Zdena aneb S citem, ale s chutí 55

Seznámili jsme se v rychlíku z Košic do Prahy

Čekal jsem už na nástupišti, když expres přistavovali, takže jsem nastupoval do úplně prázdného vlaku. Usadil jsem se v oddělení první třídy, a vytáhl si rozečtenou knížku. Do odjezdu vlaku zbývalo deset minut.

Když nádražní rozhlas ohlásil, že rýchlik do Prahy je pripravený na odchod, a když výpravčí kladl k ústům píšťalku, prosupěla kolem mého okna jakási postava, o níž jsem narychlo nebyl schopen rozhodnout, zda je mužská nebo ženská. Když se vlak rozjel, měl jsem se dozvědět, že poslední opozdilec je ženská. Vtrhla totiž do mého kupé. Zeptala se, zda je zde volno. Bylo mi proti mysli, že nebudu v kupé sám, ale co jsem měl dělat: přisvědčil jsem. Dokonce jsem jí beze slova vyložil na poličku dost těžkou kabelu.

Až mnohem později jsem si ji trochu lépe prohlédl: kolem čtyřicítky, plnoštíhlá postava, 170 cm, 70 kg, vlasy trochu do zrz, oči čórnyje, kak dva ugle. Na sobě měla dosti levný, ale dobře padnoucí, čistý a nažehlený kostým barvy ladící spíš s jejími vlasy než s očima, na levé klopě mosazná napodobenina zlatého perského šperku z doby Alexandra Makedonského – řvoucí lev ve výskoku. Sněhobílá halenka, pohodlné kožené boty, krátké ponožky stejné barvy jako kostým. Bez punčoch. Jen lehounce napudrované tváře. Žádný jiný mejkap. Zkrátka, sice žádná misska, ale ani žádná stará praženice.

Když se vydýchala  ze sprintu po nástupišti, zeptala se mě, co čtu.  Nemínil jsem se s ní bavit – už to bylo dost špatné, že si nesedla někam jinam – a tak jsem, opět beze slova, otočil knihu tak, aby si mohla přečíst titul.

„Jé, vy čtete anglicky,“ podivila se, když nahlas přeslabikovala nadpis. „O čem to je?“

Na tuto otázku se nedá odpovědět beze slov, jen pouhým gestem, tedy pokud  nechci vypadat jako vidlák, venkovský balík, křupan z dědiny, právě odtržený od řetězu. A to nechci. Ach jo, asi toho dnes moc nenačtu. Zavřel jsem knihu a začal vyprávět, snaže se, abych vypadal co možno nejchladněji. Je to kniha britského spisovatele, velmi populárního v druhé polovině století, které před několika měsíci skončilo. Pojednává o nebohatém londýnském dělníkovi Anthonym, jehož sestra a bohatý švagr se vypraví na sedmnáctistopové, vlastnoručně postavené plachetnici  přes Atlantik a Panamský průplav do západní Kanady, s úmyslem se tam usadit. Hrdina se ale po několika měsících dovídá, že švagrova plachetnička ztroskotala v tropické bouři, zahnána k souostroví Tuamotu, a že oba jeho příbuzní pravděpodobně zahynuli. Švagrův právník Anthonymu oznamuje, že na základě švagrovy poslední vůle byl jmenován poručníkem své desetileté neteře Nath a správcem jejího zděděného jmění. Vzápětí se však ukazuje, že švagr se před odjezdem veškerého nemovitého i movitého  majetku zbavil, a stržené peníze investoval do koupě diamantů. Diamanty však nejsou nikde k nalezení. Anthonymu dochází, že příbuzní vzali diamanty  (ilegálně, neboť vyvážení diamantů není dovoleno ani ve svobodné a demokratické Británii) s sebou, a že tyto jsou tudíž nepochybně schované někde ve ztroskotané plachetnici. Chce-li tedy důstojně plnit funkci poručníka, musí najít cestu, jak neteřino dědictví  z loďky získat zpět. Ač žije z ruky do úst a nemá žádný majetek ani úspory, vydává se na dobrodružnou cestu do Pacifiku.  S pomocí dobrých kamarádů, své nevšední technické zručnosti, a v neposlední řadě díky svému šarmu se mu to s minimálními náklady podaří. V místě, do kterého jsem dočetl, je Anthony v půli cesty, na Havajských ostrovech, a hledá co nejlevnější, pokud možno bezplatnou cestu dál.

Má společnice mi napjatě naslouchala, a když jsem já skončil, ožila, a ujala se slova. Havajské ostrovy jsou její evrgrínová, dosud nenaplněná touha. Jako mladice si dopisovala s jedním Havajanem, a jeho fundované vyprávění a zasílané fotografie, gramofonové desky, kalendáře a časopisy způsobily, že toho o ostrovech  hodně ví, a touží je jednou vidět na vlastní černé oči. Vyprávěla o Pearl Harboru, o havajských sopkách, o orchidejích, o pláži Waikiki, a dokonce zanotovala pár romantických havajských melodií. Trochu se zarděla, když mluvila o havajských tanečnicích, oděných jen do sukničky z palmových listů.

Od Havaje jsme přešli k cestám za hranice všedních dní. Tady jsem měl už i já co říct (třebaže ne tolik, co má společnice). Už mi nějak přestalo vadit, že nemůžu číst. Než jsme probrali (a důkladně pomluvili) Francii, Izrael a Britské ostrovy (ona) a Maďarsko, Německou demokratickou republiku i Sajůz něrušímyj (já), byli jsme v Hranicích, kde jsem vystupoval, abych přestoupil na přípoj směrem na Brno. Rozloučili jsme se, a neznámá pokračovala dál do Prahy, nebo kam vlastně? Za šest hodin jsem se o ní vlastně nic nedozvěděl.

Kráčel jsem po nástupišti, když mě zrzka vykloněná z okna rozjíždějícího se vlaku požádala o adresu. Obvykle trpívám tak zvaným schodovým syndromem, to jest, že až na schodech odněkud mě napadne, co trefného jsem měl říct, nebo co nemístného jsem neměl udělat. Někdy se tomu říká dlouhé vedení, nebo pomalé zapalování. Nevím, kde se ve mně tentokrát vzala ta duchapřítomnost, že jsem za zlomek sekundy – a rozjíždějící se rychlík víc než zlomek sekundy nenabízí – analyzoval situaci, a dokázal se správně rozhodnout. Váhavě jsem  připustil, že společné cestování mi sice nebylo nepříjemné, ale rozhodně jsem v duchu odmítl jakýkoliv trvalejší kontakt. Nemínil jsem jí proto dát svou poštovní adresu. Mí rodinní příslušníci, a zejména jeden, by si mohli špatně vykládat skutečnost, že jsem se seznámil, a navázal  kontakt s nějakou cizí ženskou (jak už se v nejednom případě stalo). Nemluvě o tom, že by u nás třeba mohla někdy zazvonit. Nemínil jsem jí dát ani svou hlavní mailovou adresu, v níž figuruje moje pravé jméno. Proto jsem za zrychlujícím se vlakem vyštěkl alternativní mailovou adresu s dosti hanlivou přezdívkou, jakou mě v dětství počastovali kluci z nepřátelského gangu. Ukájel jsem se nadějí, že třeba nemá internet, nebo že si adresu nestihne zapamatovat.

Zapamatovat si stihla, a internet má. Ozvala se ještě téhož dne. Chtěla vědět, jak to dopadlo s tím amatérským hledačem diamantů. Bez podpisu, bez adresy. Mailovou adresu má rovněž s nicneříkající přezdívkou, a tak stále ještě nevím, ani jak se jmenuje. Nu, což. Jak se do lesa volá, tak se ucho utrhne.  Když jsem knihu za pár dní dočetl, popsal jsem jí stručně pokračování děje, a podepsal se tou hanlivou přezdívkou. Neurazila se. Odpověděla, navázala na náš hovor ve vlaku. Postupně se mezi námi rozběhla pravidelná virtuální korespondence. Psali jsme si o knížkách, o cestování, o hudbě  i výtvarném umění. Taky trochu o politice, o dějinách, a jak ty věci spolu souvisí. Musel jsem jí přiznat, že je inteligentní, sečtělá, a že má vytříbený styl i vkus. A nevnucovala se. Přestal jsem mít strach jak z ní, tak i z toho, že by mi mohla nepříjemným způsobem zasáhnout do života. Stále jsme si vykali, stále jsme se neznali jménem. Nikdo z nás neudělal krok k tomu, aby se to změnilo.

Po několika měsících  se do intelektuální korespondence, která mi vcelku vyhovovala, začal vkrádat osobní tón. Bývalý manžel jí dělá problémy, stupňuje požadavky na dříve společný majetek, popouzí proti ní dospělou dceru tak, že ta se od ní odstěhovala, šéf v úřadě si myslí, že rozvedené jsou lehké zboží, sousedka nalevo chová spoustu koček, které se chodí mrouskat do její zahrady, soused napravo o ní roznáší pomluvy, plzeňská teta ovdověla, chtěla by se k ní nastěhovat, když je teď sama ... Každá taková stížnost obsahovala nepsanou žádost o pomoc, o radu. Nejsem psycholog, ani právník, a tak se mé „rady“ omezovaly na vágní útěchy, že exmanžel se unaví, dcera se s matkou udobří, šéf se vzdá, když pochopí, že nemá šanci, sousedčiny kočky sežere orel. Po čase jsem se začal opakovat, což činím strašně nerad, a tak se intervaly mezi jejími dopisy a mými odpověďmi začaly prodlužovat, a mé odpovědi krátit. Odpovídal jsem jen na každý druhý, později na každý třetí. Když jsem nechal bez odpovědi pět nebo šest dopisů, zřejmě podvědomě rozhodnut s ošemetnou korespondencí skoncovat, napsala mi dlouhý srdceryvný dopis, jehož tresť spočívala v obavě, že jsem se na ni rozhněval, nebo (což je horší), že jsem onemocněl. Odpověděl jsem jí (poměrně rychle), že nemám důvod se na ni zlobit, a že jsem zdráv jak  ryba. Ale že jsem starý nepořádník, hříšník a fláma, firma všem známá, a že bych zasloužil na holou.

Tentokrát jsem dostal odpověď za několik minut. Zdálo se, že na něco takového čekala. Napsala mi, že až se příště uvidíme, že mi dá, co si zasloužím. S citem, ale s chutí. „Jo, a jmenuju se Zdeňka, a bydlím ...“ (napsala přesnou adresu v městečku, o němž jsem nikdy neslyšel).

Následovaly asi dva týdny nejistoty: rozhodnutí napsat  jí  něco od plic se v rychlém sledu střídala s rozhodnutími nenapsat jí nic, a už nikdy. Období spravedlivého rozhořčení se střídala s obdobími bezútěšného flegmatismu. A pak jsem si řekl, proč ne? Mám-li věřit časopisům, které se po hadrovém převratu už nemusely pašovat,  a internetovým portálům, které se rozmnožily jak houby po dešti, vydržely to tisíce, možná miliony lidí, ba i žen. Proto jsem se rozhodl postavit se k věci jako chlap, a vyžrat si, co jsem si nadrobil. Napsal jsem, že přijedu přespříští pátek.

Na odpověď jsem nemusel čekat snad ani celou minutu. „OK. Budu připravená.“ Kdoví, co tím myslela.

Bydlela v nevelkém, ale úhledném rodinném domku obklopeném ze všech stran zahradou. K nejbližšímu sousednímu, dost podobnému domku, bylo nejméně 50 m. Měla nachystané chlebíčky, a do dvou sklenek nalila dost kyselé místní víno. Když jsme pili první deci, navrhla mi tykání, „s ohledem na to, co se spolu chystáme provést“. Cítil jsem, jak mi stoupá krev do tváře. V půlce druhého deci mě poslala do koupelny.  „Tvůj ručník je modrý, s bílým mikymausem.“ Vrátil jsem se v trenkách. Lehce mě plácla pravou rukou po levé půlce, a řekla „Dohodli jsme se, že na holou!“  Na ničem jsme se nedohodli. Stavěla na jediné mé nepředložené čtvrtvětě. Ale nechtěl jsem se s ní hádat. Otočil jsem se stranou, a stáhl si trenky. „Nemusíš se odvracet. Není to tvoje vina, že máš menšího ptáčka.“ Nejraděj bych ji zulíbal. Řekla „menšího“ a ne „malého“.

