Paměti spankerské rodiny 2 aneb První rozchod 39

Paměti spankerské rodiny

2 Krystýna    První rozchod

Po události ve stodole jsem několik měsíců neměla žádný incident. Máma si to vysvětlila tak, že pomohl ten výprask. Jednou večer, když jsme měly obě všechnu práci udělanou a byly jsme v pohodě,  prohlásila, "Zdá se, že ten výprask na holou ti napravil hlavu. Rozhodla jsem se, že bude-li to třeba, budu to dělat vždycky tak." Mé pocity byly smíšené. Trochu jsem se bála, trochu se těšila. Zatvářila jsem se neutrálně, pokrčila rameny a řekla, "Tak jo. Co se dá dělat." Nevím, co mě to napadlo a popadlo, že jsem dodala, "Stejně všechny holky v mém věku už dostávají na holou." Maminka se zatvářila překvapeně, ale jen na docela malý okamžik.

Před koncem devítky jsem začala trochu randit s Matějem. Při první schůzce za křovím mě čekal s metlou v ruce. Dal si na ní záležet. Všechny pruty v ní byly stejně dlouhé a stejně tlusté. Tenší než minule. Na spodku ji měl velmi pečlivě olepenou leukoplastí. Osopila jsem se na něj. "Co jsem provedla? Myslíš, že mě budeš vždycky jen mlátit? Zase se chceš pochlubit kamarádům?" Začal koktat, "Víš, ne... Myslel jsem...Nezlob se...Já ti nechci ubližovat...Tu metlu hned zahodím a víckrát ji..." Trochu jsem zmírnila tón a řekla, "Metlu nezahazuj, třeba ji někdy budeme potřebovat, ale teď právě jsem nic neprovedla. Jedině, jestli jsi něco neproved ty?" Schovala jsem metlu do rozsochy jednoho jilmu, abychom o ní věděli jen my dva.

Chytila jsem ho za ruku, a vedla úvozovou polní cestou ke kapličce, vzdálené asi dva kilometry. Cestou jsem ho trochu zpovídala. Zpočátku to z něj lezlo jak z chlupaté deky, ale kolem půle cesty se rozhovořil. Jeho otec je mechanizátor v družstvu, a on mu občas pomáhá. Už se spoustu věcí naučil. Po prázdninách jde na průmku v sousedním městečku, a chtěl by se věnovat zemědělským strojům. Maminka je v domácnosti. Sourozence nemá. Když jsem se pokusila zavést řeč na to, jak ho doma vychovávají, zasekl se a nebyla s ním řeč. No nic, nenaléhala jsem na něj. Není ještě všem dnům konec.

Cestou jsem se často zastavovala, abych přivoněla ke květům keřů a pozorovala broučky po nich lozící. Matěj na mě vždycky zdvořile počkal, ale když jsem ho upozorňovala na tu krásu, co nás obklopuje, moc to s ním nehýbalo. Inu, technik.

Při zpáteční cestě od kapličky jsem se rozběhla a vyzvala ho, aby mě chytil. Jak jsem už uvedla, byla jsem v té době dost obtloustlá, a tak mě snadno doběhl. S tím jsem ostatně počítala. Vysmekla jsem se mu a znovu utekla. Napodruhé mě už přidržel pevněji, a jak jsem se mu pokoušela vytrhnout, svalili jsme se oba do trávy. On na mě. Kluci jsou v tomto věku ještě strašně neohrabaní. Matěj nebyl výjimkou. Nevěděl co s rukama, ani s ostatními údy. Ale nenaléhala jsem na něj ani teď. Všechno má svůj čas. Stejně bych mu nic nedovolila, i kdyby se o něco pokusil. Ale bylo mi příjemné, když ležel na mně a vzápětí vedle mě. Vyzařovala z něj síla, pohoda a teplo, a měla jsem pocit, že by mě dokázal ochránit, kdyby bylo třeba. Asi půl hodiny jsme tam leželi, většinou mlčky, a pozorovali pomalu plující oblaka. Bylo nám hezky. Tedy aspoň mně. Když se začalo stmívat, u větrolamu jsme se rozloučili. Bez dotyků, bez polibku. A na metličku už nepřišla ani řeč.

V té době jsem docela dobře vycházela s mámou. Svěřila jsem se jí, že mám ctitele, i o tom, kdo to je, a všechno, co jsem se o něm dozvěděla. Připravila jsem ji na to, že jednou, dvakrát týdně  budu s ním, a že se možná vrátím dost pozdě. Naléhala na mě, abych si ho (zatím) nepouštěla k tělu. To jsem jí ochotně slíbila. Sama jsem si byla vědomá, že na plnokrevný sex nejsem ještě dost zralá.

Těsně před prázdninami máti vyrukovala s nápadem, že kdybych během prázdnin musela být bita, bylo by mi možná žinantní, kdybych se chodila koupat s pruhovaným zadkem. A že by mi preventivně nařezala ještě před začátkem koupací sezóny. I jako memento, jak se mám chovat, když budu s chlapcem. Už, už jsem měla na jazyku, že pruhovaná prcka mi nevadí, a že bych se klidně koupala i s ní. Na poslední chvíli jsem si do něj zakousla, a nahlas jsem řekla jen, "Tak jo." Udělali jsme to bez odkladu. Svlékla jsem se, a na posteli v rodičovské ložnici jsem dostala pětadvacet rákoskou. Ale proti předcházejícímu výprasku ve stodole mi to  připadalo spíš jako mazlení.

Začátkem prázdnin se oteplilo, a tak jsem se s Matějem začala chodit koupat. V polích, ještě dost daleko za kapličkou, jsme měli  velký rybník. Na horní straně byl rybník velmi mělký - i uprostřed  bylo vody jen po kolena. Rybník byl daleko od vesnice, a moc lidí tam nechodilo. Nicméně, někdo tam vždycky přece jen byl, a nemohli jsme se proto koupat bez plavek, abychom nepřišli do řečí. Ale na dolní straně byl rybník obklopen lesem, a u stavidla byla dost hloubka. Tam nechodil nikdo. Dokopala jsem Matěje, abychom začali chodit tam. Miniaturní travnatý břeh poskytoval dost soukromí, a tak jsem navrhla Matějovi, že se budeme koupat nahoře i dole bez. S rozpaky to odmítl, ale mě už nemohlo nic zastavit. Šli jsme do vody. On v trenkách, já nahá.

Když jsme po koupeli odpočívali, začala jsem trochu bulit. Když se Matěj vyptával, co mi je, řekla jsem mu, že budu doma strašně bitá, jestli se máti dozví, že se svlíkám před cizím klukem. "Já jsem pro tebe cizí?"  trochu se urazil. "Jo, jsi," řekla jsem mu. "Kdybys nebyl cizí, tak se svlíkneš taky." Svlíkat před holkou se mu ale nechtělo. Tak jsem mu navrhla, že kdyby mi naplácal on, že by to třeba nebylo tak zlé jako doma. Lehla jsem si na bříško, a Matěj mi trochu naplácal na zadek. Nestálo to za moc, ale přesto jsem byla celá rozechvělá, že se mě můj kluk konečně dotýká.

Toto se opakovalo ještě několikrát, a teprve až  se prázdniny přehouply do druhé půlky, souhlasil, že se i on bude  koupat na Adama. Když si svlékl trenky, držel si ruce na rozkroku. Ale to se dlouho nedá vydržet, a já byla trpělivá. Při druhém společném koupání na nuda se trochu osmělil, a ve vodě jsme se trochu bláznili. Stříkali jsme po sobě vodu, stahovali jsme jeden druhého pod hladinu a zápasili spolu. To se neobešlo bez vzájemných dotyků, často i na choulostivých místech. Náhodných, nebo taky ne. Když jsme jednou odpočívali na trávníku, Matějovi začalo vrtat v hlavě, co jsem to říkala tehdy, když jsme byli u stavidla poprvé. Jestli prý nedostanu bití, když se svlíkám před "známým" klukem. "Inu," řekla jsem mu. "Jistě to nevím, ale myslím si, že spíš ne. Máma o tobě už několik měsíců ví. Jistě si o tobě zjistila všechno, co se dalo. A jelikož nic neříká, vypadá to, že jsi prošel. A když spolu trávíme tolik času, je logické, že dřív nebo později se spolu začnem mazlit. Pod šaty, nebo bez nich." To Matěje povzbudilo, a on začal být oprsklejší i sdílnější. "Jednou ses ptala, jak mě doma vychovávají. Je to stejné, jako u vás. Táta má moc práce, chodí pozdě domů, a potom nemá na nějakou výchovu náladu. Takže je to na mámě. Když něco vyvedu, dostávám na zadek. Většinou řemenem. Poslední asi dva roky si musím svlíkat vrchní kalhoty, protože se mámě zdálo, že mi narostla hroší kůže. Ale sranda je, že mi to při výprasku bez kalhot tady," ukázal si mezi nohy, "trochu ztvrdne, a to je moc příjemné." Jak si na to vzpomenul, docela pěkně se mu postavil. Už se za to nestyděl. Přiznala jsem se mu, že na mě to působí podobně. Dohodli jsme se, že si budeme k vodě nosit tu krásnou  metličku, co máme schovanou v rozsoše jilmu u nás za křovím.

Zbytek prázdnin jsme trávili tak, že mezi škádlením ve vodě jsme se mrskali metličkou po zadcích - víc on mě, než já jeho - a mazlili se na předcích - víc já jeho, než on mě. Ale tak nám to oběma vyhovovalo.

