Obchodní záležitosti mě vyhnaly na služební cestu do Portugalska. Kolega Viktor, který měl jet se mnou, se na poslední chvíli omluvil, prý ze zdravotních důvodů. Byl jsem poněkud nervózní, nejen proto, že budu muset sám udělat všechnu práci, na kterou jsme měli být dva, ale, a to hlavně, že tak dlouhá cesta je pro single řidiče riskantní z bezpečnostního hlediska.
Proto jsem přivítal, že na mě u první pumpy za naším městem zamávala stopařka. Byla asi dvacetiletá, vysoká, dlouhonohá, kaštanově dlouhovlasá, hnědooká, štíhlá, ale nikoliv anorektická. Na sobě měla džínovou sukni, světlehnědý svetřík, sportovní obuv. Neměla žádné zavazadlo, ani kabelku. Trochu mě zamrzelo, že s takovým vybavením asi nejede moc daleko, a že za chvíli budu muset být zase sám. Když nastoupila do vozu, zacítil jsem, že je decentně navoněná.
Chvíli jsme jeli mlčky. Potom jsem si dodal odvahy, a zeptal se, kam má namířeno. Pravila, že nemá žádný přesný plán. Že se přizpůsobí tomu, kam jedu já. Že mi bude vděčná za každý kilometr. "Ale já jedu až do Portugalska," namítl jsem. Poněkud zrozpačitěla, ale po chvíli pravila, že čím dál, tím líp, a že jestli mi to nebude vadit, že pojede se mnou. Musel jsem ji ještě dlouho zpovídat, než z ní vylezlo, že utekla z domu.
Na nejbližším exitu z dálnice jsem odbočil a přejel do protisměru. Zděsila se. "Co to děláte?" "Stopnu vám nějaké auto, a pošlu vás domů," zavrčel jsem, rozladěn kvůli zdržení z toho plynoucímu. Z očí jí vyhrkly slzy. "Prosím vás, nedělejte to, neposílejte mě zpátky." A zatímco jsem se soukal z auta, abych zastavil vhodný vůz se slušně vypadajícím řidičem, vyprávěla mi o poměrech u nich doma. Táta od nich už před pár roky odešel, vyštván panovačnou manželkou, jedoucí nejen v alkoholu, ale i v tvrdých drogách. Máma si narazila dvacetiletého milence, opiercingovaného a potetovaného kumpána z jedové chýše. Ten si osvojil matčino chování, pastorkyni nadával, ponižoval ji, šikanoval, bil, ohmatával a znásilňoval. "Prosím vás, neposílejte mě tam, já se tam už nechci vrátit."
"To je všechno hezké," odvětil jsem, už napůl zviklán, "ale jak mám vědět, že je pravda, co mi tu povídáte, jak mám vědět, že nejste past, kterou na mě nalíčil některý z mých soků nebo konkurentů, jak mám vědět, že nejste provokatérka, jak mám vědět, že už není zalarmovaná policie, pátrající po únosu nezletilé..." V tomto místě mi skočila do řeči, "Nejsem nezletilá, a všechno, co jsem vám řekla, je čistočistá pravda." Chvíli zápasila s nepoddajným zipem na miniaturní kapsičce na vnitřní straně sukně, a vytáhla z ní občanku.
Vzal jsem ji do ruky jen proto, abych se neprozradil, že jsem narážku na její neplnoletost vystřelil jen tak od boku. Ale stihl jsem přečíst její jméno. Jmenuje se Petra, nevím čí.
Vrátil jsem jí občanku, a sebe jsem vrátil za volant. "Zasloužila byste na zadek," procedil jsem mezi zuby. Když jsme se vrátili do pruhu směr Západ, dala mi sotva citelnou pusu na spánek. Zřejmě se jí ulevilo. Když jsme chvíli nato přejeli hranici do Evropy, aniž nás zastavil Interpol, ulevilo se i mně.
