Miluše, aneb O knížkách, mravencích a lidech. A možná taky trochu o lásce.

 

Od malička jsem jezdíval na prázdniny k babičce do jednoho většího města v Čechách. Prarodiče bydleli v chudinské kolonii, která vznikla na místě bývalého velkostatku. Ten se v důsledku bouřlivého rozvoje města v 19. století ocitl téměř ve středu nového města, a jeho pachové, zvukové i jiné projevy začaly vadit fajnovým novodobým osídlencům, zejména z řad průmyslové honorace. Rozsáhlý hospodářský dvůr se změnil na parčík s květinovými záhony, a chlévy a stáje byly přestavěny na 17 jednopokojových bytů, do jejichž kuchyní se vstupovalo přímo ze dvora. Největší, osmnáctá stáj začala sloužit jako prádelna, koupelna a záchod pro všechny partaje.

Obyvateli dvora byli většinou důchodci, nebo nadějní důchodci. Jedinou výjimkou byla rodina pana K., montéra ze zdejší mamutí strojírny, který právě dlel na montáži kdesi v Iraku. Ten měl dvě dcery, starší Miluši, která byla v mém věku, a o šest let mladší Jůlinku. Miluše, s ohledem na svůj věk by byla ideální partnerkou pro dětské hry a dovádění. BY. Jenže moje výchova, ze školy i z rodiny, ba i z ulice, způsobila, že jsem se děvčat stranil, až štítil. Pro ilustraci uvedu, že v naší škole nebyly pro chlapce největším trestem jinde tolik obávané výprasky, ale posazení k holce. A zdálo se, že i Miluše byla podrobena podobné zcestné výchově. Nejen, že jsme si spolu nehráli a nedováděli, ale jsme spolu ani nemluvili, a dokonce se ani nezdravili. Když jsme se na dvoře potkali, oba jsme odvraceli zraky, a tvářili se, že ten druhý a ta druhá neexistují. Tato situace mi ale nepříliš vadila. Byl jsem vášnivý čtenář, a když jsem měl knížky, dětské hry a dovádění mi nechyběly.

V roce, kdy jsem dovršil třináctý rok, bylo něco jinak. Když jsem se po dlouhé a namáhavé cestě autobusem a potom vlakem dosyta vyspal, a rozloučil se s matkou, která mě k babičce přivezla, zalehl jsem dopoledne s knížkou do měkké a voňavé trávy nahoře za konírnou, sloužící coby hygienický trakt. Chvíli před polednem šla kolem Miluše s košíčkem. "Ahoj," pozdravila mě. Kdybych neležel, asi bych spadl z noh. Nicméně jsem jí odpoveděl. "Ahoj," řekl jsem, cítě, jak rudnu až za ušima. "Co to čteš?", zeptala se. Beze slova jsem jí ukázal křiklavě barevnou obálku. "O čem to je?", pokračovala ve zpovědi. Už poněkud zkonsolidovaný jsem jí začal vyprávět obsah. Vydržela to asi minutu. "Vyprávíš moc hezky," přerušila mě, "ale já teď musím jít natrhat hrášek do polívky. Kdybych se dlouho nevracela, máti by vyskakovala. Někdy mi to dopovíš." "Třeba bych ti s tím hráškem pomohl," slyšel jsem se, jak říkám. Jako kdyby to mluvil někdo jiný. Nebyla proti.

Šel jsem s ní do zahrady. Knížka zůstala ležet v trávě.

Zahrada, to bylo něco jako družstvo. Pozůstatek zemědělské orientace dřívějšího objektu. Každý z nájemníků kolonie obdělával jeden záhon a pěstoval na něm jednu plodinu. Můj děda měl na starosti brambory. Když nastal čas sběru, každý si natrhal nebo nakopal, co právě potřeboval, záhon sem, záhon tam.

Trhali jsme mlčky, a tak byl košíček plný co nevidět. Bez rozloučení se vrátila do svého chlívku.

Já se vrátil ke své knížce. Barevná obálka přilákala spoustu mravenců.

 Mravenci běhali zdánlivě bez cíle sem a tam, a když se dva octli na dosah, postavili se na zadní nožičky, a zašermovali si tykadly před tvářemi. Za moment se rozešli, aby po chvíli dělali totéž v jiné sestavě. Dlouho jsem mravence pozoroval a přemítal o tom, že by nám, lidem, mohli být příkladem. Když se dva potkají, neodvracejí se a netváří se. A možná, že si i něco hezkého řeknou.

Z přemítání mě vyrušila babička, když mě volala na oběd. V polívce plaval mladý hrášek. "Odkud máš ten hrášek, babi?", zeptal jsem se. Babička se zatvářila tajemně. V tajemném tváření měla dlouholetou praxi. Dědu tím často uváděla do nepříčetnosti.

Po obědě jsem se vrátil na trávník a ke knížce. Mravenci, když zjistili, že barevná obálka neskýtá nic k snědku, se přesunuli jinam. Možná jim bylo líto, že je nemá kdo pozorovat. Pustil jsem se do čtení, ale moc jsem toho nenačetl. Často jem se přistihl, jak čtu jednu větu už podesáté, aniž bych věděl, co čtu. Kniha, která ještě před několika hodinami byla pro mě úžasně napínavá, najednou ztratila mnoho ze svého kouzla. Ne-li celé. Myšlenky se mi stále častěji toulaly od udatných hrdinů putujících po exotických zemích k mravencům. A k Miluši. K Miluši? Proč k Miluši? Dvanáct let pro mě neexistovala, a teď, když jsem s ní dvě minuty mluvil a dvacet minut mlčky pracoval, se k ní toulají mé myšlenky? Přestával jsem se sám v sobě vyznat.

Do večera jsem už Miluši neviděl. Neviděl jsem ji ani ráno. Neohrožení hrdinové Divokého západu mě přestali lákat, a já najednou nevěděl, co s časem. Donesl jsem babičce od vzdálené studně vodu na vaření a na umytí nádobí, a ze sklepa pod prádelnou brambory, a sám jsem je hned oškrabal. Nabídl jsem se, že skočím do konzumu pro chleba a do hospody pro pivo, aby děda, až se vrátí z práce, měl čím zapít pozdní oběd. Do posledního halíře jsem vrátil drobné, které mi zbyly z nákupu. Nejen, že jsem se v sobě nevyznával já, ale jistě se začala ve mně nevyznávat i babička. Nebo že by se přece jen vyznala, a hrála se mnou nějakou hru? I s hraním her měla totiž celoživotní zkušenosti.