Po prázdninách skončily krásné bezstarostné časy. Začali jsme chodit do střední školy do "městečka". On na strojní průmyslovku, já na gymnázium, SVVŠ, jak se tehdy říkalo. Potíž byla v tom, že jsme měli jinak vyučování. On chodil na sedmou, já na osmou, takže jezdil o jeden vlak dřív. Jen jednou týdně jsme jezdili spolu, když jsem měla výrobní praxi v tamější fabričce. Ale za dvacet minut ve vlaku se toho nedalo moc stihnout, a vlaky byly stále plné, a všude plno známých. Jen občas trochu oblizování v chodbičce, trochu požmoulání ňader. Večer nebylo na randění ani pomyšlení. Obě školy byly náročné, a my museli dohánět, co jsme zanedbali v benevolentní vesnické škole. Až těsně před Vánocemi jsme se jakž takž vyrovnali městským děckám, a mohli jsme si jednou týdně dovolit schůzky za křovím. Na svlíkání ale už bylo zima, a tak jsme se museli omezit na pusinkování a ruce pod kalhotkami. Metlička už byla opotřebovaná a uschlá, a kromě toho, mrskání přes šaty nevyhovovalo ani jednomu z nás.

Po zbytek zimy jsme si kradli vzácné chvíle pro trochu neckingu, méně pettingu a vůbec žádný spanking. O fuckingu ani nemluvě. Zlepšení měly přinést až Velikonoce.

Matěj přišel s pomlázkou už před šestou. Otevřela mu máma a přivítala ho slovy, "Jen jí dej, pěkně na holou, ať nemá roupy." Zlatá máma, pomyslela jsem si. Ale navenek jsem hrála roli ponížené a uražené, jak jsem byla zvyklá, když mě řezala ona. Utíkala jsem, uhýbala, kličkovala, ječela, nadávala, vytrhávala mu pomlázku z rukou, prala se s ním, boxovala, škrábala ho, kopala, kousala. Ale nakonec bylo všechno, jak má být. Přemohl mě, dovlekl mě k židli, přehnul si mě přes kolena, jednou rukou mi držel obě ruce za zády, a druhou rukou vyhrnul sukni, stáhl kalhotky a na vyšpulenou holou jich vysázel nepočítaně. Máma všechno sledovala s viditelným potěšením.

Bylo mi nádherně, ale ještě to nebylo ono. Když jsem Matěje vyprovázela, pošeptala jsem mu, ať večer přijde za křoví.

Dalším klukům, kteří přicházeli na koledu už máma neradila, co a jak, a nechala je, ať dělají, co umí. Ani na to nijak nedohlížela. A já jsem jim dovolila  spíš symbolické výprasky přes kalhotky. Ale i přes ně nemohli nevidět pěkná jelita od Matěje. Ale nikterak jim nevadilo, že Matěj může a oni ne. Ve vesnici se už vědělo, že Matěj je můj oficiální.

Večer za křovím šlo všechno už bez tyátru. Sama jsem si svlékla kalhotky a odložila je do přinesené kabely, aby nepřišly k úrazu. Vystrčila jsem na Matěje holou prdelku, a on mi na ni vynahradil dlouhé měsíce odříkání. Po stehnech a po lýtkách mi tekla dívčí šťáva. Dobře, že kalhotky byly v kabele. Tehdy jsem ho Matějovi poprvé vykouřila.

Další dva roky utekly jak voda. Náročné studium bylo jen občas zpestřováno letmým osaháváním ve vlaku a ještě občasnějšími, ale zato méně letmými hrátkami za křovím. Ani o prázdninách to nestálo za moc. Oba jsme museli na brigádu, Matěj dokonce do jiného města. Za celé prázdniny přijel domů jen dvakrát, a dokonce jen jednou bylo počasí dost dobré na to, abychom si mohli jít hrát ke stavidlu jako za starých časů. O prázdninách po druhém ročníku se  nedalo jít už ani k rybníku, protože se tam utábořili ruští vojáci se svými ošklivými plechovými maringotkami. Až ve třetím ročníku, když jsme byli ve škole už staří mazáci, jsme si mohli dovolit učení málinko flákat. Nejméně jednou týdně jsme se seznamovali s podrobnostmi svých těl a učili se, jak si je vzájemně dráždit. Občas přišla ke slovu i metla nebo prut. Matěj někde vyhandloval ohmataný  barevný švédský časopis, který nám poskytl hodně inspirace. Dokonce jsme se naučili trochu švédsky, abychom si mohli přečíst erotické zážitky čtenářů. Nejeden příběh se týkal toho, že se milenci před sexem nebo během něho mrskají po zadcích. Tehdy jsme se poprvé dozvěděli, že v tom nejsme sami. Trochu se nám ulevilo.

Na jaře, když se trochu oteplilo, jsme spolu jezdili na kolech na vyjížďky  po okolí. Když jsme jednou vyjeli dost prudké stoupání, usalašili jsme se na paloučku u lesa, abychom se vydýchali. Části našeho oblečení postupně končily v trávě, aby nepřekážely prstům, dlaním a jazykům. Když jsem byla odpočatá, rychle jsem naházela své šatstvo do kabely, nahá sedla na kolo a pelášila pryč. Matěj si natáhl trenky a jal se mě honit. Při běhu nebo v plavání byl jasným favoritem, ale na kole neměl proti mně šanci. Když jsem chtěla, aby mě dohonil, musela jsem na něj počkat. Už jsem hodnou chvíli ležela v trávě, když zpocený a udýchaný Matěj dorazil. "No, to si vypiješ," supěl Matěj. "Co ty mně tak můžeš udělat?" provokovala jsem ho posměšně. Myslela jsem, že se mi chystá  nařezat, ale to už jsem toho dne zažila, a zažila bych to klidně i podruhé. Ale Matěj si místo odpovědi stáhl trenky, převalil mě na záda a bez varování mi šoupl ptáčka do mé panenské dírky. Vykřikla  jsem překvapením a bolestí, a byl konec. Tak toto je ten zázrak, o kterém jsem léta snila a těšila se na něj? Který jsem si dlouhá léta odpírala. Který jsem si před spaním i jindy představovala a vykreslovala v nejpestřejších barvách? Který jsem záviděla dospělým ženám? Bylo mi z toho smutno. Matěj se svalil vedle mě do trávy, zabořil obličej mezi má prsa a prosil mě o odpuštění. Nebylo jasné, jestli za to, že mě znásilnil, nebo za to, že se mu to nepovedlo. Vypadal jak hromádka neštěstí. Už jsem o takových případech něco četla, nejen ve švédském časopisu, a tak jsem věděla, že teď na něj musím být mimořádně hodná. Potlačila jsem smutek a zklamání, přitulila se k němu, jednou rukou ho hladila po zádech, druhou po olepeném přirození, a do ouška mu šeptala slova útěchy. Když se trochu uklidnil, oblékli jsme se, pokud bylo co, sedli na kola a vrátili se na místo, kde Matěj nechal své svršky. Tam jsem mu stáhla trenky a začala mu ptáčka trochu honit. Za chvíli byl opět v pohotovosti, a já mu nabídla opravný pokus. Nebylo to ještě úplně ono, ale už to bylo mnohem lepší. Matěj pochopil, že není nemocný, a že při troše cviku z něj bude  docela schopný milovník.

Doma jsem hned mezi dveřmi vyzvonila mámě, že jsem dnes přišla o panenství. "Neříkala jsem ti, že si ho nemáš připouštět k tělu? Svlíkej se!" Přetáhla mě rákoskou, sice jen pětkrát, ale zato  plnou silou. Třebaže jsem byla na výprasky zvyklá, teď jsem křičela bolestí. Zatímco jsem si oběma rukama držela bolavé půlky, maminka si mě přivinula k sobě, dlouho mě něžně objímala a hladila, a zašeptala mi "Moje malá holčička je už velká. Už tě nikdy nebudu bít." Oči se jí zamžily. Potom nahlas dodala, "Natáhl si aspoň ochranu?" Ježíšmarjá, ochrana, na tu jsem úplně zapomněla. Byla jsem tak zkoprnělá, že jsem nedokázala ani lhát. "No jo, to znám," pravila máma místo toho, aby mi nadávala, "kdo by v takové chvíli myslel na ochranu?" Moje maminka byla nejspíš taky pěkné kvítko.

Na druhý den jsem si před Matějem vyhrnula sukni a předklonila se, abych mu ukázala těch pět rudých rovnoběžek, co jsem kvůli němu vytrpěla. Trochu mě pohladil po zadnici a potom  do mě vnikl odzadu. Břicho se mu ve strhujícím rytmu třelo o pomalu se hojící jelita, a to bylo pro ně jako balzám. Tentokrát už bylo všechno, jak se patří. Tedy, pokud jsem o tom něco věděla. Když skončil, bylo mi skvěle. Upravila jsem si sukni, obrátila se k němu a dala mu dlouhou pusu. "A odpříště  si laskavě budeš brát kondom, rozuměls?" Matěj slovo "odpříště" správně pochopil, a oči mu zářily štěstím.

Matěj byl potichu přijat do rodiny. Od té doby jsme se nejméně jednou týdně milovali za křovím, i jinde, a když bylo škaredé počasí, lezl oknem do mého pokojíku. Mí rodiče i pes se tvářili, že nic nevidí, nic neslyší, nic neví.

