Marie aneb Kávový kroužek (19)

Každý den v půl jedenácté míváme v práci kávovou čtvrthodinku. Schází se při ní všech šest ženských, které pracují v účtárně. Jsme  zralé dámy, všechny už máme za sebou stříbrnou svatbu. Známe se už léta, a tak diskuse při kávě bývají dost otevřené.

Tuhle si jedna z nás, Blažena, postěžovala, že jim to doma přestává klapat v posteli. To mě zajímalo, protože mám se svým Jirkou přesně stejné problémy, jenže na rozdíl od Blaženy se je stydím ventilovat, dokonce i před dobrými kamarádkami.

Ne tak hlavní účetní Věra. Té dokonce nadhozené téma padlo do noty. "K tomu je dost snadná pomoc," vzala si slovo. "Pokud není moc pozdě, a to u žádné z nás chválabohu není, tak jsou na to dobré výprasky na zadek. Taky jsme se k nim museli už před pár lety uchýlit." Věra se blaženě usmívala. "Kdo komu je dává," odvážila jsem se zeptat.  Lekla jsem se, že by chyba mohla být ve mně. Věra se usmála mé naivitě, a trpělivě mi to vysvětlila. "Inu, stoprocentně to pomáhá chlapům. Ale ani výměna rolí není k zahození. To vím z vlastní zkušenosti. Můj Joska je ohleduplný, a tak mu kdykoliv ráda podržím." Blaženu to zaujalo. "Čím ty výprasky děláš?" zeptala se. "V mládí je dobré dělat to rukou, nebo pravítkem, nebo koženým páskem. Ale my jsme s tím začali dost pozdě, a to už jsou potřebné silnější prostředky. Třeba rákoska, nebo prut." "Nestačila by vařečka?" zeptala se Růžena, která má doma nejspíš stejné problémy, jako my tři, a je dost lakomá na to, aby investovala do rákosky. "To nedoporučuju. Nástroj na vyplácení by měl být pružný. Účelem této terapie není ublížit nebo poranit, ale zlepšit prokrvení orgánů a zvýšit rozkoš. " pravila Věra. "Jelikož nebydlíš v domě se zahradou a nemáš možnost nařezat nebo nalámat pruty z keřů, je nejlepší rákoska. Ta je dobrá i z toho důvodu, že se dá používat dlouho. Skoro až léta. Pruty za pár dní vyschnou, pokud je řádně neošetřuješ, a potom se lámou a dělají po bytě smetí." "Jak se mají pruty ošetřovat?" zeptala se Irena, která zahradu má, a nebude muset tudíž utrácet za rákosku. "Pruty se dají do vázy nebo vědra s vodou," rozpovídala se Věra. "Voda se musí každých pár  dní vyměnit, aby se v ní nerozmnožovaly mikroorganismy. V Rusku máčejí pruty ve slané vodě, ale potom výprasky s nimi jsou dost kruté. Nevýhodou prutů, pokud se nepoužívají vždy jen jednorázově, je i  to, že přivolávají pozornost případných návštěv. ´Jé, vy máte ve váze pruty! Nacopak je potřebujete?´ Manželské nebo milenecké výprasky jsou intimní záležitost, a neměl by do nich kdekdo strkat čumák. Jak říkám, nejlepší je rákoska. Schováš ji do šuplíku nebo do skříně, je trvanlivá, pružná, neublíží, ani se nepokazí." "My máme prutů dost," kontrovala Irena, "budeme mít vždycky čerstvé."

Věra zřejmě není kdekdo. Nicméně jsem jí byla vděčná, že nám vyprávěla o svých zkušenostech. Neměla jsem o těchto věcech ani páru. "Kde se dá taková rákoska obstarat," zeptala se Blažena. Byla jsem ráda, že jsem se nemusela zeptat já. "V kterémkoliv sexšopu," odpověděla Věra.

Téma bylo dost podrobně vyčerpáno a káva dopitá. Tak jsme se vrátily k práci.

Já jsem se ale po kávové přestávce nemohla na práci moc soustředit. Z telefonního seznamu jsem si vypsala adresy sexšopů, ale i potom se mi v hlavě neustále honily pojmy jako rozkoš, rákoska, výprask, podržet a prokrvení.

Cestou z práce jsem se zastavila v sexšopu, kolem kterého jezdím domů. U pultu byla mladá prodavačka. "Potřebovala bych nějakou rákosku," vypravila jsem ze sebe s namáhou. Jistě jsem byla celá rudá. "Na co ji potřebujete?" zeptala se slečna s líbezným úsměvem. V krku se mi udělal knedlík, a nebyla jsem schopna slova. "Vašemu manželovi nestojí, a vy byste ho chtěla povzbudit, že?" odpověděla prodavačka sama sobě, nepřestávajíc se usmívat. Jen jsem němě přikývla. Dívka mi vybrala rákosku střední délky a střední cenové kategorie, a nabídla mi k ní pěkné kožené pouzdro, abych nebudila pozornost, až půjdu domů. "Máme tady i jiné pěkné pomůcky: důtky, plácačky, bičíky..." snažila se prodavačka zvýšit obrat firmy. Jen jsem zavrtěla hlavou. "Umíte s tou rákoskou zacházet?" zeptala se, aniž se urazila pro mé odmítnutí. Znovu jsem zavrtěla hlavou. "Pojďte se mnou," vybídla mě. Zavedla mě dozadu do kanceláře, zamkla za sebou a pravila, "Pane šéf, tato dáma si u nás koupila rákosku, model 1930,  a neumí ji používat." Vedoucí zřejmě měl takových zákazníků víc, a věděl, co má udělat. Myš od počítače odsunul na jednu stranu, klávesnici na druhou, spustil si kalhoty, stáhl spodky a přehnul se přes svůj vlastní psací stůl. Prodavačka ho opatrně asi šestkrát švihla v různých směrech z různých stran po chlupatém holém zadku. Vedoucí se pak beze slova oblékl a vrátil se k úřadování.

S prodavačkou jsme se vrátily do prodejny. "Ten výprask jsem jen tak markýrovala," řekla šeptem. "Jednak je to můj šéf, tak ho nemůžu bolestivě bít, a jednak si nemůžu dovolit, aby se mu zachtělo sexu. Ale aby to mělo pro váš účel význam, vy to musíte dělat silněji. Mnohem silněji." Při placení mi připočítala stovku "za praktické předvedení".

Když jsem vyšla z obchodu, v duchu jsem nadávala Věře, že nám neřekla to nejdůležitěší. Že se výprask musí dávat na holou. A sobě jsem blahořečila, že jsem se přiznala, že rákosku neumím používat.

Po dlouhé době jsem se těšila domů. Hned po večeři jsem musela Jirkovi vyklopit, co je nového. "Představ si, dnes jsme si v kávovém kroužku povídaly o sexu." "Hmmm," zabručel Jirka. "O tom vy si přece povídáte v jednom kuse." "Jo, ale tentokrát konkrétně. Neuvěříš, že skoro všichni manželé našich holek už mají potíže s erekcí." "Vyslepičila jsi jim, že ani mně pořádně nestoji?" durdil se na oko můj muž. (Ne, že mu pořádně nestojí, pomyslela jsem si. Nestojí mu vůbec.) "Ne, to bych si nedovolila. Ale ostatní baby byly docela otevřené. A víš, co povídala Věra? Že prý na to pomáhá výprask na zadek." "To znám," opáčil Jiří. "To je stará osvědčená metoda." "Proč jsi mi o tom neřekl?" otázala jsem se. "Jednak jsem se neodvážil, jednak jsem si myslel, že ti vyhovuje, že mi nestojí, a že nemusíš předstírat migrénu." To byla sice částečně pravda, ale teď právě se mi hrozně zachtělo milování. "A Věra ještě povídala, že je na to nejlepší rákoska. Nezkusíme to taky? Věra říká, že to dělá  divy. Praktikuje to s Joskou už pár let, a je hrozně spokojená."

"Inu," řekl Jirka zamyšleně. "Kdyby se nám měl zlepšit sexuální život, za trochu bolesti to stojí. Ale kde vezmeme rákosku?" "Neměj péči," pravila jsem. Doma jsem nebyla tak zakřiknutá, jako v kanceláři. Otevřela jsem zip na pouzdře a vytáhla z něj krásnou novou rákosku. Jirka neřekl nic. Jen se mu zrychlilo poskakování ohryzku.