Ukázala mi, jak si mám kleknout ke gauči, a jak se mám opřít horní polovinou těla. Přisunula si ke gauči židli, a začala mě oběma rukama plácat po zadku. Ze začátku mírně, později přidávala na intenzitě. Občas přestávala, a konečky prstů mě hladila po hýždích. V pozdějších fázích zajížděla prsty mezi půlky, a dráždila mi anální otvor. Začal jsem chápat, co na tom ti příznivci spankingu, o nichž jsem dosud jen četl, mají.

Asi po hodině přestala. Myslel jsem, že je konec, a byl jsem (kupodivu) poněkud zklamán. Chtěl jsem vstát, ale zarazila mě. „To není všechno. To bys z toho vyšel lacino.“ Odběhla, a vrátila se s asi metr dlouhým rovným hladkým prutem a s důtkami. Prut byl čerstvý. Nejspíš ho těsně před mým příchodem uřízla nebo ulomila někde v zahradě. Ale důtky byly použité, přesněji řečeno používané, ještě přesněji řečeno často používané. Kožené pramínky, kdysi černé, chytily mrtvolně šedivý nádech, rýhování dřevěné rukojeti bylo vyhlazeno v místech, kde se o ni opíraly prsty. Trochu jsem se podivil, ale skládačka už začínala dávat smysl.

Znovu upravila mou polohu u gauče. Tentokrát jsem musel víc roztáhnout stehna. Vestoje mě začala mrskat důtkami. Nechápu, proč jsou důtky tak obávané, tedy pokud nejsou pobité olověnými cvočky, nebo ocelovými háčky. Důtky s  iks řemínky stimulují současně iks míst, a síla, se kterou dopadají, je ikskrát menší, než třeba u prutu. Jak jsem se měl za chvíli přesvědčit.

Když skončilo zahřívací kolo, přišel na řadu ten prut. To už bylo jiné kafe. Třebaže po předchozích dvou hodinách nebyl můj zadek už tak nepřipraven na opravdu důkladnou masáž, teď jsem musel zatnout zuby, a prsty křečovitě svírat potah gauče. Ale přece se teď nevzdám. Za koho by mě měla.

Zdeňka se neulejvala. Dobře mířenými švihy a poměrně značnou silou plnila můj zadek milimetr po milimetru červenými příčnými pruhy. Inu, co se divím. Vždyť napsala „s chutí“.  Měl jsem předsevzetí švihy počítat, ale asi při třicítce jsem se zasekl, a už jsem to nedohonil. Odhaduji, že jich nakonec bylo kolem tříset.

Asi v polovině prutové fáze mi už mrskání přestalo vadit. Už jsem se přestal modlit, aby už byl konec, a začal jsem v tom nacházet zalíbení. Uvolnil jsem se. Zdeňka to okamžitě postřehla, a opět začala mrskání střídat s exkurzemi rukou mezi mé nohy. Teď nejen ke konečníku, ale i k penisu.

Když skončila, nedovolila mi znovu se osprchovat, ani se obléct. Říkala, že tím by se blahodárný  účinek akce oslabil, ne-li zcela zrušil. To jsem nechtěl. Bylo mi nádherně. Zasedli jsme ke zteplalému vínu. Když jsme  sedmičku dopili, Zdeňka říká „A co já?“

„Jak, co ty?“ ptám se.  „Všimla jsem si, že ti bylo hezky,“ řekla. Trefila hřebík po hlavičce, ale kdoví, jak na to přišla? „Myslíš, že si nezasloužím, aby bylo hezky i mně?“  Chvíli jsem na ni hleděl mlčky. Potom jsem ji uchopil za ruku, a dost surově si ji přitáhl k sobě, smýkl s ní na svůj klín a začal ji vyplácet. Moje ruka nedopadla na její  lehkými plátěnými šaty chráněné obliny ani třikrát, když se mi vymanila. Beze slova odešla do koupelny.

Zdržela se tam dost dlouho. Trochu jsem se nudil, a tak jsem si prohlížel nástroje, které použila. Prut byl nepochybně z dřínu, důtky měly šestatřicet kožených pramínků širokých asi 4 mm. Vrátila se nahá. Teď jsem měl možnost porovnat své povrchní hodnocení z vlaku se skutečností. Byla opravdu malinko nadměrná, ale veškerá ta nadměrnost byla dokonale rovnoměrně rozložena, takže nikde netrčelo nic navíc. Bříško  ploché, pás dokonale konvexní, pánev poněkud širší, ňadra trojky, zadeček jak vysoustruhovaný, hluboký žlábek mezi konvexně zaoblenými hýžděmi vybíhající vysoko nad úroveň gumy v kalhotkách, kdyby nějaké měla. Hahaha. Rovná, jen velmi jemně ochlupená stehna sbíhající se v podbříšku a tvořící tiskací písmeno lambda, nahoře s ostrým hrotem. Světle zrzavé chloupky na Venušině pahorku částečně vyholené a částečně vyčesané do tvaru psaného písmene ní, s uzounkými konkávními rameny. Konstatoval jsem její smysl pro geometrickou symetrii a zálibu v řeckých písmenech. Vlasy lesklé, husté, kolem uší mírně zvlněné. Uši drobné, bez náušnic, dokonce nepropíchnuté. Obličej souměrný, tváře baculaté, nos rovný, jemně pihovaný, na bradě mělký dolíček, středně plné rty,  na levé čelisti pod uchem nevelké mateřské znaménko. Žádný (viditelný) mejkap. Ramena a krk opálený, ostatní tělo barvy zdravého příslušníka kavkazské rasy. Zřejmě v zahradě pracovala v kalhotách a v tričku bez ramínek. Až na to, že byla přece jen už trošičku přestárlá, její parametry se blížily spíše té missce, než staré praženici.

Neušlo jí, že si ji zvědavě prohlížím, ale nic proti tomu nenamítala. Naopak. Pod záminkou, že zapomněla zhasnout v koupelně, a že musí  odnést prázdné skleničky  a láhev do kuchyně kolem mě několikrát prošla, abych ji viděl ze všech stran. Byla si vědoma, že má co ukazovat.

Konečně zaujala u gauče podobnou polohu, jako před nedávnem já. Kolena  měla od sebe, a ze středu její nádherné prdelky na mě svítilo růžové sluníčko anusu. Začal jsem ji plácat oběma rukama. "Proč to neděláš pořádně?" okřikla mě. "Mám vstát, chytit prut, a ukázat ti, jak se to má dělat?" Nic jiného bych si nepřál, pomyslel jsem si. Ale ještě jsme se neznali tak dobře, a tak jsem raděj zůstal potichu. Její kritika byla oprávněná. Byl jsem vychován v duchu přísloví ´Ženu ani květinou...´, a tak to, co jsem jí dosud dělal, bylo spíš hlazení. Ale pro mě to bylo příjemné. Tak jsem přitvrdil. Po manuální fázi jsem, jsa bez fantazie, kopíroval její postup: důtky a prut. Když jsem začínal s prutem, rozhodl jsem se počítat, a umínil si, že tentokrát se nespletu. Při šedesátce řekla "Stačí". Potom dodala o něco tišeji: "Zatím." Zřejmě počítala i ona.

Bylo po výprasku, ale Zdeňka zůstávala klečet u gauče. Z náhlého popudu jsem si jí klekl mezi nohy, a zabořil jazyk do růžového sluníčka. Kdoví, co to udělá?

Neudělalo to nic. Ozývaly se jen vzdechy slasti. Když jsem důkladně vylíbal horní dírku, vonící nějakým parfémem, ještě jsem ji promasíroval nejprve jedním, potom dvěma prsty. Potom jsem zavelel: "Teď si lehni na záda. Ještě tu druhou dírku." Začínal jsem být oprsklejší.

"Půjdeme raději do postýlky," řekla mazlivě. V ložnici jsem si nad ni klekl obkročmo, a začal s líbací maturitou. Začal jsem čelem, očními  víčky a ušními lalůčky. U úst jsem se zdržel déle. Vsunula mi jazyk dovnitř   a dychtivě mi olizovala dásně i patro. Když jsme se vyměnili, lačně si mě vcucla, a malinko skousla zuby. Vděčně mi hrábla rukou mezi nohy. Hroty ňader měla tvrdé jak beton. Když jsem je sevřel mezi rty,  beze studu křičela rozkoší.

Poněkud ji překvapilo, když jsem od pupíku nečekaně přešel rovnou k prstům na nohou a k chodidlům. Odtud jsem pomalu postupoval zase nazpět přes nárty, kotníky  a holeně ke kolenům a stehnům. Ve finále jsem zapíchl jazyk do hrotu písmene ní. Mlel jsem s ním doprava i doleva, nahoru i dolů. Vonělo to tam úplně jiným parfémem.

Když mě jemným gestem vytlačila, zvedl jsem se na rukou, a vnikl do ní.

Krátce jsme se milovali. Neříkala nic. Asi jsem ji zklamal.

Místo večeře jsme zůstali bez šatů v posteli, příjemně unaveni, a povídali si. "Napsala jsi mi ´s citem, ale s chutí´. To ´s chutí´, to ti vyšlo, ale kde zůstalo to ´s citem´?" ptám se. "To bys teprve viděl, jak je to bez citu," obořila se na mě. "Teď máš zadek pěkně červený," pohladila mi ho, " a tady..." – sáhla mi do rozkroku – "...hezké pocity. Aspoň doufám. Ráno však barva zbledne, a zůstane leda pocit příjemného tepla. A vzpomínka. Ale kdyby to bylo s méně citem, fialové jitrnice by se ti hojily několik dní, a celou tu dobu bys měl potíže se sezením, jak se o tom píše v pornopovídkách. A kdyby to bylo úplně bez citu, zůstaly by ti jizvy na celý život. A taky bys to nemusel přežít. I o tom se píše v literatuře." Nějak moc se v té literatuře vyzná, pomyslel jsem si. Ale když jsem si vzpomenul na ty opotřebované důtky, už jsem se moc nedivil. Když nám došla slova, pokračovali jsme v mazlení. Tu dostala příležitost ruka, tu jazyk.

Ráno jsem se znovu pokusil o milování. Jemně a mlčky mě odstrčila a naznačila mi, že jí mám lízat klín. Rád jsem jí vyhověl. Znovu jsem  zabořil tvář mezi její pysky, a lízal jí mušličku, a občas jemně zakousl do klitorisu. Teď tady nebyl cítit žádný parfém. Pouze vůně čistotné, zdravé, sexuálně nejspíš poněkud strádající lidské samice. Asi po čtvrthodince mě zmanipulovala do polohy 69. Téměř okamžitě jsem se vystříkal. Zdeňka mě ale nepustila. Jazykem si přitiskla mé ochablé mužství k patru, zuby se mírně zakousla do kořene, a cumlala ho jako pouťový pendrek. Úd se mi znovu postavil, a byl znovu schopen plnit funkci, k níž byl stvořen. Tentokrát to trvalo mnohem déle. Něco takového se mi nepodařilo několik let.