Stejně jako Matěj jsem odmaturovala s vyznamenáním. Na vysokou jsem ale byla moc líná, a kromě toho jsem neměla jasno, co bych vlastně chtěla dělat. Dohromady mě nic nezajímalo, respektive zajímalo mě všechno, ale jen tak trochu. A asi by zavážil i můj kulacký maloburžoazní původ. Tak jsem si ani nepodala žádost na vysokou a místo toho jsem se zaměstnala v administrativě ve strojírnách v "městečku". Už na střední škole jsem se zdokonalovala ve švédštině z ruské učebnice pro samouky za jednu korunu. Snad jsem věřila, že se někde objeví ještě nějaké číslo toho švédského hambatého časopisu, protože to, co před léty sehnal Matěj, jsem už uměla nazpaměť. Neměla jsem představu, že takových časopisů jsou desítky, možná stovky, a nejen švédských. Když se v továrně rozkřiklo, že umím švédsky (zatajila jsem, jak k tomu došlo, hi-hi-hi), přeřadili mě do oddělení vědecko-technických informací a dali mi na starost švédské strojírenské časopisy a korespondenci se švédskými firmami.

Matěj odešel na svou vysněnou strojárnu do Brna, a to byl začátek konce. Ze začátku jezdil domů jednou za tři týdny, později se intervaly ještě prodlužovaly. V té době se chodilo do školy i v sobotu, takže přijel vždycky jen na pár hodin. Bylo logické, že se musí věnovat především rodičům, a se mnou se viděl ne pokaždé. Za první rok jeho výšky jsme souložili jen třikrát. O prázdninách po prvním ročníku měl jeden měsíc praxe v Brně, a dva týdny brigády v NDR. Domů přijel jen na dva týdny, a to ještě dopoledne pracoval s otcem v družstvu na údržbě kombajnů. I odpoledne a večer měl na mě čas jen párkrát. Ostatně nebylo ani kam jít. Sověti od rybníka sice už odešli, ale pozemky nechali tak zdevastované, že se přestaly hodit pro rostlinnou výrobu, a družstvo na nich vybudovalo velkou drůbežárnu. Plácek u stavidla sice zůstal nedotknutý, ale voda v tůni byla znečištěná kuřinci, kačinci a husinci z drůbežárny, a rozmnožily se v ní sinice. Ani za naší zahradou už to nebylo, jak to bývalo. Postavili tam řadu nových honosných vilek, a zbohatlíkům v nich vadilo i naše křoví. Vysekali ho a místo něj tam vybetonovali parkoviště pro své žigulíky. Když jsme se chtěli milovat, museli jsme jet na kolech daleko do kraje. To se nám podařilo za celou dobu jen dvakrát.

Po prázdninách to bylo ještě horší. Matěj za celý semestr nepřijel domů ani jednou. Psal mi sice zamilované dopisy, ve kterých mi sliboval, co všechno udělá s mými kozičkami, prdelkou a oběma dírkami, až se uvidíme, ale skutek utek. Ve třetím ročníku mi napsal, že mu  strašně chybí sex, že na něj musí stále myslet a nedokáže se soustředit na studium. Chytil už dvě trojky a jednou ze zkoušky dokonce vyletěl. Kdyby to tak pokračovalo, přišel by o stipendium, a to by byl konec. A tak docela přivítal seznámení s o rok mladší studentkou Svatavou. Na koleji omylem vlezl do kabiny, v níž se sprchovala. Chtěl s omluvou vycouvat, ale ona ho pozvala dál, řkouc, že je tam dost místa pro oba. Mezi sprchováním bezostyšně masturbovala a pak požádala Matěje, jestli by jí s tím nepomohl. A když viděla, že se přitom vzrušil, pomohla i ona jemu. Ještě párkrát se sešli ve sprše, a potom mu Svatava navrhla, ať za ní chodí na pokoj. Užívá perorální antikoncepci, takže se nemusejí zdržovat navlékáním kondomu. Po milování se ještě uklidňují v posteli a povídají si. Většinou o sexu, ať už zažitém, nebo z druhé ruky. Přišla řeč i na to, že se nám před milováním nebo během něho líbily výprasky na holý zadek, a Svatava jednou navrhla, že by to chtěla taky někdy zkusit. Lehla si na bříško, a Matěj ji plácal po hýždích, jak se to naučil u mě. Když ho začala brnět ruka, a on chtěl přestat, Svatava ho okřikla, aby pokračoval. Tvrdší stimulace zadnice a přilehlých partií se tak stala standardní součástí jejich milostného života. Matějova hladina hormonů se vrátila do normálu, a do normálu se vrátil i prospěch. Má mě stále moc rád, a je mi vděčen za všechno, co jsme spolu prožili, a často na to vzpomíná. Ale je mezi námi velká vzdálenost, a abych se na něj nezlobila.

Nezlobila jsem se na něj. Nemohla jsem nepočítat s tím, že k tomu jednou dojde. První láska bývá zřídka na celý život. A nezlobila jsem se ani na Svatavu. Vždyť i já jsem dostala Matěje do postele dost ošklivými triky. Ale bylo mi z toho smutno a otupno.

Ještě nějaký čas mi v dopisech podrobně popisoval, co všechno se Svatavou provádějí, a co všechno ho Svatava naučila. Ale dopisy začaly chodit čím dál tím méně často, a když byl ve čtvrtém ročníku, odmlčel se definitivně. Můj částečný celibát se změnil na úplný.

Paměti spankerské rodiny 3 aneb Konec celibátu 45

Paměti spankerské rodiny

3. Krystýna    Konec celibátu

Celibát trval víc než tři roky. Chyběl mi Matěj, chyběl mi sex. Trochu jsem si pomáhala rukou v koupelně  nebo v posteli před spaním, ale živému klukovi se nic nevyrovná. Chyběly mi i výprasky. Máma splnila slovo. Už nikdy mě nebila. Nebylo ostatně ani za co. Chodila jsem do práce, dost pěkně jsem vydělávala a znalost švédštiny mi přinesla i vedlejší džob. A tak jsem mohla vydatně přispívat do rodinného rozpočtu. Mohli jsme si koupit věci, které jsme si předtím nemohli dovolit, a ke stříbrné svatbě jsem rodičům koupila mimosezónní zájezd do Bulharska. Do Jugoslávie by je nepustili, a jinam se stejně nedalo jet. Když byli pryč, chtěla jsem se vrátit k dětským zvykům a vyšlehat se před zrcadlem v rodičovské ložnici. Ale máti s mou výchovou skoncovala opravdu definitivně. Rákosku jsem už nenašla.

V práci jsem si získala pověst netykavky. Třebaže jsem o Matějovi nikomu neřekla, vědělo se, že jsem zadaná. A když mě Matěj opustil, poznalo se i to. Když jsem odmítla 2-3 pokusy o nezávazný flirt, nechali mě na pokoji.

V pátém roce mého zaměstnání u nás nastoupil čerstvý inženýr Zdeněk, jen o málo starší než já. Navrhoval elektronické dílce, které jsme vyváželi do Švédska, a v souvislosti s tím začal za mnou chodit kvůli překladům telexů a dokumentace. Asi jsem se mu trochu líbila, protože vždycky po tom, co jsme udělali práci, u mě ještě chvíli zůstal na pokec. Asi po dvou měsících spolupráce se odhodlal k tomu, že mě pozve na oběd. Až při pátém obědu jsme si potykali s letmým polibkem. I ten jsem musela iniciovat já. On by byl klidně schopen tykat si s podáním ruky. Bylo vidět, že po mně touží, ale neví, jak na to. Byl vysoký, urostlý, dost hezký, vzdělaný, kultivovaný, pozorný a milý. I já jsem po něm začala toužit. Ale když on byl tak strašně plachý a nezkušený. Musela jsem mu pomoct.

První příležitost se naskytla, když jsme byli spolu poprvé na večeři. Před jídlem jsme si dali malý kalíšek ginu a během večeře jsem vypila asi čtyři deci vína. Trochu jsem se opila, ale ne tolik, abych nevěděla, co dělám. Když jsme vstávali od stolu, zavrávorala jsem, a při pádu se rukou opřela o Zdeňkův poklopec, a on, jak se snažil mě zachytit, abych si neublížila, mě maně chytil rukou za prsník.  V této pozici jsem setrvala kapičku déle, než bylo potřeba pro obnovení  rovnováhy. Zdeněk celý zrudl. Vsadím se, že to bylo poprvé, co držel v dlani dívčí ňadro.

Pomohl mi vstát a odvedl mě na nádraží. V tamější kavárně do mě nalil kávu, a když se mu zdálo, že jsem už dost střízlivá, posadil mě do posledního nočního vlaku.

Hned ráno ke mně přišel do kanceláře, aby se ujistil, že jsem dobře dojela domů. Omlouvala jsem se za svou nešikovnost. Jen nad tím mávl rukou. Ale já jsem to začala rozmazávat. Zeptala jsem se ho, jestli mu to bylo nepříjemné. Vehementně mě ujistil, že ne. Když mu to tedy nebylo nepříjemné, bylo mu to příjemné? Váhavě připustil, že ano. A když mu tedy bylo příjemné, proč bychom si to nezopakovali častěji, že ano? Teď už jsem se ho neptala na souhlas, a položila jsem mu pod stolem ruku na poklopec. Zdeněk znachověl, ale držel.