Odpoledne se babička natáhla  na divan v kuchyňce, a já se šel natáhnout do vyhřáté trávy za konírnou. Bez knížky! Doufal jsem, že se ke mně vrátí mravenci, a já budu moci studovat další kapitolu jejich života. Třeba se zase něco dozvím o lidech.

Místo mravenců se ale vrátila Miluše. Ne "m.", ale "M." "Ahoj! Všimla jsem si, že máš kolo. Dostala jsem zprávu, že v aleji mezi K. a N. právě dozrály třešně. Co kdybysme tam spolu zajeli?" Zaskočil jsem do našeho chlívku vzít si košík a říct babičce, že mě sousedovic Miluše pozvala na třešně. Babička nebyla překvapená.

Třešňová alej asi deset kilometrů od našeho města byla zcela bezprizorní. Dospělí měli plné ruce práce na žních, a nádherné chrupky byly vydány na pospas špačkům. A děckám. Obsadili jsme s Miluší každý jednu větev, a zatímco jsme česali třešně - jednu do košíku, deset do pusy - jsem jí dovyprávěl děj rozečtené knížky. Ukázalo se, že Miluše včera svůj zájem nepředstírala. Poslouchala mé vyprávění tak napjatě, že někdy soustředěním zapomínala jíst. Na správných místech kladla správné doplňující otázky a často mě přerušovala srdceryvnými výkřiky "jůj", "opravdu?", nebo "to byl ale hajzl!". Viditelně se jí ulevilo, když urostlý zálesák osvobodil krásnou indiánskou dívku od mučednického kůlu. Úspěch, který jsem s vyprávěním měl, mě podnítil k tomu, že jsem začal knížku vylepšovat, a aniž jsem ji měl dočtenou, dovedl jsem děj ke zdárnému happyendu. Knížka se mi už nezdála tak hrozná. Když nic jiného, aspoň jitří fantazii.

Když jsme s plnými košíky slezli ze stromu, začalo se už stmívat. Zpátky se nám šlapalo dost těžce, neboť kromě košíků jsme měli plná i břicha.

Na druhý den dopoledne jsem Miluši opět neviděl. Asi pomáhala matce s obědem a s úklidem, nebo s malou Jůlinkou hrála Člověče nezlob se! Ale tentokrát mi to tak nevadilo. Věděl jsem totiž na beton, že se znovu objeví. Zatím jsem pomohl babičce zavařit třešně, pro dědu upéct tři plechy třešňového koláče s drobenkou a znovu skočit do konzumu. K řezníkovi jsem si musel vzít kolo.

Potom jsem na dně babiččiny skříně objevil jen částečně popsaný sešit z doby, kdy moje máma chodila do obecné školy. Babička ho jako relikvii opatrovala dobrých třicet let. Do něj jsem začal psát svůj první dobrodružný román, abych měl Miluši co vyprávět, až se znovu objeví.

Po obědě jsem se (se sešitem) uchýlil na svůj plácek za konírnou. Sotva jsem tiskacími písmeny krasopisně napsal (a podtrhl) název další kapitoly, Miluše se skutečně objevila. Vzala mě za ruku, a vlekla mě kamsi dozadu. Byl jsem v sedmém nebi. Krásná dívka mě vede za ruku. Kdyby byla přivázaná k mučednickému kůlu, určitě bych ji osvobodil.

Na konci zahrady, kam už nedoléhaly decibely z hlavní městské diagonály, a kde jsem zatím nikdy nebyl, se nacházela velká hromada kamení vysbíraného při zúrodňování pozemku. Posadili jsme se na tu hromadu. "Dostala jsem večer vejprask, že jsem se vrátila po večerce," pravila. "Chceš to vidět?" Nechtěl jsem, ale ona už byla rozjetá. Vyhrnula si sukni a stáhla si kalhotky. Na pravé hýždi se skvěly dva růžové pruhy, skřížené do X. Když jsem ji chtěl politovat (a pohladit), plácla mě přes ruku a šatstvo si zas upravila.

Pociťoval jsem za ten výprask vinu, a pravil jsem, že dostat jsem měl spíš já. "To nic," řekla. "To není tvoje vina. To já jsem ti měla říct, kdy musím být doma. A ostatně, dva šlehance po holé nebyly až tak špatná cena za nádherně prožité odpoledne." Zasněně se na mě usmála. Nebe se posunulo ze sedmého do osmého.

Chvíli přemýšlela, a potom zdvihla obočí a zakoulela očima, "Ale možná, že by to nebyl tak špatný nápad, kdybys i ty dostal výprask. Aspoň bych měla příležitost vidět tě nahatýho." A sakra! Nahatýho. To se mi moc nelíbilo. Vlastně se mi to nelíbilo vůbec. Ale už nemůžu couvnout. Když ji nemůžu odvázat od mučednického kůlu, projevím svou statečnost aspoň tak, že od ní strpím výprask, jaký ona kvůli mně musela strpět.

"Ráno zajedeme ke Kastrůlku," pokračovala. Když viděla můj nechápavý výraz, považovala za potřebné mi to vysvětlit. "Ani se nedivím, že ho tvoji staroušci před tebou utajili. Je to totiž dost nebezpečné místo, a nejen pro děcka. Je to vytěžené, nebo spíš vytunelované pískoviště, do něhož by se vešel šestipatrový činžák. Svahy té jámy jsou strmé, a kdo přesně neví, na kterém místě se dá bezpečně sejít, může sletět až dolů, a strhnout s sebou tuny písku. A na dně jámy je jezírko, které představuje další riziko. Hlavně pro neplavce." Podívala se mi zhluboka do očí a pravila, "No, jo. To jsem si mohla myslet, že neumíš plavat." Zastyděl jsem se. K čemu by mi bylo platné, že osvobodím krásnou dívku, když nebudu schopen dopravit ji do bezpečí na druhém břehu rychle tekoucí řeky?

Abych zbagatelizoval svůj hendikep, rychle jsem jí začal vyprávět obsah románu, který jsem pro ni ráno napsal. Nezastavil jsem se u jediné napsané kapitoly, ale pokračoval plynule dál, až k překvapivému závěru. Na Miluščině tváři se střídaly výrazy úzkosti s výrazy radosti z toho, jak to nakonec dobře dopadlo, že rychle zapomněla, že jsem vlastně moula z města, který by ve skutečném životě nepřežil.

