Další osudy postav z příběhu "Vladěna",
https://www.blogger.com/blog/post/edit/4291632168214946880/1060426708569900890
Po letech, už jako dospělý, jsem přijel cosi zařizovat do rodného městečka. Na hlavním, takřka jediném náměstí jsem potkal svou učitelku ze základní školy, Annu B. Nejen, že mě poznala, ale přátelsky mě oslovila. Po několika větách navrhla, že jestli mám čas, že bychom si na chvíli sedli do vinárny v sousedství. Moc času jsem neměl, ale záležitosti, které jsem přijel vyřizovat, mohou chvíli počkat.
Nad sklenicí vína se mě zeptala, jak se mám, co jsem vystudoval, kde a jako co pracuji. Blahopřála mi, a sama sebe pochválila, jaký měla tehdy dobrý odhad, že se v životě neztratím. Po kratší odmlce přistoupila k choulostivějším otázkám. "Teď už nikomu nemůžu dát trojku nebo dvojku z mravů, takže už mi můžeš říct pravdu. Kdo tenkrát napsal ten hanebný nápis na tabuli, za který jsi ode mě dostal výprask?" Neříkal jsem nic. Ani po letech přece nemůžu prozradit dívku, která pro mě ve své době tolik znamenala. Anna si tedy odpověděla sama. "Byla to Vladěna, že?" Ani teď jsem nic neříkal, ale mé mlčení znamenalo totéž, jako kdybych řekl. "Ještě se s ní stýkáš?" Až teď jsem promluvil. "Ne. Pár let nato se vdala. Za nějakého pracháče." Anna se opět odmlčela, a potom vyrukovala s otázkou, která ji zřejmě trápila už delší čas. "Ten výprask se ti tehdy líbil?" "Ne," odpověděl jsem podle pravdy. Anna zesmutněla, a tak jsem dodal. "Ne, přišel jsem tomu na chuť až později." Tvář se jí trochu rozjasnila. "Kdy později?" chtěla vědět. Nechtělo se mi rozpitvávat tyto staré události, ale když mi Anna párkrát stlačila dlaň, jako tehdy Vladěna, tak jsem prozradil, že jsme s Vladěnou dva roky pěstovali spankingové hrátky a surogátový sex, a že od té doby abstinuji. "Jaké hrátky? Ona tebe, nebo ty ji?" Když jsem připustil, že pod obojí, Annina tvář se rozjasnila definitivně. Zhluboka se napila, stejně zhluboka nadechla, a řekla, "Chtěl bys to ještě zažít?" Jen jsem polkl, abych se zbavil toho protivného knedlíku, který mi vyrostl v krku. "Dopijeme a půjdeme," rozhodla. "Kam?" zeptal jsem se naivně. "Ke mně!"
Bydlela v podobném domku se zahradou, jako Vladěna. Naše město, ostatně, se kromě náměstí a pár přilehlých ulic skládalo ze samých domků se zahradou. Omluvila se, že nemá nachystané žádné pohoštění, neboť nečekala, že ji potká takové štěstí a mě potká, a že uvaří aspoň grog. Při grogu mi vyprávěla, že je už řadu let rozvedená, a že jí často bývá smutno.
Když jsme dopili, odskočila do vedlejší místnosti. Vrátila se až po dost dlouhé chvíli. Měla na sobě černé krajkované negližé s hlubokým dekoltem, a bylo vidět, že zatímco mě nechala čekat, si umyla vlasy. Možná, že i něco jiného. Ve strohém učitelském oblečení, jak jsem ji znával, nebylo vidět, že má mohutně vyvinuté poprsí. Přinesla s sebou krátkou, už dost opotřebovanou ratanovou rákosku, zřejmě tutéž, s níž jsem měl možnost se už dvakrát seznámit.
Anna poklepala rákoskou po dlani, a já už věděl, co mám dělat. Svlékl jsem se donaha a lehl si na břicho na gauč. Anna mě něžně pohladila po zadku, a potom mě po něm asi dvacetkrát přetáhla rákoskou. Ne moc silně, asi tak, jako tehdy poprvé. V této době už to byla řada let, co jsme si s Vladěnou sešli z očí, z mé strany však nikoliv z mysli. Proto mi výprask připadl jako blahodárný déšť. Po výprasku mě Anna dlouho hladila po pruhovaných hýždích, a odvážila se i na druhou stranu.