Příště přišel bez papírů. Přisedl si těsně ke mně, abych se nemusela tak daleko natahovat. Rozepnula jsem mu kalhoty, a nahmatala jsem, že na tuto chvíli byl připraven. Trochu jsem ho tam hladila, až si zašpinil trenýrky. Když jsem chtěla, aby mi to oplatil, musela jsem ho chytit za ruku a zavést mu ji pod svůj svetřík. Do podprsenky se Zdeněk probojoval už sám. Oddechla jsem si. Snad přece jen nebude takový truhlík, jak se mi jevil.

Zdeněk bydlel v podnikové svobodárně s pěti dalšími maníky na cimře, takže jsme se neměli kde intimně scházet. Proto jsme po pracovní době skoro denně zůstávali v mé kanceláři. Celé hodiny jsme se mazlívali, zprvu v šatech, později jsme strategické části oděvu postupně odkládali. Na jaře mého šestého roku ve firmě dostal Zdeněk poukaz na embéčko. Pozval mě na první projížďku. Navigovala jsem ho do vesnice, kde jsem bydlela, a aniž jsem Zdeňkovi prozradila, kde se nacházíme, zaparkovali jsme za naší zahradou, na místě bývalého křoví. Vystoupili jsme, a vedla jsem ho úvozem směrem ke kapličce. Cestou jsem mu vyprávěla o Matějovi, a když jsme došli na místo, kde  se  Matěj na mě při honičce svalil, řekla jsem Zdeňkovi, že se s ním chci milovat, tady a hned. Byla jsem už dost stará na to, abych měla děti, a tak jsem Zdeňkovi ani neprozradila, že existuje něco jako prezervativ. Připravila jsem ho o panictví, a  mně konečně skončil dlouhý sexuální půst.

Když jsme se  celí rozjaření, ruka v ruce, vrátili k autu, místo abychom do něj nastoupili, vytáhla jsem klíče a odemkla naši zadní branku. Zašli jsme do domu, a já jsem představila Zdeňka překvapeným rodičům. Hlavně táta si ho na první pohled zamiloval, a oba skoro abstinenti se spolu parádně opili. Bylo nemyslitelné, aby Zdeněk v tomto stavu řídil, a tak mu rodiče nabídli, aby u nás přespal. V mém dívčím pokojíku jsme se pak  milovali ještě čtyřikrát - tentokrát jsme poprvé byli úplně bez šatů - a když jsem už nemohla, udělala jsem mu ještě orál. Ukázalo se, že Zdeněk dobře poslouchal, co jsem ho tři čtvrtě roku učila. Ráno u snídaně požádal mé rodiče o mou ruku.

Některé věci se tím vyřešily. Už jsme nemuseli denně přesčasovat, ani hledat soukromí v dosud chladné přírodě. Zdeněk se ze svobodárny úplně neodstěhoval, ale většinu večerů, a i některé noci jsme trávili v mé postýlce. Máma ho rozmazlovala a chystala mu kulinární hody. Bylo to třeba, protože do milování, kterému brzy přišel na chuť, investoval hodně energie.

Na podzim věhlas o Zdeňkově technické šikovnosti dorazil až na generální ředitelství v krajském městě, které mu nabídlo místo vedoucího odboru, spojené s podnikovým bytem 2+1. Mohli jsme se vzít. Moje švédština a ruština, a teď už i angličtina se hodila i na generálním ředitelství, a tak jsme měli oba postaráno o celkem slušné živobytí.

Zdálo by se, že teď nám nic nechybí. Měli jsme dobré zaměstnání, úctu a uznání od kolegů i nadřízených, hodně přátel, pěkný, třebaže malý byt, poměrně dost peněz, a bohatý a pestrý pohlavní život. Ale přes to, že jsme souložili téměř denně, a že v neděli jsme si dopřávali celé dopoledne bez šatů, ani po třech letech manželství jsem nemohla otěhotnět. Lezlo mi to na mozek, a ve čtvrtém roce jsem se začala chovat divně. Utrácela jsem peníze za nepotřebné hlouposti, v práci jsem flirtovala s muži, ne že bych jim něco dovolovala, popíjela jsem s nimi víno, ne že bych se opíjela, chodila jsem pozdě domů, a pak čímdál častěji odmítala Zdeňkovi sex.

Zpočátku na to Zdeněk reagoval melancholií a špatným spánkem. Později mi začal mé chování vyčítat, a čím dál častěji jsme končili hádkami. Když to trvalo už skoro rok, byla u nás na návštěvě moje máma, v té době bohužel už ovdovělá, a Zdeněk si jí postěžoval. "Měl bys jí nasekat na zadek," poradila mu. "Přece si nebudu bít vlastní ženu," ohradil se Zdeněk. "Já Týnku miluju, a kromě toho chápu, že to nedělá ze zlého úmyslu, ale jistě proto, že ji něco trápí." "Dělej, jak myslíš," odpověděla mu máti, "ale věř mi, že výprask dělá divy. Při nejrůznějších neduzích, ať už jsou fyzického nebo psychického původu. Já jsem si tím taky prošla. Taky jsem byla pěkná Svéhlavička, a táta, a později i manžel musel odepnout řemen a zvednout mi sukně. Nejednou. Co říkám, nejednou, dokonce často, a škoda, že už to teď nemůže." Mamince zvlhly oči.

Zdeněk ještě nějakou dobu věřil v nenásilné řešení, ale máma mu nasadila brouka do hlavy. A tak jednou, když jsem se v jedenáct večer připotácela z nějakého mejdanu, čekal mě s vařečkou. Plakala jsem, ale nebránila se. Slíbovala jsem hory doly, ale za pár týdnů se to stalo zas. Občas jsme měli pohodová období, ale krize se periodicky vracely.

Během jednoho lucidního období, v pátém roce manželství,  pro nás Zdeněk koupil zájezd do Jugoslávie. Měl to být dárek za mé polepšení. Byl konec sedmdesátých let, a kádrování se v té době už nebralo tak vážně. Nevím, jestli opomenutím naším, nebo cestovní kanceláře se stalo, že jsme se ocitli v nudistickém kempu. Zájezd byl drahý a případná reklamace nejistá, možná i blamážní, tak jsme zůstali. Za pár dní jsme si zvykli.

Viděla jsem v životě vlastně jen dva nahé muže, Matěje a Zdeňka. V kempu jsem byla proto jak v Jiříkově vidění. To bylo za všechny švédské časopisy světa. Nedokázala jsem se ovládnout. Bezostyšně jsem se dívala chlapům na přirození, a při rozhovorech jsem perlila dvojsmyslnými narážkami. Zdeněk mě jednou dvakrát upozornil, že se chovám nevhodně, ale bylo to jako kdyby hrách na stěnu házel. Na konci prvního týdne, už dost pozdě v noci, jsme si vyšli na procházku podél pobřeží. Za koncem kempu začínala neporušená příroda, plná všelijakého křoví. Z jednoho pěkného keře s růžovými květy Zdeněk ulomil dva dlouhé rovné pruty. Zamrazilo mě v zádech. "Co s tím chceš dělat?" zeptala jsem se. "Však uvidíš." Cestou zpátky Zdeněk z prutů otrhal listí a prstem seškrábal součky a oloupal kůru, takže pruty byly úplně hladké. Už to bylo jasné. Dostanu výprask. A jelikož jsme v nudistickém kempu, bude to na holou. Konečně.

Když jsme se vrátili do chatky, Zdeněk mě začal bez výstrahy mrskat, hlava nehlava. Abych si ochránila prsa a tvář, lehla jsem si na břicho a vystrčila zadek. Tolik let jsem se těšila na tento okamžik, ale to, co se této noci stalo, bylo všechno jiné, jen ne příjemné. Zdeněk si dal opravdu záležet. Švihal mě tak silně, že jsem se musela zakousnout do polštáře, abych v noci neřvala na celý kemp. Byl to největší výprask v mém životě. Větší než od mámy tehdy ve stodole, o Matějovi ani nemluvíc. Je překvapující, že při brutální, zvířecké souloži, která následovala, jsem ještě měla chuť spolupracovat, a že jsem vyvrcholila mohutným orgasmem. Beze slov a bez polibku na dobrou noc jsme se uložili k spánku.

Brzy ráno ze mě Zdeněk strhl přikrývku a začal mě švihat tím druhým prutem. Opět jsem se bleskově překulila na bříško, aby neutrpěly citlivé partie. Tvář jsem otočila ke Zdeňkovi a procedila mezi zuby, "Těhotnou ženu bys neměl tak moc bít." Manžel na chvíli přestal a zeptal se, jakou těhotnou ženu, a proč jsem nic neřekla. "Nebylo kdy," řekla jsem s úsměvem. "Jsem těhotná sotva pár hodin." Zdeněk se spolehl na mou intuici. Vzal mě do náruče a líbal mě všude, kam dosáhl. Dlouho jsme se k sobě tulili, a oba jsme plakali. Lítostí i radostí. Když jsem se vymanila z objetí a utřela si slzy, pravila jsem, "Ale trochu naplácat můžeš i těhotné ženě, zvlášť když je to taková mrcha, jako já." A přehnula jsem se mu přes kolena a nastavila svou duhovou prdýlku. Držela jsem dlouhý něžný výprask rukou, až se mi zase zachtělo milování. Vrátili jsme se na lůžko, a vyrobili tolik orgasmů, že jsme zmeškali snídani.

Nepřipadalo do úvahy, že bych přestala vycházet z chatky a zúčastňovat se táborového života, ani že bych se k tomu účelu oblékla. Tak jsem vyšla na pláž i s jelity. A nebyla jsem ostatně sama. Už i předtím jsem si všimla nejméně šesti žen se stopami po výprasku, třebaže ne tak tvrdého, a dokonce i dvou mužů. Zdeněk večer zašel na pivo a muži ze sousedních chatek, aniž se ho na něco ptali, ho poklepávali po ramenou, a konečně ho přijali mezi sebe.