Když jsme se opět ocitli tváří v tvář, přitulila se ke mně ňadry, koleno mi zabořila do rozkroku, a vlepila mi dost dlouhou pusu na francouzský způsob. Bylo vidět, že chce něco říct, ale že se ostýchá. Štípl jsem ji do zadku a povzbudil ji. „Víš,“  vylezlo z ní konečně, „nesouložíš špatně, abys nepochopil nesprávně, že jsem ti uhnula. Ale lížeš úplně jak bůh. To bych vydržela celé hodiny. Takže zůstaneme u orálu, ju?“

Po snídani, která spočívala v tom, že jsme si ve vaně dlouho vzájemně omývali pohlavní orgány a jejich okolí, jsme nasedli do její obstarožní škodovky, a zamířili k nedalekým nevysokým horám, spíš pahorkům. Z málo frekventované silnice druhé třídy jsme zabočili na ještě méně frekventovanou okresní silnici, a z ní pak na zcela pustou lesní cestu. Po čtvrthodině mírného, ale táhlého stoupání  se les rozevřel v dost velkou mýtinu. Vystoupili jsme  z vozu, a ještě kousek pokračovali pěšky. Po levé ruce se mýtina svažovala dolů. Tím směrem se otevíral rozhled do kraje zalitého sluncem pozdního léta. Po pravé ruce byl les, z něhož vybíhaly jazyky nízkého křoví, tvořící jakoby několik separé, jako stvořených pro milence.

Třetí separé od začátku mýtiny bylo hluboké asi čtyřicet metrů. Sem jsme zamířili.

Nepřekvapilo mě, že se Zdeňka svlékla donaha,  a lehla si na záda do měkké trávy, která nikdy nepoznala kosu. Následoval jsem jejího příkladu, a zalehl po jejím boku. Chvíli jsme se koupali ve slunečních paprscích. Ale za chvíli mě to přestalo bavit, a zašel jsem prozkoumat křoví, které nás obklopovalo. Vrátil jsem se s asi šedesáticentimetrovým tenkým proutkem. Když Zdeňka viděla, co na ni chystám, překulila se na bříško, a s napětím očekávala, co bude dál. Měla pravdu: včerejší mrskačka "s citem" už vybledla, a prdýlka byla znovu připravena pro další stimulaci. Švihl jsem ji ale jen jednou, a zarazil jsem se.

"Co je?" ptala se Zdenička. "Pokračuj! Na co čekáš?"

"Jde tady kolem nějaký mladý párek," odvětil jsem. "Musím počkat, až přejdou." 

„Klidně pokračuj. Ať se mladí poučí.“

Poslechl jsem ji. Rozkročil jsem se nad ni, a začal jsem ji mrskat tentokrát podélně, střídavě po obou hýždích. Periferním viděním jsem zaznamenal, že mladý párek se zastavil na okraji separé, a bezostyšně sleduje naše počínání. Když se mi proutek zlomil,  a já poklekl, abych  slíbal   ze Zdeniččiny zadničky bolest, mladí konečně odpluli. 

Ulehl jsem k ní, a začal se věnovat cuchání ráno pečlivě učesaného řeckého písmene pod bříškem.  Asi mám něco s očima:  chvílemi jsem na prsty na pravé ruce vůbec nedoviděl. Opatrně jsem nadhodil otázku důtek. Zabořila mi nos mezi prsa, abych neviděl, jak se červená. Na  dlouhou chvíli zavládlo rozpačité ticho. Když začala vyprávět, cítil jsem, že se jí ulevilo, když se může vyzpovídat, možná prvně v životě, o věci, která ji bezpochyby značně tížila. Vdávala se jako panna, a tak se až pozdě dozvěděla, že její muž má velký úd. Tak velký, že by dnešní hloupé holky odchované pornografií, které nevědí, co to obnáší, řičely rozkoší. Při svatební noci necítila vůbec nic. Kromě bolesti, ovšem. Doufala, že se to časem srovná. Ale nesrovnalo se to ani pošesté, ani posedmé. Poosmé se vzepřela. Manžel byl zklamaný, ale nezlobil se. Uznával, že žena má nárok na slabší dny. Když ho ale odmítla ještě několikrát po sobě, došla mu trpělivost. Odepnul si pásek, seřezal ji, a potom ji hrubě znásilnil. Kupodivu, tentokrát zažila aspoň jakýž takýž náznak orgasmu. Tento scénář se jen s nepatrnými variacemi opakoval několik týdnů. Když měla Zdeňka narozeniny, manžel, který se jinak projevoval jako pozorný a milující muž, zkrátka dokonalý gentleman, ji pozval na slavnostní večeři do luxusní restaurace v okresním městě. Poněkud se spolu opili sovětským igristým, a po návratu domů si otevřeli ještě láhev vodky, rovněž sovětské. V alkoholovém oparu se Zdena přiznala, že jí jeho velké přirození vadí, ale že po výprasku se sex dá docela snést. Navrhla mu dohodu: když slíbí, že ji nebude znásilňovat, což jí také vadí, ona se na oplátku dá zmrskat dobrovolně, a stejně dobrovolně s ním půjde do postele. Koza se nažere, a vlk zůstane celý.

Manžel na dohodu přistoupil, a od té doby dostávala tři až čtyřikrát týdně výprask páskem, nebo klepáčem na koberce, kterému v tom kraji říkali prakl. Přes šaty nebo přes kalhoty. Byla to Zdeňka, kdo  navrhl, že by to bylo lepší na holou. Aspoň se potom nebudou muset zdržovat svlíkáním. Hahaha. Asi po roce manžel odněkud dovlekl důtky. Už tehdy byly second hand. „To víš, byl socialismus, a tyhle věci neletěly. Tvářili jsme se, že ani nevíme, že existují, a na co se používají. Natož, aby se vyráběly a prodávaly.“                       

„A tak to šlo den za dnem, rok za rokem,"  končila Zdeňka vyprávění. „Devatenáct let, dvěstěkrát ročně. Manžel  nebyl žádný surovec, a tak se výprasky i po nich následující soulože daly snést. Ale stejně jsem po celou dobu nepřestávala snít o muži s menším ptáčkem, který s ním bude umět zacházet. Hned, jak jsem tě viděla v Košicích přes sklo vagónu, jsem byla stoprocentně jista, že to budeš ty. A to jsem ještě netušila, jak ovládáš orál.Ten jsem nikdy předtím nezažila.“

„Ale nezdá se ti, že seš moc zvědavý?“ zachmuřila se Zdeňka, které zpovědí už otrnulo. „Myslím, že bys zasloužil na prdel.“ Neřekl jsem nic, ale Zdena si všimla, že jsem se zatvářil  pohoršeně. „No co!“ zmírnila Zdeňka tón.  „Když se dva mají rádi, může se mluvit i sprostě. Říkal to doktor Plzák.“  Tsss. Mají se rádi. Doteď jsem si myslel, že jde jen o  příjemné strávení společných chvil. Nanejvýš o chtíč.

Tón sice zmírnila, ale záměru se nevzdala. Vstala, a zašla ke křoví, kde jsem to já už znal. Vrátila se se dvěma dlouhými rovnými pruty. Přikázala mi, abych si lehl na břicho. „Hmmm, ty jsi dnes nějaká bojovná,“ zasmál jsem se. Švihla mě přes rameno. Když jsem se pokusil uhnout, špička prutu mi přistála mezi uchem a bradou. Otočil jsem se rychleji než blesk a poslušně zalehl. Měla v každé ruce jeden prut, a mrskala mě oběma, hlava nehlava. Jelikož jsem se provinil zvědavostí, pokryteckou prudérií a navíc drzostí, nezasloužil jsem si tentokrát žádné hlazení hýždí konečky jejích jemných a zkušených prstů, natož  pak dráždění okolitých partií. Ale i přesto jsem cítil, že mi zase něco zvedá pánev.

Když se unavila, klesla ke mně do trávy. Na mé provinění zřejmě už zapomněla, protože se ke mně přitulila, a něžně mi hladila varlata a zase dost tvrdou klobásku mezi nimi. Já jsem jí na oplátku žmoulal levou bradavku, a hladil ji v žlábku mezi půlkami.

Když jsem od žlábku mezi půlkami přešel ke žlábku mezi pysky a k masírování poštěváčku, pocítil jsem, že nejsme sami. Ke Zdeňčině nelibosti jsem se od ní odtáhl, a otočil se. Nad námi stál ten mladík, co před pár hodinami vedl svou milou do některého ze sousedních separé. Milá zůstala mimo doslech.

"Promiňte, že ruším," pravil mladík, aniž odvrátil pohled od Zdeňčina pocuchaného písmene ní. "Přišel jsem vám poděkovat."

"To tedy rušíš," pomyslel jsem si nakvašeně. Ve Zdeňčině žlábku bylo tak příjemně. Nahlas jsem ale řekl: "Za copak?"

"Chodím s tou dívkou, co támhle stojí, už přes půl roku. Docela si rozumíme, ale o sexu nechce ani slyšet. Jen jednou jsem jí jen jedním prstem  sáhl na ňadro, a dostal jsem takovou facku, až se mi zatmělo v očích. A když jsem jí sáhl pod sukni, jen malinko nad kolena, nemluvila se mnou víc než týden. A tak jsem to raději už víckrát nezkoušel. I sem do lesa jsme přišli jen kvůli bedlám, které prý právě začaly růst." Mladík se odmlčel, jako by sbíral odvahu.  "A dnes dopoledne, když jsme vás tak trochu šmírovali, jsem cítil, jak se ke mně naklonila, a něco mi velmi potichu šeptala do ucha. Neslyšel jsem docela nic ´Proč šeptáš,´ říkám. ´Jsme tady široko daleko sami, nikdo nás nemůže slyšet.´ Obrátil jsem se k ní, a viděl jsem, že se červená. Malinko přidala na hlase, a řekla ´Já bych chtěla zažít něco jako ti dva staroušci´.  Přivinula se ke mně celým tělem, a nos mi zabořila do košile."

Se mnou to škublo. Já ti dám staroušci. Mně není ještě ani padesát, a Zdeňka je ještě  o hodně mladší.