Ráno jsme vyjeli směr Kastrůlek, vzdálený od našeho velkostatku asi 2 km. Cestou mi vyprávěla, že odpoledne, když se voda trochu ohřeje, se tam pár děcek chodívá koupat. Ale teď ráno tam zaručeně nebude ani noha. Což našemu účelu plně vyhovuje. Když jsem si vzpomněl na "náš účel", poněkud mi přestalo být do řeči.

Kastrůlek se v jako stůl ploché krajině před námi objevil bez varování. Kdo nezná jeho přesnou polohu, může zahučet dolů, ani se nenadá. Namítl jsem, že by tam měl být plot, nebo aspoň nějaká výstražná značka, ale Miluška jen mávla rukou. Zemědělci, kteří obdělávají pole kolem, a těch pár děcek, co se sem chodí koupat, o jámě v zemi vědí, a jinak sem nikdo nepřijde. Co pamatuje, nikdy se tady nestala žádná nehoda.

Kola jsme nechali na poli, a po vyšlapaných serpentinkách jsme opatrně sešli dolů. Jezírko bylo z této strany částečně zarostlé rákosím. Míla si vyzula sandálky, vlezla do mělké vody u břehu a odtrhla dva stvoly rákosu. Zatmělo se mi v očích. Ona mě chce vymrskat rákoskou. A dokonce dvěma! Rákoska, podle mých několika málo zkušeností byla něco, čemu by se bylo radno nejraději vyhnout.

"Sundej si trenky," přikázala mi Miluše. S třesoucíma rukama jsem jí vyhověl. Předklonil jsem se, a Míla mě začala švihat po zadku.

Během výprasku jsem pochopil, že rákos a rákoska jsou dvě docela různé věci. To, co se snášelo k mým obnaženým hýždím, bylo ohybné, měkké a hebké, a výprask připomínal spíš lechtání. Asi po třech švihnutích se to zlomilo. Když přišel na řadu druhý stvol, byl jsem už úplně klidný.

Nepočítal jsem, ale odhadem bych řekl, že Miluše se držela příslovečných pětadvaceti.

Po výprasku mi řekla, "Neoblíkej se." Chtěl jsem vědět, proč. "Chci se na tebe chvíli dívat." Podívala se na mě se zalíbením. Zalíbení jsem jí opětoval.

Kdyby mě viděli kluci, Jiřák a hlavně Vlaďouš, samozvaný guru naší bandy, ti by se divili. Nejen že mluvím s holkou, ale dokonce se před ní svlíkám! A mám v tom zalíbení!

Když se slunce začalo blížit k zenitu, řekl jsem jí, že bychom měli jet zpátky, nebo její máti bude zase vyskakovat. Vší silou mě plácla po zadku, dosud holém. Kam se hrabe rákos! "Jak to mluvíš o mé zlaté mamince?" Řekl jsem jí, že jsem to pochytil od ní. "Já můžu, ale nedovolím, aby ji urážel nějaký přivandrovalec bůhvíodkud!" A začala se tvářit uraženě. Ale když jsem na ni opět vrhl pohled plný zalíbení, milostivě mě vzala na milost.

V příštích dnech se můj prázdninový program ustálil. Dopoledne jsem pomáhal babičce. Roztápěl jsem kamna, sekal dřevo na topení, nosil uhlí a vodu, chodil na nákupy, strouhal brambory na bramborák... Ve zbývajícím čase jsem každý den napsal jeden nový román do mamčina předválečného sešitu. Miluše to dělala nejspíš taky tak. A dělala to zřejmě dobře, neboť její matka jí dovolovala být celé odpoledne se mnou. Dokonce ani večerka už nebyla příliš závazná. Když skončila s domácími pracemi a přestala se věnovat sestřičce, přišla za mnou za konírnu, a odtud jsme se buď přesunuli dozadu na hromadu kamení, kde jsem jí vyprávěl svůj nejnovější román (a ona mně o nic méně úžasné příběhy z obyčejného života, které zažila, nebo o nich slyšela od příbuzných a známých), nebo jsme někam jeli na kole. Třešní v aleji nebylo pro děcka ze dvou vesnic (a pro špačky) dost, takže jsme museli hledat jiné zábavy. Dvakrát, třikrát, když večer napršelo, jsme jeli sbírat houby, kterých bylo k velké radosti našich příbuzných jak po dešti. Když houby nerostly, jezdili jsme jen tak po kraji. Všude bylo něco, co stálo za podívání, všude bylo něco, co nám přinášelo nové dojmy. Někdy jsme spolu trochu závodili. Plavat sice neumím, ale na kole jsem jí vždycky ujel.

Jednou jsme po cyklistických závodech odpočívali na mezi u pole s cukrovkou, a já se jí opatrně zmínil, že to, jak jsme tehdy byli u Kastrůlku, se mi moc líbilo. Miluše trochu zesmutněla a nadlouho se odmlčela. "Toto ne," řekla potom. "Mně se to taky líbilo, ale jsme na to ještě moc mladí." Po další dlouhé pauze dodala. "Snad narok. To nám už bude čtrnáct." Překvapilo mě, jak je dospělá. Docela jsem se zastyděl, jaké já jsem oproti ní ještě tele, co  shltlo spoustu románů s lesklou barevnou obálkou, ale o skutečném životě ví kulový.

Když jsem "napsal" asi deset dobrodružných románů, Míla se začala asi nudit. Už mě nechválila každou chvíli, jaký jsem skvělý spisovatel, už tak často nadšeně nevykřikovala, když se mému statečnému hrdinovi podařil další husarský kousek. Třebaže jsem si dával opravdu pozor na to, aby se prostředí, hrdinové ani zápletky neopakovaly, musel jsem si přiznat, že tento druh "literatury" Miluši, a vlastně už ani mě netáhne.

Jakmile jsem na to přišel, skončil jsem se spisovatelstvím, a nedočtenou knížku, ba i ostatní, které jsem si na prázdniny přivezl, věnoval malé Jůlince. A řekl Míle o mravencích.