Do konce pobytu jsme na prahu noci ještě párkrát zašli do divoké přírody za koncem kempu, a přehnuta přes velký balvan trčící z moře jsem absolvovala příjemné výprasky přímo v přírodě. Podle charakteristických mlaskavých zvuků ozývajících se znedaleka jsme věděli, že tam nejsme za tímto účelem sami.

Za necelých devět měsíců po návratu se nám narodila starší dcera Ivanka. Bylo mi bez pár týdnů třicet.

Paměti spankerské rodiny 4 aneb Prozrazení 42

Paměti spankerské rodiny

4. Krystýna    Rodina

Za necelých devět měsíců po návratu z jugoslávského nudistického kempu se nám narodila starší dcera Ivanka.  Necelý rok po ní přišla na svět mladší Žofka.

Zdeněk pochopil, že výprasky pro mě hodně znamenají, a že právě jeden z nich vyléčil mou neplodnost. Přestal si myslet, že výprasky a láska se neslučují. A tak se stimulace zadku, a v menší míře i některých jiných částí těla, stala standardní součástí našich manželských postelových hrátek, zejména byla-li chuť a vůle k milování dvakrát po sobě. Zdeněk dokázal svou inženýrskou erudici, a spankingové večírky vylepšoval početnými inovacemi, ať už jde o používané nástroje, polohu, délku trvání a intenzitu výprasku, nebo stupeň oblečení (resp. svlečení).

Jak jsme stárli, a jak klesala Zdeňkova sexuální výkonnost, začalo se zdát být účelné, aby se pasivní stranou spankingu stal i on. Ze začátku k tomu neměl moc chuti, ale když viděl, že to zlepšuje erekci, přišel výpraskům na chuť, a časem je dokonce začal sám vyžadovat.

Vedli jsme tedy bouřlivý noční život, takže jsme jsme si ani nevšimli, že děti už jsou velké, a že jejich denní aktivita se může částečně překrývat s naší aktivitou noční. A tak bylo jen otázkou času, kdy se naše - řekněme netradiční - sexuální radovánky prozradí.

5. Ivanka      Prozrazení         

Jmenuji se Ivana a narodila jsem se v roce 1980. Můj taťka se jmenuje Zdeněk a moje mamka se jmenuje Týnka, a oba znáte z mamčina vyprávění. Oba rodiče velmi miluji, a s nimi, a se sestřičkou Žofkou, jen o necelý rok mladší, kterou taky velice miluji, jsem prožila opravdu šťastné dětství a začátek dospělosti. I  rodiče se  navzájem velmi milují, a celý život byli nám dětem vzorem toho, jak se lidé mají k sobě chovat. Proto mě překvapilo a do značné míry šokovalo, co jsem zažila, když mi bylo čtrnáct.

Jednou v noci jsem se vzbudila na ošklivý sen. Vstala jsem a běžela se dát ukonejšit k mamce, jak jsem to v takových případech dělávala, když jsem byla malá. Když jsem vstoupila do rodičovské ložnice, nemohla jsem uvěřit svým očím. Nahatá mamka ležela na bříšku, a nahatý taťka ji mrskal po zadničce krátkými řemínky upevněnými na nějaké tyčce. Byla jsem úplně jistá, že taťka mamce neubližuje, neboť mamka nejen, že neplakala, ani nekřičela, ani taťkovi nenadávala, ani se nijak nebránila, ale naopak se prohýbala v zádech a slastně vrněla, asi tak, jako když jí taťka masíruje záda, nebo když si mamka pochutnává na nějakém dortu. Nebylo tedy potřeba vyvolat poplach, ale stejně mi to bylo divné. Moc divné. Vydržela jsem se dívat ještě asi deset minut, a najednou jsem začala mít mokré pyžamo. Tomu jsem rozuměla ještě míň.

O několik dní později jsem se silou vůle bránila spánku, a když Žofka usnula, potichu jsem se odkradla do rodičovské ložnice. Co jsem viděla, bylo velmi podobné tomu, čeho jsem byla svědkem minule. Tentokrát nahatá mamka klečela na posteli, s nosem zabořeným do polštáře, a nahatý taťka ji bil páskem z mamčiných kalhot. Mamka mezi slastnými vzdechy říkala, "nepřestávej, Zdeněčku, ještě, můžeš přidat, ale hlavně proboha nepřestávej."

Vrátila jsem se do našeho pokojíku a vzbudila Žofku. "Pojď se na něco podívat," řekla jsem jí. Žofka protestovala, proč ji budím uprostřed noci, ale nakonec si protřela oči a šla. Jen co jsme vstoupili do dveří, Žofka mě uchopila za ruku a tahala mě zpět. "Ty seš ale blbá," řekla Žofka, když jsme se vrátily k sobě. Ale hned se zarazila, objala mě oběma rukama a pohladila mě po zádech. "Promiň." Takhle jsme spolu totiž nikdy nemluvily. "Kvůli tomu mě budíš?" pokračovala už mírnějším tónem. "To jsem viděla stokrát." "Ale proč to dělají?" ptala jsem se. "Však to mamku musí bolet."  "Víš," řekla Žofka, "někteří lidé, hlavně ženy, ale v menší míře i muži, mají rádi, když se před souložením, nebo během něho, nechají mrskat po zadcích, nebo i jinde. Ano, bolí to, někdy docela dost, ale je to bolest vzrušující, a když je po výprasku, dostaví se povznešená nálada a cosi, jako štěstí."

"Co je to souložení?" zeptala jsem se. "Ty seš ale ..." začala Žofka, ale zastavila se ještě včas. Tentokrát mě objala už beze slov, a vysvětlila mi to. Zase jsem cítila, že mi vlhne košilka. "Ty už jsi něco takového zažila?" pokračovala jsem ve vyptávání. Žofce byla otázka nepříjemná, ale nakonec připustila, že "jo, párkrát to zažila." "A bylo to moc fajn," Žofka se začínala uvolňovat. "Taky bych chtěla něco takového zažít," pravila jsem. Žofka zachrčela nějaký neurčitý zvuk, který mohl znamenat cokoli, ale neřekla nic. Musela jsem ji popostrčit. "Mohla bys mě trochu vymrskat ty?" "To bych teda nemohla," utrhla se na mě Žofka, ale hned se zase uklidnila. "Nejsem totiž lesba."

"Co je to lesba?" "Ty seš..." Nedokončila, pohladila mě a políbila na tvář, vysvětlila mi terminologii sexuálních vztahů, a dodala, že výprasky musí holce, pokud tato není lesba, dávat kluk nebo muž, případně naopak. "Až si najdeš kluka, můžeš ho opatrně dokopat k tomu, aby ti nařezal. Ale nesmíš to uspěchat. Kluci někdy mívají dlouhé vedení."

Od toho dne jsme měly nosné téma na rozhovory před spaním. S Žofkou jsme se ještě víc sblížily. Vysvětlila mi - mnohem podrobněji, než učitelka sexuální výchovy - jak to chodí mezi mužem a ženou, když se mají rádi, že nemusí vždycky jít jen o plození dětí, jak se nám snaží namluvit různé ideologie, a že partnerské hrátky lze zpestřit mnoha různými způsoby a že jedním z nejpříjemnějších způsobů takového zpestření je spanking, což je doslova plácání rukou, ale může se provádět i jinými pomůckami. Spankingové výprasky se dělají na různé části těla, ale nejbezpečnější je to na zadek, kde ani po silnějších výprascích nemůže dojít k vážnějšímu zranění, a kde - kromě toho - je největší počet takzvaných receptorů, což jsou volná zakončení nervů přenášejících smyslové vjemy do mozku, a odtud pak do oblasti pánve. Vyprávěla mi o tom, jak došlo k tomu, že ji pár kluků vymrskalo proutkem, nebo velikonoční pomlázkou, ale nechtěla mi říct, o koho šlo, protože ty kluky možná znám. Když o tom vyprávěla, měla v tváři zasněný výraz. Pod slibem přísného utajení mi ukázala velmi starý a velmi ohmataný barevný časopis, který našla úplně na spodku nejnižšího šuplíku s mamčiným spodním prádlem.  Byl psán v nějaké nám neznámé řeči, snad trochu podobné na němčinu, a byly v něm obrázky souložících párů, a na konci i pár stránek obrázků, na nichž nahatá děvčata (ba i jeden kluk) dostávají na zadek různými nástroji od nahatých nebo i oblečených kluků. Žádné z děvčat nevypadalo, že by jim to bylo jakkoliv nepříjemné. Když jsme si časopis prohlížely, cítila jsem, jak  receptory přenášejí smyslové vjemy pod mou košilku.

Když jsem jednou v noci navštívila rodičovskou ložnici potřetí, scéna byla trochu změněná. Na bříšku tentokrát ležel nahatý taťka, a nahatá  mamka klečela rozkročená u jeho nohou a bila ho zkrouceným namočeným froté ručníkem. Asi jsem tam stála a fascinovaně se dívala příliš dlouho, protože mamka si mě všimla. Přestala s výpraskem, a dost dlouhou chvíli jsme se dívaly jedna druhé do očí. Když mamka pochopila, že nehodlám udělat žádný skandál, chopila se ručníku a pokračovala. Já se pak potichoučku odkradla.

