Vrátil jsem se v pondělí z práce, a ve schránce mě čekal telegram:
„matika za dve stop pristi pondeli opravak z fyziky stop M stop".
M., to je Marcela, ta baterková skoroinženýrka ze sousedního města. Dostal jsem záchvat zuřivosti. Jak si to ta ženská představuje? Že budu suplovat její elementární vzdělání a tři roky techniky? Začal jsem jí nadávat (ovšemže v duchu, abych nerušil bytnou, alergickou na zvuky). Začal jsem názvy samic různého domácího zvířectva, pokračoval názvy povolání, především těch nejstarších, a vyvrcholilo to pojmy z anatomie, které jsem dosud nikdy nepoužil ani v duchu.
Mezi řádky jsem přečetl výzvu, abych k ní přijel na víkend a nahustil do ní látku za tři semestry, a po minulých zkušenostech nejspíš i ze střední školy. A přitom tu nepsanou žádost nemůžu odmítnout. Už to slyším, jak říká, "abys se mnou souložil až do rána, na to jsem ti byla dobrá, ale když JÁ něco potřebuju, tak to TY nemůžeš." Takže abych - už podruhé za sebou - měnil víkendový program. Začal jsem si sumýrovat, co všechno jí v pátek řeknu, a co si za klobouk nedá.
Ale jak pracovní týden postupoval, moje zlost začala řídnout, a pomalu začalo převládat to pozitivní z předcházejícího dlouhého víkendu. A když jsem v pátek po směně nastupoval do vlaku, hněv byl ten tam, a já si celou cestu přehrával ty striptýzy v přítmí předměstského privátu, tu prosluněnou paseku vysoko nad řekou, to, co se stalo v koupelně, a potom na gauči, na křesle, na gauči, na stole, na koberci, na balkóně a na gauči. Třeba bude Marcela stejně vděčná, jako minule. Spolucestující v kupé si jistě mysleli, že jsem mešuge, když se tak bez příčiny usmívám.
V K., ve vzdálené čtvrti mi otevřela Marcela a cudně mě políbila. Jen co mě zavedla dovnitř, můj zrak padl na jakousi prsatou ženskou. "To je moje kamarádka. Taky rupla z fyziky," pravila Marcela. "Jmenuju se Viola," řekla ta prsatá, "a mohli bysme si tykat." A nečekala na můj souhlas, vrhla se ke mně a jazykem mi olízla mandle.
Můj pracně nabytý klid byl ten tam. Hněv, zlost a zuřivost se vrátily. Toto je už teda přespříliš. Místo jedné neschopné mít na krku dvě, a z toho jednu ještě navíc oprsklou. Vzpomenul jsem si na to, jak jsem po tom telegramu v pondělí v duchu nadával, a co jsem si začátkem týdne sumýroval, že Marcele řeknu nahlas. Teď jsem to všechno ze sebe vychrlil. Hlas se mi chvěl, a rudnul jsem zlostí. Snad jen ty výrazy z anatomie jsem (zatím) vynechal.
Ty dvě se jen přiblble culily, a když mi selhaly hlasivky, přitulily se ke mně a pohladily mě každá po jedné tváři. "Ale, snad bys nebyl takovej sobec," podlézala mi Marcela. "Slibujeme, že tě budeme poslouchat."
"Pojedeme k Viole. Ta má větší privát, tam se nám bude líp pracovat," rozhodla Marcela, když se mi začala vracet barva.
V ulici za rohem stálo nablýskané červené volvo. "To mi koupil fotr, když jsem prolezla druhým ročníkem vejšky", pochlubila se Viola. Jen s námahou jsem se ovládl a vyhnul se dalšímu amoku. Já jsem sedmnáct let studoval s vyznamenáním a po skončení studia jsem se stal oporou své firmy, a nezmohl jsem se ani na motorku, a takováhle ...... a ..... a ..... si vozí ..... v luxusním bouráku.
Projeli jsme celým městem a zastavili před dobře udržovanou vilou ze třicátých let, uprostřed dobře udržované zahrady na dost prudkém svahu. Violin privát zabíral celé první patro a obnášel tři obrovské pokoje s francouzskými okny, dvě koupelny, kuchyni a široký balkón přes všechny pokoje a ještě za roh, s východem přímo do zahrady.
Trvalo to ještě víc než hodinu, než jsme začali pracovat. Viola nás provedla po svém hnízdečku - ukázalo se, že i Marcela je zde poprvé. Stylový nábytek ze třicátých let, na stěnách dvou obrovských pokojů až po strop obrazy české malířské avantgardy třicátých let, každý aspoň za půl milionu, koupelny s nablýskanými nerezovými armaturami, obložené kachličkami se složitými barevnými geometrickými vzory. Jen v rohovém pokoji se dvěma okny, který Viole sloužil jako ložnice, jí povolili majitelé vily, trvale se zdržující v podobné vile ve švýcarských Alpách, vlastní dezén: na volných stěnách visely čtyři sépiové fotografie nahých mužů od země až po strop.
Když jsme se konečně dostali k práci, oťukával jsem si znalosti obou studentek. Ani z Marcely nikdy nebude žádná pořádná inženýrka, ale Viola - to byla naprostá katastrofa. Až zítra začneme naostro, to bude rodeo.
Holky šly spát do rohového pokoje, mně ustlaly na zemi v jedné z obrazáren. Nemohl jsem dlouho usnout. Toužil jsem po sexu, po Marcelině těle. Proklínal jsem Violu, že narušila mé plány i v tomto směru. V její přítomnosti jsem se neodvážil dělat Marcele návrhy. Ale kdoví, jestli bych se odvážil, i kdybych s ní byl sám.
Po opulentní snídani - žádná tatranka, ani párky z konzervy, jako u Marcely - jsme se pustili do učení. Ukázalo se, že jsem to trefil, když jsem večer tipoval, že to bude rodeo. Šlo to mizerně, hlavně pokud jde o Violu. Když ani po mnoha pokusech nedokázala pochopit jednoduchá řešení, podotkla, že Marcelu jsem dokázal přinutit, aby jí to líp myslelo. Nemohl jsem uvěřit svým uším. Takže já jsem někoho nutil? Ale ovládl jsem se a řekl, tak jo, dostaneš na zadek. Poručil jsem jí, aby si sundala džíny. Poslechla mě a kalhoty položila na zem. Zvedl jsem je a vytáhl z nich úzký kožený pásek. Viola se přehnula přes křeslo, a já ji přetáhl po červeně květovaných kalhotkách. Vyjekla, ale spíš překvapením, než bolestí, protože se vzápětí uklidnila a hezky si to užívala. Rány jsem nepočítal, ale soudím, že jich bylo kolem třiceti. Bočním viděním jsem pozoroval Marcelu. Pravou ruku měla zastrčenou v kalhotách, a v očích nepřítomný výraz.
Když jsem s Violou skončil, ta se vzpřímila, pohladila se po těch červených květech, stoupla si na špičky a dala mi pusu.
Ozvala se Marcela, že jí by výprask možná taky pomohl k rychlejšímu chápání. Od slov nebylo daleko k činům. Svlékla si kalhoty i kalhotky a uvelebila se na křesle. Od minulého nesmělého počínání na pasece nad řekou jsem se docela zdokonalil. Už jsem věděl, co a jak, a za chvíli byla Marcelina prcka pěkně růžová. I Marcela mě odměnila polibkem, už ne tak cudným, jako v pátek na přivítanou.
Po Marcelině výprasku Viola pravila, že Marcela je mrcha a že jí neřekla, že to má být na holou. A že tedy výprask neplatí a musí se zopakovat. Tak jsme začali odznovu. Viola si svlékla kalhotky. Předcházející výprask na její široké zadnici zanechal sotva nějaké stopy. Tak jsem přitvrdil. Pásek nebrzděný textilem vydával pravidelné mlaskavé zvuky, které se odrážely od stěn velkého pokoje. Violin zadek konečně nabýval tu správnou barvu, potřebnou pro studium. Violiny projevy teď byly hlasitější, ale nebylo v nich ani za mák náznaku, že by chtěla předčasně skončit.