Ukázalo se, že jsem trefil do černého. O mravencích toho sice věděla stejně málo, jako já, ale o nápadnějších formách hmyzu, o motýlech, a zejména o broucích se vyjadřovala opravdu fundovaně a se zaujetím. Kteréhosi dne mi za konírnu přinesla ukázat náčrtník, do něhož kreslila podle živých vzorků portréty brouků žijících v areálu někdejšího velkostatku. Některé barevné, některé černou tuší. Byly to obrázky opravdu vydařené, a po zásluze jsem každý obrázek hlasitě pochválil. Míla pravila, že jestli se mi obrázky líbí, tak mi náčrtník daruje. To bylo pro mě velké vyznamenání, a znak náklonnosti ke mně. Byl jsem z toho celý pyšný, ale na takovou její oběť jsem rozhodně nemohl přistoupit. Povzbudil jsem ji, aby kreslila dál, a ujistil ji, že za nějaký čas by z obrázků by mohl být pěkný atlas.

Zatímco jsme si prohlíželi Milušin náčrtník, přiběhla Jůlinka, celá rozzářená. Dočetla už první z knížek, které jsem jí dal, a byla z ní nadšená. Obřadně mi děkovala, a v záchvatu extase mě objala kolem krku a dala mi mlaskavou pusu na tvář.

Zase jsem se musel stydět. Nejen proto, že mě před Miluší líbá její mladší sestra, když by se to hodilo (a patřilo) spíš pro ni, ale - a to hlavně - proto, že sedmiletému kůzleti, které se právě naučilo číst, se líbí stejné primitivní a stereotypní příběhy, jako starému moulovi, který by se na prahu dospělosti měl zabývat už něčím serióznějším.

Společný, u mě docela čerstvý zájem o hmyz nás podnítil ke každodenním toulkám po luzích a hájích, a k pozorování brouků a mravenců. Do Milušina náčrtníků přibylo pár velmi zdařilých portrétů brouků, kteří v blízkosti lidí nežijí, a já pak přišel na to, že mravenci jsou podobni lidem i v tom, že jim chutnají hříbky. Ani nemusí být v praženici.

Prázdniny se rychle nachýlily ke konci. Jůlinka dočetla poslední brakovou knížku, náčrtník se zcela zaplnil, a mamčin prastarý sešit se vrátil na dno babiččiny skříně. Poslední den jsme byli všichni tři docela dojatí. "Až přijedeš příště," řekla Miluše, "tak ... víš, co!" a vlepila mi ne docela letmou pusu na ústa, která jsem překvapením zapomněl zavřít. Naše nosy se o sebe otřely, skoro jako u Eskymáků. Zřejmě jsem se zatvářil dost nejapně, neboť vyhrkla, "No, co? Mravenci se tak taky loučí!" Po delší odmlce dodala, "Moc se na tebe těším !" Může být pro  třináctiletého hezčí vyznání lásky? 

I já se těšil. Ale babička na jaře umřela, děda se přestěhoval k nám, aby se za pár měsíců znovu oženil, a zmizel opět ve světě. Bývalý chlívek v bývalém velkostatku osiřel. Aspoň pokud jde o naši rodinu.

Byl konec s prázdninováním.

Byl konec s dětstvím.

Byl konec s lesklými barevnými obálkami dobrodružných románů.

Jen mravenci dál pokračují v zaužívaném koloběhu.

 

 

 

Veronika, aneb Nezralé maliny

 

Mám spolužáka Mirka. Je to současně můj nejlepší kamarád. Sedíme spolu v lavici strojnické průmyslovky, ale spoustu času trávíme spolu i po vyučování. Mirek bydlí s rodiči v pohodlném rodinném domě, kde má k dispozici vlastní prostornou pracovnu, které říká kabinet. Navykl jsem si chodit k němu do kabinetu, kde se spolu učíme, děláme úlohy, kreslíme strojnické výkresy, a dost často klábosíme o nejrůznějších věcech.

 

Mirkovi rodiče mě znají, a myslím, že mě mají docela rádi. Chodím k Mirkovi do kabinetu jako domů. Nezvoním, neklepu, u nikoho se nehlásím. Jen si u vyzdveří vyzuju boty a jdu rovnou dovnitř.

 

Tak i tentokrát. Vejdu do kabinetu, a zůstanu překvapeně stát. O velký stůl, na kterém rýsujeme, je předkloněn Mirek, kalhoty i s trenkami má u kolen, a jeho o tři roky starší sestra Veronika, vysokoškolačka, ho mrská po zadku úzkým koženým páskem. Třebaže nic neříkám a sotva dýchám, Veronika, jako by měla oči vzadu, si mě všimne. Přestane na chvíli s mrskáním a otočí se ke mně. "No, co čumíš," říká. "Chceš taky dostat?"

 

Zrudl jsem rozhořčením až po uši, a už-už jsem měl na jazyku podrážděné odseknutí, co si to jako dovoluje. Ale najednou, jakoby se ve mně něco zlomilo, jsem řekl, "Jo. Od tebe docela jo." Kdoví, co mě k tomu vedlo? Zvědavost? Furiantství? Nebo snad solidarita s Mirkem, který by se mohl cítit hloupě, když jsem ho přistihl v situaci pro kluka nedůstojné?

 

Veronika dovolila Mirkovi, že se může obléct. "S tebou si to vyřídím později. Teď jsou na řadě hosté." A poslala ho pryč. A mně řekla, "Tak pojď! Kalhoty dolů, i spoďáry." Roztřesenýma rukama jsem splnil její rozkaz a textil nechal pod koleny, jak jsem to viděl u Mirka. "Úplně svlíknout," přikázala mi. "Proč," pokusil jsem se namítnout. "Abys mi neufoukl," pravila s úsměvem. "Ale Mirek..." chtěl jsem pokračovat v námitkách. "Ten mi nemá kam ufouknout," odvětila se smíchem. "A i kdyby měl, tak by to neudělal, protože by přišel o to, co má rád." Přidala potutelný úsměv. Ale vida, pomyslel jsem. Tak Mirek dostává na vlastní žádost. Nevěděl jsem, co si o kamarádovi myslet.

 

Tak jsem Veronice vyhověl, a od půl pásu nahý jsem se přehnul přes rýsovací stůl. Veronika mě jemně plácla rukou. "Máš docela hezkou prdel," řekla. "Takovou ženskou. Ne takovou vyzáblou, jakou má Mirda." A už na ni dopadla první rána páskem. Docela to štíplo. "Padesát," řekla Veronika. Po zkušenosti s první ránou jsem na další už nebyl tak nepřipravený. Ty následovaly v rychlém sledu po sobě, takže jsem neměl čas přemýšlet o tom, jaké jsou mé pocity. Až když dopadla padesátá, uvědomil jsem si, že jsou spíš příjemné. Bolest, která - snad - byla přítomná během mrskání, už pominula, a na půlkách jsem cítil jakési teplo, které se pomalu rozlévalo dál. Snad až do mozku. Veronika vycítila, co se mi honí v hlavě, a když jsem se oblékl, se ke mně naklonila a zašeptala, "Budeš chtít i příště?" Neschopen slova jsem jen přikývl.