"Našli jsme si další palouček o pár set metrů dál," pokračoval mladík. "A tam jsem nestačil zírat. Jiřinina stydlivost a netýkavost byla ta tam. Spěšně se svlékla donaha, a lehla si na bříško, jak ráno viděla tady paničku. ´Naplácej mi na zadek´ přikázala. Klekl jsem si k ní,  a začal jsem ji plácat oběma rukama po hýždích. Poprvé v  životě jsem se dotýkal  holé dívčí prcky, a od vzrušení z této premiéry se mi rychle postavil. Plácal jsem ji dost silně, a tak jsem čekal, že Jiřina brzy přijde na to, že to není to, co očekávala. Ale chyba lávky. Holka si to jaksepatří užívala. Hýždě se jí rytmicky vlnily, a tu a tam na mě ze štěrbiny mezi nimi vykoukla její kundička. Vytekl jsem do kalhot skoro současně s tím, jak ona ze sebe vydala žalostný výkřik. Chvíli odpočívala na břiše, potom se překulila na záda, a poslala mě pro nějaký prut. Když jsem se vracel, všimla si skvrny na mých džínách. ´Ty můj chudáčku, to jsem ti způsobila já? To jsem ale mrcha.´  Dost hrubě mi hrábla mezi nohy. ´Za to si zasloužím na prdel. Ale nejdřív si dej sušit ty kalhoty.´   Když jsem si  svlékal mokré kalhoty a slipy, opřela se o lokty, aby líp viděla. Potom si klekla na všechny čtyři, a vystrčila na mě zadek. Kundičku teď bylo vidět permanentně. Měla ji porostlou hebkým světlým chmýřím. Zkusil jsem jaké je na omak. Neprotestovala. Chvíli jsem ji tam hladil. Jeden prst mi uvízl v něčem mokrém. Začal jsem ji mrskat prutem. Asi po třiceti švihnutích se převrátila na záda, a do široka roztáhla stehna. ´Natáhni si gumu, honem.´ Nechápavě jsem na ni hleděl. ´Prezervativ,´ upřesnila. ´Nemám,´ jistě jsem se zapýřil. ´Po dosavadních zkušenostech jsem nepočítal s tím, že mi dáš,´ dodal jsem na vysvětlenou. ´Kristepane, co jsem si to narazila za tele,´ vyjela na mě. Dosud jsem ji znal jako jemnou dívku s kultivovaným slovníkem. ´Za trest dostaneš na prdel i ty.´ ´No, nazdar,´ pomyslel jsem si. Na zadek jsem nedostal už nejmíň sedm let, ale ještě jsem si pamatoval, že posledně to nebylo nic příjemného. A teď to bude nejspíš na holou. Přece se kvůli tomu nebudu oblékat. Další premiéra. ´No, co čumíš,´ ozvala se Jiřina. ´Udělej mi to nějak jinak. Ale rychle. Už to dlouho nevydržím.´ Přiklekl jsem k ní, a začal jsem jí masírovat přední dírku. Vrněla slastí. Kolenem mě dráždila v konečníku, a pravou rukou uchopila mé opět už tuhé pohlaví. Ani tentokrát jsem to dlouho nevydržel. Postříkal jsem jí pravý prsník, a nateklo jí to i do pupíku. ´Doprdele, ty jsi byl ale nadržený. Teď si klekni, dostaneš výprask.´ Trochu jsem se bál. Ale, jako kdyby to vytušila, začala s vyplácením dost jemně, a přitvrzovala až postupně. Po chvíli se mi to začalo docela líbit. Překvapilo mě, že čuráček už mi zase stál. Jiřinka trochu zpomalila, a střídavě mi strkala prst do zadku, a potěžkávala koule. Uspokojeni a příjemně unaveni jsme se svalili do trávy. Ale nemohli jsme jít ještě domů, neboť džíny ještě neuschly. A tak přišly ke slovu znovu pruty, a masturbace, a pruty a ... Když jsme byli ve třetím kole, chytila mě oběma rukama za zátylek, a přitlačila si mou hlavu do klína. ´Lízej mi pičku,´ přikázala mi. Premiéra do třetice. Nechutnalo to zdaleka tak hnusně, jak o tom mluví staří chlapi v hospodě. Když mi pomáhala zapnout uschlé džíny, byla to už zase slušně vychovaná Jiřinka z dobré rodiny. Přitulila se ke mně, a zašeptala ´Zítra se sem vrátíme, a s pořádným vybavením. Rozuměls?´ Tak se zdá, že se můj sexuální život konečně rozběhne. A možná tentokrát najdeme i nějaké bedly. Ještě jednou vám děkuju."

Když mladík odešel, Zdena byla  jeho vyprávěním docela vzrušená. "Slyšels ho? Prý ´Lízej mi pičku´. Ti mladí mají ale slovník. To jsme si my nedovolili říkat ani šeptem. Ale  nápad to není  špatný. Zdá se, že je zase co lízat."  Zatlačila si mou hlavu mezi nohy. Poslepu nahmatala zbytek prutu povalující se v trávě, a začala mě švihat po krku a po zádech. Na zadek už nedosáhla.

Když sluníčko začalo ztrácet sílu,  Zdena vstala. "Jdu se vyčůrat," řekla, "ne aby ses díval." Odešla až k lesu, a tam si čupla, schována za křovím. Když se vrátila, natáhla si na holé tělo šaty, a s kalhotkami v ruce jsme zamířili k autu.

Cestou v autě jsem jí vyhrnul sukničku a hladil ji - no, řekněme na stehnech. "Ty hřešíš na to, že musím držet volant," řekla. "Ale počkej doma," dodala se smíchem.

V poslední vesnici před jejím městečkem jsme zastavili u hostince na něco k snědku. Byl už nejvyšší čas, vždyť od těch - při vší úctě nepříliš výživných - chlebíčků v pátek odpoledne jsem neměl v ústech. A ona vlastně taky ne. Studium jídelního lístku v té čtvrté cenové skupině nám příliš času nezabralo: měli jen guláš. Byl pěkně ostrý, ale velmi chutný. Inu, však víte, jak se jmenuje nejlepší kuchař. Zatímco jsme jedli, šum v hospodě poněkud ztichl. Štamgasti snad dokonce zapomněli i pít pivo. "Všichni se nás dívají," pravil jsem . "Trochu moc si fandíš," opáčila Zdena. "Dívají se na mě. Na stolech nejsou ubrusy, a tak si všimli, že jsem naostro." Zalila mě vlna žárlivosti. Jen počkej, zajíci.

Těsně před "naším" městečkem jsme sjeli ze silnice na odbočku, jak se ukázalo - slepou. Byli jsme na obrovském smetišti. Z. si z přihrádky vytáhla umaštěné rukavice a vystoupila do tmy. Vrátila se s plnou náručí jakýchsi rostlin.

"Doma" jsme si vlezli do vany a chystali se k poslednímu dějství. Když jsem se osušil, zakázala mi se obléct. "Musím tě potrestat, že jsi mě rušil při řízení. Vždyť jsme mohli havarovat!" Donesla si z auta ty rostliny, co natrhala na smetišti. Byly to kopřivy. Začala mě s nimi šlehat. Nevím, jestli to byla náhoda, nebo úmysl, ale nejčastěji se trefila do obličeje a mezi nohy. Než se mi po hodné chvíli podařilo ji přemoct a improvizovanou metlu jí vyškubnout, pálilo mě celé tělo. Zkroutil jsem jí ruku za záda, donutil ji do předklonu, a poněkud už opelichanou kyticí jsem jí dal okusit její vlastní medicínu. Ani já jsem se nevyhýbal jejím strategickým místům. Skončil jsem, až když z kopřiv zůstaly jen pahýly. Zdenka se napřímila, levou rukou mě objala kolem krku, do pravé vzala moje varlata a dala mi dlouhou pusu na francouzskou způsobu. "Děkuju ti," pravila. Bylo vidět, že je šťastná.

Než jsme usnuli, ještě jednou se vrátila k tomu Havajanovi. "Neřekla jsem ti, proč jsme si přestali psát. Napsal mi totiž, že havajské ženy, když něco provedou, dostávají bití na zadek. Odepsala jsem mu, že mě zklamal on, i všichni havajští muži, a že jsou machistická sadistická prasata. A že si s jedním z takových fašistických parchantů už nebudu psát. Definitivně. A vrátila jsem mu na malé kousky roztrhanou jeho fotku. V příštím dopise mi vysvětlil, že to není žádný sadizmus, že ty ženy to podstupují rády, a že výprasky považují za vyznání lásky, a taková, která pravidelně nedostane nářez se považuje (a je považována) za méněcennou. A jako důkaz poslal pár vybledlých polaroidových fotek, na nichž byly šťastně se usmívající macaté holky, ležící na bříšku na pláži nebo hromadě kompostu a dostávající na holý zadek banánovými řapíky. Ale stejně jsem mu už neodepsala. Hajzlovi." Zdenka se odmlčela, a pak dodala. "Ten by se divil."

V neděli ráno po osprchování jsme více než hodinu setrvali v devětašedesátce. Skoro bez pohybu. Potom jsme nastoupili do auta a Z. mě vezla do  okresního města na rychlík. Nálada ve voze byla téměř pohřební. Líbali jsme se, a Zdeně tekly slzy jak hrachy. "Kdy přijedeš?" Nazdařbůh jsem plácl, že třeba na Velikonoce. To je takové období, kdy její staré, a mé nově nabyté hobby se dá provozovat takřka veřejně. Namítla, že to tak dlouho nevydrží. Po chvíli přemýšlení jsem navrhl, že na některý říjnový víkend zařídím nějaký pěkný penzion někde na Vysočině. Docela malý, jen tak pro dva lidi. Pookřála a rozběhla nové kolo líbání a šmátrání mezi prádlem, takže mi ten rychlík slavnostně ujel. Do odjezdu dalšího osobáku jsme získali ještě dvě hodiny.

Berta aneb Prázdniny v Holštýnsku 75

                        Poněkud přepracovaný překlad z knihy Die Weiberherrschaft, cca. 1910

Vážená madame,

dovolím si Vám vyprávět příběh, který jsem dosud v této podobě a se všemi podrobnostmi nikomu nevyprávěl, třebaže od událostí, v něm popisovaných, uplynulo už přes třicet let.

