Slávinka aneb Poškrabek

Spíš pro starší generaci, která bude rozumět souvislostem

Jmenuji se Květoslava, ale všichni mi říkají Slávinka, a narodila jsem se jako poškrabek.

Slovník jazyka českého definuje toto slovo jako "poslední dítě."  To je ale poněkud nepřesné. Poškrabek je sice poslední dítě, ale dítě narozené po předposledním s velkým časovým odstupem. To je můj případ. Když jsem se narodila, bratru Pavlovi bylo už dvanáct.

Poškrabek je obvykle nejmilovanějším členem  rodiny. Každý ho miluje, a on všechno může. A nikdo ho nikdy za nic nepotrestá. Situace je ještě horší, je-li poškrabkem holčička.

Že všechno můžu, jsem se naučila velmi brzy. Už jako kojenec jsem se hystericky zalykala štěstím, když se matka rozplakala poté, co jsem ji při kojení bolestivě kousla do prsu prvním zubem. To vím, ovšem, pouze z ústního podání.

Když jsem trochu povyrostla, zjistila jsem, že kromě toho, že jsem poškrabek, existuje další důvod, proč jsem nepotrestatelná. Můj táta byl totiž v té době mocným komunistickým papalášem krajského formátu. Tak jsem Pavlovi, matce i otci znepříjemňovala život z titulu toho, že jsem poškrabek, sousedům, prodavačce v mlékárně, úřednici na poště, spolužákům a učitelům z titulu toho, že jsem děckem jednoho z nedotknutelných. Doma jsem prováděla nejrůznější podrazy a naschvály. Namátkou uvádím, že jsem pustila kozu do matčiny květinové zahrádky, bratrovi jsem skoro hotový, velmi komplikovaný výkres do deskriptivní geometrie schválně polila tuší. Tátovi jsem schovala klíče od auta, takže musel jet na sjezd KSČ vlakem. Nejen, že nestihl začátek sjezdu, ale zmeškal i svůj vlastní referát. O přestávce jednání si ho pozval na kobereček sám soudruh Hendrych, a na druhý den o tom psalo Rudé právo.

Zatímco doma se jednalo většinou o úsměvné lumpárny, kvázi aprílové žertíky jako vystřižené z němých amerických grotesek a z televizních Bakalářů, pro vesnici, která si bůhvíproč říkala městys, a zejména pro školu, jsem objevila zbraň daleko většího kalibru: udávání.

Na základě mých udání sice nikoho nepověsili, jak prý tehdy bylo obvyklé, ani se nikdo nedostal do vězení, nicméně jsem porozlévala mnoho žluči, mnoha spoluobčanům jsem zdvihla adrenalin, a jedna rodina se z našeho městečka  musela dokonce odstěhovat, aby nemusela snášet hanbu, kterou jsem jí způsobila. Zloba a zášť poškozených se kupodivu neobracela proti mně, ale proti mému tátovi za to, jakého komunistického parchanta ze mě vychoval. Přitom to byl právě táta, kdo mé skandály žehlil a často kompenzoval nemalými částkami z vlastní kapsy. Nikdy mi ale nenařezal, ani jinak nepotrestal. Byla jsem přece poškrabek.

Největší a současně poslední podraz jsem provedla klukovi, který se jmenoval Kuba. Ten byl mezi kluky nejlepším žákem. Já byla nejlepší mezi holkami, ale Kubovi jsem sahala tak po kolena. V posledním ročníku základní školy, v době, kdy zuřil první pražský majdan, později známý jako Prasklé jaro, jsem o přestávce zaslechla, jak Kuba kamarádům zasvěceně  vypráví, že Dubček je ruský agent, kterého si najal Brežněv, aby provedl u nás státní převrat a domrvil poměry v naší zemi do té míry, aby sem Sověti  museli poslat vojska, jejichž rozmístění vlastenecký prezident Novotný nechtěl dovolit.

Neměla jsem nic jiného na starosti, než běžet za ředitelem školy a na Jakuba žalovat. Ředitel nebyl sice žádný zažraný partajník, ale bál se o své korýtko, a proto polepil Kubovi kádrový posudek tak, že ho nevzali na gymnázium. V srpnu se sice ukázalo, že měl Kuba stoprocentní pravdu, ale kdo by opravoval kádrové posudky, že? Zejména ty polepené. Když šel Jakub se závěrečným vysvědčením, na němž samé jedničky byly korunovány trojkou z mravů, kolem mé lavice, zasyčel mezi zuby "to si odsereš".