Nechala jsem rákosku na stole, aby byla na očích. Když jsme se chystali ke spánku, Jirka se osprchoval a oblékl si čisté pyžamo. V ložnici si lehl na břicho. Osprchovala jsem se i já, a s rákoskou v ruce vstoupila do ložnice. "Ale, Věra povídala, že se to má dělat na holou." Nepřiznala jsem se, že jsem se to dozvěděla až v sexšopu. Jirka zabručel něco o otravných buzerantských mrchách, ale poslechl mě. Jako ostatně vždycky. Stáhl si kalhoty, a iniciativně svlékl i blúzu, aby nepřekážela. Vykoukl na mě jeho baculatý, tak trochu ženský  zadek. Už jsem ho v této pozici neviděla dost dlouho, a tak jsem si ho nejdřív trochu prohlížela. Potom jsem ho pohladila po hýždích i mezi nimi, a chopila se rákosky.

Udělala jsem to, jak mi poradila prodavačka v obchodě. Začala jsem mírně. Jirka na mírné vyplácení nereagoval. Ale když jsem zvýšila rychlost i razanci, Jiří se začal vrtět a tiše úpět. Ale nesnažil se výprask stopnout. Až asi po dvaceti minutách zašeptal, že stačí. "Copak?" zeptala jsem se škodolibě. "Bolí?" "To taky, ale myslím, že už jsem připraven." Převrátil se na znak. a skutečně - jeho pták docela slušně stál.

Rychle jsem si shodila noční košili, stáhla mu předkožku a nasedla si mu na koníčka. Nejprve jsem se jen tak hnízdila, a sledovala, jak jeho penis ještě víc roste. Potom jsem ho přilehla celým tělem a spojili jsme se i jazyky. Jirka mě chytil za obě prsa a dovolil mi rozhýbat pánev. Už jsem byla dávno hotová, když jsem pocítila sérii jeho výstřiků. Jako bych dostala skotský střik.

Rozpojili jsme se dole, ale stále jsme měli spojené jazyky. Jirka pustil jedno ňadro, a volnou rukou žmoulal můj dosud zduřený klitoris. Bylo mi nádherně, ale jaksi mi to nebylo ještě dost.

"Víš, co ještě říkala Věra? Že někdy neškodí výměna rolí." "Jaká výměna? Už mně s tou Věrou lezeš na nervy. Věra, Věra, Věra!" Nevím, jestli Jirka předstíral, že nerozumí, nebo je opravdu tak natvrdlý. Tak jsem mu to musela po lopatě vysvětlit. "No, že i muž vymrská ženu." To ho zaujalo. Bývala jsem v průběhu manželství často protivná, velmi protivná. Šikanovala jsem ho za jeho bezvýznamné a neškodné zlozvyky, zatímco své, mnohem škodlivější, jsem bagatelizovala, pod různými, často imaginárními záminkami, a někdy i úplně bez nich, jsem odmítala s ním souložit, udělala jsem mu ze života několik let trvající peklo, když mi nějaká anonymní svině telefonovala, že má Jirka milenku, a neomluvila jsem se mu ani tehdy, když nade všechnu pochybnost vysvitlo, že to nebyla pravda. Takže bych docela chápala, kdyby Jirka někdy, často, zatoužil přehnout si mě přes koleno a seřezat mi prdel, co se do ní vejde. Dobráčisko Jirka to ale, bohudík, nikdy neudělal. Nebo bohužel. Teď má legální příležitost.

Překulila jsem se na bříško, a Jirka se chopil rákosky. Otočila jsem k němu hlavou a koutkem úst řekla "Věra povídala, že muž to nemusí dělat tak silně, jako žena." Švihl mě rákoskou přes zadek tak silně, že se mi udělaly hvězdičky před očima. "Věra! Jestli ještě jednou řekneš to jméno, tak tě seřežu tak, že na to do smrti nezapomeneš!" To by byla nádhera, pomyslela jsem si, ale pro jistotu jsem Věru nechala Věrou. Aspoň pro dnešek.

Jirka potom pokračoval mírněji v prokrvování mé prciny. Dělal to krásně a tak dlouho, že mi znovu začala téct ženská míza. Bočním pohledem jsem viděla, že i Jirkův panáček je znovu v pohotovosti. Tentokrát jsem se mu nabídla v klasické misionářské poloze. Než padesátiletý muž při druhé souloži za jeden večer dosáhne ejakulace, tak to pěkně dlouho trvá. Já jsem za tu dobu dosáhla orgasmů několik. A dvě soulože za jednu noc jsem nezažila od svatební noci. Věře a rákosce budiž chvála!

I Jirka byl spokojený. "Umyj tu rákosku desinfekčním roztokem, a až uschne, ulož ji na místo, o němž budeme vědět oba," pravil. S takovým řešením jsem ochotně souhlasila.

Ráno jsem se zastavila v supermarketu, a koupila nejdražší bonboniéru, jakou měli na skladě. Vlezla jsem k Věře do kanceláře, a nedbajíc, že nás slyší Blažena, jsem nahlas řekla, "To máš za tu rákosku. Ale zasloužila bys na prdel, že jsi nám neřekla, že se to má dělat na holou!" Blažena nastražila uši, a v očích se jí zajiskřilo.

"Kdy se ti to bude hodit?" otázala se Věra stejně nahlas.

Pokračování https://www.blogger.com/blog/post/edit/4291632168214946880/9134002078773782614

Věra aneb Jen se těš, pane Jiří, jen se těš! (22)

Věra aneb Jen se těš, pane Jiří, jen se těš!

Pokračování povídky Marie aneb Kávový kroužek

Řekla jsem Jirkovi, že Věra... "Co jsem ti říkal, že nechci to jméno už nikdy slyšet," pravil, otevřel posvátnou zásuvku a vytáhl rákosku. "Nech mě laskavě domluvit," pravila jsem zvýšeným hlasem. "Věra chce, abych jí nasekala na holou prdel." Jirka se trochu uklidnil. "Tak to ti schvaluji. Té mrše to patří." Poněkud se zamyslel, a řekl, "Docela bych chtěl být při tom."

Nechali jsme zatím Věru tak, a šli jsme využít tu rákosku, když už byla venku. Když Jirka viděl tři pěkné červené proužky na mé zadnici, dostal i on chuť, a stáhl trenky. Mezi milováním jsme promýšleli, jak to s Věrou uděláme.

Na druhý den jsem o tom vyprávěla Věře. Ta se strašně rozčílila. Nadávala mi do samic drůbeže, hovězího i jiného dobytka, do příslušnic nejstaršího povolání i anatomických pojmů, a pravila, že co se v kanceláři uvaří, má se v kanceláři sníst. Vypadalo to na velkou roztržku.

Ale nazítří Věra přišla ke mně, jakoby se nechumelilo. "Vlastně, proč ne?" řekla. "Budeme-li odmítat něco nového, můžeme snadno sklouznout do stereotypu." Domluvily jsme se, že Věra přijde k nám domů v sobotu k večeru. Tentokrát bez Josky.

V sobotu, hned po puse na obě tváře, si Věra neodpustila jízlivou poznámku. "Tak se ti, Jirko, splní letité přání. Uvidíš mě nahatou." Jirka se trochu zarděl. "Ne že by to bylo právě letité přání, ale přiznám se, že se kouknu rád.".

Při krátkém posezení u zákusků, které jsem pro tuto příležitost upekla, a u vína, o které se postaral Jirka, jsme s Věrou probíraly už tisíckrát probrané poměry v naší firmě, a Jirka poděkoval Věře, že nám poradila ty výprasky rákoskou, a pochvaloval si, jak se nám zlepšil pohlavní život. Neodpustil si ani pár dost pikantních podrobností. Červenala jsem se studem, že vytahuje ty věci na světlo boží, ale na druhé straně jsem byla ráda, že Jiří Věře nenadává, jak se na to celý týden chystal. A taky jsem se při těch řečech dost vzrušila. Už aby Věra byla pryč.