Bylo mi tehdy patnáct, a otec mě na prázdniny poslal k jednomu svému dávnému spolužákovi do severního Německa. Mým hostitelem byl jistý velkostatkář, který kromě nedozírných lánů polí, jak brčál zelených pastvin a stovek krav, koní, prasat a drůbeže měl tři děti. Mého vrstevníka Kurta, o rok starší Trudi a o rok mladší Gabi. Chodil jsem do chlapeckého gymnázia, a jako takový jsem nekamarádil s děvčaty, a po pravdě řečeno jsem se s nimi styděl i mluvit. Partnerem pro můj čas na statku byl tedy Kurt. Aspoň ze začátku. Statek poskytoval nepřeberné množství příležitostí pro chlapecké dovádění. Jezdili jsme na kolech, na koních, na lodičkách po početných kanálech mezi poli a pastvinami, lezli po stromech, abychom pozorovali život ptáků a trhali dozrávající třešně, hráli si na Shatteranda a plížili se mezi keři, abychom tajně vyslechli, co si povídají dojiči krav a krmičky slepic. Jednou, když jsme se projížděli na loďce, jsme se s Kurtem trochu kočkovali, a já jsem spadl do vody. Abych nenachladl (zdraví jsem měl tehdy dost chatrné), šel jsem se do statku převléct. Když jsem míjel ložnici děvčat, zaslechl jsem odtud tlumené naříkání. Zvědavost mi nedala, a tak jsem se po shatterhandovském způsobu připlížil ke dveřím, a přiložil oko ke klíčové dírce. Nevěřil jsem svým očím. Mladší Gabi ležela nahatá na stole, a jakási asi třicetiletá zrzka ji mrskala rákoskou po zadnici. Přeběhl mi mráz po zádech. Za co si mohla Gabi, ta slušně vychovaná, pilná a plachá dívka zasloužit takový krutý výprask? Ještě štěstí, pomyslel jsem si, že mám tak liberální rodiče, kteří mě nikdy nebijí, třebaže, bůh ví, by bylo často za co. Bylo mi Gabi líto, a od této chvíle jsem hledal příležitost, jak jí vyjádřit účast a sympatii. Bylo to dost těžké, neboť vzhledem k mému vychování a k mé povaze jsem to nemohl udělat před Kurtem. Příležitost se naskytla, když mě jednou hostitelova žena požádala, abych šel Gabi pomoci natrhat rybíz na koláč. Dlouho jsme trhali mlčky, ale potom jsem sebral odvahu a zeptal se. „Všiml jsem si ve vašem pokoji rákosku. K čemu je to dobré?" Gabi se začervenala. Na jedné straně bylo vidět, že je jí to nepříjemné, ale současně přivítala možnost někomu se svěřit. „Ano, slečna Berta, naše vychovatelka, nás za každý sebemenší přestupek mlátí rákoskou." „Vás? To znamená, že i Trudi?" podivil jsem se, „Vždyť to už je velká slečna." V duchu jsem opět blahořečil svým rodičům. „I Trudi. Ale ta drží jak taková hloupá ovce. Možná se jí to dokonce líbí." Společně jsme se smíchem odsoudili Trudiny zvláštní sklony. „A ta Berta vás bije na holou?", osmělil jsem se zeptat na podrobnosti. Gabi opět zrudla, ale už to bylo venku. „Jo, podívej." A k mému překvapení si vyhrnula spodničku, a ukázala mi čerstvé rudé pruhy. Od tohoto rozhovoru v zahradě jsme se s Gabi sblížili, a postupně jsme spolu trávili víc a víc času. Ukázalo se, že jezdit na koni a veslovat umí stejně dobře, jako Kurt, a při trhání třešní dokáže vylézt i na ty nejtenší větve. Dokonce mě zavedla k nevelké tůni, ze všech stran obrostlé křovím, kterou přede mnou Kurt zatajil. Chodili jsme se tam spolu koupat, samosebou bez plavek. „Po výprasku si sem chodívám chladit zadek," prozradila mi spiklenecky. Moje dny teď tedy patřily Gabi, ale večery a noci jsem jako dříve trávil s Kurtem. Měli jsme si toho po celodenním odloučení tolik co povídat. Dlouho do noci jsme se jančili, smáli se, strkali a házeli po sobě polštáře. Naučil mě, nevzdělaného městského hocha, že když se čuráček uchopí do ruky a pohybuje se dlaní dopředu a dozadu, ptáček ztvrdne a je to velmi příjemné. Předháněli jsme se, komu se více postaví. Během těchto zábav jsme se chovali velmi bujaře a hlučně, a tak se dalo čekat, že to dříve nebo později musí vyvolat pozornost někoho z domácích. K našemu neštěstí si naší rozjařenosti všimla právě slečna Berta. Jednoho večera, přesněji řečeno jedné noci, neboť už bylo po jedenácté, vtrhla do naší ložnice, a zastihla nás, jak stojíme proti sobě, s nočními košilemi vyhrnutými až k pasu a s postavenými údy. Vypadalo to, jako kdybychom jimi šermovali. Slečna Berta se velmi rozčílila, a pravila, že to musí oznámit Kurtovu otci, a mým rodičům do Berlína to napíše. Kurt začal natahovat moldánky a prosit, aby ho neprozradila. Překvapilo mě, jaká je můj statečný bratr Kurt Shatterhand ve skutečnosti zbabělá sketa. Ani mně nebylo všechno jedno, ale k takovému nedůstojnému představení, jaké předváděl Kurt, bych se nikdy nesnížil. Po delším prošení, spojeném s Kurtovým nářkem se slečna Berta dala obměkčit. „Dobrá, neoznámím to tedy rodičům, ale trest vám odpustit nemůžu. Po sedm večerů po sobě dostanete výprask ode mě. A začneme s tím hned." Kurt se dal opět do lamentování. Už se mi hnusil. Nakonec jsem se do toho vložil já. Přerušil jsem jeho bědování. „Tak jo, bereme to." Slečna Berta vyběhla, zamkla nás z venku na klíč, aby nás náhodou nenapadlo se někam zdekovat. Za okamžik se vrátila se dvěma lískovkami. Dveře zavřela na petlici, otrhala z prutů listí a párkrát jimi na zkoušku švihla do vzduchu. „Tak, napřed domácí," řekla, uchopila Kurta za krk a smýkla jím na postel, až mu nohy vyletěly do vzduchu. Na to, že byla tak štíhlá, měla v sobě pekelnou sílu. Levou rukou přitiskla Kurtovi krk do peřin, pravou mu jediným trhnutím vyhrnula noční košili až do půli zad a začala prutem mrkat, hlava nehlava, zadek nezadek. Tentokrát už mě nepřekvapovalo, že Kurt kvičí, ječí, kňourá, brečí, naříká, vyvádí, škemrá, prosí, slibuje, nadává, kleje, rouhá se, zapřísáhává se a řve. Zbabělý skunk. Nachových šrámů na Kurtově pozadí přibývalo, ale slečna jakoby snad nikdy nechtěla přestat. Až když se jí prut v ruce zlomil, znechuceně Kurta odstrčila. „A teď hosté," pravila a než to stihla doříct, už jsem měl nos zabořený v polštáři a nahý zadek trčící vysoko ke stropu. A už se na něj snášely rány, jedna za druhou. Slečna měla pádnou ruku, a já měl slzy na krajíčku, ale byl jsem pevně rozhodnut, že ukážu Kurtovi, jak se má chovat Shatterhand, když ho zlotřilá rudá skvav přiváže k mučednickému kůlu, a že snesu to, co chudák Gabi musí snášet možná denně. Když slečna Berta usoudila, že barva mé prdelky si nezadá s Kurtovou, konečně mě pustila ze svého železného sevření. „Tak, milánkové," řekla nám na rozloučenou. „Pokračování zítra. A přeju vám hezké spaní." Když se za ní zavřely dveře, vypadali jsme jak dvě hromádky neštěstí. Smrt v očích, zadky červené, tváře bílé jak křída, Kurtova navíc svlažená slzami, hanba nehanba. Ukazovali jsme si navzájem šrámy utržené v boji a mysleli jsme, že se snad nikdy nezahojí. Na hrátky s čuráčky už nebylo ani pomyšlení. Tu noc jsme spali na břiše, s košilí vyhrnutou, aby se ta sekaná chladila. Ráno jsem se pochlubil Gabi, že už jsem taky okusil, co slečna Berta umí, a svěřil se jí, že mě takových výprasků čeká ještě šest. Když mi Gabi zmrskaný zadek něžně hladila, hned mi bylo líp. Neprozradil jsem jí ale, za co jsme výprask dostali. 

Nazítří jsme byli překvapeni tím, že nachová barva našich prdelek se změnila v růžovou, a že nesnesitelná bolest se změnila ve svrbění, spíše příjemné. Jen teplota zadku byla ještě o poznání vyšší než teplota okolních partií. Poněkud jsme se uklidnili, a řekli jsme si, že ten trest, který nám vyměřila zlá Berta, snad nějak přežijeme. Večerní druhý výprask, při němž jsem byl první na řadě já, se už obešel z mé strany bez lomcování a zmítání, z Kurtovy strany bez řevu a kňourání. Nebyl o nic mírnější, než včera, ale snášeli jsme ho už jaksi líp. Že bychom si už zvykali? Třetího dne, když slečna Berta přišla s čerstvými pruty, Kurt, který nastoupil opět jako první, si tentokrát sám svlékl noční košili, a nahý si poslušně klekl, aby přijal další díl seriálu, jemuž zřejmě nebylo vyhnutí. Slečna Berta už nemusela se svou obětí zápasit a držet ji za krk, takže levou ruku teď měla volnou. Využila ji tak, že zatímco pravičkou mrskala jeho zadnici, levičkou ho hladila mezi nohama. Totéž udělala i se mnou. Výprask se nám už nezdál tak dlouhý, ani tak nepříjemný. Čtvrtého jsem byl opět první na řadě já, ale Kurt byl jiného názoru. Porvali jsme se kvůli tomu, a já prohrál. Když se večer slečna dostavila, byli jsme oba už hodnou chvíli nazí. Slečna ani pohnutím brvy nedala na sobě zdát překvapení. Když bylo po výprasku, byli jsme skoro zklamáni. Přestával jsem se divit, že Trudi se dýchánky tohoto typu líbí. Slečna Berta uměla disciplinu a dobré chování ocenit. Od pátého večera s tímto úmyslem změnila naši polohu, aby líp dosáhla na naši chlapeckou ozdobu. Museli jsme si teď lehnout na záda a nohy vztyčit do vzduchu. Při pátém výprasku jsem se prostřednictvím slečny Berty dozvěděl, že když se čuráček tře dostatečně tvrdě a dostatečně dlouho, stříká z něj taková hustá bílá vodička, což je ještě mnohem příjemnější, než když se hladí nasucho. První dávka vodičky skončila na stropě, ale i poslední křeč byla ještě dost silná, že vodička skončila slečně Bertě ve vlasech a pomalu jí stékala po nose na horní ret. Nezdalo se, že by jí to vadilo. Nevím, jak Kurt, ale já jsem takové vyvrcholení zažil poprvé. Když skončila i poslední, sedmá exekuce, slečna nám ještě naposledy pohrozila zlomenou lískovkou a pravila: „Tak, milánkové, doufám, že jste pochopili, že hrát si s ptáčky je těžký hřích!" Ale na rtech jí zahrál trochu šibalský, trochu smutný úsměv. Víckrát jsem slečnu Bertu neviděl. Ale neviděl ji ani Kurt, ani Trudi, ani Gabi. O několik dní později jsme se dozvěděli, že dostala místo v chlapeckém internátu v Hamburgu.

Vážená madame, je to už přes třicet let, ale věřte mi, že dodnes vzpomínám na tu přísnou, krutou, odpornou, nenáviděnou, něžnou, skvělou, nádhernou a milovanou slečnu Bertu. Dodnes si potmě i při světle vzpomínám na to, jak mě svírá její železná ruka, a jak na můj nahý zadek nemilosrdně dopadá prut vedený její rukou. Je to už přes třicet let - jsem teď šťastně ženat a mám dva syny - ale ani na okamžik jsem nepřestal toužit po tom, abych to všechno ještě někdy zažil. Aspoň jednou. Po třicet let se zdálo, že moje přání je nesplnitelné. Ale před několika týdny jsem se z novin dozvěděl, že Vy mužům takové sny dokážete splnit. Svitla mi nová naděje. Dovoluji si Vás tímto požádat, vážená madame, abyste mi stanovila termín, kdy Vás mohu navštívit ve Vašem salónu.

Váš oddaný Karl

Magda aneb Švestková sezóna 79

S ovocem je to tak, že ho nikdy není akorát. Jednou je ho málo a jindy zase tolik, že člověk neví, co s ním. Dojde-li k takovému případu, je mi obvykle líto nadbytečné ovoce vyhodit nebo nechat shnít. Tehdy přebytky rozdávám, ovšem s podmínkou, že si případní zájemci sami natrhají. Jednoho léta se to stalo se švestkami. Bylo jich tolik, až se větve ohýbaly. Zájem o natrhání do knedlíků a do koláče projevila kolegyně, hezká třicetiletá černovláska jménem Magda. Dostavila se jednoho odpoledne, přistavil jsem jí žebřík a sám si hleděl jiné práce, které je v zahradě vždy dost. Asi po hodině se Magdě, městské paničce nezvyklé manuální práci, od stání na žebříku a od natahování rukou zasekl krční obratel. Celá zkřivená s námahou a s pláčem slezla ze stromu. Umím dost dobře léčit lehčí případy úrazů páteře, a tak jsem se nabídl, že Magdě páteř vymasíruji. Zašli jsme do chaty a vestoje jsem se dal do masáže Magdiny šíje a horní části zad. Asi jsem to dělal dobře, neboť Magdě blok viditelně povolil. Začala mít roupy. Zatímco jsem byl soustředěn na její obratle, ona vyšpulila zadnici a otřela se mi jí o poklopec. Neřekl jsem nic, ale asi o pět centimetrů jsem ustoupil.

Vzápětí to udělala znovu. Třebaže byla oblečená, cítil jsem přes textil, jak se jí půlky roztahují jako kleště a ohmatávají můj úd. Znovu jsem o pět centimetrů ustoupil, tentokrát s varováním. „Když mě budeš vyrušovat, dostaneš na prdel.“ Představa výprasku ji nejspíš zaujala, neboť vzápětí udělala tento pohyb potřetí, tentokrát ještě okatěji než předtím. Spíš abych nevypadal jako mluvka, než se skutečným úmyslem ji potrestat, jsem nechal masáž masáží a vydal se do zahrady. Ulomil jsem dvě pěkné lískovky, otrhal z nich listí a vracel se do chaty. Absolutně jsem nevěděl, nač mi ty pruty budou, protože až dosud jsem žádnou ženu neuhodil. Když jsem vstoupil do chaty, pochybnosti mě přešly. Po podlaze se válely spěšně svlečené ženské svršky a na pohovce pod oknem ležela Magda. Nahá. Ležela na břiše s rukama mírně vzpaženýma s nohama mírně roztaženýma a po celém těle se lehce chvěla. Snad chladem, snad studem, snad očekáváním, co bude dál. Najednou jsem nepotřeboval radu, co mám udělat. Uchopil jsem jednu z lískovek a začal jsem zpracovávat Magdin nádherný zadek. Žena kňučela bolestí, tiše kvílela a na těle se jí objevila husí kůže, ale nikterak se nepokusila výprasku se vyhnout. Naopak.