"Kdybyste se na mě přestal zlobit, tak jo," pravila po hodné chvíli. Já jsem mezitím měl myšlenky docela jinde. Když jsem viděl tu maličkou kapsičku na sukni, vsadil bych sto proti jedné, že nemá s sebou žádné peníze. Ledaže by je měla tam, kde je ženy vozily, když se žádné peníze vozit nesměly. Ale na to nevypadala. Ale ani za svět se jí na to nezeptám, říkal jsem si, ani za svět ji nebudu kádrovat, jak si to asi představovala, kdo ji asi tak bude živit a tak. Raději zaplatím mladé hezké holce dovolenou, než bych upadl v podezření, že jsem lakomec, skot, škrt, penny pincher, žid, chamtivec, hrabivec, Harpagon, strejda Skrblík, hamoun, škudlil, hamižník, držgrešle, hrtoun, hlad, krkoun, nebo škrťa. Zkrátka žgrľoš. Ne, v takové podezření bych upadl skutečně nerad. Takže, myšlenky jsem měl docela jinde, pročež mi nedošlo, o čem to ta dívka mluví.
"Co, jo?" zeptal jsem se. Maličko se začervenala. "No, že přijmu od vás ten výprask."
Zasmál jsem se. "Tak, za prvé, neměl jsem vůbec v úmyslu vám nějaký výprask opravdu dát. To bylo jen takové klišé, které vzkazuje někomu, že se chová nestandardně. Za druhé, nezlobím se na vás, ani jsem se nezlobil. A za třetí, po docela krátké úvaze jsem přišel na to, že byste si vlastně ani nezasloužila. Jestli je pravda, co jste mi povídala o vaší rodině, tak z takové rodiny bych utekl i já. Takže to klišé beru zpět" Malinko ožila. "Takže, vlastně, byste zasloužil na zadek i vy?"
Neřekl jsem na to nic, ale nasadila mi brouka do hlavy. Po několik dalších hodin, než jsme zastavili na oběd v jednom motorestu u dálnice, se mi v hlavě honily a ronily příjemné vzpomínky na dlouhá, krásná, a jen poměrně před nedávnem skončivší léta, kdy jsem laškoval s nahatými děvami, ba i zralými ženami a plácal je po zadcích, ať už rukou, nebo něčím, zatímco ony pištěly, ječely, výskaly, vyskakovaly, běhaly, kroutily se, uhýbaly, nadávaly mi, smály se, vyhrožovaly mi, utíkaly přede mnou, aby nakonec držely výprask na své buclaté obliny, tu mírnější, tu tvrdší, a při tom vzdychaly, vzlykaly, naříkaly, libovaly si a škemraly o přídavek, nebyl-li výprask podle jejich představ. Některé z nich předstíraly, že jsem jim naplácal moc tvrdě, a domáhaly se odvety. A teď, najednou spadne z nebe holka krev a mlíko, která uvažuje o tom, že mi podrží, ba dokonce teoreticky i o tom, že mi to oplatí.
Ale ne, říkal jsem, je konec. Co bylo, bylo, terazky jsem ctihodný starší pán, majitel úspěšné obchodní firmy, nemůžu se zaplést s nějakou - ještě jsem se docela nedokázal zbavit té představy - provokatérkou, nastrčenou mrchou a zlatokopkou.
Nocleh pro první den cesty jsem měl rezervovaný v jednom městečku v západním Švýcarsku, blízko francouzské hranice. Posledních sto kilometrů jsem trnul, jestli budou mít nocleh i pro nerezervovanou Petru. Měli. Během skvělé večeře napětí, bylo-li jaké, povolilo. Petra vesele švitořila o všem možném, ale k poměrům ve své rodině se už nevrátila. Po večeři jsme zaskočili do přilehlého supermarketu, kde jsem jí koupil hedvábné pyžamo, dost drahou hygienicko-kosmetickou kazetu, a nákupní kabelu s dámskou kabelkou s mnoha přihrádkami a elektronickým zámkem, umně integrovanou na vnitřní straně tašky, aby kosmetickou kazetu měla v čem nosit.