Když na míse se zákusky zela dost velká díra, a když se na dně láhve tetelilo poslední deci, Věra navrhla, že jdeme na to. Vybalila jsem z pouzdra rákosku, přišroubovala k ní hebkou kůží chráněné držadlo, a na malý moment ji půjčila Věře, aby se seznámily. Věra uznale pokývala hlavou, a pak se bezostyšně svlékla donaha.

Nejen Jirka, ale i já jsem Věru viděla nahou vlastně poprvé. Na to, že jí bude co nevidět padesát, měla postavu zachovalou, velmi zachovalou. Prsy, přes své značné rozměry nevisely, jako například moje, ale pevně stály jako vojáci na cvičišti, svalstvo na břiše pevné a obalené jen velmi tenkou špekovou pneumatikou. Ohanbí pokryté jemnými světlehnědými chlupy, ale dost vypelichané. Zřejmě je v těch místech značný provoz. Na zadku a na stehnech žádná celulitída, ale zato několik blednoucích růžových proužků. Trocha žárlivosti se mě zmocnila, když jsem si všimla, že je Věra velmi vkusně nalíčená. Do kanceláře se nelíčí, takže mi vycházelo, že to udělala jen kvůli Jirkovi.

Věra se mírně rozkročila, přehnula se o křeslo a pokynula mi, že můžu začít.

Ještě nikdy jsem nemrskala žádnou holku - ostatně i s mrskáním kluků jsem začala jen před pár dny. Nechtěla jsem Věře moc ublížit - vzpomněla jsem si na její větu, že účelem výprasku není ublížit nebo poranit, ale zlepšit prokrvení orgánů a probudit receptory. A tak jsem, s dobrým úmyslem, ten výprask dost odflákla. Když jsem jí vysázela příslovečných pětadvacet, její zadek byl sotva růžový. Věra se vzpřímila, protáhla se, a vyslovila nahlas to, o čem jsem uvažovala potichu. "Toto je u tebe výprask? Že se nestydíš!" Dopila zbytek vína a podala rákosku Jiřímu. "Teďka ty."

Jirka byl v sedmém nebi. Nejen, že si může zblízka a ze všech úhlů prohlížet nahou ženu ještě k světu, ale může jí i nasekat, a dokonce na její výslovné přání. Manžel se chopil rákosky i nabídnuté příležitosti, a vyloudil z Věry sérii oduševnělých vzdechů a posléze dva nebo tři úzkostlivé výkřiky. Když Věra naznačila, že stačí, Jirka ji ještě plácl rukou, jednou po každé půlce. No, počkej, zajíci!

Věra neřekla nic, ale byla nepochybně spokojená. Když odcházela, dala Jirkovi nikoliv obligátní polibek na tvář, ale na ústa.

Po Věřině odchodu jsem se nepustila uklízení, jako obvykle po odchodu návštěvy, ale nepokrytě jsem naznačila, že se chci milovat. Ale tentokrát to byl Jirka, kdo se kroutil a  uhýbal jako had. Je unavený, je moc pozdě, bolí ho hlava, neměl pít tolik vína, necháme to na jindy. Šmajchlovala jsem se k němu, tulila, dělala na něj oči. Když jsem mu hrábla mezi nohy, pocítila jsem, že má mokré kalhoty.

Jen se těš, pane Jiří, jen se těš! Rákoska si dnes ještě dlouho neodpočine.

Soňa a Tomáš, aneb Dozvuky branno-sportovních her (45)

Tomášův příběh  

Pokračování příběhu "Ještě jednou branné hry"

Po dlouhé, krásné a dlouho kýžené noci po  podnikovém mejdanu, konaném pod nálepkou branno-sportovních her, jsem vyprovázela Tomáše na zastávku trolejbusu. "Jestli se ti to dnes líbilo, tak bychom si to mohli občas zopakovat," navrhla jsem mu. Připustil, že se mu to moc líbilo, a že velmi rád mě bude k podobnému účelu navštěvovat, a rozverně mě plácl po mém širokém zadku. Na potvrzení naší dohody mě dlouze políbil. Tak dlouze, že mu první ranní trolejbus skoro ujel.

Byla jsem překvapena (ze začátku příjemně), když se dostavil hned po víkendu. Netušila jsem totiž, co mě čeká. Bez velkého úvodu mi přikázal, abych se svlékla donaha, že dostanu na zadek. Nepostřehla jsem v jeho řeči zlověstný tón, a tak jsem mu ochotně vyhověla. Prdýlku jsem sice měla ještě od soboty příjemně teplou, ale kdo by  odmítal lákavou nabídku, zvláště po tak dlouhém půstu. Kdoví, kdy se taková možnost bude opakovat. Zase mi po těle začali lozit mravenci, zvláště od pasu dolů. Plna příjemného očekávání  jsem se přehnula přes žehlící prkno, které stále ještě nebylo uklizeno na místo. Už jen za to bych zasloužila.

Tomáš si odepjal pásek a začal mě švihat příčně přes obě půlky. Tentokrát přidal na důrazu, ale dalo se to vydržet. Když bylo švihů kolem stovky, šeptla jsem, že stačí. Tomáš nereagoval a pokračoval s nezmenšenou intenzitou. Kolem stopadesátky jsem začala křičet. Ne rozkoší, jako jsem to někdy dělávala, když jsem kdysi dostávala výprasky pro radost, ale bolestí a strachem, že se můj partner zbláznil a umlátí mě k smrti. Kolem dvoustovky jsem se rozplakala zoufalstvím, na dvěstěpadesátce jsem se počůrala, hanba nehanba, a při třístovce jsem na něj ječela, že ho nenávidím.

Až teď s vyplácením přestal. Zřejmě si uvědomil, že to přehnal. Byl teď něžnost sama. Vzal mě do náruče, přivinul si mě k sobě a hladil mě po vlasech a všude, kam dosáhl. Potom si klekl  a líbal můj sešvihaný zadek, neustále přitom opakuje slůvka omluvy. Já jsem zatím pomalu zapomínala, jak strašně ho nenávidím, a přijímala jeho konejšení s čím dál větší vstřícností. Byli jsme párek k pohledání.  On oblečený, já nahá.

Když jsme se oba jakž takž uklidnili, položil mě na gauč, přisedl si ke mně, a začal vyprávět, co se přihodilo.

Manželka mu udělala doma scénu. Když přišel v sobotu ráno domů, zeptala se ho, kde byl celou noc, a hned si sama odpověděla: pelešil se s nějakou kurvou. Toto téma jí vydrželo jen s malými obměnami do půlnoci. Potom ulehla a spala jak batole, zatímco Tomáš se do rána trápil a užíral. A v neděli, hned od rána se jelo znovu. Stokrát opakovaný nesmysl se stává pravdou, a tak Tomáš skoro už přistoupil na verzi, že jsem kurva a že jsem mu zkazila život, a že se s ním kvůli mně žena rozvede. Ke mně přišel, aby mě potrestal, ne-li zabil. Byla jsem tedy dost blízko pravdy. Když dovyprávěl, rozplakal se. Teď jsem byla na řadě já s konejšením.

Bolelo mě celé tělo a neměla jsem tedy moc náladu na milování, ale bylo mi ho líto, a cítila jsem, že bych mu měla jeho trápení nějak kompenzovat. Nabídla jsem mu klín, ale odmítl mě. Ani mi nepřišlo na mysl, že na dlouho.

Když odešel, zůstala jsem nahá, a po chvíli se mě paradoxně zmocnila radostná nálada. Ani jsem nemusela dlouho pátrat, abych přišla na to, že je to tím výpraskem. Nejhorší bolest pominula, a to, co přetrvalo, začínalo být čím dál příjemnější. Ve velkém zrcadle v šatníku jsem si prohlídla zadek. Hrál všemi barvami, ale nikde na povrch nevyrazila krev. Inu co, na pláž se nechystám, tak ať hraje. Rozhodla jsem se, že takový opravdu tvrdý výprask, na hranici snesitelnosti, si občas vyžádám. Budu-li mít od koho, napadlo mě maně. Má radost dostala trhlinu.

Potom jsem Tomáše neviděla dva měsíce. Pracovali jsme sice v jedné firmě, ale on byl v provozu, a já v administrativní budově. Volat jsem mu nechtěla, aby si nemyslel, že se vnucuji, ale myslela jsem na něj velmi často. Kupodivu víc na tu druhou seanci, než na tu první.