Kroutila pánví, jak to umí jen ženy, aby každý centimetr polokoulí byl vystaven blahodárné masáži. Jak mrskání pokračovalo, Magda postupně zaujímala polohu kočky chystající se ke skoku: zadek vysoko vztyčený, uši zabořené mezi vzpaženýma rukama, hroty ňader troucí se o drsný přehoz pohovky. Pánev kmitavými pohyby vybíhala vstříc mrskajícímu nástroji, hýždě se od sebe vzdalovaly, žlábek mezi nimi se stával mělčím. Jako kanón čněl ke stropu konečník a v jeho sousedství doširoka rozevřená vlhnoucí mušlička. Třebaže jsem to neměl v úmyslu, v této poloze nebylo možné, aby některá z ran prutem nepřistála na těchto místech nejcitlivějších. Magda křičela rozkoší. Když se mi zlomila druhá z obou lískovek s vyplácením jsem přestal. Magdina prcka a horní část stehen měla barvu vařeného raka. Jediné místečko nebylo bílé. Magda se překulila na znak. Kolena měla mírně pokrčená a proklatě daleko od sebe. Hleděla na mě očima černýma jak uhel a zalitýma vlhkostí. Nebyly to slzy. Dlouho jsme se vzájemně dívali do očí. Asi mi něco signalizovala, ale já jsem byl tehdy takový vůl. Když jí došlo, že její signály buď nepřijímám, nebo je nedokážu dešifrovat, ujala se iniciativy sama. 

Uchopila mě za ruku a položila si ji na ohanbí. Že mě to dřív nenapadlo. Po masáži vnější musí zákonitě následovat masáž vnitřní. Zajel jsem jí rukou do jeskyňky a udělal jí pomyšlení. Potřebovala toho (a vydržela) opravdu hodně. Když měla dost, spustila nohy z postele. Oči měla ještě stále kalné, teď však nepochybně štěstím. Rozepla mi kalhoty, stáhla spodky. Vyletěl z nich ptáček, kterému jeho klec už byla viditelně těsná. Uchopila ho ústy, chvíli rty masírovala uzdičku jazykem a potom si ho nechala vklouznout až do krku. Rukama mě držela za hýždě a jazykem odpředu dozadu přejížděla po švu údu. Naznačil jsem jí, že to už dlouho nevydržím, ale ona jen stiskla zuby. Výbuch nedal na sebe dlouho čekat. Bál jsem se, že se udusí. 

Když jsem jí po akci zapínal podprsenku přiznala se, že nikdy netušila, že výprask na holý zadek může být tak krásný. Mou výzvu přijala ze zvědavosti a se strachem, ale teď vidí, že neudělala chybu. Domluvili jsme se, že si naše malé cvičení občas zopakujeme a chvíli jsme kuli plány, jak výprask příště  vylepšíme. Žádné příště však už nebylo, neboť si její žárlivý manžel večer všiml jitrnic na její prdýlce, a udělal několik let se tahající skandál. Magda ale na švestkou sezónu však dodnes vzpomíná, a vždy se jí podivným způsobem zakalí zrak.

Vsevolod Ivanov M/M

Vsevolod Ivanov: Fakírova dobrodružství, Odeon Praha, 1979, překlad Naděžda Slabihoudová 



Celý náš rod se vyznačoval úžasným chvastounstvím.

...

... (děda) pozdě v noci líbal okovy a tvrdil, že jenom skrze ně poznal pravého křesťanského boha, který se mu zjevoval v nejtěžších chvílích jeho života, aby ho potěšil, a obzvlášť pěkně ho utěšoval, když ho švihali pruty.

"Trestance, myslím,nešvihali pruty." opatrně utrousil uštěpačný otec Andrej a tak mrštně se oháněl šedivým šátkem, jako by jeho krátké ruce dosahovaly až na zem.
"Jakpak ne!"
"Jenom vojáky švihali pruty, a tento způsob byl pro civilistu vymožeností. Někteří se takovým trestem dokonce pyšnili."
"Však mě taky mrskali, když mě chytili při povstání. Bojoval jsem přece za Polsko jako polský vojín."
"Zajímalo by mě, jak takové mrskání probíhá?"
"Na každou ránu byl zvláštní klacek."
"I na tři tisíce ran?" ptal se uštěpačně popík.
"Osm tisíc ran jsem vydržel!" ječel svým tenounkým hláskem děda Semjon. "Osm tisíc, a na každou ránu byl zvláštní klacek. Patnáct fůr klacků na mě spotřebovali, ale já stál pevně na nohou. Generál pak dostal vztek, dal mě vsadit do okovů a rozkázal: Pošlete ho ke všem ďasům na Sibiř, do Lebjažího na Irtyši, ať si tam žije do sto padesáti let. A taky že budu!"

Jindřiška aneb Tady a teď

Mladá nadřízená Jindra mě zavolala do své kanceláře na kobereček. Ne ani tak, aby mě pérovala, jak je v takových situacích obvyklé, ale abychom  spolu řešili problémy firmy. Vlastně ani ne tak problémy - byli jsme v té době úspěšná, velmi  úspěšná firma - ale spíš záležitosti. Ano, záležitosti, to je to správné slovo.

Rokovali jsme spolu nejen jazyky, ale i rukama. A tak se při vehementní gestikulaci stalo, že jsem se maně dotkl rukou jejího malého prsu. Kdyby pohledy dokázaly vraždit, bylo by po mně. Ale po chvíli se jí tvář rozjasnila. "Vlastně, proč ne?" pravila. Když jsme se loučili, pozval jsem ji na večeři do velmi drahé restaurace v sousedství.

Po aperitivu a velmi chutném entrée se rozhovořila. "Přijala jsem onehdy tvé signály, a pochopila, že jsi mi navrhl navázání sexuálního poměru. Promiň, že jsem se na tebe velmi škaredě podívala! Až pozdě jsem si totiž uvědomila, že jsem už dost stará, abych podobné návrhy přestala odmítat. Známe se spolu několik let, a za tu dobu, myslím, jsem tě dost dobře poznala. Jsi pracovitý, iniciativní, vynalézavý... Ale takových je a bylo víc. Co však rozhodlo, že právě tobě se nejspíš chystám říct ´ano´ je to, že jsi, jak jsem se nejednou přesvědčila, diskrétní. To, s čím se ti chystám svěřit, vyžaduje diskrétnost opravdu nejvyššího stupně." Na dlouhou dobu se odmlčela a tvářila se tajemně. Při tom usrkávala tramín. Byl jsem opravdu napjat. O co asi jde? Vykradla banku? Zabila milence? Nebo je jedním z dalších levobočků Karla Gotta? "Sex se mi nutkavě spojuje s výpraskem na zadek."

Teď jsem se odmlčel já. "A kde je to tajemství, které je třeba diskrétně zachovat?" zeptal jsem se konečně. "Neřekla jsem to?," řekla podrážděně. " Jestliže budu s někým spát, chci při tom, nebo předtím, dostat na zadek." "Tomu jsem rozuměl," opáčil jsem, "ale co je na tom tak mimořádného, že je potřebná taková konspirace?"

Zrozpačitěla.

Ujal jsem se slova, a udělal jí dost dlouhou přednášku doplněnou statistickými daty o tom, jak rozkoš souvisí s bolestí. O tom, jaké procento žen někdy zažilo sexuálně motivované výprasky, často na vlastní žádost, a jaké procento žen, které takové výprasky nezažily, po nich touží, a o nich sní. O tom, že fakticky 100 % mužů touží ženám takové výprasky dát, i o tom, že nemalé procento mužů erotické výprasky od žen zná i na vlastní kůži. Zkrátka, že výprasky před sexem, nebo během něj, jsou naprosto obvyklé, a není nutné z nich dělat tabu. Jindra se ale může naprosto spolehnout na mou diskrétnost, v případě, že by k něčemu takovému mezi námi došlo, ale já od ní slib diskrétnosti žádat nebudu. Bude-li chtít, ať se pochlubí.

Toho večera jsme se rozešli dost chladně. Už žádné úsměvy, žádné letmé dotyky, žádné hlazení prstů. Nejinak tomu bylo v týdnech, které následovaly. Žádné nadstandardní vztahy. Byl jsem opět podřízený, jako kdokoliv jiný. Trošku mě to mrzelo, ale přizpůsobil jsem se.

Ke změně mělo dojít za tři týdny. Na konci páteční gremiálky mi gestem naznačila, že mám zůstat. Vyrukovala s jakýmisi bezvýznamnými banalitami, které by klidně mohly počkat do pondělka. Až když poslala sekretářku do banky, aby vyzvedla formuláře na novou smlouvu, přiznala barvu, a přešla k věci. Teď poněkud roztála. Natáhla se přes stůl a vložila mi ruku do dlaně. Hodně přemýšlela o tom, co jsem jí řekl. Přizná se, že mi příliš nevěřila. Mezitím si o tom něco přečetla, a potom se rozhodla udělat malý sociologický průzkum. Jelikož  nemá možnosti firem, které se těmito otázkami profesionálně zabývají, oslovila spolužačky z vysoké školy. Sedm z nich nebydlí v našem městě, takže se na ně obrátila mailem, tři zbývající pozvala, každou zvlášť, do stejné restaurace, v níž se o těchto věcech bavila se mnou ("Ani jsem netušila, že je tady tak draho. Budu ti muset podepsat nějaké speciální prémie."). Jedna z těch mailových neodpověděla vůbec, jedna odpověděla, že výprasky, a to i sexuálně motivované a konsenzuální jsou výrazem patriarchálního kulturního imperialismu, a  že nový světový řád, který je už na spadnutí, a který konečně přinese ženám kýžené osvobození, s těmi machistickými parchanty definitivně zatočí. Jedním dechem ale souhlasila s tím, aby ženy své odvěké trýznitele denně do krve bičovaly.

Z pěti  zbývajících mailových kamarádek tři mají se spankingem (tak se prý výpraskům říká odborně)  praktické  a pozitivní zkušenosti. Dostávají od svých partnerů pravidelné výprasky na HOLÝ zadek, a to nejen v souvislosti se sexem, ale i při jiných příležitostech, jako je koupání, společenské a jiné hry a sport, sázky, a je-li dobrá pohoda, někdy i docela bez speciálního důvodu. Jedna z nich má partnera, který rád podstoupí i výměnu rolí. ("Překvapilo mě, že všechny mají výprasky spojeny s HOLÝM zadkem. Nevím, jestli to vydržím, až a jestli se spolu dohodneme.").

Zbývající dvě mailové kámošky praktické zkušenosti zkušenosti nemají, ale často na výprasky myslí, představují si, co by, kdyby, vyhledávají zmínky o nich v literatuře a ve filmu, rády se zasmějí Nepraktovým vtipům a pociťují nad nimi příjemné vzrušení pod bříškem, a určitě by to rády přinejmenším vyzkoušely, kdyby neměly zábrany zavést o tom se svými partnery řeč. Jedna z nich tajně chodí na spankingové stránky na internetu, a ráda čte příběhy, které na Okounu a u Aryana píše kdosi, kdo vystupuje pod jménem Aloys.

Kamarádky zdejší, to byla pravá studnice spankingových vědomostí. Každá z nich měla o čem povídat až do závěrečné. Všechny tři žijí bohatý spankerský život, a jsou evidentně šťastné. ("Asi se s nimi budu stýkat i v budoucnosti. A možná s nimi seznámím i tebe.") Dvě jsou vdané a mají pravidelného partnera, třetí je na volné noze, a využívá služeb profesionálních i amatérských "masérů". Ta má kromě pozitivních zkušeností i zkušenosti negativní, nicméně si ale na tento život nestěžuje.