 

Veronika odešla, Mirek se vrátil. Učení jsme toho odpoledne moc nedali. Měli jsme nové téma k probírání.

 

Mirek mi poděkoval za to, jak jsem se zachoval. Potom se rozhovořil, jak to začalo. Před čtyřmi lety se se sestrou o něco vsadil. Byl si jist, že vyhraje. Ale prohrál, a podle dohody dostal na zadek. Velmi ho to ponížilo, a proto se rozhodl, že jí to oplatí. Vsadil se znovu, a znovu prohrál. Po druhém výprasku neplakal, ale měl k tomu blízko. Veronika si všimla jeho rozpoložení. Pohladila ho po hlavě a pochválila ho, že to snesl jako chlap. Slíbil, a splnil. "Třeba někdy vyhraješ zas ty,"povzbudila ho. "A vyhráls?" zeptal jsem se. "Ne, potom jsme se už nikdy nevsázeli. Ale nabídla mi, že jí můžu naplácat jen tak." "A naplácals jí?" "Jo, ale ne na holou. Přece se nebude svlíkat před malým klukem, že. Ale když jsem ji mrskal - tím stejným páskem, cos dnes viděl - všiml jsem si, že se jí to nejspíš líbí. Kroutila zadkem, aby každá část bílých kalhotek dostala stejně. A tiše při tom vrněla. A když bylo po všem, a ona si stáhla a uhladila sukni, jsem se jí na to zeptal. Dlouho jsme si potom povídali o jakémsi spankingu, a o tom, že mrskání po holém zadku - ano, řekla po holém - hlavně, když se nedělá moc surově, dráždí receptory, které se tam nacházejí, a to že je moc příjemné. Když se mrská dostatečně dlouho, prý má až vlhko mezi nohama. Když jsem se otázal, od koho dostala na holý zadek, že to tak dobře zná, nechtěla prozradit, ale připustila, že těch kluků, co jí dali na zadek, bylo víc než jeden. Když o tom vyprávěla, zavřela oči, a na chviličku se zasnila."

 

"Když jsem o tom pak uvažoval," pokračoval Mirek, "uvědomil jsem si, že nebýt toho ponížení, že mě mrská holka a ještě k tomu vlastní sestra, byly mé pocity podobné. Fakticky to nebolelo, a cítil jsem, že se mi zvedá ptáček. Veronika tedy nekecala. Když se to vezme kolem a kolem, bylo to vlastně příjemné. O třetí výprask jsem si už řekl sám, a už mi ani nevadilo, že vlastní sestře."

 

"A co ty?" zeptal se Mirek. "proč jsi vlastně souhlasil, aby vymrskala i tebe?" Řekl jsem mu, že původně to bylo - asi - ze solidarity, ale pak že se mi to začalo líbit hned napoprvé, a že jsme se dohodli na repete. Cítil jsem, jak rudnu v tváři.

 

Mirek dlouho mlčel. Potom se dal do řeči. "Skoro jsem na tebe začal žárlit. Proč bych se měl s tebou dělit o vlastní sestru? Ale potom jsem si uvědomil, že jsem ošklivý sobec. Ty se se mnou dělíš o všechno, proč bych se s tebou neměl dělit já. Zvlášť, když mně neubyde."

 

Když jsem přišel k Mirkovi příště, Mirek tam nebyl. Asi jsem příliš bouchl dveřmi, takže mě Veronika ze svého pokoje slyšela. "Mirek odjel na poštu odvézt otcovi nějaké balíky. Pojď," chytila mě za ruku a odvedla k sobě. Ještě v chůzi si odepla pásek. "Tak šup," řekla. "Kalhoty dolů. Nemusíš je úplně svlíkat," dodala, když viděla, co se chystám udělat. Už se nebála, že jí ufouknu.

 

Byl jsem u ní v pokoji poprvé. Chtěl jsem se proto trochu porozhlídnout. Vybavení bylo u ní načisto jiné, než jsem vídával u Mirka. Takové holčičejší. A taky větší pořádek. Ale Veronika měla naspěch. "Nemáme moc času. Rozhlídneš se potom. Nebo někdy jindy." Přinutila mě přehnout se přes stůl, mnohem menší, než Mirkův. Pohladila mě po zadku (na to, že jsme neměli moc času, se tam zdržela dost dlouho) a uvedla pásek do pohybu. Tentokrát nepočítala (ani já), ale bylo to o hodně víc než minule. Mirek měl pravdu. Pocity se výpraskem přenášejí zezadu dopředu. Styděl jsem se, že mě Veronika uvidí s postaveným, ale tomu se nedalo zabránit. Veronika se na mě usmála a řekla, že se nemám za co stydět. Že je vidět, že jsem zdravý kluk.

 

Když mi dovolila se obléct, už neměla tak naspěch. Posadila mě ke stolu a dala se do řeči. Má Mirka moc ráda. Je to bezvadný kluk, a mně je strašně vděčná, že mu pomáhám s učením. Potom změnila téma a zeptala se mě, jestli mám děvče. Zrudl jsem a současně se přidušeně zasmál. "Jak můžu mít děvče, když je mi teprv šestnáct," řekl jsem. Zasmála se i ona, a řekla, že jsem naivní, ale že mě pro to nemá o nic míň ráda. Podívala se na hodinky. "Mirek se každou chvíli vrátí. Počkej na něj v kabinetu." Nadhozené téma zahrála do autu, ale mně nasadila do hlavy brouka.