Ráno jsme dokonale osvěženi - Petra decentně našminkovaná čerstvě nabytou kosmetikou - vyrazili směrem k Atlantiku. Teď jsem začal švitořit pro změnu já. Zeptal jsem se Petry, jestli umí pracovat s počítačem. Vychrlila na mě jména několika desítek aplikací. Byly mezi nimi i oba programy, které ovládám já, a které mi bohatě stačí na cokoliv. O většině ostatních, které dívka jmenovala, jsem nikdy ani neslyšel. "Angličtina?", otázal jsem se lakonicky. Místo odpovědi začala s irským akcentem recitovat limericky Edwarda Leara. Sluchem rozeznám různé verze angličtiny, ale jazykem je napodobit neumím. Odpověděl jsem jí proto standardní harvardskou angličtinou. Nedokázala skrýt potěšení nad svou intelektuální převahou. Místo toho, abych se zastyděl, mě zalil hřejivý pocit, že to s naší mládeží není až tak špatné, jak se občas dočítám na internetu a jinde.
Harvardskou angličtinou jsem ji pak v dopoledních hodinách seznámil s předmětem svého podnikání a s problematikou, kterou jedu vyřizovat z Čech až na konec světa. Petra kladla na správných místech správné otázky. Po obědě, stejně výtečném, jako včerejší večeře, který jsme si dali na průsmyku v Pyrenejích, ve výšce skoro 3000 m, jsem ze zavazadlového prostoru vytáhl notebook a dal ho Petře, aby se seznámila s portugalskou agendou mou i Viktorovou.
Tím jsem jí na čas zavřel ústa, a sám jsem se věnoval vzrušujícímu snění o výskajících nahatých pompadůrkách s růžovými, červenými, nebo pruhovanými hýžděmi, a na šedou kůru mozkovou jsem si promítal filmy, jak to bylo s Violou, Alenou, Valjou, Klárou, Zdenou, Krystýnou, Inge, Danielou, Charlottou, Elou, Ethelou, Drahuší, Majdalénkou, Peggy, Petrou. Ne, s Petrou ne. S Petrou, proboha, ne. Musím se ovládnout, to není moje liga. To mi trochu pokazilo náladu.
To, že jsem včera hladce dostal pro Petru nocleh ve švýcarském motelu, mě uchlácholilo do té míry, že jsem věřil, že stejně dobře dopadnu i blízko portugalských hranic, kde jsem měl rezervovaný další nocleh. Ale chyba lávky! Druhý pokoj nebyl. Ukázalo se dokonce, že v tom penzionu byl k pronajmutí jen a pouze ten jeden pokoj. Takzvaný jednopokojový penzion. Bylo už dost pozdě v noci, a v neznámém terénu by hledání náhradního ubytování bylo dost riskantní. A kromě toho by majiteli penzionu bylo třeba zaplatit penále za nedodržení smlouvy. Petra bude muset spát se mnou.
Když jsem ji o tom informoval, trochu zbledla. Ale rychle se znormalizovala. "No, a co! Když to nebude vadit vám, já problémy dělat nebudu. Ostatně, nejsem v takovém postavení, abych si mohla klást podmínky." Poprvé bez obalu naznačila, že je bez peněz.
Pokoj byl nicméně pěkně zařízený, postel široká, manželská, ale se společnou přikrývkou, jak je na Západě obvyklé.
Z koupelny se vrátila nahá. "Teď je vhodný čas na ten slíbený výprask!", pravila. Byla to oznamovací věta, která nesnesla žádnou námitku. Došlo k tomu, po čem jsem toužil, čeho jsem se bál, čemu jsem se chtěl vyhnout, a čeho jsem se chtěl vyvarovat. Ještě chvíli jsem se bránil, ještě chvíli jsem odolával, kroutil se, vymlouval, strašil a licitoval, ale nakonec mi ležela na klíně, s chvějícími se hýžděmi pokrytými husí kůží. Chvíli jsem ty bělostné polokoule hladil, a pak jsem se pustil do jejich vyplácení, dokud nebyly místo husí kůží stejnoměrně pokryté rudými otisky mé dlaně, přesněji řečeno mých dlaní. Petra celou dobu křičela a vzdychala rozkoší. Když měla dost ona, i mé dlaně, postavila se a oběma rukama se držela za hýždě.