Tehdy začala moje řadu let trvající noční můra. Konečně jsem si uvědomila, že mé chování je nesnesitelné, a že pohár trpělivosti naší obce přetekl. Bála jsem se vycházet sama z domu a v každém stínu jsem viděla Jakuba, jak se za mnou plíží a chce mě zabít, ne-li něco ještě horšího. Po prázdninách, když jsem měla nastoupit do gymnázia, jsem odmítala jezdit sama vlakem do okresního městečka, a aniž jsem doma prozradila, čeho se bojím, vydíráním jsem dosáhla toho, že si Pavel změnil pracovní dobu ve své fabrice ve městě, aby mi mohl dělat gardepána. Když jsem byla ve druhém ročníku, Pavel měl vážnou známost, a každodenní doprovázení rozmazleného poškrabka by mu zcela nabouralo soukromí. Proto rezolutně mé další doprovázení odmítl.

Musela jsem tedy jezdit do školy sama, a každá minuta, kdy jsem byla mimo domov, mi přinášela nesmírné duševní útrapy.

Noční můra vyvrcholila v období takzvaného svatého týdne před maturitou, kdy ke strachu z Jakuba přibyla panická hrůza z toho, že nedokážu odmemorovat všechny ty hlouposti, které byly podmínkou pro složení zkoušky dospělosti. Poslední den už jsem to nemohla vydržet. Posbírala jsem sešity a učebnice, a nacpala je do nejnižší zásuvky svého psacího stolu, abych je neměla na očích.

Hodila jsem na sebe seprané tričko a dlouhou květovanou sukni, a celá omámená jako po nějaké droze, jsem vyrazila ven. Neměla jsem žádný přesný plán, a šla jsem, kam mě oči vedly a nohy nesly. Aniž bych na to myslela, vedly a nesly mě do lesa, který začínal kousek za naší zahradou, kde jsem předtím, než vypukla má noční můra, byla snad tisíckrát. Nejprve s rodiči, nebo s některým z nich, potom se školou a konečně i sama. Kvůli mé hnusné povaze jsem neměla žádné kamarády, se kterými bych sem chodila. Teď jsem tady nebyla čtyři roky, a les se mi zdál být nějaký řídký, kopec nějaký nízký. To, co kdysi byl výlet na půl dne, jsem teď prošla ani ne za hodinu.

Kousek pod vrcholem kopce stál ošarpaný srub, v němž za lepších dob svačili a převlékali se lesní dělníci. Odkdy jsem tady byla naposledy, se srubu rozpadla celá přední stěna, takže teď by se hodilo mluvit o něm spíš jako o přístřešku.

Zdálky jsem viděla, jak nějaký vysoký, urostlý muž, do půl pásu nahý, hobluje na improvizovaném ponku dřevěnou desku. Když jsem přišla blíž, viděla jsem že je to Jakub (ten ale za ty čtyři roky vyrostl a zmohutněl). Paradoxně ze mě náhle spadl všechen ten letitý strach, a najednou jsem přesně věděla, co udělám.

Jakub, když slyšel, že někdo jde, přestal pracovat, zvedl hlavu a nastražil uši. Když mě spatřil, nejprve si mě nekonečnou dobu prohlížel. Řekla bych, že dost nestoudně. "To jsou k nám hosti," řekl po hodné chvíli. Až potom si uvědomil, že by se slušelo, aby nejdřív pozdravil. "Ahoj, Květoslavo! Co tě k nám přivádí?" "Ahoj, Jakube!" odpověděla jsem stejně formálně. "Původně jsem šla jen na procházku, abych zahnala nervozitu. Neměla jsem nejmenší tušení, že tě tady najdu. Ale když už jsem tady, chtěla bych definitivně uzavřít naši kauzu." Nechápal. "Chci se ti omluvit za to, co se stalo v osmičce, a přijmout za to, i za všechna má předchozí svinstva spravedlivý trest." Stále ještě nechápal. "Za to, že jsem nažalovala říďovi, jak ses škaredě vyjádřil o našich politických hlavounech. Dubček-Svoboda, to je naše svoboda. Pamatuješ?" "Ach, to," řekl a zašklebil se. "To jsem dávno pustil z hlavy. To mě trápilo asi tak dva-tři dny. Potom jsem si uvědomil, že na gympl vlastně ani nechci. To jen můj táta měl bláhovou představu, že ze mě bude doktor. Něčeho. Ředitel, ten starý osel, mi vlastně udělal dobře. Vlastně i ty. Ostatně, on dopadl hůř, než já. Ještě před Srpnem ho majdanisté zbavili funkce, že je "konzerva", a když se doba převrátila, a k moci se dostali normalizátoři, nové panstvo zjistilo, že že je vlastně ´kontrarevolucionář´. Vyšoupli ho z partaje i ze školství. Teď maká někde v kotelně. Jak ti říkám, dávno jsem tu úsměvnou episodu pustil z hlavy." "Ale já ne," pravila jsem. "Celou tu dobu na to myslím. Věř mi, dennodenně. Zítra jdu k maturitě. A pokud si my dva, tady a hned, nevyčistíme stůl, tak na to budu myslet i tam, a tu maturitu neudělám."