Postavil jsem se, mírně se uklonil, a pravil, "Děkuji ti, paní učitelko!" Anna se na mě usmála. "Na tuto větu si pamatuji. Tos mi řekl i tenkrát. Proč?" "Jsem slušně vychován, a byl jsem doma veden k tomu, abych za všechno poděkoval," odpověděl jsem. A po kratším váhání jsem dodal, "A kromě toho, byl jsem poslední ze třídy, tedy přinejmenším z kluků, kdo dostal výprask v kabinetě. Tehdy se mi kvůli tomu posmívali. Kdo nikdy nedostal na holou, není pořádný chlap. A některý z nich to musel prozradit i holkám. Vysmívaly se mi i ony."
Posadila se mi na klín, a přitulila se ke mně celým tělem. Po chvíli mazlení se dala do řeči. "To jsem netušila, že kluci považují výprask na holou za otázku cti. Kdybych to bývala věděla, starala bych se o jejich čest víc. Důvodů by se našlo vždycky dost." Třebaže jsme byli sami, teď začala šeptat. "Ale to platí i opačně. Ženská, která nikdy nedostala na holou, není pořádná ženská." Odmlčela se, a pak upřesnila, "Ženská, která už dlouho nedostala na holou, není pořádná ženská."
"Dlouho nedostala znamená, že někdy dostala?"
"Jéje, nesčetněkrát. Ale teď už dlouho ne."
Vytušil jsem, že po dlouhé pauze vítá možnost se o těchto věcech aspoň bavit. "Povíš mi nějaké podrobnosti?", zeptal jsem se.
"Dětství nepočítám," pustila se do vyprávění. "Ani výprasky od žen, to jest od matky, která u nás měla na starosti výchovu, nepočítám. První případ, který počítám, se stal, když mi byla čtrnáct. Byla jsem v dětství dost protivné děcko, a kromě jiného jsem žalovala. Pár mých spolužáků kvůli mně dostalo výprask. Není divu, že toužili se mi pomstít. Když jsem jednou večer šla z klavíru, tři kluci si na mě počíhali, stáhli mi kalhotky a vymrskali prutem, co se do mě vešlo. Vždycky mě dva drželi, a třetí mrskal. Vystřídali se postupně všichni. Kluci to mysleli jako trest, ale mně se to kupodivu dost líbilo. Aspoň ke konci. Jednoho z nich, který mi byl sympatický, jsem později opatrně požádala, aby mi to zopakoval. Nestačil se divit, ale ochotně mi to splnil. Začali jsme spolu chodit, a celý první rok mi na rande místo sexu dával na holou. V tom věku mu stačilo i to.
To byl pro mě signál. "Udělám z tebe pořádnou ženskou," pravil jsem. "Pryč s tou parádou!" Teď poněkud zrozpačitěla. Přece jen, svlékat se před vlastním žákem, třebaže už dávno bývalým, bylo za hranou morálního kodexu, který jí vštěpovali na fakultě. Dlouho s tím kodexem v duchu bojovala. Ale touha být pořádnou ženskou nakonec zvítězila.
Teď se ukázalo, že kromě poprsí má mohutně vyvinutý i zadek.
V dobách, kdy jsem chodil do základní školy, bylo Aničce kolem třicítky. Od té doby uplynula řada let. Takže teď jí musí být přes čtyřicet. V mládí, a vlastně i teď, jsem čtyřicetileté ženy považoval za přestárlé. Anička se však do tohoto schématu nikterak nevešla. Její tělo by i teď mohlo být modelem pro sochaře. Nebo pro malíře, byť poněkud rubensovského typu. Nikde ani vrásky, žádné tukové faldy, nikde žádný chloupek. A ten zadek!
Položil jsem ji do stejné polohy, v jaké jsem byl před chvílí já, a rákoska už začala tančit po těch rubensovských půlkách. Anička výskala, křičela, vzdychala, ale současně si to užívala. Když jsem jí oplatil oba výprasky z dětství, to jest jednou tři a jednou pětadvacet, plácl jsem ještě po každé hýždi rukou.
Potom se Anna otočila na záda, a vystavila mi svou ženskou parádu. Na dost dlouhou dobu nastalo trapné ticho. Přerušila ho Anička, a řekla, "Já nejsem Vladěna!" Nechápal jsem, co chce básník říci. Zeptal jsem se na to. "No, že se nespokojím se surogátovým sexem!"