Na druhý den, když byla Žofka v nějakém kroužku, přišla mamka za mnou do pokojíku. Objala mě a dlouho se se mnou mazlila a potom si dodala odvahy, a dala se do vyprávění. Začala tím, co už jsem věděla od Žofky. Že některým lidem je příjemné, když si v intimních chvílích dávají dráždit receptory na zadku, a že ty intimní chvíle jsou potom ještě příjemnější, než jindy. A u starších partnerů, jako jsou oni s taťkou, se někdy stává, že spontánně nenastanou pro intimní chvíle správné podmínky, a že v takové chvíli je výprask nejen příjemný, ale dokonce nutný. Říkala, že manželství, kde oba partneři mají zálibu ve spankingu (Žofka nekecala - takové slovo opravdu existuje), se zřídkakdy rozvádí kvůli nevěře, protože doma mají všechno, co by jinde sotva našli. Na závěr řekla, že spanking není nic nenormálního ani nemorálního, a že oni s taťkou se nemají za co stydět, ale že si neuvědomili, že jsme už velké a že všelico už chápeme, a že nám to měli  říct dřív. A že se za to moc omlouvá. Než odešla, zase mě dlouho objímala a hladila po zádech. Měla jsem ji ještě radši, než kdy předtím.

Paměti spankerské rodiny 5 aneb Kruh se uzavírá 74

Paměti spankerské rodiny

6. Ivana          Čestmír

Na prázdniny jsem jako každý rok odjela na vesnici k babičce z mamčiny strany. Jezdila jsem tam velmi ráda, ale tento rok jsem se obzvlášť těšila, neboť jsem babičku chtěla vyzpovídat o spankingu. Mamka, totiž, a hlavně Žofka mi naznačila, že i babička o tom hodně ví. Tak jsem byla nedočkavá, že jsem přivítání se svými dlouholetými prázdninovými kamarádkami, Janou a Danou, odložila na druhý den.

"Babi, je to pravda, že mamka, když byla malá, od tebe dostávala výprasky?" Babička si sundala brýle a dlouho si je čistila o lem zástěry.

"Ty máš ale otázky, dítě," ozvala se konečně.

"Tak je to pravda, nebo ne?" nechtěla jsem ustoupit. Babička opět dlouho mlčela.

"No, ano, je to pravda. Když zasloužila, tak dostala."

"Dostávala na holou?" pokračovala jsem v interview. Babička pochopila, že nejlíp se mě zbaví, když mi co nejrychleji odpoví na všechny dotěrné otázky. Trochu se uvolnila.

"Inu, od čtrnácti let dostavala na holou."

"A líbilo se jí to?"

"Ze začátku určitě ne. Ale mám podezření, že později tomu přišla na chuť."

"Dostávala výprasky i od někoho jiného?"

"Měla kluka, Matěje, jak vy teď říkáte, přítele. V létě se chodili spolu koupat do rybníka nahoře za kapličkou. Jednou jsem na zahradě vykopávala mrkev, a když se Týna vracela od vody, do rozsochy jednoho stromu za plotem si schovala metličku z mladých jilmových proutků. Tak soudím, že  od Matěje dostávala. A Zdeňkovi, tvému tatínkovi, jsem dokonce sama poradila, aby jí naplácal, když jí začalo lézt na mozek, že nemůže mít děti. Nevím to úplně jistě, ale myslím, že mě poslechl, protože krátce na to ses narodila ty." Přivinula si mě k sobě a pohladila mě po vlasech.

"Babi, a jak je to s tebou? Taky jsi dostávala?"

"To víš, že jo. Za mého mládí dostávala výprasky všechna děcka." Jako by očekávala mou další otázku, dodala, "A bylo to skoro vždycky na holou."

"Kdo ti je dával?"

"V mládí máma, a děda z její strany. No, a pak kluci, spolužáci, a později ti, se kterými jsme randily."

"Proč to dělali?"

"Kluci, a ostatně i dospělí muži, se rádi dívají na nahatá děvčata a ženy. A  když  nevěděli, jak jinak to zařídit, aby nás bez šatů viděli, vymýšleli všelijaké hry, které nakonec vyústily ve svlékání a někdy i ve výprask. A děvčata se ráda nahatá ukazují, a tak jsme na ty hry přistoupily, třebaže jsme věděly, že to dost často skončí bitím. Když nás bylo víc, a jedna dostala výprask a ostatní ne, tak jsme na sebe žárlily. Dostat na holou od kluka, to byla otázka cti. Holky, které výprasky odmítaly - nebylo jich moc, ale byly i takové - se často ani nevdaly."

"A další příležitost k výpraskům, to byly, samozřejmě, Velikonoce. Když jsme si hrály s kluky na louce pod lesem, tak jsme dostaly od jednoho, nejvýš od dvou, nebo taky nic. V partě byly výprasky přiměřené, a předem bylo dohodnuto kolik, od koho a za co. Ale Velikonoce, to bylo úplné šílenství. To přišlo třicet nebo i padesát koledníků s pomlázkami, a na Velikonoce neznali míru. A bylo nemyslitelné některého z nich  odmítnout, nebo nevydržet vyplácení do konce. To by bylo děvče v hanbě pro celou vesnici. Večer jsme měly zadek jak borůvkový koláč, ale byly jsme šťastné. Čím víc bylo koledníků, tím měla holka lepší rejting, jak říká vaše generace."

"A když jsem se vdala, dostávala jsem od tvého dědy, který se vás bohužel nedožil." Babička se odmlčela, a zakalily se jí oči. "Byla jsem hubatá, drzá,  líná, nepořádná a protivná, a šikanovala jsem ho za každou hloupost. Nedovolovala jsem mu zajít do hospody na pivo, nebo kouřit machorku, nebo mi vadilo, že si neumyl před jídlem ruce, a to pak odepínal řemen, nebo skočil do stáje pro bič. Časem jsem se sice víceméně polepšila, ale na výprasky jsem byla tak zvyklá, že jsem dědu požádala, aby mě aspoň jednou týdně vymrskal po holém zadku. Potom jsme se vždycky milovali. Doufám, že víš, co to je." Do tváře se mi vehnal ruměnec, a něco i do kalhotek.

To způsobilo, že jsem vyhrkla ze sebe hlavní otázku, kvůli které jsem to všechno vlastně začala. "Babi, mohla bys mi naplácat na zadek?"

Babička si opět dlouho čistila brýle. "To bych nemohla."

"Proč? Protože nejsi lesba?"

"Ty máš teda výrazy! Kdo tě to naučil?"

"Naše Žofka."

"No jo, to jsem si mohla myslet! Ano, to je jeden z důvodů, ale ne jediný. Víš, dítě moje, výprasky se dávají buď za trest, nebo pro radost. Za trest ti naplácat nemůžu, protože jsi hodné děvče, a nic jsi neprovedla. A i kdyby jsi něco provedla, nepatříš prostě do mé jurisdikce." Babička se asi moc dívá na  detektivky. "Pokud by sis zasloužila trest, neříkám, že to musí být zrovna výprask, je to věc tvých rodičů. Ani výprask pro radost ti nemůžu dát. Výprask pro radost by měla dávat osoba oblíbená, nebo nejraději milovaná, a sice opačného pohlaví. Vydrž, až budeš mít někoho ráda, určitě se dočkáš." I Žofka to říkala tak nějak podobně.

Té noci jsem nemohla dlouho usnout, nejen proto, že noc byla tropická. Přehrávala jsem si, co mi vyprávěla babička, a když jsem k tomu přidala, co jsem věděla od Žofky a od mamky, a v neposlední řadě z toho zahraničního hambatého časopisu, pod bříškem se mi zase udělalo docela příjemno.

+++

Ráno, hned po snídani, jsem se šla ohlásit Janě a Daně. Holky se potěšily, že mě po třech měsících od jarních prázdnin zase vidí, třebaže si neodpustily obvyklé špičkování o rozmazlených městských děckách.

Radily jsme se, co podnikneme. Jana, nepsaná šéfka naší party, která měla vždycky nejvíc nápadů, si postěžovala, že na vesnici devadesátých let je v létě neskonalá  nuda. Naši rodičové, o prarodičích ani nemluvě, když byli v našem věku pomáhali za podobných okolností při senoseči a při bitvě o zrno, jak se kdysi říkalo žním, a při česání chmele. Ale teď... Louky se přestaly kosit, neboť stáda domácích zvířat byla vyvražděna, a krmivo nebylo komu dávat, chmelnice zarostly plevelem a změnily se na černé  skládky odpadu, z větší části toxického, dovezeného z blízkého zahraničí, a většina polí ležela ladem, neboť bylo levnější - aspoň pro někoho - dovézt obilí z Chile, zeleninu z Maroka, chmel z Nového Zélandu a z Francie rovnou zpracovaný cukr. Pole, která zůstala, stihl sklidit jeden šikovný kombajnista za pár hodin. Holky se už pár dní před rozdáváním vysvědčení chodily koupat do rekultivovaného a bagrováním prohloubeného rybníka na potoce nad vesnicí, ale brzy je to přestalo bavit. Chtělo by to nějakou inovaci.

Jana k večeru prvního dne navrhla, že se budeme chodit koupat bez plavek, nebo jak se teď říká - naostro. To se mi líbilo, a znovu jsem pocítila to příjemné pnutí pod břichem, v poslední době době tak časté. Ale nahlas jsem řekla, "Co když nás někdo uvidí?" "Typická rozmazlená měštka, co se bojí, že někdo uvidí její neduživou prcku," pokusila se mě urazit Jana. Dana se k ní loajálně přidala. "Ale i kdyby, bylo by to o to zajímavější."