Kuba dlouho přemýšlel. "A co bych měl podle tebe jako udělat?", zeptal se konečně.

"Potrestat mě," pokrčila jsem ramena. Zase dlouho přemýšlel. "Ty chceš dostat výprask?" Přejel mi mráz po zádech. Myslím, že jsem zbledla. Teď jsem dlouho přemýšlela já. "Třeba."

"Moc se mi to nelíbí, ale když tak velmi chceš..." Odmlčel se, a pak se zašklebil. "Nechci si vzít na svědomí, že kvůli mně neodmaturuješ. Skoč támhle do toho křoví a dones si nějaký prut."

Ulomila jsem dost silný prut, a zbavila ho listí. Potom mě něco napadlo, sáhla jsem si pod sukni a stáhla si kalhotky. Teď jsem tam bezradně stála, s prutem v jedné ruce, s kalhotkami ve druhé, nevědouc, kam s nimi. Neměla jsem kabelku, na sukni nebyla kapsa. Potom mě napadla spásná myšlenka: nacpala jsem kalhotky do podprsenky.

Vrátila jsem se do boudy a odevzdala prut Kubovi. Párkrát s ním švihl do vzduchu, a potom mi přitlačil záda, aby mě přinutil přehnout se přes okraj ponku. Už pár minut jsem byla zcela klidná a vyrovnaná. Ale omamná vůně čerstvě ohoblované desky působila na mé ego jako hojivý balzám.

Kuba mi vyhrnul sukni a přehodil mi ji přes hlavu. Překvapilo ho, že pod ní nic nemám. Neříkal nic, ale slyšela jsem, jak zrychleně polyká. Až po dost dlouhé době mi položil ruku na zadek, a začal mě hladit. Bylo to úžasné. Vydržela bych to do soudného dne, ale až jindy. Musela jsem zmobilizovat veškerou svou vůli, abych mezi zuby procedila, "Hladit ne. Výprask!" Moc nechybělo, abych řekla, "Napřed výprask!"

Ještě si mě dlouho jen tak prohlížel, a potom se konečně chytil prutu a dvakrát mě    dost silně švihl přes obě půlky. Vyjekla jsem. Napadlo mě, jestli jsem to s tím odhodláním ke spravedlivému potrestání nepřehnala. "Opravdu to chceš?" zeptal se. Malilinko jsem zaváhala, než jsem mu gestem ruky naznačila, že ano. Kuba se konečně pustil do vyplácení. Oproti první ráně trochu snížil intenzitu, ale zato přidal na rychlosti.  Pokusila jsem se počítat, ale ztratila jsem nit při osmičce. Nedá se současně křečovitě se držet ohoblované desky, zatínat zuby, abych nekřičela na celý les a nekousla se při tom do jazyku, a ještě k tomu počítat. Ne, to nejde.

Kuba si počínal, jako kdyby to už někdy dělal, nebo - přinejmenším - jako kdyby to měl dobře promyšlené. Střídal obě hýždě, nemrskal stále na jedno místo, občas zabrousil na stehna a na boky. Přendával si proutek z ruky do ruky, přecházel z backhandové strany na forehandovou, a dokonce se na chvíli postavil za mě, a mrskal mě podélně. Nejednou se mu podařilo trefit do intergluteálního žlábku. Když konečně skončil, absolvovala jsem mnohem víc, než příslovečných pětadvacet.

S námahou jsem se postavila a upravila si sukni. Třebaže mě všechno bolelo, pokusila jsem se o úsměv. "Děkuju ti, Kubíčku!" pravila jsem a podala mu ruku. Pevně mi nabízenou ruku stiskl, a pokusil se mě políbit. Se sebezapřením jsem mu uhnula, takže jeho polibek skončil někde za mým pravým uchem. "Až jindy," řekla jsem si v duchu.

Cestou domů se mi šlo hodně těžko. Ale na duši mi bylo tak lehko, jak už dlouho ne. Pokud vůbec. Až doma jsem si všimla, že jsem někde vytrousila drahé kalhotky, co jsem měla nacpané v podprsence. Ale byla jsem tak šťastná, že jsem ani na sekundu nepomyslela na to, že bych je měla oplakávat.

Nazítří jsem s úspěchem prošla zbytečnými otázkami ze všech zbytečných předmětů, a dokonce si poradila i se záludnými námitkami otrávených členů maturitní komise. Předseda komise mi na závěr pogratuloval, a oficiálně mě prohlásil za dospělou. Musela jsem se v duchu pousmát. Ten ubožák netuší nic o tom, že dospělou jsem se stala už včera. Po návratu do našeho městečka jsem se nešla pochlubit mámě, a tátovi, který po zbavení všech funkcí a vyhození z partaje sepisoval v předčasném důchodu své paměti pro budoucí generace. Tak, jak jsem byla, to jest svátečně oblečena a nalíčena, jsem zamířila do lesa. Zadek od včerejška už poněkud pookřál.

Když jsem dorazila k lesnímu srubu, byla jsem zklamaná. Kuba tam dnes nebyl. Opatrně jsem se posadila na zteřelý základový trám boudy, nic nedbajíc, že můj sváteční kostým se může zašpinit hnijícím dřevem, mechem a ptačím trusem. Počkám pět minut, a pak se vrátím domů. Potom ještě pět minut. A ještě patnáct. Smutně jsem tam seděla nakonec víc než hodinu, když se Jakub objevil.

Byl, stejně jako já, ve svátečním obleku. Viditelně se potěšil, že mě vidí. Přistoupil ke mně, a dal mi pusu. Nebyl to ještě milenecký polibek, ale pro mě měl cenu zlata. Byla jsem nejspíš rehabilitovaná.

Kuba, na rozdíl ode mě, si více vážil drahého svátečního oblečení, a než si ke mně přisedl na ztrouchnivělý trám, svlékl si sako, kalhoty, kravatu i dederonovou košili, a vše opatrně uložil na nedohoblovanou desku.

Potom začal vyprávět.

Když ho nevzali do gymnázia, přihlásil se do slévačského učiliště. Byl přirozeně nadaný, takže kromě učení zvládl i slévárenskou průmyslovku, a jako jediný z ročníku kromě strojírenského slévačství i slévačství umělecké. Právě dnes, stejně, jako já, úspěšně odmaturoval. Ale na rozdíl ode mě byl dnes hotový člověk. Měl řemeslo, které má zlaté dno. Připosraný ředitel vesnické osmiletky mu opravdu udělal skvělou službu.

Zůstala jsem s otevřenými ústy. Byla jsem překvapena, že i Kuba studoval a vystudoval. Celou tu dobu jsem si myslela, že moje hloupá agilita ho vyhnala na periferii společnosti. Bála jsem se navázat na Kubovo vyprávění, abych  ho neurazila nějakou hloupou banalitou, která mi tanula na mysli. Místo toho jsem mu, zdánlivě bez jakékoliv souvislosti, položila neutrální otázku. "K čemu bude sloužit ta deska, kterou jsi včera hobloval?"

"Nevím," pravil Kuba. "Možná z ní udělám maturitní tablo pro sestřinu třídu. Ale na to je ještě celý rok času. Ale hlavně jsem se do ní pustil kvůli tomu, abych zahnal nervozitu. Tebe nervozita vyhnala na procházku rovnou za nosem, mě nervozita přiměla, abych se chopil manuální práce, třebas v této chvíli nesmyslné. Měl jsem z té maturity opravdu strach. Odborné předměty jsem měl v malíčku, ale bál jsem se těch, jejichž náplň se každou chvíli mění, podle toho, odkud fouká vítr. A mé obavy opravdu nebyly liché. Při zkoušce z politické ekonomie mi jeden z členů komise, už podle vizáže parchant, položil doplňující otázku, jestli v komunismu, ke kterému mílovými kroky spějeme, bude dělníků více, nebo méně, než dnes. Pravil jsem, že podle mého bude dělníků méně, mnohem méně. Začal jsem mluvit o vědecko-technické revoluci, ale než jsem se stihl rozhovořit o  mechanizaci, automatizaci, chemizaci, kybernetizaci, robotizaci a digitalizaci, povstal předseda komise, a pravil: ´Mladý muži, neděláte dobře, že si pamatujete látku, kterou jste se učil v prvním ročníku. Doba pokročila, a my se na mnoho věcí díváme jinak, než tehdy. Hlavně, uvědomíme-li si, že tehdy tyto teze hlásali nepřátelé socialismu.´ Potom zkoušku uzavřel, a prohlásil, že kandidát Jakub X. vyhověl zákonu o maturitních zkouškách a prospěl s vyznamenáním. Celou tu dobu se podivně šibalsky usmíval očima, věda, že vedle sedící, méně liberální členové komise mu nevidí do tváře."