"Takže s těmi tvými procenty jsi měl nejspíš pravdu," dokončila Jindra monolog, když se celou tu dobu pokoušela stáhnout mi z prstu snubní prsten. "Uděláme to tady a teď, nebo si spolu vyjedeme někam na výlet?"

O odpovědi jsem nemusel dlouho přemýšlet. "Uděláme to tady a teď," pravil jsem, "a pak si občas zajedeme někam na výlet."

Peggy aneb Texaská hovězí královna

Můj tatík Alfred, kterému říkali Alf,  býval v mládí docela dobrodruh. Když mu bylo sedmnáct, spolu s mladším bráchou Barrym rozbili svá prasátka, v nichž od raného dětství škudlili své nevalné kapesné a ještě nevalnější narozeninové a vánoční dárky od babiček a tet, a - aniž se s kýmkoliv, zejména ne s rodiči poradili - koupili ve dražbě zkrachovalou farmu na severozápadě Texasu. (Když babička z matčiny strany poprvé a naposledy farmu navštívila, poznamenala, že je větší, než její rodný okres Domažlice, kdesi v Čechách. Dodnes nevím, jestli to mělo znamenat pochvalu, nebo hanu.) Otcovu otci, mému dědovi Josephovi, kterému říkali Jo, moc nechybělo, aby mu praskly nervy, žaludeční vřed a žlučník, a aby zabil obě své nezvedené ratolesti, a nakonec i sám sebe. Jo, který  byl řadovým a nepříliš dobře placeným technikem u jedné petrolejové firmy, byl za své potomky před zákonem odpovědný, a obrovská farma, byť jeden její čtvereční kilometr vyšel levněji, než v pověstném případě Louisiany, kterou jsme před 200 lety koupili za hubičku od Napoleona, zoufale potřebujícího hotové prachy na své výboje ve Starém světě, představovala danajský dar, nápadně podobný hřebíčku do rakve. I kdybychom si odmysleli zcela nevyhnutnou modernizaci farmy, aby se tato  dostala z červených čísel, bylo třeba platit mzdy 300 zaměstnancům, odvody na jejich sociální a zdravotní pojištění, jakož i daně. I naše země totiž potřebuje penízky na své výboje ve Starém světě. A děda Jo takové penízky neměl.

Nervy, vřed i žlučník nakonec Joovi zachránil otec tátovy spolužačky a tátův budoucí tchán. Můj druhý děda Vaclav, kterému říkali Vack, byl úspěšný burzovní makléř. Ten prohlásil, že se mu čin obou nezletilců líbí, pomineme-li jeho živelnost, a že v dnešní rozkolísané době, kdy za každým rohem číhá krize, je správné investovat do pozemků a do zemědělství, a že oba obory mají před sebou skvělou budoucnost. Děda Vack se tedy svým majetkem zaručil za hypotéku, na kterou se upsal děda Jo, jako zákonný zástupce obou kluků. Hypotéka se měla použít nejen na výše uvedené výdaje, ale i - a to hlavně - na najmutí kvalifikovaného zemědělského manažera a na investice jím navržené. Vack měl jedinou podmínku: některý z kluků musí vystudovat zemědělství, aby se osobně ujal správy svého a bratrova majetku.

Vackovu podmínku splnil Barry, zatímco Alf kráčel ve stopách tchána - zatím budoucího - a vystudoval manažment. Barry se opravdu snažil, a za pár let po skončení studia nejen, že splatil - zpočátku s bratrovou pomocí - hypotéku, ale farma pod jeho vedením začala vydělávat. Můj tatík  vydělával dobře, a tak netrval na svém podílu na dividendách z - opět prosperující - farmy. Jediné, co si vymínil, bylo, že tam budu jezdit na prázdniny. To mu Barry vděčně slíbil.

A tak každoročně, jakmile zaznělo poslední zvonění, jsem vyrážela na sever. V dětství a v ranném mládí jsem jezdívala s matkou, nebo s některou z au-pair, které se u nás střídaly. Byly to sice prázdniny typu tam nechoď, tady si sedni, poděkuj, popros a tohle nejez, nicméně jsem je milovala, a nikdy jsem se nemohla dočkat, až škola skončí. Pro městské děcko, třebaže pod dohledem, byla farma rájem na zemi: veselé dovádění s malým bratrancem Barryjuniorem a dětmi zaměstnanců v centrální osadě, mělký rybník ke koupání, výlety džípem do hor, chytání pstruhů a raků v chladných bystřinách, sbírání hub v lesích i na pastvinách hnojených dobytčím trusem, koníčci, kravičky, slepičky, krocani, těšící se na podzimní milost od prezidenta... Nenásilnou, hravou formou jsem se seznamovala se zemědělskou technologií a technikou. Předák kovbojů Larry učil mě, i ostatní děti z farmy jezdit na koni, střílet z pušky i z luku, ale i vyhýbat se vlkům a kojotům, a poznávat drobné obyvatele farmy, živočišné, i rostlinné. Jiní zaměstnanci mě naučili dojit krávy i kozy, stříhat vlnu, starat se o koně, a řídit džíp.

Letos, po dovršení dvacátého roku a těsně před vstupem na univerzitu, jsem konečně mohla jet sama.

Byla jsem poněkud nervózní, jak mě přijmou bez rodinné záštity, jestli se budu umět chovat, jak mě to au-pairky naučily, jestli se nějak neztrapním. Jediné, s čím jsem si byla jista bylo to, že se na farmě nebudu nudit. Mé obavy ale byly liché. Zaneprázdněný strýc mě přivítal sice letmo, ale srdečně, ostatní lidé na farmě pak stejně vstřícně, jako v minulých letech.

Překvapením pro mě byl, nikoliv už malý, Barry mladší. Za rok, co jsem ho neviděla, velmi vyspěl, a vydatně se podílel na práci na farmě. Zatím jen manuálně, ale na podzim, stejně jako já, se chystá na univerzitu, aby jednou mohl farmu i řídit.

I Barry mě přijal srdečně, ale poznamenal, že už jsem dost stará na to, abych se přes prázdniny jen tak povalovala a okouněla, a že bych měla přispět prací. To jsem vděčně přijala.

Pro začátek jsme spolu sváželi seno do velikánské stodoly. Hned první pracovní den jsem v náhlém pohnutí myslí jsem křikla "hyjé!", třebaže vůz nebyl zcela naložen. Dobře vytrénovaná kobylka se dala do pohybu. Když se Barrymu s namáhou podařilo koně zastavit, přetáhl mě bičem. I on byl dobře vytrénovaný - ovládání biče patřilo ke kovbojskému řemeslu jako máslo ke chlebu - a trefil mě příčně přes obě půlky ve vypasovaných šortkách. Sykla jsem bolestí, a pohladila se po nich rukama. Když první bolest vyvanula, neměla jsem lepší nápad, než znovu křiknout "hyjé". Barry se tentokrát pohotově chopil opratí a zabránil koni vystartovat. I ovládání opratí patří ke kovbojskému fortelu. "Ty chceš, tuším, dostat," řekl Barry zlostně. "Jo, od tebe docela jo," odvětila jsem koketně. Barry zmírnil tón a snížil volume. "Přijď v devět večer do stodoly."

Po večeři jsem se vykoupala a trochu navoněla. Nemohla jsem se dočkat, až bude devět.

Když jsem přišla do stodoly, Barryjunior tam už byl. Beze slova mě objal a začal mě líbat. Dělal to dost dobře, a tak jsem si to chvíli dala líbit. Ale když mi začal rozepínat knoflíčky a dobývat se k mým kůzlátkům, chtěla jsem se mu vysmeknout, a když to nešlo, kopla jsem ho kolenem do koulí. Ne moc, nechtěla jsem mu ublížit. Jen jsem chtěla, aby mě pustil, což se mi podařilo.

Barry zkroutil bolestí tělo i tvář. Až první bolest pominula, narovnal se a procedil mezi zuby, "Ty jsi ale mrcha. Dostaneš na prdel!" Hrůzostrašně na mě cenil zuby. "Však kvůli tomu jsem přišla, nevzpomínáš si?" Barry poněkud zkrotl. "Jo? Já myslel, že to říkáš jen tak. Že chceš, abych tě ...", zakoktal se. Zřejmě nebyl zvyklý mluvit o sexu.  "To si vypusť z hlavy. Nezapomínej, že jsme příbuzní. Blízcí příbuzní. Chci jen dostat na prdel." Řekla jsem to tak, aby tomu rozuměl.

Barry teď zkrotl už úplně. "Tak pojď!"

Svlékla jsem se donaha. Barry jen vyvalil oči. "Na holou?" Barry se najednou stal sdílným. Vodí si do stodoly  a do jiných objektů farmy dcery kovbojů a ostatních dělníků. Ochotně se s ním líbají, některé si dají pomačkat prsíčka, ale to je všechno. O svlékání, natož pak o sexu, nechtějí ani slyšet. Je mu dvacet, a až teď vidí poprvé nahou ženskou.

"Jo?", podivila jsem se. "Tak to ti můžu dopřát po libosti. Dívej se, kolik chceš. Ale žádný sex! Rozuměls? A co bude s tím výpraskem?"

"Počkej tady, skočím si pro bič."

"Bičem ne," řekla jsem. "Jak jsi mě ráno přetáhl bičem, to se mi docela líbilo. Ale regulární bičování bych nevydržela."

Přistoupil ke mně, a dvěma prsty mě uchopil za pravou bradavku. I to se mi líbilo, a na chvíli jsem mu to dovolila. Potom jsem ho zlehka plácla přes ruku. "Stačí!"

Prohlížel si mě, a jak přejížděl očima shora dolů, a zase nazpět, shora dolů a zase nazpět poskakoval i jeho ohryzek.

"Co bude s tím výpraskem?", zeptala jsem se znovu.

Místo odpovědi řekl, "Ráno jedu na naši pilu, nahoru k Pebble Creek. Potřebujeme tyčky na novou ohradu pro páření dobytka. Jela bys se mnou?"

Byla jsem zklamaná, ale cesta do hor slibovala příjemné dobrodružství. "Ráda," odpověděla jsem. Než jsme se vrátili do hlavní budovy, dovolila jsem mu, aby si krátce pohrál i s mým levým prsníkem.

K pile to bylo 30 mil. Už jsem tudy jezdívala i v minulosti, ale jízda nádhernou, téměř panenskou, zvlněnou a zvrásněnou, hluboko zařezanými potoky protkanou krajinou na pomezí pastvin a lesa se mi nikdy nezprotiví.

Pozdravila jsem se s dělníky na pile. Dva  nebo tři byli noví. Ti staří mě pochválili, jak jsem od loňska vyrostla (nepokrytě se mi dívali na prsa) a zkrásněla. Ti noví jen smekli čepici, a řekli "Vítáme vás, slečno." Barry odevzdal mistrovi objednávku, co mají naložit, a podepsal mu dodací list. Potom si ze zdejší stáje vypůjčil dva koně, vhodné spíše na tahání klád, než na vožení městských slečen, a po strmé pěšině jsme vyjeli výš do hor. Zastavili jsme na místě, kde byl les přerušen prosluněnou, jen nedávno vytěženou pasekou. Výše na svahu jsme viděli brigádu mladých žen, jak obsluhují moderní techniku na osazování vytěžené mýtinu mladými stromky. Barry zašeptal kobylkám do ucha, že se mohou pást, a mně přikázal, abych se svlékla.

Zeptala jsem se ho, jestli mu nevadí, že nás ty holky nahoře na svahu uvidí. Barry lhostejně pravil, tak ať se kouknou, aspoň uvidí, o co přicházejí, když se ke mně chovají jak netykavky.

Nahou mě přivázal opaskem čelem k mladé borovici.

Nahlas mě chválil, jaké mám krásné tělo a rozkošnou prcku, a něžně mě po ní hladil. Dělal to velmi opatrně a gentlemansky. Neprotestovala jsem ani když mi všemi prsty zajel hluboko mezi půlky.