Až teď jsem si ji mohl pořádně prohlídnout. Měla úzký pás, ale široké boky, bledou pokožku, drobnější, ale pevná prsa (ach, jak rád bych vyzkoušel, zda jsou opravdu tak pevná, jak vypadají!). Nevyholený klín, ale zdálo se, že teprve dost nedávno začal zarůstat blonďatými chloupky.
Pak si dala ruce v bok a pravila, "Jsem panna". "Proč mi to říkáš?" Připadlo mi nenormální vykat někomu, kdo jen před malou chvílí ležel nahý na mých kolenou a držel několik set dopadů mých dlaní. "Abyste byl na mě hodnej," odvětila.
Zasmál jsem se. "Za prvé, nemám v úmyslu se s tebou milovat. Ani teď, ani nikdy v budoucnosti. Chápeš? A za druhé, jaká panna? Říkala jsi, že tě tvůj macoch znásilňoval." Teď se zasmála ona. "Já někdy lžu, víte. Ne moc, jen docela málo. Řekněme, že si přizpůsobuji pravdu. CHTĚL mě znásilnit, to ano, určitě mě chtěl znásilnit. Ale já jsem ho kopla, však víte, kam. Šel se vyplakat k máti. Ta na mě přiletěla s kovovou tyčí od záclon. Ale neodvážila se. Byla jsem v takové ráži, že bych byla kopla i ji. Uznáte, že v takové ´rodině´ jsem nemohla zůstat." To jsem ochotně uznal.
Přisedla si ke mně a vrátila se k původnímu tématu. "Nelíbím se ti?", i ona přešla k tykání, a uchopila mě za stojící úd. Neúspěšně jsem se pokusil jí vysmeknout. "Líbíš se mi," pravil jsem. "Líbíš se mi moc. Líbíš se mi tak proklatě moc, že ti nechci pokazit život tím, že se s tebou vyspím. Nejsem pro tebe vhodný partner. Ty máš na to, aby sis našla někoho vhodnějšího. Zdá se, že jsi chytrá žena, a věřím, že se při jeho výběru nezmýlíš." Pustila můj penis, ale jen proto, aby odtáhla gumičku mých slipů a strčila pod ni ruku. "Teď se mo-mož-ná bu-bu-deš na mně chví-li zlo-zlo-bit, a-le jsem si jist, že mi jed-nou po-po-po-dě-ku-ješ ááááááááááááááááá."
Na první štaci v severním Portugalsku jsem měl dva klienty. Toho důležitějšího jsem si vzal na starost sám, druhého jsem svěřil Petře. Byl jsem trošku nervózní. Petra je šikovná, pohotová a flexibilní, ale přece jen - je to začátečnice.
Po celodenním odloučení jsme se sešli u večeře. Petra zářila štěstím a pýchou. Portugalský klient neuměl anglicky, a na jednání s námi si sjednal tlumočníka. Ani ten však neuměl moc dobře anglicky, a Petra ho musela několikrát okřiknout, že šéfova slova tlumočí lajdácky. Lámanou španělštinou si u klienta upřesňovala, jak to vlastně myslel. Nakonec vyjednala kontrakt nejen výhodnější, než se kdy podařilo vyjednat hypochodrickému Viktorovi (až se vrátíme domů, asi ho učiním nezaměstnaným), ale dokonce výhodnější, než jsem u důležitějšího zákazníka vyjednal já (maně mě napadlo, kdo asi jednou učiní nezaměstnaným mě). Petra mě objala kolem krku, přišmajchlovala se ke mně a pravila, "Už tě nebudu svádět, myslím, že jsi měl pravdu. Ale za ten kontrakt bych si takový pěkný výprask, jako včera, zasloužila, co myslíš?"
Cestou nazpět do hotýlku jsem se smrtelně prohřešil proti ekologickým zákonům EU, a ulomil z jednoho keře v parku pěkný krátký prut.
Tentokrát jsem si ji nepoložil na klín. Lehla si na postel, a pod bříško jsem jí podložil všechny polštáře, které jsem v pokoji našel. Výprask prutem už není takové neškodné hlazení, jako rukou. Petřička křičela nejen rozkoší, ale i bolestí, ale nechtěla ani slyšet, když jsem navrhoval, že bych třeba přestal. Když bylo po výprasku, postěžovala si, že jsem surovec, ale že takhle by si to právě představovala. Pocity při tvrdém výprasku jsou nepříjemné, ale zato potom je to mnohem příjemnější, než při amatérském výprasku pro srandu králíkům. Asi bude chtít něco takového i někdy příště. Zamrazilo mě, že bude nějaké příště. Její ruka zase skončila pod mou gumičkou.