V sobotu jsem usínal snadněji. Jednak jsem byl hodně unavený po těžkém dni, jednak jsem už nečekal že by nevděčná Marcela mohla přijít a nabídnout mi trochu vděčnosti, kterou bych si zaručeně zasloužil. Ale jen co jsem usnul, vrzly dveře z haly, a nimi se ke mně blížil ostrý kořeněný parfém. Otevřel jsem oči a spatřil jsem, že se k mému improvizovanému lůžku blíží - Viola. Měla na sobě luxusní krajkovanou košilku, na kterou by mi můj inženýrský plat sotva stačil, a která Viole zakrývala Venušin pahorek sotva do polovičky. Rychle jsem oči zase zavřel a tvářil se, že spím.
Přiklekla ke mně, zajela rukou pod přikrývku a přistála s ní na mém údu. Začaly se mnou lomcovat smíšené pocity. Na jedné straně jsem byl pyšný na to, že po pětadvaceti letech panictví mám v jediném týdnu možnost sexu hned se dvěma ženami, z nichž obě byly k světu. Toužil jsem po sexu, a Violin dotyk mi byl příjemný. A mému penisu ještě víc. Ale na druhé straně mi bylo žinantní laškovat s druhou ženou, zatímco ta první spí sotva o pár metrů dál. Připadalo by mi to jako zrada na Marcele. A kromě toho, Viola mi nebyla z jistých důvodů sympatická. A tak jsem se přemohl a s těžkým srdcem Violinu ruku odstrčil. "Běž pryč," zašeptal jsem.
"Proč?" zeptala se. "Nemáš chuť trochu relaxovat po té námaze, co jsi s námi měl?" "Nemám tě rád," odpověděl jsem. "Ne že bys nebyla hezká a pěkně stavěná, to ne, ale jsi rozmazlený, nevychovaný spratek zazobaného papínka. A kromě toho, kdybych s tebou spal, podvedl bych Marcelu, která je moje děvče, jak ti jistě vyžvanila." Tlumeně se zasmála. "A za třetí, nejsem zdaleka tak dobře vybavený, jako ti chlápci, co visí u tebe v ložnici." Teď se zasmála o poznání hlasitěji.
"V tom prvním máš pravdu. Jsem rozmazlený, nevychovaný spratek, ale kdybych měla někoho, kdo by mě vychovával, jako jsi to udělal dnes ráno, tak bych se třeba časem polepšila. Ale v tom ostatním se pleteš. Marcela - tvoje děvče! Cha, musela jsem se zasmát. Ano, vykecala mi, že s tebou souložila, ale že by byla tvoje děvče? Marcela přefikla snad všechny kluky od nás z fakulty, a žádný z nich si nemyslí, že Marcelka je jeho děvče." Nevěděl, jsem, jestli mluví pravdu, nebo se jen snaží mě ranit, z pomsty, že jsem ji odmítl. Nicméně jsem zesmutněl. Pocítil jsem, že až dosud erektovaný penis náhle zvadl.
"A chlápci u mě v ložnici? Ujišťuji tě, že velikost není pro mě důležitá. Jsem sice parchant, ale - aspoň po některých stránkách - jsem úplně normální ženská, s úplně normálními prioritami."
"A co ty," ozval jsem se po dost dlouhé odmlce. "Ty jsi kolik kluků přefikla?" zůstal jsem při její terminologii. Zasmála se potřetí. "Inu, panna už nejsem, jestli ti jde o tohle. Ale zatímco u Marcely by stačila jedna ruka na ty, co ne, tak u mě stačí jedna ruka na ty, co ano."
Na to jsem neměl co říct, ale hlavou se mi honily protichůdné myšlenky. Když mlčení trvalo už dlouho, Viola se ke mně naklonila a dala mi dost dlouhou pusu na ústa. Potom vstala, a její nezakrytá prdelka i s jejím kořeněným parfémem se odkolébala ke dveřím, až se mi konečně ztratila z očí, i z nosu.
