Od malička jsem jezdíval na prázdniny k babičce do jednoho většího města v Čechách. Prarodiče bydleli v chudinské kolonii, která vznikla na místě bývalého velkostatku. Ten se v důsledku bouřlivého rozvoje města v 19. století ocitl téměř ve středu nového města, a jeho pachové, zvukové i jiné projevy začaly vadit fajnovým novodobým osídlencům, zejména z řad průmyslové honorace. Rozsáhlý hospodářský dvůr se změnil na parčík s květinovými záhony, a chlévy a stáje byly přestavěny na 17 jednopokojových bytů, do jejichž kuchyní se vstupovalo přímo ze dvora. Největší, osmnáctá stáj začala sloužit jako prádelna, koupelna a záchod pro všechny partaje.
Obyvateli dvora byli většinou důchodci, nebo nadějní důchodci. Jedinou výjimkou byla rodina pana K., montéra ze zdejší mamutí strojírny, který právě dlel na montáži kdesi v Iraku. Ten měl dvě dcery, starší Miluši, která byla v mém věku, a o šest let mladší Jůlinku. Miluše, s ohledem na svůj věk by byla ideální partnerkou pro dětské hry a dovádění. BY. Jenže moje výchova, ze školy i z rodiny, ba i z ulice, způsobila, že jsem se děvčat stranil, až štítil. Pro ilustraci uvedu, že v naší škole nebyly pro chlapce největším trestem jinde tolik obávané výprasky, ale posazení k holce. A zdálo se, že i Miluše byla podrobena podobné zcestné výchově. Nejen, že jsme si spolu nehráli a nedováděli, ale jsme spolu ani nemluvili, a dokonce se ani nezdravili. Když jsme se na dvoře potkali, oba jsme odvraceli zraky, a tvářili se, že ten druhý a ta druhá neexistují. Tato situace mi ale nepříliš vadila. Byl jsem vášnivý čtenář, a když jsem měl knížky, dětské hry a dovádění mi nechyběly.
V roce, kdy jsem dovršil třináctý rok, bylo něco jinak. Když jsem se po dlouhé a namáhavé cestě autobusem a potom vlakem dosyta vyspal, a rozloučil se s matkou, která mě k babičce přivezla, zalehl jsem dopoledne s knížkou do měkké a voňavé trávy nahoře za konírnou, sloužící coby hygienický trakt. Chvíli před polednem šla kolem Miluše s košíčkem. "Ahoj," pozdravila mě. Kdybych neležel, asi bych spadl z noh. Nicméně jsem jí odpoveděl. "Ahoj," řekl jsem, cítě, jak rudnu až za ušima. "Co to čteš?", zeptala se. Beze slova jsem jí ukázal křiklavě barevnou obálku. "O čem to je?", pokračovala ve zpovědi. Už poněkud zkonsolidovaný jsem jí začal vyprávět obsah. Vydržela to asi minutu. "Vyprávíš moc hezky," přerušila mě, "ale já teď musím jít natrhat hrášek do polívky. Kdybych se dlouho nevracela, máti by vyskakovala. Někdy mi to dopovíš." "Třeba bych ti s tím hráškem pomohl," slyšel jsem se, jak říkám. Jako kdyby to mluvil někdo jiný. Nebyla proti.
Šel jsem s ní do zahrady. Knížka zůstala ležet v trávě.
Zahrada, to bylo něco jako družstvo. Pozůstatek zemědělské orientace dřívějšího objektu. Každý z nájemníků kolonie obdělával jeden záhon a pěstoval na něm jednu plodinu. Můj děda měl na starosti brambory. Když nastal čas sběru, každý si natrhal nebo nakopal, co právě potřeboval, záhon sem, záhon tam.
Trhali jsme mlčky, a tak byl košíček plný co nevidět. Bez rozloučení se vrátila do svého chlívku.
Já se vrátil ke své knížce. Barevná obálka přilákala spoustu mravenců.
Mravenci běhali zdánlivě bez cíle sem a tam, a když se dva octli na dosah, postavili se na zadní nožičky, a zašermovali si tykadly před tvářemi. Za moment se rozešli, aby po chvíli dělali totéž v jiné sestavě. Dlouho jsem mravence pozoroval a přemítal o tom, že by nám, lidem, mohli být příkladem. Když se dva potkají, neodvracejí se a netváří se. A možná, že si i něco hezkého řeknou.