Byla jsem - naštěstí - přehlasována. Usnesení jsme uvedly do života hned příští den.

U rybníka jsme se svlékly, a ve vodě jsme vyváděly jak malé děti. Jako naschvál nás vyčmuchala parta kluků. Mám podezření, že některá z holek se musela někde ukecnout, co připravujeme. Šmírovali z křoví, ale po chvíli se přestali skrývat. Dokud jsme byly ve vodě, moc toho neviděli, ale dřív  nebo později jsme musely vylézt na břeh. S rukama zakrývajícíma strategická místa jsme se začaly shánět po šatech. Ukázalo se, že naše šaty mají kluci, a že nám je dají za deset ran prutem na zadek od každého a pro každou. Takové štěstí jsem ani nečekala. Hned v první den na vesnici dostanu výprask, po němž už pár měsíců marně toužím. Ale Jana výprask rezolutně odmítla, a Dana s ní byla, jako vždy, zajedno. Mé štěstí trvalo jen dvě minuty. Maně jsem si vzpomněla, jak babička vyprávěla o tom, jaké hry kluci vymýšlejí. "No, jak chcete," řekl Vláďa, který měl kluky na povel, stejně jako Jana nás. A kluci vyrazili k vesnici s naším oblečením v podpaží. Už byli takových padesát metrů od nás, když jsem to nevydržela a zavolala na ně, aby se vrátili, že to bereme. Jana se na mě za to zlobila. Dana tentokrát kupodivu ne. Zdálo se, že představa výprasku ji taky vzrušuje. "Vidím, že Ivana není až tak rozmazlená."

Kluci se loudavě vrátili. "Tak jo," řekl Vláďa, "ale bude to za patnáct." Jaromír skočil k rybníku a vrátil se se třemi uschlými výhony orobince. Musely jsme se ohnout a zatímco jeden kluk nás držel za ruce, druhý nás šlehal po zadcích. Potom se všichni tři vystřídali.

Jana řvala, jako by ji na nůž brali. Nevím, proč. Výprask totiž  vůbec nebolel. Prut orobince byl pokryt několika vrstvami odumřelé tkáně, které dopad  na tělo tlumily. Bylo to, jakoby nás šlehali vatou. Poslední rány z těch pětačtyřiceti připomínaly spíš šimrání. Po skončení výprasku byly pruty zcela k nepotřebě.

Výprask tedy nebolel, ale  stejně jsme se cestou domů s holkama shodly na tom, že koupání naostro nebyl dobrý nápad.

Ale na druhý den jsme šly znovu. "Ta troška bití nám přece nemůže pokazit krásný letní den," pravila překvapivě Jana. My s Danou jsme se potěšily, ale nahlas jsme neřekly nic. Situace u rybníka se opakovala, s tím rozdílem, že kluci nás šmírovali nepokrytě. Seděli u našeho oblečení, povídali si, hráli karty a čekali, až vylezeme z vody. Tentokrát byli už čtyři. Jaromír přivedl kamaráda Poldu.

"Tak dámám to včera nestačilo," řekl Vladimír, když jsme vylezly z vody. Už jsme nic nezakrývaly. Stejně už všechno viděli. Tedy, až na Poldu. "Dnes to bude za dvacet," pokračoval Vláďa. Tentokrát jsme už bez licitování přijaly výprask nástroji vhodnými  akorát tak na strašení malých dětí.

Další den jsme přizvaly  rovněž čtvrtou kámošku, o rok starší Helenu. Cestou k rybníku jsme jí vyprávěly, že nás kluci bijí po holých zadcích, chceme-li od nich vymámit naše vlastní oblečení. "Jůůů, to bude bezva. Už se na to těším," překvapila nás Helena. Neřekly jsme jí totiž, že ty výprasky jsou spíš pro srandu. Když jsme dorazily k rybníku, kluci už tam čekali. Mluvčí Vladimír navrhl příměří a prohlásil, že se budou koupat s námi, taky na Adama. Už ani slovo o výprascích. Pomyslela jsem si, že výprasky kluky přestaly bavit, když  zjistili, že jsme vůči nim indiferentní. Helena byla nejspíš zklamaná, jakož i my dvě s Danou.

Všichni jsme se svlékli a dováděli v rybníku až do pozdního odpoledne. Pod vodou a skryti před zraky případných čumilů jsme poznaly, jaké to je, když klukovská ruka laská dívčí tělo, a když se v holčičí ruce ocitne klukovský pinďour i s vajíčky. Já jsem to zažila poprvé, a myslím, že to platí i pro Danu s Janou. Za Helenu bych ruku do ohně nedala. Podezírala jsem ji, že nějaké zkušenosti s nahatými hrátkami už má.

Když jsme vylezli na břeh, nikdo nespěchal s oblékáním. Posedali jsme si do trávy a zhltli tu trochu jídla, co jsme si donesli z domova. Po chvíli začala váznout zábava, a tehdy si vzala slovo Helena. Pravila, že jsme jí vyprávěly, jak jsme po dva dny dostaly výprasky, a jestli ona je horší?

Jaromír zase skočil k rybníku a vrátil se s plnou náručí orobinců. Helena si lehla na bříško a kluci jí vysázeli po pětadvaceti. Helena nebyla spokojená. "Tomuto vy říkáte výprask?" To platilo hlavně nám děvčatům.

Další den přišel Vladimír s krátkou ratanovou rákoskou. Oslovil Helenu, "Tak, jestli máš zájem, kalhotky dolů a pojď." Hela se svlékla, předklonila a vyšpulila na nás svou pěknou buclatou prcku. Už po dvou švihnutích rákoskou jí tekly po tvářích slzy. Gentleman Vláďa se zeptal, jestli má přestat. "Ne, proboha nepřestávej," opáčila Helena a držela standardních pětadvacet.

"Má ještě někdo zájem?" otázal se Vladimír, pošvihávaje rákoskou do dlaně levé ruky.  Po chvíli trapného mlčení jsem se přihlásila já, že jsem taky nebyla spokojená s orobincem. Lehla jsem si na břicho a držela jsem stejně jako Helena. Bolelo to jako čert, ale konečně jsem se začala cítit tak nějak dospěle. Kupodivu jsem pocítila cosi jako štěstí. Žofka měla absolutní pravdu. Ale  ochlazení vymrskaného zadku v rybníce mi docela přišlo vhod.

Jako třetí se přihlásil Polda. Měl ale jedno přání, jestli by ho mohla vyšlehat Janička. Přesně tak to řekl.  Tssss, asi se mu líbí. Jana mu vyhověla, a když skončila, vzala ho za ruku a běželi spolu do rybníka. Asi ta náklonnost bude vzájemná.

Nikdo další už o rákosku zájem neměl, ale když jsme dováděli ve vodě, přiblížil se ke mně Čestmír, a tlumeně, aby nikdo neslyšel, mi navrhl, abych - jestli ještě bude nějaké další kolo výprasků - ho vymrskala já. Trošku se při tom zarděl. Dodal, že žárlil na Vladimíra, a že on by mě vymrskal s větším citem. Řekla jsem mu, že do večera je ještě daleko, a že do té doby se mu to určitě podaří. Vyvalil na mě oči a řekl, že jsem statečná, jestli vydržím dva výprasky za den. Místo odpovědi jsem mu pod vodou stiskla ptáčka a držela ho o dost déle, než by odpovídalo náhodnému kontaktu. Šťastně se na mě usmál. I já jsem byla šťastná. Tři dny na venkově, a za sebou tři výprasky, třebaže dva z nich málo relevantní, a teď dokonce vyhlídka, že  někoho vymrskám i já.

Do večera z party kluků a z party holek vznikla parta jedna. Do vesnice jsme se vraceli všichni společně. Když jsme byli asi v půli cesty, Vláďa řekl, že se musí k rybníku vrátit. Neřekl, abychom na něj čekali, ale my jsme byli solidární. Posedali jsme si do trávy kolem cesty a hodnotili dnešní den. Vladimír se vrátil asi za deset minut. Jistě obě cesty běžel. Nesl s sebou rákosku, kterou u vody zapomněl. Dost se zdráhal odpovědět, když jsme ho žádali, aby vysvětlil, proč by ta rákoska nepočkala do rána. Ukázalo se, že to byla rákoska jeho mámy, a že by bylo moc zle, kdyby máma zjistila, že rákoska není doma. Až teď nás to začalo doopravdy zajímat. Jak z chlupaté deky z Vladimíra vylezlo, že ho matka bije rákoskou, dost často i na holou. Takže zdánlivě dominantní Vladimír si doma docela dost vytrpí.

Trochu jsme Vláďu politovaly, ale Helena poznamenala, že mu docela závidí. "To mně nemá kdo nařezat, i když bych si často zasloužila. Od táty bych to snesla, ale jemu je to fuk, co ze mě vyroste."

Helenina upřímnost způsobila, že se Vladimír trochu přestal ostýchat. "Já si vlastně ani moc nestěžuju," pravil. "Ze začátku mi ty výprasky moc vadily, třebaže jsem se nikdy nesnižoval k nějakým trapným scénám. Ale teď, když týden nedostanu, cítím se celý nesvůj. Někdy něco provedu naschvál, abych si vykoledoval." Po chvíli odmlky dodal, "Asi se večer přiznám mámě, že se chodím koupat s holkama na Adama." Pocítila jsem, jak se mi po těle rozlézá husí kůže.  Svrběl mě jazyk, a moc nechybělo, abych nevykecala, jak doma špehuji rodiče, a o čem si před spaním povídáme se Žofkou.