Ráno se na servírovacím stolku vedle opět velmi bohaté snídaně objevily dva přesně stejně dlouhé a stejně tlusté pruty, zbavené listí a součků. Kdoví, která z nich se nad ránem obtěžovala do zahrady?
Po snídani se obě studentky bez velkých řečí přehnuly přes obrovský rozkládací stůl v "mé" obrazárně a vyhrnuly si sukně. Kalhotky si dnes zapomněly obléct. Vykoukly na mě dva zadky, takže bylo co srovnávat. Violin byl o něco větší, nicméně ještě v normě po extra třídu. Mezi stehny prokukovalo nevyholené pohlaví. Kdyby se ode mě neočekávalo, abych ho sešlehal, s chutí bych ho pohladil. Marcelin zadeček pak byl opálený. Asi se opaluje nahá (jak to, že jsem si to před týdnem nevšiml?). Ale ani na jednom z nich už nebyly vidět stopy včerejšího výprasku.
Proto jsem dnes přitvrdil. Dal jsem do vyplácení větší sílu. Viola křičela bolestí, ale jinak to snášela statečně. Asi vzala vážně noční předsevzetí, že se tvrdou výchovou polepší. Marcela ani necekla. Jen se vlnila rozkoší. Asi byla na pravidelné výprasky zvyklá. To, a skutečnost, že je opálená po celém těle, by nasvědčovalo tomu, že Violina poznámka o Marcelině promiskuitě byla nejspíš pravdivá. Dostal jsem na ni vztek a ještě víc jsem přitlačil. Když byly oba zadky pěkně prokrvené a oba pruty k nepotřebě, s vyplácením jsem přestal. "Končíme, holky," zavelel jsem. Marcela se postavila, spustila sukni a uhladila si ji. Viola zůstala ležet. Začal jsem ji plácat ještě rukou. Pocítil jsem, že její prcka je nejen červená, ale i teplá. Byl to docela příjemný pocit. Když mi v kalhotách začal tvrdnout ptáček, musel jsem přestat.
Přistoupili jsme k doučování. Stejně, jako v sobotu, to šlo mizerně. Marcela po včerejšku už jakžtakž reagovala na všechny otázky, a tak jsem o ni přestal mít strach. Zkoušku by měla s odřenýma ušima absolvovat. Po zbytek dne jsem se věnoval už jen Viole. Marcela nám dělala servis. Vařila kávu a nosila dobroty z Violiny dobře zásobené spíže.
S Violou to šlo jak psovi pastva. Buď byla totálně neschopná, anebo - což je pravděpodobnější - měla špatný základ. Potil jsem se, zuřil, nadával, třískal rukou do stolu, vstával a nervózně chodil po pokoji, trhal papíry, které Viola popsala, chytal se za hlavu. Nic nepomáhalo. Skoro se mi ulevilo, když šla Marcela vařit oběd, a Viola mě šeptem požádala ještě o jeden výprask, "aby Marcela nevěděla". Kalhotky stále ještě odpočívaly v prádelníku v ložnici. Stopy po ranním výprasku byly už vybledlé, ale zadek byl stále teplý. Když se mi úd znovu postavil, nechal jsem ho stát.
Večer, když jsme s doučováním končili, nebyli jsme dál, než v pátek. S úlevou jsem se chystal k odjezdu. V koupelně mě nikdo nepřekvapil, nikdo se nepokoušel mě zdržet, abych nestihl rychlík v půl jedenácté. Nikdo se dokonce nenabídl, že mě odveze na nádraží.
Už na schodech do zahrady jsem ze sebe vychrlil, co mě celé tři dny tížilo. "Violo, tu zkoušku za normálních okolností nikdy nemůžeš udělat. Jedině snad, že by sis vzala velký výstřih a ukázala profesorovi své hezké nárazníky." Viola se jen zasmála a usmála se na mně. Ať už byla Viola jakákoliv, nebyla aspoň háklivá.
Unavený a neukojený jsem odcestoval domů. V pondělí, po návratu z práce, na mě čekal telegram:
"fyzika za dve stop vystrih pomohl stop kdy si prijedes pro odmenu stop viola stop
ps stop ta krava marcela zase rupla stop"