Z přemítání mě vyrušila babička, když mě volala na oběd. V polívce plaval mladý hrášek. "Odkud máš ten hrášek, babi?", zeptal jsem se. Babička se zatvářila tajemně. V tajemném tváření měla dlouholetou praxi. Dědu tím často uváděla do nepříčetnosti.
Po obědě jsem se vrátil na trávník a ke knížce. Mravenci, když zjistili, že barevná obálka neskýtá nic k snědku, se přesunuli jinam. Možná jim bylo líto, že je nemá kdo pozorovat. Pustil jsem se do čtení, ale moc jsem toho nenačetl. Často jem se přistihl, jak čtu jednu větu už podesáté, aniž bych věděl, co čtu. Kniha, která ještě před několika hodinami byla pro mě úžasně napínavá, najednou ztratila mnoho ze svého kouzla. Ne-li celé. Myšlenky se mi stále častěji toulaly od udatných hrdinů putujících po exotických zemích k mravencům. A k Miluši. K Miluši? Proč k Miluši? Dvanáct let pro mě neexistovala, a teď, když jsem s ní dvě minuty mluvil a dvacet minut mlčky pracoval, se k ní toulají mé myšlenky? Přestával jsem se sám v sobě vyznat.
Do večera jsem už Miluši neviděl. Neviděl jsem ji ani ráno. Neohrožení hrdinové Divokého západu mě přestali lákat, a já najednou nevěděl, co s časem. Donesl jsem babičce od vzdálené studně vodu na vaření a na umytí nádobí, a ze sklepa pod prádelnou brambory, a sám jsem je hned oškrabal. Nabídl jsem se, že skočím do konzumu pro chleba a do hospody pro pivo, aby děda, až se vrátí z práce, měl čím zapít pozdní oběd. Do posledního halíře jsem vrátil drobné, které mi zbyly z nákupu. Nejen, že jsem se v sobě nevyznával já, ale jistě se začala ve mně nevyznávat i babička. Nebo že by se přece jen vyznala, a hrála se mnou nějakou hru? I s hraním her měla totiž celoživotní zkušenosti.
Odpoledne se babička natáhla na divan v kuchyňce, a já se šel natáhnout do vyhřáté trávy za konírnou. Bez knížky! Doufal jsem, že se ke mně vrátí mravenci, a já budu moci studovat další kapitolu jejich života. Třeba se zase něco dozvím o lidech.
Místo mravenců se ale vrátila Miluše. Ne "m.", ale "M." "Ahoj! Všimla jsem si, že máš kolo. Dostala jsem zprávu, že v aleji mezi K. a N. právě dozrály třešně. Co kdybysme tam spolu zajeli?" Zaskočil jsem do našeho chlívku vzít si košík a říct babičce, že mě sousedovic Miluše pozvala na třešně. Babička nebyla překvapená.
Třešňová alej asi deset kilometrů od našeho města byla zcela bezprizorní. Dospělí měli plné ruce práce na žních, a nádherné chrupky byly vydány na pospas špačkům. A děckám. Obsadili jsme s Miluší každý jednu větev, a zatímco jsme česali třešně - jednu do košíku, deset do pusy - jsem jí dovyprávěl děj rozečtené knížky. Ukázalo se, že Miluše včera svůj zájem nepředstírala. Poslouchala mé vyprávění tak napjatě, že někdy soustředěním zapomínala jíst. Na správných místech kladla správné doplňující otázky a často mě přerušovala srdceryvnými výkřiky "jůj", "opravdu?", nebo "to byl ale hajzl!". Viditelně se jí ulevilo, když urostlý zálesák osvobodil krásnou indiánskou dívku od mučednického kůlu. Úspěch, který jsem s vyprávěním měl, mě podnítil k tomu, že jsem začal knížku vylepšovat, a aniž jsem ji měl dočtenou, dovedl jsem děj ke zdárnému happyendu. Knížka se mi už nezdála tak hrozná. Když nic jiného, aspoň jitří fantazii.
Když jsme s plnými košíky slezli ze stromu, začalo se už stmívat. Zpátky se nám šlapalo dost těžce, neboť kromě košíků jsme měli plná i břicha.
Na druhý den dopoledne jsem Miluši opět neviděl. Asi pomáhala matce s obědem a s úklidem, nebo s malou Jůlinkou hrála Člověče nezlob se! Ale tentokrát mi to tak nevadilo. Věděl jsem totiž na beton, že se znovu objeví. Zatím jsem pomohl babičce zavařit třešně, pro dědu upéct tři plechy třešňového koláče s drobenkou a znovu skočit do konzumu. K řezníkovi jsem si musel vzít kolo.