"Jo, to znám," navázala Helena. "Já nejsem tak zlá, jak by se někomu mohlo zdát, ale mnoho alotrií dělám jen proto, abych si vykoledovala. A nic."

"Tak, dnes sis konečně vykoledovala," pravil Vladimír. "Jak se ti to líbilo?" "Moc," řekla Helena procítěně, usmála se na něj a něžně ho pohladila po ruce. "Doufám, že tu rákosku ráno zase doneseš." "Taky se přimlouvám," ozvala se překvapivě Jana. Všichni jsme na ni pohlédli s údivem. "No, co koukáte?" ohradila se Jana. "Když vidím, jak si to všichni užíváte..." Významně se podívala na Poldu. Ten se viditelně zapýřil.

Další dny plynuly podobně. Mezi koupáním naostro jsme hráli na fanty, a jelikož nebylo co svlékat, chyby ve hře se řešily Vladimírovou rákoskou, nebo řemenem, který donesl některý z kluků, tuším Polda. Páry pro spankingové hry byly proměnlivé, ale nejraději jsem byla, když mě mrskal Čestmír. Ostatně, i Čestmír to měl nejraději ode mě. Po týdnu jsme výprasky měli rádi všichni, včetně Jaromíra a Jany, kteří tomu zpočátku nebyli nakloněni.

Koncem druhého týdne prázdnin se trochu pokazilo počasí a nedalo se koupat. Využila jsem to k tomu, že jsem zajela k dědovi z taťkovy strany, nejen, abych ho po delší době viděla, ale hlavně proto, abych vyprávěla, co je nového, Žofce. Žofka, od té doby, co děda ovdověl, k němu jezdila v každé volné chvíli, aby mu pomáhala s "ženskými" pracemi, na které byl děda levý.

Když jsem Žofku seznámila s tím, co se mezitím dělo v "babiččině" vesnici, Žofka prohlásila, že to je zajímavé, a že by tam měla na pár dní zajet se mnou, až se polepší počasí. Zeptala jsem se proč ji to tak láká. Vždyť ona spankingového partnera, nebo partnery má. "Měla jsem," řekla Žofka, celá rozesmutnělá. "Všichni ode mě odskočili, když jsem jim nechtěla dát." "Cos jim nechtěla dát," zeptala jsem se. Žofka jen obrátila oči k nebesům. Už věděla, že jsem na svůj věk naivní, ne-li přímo pitomá, a místo zbytečného okřikování mi všechno vysvětlila. "Ty těm klukům, doufám, nedáváš," zachmuřila se. "Na to máš ještě dost času." Na okamžik mi připadlo, že to není moje mladší sestřička, ale moje mamka.

+++

Počasí se opravdu brzy umoudřilo. Rozloučily jsme se s dědou a vyrazily za dobrodružstvím.

Představila jsem Žofku starým kamarádkám a novým kamarádům. Vladimír nebyl nadšený, že tahám do party "malou" holku a rozhodl, že si s ní budeme hrát, jen jestliže podstoupí "zápisné", tj. od každého kluka 5x rákoskou na holou. Žofka se nejprve naoko zděsila, potom dlouho přemýšlela, aby nakonec přikývla. Vyhrnula si sukni, Čestmír jí stáhl kalhotky ke kolenům. (Trochu jsem se na něj zlobila, když ji přitom pleskl rukou.) Potom dostala těch 4x5, ke kterým byla odsouzena. Podezřívala jsem kluky, že v ní opravdu vidí malou holku, protože ji mrskali docela ledabyle. Nicméně, Žofka ve zkoušce obstála a byla přijata do party.

Jak prázdniny postupovaly, složení party se trochu měnilo, když někteří z nás odjeli na tábory nebo k babičkám, tetám. Odjela  Jana, Jaromír i Polda, přibyl Vašek, Anča, Tonča. Na týden se vzdálil i Vláďa. Několikrát jsme přerušily pobyt i my s Žofkou, když bylo třeba pomoct dědovi se zahradou a se zvířaty. Ale atmosféra u rybníka byla vždy skvělá, a i nově příchozí si rychle osvojili naše nevázané zábavy, převážně bez šatů. Když jsme se koncem srpna rozcházeli definitivně, někteří z nás měli slzy v očích.

Vrátili jsme se k běžným povinnostem a k přípravě na život v dospělosti. V říjnu mi přišel dopis. Mylá Ivano. Čestmír. Stejně katastrofální jako pravopis, byl i krasopis. Některé věty jsem ani nedokázala přečíst. Trestí dopisu bylo, že by se mnou chtěl choďit (já hloupá jsem si myslela, že už spolu chodíme), a až přijedu na vesnici k babičce, abych ho nevinechala.

Přijela jsem na venkov na krátké volno kolem státního svátku a Dušiček. Než jsem po krátkém přivítání vyrazila do terénu, babička mě objala, pohladila po vlasech a řekla, "Ivanko, dítě, venku je nečas, slota a plískanice, abyste venku nenachladli. Přijďte dozadu do vejminku, trochu vám tam zatopím." Pokusila jsem se tvářit překvapeně, ale babička mě znovu pohladila po hlavě a řekla, že je možná hloupá, ale není slepá. "Ale buď opatrná. Na některé věci máš ještě čas." Zase jako bych slyšela naši Žofku.

Čestmír přivítal, že se máme kam uchýlit. Venku byla opravdu plískanice a slota. V příjemně vytopeném domečku byla kromě sladkého pohoštění připravena metlička z čerstvých jilmových proutků a starožitná rákoska, jistě tatáž, kterou v mládí dostávala moje mamka, a kterou potom nemohla najít. Metlička mě inspirovala k vyprávění o mamčině dětském milenci Matějovi. Vyjádřila jsem naději, že Čestmír mě neopustí kvůli nějaké hloupé Svatavě. Potom jsme metličku využili k opravě Čestmírova diktátu. Neprotestovala jsem, když Čestmír namítl, že i já mám různé nedostatky, na jejichž nápravu by se metla mohla hodit.

Rok nato jsem začala chodit do gymnázia, jako mamka, až na to, že toto bylo "jazykové" gymnázium, a Čestmír do strojní průmyslovky, jako taťka. Skoro každou sobotu jsme se scházeli v babiččině vejminku. Já jsem pilovala jeho češtinu a později angličtinu, on mi pomáhal s matematikou a chemií. Dbali jsme rady babičky i Žofky, a až do třetího ročníku jsme nedělali nic, na co jsme měli ještě čas. Den po maturitě se mi narodila starší dcera Rozárka, a týden na to jsme se s Čestmírem vzali. Při svatební hostině si děda všiml, že babička je ještě čupr ženská, a požádal ji o ruku.

Ještě během mateřské dovolené jsem vyhrála konkurs do překladatelské agentury v krajském městě, specializované na překlady direktiv Evropské unie. Museli jsme se kvůli tomu do krajského města přestěhovat. Čestmír dostal zaměstnání v PíáR oddělení nizozemské firmy, která vyvážela okopírované československé samopaly do Saúdské Arábie. Při zaměstnání studoval strojní fakultu. Strojírenský marketing přednášel jakýsi profesor jménem Matěj  ten a ten. Když profesor zjistil, ze které vesnice Čestmír pochází,  zeptal se ho, jestli nezná jistou Krystýnu tu a tu. Čestmír se dost neprozřetelně přiznal, že to je jeho tchýně. Když pak byl u Matěje na zkoušce, nedokázal vysvětlit, proč je správnější nakupovat americké zboží, i když je dražší a méně spolehlivé, než ekvivalentní zboží ruské. Profesor pravil, "Zasloužil byste na holou, mladý muži." Čestmír zrudl a profesor se ďábelsky zachechtal. Nicméně dal Čestmírovi za A, jak se teď po demokratickém způsobu říká jedničkám.

Čestmír byl, s výjimkou českého pravopisu, opravdu velmi nadaný, a tak dělal strojařinu levou zadní. Proto se ve třetím ročníku přihlásil ještě na Panevropskou univerzitu sociálních a lidskoprávních studií v Dolní Polní, aby tam studoval velmi žádaný obor Demografické a sociologické aspekty sexuálních úchylek v kontextu s bojem proti konspiračním teoriím a fake news.

Čestmírovi se dobře dařilo i na univerzitě, nejen proto, že sexuální úchylky jsme po nocích pilně procvičovali. Krátce po absolvování obou vysokých škol byl zvolen do krajského zastupitelství za nově establišovanou politickou stranu Ne-Ne, a jako inženýr a současně magistr, sběhlý jak v technických, tak i humanitních disciplinách, byl pověřen vedením velmi náročného odboru Sankčního postihu rodičů, kteří trvají na oslovování táta-máma. Žofka v té době odešla do Malé Británie, kde udělala kariéru v neziskovce Stop destrukci tradiční rodiny.

Dařilo se nám tedy dobře. Tak dobře, že jsme si ani nevšimli, že obě naše dcery jsou už dost velké na to, aby o některých věcech byly poučeny podrobněji, než jim to umožňuje inkludovaná lidskoprávní základní škola. Proto nás poněkud překvapilo, že když jsem jednou v noci mrskala nahatého Čestmíra starou rákoskou po babičce, nás ve dveřích ložnice pozoruje naše čtrnáctiletá dcerka Rozárka, a jednou rukou něco kutí pod vyhrnutou noční košilkou.