 

Asi tak po dvou týdnech Veronika přestala čekat na příležitosti, kdy Mirek nebude doma. Když jsem končil program s Mirkem, a chystal se jít domů - což svým jemným sluchem bezpečně poznala - přišla si mě bezostyšně vyzvednout a odvést do svého pokoje. Dva nebo třikrát se spokojila s tím. že mi vymrskala zadek svým, už dost opotřebovaným páskem od sukně. Další den pak přišla s vylepšením. "Mirda má taky docela pěkného ptáčka, ale nesmím mu na něj sahat. Prý by to byl incest. Ale, s tebou nejsme příbuzní, takže bych v podstatě mohla." Měla to být otázka, ale fakticky vyzněla jako věta oznamovací. Červenal jsem se, asi, až za ušima, a v krku se mi zase objevil ten prokletý knedlík, který mi zabránil mluvit. Veronika ale mé mlčení pochopila jako souhlas, a hned se měla k činu. Stiskla mi postavený úd, a trochu si s ním hrála. "Děláš si to někdy sám?" zeptala se. "Co jestli si dělám?", odpověděl jsem protiotázkou, ještě stále s knedlíkem v krku. Pustila mě, a nahlas se zasmála. "Panebože, ty jsi ale hlupáček", pravila, a dala mi dost dlouhou pusu, aby mi dala najevo, že to nemyslela až tak doslovně.

 

Když jsme se sešli příště, už se nevyptávala, ale ukázala mi, na co se minule ptala. Pochopil jsem, co měla na mysli. Ano, někdy jsem si "to" dělal sám, ale proti tomu, jak to dělala ona, to bylo jako nebe a dudy. Nebo spíš dudy a nebe. Potom se zeptala, jestli bych jí někdy nechtěl oplatit ty výprasky. Od Mirka jsem věděl, že to má ráda, ale myslel jsem, že má partnery, nebo partnera, s nímž si takhle někdy hraje. "Jo, docela jo," řekl jsem, "ale nechtěl bych přijít do konfliktu s těmi druhými kluky." Naoko se zlobila, že mi to Mirek vykecal, ale pak mi smutně pravila, že ti ostatní se na ni vykašlali, když jim nechtěla dát. Ani jsem se nezeptal, co jim nechtěla dát, abych zas nebyl za hlupáčka. Potom se trošku rozveselila, a řekla, že to není vlastně není ani tak velká škoda, protože s nimi to dělala bez citu, jen kvůli rozkoši. Prostě, pragmaticky. Ale se mnou, že by to bylo s citem. Kdoví, co pod tím myslela?

Zamkla dveře, ze sukně si vytáhla pásek, a strčila mi ho do ruky. Potom si stáhla kalhotky, vyhrnula si sukni a přehnula se přes psací stůl. Viděl jsem poprvé nahý dívčí zadek, a tak - třebaže jsem už před chvílí zažil jedno vyvrcholení - jsem už byl zase schopen akce.

Vydržela asi třicet. Zadeček měla pěkně růžový. Zatoužil jsem jí ho pohladit. To jsem také ještě nikdy nedělal. Veruna je asi jasnovidka. I teď věděla, na co myslím. "Nemusíš se stydět," povzbudila mě. "Můžeš mě tam hladit!" Hlazení brzy nestačilo, a Veronika mě usměrňovala, kam mám strčit prst, a co s ním tam mám dělat. Když jsme skončili, měla růžový nejen zadek, ale i tvář a krk. Objala mě oběma rukama kolem krku, dlouho mě líbala na jazyk a zašeptala, "Mirkovi to, zatím, neříkej! Že si ke mně chodíš pro výprask, to mu říct můžeš. Ostatně, to on nejspíš ví. Ale todle mu neříkej. Nechci, aby byl smutný."

Večírek s Veronikou byl tak silný zážitek, že jsem nemohl myslet na nic jiného. Na druhý den, při zkoušení ve škole jsem skoro nic neuměl. Profesor z toho byl víc překvapený, než já. "Co je to s tebou, mladý muži? Je to dnes sotva na trojku. Že jsi byl dosud vynikající student, tak protentokrát přimhouřím oko. Ale příště už bych nemohl. Vzchop se, člověče!"

Při nejbližší příležitosti jsem o tom pověděl Veronice. "To znám," pravila, a pohladila mě na ..., no tam, kde je to nejpříjemnější. "Když jsem to já zažila poprvé, byla jsem z toho celá pryč aspoň deset dní. Já naštěstí ale nejsem vynikající studentka, a tak se to moc nepoznalo. Rozdíl mezi tři mínus a čtyřkou není zase až tak nápadný. Ale nechci, abys kvůli mě ve škole trpěl. Budeme to dělat vždycky jenom v pátek."

 

Verunka, aneb Evropské hodnoty

Mám bratra Mílu. Je o tři roky mladší, a mám ho moc ráda. Kdo nás zná, by si mohl myslet, že teď lžu. Nechovám se k Mílovi totiž ani trochu hezky. Jsem na něj často hrubá, protivná, dělám mu naschvály, pošťuchuju ho, provokuju, vysmívám se mu, žárlím na něj, urážím ho, často mu i nadávám, a to docela sprostě. Ale mám ho opravdu ráda. Míla je strašně  chytrý. Třebaže je, jak jsem pravila, o tři roky mladší, byl to on, kdo mě naučil číst, a kdo mi po celý život pomáhá s učením a se studiem. Díky Mílovi jsem  s jakž takž slušnými známkami zmaturovala. Nedělá mu problém ani moje vysoká škola, na kterou se on chystá až za rok. Kromě toho, že je chytrý, je neuvěřitelně charakterní. Za veškerou svou pomoc nikdy nic nechce, ochotně se se mnou o všechno rozdělí, a nereptá, když já se s ním dělit nechci. Nikdy o tom nemluví, ale asi mě má taky trochu rád.

Nevynecháme jedinou příležitost, abychom byli spolu. On, aby mě bavil a vzdělával, já, abych mu ze života dělala ne-li přímo peklo, tedy aspoň předpeklí. Bohužel pro mě (bohudík pro něj) nám běžný každodenní život nedovoluje v dostatečné míře holdovat těmto radostem (pro mě), či útrapám (pro něj).

Příležitost společně trávit mnoho našeho času se naskytla, když rodiče odjeli na několik dní na pohřeb taťkovy 102-leté babičky. Tehdy jsme se, mimo jiné, mohli věnovat činnostem, které máme jinak zakázané. Míla, kromě toho. že je chytrý a charakterní, je i mimořádně manuálně zručný, a oplývá bezmeznou fantazií a trpělivostí. Ostatně, je to právě trpělivost, která mu umožňuje bez reptání snášet má příkoří. Mílovou oblíbenou, a po většinu roku zakázanou činností je výroba modelů železničních vozidel,  staveb a zařízení souvisejících s železniční dopravou. Používá k tomu pouze odpadový papír nejrůznější kvality, lepidlo a temperové barvy. A nůžky. Jeho modely se vyznačují neobvykle pečlivým provedením a přesností do nejmenšího detailu. Míla za ně už párkrát  shrábl ceny v různých soutěžích. Míla má své hobby zakázané pouze během školního roku, prý aby se nerozptyloval od učení. Je to podle mě ale pustá výmluva, neboť žádné rozptýlení Mílovi nazabrání v dosahování skvělých výsledků. Ve studiu i v čemkoliv. Mám podezření, že toto opatření je kvůli tomu, aby mně nebylo líto, že já mám zákaz, a on ne.