Potom jsem na dně babiččiny skříně objevil jen částečně popsaný sešit z doby, kdy moje máma chodila do obecné školy. Babička ho jako relikvii opatrovala dobrých třicet let. Do něj jsem začal psát svůj první dobrodružný román, abych měl Miluši co vyprávět, až se znovu objeví.
Po obědě jsem se (se sešitem) uchýlil na svůj plácek za konírnou. Sotva jsem tiskacími písmeny krasopisně napsal (a podtrhl) název další kapitoly, Miluše se skutečně objevila. Vzala mě za ruku, a vlekla mě kamsi dozadu. Byl jsem v sedmém nebi. Krásná dívka mě vede za ruku. Kdyby byla přivázaná k mučednickému kůlu, určitě bych ji osvobodil.
Na konci zahrady, kam už nedoléhaly decibely z hlavní městské diagonály, a kde jsem zatím nikdy nebyl, se nacházela velká hromada kamení vysbíraného při zúrodňování pozemku. Posadili jsme se na tu hromadu. "Dostala jsem večer vejprask, že jsem se vrátila po večerce," pravila. "Chceš to vidět?" Nechtěl jsem, ale ona už byla rozjetá. Vyhrnula si sukni a stáhla si kalhotky. Na pravé hýždi se skvěly dva růžové pruhy, skřížené do X. Když jsem ji chtěl politovat (a pohladit), plácla mě přes ruku a šatstvo si zas upravila.
Pociťoval jsem za ten výprask vinu, a pravil jsem, že dostat jsem měl spíš já. "To nic," řekla. "To není tvoje vina. To já jsem ti měla říct, kdy musím být doma. A ostatně, dva šlehance po holé nebyly až tak špatná cena za nádherně prožité odpoledne." Zasněně se na mě usmála. Nebe se posunulo ze sedmého do osmého.
Chvíli přemýšlela, a potom zdvihla obočí a zakoulela očima, "Ale možná, že by to nebyl tak špatný nápad, kdybys i ty dostal výprask. Aspoň bych měla příležitost vidět tě nahatýho." A sakra! Nahatýho. To se mi moc nelíbilo. Vlastně se mi to nelíbilo vůbec. Ale už nemůžu couvnout. Když ji nemůžu odvázat od mučednického kůlu, projevím svou statečnost aspoň tak, že od ní strpím výprask, jaký ona kvůli mně musela strpět.
"Ráno zajedeme ke Kastrůlku," pokračovala. Když viděla můj nechápavý výraz, považovala za potřebné mi to vysvětlit. "Ani se nedivím, že ho tvoji staroušci před tebou utajili. Je to totiž dost nebezpečné místo, a nejen pro děcka. Je to vytěžené, nebo spíš vytunelované pískoviště, do něhož by se vešel šestipatrový činžák. Svahy té jámy jsou strmé, a kdo přesně neví, na kterém místě se dá bezpečně sejít, může sletět až dolů, a strhnout s sebou tuny písku. A na dně jámy je jezírko, které představuje další riziko. Hlavně pro neplavce." Podívala se mi zhluboka do očí a pravila, "No, jo. To jsem si mohla myslet, že neumíš plavat." Zastyděl jsem se. K čemu by mi bylo platné, že osvobodím krásnou dívku, když nebudu schopen dopravit ji do bezpečí na druhém břehu rychle tekoucí řeky?
Abych zbagatelizoval svůj hendikep, rychle jsem jí začal vyprávět obsah románu, který jsem pro ni ráno napsal. Nezastavil jsem se u jediné napsané kapitoly, ale pokračoval plynule dál, až k překvapivému závěru. Na Miluščině tváři se střídaly výrazy úzkosti s výrazy radosti z toho, jak to nakonec dobře dopadlo, že rychle zapomněla, že jsem vlastně moula z města, který by ve skutečném životě nepřežil.
Ráno jsme vyjeli směr Kastrůlek, vzdálený od našeho velkostatku asi 2 km. Cestou mi vyprávěla, že odpoledne, když se voda trochu ohřeje, se tam pár děcek chodívá koupat. Ale teď ráno tam zaručeně nebude ani noha. Což našemu účelu plně vyhovuje. Když jsem si vzpomněl na "náš účel", poněkud mi přestalo být do řeči.