Až když se nabažil mých oblin, začal s vyplácením. I to dělal velmi decentně. Vydržela jsem to déle, než jeho dlaně. Když se už už zdálo, že je konec, zašeptala jsem, "Najdi ještě nějakej pěknej proutek."

Když se vrátil z křoví, švihl mě příčně stejným směrem, jako včera bičem. Sykla jsem bolestí a prohnula se v pase. Barry mi slíbil, že okamžitě přestane, jakmile naznačím, že mám dost. Vydržela jsem asi dvacet. Potom mě ještě dlouho hladil, a komentoval, že prdelka je pěkně růžová, ale stejně hladká, jako předtím. A příjemně teploučká. Než mi odvázal ruce, ještě jednou mě po ní silně plácl.

Na zadku mi bylo skvěle, ale ruce jsem od dlouhého vzpažení měla celé zdřevěnělé. Zatímco jsem s nimi cvičila, Barry pozoroval má poskakující ňadra, a nejednou sklouzl pohledem k mému rezavému klínu. "Nešlo by to příště bez toho uvazovaní?" zeptala jsem. Barry byl celý šťastný, že bude nějaké ´příště´.

"Slíbil jsem ti, že sex ne," řekl Barry rozpačitě, "a svůj slib dodržím. Ale...", zrudl v tváři, a nevěděl, jak dál. "Postavil se ti," pomohla jsem mu. Zčervenal ještě víc, a ohryzek mu začal nervózně poskakovat. Jen neznatelně kývl hlavou. "Chtěl bych tě poprosit..." Jazyk ho přestal poslouchat. Bála jsem se, že mu zapadl do krku, a že se Barry udusí. "Abych ti ho vyhonila...?" Opět pokýval hlavou. Zdálo se, že znovu přichází k sobě. "Tak to ne, milej zlatej," odmítla jsem ho. "To určitě ne!"

Zesmutněl. Přišlo mi ho líto. "Ale," dodala jsem, "třeba by se ti líbilo, kdybych se dívala, jak si to děláš sám." Pookřál. Toto by ale pro ty lesní dělnice už bylo přespříliš, tak jsme zašli hlouběji do lesa.

Opatrně jsme sjeli dolů k pile, vyměnili koně za naložený náklaďák a vydali se na zpáteční cestu.

V autě se Barrymu poněkud rozvázal jazyk. Je překvapený (a nadšený), jak bez zábran a bez rozpaků přistupuji k otázkám sexu, jak vím, co chci, a jak nejsem úplně hluchá ani k potřebám kluků. On, i jeho vrstevníci, nejen že si nedokáží povídat o sexu s děvčaty, ale dokonce ani mezi sebou. Nikdy ani s kamarády nepoužil slova, jako "postavit", nebo "vyhonit". Vysvětlila jsem mu, že je už jiná doba, a otázky nahoty a sexu už nejsou tabu, a že tento přístup jistě dřív nebo později dorazí i sem. Ano, svlékám se před kluky, ale není to z vyzývavosti, ale proto, že, jak Barry správně podotkl, i kluci mají své potřeby, a nemohou-li dostat všechno, jako že do určitého věku a do určitého společenského postavení nemohou, jsou vděčni, když dostanou aspoň něco. Striktní odmítání i drobných radostí přivede - některé - kluky k agresivitě, a kdo na to pak doplatí? Děvčata!

V příštích dnech jsem mu trochu pomáhala v zemědělství. Sváželi jsme nejen seno, ale i obilí, a vyorávali rané brambory. Po práci jsme se občas scházeli ve stodole, ale většinou jsme si tam jen povídali. Měla jsem pocit, že při mně trošičku mentálně dospěl. Jen jednou chtěl vidět, jak vypadá holka bez šatů.

Jednou mě ve stodole místo Barryho čekaly čtyři holky. Tři asi tak v mém věku, jedna o půl generace starší. Ta nejstarší, a zřejmě jejich mluvčí, mě bez varování napadla. Zareagovala jsem opožděně, a než jsem ji chytila za nohu a za loket, a složila ji na humno pokryté vysokou vrstvou sena, podařilo se jí mě dost bolestivě uhodit do žaludku. Na útok snědé holky, která se pokusila mě kopnout okovanou botou, už jsem byla připravena, a tak se milá dívčina ocitla v seně vedle své šéfky. Ostatní dámy po tomto vývoji situace raději pár kroků couvly, a místo násilí přistoupily raději k dialogu. V tomto případě k pentalogu.

Ta nejstarší, když vstala ze sena a oprášila si kalhoty, se ujala slova. Začala odhodlaně. Prý že mám dát své špinavé pracky pryč od mladého pána. Mladý pán je jejich, a až se jednou rozhodne  oženit, bude to s jednou ze zdejších, a ne s nějakou vyčůranou přivandrovalkyní bůhví odkud. A jestli ne - tady trošku zkrotla, když si vzpoměla, jak jsem s nimi zatočila - a jestli ne, že mi rozbijí  můj ohyzdný čumák, abych si nechala zajít choutky.

Zasmála jsem se. Trochu se mi ulevilo. Lekla jsem se, že jde o něco vážného, a la Divoký Západ. Ujistila jsem je, že můžou být klidné, že Barríčka, který je můj bratranec, rozumíte -  bra-tra-nec, mám ráda jen jako syna svého strýce, a jinak na něm nemám pražádný zájem, a ať si ho klidně strčí za sombrera.

Ale, že co jsem s ním dělala nahoře v horách, to prý nesvědčí o tom, že bych si od něj držela dištanc. Ach, prokleté tamtamy! Přesněji řečeno mobily. "A co jsem s ním takového dělala?", zeptala jsem se. Zrozpačitěly. Podrobnosti zřejmě nevěděly. "Tak já vám to řeknu. Dostala jsem od Barryho na zadek, protože jsem na něj byla protivná. To je snad něco, kvůli čemu byste měly panikařit?" Trochu zkrotly. Jedna z těch mladších se už docela potichu zeptala, "Jak protivná?" "Nechtěla jsem mu dát, protože je můj bra-tra-nec. Chápete?"

Teď zkrotly docela. Zezelenaly strachem, neboť důvod, který jsem uvedla, se mohl týkat kterékoliv z nich. Jen ta, co mě chtěla kopnout botou, se naopak trochu rozveselila. Nepochybně se jí v hlavě začaly kout pikle.

Se zcela pacifikovanými slečnami jsme se pak mírumilovně rozešly.

Od příštího dne Barry pro mě překvapivě neměl žádnou práci. Holky zřejmě intervenovaly i u něj. Mrzelo mě to jen docela málo. O aktivity jsem v tomto nádherném prostředí neměla nižádnou nouzi.

Dala jsem se do party se skupinou kovbojů. Mou hlavní úlohou bylo zabránit kravám, aby spadly do některé z hlubokých strží, na jejichž dnech zurčely pstruhové potoky s křišťálově čistou ledovou vodou. Trochu jsem se naučila i pracovat s lasem. Kluci mě na základě toho překřtili na Královnu hovězího, ale mám podezření, že to mysleli spíš ironicky.

Kluci kovbojové ve mně viděli blízkou příbuznou obou spolumajitelů farmy, a tak si ke mně nic nedovolovali. Trochu mě to mrzelo, protože něco málo bych jim nejspíš dovolila.

Jednou k večeru, když jsme zahnali krávy do ohrady na dojení, jsem odpočívala v malém open-air baru na okraji centrální osady. Najednou na mě někdo mával z elektrického náklaďáčku, naloženého konvemi s mlékem. Byla to ta holka s okovanou botou. Když složila konve do chladírny, zaparkovala auto, přisedla si ke mně a líbla mě na tvář. Po předchozí zkušenosti mě  její přátelské chování překvapilo.

Jmenuje se Inez (potvrdil se můj první dojem, když jsem ji ošacovala na hispánský původ) a pracuje v mlékárně. Mezi její povinnosti patří zásobování zdejšího baru a několika dalších stravovacích podniků v areálu farmy mlékem a mléčnými výrobky.

"Mělas pravdu," řekla, když se napila z mého mléka. "Když je na Barryho někdo protivný," na toto slovo položila zvláštní důraz, a na malý okamžik se odmlčela, "když je na něj někdo protivný, tak se s ním nemazlí. Podívej!" Postavila se, otočila se ke mně zády, a vyhrnula si džínovou sukni. Na stehně měla tři tenké červené  pruhy, které pokračovaly i pod kalhotky.

Nadechla jsem se, že ji polituji, ale Inez mě předešla. Asi umí číst myšlenky. "Nemusíš mě litovat. Já jsem ho vyprovokovala." Šibalsky se usmála. "Jsem ráda, že je Barry chlap, a ne maminčina prdelka."

"Podruhé už jsem nebyla tak moc protivná," opět u toho slova učinila významnou pauzu, "ale na zadek jsem dostala stejně. Byla to nádhera. Netajila jsem se tím, že se mi to líbilo, a Barrymu jsem to řekla. Ten mi slíbil, že mi dá na zadek, kdykoliv budu chtít. Děkuju ti, žes mě upozornila na tu možnost."

Teď jsem líbla já ji. "Mně se to taky líbí. Musím se ti přiznat, že jsem ti trochu zalhala. Nedostala jsem, že jsem byla ´protivná´ - to jsem si vyřídila jinak - ale proto, že jsem si to vykoledovala. Ale naplácal mi jen jednou. Potom přestal mít o mě zájem. To bylo asi tím, že ses na scéně objevila ty a tvoje kamošky." Odmlčela jsem se. "Ale já ti to přeju," dodala jsem, a přivinula Inez k sobě.

S Inez jsme se potom sešly ještě několikrát. Ona mi vyprávěla o svých názorech na zemědělství, pro něž má bakalářský titul, jakož i na život vůbec. Její názory i vystupování se mi líbily, a nemusela jsem se tudíž příliš nutit k tomu, abychom se zpřátelily. Já jsem jí pak vyprávěla o tom, jak řeším svůj sexuální život, aniž bych komukoliv dovolila ´všechno´. Pro Inez byly zážitky s tvrdší stimulací zadku nové. Nepřestávala mi děkovat, že jsem ji do těchto praktik zasvětila. Netajila se tím, že se jí Barry líbí, a poněkud domýšlivě se pochlubila tím, že náklonnost je oboustranná. Udělala na mě dobrý dojem.

Když jsme se na konci prázdnin loučili, zeptala jsem se Barryho, jestli mě nechce na rozloučenou ještě jednou vidět nahatou. "Ani ne," řekl. "Už na to někoho mám." "Inez?" zeptala jsem se. "Ona ti to vykecala? To je ale mrcha! Dostane na prdel!" Když jsme se v jednom z řídkých případů sešli u večeře v strýcově domě, pochválila jsem Inez před Barrym, a poradila mu, ať se jí drží. Nadouval se pýchou.

Cestou autobusem firmy Greyhound zpátky do Houstonu jsem v duchu prováděla inventuru letošních prázdnin. Po emoční stránce to nebylo nic moc. Dvakrát-třikrát necking s nezkušeným milovníkem, jeden výprask (pěkný sice), a dost. Na druhou stranu ale jsem strávila skoro tři měsíce v úžasném prostředí, mezi úžasnými lidmi, mnohé jsem se naučila,  a snad jsem byla i trochu užitečná. A v neposlední řadě jsem  přispěla k tomu, že budu - možná - mít skvělou charizmatickou švagrovou, která je zárukou, že farma, která jednou bude napůl moje, bude dále rozkvétat.

Už když jsem vystupovala z greyhoundu, dospěla jsem k významnému rozhodnutí. Na univerzitě nebudu studovat středostaroanglickou literaturu se zvláštním přihlédnutím k Chaucerovi, jak jsem měla ještě před pár hodinami v úmyslu, ale zakousnu se do zemědělství.

Předák Larry obhlíží centrální osadu: