Dominika, aneb Alternativní trest

Na prezenční vojenské službě jsem byl u vojenského útvaru v -. Ne, ne, neřeknu, kde. To bych prozradil vojenské tajemství. Ostatně, co je komu do toho, kde jsou rozmístěny jednotky pro chemickou a radiační dekontaminaci. Ale o tom, jaké u jednotky panovaly poměry, o tom se snad zmínit smím.

Za první půlrok služby mi nepovolili ani jedinou vycházku, třebaže jsem vzorně plnil své povinnosti a neměl jsem žádný disciplinární přestupek. Když hrozilo, že mi zelená buzerace vleze na mozek, povolil jsem si vycházku dírou v plotě sám. Nemohlo to skončit jinak, než že mě načapali. Za nepovolené opuštění posádky a za kladení fyzického odporu při zatýkání posádkovou hlídkou jsem dostal jednadvacet ostrých, jak se ve vojenské hantýrce říká třítýdennímu vězení. To byl v tté době maximální trest, který směl udělit velitel, aniž by se musel obracet na soud. Po oznámení ortelu mě eskortovali do posádkového vězení, a předali tamějšímu veliteli. Jak se ukázalo, velitelem vězení byla ženská. Měla hodnost kapitána, a až později jsem se dozvěděl, že se jmenuje Dominika, a je dcerou zdejšího ZT, což jest zástupce pro týl. Když poslala eskortující vojáky zpátky do kasáren, prostudovala si papíry k mému případu. Pak pronesla dlouhý, téměř mateřský monolog o tom, jak se má chovat budoucí obránce vlasti, a jak  nedobrým příkladem působí, když se tak nechová. Potom změnila tón, a přednesla přednášku o tom, jak je provoz vězení nákladný,  jak tam vojáci zbůhdarma zabíjejí čas, který mají věnovat výcviku a studiu náročné moderní vojenské vědy, a jak jim tento ztracený čas bude chybět při hodnoceních a prověrkách. Kromě toho, zatímco si vojáci válejí šunky ve vězení, jejich kolegové musí v menším počtu zvládat práci a činnosti, které jsou kalkulovány na plný počet. Vojáci, kteří dodržují řády a chovají se vzorně jsou fakticky trestáni zvýšenými povinnostmi, zatímco ti, co řády nedodržují, se vyvalují ve vězení. Aby se náklady na vězení minimalizovaly, a efektivnost prezenční služby naopak maximalizovala, má ona, jako velitel vězení, pravomoc udělit alternativní trest. Budu-li  souhlasit s tím, že místo vězení dostanu výprask na zadek, budu se moci vrátit na rotu, a disciplinární trest se mi nezapíše do kádrových materiálů, a pokud už je zapsán, tak se vymaže.

Rozmýšlel jsem se jen docela krátce. V dětství a v mládí jsem absolvoval řadu výprasků, a přežil jsem to. Výprask je nepříjemná, velmi nepříjemná záležitost, ale trvá poměrně krátce. Dostanu výprask, a za půl hodiny, nebo za hodinu, nejvýš za dvě, je po všem. Souhlasím s kapitánem, že sezení v cele je opravdu ztráta času, který se dá využít užitečněji. Postavil jsem se do pozoru, a pravil. "Souhlasím."

"Tak se svlíkni," zavelela kapitánka. Jsou situace, kdy velitel nemusí striktně dodržovat řády, které nařizují, že vojáci si mezi sebou vykají. Toto byla jedna z nich.

A sakra, pomyslel jsem si. To mě poněkud zaskočilo. To, že dostanu na holou, to by se dalo snést, vždyť mnoho z těch výprasků v minulosti, ba skoro všechny, byly na holý zadek. Poslední jen docela nedávno. Více mi vadilo, že se musím svlékat před ženou, nadto před ženou, která je docela k světu. Ale rozkaz je rozkaz. Vyzul jsem si kanady, svlékl blůzu, tričko a kalhoty, a zůstal jsem v ponožkách a trenkách. "Všechno!", přikázala velitelka. Úkradkem se trochu pousmála. Neodvážil jsem se licitovat, a svlékl jsem zbytek textilu. "Pozor!", vykřikla kapitánka. Naučeným pohybem jsem napřímil páteř. Velitelka si dlouho prohlížela mou erekci, které  bez speciálního tréningu nelze zabránit, a která se v pozoru  jen velmi obtížně kamufluje. "Měl jsi už ženu?", zeptala se zdánlivě bez souvislosti.  Zčervenal jsem a zaváhal. Až po dost dlouhé odmlce jsem přiznal, že zatím ne. Další otázka byla ještě osobnější. "Honíš si ho?" Zrudl jsem ještě víc. "Můžeš mluvit pravdu, to není trestné." Odpověděl jsem až po další, poměrně dost laskavé výzvě. "V civilu jsem si honil." "Na vojně ne?", zeptala se. "Ne, na vojně zatím ne." "Proč ne?", chtěla vědět. "Není k tomu dost soukromí," vysoukal jsem ze sebe. "A kromě toho po tom zůstávají stopy na trenkách. A to si každý hned všimne. Velitel, i vojáci." Teď se usmála už docela nepokrytě. 

Velitelka si svlékla sako uniformy, čímže se de iure ocitla mimo službu, aby to, co se chystala provést, se ani náhodou nedalo interpretovat jako přestupek vůči řádům. Pak ke mně přistoupila, uchopila mě za úd a stáhla z něj předkožku. Když mi její masáž začala dělat dobře, svíjel jsem se blahem jako had. "Stůj v pozoru!", zařvala na mě. Těsně před vyvrcholením mi natáhla kondom. Přestalo mi vadit, že jsem nahý a bezbranný před ženskou. "Dost bylo zábavy," řekla, když se kondom naplnil, " teď přistoupíme k výprasku." I s kondomem jsem si musel lehnout na trestnou lavici. "Příslovečných pětadvacet na holou, to je trest pro malé děti, ale pro chlapa je to málo. Doufám, že jsi chlap! Takže padesát." Takovou číslovku jsem slýchal už i v minulosti, ale jedno mi všechno nebylo. Znovu si oblékla služební sako, pedantně pozapínala všechny knoflíky, uhladila si límec a klopy kapsiček, oprášila si rukávy a letmo se zkontrolovala v zrcadle na zdi. Z keramické vázy vybrala jeden z připravených prutů.

Stejně, jak před chvílí byla něžná, byla teď surová. Neměl jsem náladu počítat, ale asi tak v polovině výprasku byl prut k nepotřebě, a musela si vzít nový.

Po výprasku jsem se s námahou postavil, a musel jsem se velmi snažit, abych neupadl. Pochválila mě. "Mám ráda vojáky, kteří dokážou přijmout zasloužený trest bez hysterie a bez škemrání. Ale radím ti, aby ses příště už nepral s hlídkou, až tě bude zatýkat. Teď se běž osprchovat, aby nezůstaly stopy na trenkách!" Teď se smála už nahlas.

Pod sprchou se mi poněkud ulevilo. Po návratu ze sprchy jsem musel podepsat prohlášení, že se nikde nezmíním, co se ve vězení dělo. V případě nedodržení hrozily velmi přísné sankce.

Potom kapitánka zavolala službu, a vrátila se k vykání, jaké předpisuje Zákl-1-1. "Vojíne, služba vás teď odvede do cely, a ráno se vrátíte ke své rotě."

Kapitánka dodržela slovo. Když jsem se vyspal na tvrdé pryčně, vrátil jsem se na rotu. Nikomu ze spolubojovníků nebylo divné, kde jsem strávil noc, a proč se tvářím tak šťastně.

Asi za dva týdny, když se v rámci denního rozkazu četl rozpis služeb, jsem se dozvěděl, že mám čtyřiadvacetihodnovou službu ve vězení.