Kastrůlek se v jako stůl ploché krajině před námi objevil bez varování. Kdo nezná jeho přesnou polohu, může zahučet dolů, ani se nenadá. Namítl jsem, že by tam měl být plot, nebo aspoň nějaká výstražná značka, ale Miluška jen mávla rukou. Zemědělci, kteří obdělávají pole kolem, a těch pár děcek, co se sem chodí koupat, o jámě v zemi vědí, a jinak sem nikdo nepřijde. Co pamatuje, nikdy se tady nestala žádná nehoda.
Kola jsme nechali na poli, a po vyšlapaných serpentinkách jsme opatrně sešli dolů. Jezírko bylo z této strany částečně zarostlé rákosím. Míla si vyzula sandálky, vlezla do mělké vody u břehu a odtrhla dva stvoly rákosu. Zatmělo se mi v očích. Ona mě chce vymrskat rákoskou. A dokonce dvěma! Rákoska, podle mých několika málo zkušeností byla něco, čemu by se bylo radno nejraději vyhnout.
"Sundej si trenky," přikázala mi Miluše. S třesoucíma rukama jsem jí vyhověl. Předklonil jsem se, a Míla mě začala švihat po zadku.
Během výprasku jsem pochopil, že rákos a rákoska jsou dvě docela různé věci. To, co se snášelo k mým obnaženým hýždím, bylo ohybné, měkké a hebké, a výprask připomínal spíš lechtání. Asi po třech švihnutích se to zlomilo. Když přišel na řadu druhý stvol, byl jsem už úplně klidný.
Nepočítal jsem, ale odhadem bych řekl, že Miluše se držela příslovečných pětadvaceti.
Po výprasku mi řekla, "Neoblíkej se." Chtěl jsem vědět, proč. "Chci se na tebe chvíli dívat." Podívala se na mě se zalíbením. Zalíbení jsem jí opětoval.
Kdyby mě viděli kluci, Jiřák a hlavně Vlaďouš, samozvaný guru naší bandy, ti by se divili. Nejen že mluvím s holkou, ale dokonce se před ní svlíkám! A mám v tom zalíbení!
Když se slunce začalo blížit k zenitu, řekl jsem jí, že bychom měli jet zpátky, nebo její máti bude zase vyskakovat. Vší silou mě plácla po zadku, dosud holém. Kam se hrabe rákos! "Jak to mluvíš o mé zlaté mamince?" Řekl jsem jí, že jsem to pochytil od ní. "Já můžu, ale nedovolím, aby ji urážel nějaký přivandrovalec bůhvíodkud!" A začala se tvářit uraženě. Ale když jsem na ni opět vrhl pohled plný zalíbení, milostivě mě vzala na milost.
V příštích dnech se můj prázdninový program ustálil. Dopoledne jsem pomáhal babičce. Roztápěl jsem kamna, sekal dřevo na topení, nosil uhlí a vodu, chodil na nákupy, strouhal brambory na bramborák... Ve zbývajícím čase jsem každý den napsal jeden nový román do mamčina předválečného sešitu. Miluše to dělala nejspíš taky tak. A dělala to zřejmě dobře, neboť její matka jí dovolovala být celé odpoledne se mnou. Dokonce ani večerka už nebyla příliš závazná. Když skončila s domácími pracemi a přestala se věnovat sestřičce, přišla za mnou za konírnu, a odtud jsme se buď přesunuli dozadu na hromadu kamení, kde jsem jí vyprávěl svůj nejnovější román (a ona mně o nic méně úžasné příběhy z obyčejného života, které zažila, nebo o nich slyšela od příbuzných a známých), nebo jsme někam jeli na kole. Třešní v aleji nebylo pro děcka ze dvou vesnic (a pro špačky) dost, takže jsme museli hledat jiné zábavy. Dvakrát, třikrát, když večer napršelo, jsme jeli sbírat houby, kterých bylo k velké radosti našich příbuzných jak po dešti. Když houby nerostly, jezdili jsme jen tak po kraji. Všude bylo něco, co stálo za podívání, všude bylo něco, co nám přinášelo nové dojmy. Někdy jsme spolu trochu závodili. Plavat sice neumím, ale na kole jsem jí vždycky ujel.
Jednou jsme po cyklistických závodech odpočívali na mezi u pole s cukrovkou, a já se jí opatrně zmínil, že to, jak jsme tehdy byli u Kastrůlku, se mi moc líbilo. Miluše trochu zesmutněla a nadlouho se odmlčela. "Toto ne," řekla potom. "Mně se to taky líbilo, ale jsme na to ještě moc mladí." Po další dlouhé pauze dodala. "Snad narok. To nám už bude čtrnáct." Překvapilo mě, jak je dospělá. Docela jsem se zastyděl, jaké já jsem oproti ní ještě tele, co shltlo spoustu románů s lesklou barevnou obálkou, ale o skutečném životě ví kulový.
Když jsem "napsal" asi deset dobrodružných románů, Míla se začala asi nudit. Už mě nechválila každou chvíli, jaký jsem skvělý spisovatel, už tak často nadšeně nevykřikovala, když se mému statečnému hrdinovi podařil další husarský kousek. Třebaže jsem si dával opravdu pozor na to, aby se prostředí, hrdinové ani zápletky neopakovaly, musel jsem si přiznat, že tento druh "literatury" Miluši, a vlastně už ani mě netáhne.
Jakmile jsem na to přišel, skončil jsem se spisovatelstvím, a nedočtenou knížku, ba i ostatní, které jsem si na prázdniny přivezl, věnoval malé Jůlince. A řekl Míle o mravencích.
Ukázalo se, že jsem trefil do černého. O mravencích toho sice věděla stejně málo, jako já, ale o nápadnějších formách hmyzu, o motýlech, a zejména o broucích se vyjadřovala opravdu fundovaně a se zaujetím. Kteréhosi dne mi za konírnu přinesla ukázat náčrtník, do něhož kreslila podle živých vzorků portréty brouků žijících v areálu někdejšího velkostatku. Některé barevné, některé černou tuší. Byly to obrázky opravdu vydařené, a po zásluze jsem každý obrázek hlasitě pochválil. Míla pravila, že jestli se mi obrázky líbí, tak mi náčrtník daruje. To bylo pro mě velké vyznamenání, a znak náklonnosti ke mně. Byl jsem z toho celý pyšný, ale na takovou její oběť jsem rozhodně nemohl přistoupit. Povzbudil jsem ji, aby kreslila dál, a ujistil ji, že za nějaký čas by z obrázků by mohl být pěkný atlas.
Zatímco jsme si prohlíželi Milušin náčrtník, přiběhla Jůlinka, celá rozzářená. Dočetla už první z knížek, které jsem jí dal, a byla z ní nadšená. Obřadně mi děkovala, a v záchvatu extase mě objala kolem krku a dala mi mlaskavou pusu na tvář.
Zase jsem se musel stydět. Nejen proto, že mě před Miluší líbá její mladší sestra, když by se to hodilo (a patřilo) spíš pro ni, ale - a to hlavně - proto, že sedmiletému kůzleti, které se právě naučilo číst, se líbí stejné primitivní a stereotypní příběhy, jako starému moulovi, který by se na prahu dospělosti měl zabývat už něčím serióznějším.
Společný, u mě docela čerstvý zájem o hmyz nás podnítil ke každodenním toulkám po luzích a hájích, a k pozorování brouků a mravenců. Do Milušina náčrtníků přibylo pár velmi zdařilých portrétů brouků, kteří v blízkosti lidí nežijí, a já pak přišel na to, že mravenci jsou podobni lidem i v tom, že jim chutnají hříbky. Ani nemusí být v praženici.
Prázdniny se rychle nachýlily ke konci. Jůlinka dočetla poslední brakovou knížku, náčrtník se zcela zaplnil, a mamčin prastarý sešit se vrátil na dno babiččiny skříně. Poslední den jsme byli všichni tři docela dojatí. "Až přijedeš příště," řekla Miluše, "tak ... víš, co!" a vlepila mi ne docela letmou pusu na ústa, která jsem překvapením zapomněl zavřít. Naše nosy se o sebe otřely, skoro jako u Eskymáků. Zřejmě jsem se zatvářil dost nejapně, neboť vyhrkla, "No, co? Mravenci se tak taky loučí!" Po delší odmlce dodala, "Moc se na tebe těším !" Může být pro třináctiletého hezčí vyznání lásky?
I já se těšil. Ale babička na jaře umřela, děda se přestěhoval k nám, aby se za pár měsíců znovu oženil, a zmizel opět ve světě. Bývalý chlívek v bývalém velkostatku osiřel. Aspoň pokud jde o naši rodinu.
Byl konec s prázdninováním.
Byl konec s dětstvím.
Byl konec s lesklými barevnými obálkami dobrodružných románů.
Jen mravenci dál pokračují v zaužívaném koloběhu.
