení.

Kněz si povzdechl potřetí a pravil, aby Majdalénka přišla v pátek touto dobou k němu na faru.

V pátek, po dvouhodinovém martýriu byla Majdalénka schopna jakž tak odmemorovat nejjednodušší křesťanskou modlitbu. Farář ji pozval na další pátek, že se budou učit číst.

Při první lekci Majdalénka zvládla písmena A a B, a čtení slov tato písmena obsahující. Farář tento úkol, který na sebe dobrovolně vzal, nepovažoval za břemeno. Naopak, přítomností mladé studentky jakoby pookřál. Poněkud ho přestaly bolet klouby, a pozapomněl i na kašel způsobený silnými doutníky. Když se Majdalénka loučila, pravila, že při zpovědi zapomněla na jednu věc, o níž ani netušila, že je to hřích. Kněz zvedl obě ruce před sebe, jako kdyby zaháněl ďábla. "Nic mi neříkej! Tady mi nic neříkej! Fara není posvěcené místo, a já tady nesmím zpovídat, ani dát rozhřešení. Pokud tě tíží nějaký hřích, přijď v neděli před mší ke svaté zpovědi!"

Při další zpovědi se děvečka vyznala, že obcovala se svým pantátou. Starý kněz se nedokázal přimět k spravedlivému rozhořčení. Holka je mladá, krev a mlíko, a obcování, pokud přímo nezlepšuje zdraví, přinejmenším zabraňuje jeho zhoršování. A pokud zná manželku sedláka Čtvrtlánníka, ten si doma moc neužije. Jen aby neutrpěla vážnost jeho úřadu, nasadil přísný tón a pravil, "To je těžký hřích, dcero, tady otčenáše nejsou nic platné. Až přijdeš na další lekci čtení, dostaneš výprask na holý zadek." Opomněl však děvečku vystříhat, aby víckrát takto nehřešila.

Po další lekci, když se společně naučili číst písmena C, D a E, farář zazvonil na kuchařku. Vešla dívka stejně růžolící, jako Majdalénka. "Apolénko, buď tak dobrá, dones nám rákosku! Však ty víš, kde ji máme." Kuchařka udělala pukrle, usmála se, a pravila, že to velmi dobře ví. Přitom se maně pohladila po zadečku.

Když se Apolénka vrátila s rákoskou, farář přikázal Majdalénce, aby si svlékla všechno šatstvo, a položila se na břicho na lavici vedle pece. Potom pravil, že jeho svaly a kosti jsou oslabeny nejen věkem, ale i početnými chorobami, a že by nebyl schopen hříšnici udělit výprask dostatečné síly. Požádal proto kuchařku, aby dala Majdalénce pětadvacet rákoskou. On že na to dohlédne. "Však víš, jak jsem tě to učil," pravil s potutelným úsměvem. Apolénka opět vykouzlila pukrle i s úsměvem stejně potutelným, a řekla, že ví.

Farář se usadil do křesla a pomocí početných sirek si namáhavě zapálil doutník, který ne a ne chytnout. Apolénka uchopila rákosku, rozmáchla se, rákoska zasvištěla, a těsně před dopadem na hýždě zabrzdila, aby se jich sotva dotkla. Kuchařka si dávala načas a pokračovala ve výprasku tak, aby představení vydrželo, než  doutník dohoří.

Kněz se zatím kochal pohledem na mladé kypré tělo, zbavené veškerého textilu, zmítající se při markýrovaném výprasku. Jeho dojmy poněkud kalily teologické úvahy, zda to, co tady s těmi dvěma mladými děvami provádí, je hřích, a jestliže ano, podle jakého paragrafu, respektive přikázání. Když bylo po výprasku i po doutníku, začalo mu být poněkud líto, že už je konec. Hlavou mu probleskla i rouhavá myšlenka na promarněné mládí.

V neděli před mší děvečka prozradila, že s pantátou obcuje vždycky, když je panímáma na mši. Tentokrát se důstojný pán opravdu rozčílil. No, toto! Využívat nábožné zanícení jiné osoby k chlípnostem těla, to je už skutečně moc. Ale potom si uvědomil, že kdy vlastně se má sedlák Čtvrtlánník věnovat chlípnostem těla, když je ta jeho Xantipa jinak stále doma? V duchu se okřikl za tuto kacířskou myšlenku, a hned si udělil pokání: celý týden se bude oblékat do sutany bez kostelníka. Ale všechno zlé je k něčemu dobré. Páteční představení, které tak pohladilo jeho duši, bude mít pokračování.  Nahlas řekl, "To je neslýchaně hanebný hřích, dcero! Budeš dostávat kruté výprasky každý pátek, dokud se nenaučíš číst."

Když Majdalénka zvládla i písmeno Z a dokázala dost plynně přečíst celý slabikář pro první třídu c. a k. lidových škol, přišlo jí líto, že už nebude moci k tomu hodnému starému pánovi docházet. Stejně líto to bylo i knězi. Ten to ale na rozdíl od Majdalénky snášel se stoickou důstojností, k níž byl trénován. Neboť, jak pravil kterýsi filosof, není třeba se trápit nad tím, co není, ale těšit se z toho, co je.