Další den jsme byli v Portu. Zde jsem měl klienta jen jednoho. Vyřídil jsem ho sám. Petra měla dnes volno. Za včerejší skvělý kontrakt si zasloužila nejen výprask, který mě nic nestál, kromě pár minut strachu, že mě načapá nějaký euro-eko-komisař, jak vandalizuji městskou zeleň. Zaslouží si i nějakou reálnou prémii. Půjčil jsem jí kreditku, a poslal ji do města. Zachovala se jako rozumná hospodářka. Kromě oběda v nikoliv prvotřídní restauraci si pro sebe koupila jen měkké suvenýrové kožené botičky na doma, na horní straně vyšívané pestrobarevnou vlnou. Doma bychom řekli asi ´bačkory´. Pro mě koupila malinkatou keramickou, realisticky vyvedenou figurku nahaté Portugalky s velkým zadkem a s ještě větším rybářským kloboukem. Prý jako talisman. Získala si u mě další bod.
Posledního klienta jsem měl až daleko na jihu, takřka na dohled od Afriky. Ke klientovi jsme jeli spolu. Jednání jsem začal já, ale po dvou, po třech větách mi Petra skočila do řeči, a až do konce jednání mě k ní už nepustila. Poprvé jsem ji viděl při práci, a musím konstatovat, že neudělala jedinou chybu. Kontrakt vyjednala takový, že i když se letos už nic dalšího nenaskytne, budeme mít celý rok z čeho žít (že bych už uvažoval v pojmech ´ty a já´?).
Hotel v posledním portugalském městě byl přímo u moře. Po dobře provedené práci jsme si dopřáli celé odpoledne na pláži. Po setmění jsme dováděli ve vodě bez šatů. Zcela spontánně došlo i k výprasku. Všude kolem rostly spousty bujného rostlinstva, které se sotva dalo klasifikovat jako městská zeleň. Petra si tentokrát klekla do písku a vystrčila zadek na Ameriku.
Po výprasku jsme ještě lenošili na pláži. Petra vyrukovala s malou inventurou. Dostala ode mě tři výprasky. Jeden rukou, přehnutá přes koleno, druhý prutem vleže na bříšku, třetí několika pruty na pláži. Každý byl jiný, a každý jinak chutnal. A všechny krásné. "Přiznej se, že jsi to už někdy dělal!" Měl jsem za sebou úspěšnou obchodní cestu, zdálo se, že jsem bez vlastního přičinění získal schopnou asistentku, byl jsem dobře najedený, včetně několika sklenic výtečného vína, a tudíž dobře naladěný. Za těchto okolností mi připadlo přirozené, že poněkud odkryji svou, dosud nikdy neodkrytou Pandořinu skřínku. "Ano, máš pravdu," řekl jsem. "V mládí jsem hojně mrskal ženy a dívky, většinou po holém zadku, a většinou na jejich vlastní přání a k naší vzájemné potěše. Neznám na světě nic krásnějšího, než nahý ženský zadek," dodal jsem zasněně, a na chvíli se odmlčel. Pak jsem jí vyprávěl, jak jsem vymrskal Magdu, co se mi prdelkou otírala o poklopec, když jsem jí masíroval krční obratel, Marcelu, co nemohla pochopit integrály a derivace, Danielu, co si přišla postěžovat, že ji seřezal její muž, tajnou policistku Inge, která mě politicky vydírala, pannu Violu, co se styděla za své panenství, uklízečku Doru, co mě chodila šmírovat do sprchy, Barboru, co byla zvědavá, jak výprasky účinkují na zdraví, účetní Sylvii, co nenáviděla politickou korektnost, Vlastu, co prohrála sázku, Ljubu, co tvrdila, že je masochistka, ale nechtěla si stáhnout kalhotky, Pavlu, co v mládí utrpěla psychické trauma, Janu, co trpěla pocitem viny, že svedla mnoho ženatých mužů, Vendulu, kterou jsem si našel na inzerát, Gitu, která si našla na inzerát mě, Ildikó, která souložení považovala za hřích, ale výprask na holou ne. Jak jsem naopak dostal výprask od vychovatelky Berty, která mě přistihla při onanii, od učitelky Anny, že jsem kryl lumpárny své spolužačky, do které jsem byl platonicky zamilován, od studentky Šury za to, že jsem jí koukal na kozy, od zdravotní sestřičky Emilky, kterou jsem plácl po zadku, když mi píchala injekci, od Julči za to, že nemám milou, od Lýdie za to, že mě načapala s milou, od Dáši, která od dětství toužila vyplácet nahé kluky, od Markéty za to, že se mi nepostavil, od Marie za to, že se mi postavil neslušně často, od Terezy za to, že mě přistihla při sledování pornovidea, od Vilmy jen tak, protože ji bavilo vyplácet a nechat se vyplácet, od manželky velmi tvrdé velikonoční výprasky za všechny mé hříchy, které jen tušila, od nezletilé Petry, která utekla od rodičů a já po ní chtěl, aby se vrátila...