Zavolal jednou těsně před koncem pracovní doby a požádal mě, abych nešla hned domů, až padne. Přišel ke mně do kanceláře, a vypadal opravdu špatně. Byl pochudlý, neoholený, evidentně nevyspalý, kolem očí se začaly tvořit první vrásky, na hlavě sem tam šedivý vlas.

Domácí skandál od dob podnikového mejdanu nepřestal, dokonce se ani nezmírnil. Každý den po návratu z práce následoval manželčin dlouhý monolog s velmi chudou slovní zásobou. Asi po týdnu hádek připustil, že ano - během sportovních her se dost pilo, a on ani nevěděl jak, a octl se v náručí jedné dost škaredé kolegyně (kdyby pohledy zabíjely, bylo by po něm). Ale bylo to jen jednou, a už se to nikdy nebude opakovat. "No a co," řekl Tomáš, ale asi jen mně, doma si nejspíš netroufl. "Žena se mnou nespí, nejen teď, ale už dlouhá léta je to tak, jak v tom fousatém vtipu o tom, že Vánoce jsou častěji. Hned od prvního roku manželství se objevil neuvěřitelný sortiment výmluv: je moc brzy, moc pozdě, moc světlo, moc tma, moc zima, moc teplo, před menzesem, po menzesu, menzes, vzbudíme tchyni, později děti, neumyl jsem po sobě sprchu, málo vydělávám ... Snad jen zprofanovaná výmluva, že ji bolí hlava, chyběla. Často jsme se kvůli tomu hádali, a tak v druhém desetiletí změnila taktiku: když jsem měl večer práci (abych eliminoval výtku, že málo vydělávám), šla spát v osm hodin, když jsem práci neměl, courala se s domácími pracemi tak dlouho, až jsem to nevydržel, a šel do postele před ní. Asi po patnácti letech jsem na sex zcela rezignoval. Přestal jsem ho vyžadovat a soustředil se na příjemnější stránky života. Měl jsem práci, která mě bavila, dobře placený melouch, a manželku, která až na sexuální chladnost neměla jedinou chybu. Byla vzorná matka, později tchyně i začínající babička, výborně vařila a byt udržovala jako klícku. A byl pokoj.

Ale jen do letošních sportovních her. Zdálo se, že manželka našla celoživotní  nosné téma, že na něco takového dlouho čekala, aby dostala do ruky pádný argument. Každodenní debaty o ničem mě ubíjely, a tak zcela přirozeně jsem začal chodit z práce později a později. Nemaje doma klid na práci, dělal jsem melouchy po pracovní době v práci. Žena si to ale vykládala po svém: šoustám s kurvou, vodím ji po barech, kupuji jí drahé dárky, a ji nechci vzít ani do té blbé Jugošky. Našla na mých trenkách spermie (to ona pozná prostým okem!), a když jsem podle pravdy namítl, že to byla asi poslední kapka po masturbaci, vyjela na mě, jak si dovoluji masturbovat. Toto téma jí vydrželo víc než týden.

Po šesti týdnech intenzivní duševní tyranie jsem byl na pokraji sil. Navrhl jsem  jí dohodu. Když tedy myslí, že jedna jediná náhodná nevěra je takové strašné provinění, ať mě potrestá podle vlastního uvážení. Na všechno přistoupím. Slibuji, že se to už nikdy nebude opakovat, a ona mi slíbí, že definitivně přestane s tím každodenním masírováním mozku. (Ten slib jsem myslel naprosto vážně, a byl jsem pevně rozhodnut, že tebe, Soňo, už nikdy neuvidím.) Myšlenka potrestání ji zaujala, a na dohodu přistoupila. Navrhla, že mě potrestá v sobotu a slíbila, že se k mému "přestupku" už nikdy nevrátí.

V sobotu večer řekla, že dostanu výprask. Někde si k tomu účelu sehnala ratanovou rákosku. Musel jsem se svlíknout donaha a lehnout na břicho. Mrskala mě asi čtyřicet minut. Když skončila, hladila mi penis, a když byl tento schopen provozu, nasedla si na koníčka a milovali jsme se. Po mnoha letech poprvé bez kondomu. Byl jsem šťastný. Manželství bylo zachráněno, tyranie skončí, a možná se i obnoví můj pohlavní život.

Příštího dne jsem hned po práci šel domů. Ještě jsem nebyl ani vyzutý, když  si manželka povzdychla, že co   asi chudák kurva, když jí dnes nemá kdo - a ukázala obscénní gesto zahnutým ukazováčkem, a když si dnes nevydělá svůj obolus. A byli jsme v dalším kole. Za těchto okolností se necítím být vázán slibem, který jsem jí dal. Soničko, budeš  na mě mít čas zítra odpoledne?"

Soňa aneb Branno-sportovní den: co bylo dál (29)

Jmenuji se Soňa, mám černé vlasy a - řekněme - plnoštíhlé tělo. Dlouhá léta z povzdálí sleduji na internetu spankingovou problematiku. Nikdy jsem ale nic nenapsala, třebaže i já mám za sebou nejeden zážitek, kolem jakých se tyto stránky točí.

Dnes jsem narazila na povídku Branno-sportovní den od jakéhosi Aloyse. Čím déle jsem povídku četla, tím  více se mi popisované události zdály jaksi povědomé. A když jsem narazila na pasáž  "Jedna žena, korpulentní černovlasá čtyřicátnice, sundala podprsenku.", byla jsem doma. Ta tlustá čtyřicátnice, to jsem byla já. A pochopila jsem i to, kdo je Aloys (ve skutečnosti se jmenuje úplně jinak, ale to vy jistě všichni tušíte).

Musím říct, že Aloys napsal čistočistou pravdu, aspoň pokud se jedná o společný program. Co se dělo po půlnoci, nejsem schopna posoudit. Nebyla jsem u toho. Ale v souvislosti s těmi brannými hrami  se toho stalo víc. U toho nebyl zase Aloys.

Když Darina (i ta se jmenuje jinak) navrhla během rozpustilého večírku něco, co by se dalo nazvat spankohrátky, přejelo mi po těle příjemné mravenčení. Jistě jste pochopili, že jsem spankerka, bottom, příležitostný switch. V době popisovaného branného dne jsem byla už třináct let rozvedená, a tudíž po spankerské stránce strádající a už pořádně vyhladověná. Pomyslela jsem si, že tato pitomoučká hra u ohně by mohla být příležitostí, jak se můj zadek může dostat k tomu, na co tak dlouhé roky čeká.

Při hře jsem zvolila svlékací taktiku ne proto, že bych se bála výprasku, ale právě naopak. Myslela jsem si, že když už nebudu mít co svlíkat, při další chybě budu bitá. Celá jsem se chvěla vzrušením. Čáru přes rozpočet mi udělal šofér autobusu, pan Šafář, a čas, co tak rychle pádí, že způsobil, že jsem svůj plán nestihla dotáhnout do konce.

Zábava skončila tak rychle, že jsem se ani nepokoušela obléct si podprsenku, a při oblékání halenky jsem se netrefila do správných knoflíkových dírek. V autobusu si vedle mě sedl inženýr Tomáš, už dost namazaný. Nevím, zda si všiml mého defektu garderoby, ale každopádně mi vyjel po ňadrech, jako kdyby si toho všiml. Nechala jsem ho. Nebylo mi to nepříjemné, ale stále jsem myslela na svou neukojenou zadnici. Hypnotizovala jsem Tomáše, aby rukou, kterou mi hnětl prsník, zajel níž, ale on měl na svém přijímači vybité baterky.

Když jsme se blížili k našemu městu, navrhla jsem mu, že jestli chce, může jít se mnou domů. Dlouho nevěděl, co od něj chci, ale když jsem mu pohladila rozparek, pochopil a souhlasil.

U mě doma jsem otevřela láhev ginu a nalila do hořčičáků. Za třináct let spankové abstinence jsem strašně toužila po tvrdším dráždění erotogenních zón, po muži, který by pochopil, co potřebuji. Měla jsem sice občas, dost zřídka, sexuální partnery, ale žádnému z nich jsem se neodvážila říct, ba ani naznačit, co mám ráda, natož ho požádat, aby mi to udělal. Ale teď už jsem to opravdu nemohla vydržet. Dvojsmyslné narážky u táboráku, spousta vína a teď i gin,  to všechno odplavilo mou stydlivost a mé zábrany. Na ex jsem dopila zbytek alkoholu, postavila se, a požádala Tomáše, aby mi nařezal na holou prdel.