Začátkem žní se Majdalénka přiznala pantátovi, že se vyzpovídala z toho, že spolu souloží. "Káčo pitomá, užvaněná," řekl malostatkář ustaraně, "víš, co by bylo, kdyby to ten starý paprika vyzradil panímámě? To bych se mohl jít rovnou utopit do strouhy." Sedlák byl známý neznaboh, a nevěděl, že existuje něco jako zpovědní tajemství. Odepjal si opasek, a začal Majdalénku mrskat po zadku. "Ale," namítla děvečka, "důstojný pán mě vyplácel na holou."

Vlasta aneb Ráno začalo sněžit

  Ráno začalo sněžit 

  "Chumelí," řekla moje žena. "Zase bude kalamita."

  Podíval jsem se z okna. Opravdu to vypadalo dosti hrozivě. K zemi se líně snášely miliony jak dětská dlaň velkých vloček.

  "Kdepak," pravil jsem, "do večera bude po sněhu."

  "To se mýlíš," řekla Vlasta.

  "Bohužel ti musím oponovat," nedal jsem se.

  "Vsaď se," pravila.

  "Tak jo," řekl jsem, "jestli tady v šest večer bude jen jedna jediná sněhová vločka, tak...", byl jsem si svou věcí jist, a tak jsem nabídl dost vysokou prémii, "... tak ti zaplatím víkendový wellness pobyt v Marijánkách."

  "Co si vezmu na sebe?" I ona si nepochybně byla svou věcí jista.

  "A co vsadíš ty?" zeptal jsem se.

  "To se musí?" otázala se.

  "Jo, musí. Na každou sázku musí být protisázka."

  "Ale já nic nemám."

  "V takovém případě se nemůžeš sázet."

  Dlouho přemýšlela. Marijánky si rozhodně nechtěla dát ujít. Potom vyhrkla, "Jestli prohraju, tak mi třeba můžeš naplácat na zadek."

  Nebyla to sice přiměřená protihodnota, nicméně jsme si na to plácli.

  Za dvě hodiny přestalo sněžit, do dvanácti se všechen sníh rozpustil, a o další dvě hodiny později byly chodníky i vozovky zcela suché.

  Večer jsem prohodil, že chci svou výhru.

 Snažila se smlouvat, ale nakonec se s nechutí a s otráveným ksichtem přehnula přes můj klín.

  Asi desetkrát jsem ji pleskl po tlustém bordovém froté županu po kotníky. Vlastička ale zůstala ležet. V náhlém popudu jsem uchopil lem županu, a vyhrnul ho vysoko na záda. Pokračoval jsem ve výprasku na zadek chráněný jen bílými bavlněnými kalhotkami. Trochu jsem přitvrdil a dal jí příslovečných pětadvacet. Ale ona se stále neměla k tomu, aby vstala. Zaháknul jsem ukazováček za gumičku kalhotek a odhalil kousek žlábku mezi hýžděmi. Čekal jsem, co to udělá. Ale Vlasta neprotestovala ani teď. Uchopil jsem gumu kalhotek oběma rukama, a prádlo jsem stáhl až k zemi. Vlasta začala kopat nohama, aby se kalhotek zakleslých kolem kotníků zbavila. Vykoukla na mě bílá a hladká zadnička, ani tlustá, ani hubená, zcela nedotknutá dosavadním výpraskem přes textil. Byl jsem docela zaskočen její krásou. Samozřejmě, že jsem vlastní manželku viděl nesčetněkrát nahou, ale tato poloha, s vyšpulenými a ke stropu trčícími hýžděmi, byla pro mě nová. Ke svému překvapení jsem se tímto pohledem vzrušil. Jak to, že jsem, napůl slepý, měl dosud oči jen pro mléčné žlázy a Venušin pahorek, a nevšímal si té krásy na druhé straně? Jak to, že mi tak dlouho ucházela geometrická dokonalost inspirující stovky, ba i tisíce, renesančních, barokních i pozdějších malířů a sochařů? Uvědomil jsem si, že jsem o hodně, hodně přicházel. Zachtělo se mi tu nádheru hladit a hýčkat, ale sázka mě zavazovala zbarvit tu bělobu do růžova, a zvrásnit tu hladkost otisky své dlaně. Na hýčkání jistě bude příležitost někdy později, možná dost brzy. Ještě chvíli jsem se kochal pohledem, než jsem začal s masáží.

  Pleskal jsem ji dost tvrdě střídavě po obou půlkách, s pravidelnou frekvencí dvakrát za sekundu. Prdýlka se barvila do růžova, později do nachova, ale Vlasta ani slovem, ani gestem nedala najevo přání, že bych měl přestat. Vyplácel jsem asi čtvrthodinu, až mě začala umdlévat ruka. Přestal jsem, ale Vlasta ležela dál. "Končíme," řekl jsem. "Už nemůžu."

  Postavila se se stejnou nechutí, s jakou si před hodinkou líhala, a upravila si župan. Kalhotky nechala ležet na zemi. "Asi se budu vsázet častěji," řekla má polovička koketně. "Ať vyhraju, nebo prohraju, vždycky na tom vydělám."

  Budu muset ráno skočit do galanterie a koupit si nějaký pořádný pásek.

  Ale ráno zase začalo sněžit.