To můj zákaz je absolutní. Nesmím se rodičům hrabat v jejich věcech, jak mamka říká "krámovat". Právě tento zákaz jsem porušila, hned, jak za rodiči  cvakla vrátka. Tentokrát jsem se vrhla na šuplík s mamčiným prádlem. Vyzkoušela jsem si několikery kalhotky a pár kombinaček, ale to mě uspokojovalo sotva pár minut. Proto mě potěšilo, že docela vzadu jsem našla tlustý svazek dopisů, převázaný růžovou stuhou. Byly to milostné dopisy, které mamce posílal taťka, za svobodna, z vojny, a v prvních letech manželství. Teda, taťka býval kdysi docela básník. Kdo by to řekl do starouše. Perfektní sloh, krásné písmo - a ta fantazie! Značně jsem se vzrušila, když taťka psal, co všechno s mamkou udělá, až dostane opušťák a  sundá mamce kalhotky. V každém dopise jinak.

Dopisy mi poskytly zábavu a vzrušení víc než na hodinu, ale  - bude-li příležitost - určitě se k nim ještě někdy vrátím. Pečlivě jsem dopisy zase převázala stužkou, a když jsem je vracela na místo, objevila jsem za nimi ještě něco. To vám byla věc! Až u zadní stěny zásuvky se krčily barevně s dřevem nábytku ladící - důtky! Překvapeně jsem na ně zírala s otevřenou pusou. Vyzkoušela jsem si, jak mi vroubkované černé dřevěné držadlo sedne do ruky, spočítala jsem hnědé kožené řemínky, a párkrát jsem s nimi rozrazila vzduch. Na co je mamka má? Vlastně na koho? Na nás s Mílou určitě ne. Nikdy v životě jsem nebyla bita, třebaže bych, jak jsem naznačila, často zasloužila. A Míla - ten už vůbec ne. To je ztělesněná ctnost. Že by to byla rekvizita z mládí? Po babičce? Nebo, naopak, pro případ budoucí potřeby? Musím je ukázat Mílovi. Třeba on bude vědět!

"Podívej, co jsem našla," řekla jsem mu. "Víš, co to je, a na co?" "No, dovol, za koho mě máš?" řekl Míla bez hněvu. Míla vždycky všechno říká bez hněvu. On už je takový.  Půjčila jsem mu důtky, aby si je ohmatal i on.

"Vyzkoušíme je?" zeptala jsem se. "Třeba jo," řekl Míla. Ten ani na okamžik nepomyslel na to, že by se měly zkoušet na mně. Je to prostě gentleman. Otočil se ke mně zády a mírně vystrčil zadek. Několikrát jsem ho švihla, a potom jsem mu dva prsty zahákla za gumičku trenek. "Můžu?" Míla vydal nějaký zvuk, který mohl znamenat cokoliv. Pochopila jsem ho tak, že znamená ´ano´. Stáhla jsem mu trenky asi o dva centimetry a odhalila kousek těla mezi zády a zadkem. Dvakrát-třikrát jsem ho švihla do toho odhaleného bílého pásu. Když Míla nic neříkal, stáhla jsem mu trenky docela. Ani teď nic neřekl.

Ještě před hodinou bych  si nepomyslela, že budu vlastnímu bratrovi stahovat trenky.  Nepoznávám sama sebe. Naposledy jsem viděla Mílu nahatého, když ho mamka nosívala z koupelny a kladla ho na obrovskou flanelovou osušku, aby dokončila jeho mejkap. Docela od té doby vyrostl.

Když Míla nic neříkal a byl stále v předklonu, byl to pro mě signál... Za dvacet minut byl Mílův zadek pěkně  červený, mě bolela ruka, a on stále nic neříkal. Vrtalo mi hlavou, co na tom ten kluk má? Zeptala jsem se ho na to. "Nevím," pravil. "Neumím si to vysvětlit." Poprvé za celý život si neuměl něco vysvětlit. "Ale je to úžasně příjemné. Asi je to tím, že to děláš tak něžně," nezapomněl mi zalichotit.

Pak se Míla oblékl, a vrátil se k natírání vagonu, v němž Francouzi podvakrát uzavřeli příměří se svými výbojnými sousedy, a já se vrátila k matčině šatníku, abych se přesvědčila, co se tam změnilo od mého posledního "krámování". Nevím, jak Míla, ale mě už tato moje oblíbená činnost jaksi přestala uspokojovat. Musela jsem v jednom kuse myslet na ty důtky. A taky na nahatého Mílu.

Nazítří, hned po snídani, mi Míla povídá, "Ségra," - to byla novinka; dosud vždycky, bez jediné výjimky, mě Míla oslovoval ´Verunko´, jak to slýchával od mamky;  ta ale, na rozdíl od Míly, měla pro mě i méně něžná oslovení, podle její nálady, a podle mých zásluh - "ségra, kde máme ty důtky?" Tssss! Jsou ty důtky snad naše? "Než se naši vrátí, měli bychom je ještě využít. Kdoví, kdy bude zase další příležitost?" 

Doběhla jsem pro důtky, Míla se svlékl donaha a zaklekl na koberec vedle divanu. Na jeho zadku od včerejška nezůstaly žádné stopy. Vyplácela jsem ho stejně dlouho, jako včera, a ještě jsem přitlačila. Dnes jistě neřekne, že to bylo něžně. I se mnou se začaly dít věci, které si neumím vysvětlit.

Když jsem - zcela vysílena - přestala s výpraskem, Míla pravil, "Už asi vím, na co mamka tu věc má." Byla jsem na to zvědavá. Míla se postavil, a otočil se ke mně en face. Jeho ptáček trčel do prostoru jako kůl. Míla si ukázal rukou tím směrem, pro případ, že bych si to nevšimla i sama. Tentokrát podcenil on mě. V některých věcech jsem docela chytrá i já. Měla jsem sto chutí ho tam uchopit a zmáčknout, ale na poslední chvíli jsem si vzpomněla na svou výchovu k evropským hodnotám.