Tomáš poněkud vystřízlivěl a ožil. Potom mi přikázal, abych se svlékla. Chvíli žmoulal mé pětky, tentokrát už ničím nekryté, a něžně mě hladil po zadnici. Potom pravil, "Na takovýhle zadek by to bylo nejlepší prutem." A poslal mě ven, abych nějaký prut přinesla. Tak jsem po něčem takovém toužila, že mě ani nenapadlo, že by mě venku mohl potkat někdo ze spolunájemníků. Vyběhla jsem tak, jak jsem byla, a za chvíli se vrátila s forsythiovým prutem a s několika tenkými proutky z břízy. Měla jsem štěstí. Byla jedna hodina v noci, a nikoho jsem nepotkala. I když ... možná, že by mi nebylo docela proti mysli, kdyby mě potkal nějaký muž ze sousedství a dovtípil se, na co asi v noci potřebuju pruty, a nahá k tomu.

Když jsem se vrátila, Tomáš byl ve slipech. Přehnul si mě přes žehlící prkno, které jsem včera zapomněla odložit do komory, a hrál si s mými vnadami. Potom se pustil do mrskání tím silnějším prutem. Po celém těle mi naskočila  husí kůže, a začala jsem vlhnout. Tomáš to dělal dobře, a ne surově. Napadlo mě, jestli to už někdy neprováděl. A jelikož moje zábrany byly rozpuštěné ve víně a v ginu, tak jsem se ho na to zeptala. "Jo," odpověděl. "V mládí jsem narazil  na dvě, tři ženy, co jim to dělalo dobře." Když jsem měla dost, požádala jsem ho, aby přestal. Poslušně mi vyhověl. Po chvíli oddechu mě opatrně položil na záda na koberec a přikázal, abych roztáhla nohy. Březovým proutkem mě pak velmi jemně švihal po vnitřní straně stehen, podbříšku a po mém chlupatém kvítku. Jak už jsem uvedla, měla jsem řadu zkušeností, ale toto bylo pro mě nové. Trochu jsem zalitovala, že jsem Tomáše nepoznala dřív.

Už zcela vystřízlivělému Tomášovi jsem pak stáhla slipy, a dovolila mu udělat to, kvůli čemu přišel. Nebylo to špatné, ale v dnešní noci to bylo jen na stříbrnou medaili.

Já jsem ale docela střízlivá nebyla. Už ani ne tak od  alkoholu, jako spíš od euforie. Když jsem Tomáše ráno po několika dalších kolech spankingu a různých forem sexu doprovázela na zastávku trolejbusu, zeptala jsem se ho, jestli by si to chtěl někdy zopakovat. Po delší přestávce, o které se zmíním později, chodil asi dvakrát měsíčně, ale po roce odešel do jiného zaměstnání a sešel mi z očí, a já jemu z mysli. Nicméně na seance s ním ráda vzpomínám, s vlhkostí v očích, i jinde.

V té době, a vlastně už i předtím, se mi líbil ten kluk, co si říká Aloys. Byl to bezvadný, všeobecně oblíbený muž, ale působil tak strašně seriózním dojmem, že jsem si netroufla se k němu ani přiblížit, natož pak mu nabízet své tělo a zadek (nebo spíš zadek a tělo?). Kdybych bývala věděla, za jakých okolností se sblížil s Darinou, bývala bych jí ho přelanařila. Ale asi by se mi to dělalo těžko. I Darina totiž byla bezvadná holka.

Darina aneb Branno-sportovní den (38)

Jedním z mála zpestření šedivého života za předchozího režimu byly takzvané branno-sportovní hry. Nevím už který sjezd KSČ se zabýval nízkou úrovní připravenosti obyvatelstva čelit napadení imperialisty a diverzi antisocialistických živlů, a zavázal státní podniky a organizace, což byly všechny, aby pro své zaměstnance jednou ročně - v pracovní době - organizovaly branno-sportovní den. Na rozdíl od ostatních nápadů strany a vlády, které byly přijímány s více či méně utajovaným  odporem, se toto opatření  setkávalo se vstřícným ohlasem. Boj proti imaginárnímu nepříteli byl většinou sranda, a hry  byly, mimo jiné, příležitostí k seznámení pracovníků firmy, jakých jinak, po pravdě řečeno, moc nebylo. Bylo třeba plnit plán. Po hrách obyčejně následovala aspoň jedna svatba.

Hry se pořádaly na velké pasece v poměrně zachovalém jehličnatém lese, na níž se nacházelo několik opuštěných a zanedbaných srubů, většinou pouhých přístřešků bez bočních stěn, které kdysi sloužily lesním dělníkům. Pár laviček z neotesaných klád. Uprostřed paseky bylo předpisově založené ohniště pro táborák, dokonce s nachystanou hraničkou a zásobou roští na přikládání. Povinnou součástí her byl přespolní běh. V lese jsme honili narušitele, když jsme ho dohonili, stříleli jsme po něm ze vzduchovky, a pokud jsme ho netrefili, doráželi jsme ho gumovými granáty.

Když jsem čekal, než se pro mě uvolní granát (centrální muniční sklad nám dodal jen čtyři), ocitla  se vedle  mě jedna z nejnovějších akvizic firmy, půvabná doktorka Darina, na kluka ostříhaná dívka krátce po skončení vysoké školy. Aby řeč nestála, pochválil jsem ji, že má hezkou prdelku. Což byla ostatně pravda. "Ta si přímo říká o poplácání." "Stačí říct," pravila Darina. "Němému děcku ani vlastní máti nerozumí." Pochopil jsem to jako povzbuzení a lehce jsem ji plácl přes plavky. Ustrašeně se rozhlédla, jestli nás nikdo nevidí, a šeptla, "Tady ne." V tu chvíli se uvolnily granáty, a my jsme šli bojovat za vlast, posilňovat mír. Otázka krásy zadečků a jejich odborné údržby se pro tu chvíli ocitla na vedlejší koleji.

Po skončení povinného programu přišly na řadu volné jízdy. Pseudosportovní soutěže, jako poskakování ve dvojicích opačného pohlaví v zavázaném pytli, párová konzumace uvařeného párku, nebo sestřelování borových šišek z hlavy badmintonovým míčkem. Zvláště oblíbenou kratochvílí bylo přetahování lanem, které umožňovalo nesankcionované dotyky, často dosti  nestoudné. Dlužno dodat, že nejen ze strany pánů. Mezitím, ovšem, obřadné tykání těch, kteří si dosud netykali, a popíjení vína a jiných návykových tekutin z přinesených zásob. O tom, aby pracující během branných her netrpěli nedostatkem alkoholu, nebylo v usnesení KSČ ani slovo.

Odpoledne se někteří méně uvědomělí jedinci začali vytrácet. Přece nebudou "pracovat" přesčas, že. V devět hodin večer zůstalo osmnáct nejvytrvalejších, vesměs už s velmi dobrou náladičkou. Mužský živel měl nevelkou převahu Posedali jsme si kolem ohně, a někdo navrhl, abychom si zahráli na fanty. Někdo řekne nějakou větu, soused po levici řekne další smysluplnou větu tak, aby na předchozí navázala, a tak dál. Nakonec měl vzniknout nějaký souvislý  dadaistický příběh. Kdo nebude umět do desíti sekund pokračovat, nebo jeho věta nebude smysluplná, dá fant, tj. část oblečení. Doktorka Darina namítla, že některým by odevzdávání fantů v této podobě mohlo být žinantní, a navrhla, abychom si mohli vybrat: buď fant, nebo dostat na zadek od souseda/ sousedky po pravé straně. Při první chybě jednou, při druhé dvakrát... Mužská část byla proti. Toto opatření sníží pravděpodobnost, že se na světlo boží dostanou intimní části milých kolegyň. Ale nakonec pánové k tomuto uspořádání přikývli, neboť otázka zněla - buď možnost si vybrat, nebo nic. Koneckonců, plácnout si po zadečku také není od věci.