"Ale já jsem už včera věděl, že to dopadne dobře," pokračoval Jakub po krátké pauze. "První šťastné znamení bylo, žes mě, Slávinko, přišla navštívit do mé poustevny, do níž se občas uchyluji, třebaže jsi vlastně nevěděla, co děláš. Potom se mi splnil dlouholetý sen. A nakonec, cestou domů ..." Kuba se postavil, přistoupil k desce, kde měl uložené šatstvo a něco vytáhl z kapsy kalhot. "Podívej, co jsem cestou domů našel!" V ruce držel moje neoplakané kalhotky. Chňapla jsem po nich, ale Kuba byl rychlejší. Zvedl ukořistěný fetiš vysoko nad hlavu. "Teď už mi bylo definitivně jasno, že nemůžu skončit špatně." Přivoněl ke kalhotkám, a pokračoval. "Měl jsem je po celou dobu maturity pod košilí, jako talisman. Jejich omamná vůně mi dodávala sílu při mém boji proti těm větrným mlýnům." Znovu ke kalhotkám přivoněl, a obratně uhnul mému dalšímu chňapnutí. Vzdala jsem se. "Tak jo, tak si je nech. Vlastně, proč ne?" Bylo mi nádherně. Našel se někdo, komu se má vůně zdá být omamnou. A  navíc to byl někdo, kdo i mně už od raného dětství voní.

Abych zahnala rozpaky, připomenula jsem mu, že nějak rychle přešel svůj dlouholetý sen. Teď upadl do rozpaků on. Bylo vidět, že lituje toho, že raději nemlčel. Musela jsem ho dlouho přemlouvat a konejšit. Když jsem mu neobratně pohladila nahé koleno, cítila jsem, jak se mu ježí chloupky.

Konečně se Kuba rozhovořil.

"Od dětství jsem usínal s představou, že nějakou holčičku plácám po holém zadečku. A ta holčička jsi byla nejčastěji ty. A teď se mi to splnilo, aniž jsem pro to musel pohnout prstem." Zalomcovala mnou žárlivost, že v jeho představách figurovaly i jiné, než já. Ale ovládla jsem se, a místo toho řekla, "Už chápu, proč jsi to dělal tak odborně." "Jo," připustil Jakub. "Celá léta jsem před spaním vylepšoval scénář, co s tebou," zarazil se a myslím i začervenal, ale mě, jako kdyby pohladil po duši, "chci říct, co s tou dívčinou, udělám."

"Dneska ne, ale co třeba v sobotu," pravila jsem, ale ještě než jsem dořekla, jsem si uvědomovala, že mluvím z cesty, a že Kuba nebude vědět, o čem je řeč. "Co v sobotu?" zeptal se podle mého očekávání. Teď jsem se zapýřila já. "V sobotu," řekla jsem po delší odmlce, "bych sem přišla, abys mohl pokračovat v plnění svého dlouholetého snu." Kuba nic neřekl, ale viditelně se potěšil.

Po chvíli se zeptal, "Mám někde sehnat kondom?" To uhodil hřebík na hlavičku. V naší obci v té době, a ještě dlouho poté, nebyla drogérie, a ta ´věc´ se dala pouze ´někde sehnat´, ne však koupit. "Ne," odsekla jsem až poněkud příliš příkře. Když jsem viděla, že Jakub zesmutněl, považovala jsem za potřebné své stanovisko poněkud otupit. "Nesmíme to uspěchat," pravila jsem. "Nezapomínej, že se vlastně známe teprve od včerejška. A kromě toho, poprvé to budu chtít bez."