Petra se zájmem sledovala mé vyprávění. Občas se usmála, občas se zasmála, vyprávění přerušovala výkřiky ´no toto!´, nebo ´to byla ale mrcha, té bych nařezala i já´, ale když jsem vzpomenul tu poslední z děv, vybuchla v bouřlivý smích. "To je sprostá pomluva," pravila, "od Petry jsi nedostal, zatím ještě jsi od Petry nedostal. Ale to se dá snadno napravit. Lež a pomlouvání, to jsou těžké přestupky, ne-li zločiny, neboť ten kdo lže, ten i krade, a možná i vraždí." Odběhla do křoví na okraji pláže, a vrátila se se dvěma pruty. Otrhala z nich listí, překulila mě na břicho, a už zpracovávala můj zadek, stehna, lýtka, ba i chodidla.
Od dětství jsem si zakládal na tom, že umím snášet bolest. Nikdy jsem nekřičel ani neplakal, když jsem dostával početné, někdy dost ostré výprasky od matky, od učitelek, vedoucích v Pionýru a kamarádek tamtéž, od masérek, od manželky a od početných spankingových kamarádek. Ruská masérka Rima mi dokonce jednou řekla, že třicet let mrská nahé muže, ale že já jsem první, který při výprasku, ani při velmi tvrdém, nekřičí, nenaříká a nebedáká. Prý jsem ´tichý pacient´. Ale výprask od Petry na noční portugalské pláži byl v mé dlouhé kariéře jeden z nejostřejších. Ani teď jsem sice nekřičel a nevzlykal, ale moc k tomu nechybělo. Počůral jsem se do písku.
Když mi Petra dovolila obrátit se na záda, chvíli jsem ležel jen tak, neschopen slova a pohybu. Ale po půlhodině akutní bolest začala odeznívat, a mně začalo být nádherně. Ještě se mi sice točila hlava, ale to bylo spíš příjemné. Něco jako droga. V té chvíli jsem zalitoval, že jsem Petře dal slib celibátu.
Na druhý den jsme se vypravili přes východní Španělsko a severní Itálii zpět domů. Jak jsme blížili do Čech, Petra začala být nervózní, kde bude bydlet, co bude dělat. Ke své ´rodině´ se nemínila vrátit, a jinou rezervu neměla. S přibývající nervozitou se stávala zamlklejší. Kde byla ta stará Petra z před několika dní, kde byl její zvonivý smích?
Zastavil jsem u prvního hypermarketu na českém území, a koupil jsem skládací lůžko, přikrývku a polštář. Když jsme vyrazili na další cestu, Petra se mě zeptala, k čemu mi ty věci budou. "Než něco seženeme, budeš bydlet u mě v kanceláři." Vrhla se mi kolem krku, že jsme málem skončili v pangejtu.
V kanceláři jsem jí pomohl lůžko nainstalovat, a než jsem odjel k manželce a skoro dospělým dětem, dal jsem jí zálohu na první plat.