Hra se rychle rozběhla na plné obrátky. Nastalo všeobecné veselí s výbuchy hurónského smíchu. Uvažoval jsem, kdy se nějaký jelen nebo jezevec přijde podívat, co se to v lesním království děje. Dámy si většinou zvolily bití, pánové naopak striptýz. Bylo zajímavé sledovat ženy, jak k bití přistupují, a jak se přitom tváří. Ukázalo se, že spankerek je víc, než se všeobecně soudí.

V jedenáct hodin bylo osm chlapů v trenkách a jeden zcela nahý, držící si mezi nohama lopuchový list. Jedna žena, korpulentní černovlasá čtyřicátnice, sundala podprsenku. Darina byla pětkrát bita, bohužel, nikoliv ode mě. Zvláštní, že jí teď nevadilo, že ji někdo uvidí. Vnucuje se mi podezření, že své věty kazila naschvál. Já jsem zůstal nedotknutý. Nebitý, nesvlékaný. Alkohol na mě totiž na rozdíl od většiny lidí působí jako stimulans, nikoliv jako sedativum. Po víně bývám vtipný a pohotový, a plynně hovořím aspoň dvěma cizími jazyky, což, bohužel, se o mě  v střízlivém stavu  říct nedá. Mé věty tedy neměly chybu, a jako jediné plnily zadání, že se má dospět k dadaistickému příběhu. Dostalo se mi potlesku a výkřiků "Bravóóó".

Ve čtvrt na dvanáct se postavil šofér autobusu, který nás měl odvést zpátky do města. Seděl s námi u ohně, nepil, hry se nezúčastnil, ale nepochybně se skvěle bavil. "Vážení, jsem sjednán do čtyřiadvacáté hodiny, a nemíním kvůli vám přesčasovat ani minutu. Odjíždíme." Dva kolegové lopatami udusili narychlo už jen slabě doutnající oheň, a já se šel zatím vyčůrat. Vypitého vína bylo docela dost.

Třebaže mi to netrvalo moc dlouho (aspoň, jak jsem myslel),  když jsem se vrátil na parkoviště, viděl jsem z autobusu už jen zadní světla.

Sklapla mi čelist. Co teď, a co potom? Ze zadumání mě vyrušila tmavá postava blížící se od jednoho ze srubů.

Darina.

"To jsme dopadli," říkám. Ona nic. Jen na mě v bledém měsíčním světle cenila své bělostné zuby. Šli jsme si sednout na kládu a povídali jsme si. Stále bylo o čem. Byla chytrá, rozhleděná, měla široký záběr, a nadto bohatou a správnou češtinu, což u přírodovědců nebývá pravidlem. Kolem jedné hodiny jsem se osmělil. "Jsme tady teď sami. Smím ti trochu naplácat na zadničku?" Na okamžik se mi přivinula k boku a řekla, "Hlupáčku, proč myslíš, že jsem nechala ujet ten autobus?"

Zašli jsme za chatku nalámat nějaké pruty. Cestou zpátky k naší kládě jsem ji párkrát švihl přes rifle. Zase na mě vycenila svoje skvostné zuby. "Tys asi moc ženským nenaplácal, že?" Svlékla si ty džíny a klekla si ke kládě. Vystrčila na mě plavky, které jsem už dnes jednou viděl. Vlastně včera. Mrskal jsem ji přes ně prutem. Semtam se mi podařilo se netrefit a švihnout ji přes stehna. Asi po deseti minutách si vyžádala oddech. Když vstávala, políbila mě na ústa. Přisedla si ke mně, a pokračovali jsme v přerušeném rozhovoru. Když jí otrnulo, vstala a přikázala mi, abych jí stáhl kalhotky. Stáhl jsem jí je ke kolenům, ale ona si je kopáním shodila na zem. Položila se mi přes klín a zašeptala, "Teďka rukou, jo?" Plácal jsem ji střídavě po obou půlkách. Teď už jsem jaksi věděl, co dál. Chvílemi jsem přestával s plácáním a hladil ji po hýždích, po stehnech i mezi nimi. Ochotně mi vycházela vstříc a dovolila mi prsty důkladně promasírovat obě dírky. V další pauze si svlékla košili. Podprsenku pod ní neměla. Přemýšlel jsem, kdy si stihla svléct tu od plavek. Žeby tehdy, když jsem si šel ulevit?

Teď si mi sedla na klín obkročmo. Líbala mě, a já jsem ji jednou rukou objímal, aby nespadla, a druhou hladil, kam jsem jen dosáhl. Občas jsem ruce prostřídal. Když ji začala bolet pánev od toho dlouhého rozkročení, sedla si znovu na kládu. Bál jsem se, aby si nezadřela třísku do těch krásných polokoulí. Přitulila se ke mně a do ruky mi vklouzlo její pravé ňadro. Asi trojka. "Chtěl bys to zkusit i ty?", ozvala se. "Zkusit co?" "Našupat na zadek. Jestli se teda nebojíš." Bál jsem se. Moc jsem se bál, ale strašně jsem se styděl to přiznat. A kromě toho jsem pochopil, že toto je zkouška, jestli vznikne nějaký vztah, nebo ne. Tak jsem řekl., "Tak jo," ale cítil jsem, že mám v krku knedlík. Jistě to poznala. "Tak fajn," řekla. "Kalhoty dolů. Zatím jen ty vrchní."

Zaujal jsem u klády stejnou polohu, v níž byla ona předtím. Začala mírně a postupně přidávala na razanci. Hned od začátku jsem cítil, jak se mi zvedá úd. Začalo to být vcelku příjemné. Zadek už mě docela pálil, když zavelela, "A teď donaha." Když jsem se svlékal, bál jsem se, aby nevšimla, že mi stojí. Ale marně. "Nemusiš se stydět, že se ti postavil. Kvůli tomu se to ostatně dělá." Výprask na holou byl dost nekonečný, ale nakonec jsem to zvládl. Cítil jsem se po něm jaksi očištěný. Fyzicky i morálně. Všechen  stres za léta nahromaděný, jako kdyby ze mě vysublimoval. Připadal jsem si jako novorozeně.

Když mi konečně dovolila vstát, přivinul jsem ji k sobě, oběma rukama jsem ji držel za hýždě. Erektovaný penis se jí zapíchl do pupíku. I ona mě držela za hýždě, s tím rozdílem, že mě po čerstvě vymrskaném zadku dál plácala. Ale nebylo to nepříjemné. Když mě pustila, podložil jsem jí levou ruku pod zadek, pravou pod záda, a opatrně jsem ji položil do jehličí. Přiklekl jsem k ní se záměrem se s ní pomilovat. "Ochranu zřejmě nemáš?" zeptala se. Když jsem připustil, že ne, řekla, "Tak to budeme muset odložit." Trochu zklamaně jsem přikývl a svalil se k jejímu boku. Přikulila se ke mně, hlavu si položila na mé pravé rameno a pravou rukou se jala laskat mé neuspokojené pohlaví, dokud neochablo. Považovala za potřebné mi něco vysvětlit. "Víš, nejsem už panna, ale to neznamená, že souložím, kudy chodím. Takže ženskou antikoncepci nepoužívám. Když se najde někdo, komu za to stojím, počká." Smutně dodala, "Zatím se takových moc nenašlo." A tak jsme tam leželi, mazlili se, a povídali si. Kromě Toho, mi dovolila úplně všechno. Když Měsíc zbledl a začaly blednout i hvězdy, vstala, a když jsem se neměl k témuž, uchopila dlouhým používáním už roztřepený prut a ještě mě s ním párkrát přetáhla. Kupodivu se mi znovu postavil.

Když jsme si vzájemně smetali jehličí ze zad i odjinud, zašeptala, "U mě na svobodárce budeš mít kdykoliv dveře otevřené. Vždy budu nachystaná vynahradit ti ten dnešek."

Pooblékali jsme se, sbalili si ruksáčky, a vyrazili k asi kilometr vzdálené zastávce ČSAD, abychom stihli první dělnický autobus v 5:30.

Vojta Kiďák Tomáško (z webu)

"Zdálo se mi o nás dvou a svět se málem zbořil,
ležela jsi na bříšku, jak tě pán Bůh stvořil.
Ležela jsi na bříšku a trochu jsi se chvěla,
a pak jsi řekla udělej, co se tajně dělá.

Marně pátrám v paměti, čím tě lásko vzruším,
píšu básně milostné a vrážím do nich duši,
veršuju a veršuju a nemám ani zdání,
že mi kašleš na básně a že máš jiná přání.

R: Pětadvacet na holou a nezavírej víčka,
pětadvacet na holou, už ti rudnou líčka,
pětadvacet na holou a člověk jenom žasne,
že je lepší být u toho, než o tom psát básně"

Tomáško, Vojta Kiďák - Srpnové trávy

Dora aneb Uklízečka

Během studia na vysoké škole jsem bydlel na koleji. Byla to pěkná kolej, dost moderní. Buňky se skládaly ze dvou pokojíčků, každý pro dva studentíky, maličké umývárníčky se záchodíčkem a společné předsíňky s věšáčky a přihrádečkou na botičky. Jediné, co chybělo k tomu, aby se kolej dala označit za opravdu moderní bylo to, že sprchy byly mimo ubytovací část, a to dokonce ani ne na poschodí, ale v suterénu, ve vzdáleném křídle budovy.

Většina studentů se chodila sprchovat večer, a to byl ve sprchách dost frmol. Někdy bylo třeba čekat dvacet, i více minut. V suterénu bylo přítmí, vlhko a chladno, a celkově tam bylo prostředí dost pochmurné. Proto jsem se začal chodit sprchovat brzy ráno, když většina studentů ještě vyspávala. V té době jsem byl ve sprchách většinou sám.

Většinou.

Jednou jsem si ale všiml, že ve sprchárně někdo chodí. Ale po příchodu toho někoho nenásledovaly obvyklé zvuky, jako svlékání a ukládání šatstva, šustění zatahovaného závěsu a pouštění vody v některé ze sousedních kabin. Nic! Jen kroky, zatraceně blízko mé kabiny. Poněkud mě to znervóznilo.

Situace se opakovala i v dalších dnech. Vyvrcholilo to tím, že se jednoho dne kdysi bílé ponožky v kdysi bílých teniskách zastavily přímo pod dolním okrajem závěsu mé kabiny.

Prudce jsem závěs odhrnul. Čekal jsem, že uvidím někoho ze studentů, ale před mou kabinou stála - ženská, nejspíš uklízečka. Asi třicetiletá, dost vysoká, s kaštanovými, ale dlouho nemytými vlasy, při těle, ale nikoliv tlustá, v kdysi bílém pracovním plášti. Popadla mě zuřivost. Vtáhl jsem tu ženskou do kabiny a nedbaje, že se pod sprchou namočí, jsem ji levou rukou přidržel a pravou začal vyplácet po dost širokém zadku. Přitom jsem jí v jednom kuse nadával. "Ty mrcho šmírácká, zachtělo se ti mladého masa, ale já ti tu tlustou prdel tak zmaluju, že se ti to tvoje voyeurské hobby zprotiví. Já ti ukážu." Jak jsem ji bil po mokrém plášti, voda se jen tak rozstřikovala na všechny strany, a tak jsem jí plášť vyhrnul, a kdysi bílé bavlněné kalhotky stáhl do půlky stehen. Plácání po holém zadku se s ozvěnou odráželo od stěn sprchárny vykachličkovaných kdysi bílými obkládačkami.

Když jsem měl pocit, že má dost, trochu jsem se uklidnil. Vystrčil jsem tu ženskou ven, a začal jí zase vykat. "Jestli se tady ještě někdy objevíte, tak si mě nepřejte."

Objevila se už za několik dní. Když se špinavé tenisky objevily pod závěsem, a já ho odhrnul, už ne tak razantně, stála tam, v celé kráse. "Už jste tady zas?" zeptal jsem se unaveně. "Budete mě bít?" "Ne, proč?" pravil jsem. "Že vás šmíruju." "Tak si šmírujte, když vás to baví," odpověděl jsem. Měl jsem dobrou náladu. Předchozího dne jsem s výborným prospěchem absolvoval velmi důležitou zkoušku, a kromě toho - byl jsem docela dobře vybaven a měl jsem v té době nadrženým ženským co ukázat. Ještě se chvíli okouněla, a potom odešla. Nepochybně zklamaná.

Když přišla potřetí, vyšla s barvou ven. "Chtěla bych vás poprosit, abyste mi naplácal na zadek. Jako tehdy poprvé." Tentokrát její plášť byl bílý, nikoliv kdysi bílý, na nohou měla fungl nové tenisky, vlasy měla umyté a opatřené nikoliv vrabčím hnízdem, ale účesem od profesionála. A měl jsem pocit, že byla docela malinko namejkapovaná. Ta ženská mě začala trošičku bavit. "Musím jít na přednášky", pravil jsem. Ale když jsem viděl její nešťastný výraz, přišlo mi jí líto. "Ale co byste řekla v osm večer? Místo navrhněte vy." Dlouho přemýšlela. Pak řekla, "Dobře, v osm. Ale mám jen jedno místo, které je jen moje. Uklízečský kumbál tady v suterénu." Potvrdil jsem místo a čas setkání, a potom jsem se zeptal, "Jak vám mám říkat?" "Jmenuju se Dora, Dorota." To jméno se docela hodilo k jejímu image z prvních dvou setkání. K tomu dnešnímu ale bylo jako pěst na oko. Ještě chvíli se fascinovaně dívala na mé přirození, a pak pomalu odešla. Byl nejvyšší čas, protože přirození už začalo levitovat. Aby mě viděla v této situaci, to se mi ani dost málo nehodilo.

V dohodnutou dobu jsem se dostavil na dohodnuté místo. Dora tam už byla. Měla na sobě květované letní šaty, a můj ranní pocit, že je malinko namejkapovaná se změnil v jistotu. Zacítil jsem vůni ladící s těmi květy na šatech.

Její kumbál stál opravdu za všechny peníze. Byl sotva metr široký, s malým okýnkem u stropu, hledícím do záhonu s nějakými vysokými trvalkami, snad chryzantémami, a po obou bočních stěnách stály regály s hadry, metlami, košťaty, prášky a jinými čistícími prostředky. Dora se otočila ke mně zády, a já jsem začal s výpraskem. Tedy, chtěl jsem začít. Ale jak jsem se rozmáchl k první ráně, zavadil jsem rukou o ty krámy na policích, a krabice, sklenice a plechovky s prášky, hadry, smetáky a kartáče se na nás začaly sypat jako lavina. Když jsem se pokusil té pohromě vyhnout, vrazil jsem do šteláře na druhé straně, a shodil na sebe plastikový kbelík a hadici od vysavače. Jen zázrakem se žádný prášek nevysypal a žádný roztok nerozlil, žádná sklenice nerozbikla. Jen zázrakem jsme Dora ani já  nepřišli k úrazu.

Pomohl jsem Dorotě uklidit tu spoušť, a pak jsem řekl, "Takhle by to nešlo. Musíme něco vymyslet." Už jsem přivykl myšlence, že s Dorou k sobě tak nějak patříme, a nechtělo se mi couvnout kvůli nějakým pitomým košťatům.

Na druhý den přišla ke mně do sprchárny. Řekl jsem jí, že vím o jednom místě dost daleko v lese, kde si zemědělské družstvo z jedné nedaleké vesnice zřídilo meruňkový sad. Zajdeme tam dnes, hned, jak bude mít Dora po práci.

Odpoledne jsme vyrazili. Cestou lesem jsme se docela zkamarádili. Je jí sedmadvacet let, žije jen s matkou, otec od od nich odešel, když byla ještě v peřince, sourozence nemá, matka si po otcově odchodu nikoho nenašla. Dora má střední školu, ale matka jí nedovolila najít si kvalifikované zaměstnání, protože by se prý "zkurvila" a dopadla stejně, jako ona. Uklízečské zaměstnání jí našla matka v naději, že při něm nepotká žádného chlapa. Než jsem se jí stihl zeptat na její zálibu v nahých mužích, byli jsme na místě.

Plantáž byla směrem k lesu ohraničena nízkou kamennou zídkou, nebo spíš aglomerací kamení, vysbíraného z pozemku při zakládání sadu. Posadil jsem se na to kamení a naznačil Doře, že se mi má přehnout přes kolena. Začal jsem ji zlehka plácat po stejných květovaných šatech, které měla na sobě včera. Po chvíli jsem jí šaty vyhrnul a kalhotky stáhnul do půl stehen. Vykoukla na mně jedna velká fialová podlitina, na několika místech krvácející. Z výprasku nebylo zas nic.

"Proboha, kdo ti to udělal?", zeptal jsem se. A zatím, co jsem ji něžně hladil po těch zakrvavených půlkách, vyprávěla tu část svého příběhu, kterou cestou sem zatajila . Matka ji pravidelně bije za každou hloupost, někdy i imaginární, ale tento výprask na holou dostala za to, že si dovolila jít ke kadeřníkovi, a že se včera přes zákaz vydala do kumbálu, aby se sešla se mnou. A večer dostane výprask znovu, neboť i dnes se očekává, že půjde z práce rovnou domů.

"Proč od ní neodejdeš?" zeptal jsem se.

"Nemám kam," opáčila smutně.

Na druhý den jsem nešel do školy, a celý den obíhal inzerenty nabízející pronájem.

Když se dalšího dne přišla na mě podívat do sprchy, mohl jsem jí oznámit, že mám malý domek na předměstí, jehož majitelé zemřeli a pro dědice není dost nóbl. Pronájem vyšel proto dost levně. Bude si ho moci dovolit i z uklízečského platu, a možná jí něco, nikoliv nezištně, přidám já. Je tam vodovod, kanalizace, koupelna i elektřina, a co víc člověk potřebuje. Aspoň pro začátek. Vždycky lepší než život se sadistickou dominantní matkou.

Odpoledne jsem jí pomohl odstěhovat a zakázal jí, aby řekla matce, kam odchází.

V dalších dnech jsem jí po večerech chodil pomáhat se zařizováním.

Asi po deseti dnech jsem navrhl, že bychom se mohli podívat, jestli se jí zadek už zahojil. Zajímavé, dokud jsme byli jeden pro druhého cizí, ochotně se přede mnou nechávala svléct. Teď, když jsme si byli - skoro - blízcí, začala se stydět. Musel jsem použít mírné násilí, abych ji přehnul přes koleno a stáhl kalhotky. Když měla kalhotky u kolen, přestala bojovat, uvolnila se, a čekala, co bude. Když nehrozilo, že mi uteče, mohl jsem ji přestat držet. Sukni jsem jí vyhrnul na záda a začal ji plácat po už zcela zahojené zadnici. Dělal jsem to docela jemně, a Dorotka spokojeně vrněla. Mezi vyplácením jsem ji laskal po růžovém zadku. Po chvíli jsem se odvážil zajet níž. Po krátké zastávce na análu skončily mé prsty na ohanbí porostlém jemnými světlounce hnědými chloupky. Dorotě naběhla na zadku husí kůže. Považoval jsem to za signál, že můžu pokračovat. Vzápětí to potvrdila i verbálně. "Jůj, to je příjemné!"

Zmocnilo se mě podivné tušení, že to ještě nikdy nezažila. Zeptal jsem se jí na to. "Ostatní kluci ti to nedělají?" Mé tušení se naplnilo. Byla naprosto nezkušená. Slovo "zkurvit se", kterým jí hrozila matka, se ukázalo být pouhým prázdným slovem. Fakticky nevěděla, o co jde.

Ještě jednou jsem ji opatrně plácl, a nařídil jí, aby se oblékla. Svařili jsme si víno, zhasli světlo a začali jsme si povídat. Přesněji řečeno, já jsem začal povídat. Udělal jsem jí dlouhou přednášku o tom, jak to chodí mezi mužem a ženou, jaká jsou při tom peripetia, jaká to má pozitiva, a jaká to přináší rizika, zejména pro ženu, obzvláště pro ženu nezkušenou. Než jsem odešel na kolej, řekl jsem jí, že zítra ji vyzkouším, co si zapamatovala.

Nazítří, cestou z přednášek jsem se zastavil v antikvariátu a koupil ohmatanou ilustrovanou příručku sexuální výchovy pro naprosté začátečníky. V autobusu na Dorotino předměstí jsem příručku skoro celou přečetl, abych se ujistil, jestli jsem včera na něco nezapomněl.

Když jsem dorazil do domku, čekala mě Dora s večeří, vlastnoručně připravenou. Nebyly to žádné lukulské hody, nicméně jsem její snahu ocenil bratrským polibkem na tvář. Po večeři jsem jí ukázal knížku. Probrali jsme všeobecnou část. Ze včerejška si toho moc nepamatovala, ale nedělal jsem z toho tragedii. Když jsme probírali ženské pohlavní orgány, nařídil jsem jí, aby se svlékla. Tentokrát to učinila  vcelku ochotně. Úplně nahou jsem ji viděl vlastně poprvé, a tak jsem si ji dost dlouho zvědavě prohlížel. Potom si lehla naznak, a já jí vysvětlil, co jsou to erotogenní zóny, a s každou z nich jsem se neopomněl důkladně polaskat. Neopomenul jsem ani jazyk. Zdálo se, že se to Dorotě líbí. U přirození jsem se zastavil na delší dobu. Přiznala se, že něco podobného si dělá i sama, ale se mnou je to mnohem příjemnější. A jazýčkem si tam nedosáhne.

Když jsme přešli k mužským orgánům, Dora plaše navrhla, abych se svlíknul i já. Rád jsem jí vyhověl. Vždyť mě neviděla nahého od té doby, co jsem našel ten podnájem. Tentokrát jsem už neměl starost o to, že bude panáček levitovat. Pro názornost výuky, kterou jsme procházeli, to bude dokonce prospěšné.

Zeptala se mě, jestli si může sáhnout. Pravil jsem, že nejen, že může, ale v rámci instruktáže, kterou provádíme, že musí. Vysvětlil jsem jí, co je předkožka a co je žalud, a co to s penisem udělá, když ho hladí ženská ručka. Ukázal jsem jí, jak se předkožka stahuje, a vyzval ji, aby se nelekla, že když se s údem manipuluje delší dobu, tento se začne křečovitě chvět a nakonec z dírky, kterou se čůrá, něco stříká, někdy pod dost velkým tlakem.

Dalšího dne jsem jí ukázal, co je to kondom, na co slouží, a jak se používá. Měla dětinskou radost, když mi ho mohla do omrzení navlékat a svlékat. Pochopitelně to špatně dopadlo. "Vidíš, co děláš?" okřikl jsem ji dobromyslně. "Víš, co bys zasloužila?" "Výprask?!?" Zajiskřilo se jí v očích, a hned se i předklonila. "Kdepak," říkám. "Takhle ne. Pěkně všechno dolů." Už nedostala od té doby, co jsem zjistil, že je panna. Tak byla pěkně vyhladovělá. Tentokrát to nebylo jen rukou, jako vždycky předtím, ale povolal jsem na pomoc i pásek. Neskrývala své potěšení.

Dalšího dne jsem usoudil, že je teoreticky dost připravená, abychom přistoupili k praxi.

Potom jsme spolu praktikovali skoro denně a pěkně si to užívali. Někdy v této době jsem jí zařídil místo sekretářky vedoucího jedné z kateder mé fakulty. Ke štěstí sexuálnímu jí přibylo štěstí všeobecně občanské a finanční.

Asi po půl roce se po souloži ke mně přitulila celým tělem, a neobvykle dlouho se se mnou mazlila. Zdálo se, že se chystá mi něco říct. Tušil jsem, že to bude něco závažného, ale že to bude tak závažné, to jsem opravdu netušil. "Už ke mně nechoď," zašeptala, a přivinula se ještě blíž. Její tvrdé bradavky mě tlačily do žeber. V očích měla slzy. "Šéf mě požádal o ruku," pravila tiše. Odmlčela se, a potom dodala ještě tišeji, "Souložíme spolu už pár měsíců." 

Bylo mi to líto. Měl jsem ji opravdu rád. Ale musel jsem připustit, že jsem pro ni nebyl perspektivní partner. O řadu let mladší, nedostudovaný, bez peněz, bez postavení. A tak jsem jí požehnal.

Na svatbu mě nepozvala. Ale za několik měsíců mi zavolala, abych jí přišel naplácat na holou. Manžel je skvělý, ale pro toto prý nemá pochopení.