"Ty myslíš, že taťka...?"

Odpověděla jsem si sama. Byla jsem jista, že Míla uhodil hřebík na hlavičku. I na mě to působilo stejně, a to jsem se jen dívala. Najednou jsem  slyšela sama sebe, jak říkám, "Já bych to třeba taky zkusila!"

Míla se chopil důtek, a opatrně mě švihl po zadku. Učinila jsem odmítavé gesto, a spěšně shodila džíny i kalhotky. Nevím,  co to do mě vjelo. Ještě včera bych  byla přísahala, že se NIKDY před žádným mužským nebudu svlékat, a teď, najednou, jsem tady nahá, a ještě k tomu před svým vlastním bratrem. Ten nahatou ženskou zaručeně viděl poprvé v životě.  Na rozdíl ode mě nezažil dokonce ani to, jak matka přenáší novorozenou sestřičku z koupelny, a dělá jí dětský mejkap.

Opřela jsem se o křeslo a naznačila Mílovi, že může začít. Ten byl ale v rozpacích. Dosud vždycky ve mně viděl milovanou sestřičku, a činit mi jakýkoliv druh příkoří, byť na mou výslovnou žádost, mu bylo zatěžko. Musela jsem ho několikrát pobídnout, než se osmělil. Míla byl nezkušený, takže ten výprask nebyl nic moc, nicméně jsem si při něm - snad poprvé v životě - uvědomila, že jsem ženská. Po výprasku mi jen evropské hodnoty zabránily dát Mílovi pusu.

Lada, aneb Srdce a knedlík v krku

 

Po manželově smrti se mi zřítil svět. Chodila jsem jako bez ducha, nic mě nebavilo, nevěděla jsem, co s časem, ztratila jsem chuť k jídlu, začala trpět nespavostí, přestala chodit ke kadeřníkovi a na kosmetiku, a moc nechybělo, abych se přestala i umývat a prát prádlo. K čemu by mi to všechno bylo, když mě můj milovaný opustil? V zaměstnání jsem pracovala roztržitě a bez zájmu, čehož výsledkem bylo množství chyb, které jsem páchala. Jen zázrakem na ně můj šéf nepřišel. Možná se mu také zřítil svět. Přestala jsem chodit do divadla, na koncerty a na výstavy, přestala jsem číst a sledovat televizi. Uvědomovala jsem si sice, že se s takovým přístupem řítím do propasti, ale neuměla jsem si pomoct.

Třebaže do zříceného světa patřil i absolutní nezájem o nakupování a obchody vůbec, asi po čtvrt roce jsem se, bůhvíproč, zastavila u výkladu cestovní kanceláře. Zaujal mě velký, ručně a neuměle nakreslený plakát. "POZNÁVACÍ ZÁJEZD DO EGYPTA, poslední místo. Odlet dnes v noci. Sleva 90 %." Jako mátoha jsem vešla dovnitř, a ten zájezd koupila.

Když jsem se vrátila domů, trochu jsem ožila. Musela jsem za těch pár hodin zařídit řadu věcí. Zatelefonovat šéfovi, že si beru loňskou dovolenou, nachystat nejnutnější věci, co si vezmu s sebou, vypnout plyn, elektřinu, poprosit sousedku, aby mi zalévala květiny... Když jsem v noci dorazila na letiště, byla jsem už skoro úplně zkonsolidovaná. Stal se zázrak.

V letadle jsem se se zájmem pustila do studia prospektů, které porozdávala průvodkyně. Na mrtvého manžela jsem si za celou cestu ani jednou nevzpomněla.

Po prvním ležérním dni v Káhiře byl na druhý den na programu výlet k pyramidám. Většina účastníků zájezdu, a nejen ti dříve narození, se usalašila v některém z početných bister, a pod obrovskými slunečníky popíjela ledovou kokakolu. Někteří naletěli na vlezlé dorážení hlučných, v jiných zemích školou povinných naháněčů, a s námahou se vyškrábali na velblouda za účelem předraženého fotografování. Já jsem se ale rozhodla, že na toho Cheopse vylezu. Přece nejsem ještě tak stará!

Po devíti odpočinkových zastaveních, cítíc v zádech uštěpačné pohledy kokakolistů, jsem se srdcem až v krku dorazila asi do třetiny pyramidy. Tam jsem se zastavila, na 90 % rozhodnuta se vrátit. Ať kokakolisté a velbloudáři třeba prasknou smíchy. Zatímco jsem o tom uvažovala, předběhl mě svižným krokem urostlý vysoký muž. Třebaže jsem z něj viděla jen zadní část béžových plátěných kalhot a zadní část bělostného trička bez rukávů, odhadla jsem, že by mohl být asi tak mého věku. Když byl asi deset metrů nade mnou, ohlédl se. Bez dlouhého přemýšlení se vrátil na mou úroveň, beze slova mě uchopil za ruku a bez jediné zastávky mě doslova vytáhl na vrchol. Velbloudáři měli o čem uvažovat a tlachat.

Na špici pyramidy muž francouzsky oslovil rozhlížejícího se bělocha, a požádal ho, aby nás spolu vyfotografoval. Sláva, není němý! Při fotografování mě majetnicky objal kolem ramen.

Večer, při vystupování z autobusu před naším hotýlkem mě čekal pod schůdky. Zařídil u průvodkyně, že se můžu k němu přestěhovat, a vyměnit se s postarším katolickým knězem. Kdybych neměla v krku zase ten knedlík, řekla bych mu "Ano, ano, ano, ano, ano..." Mrtvý manžel už byl kdesi v zadní přihrádce.

Milovali jsme se hned ten první večer. Nezeptal se mě, jak to mám s antikoncepcí, a případně s plodností. Ani já jsem nereklamovala, že plodná ještě jsem, a antikoncepci - už dlouho - nepoužívám. I po těch pár hodinách, co se známe, jsem si byla naprosto jista, že kdybych náhodou otěhotněla, tak se o mě postará.

Mužské vybavení neměl příliš velké, ale zacházet s ním uměl skvěle. Po celé řadě bouřlivých orgasmů jsem se cítila jako ve třetině pyramidy: srdce až v krku.

Až po milování, poprvé od těch dvou vět pod schůdky autobusu, promluvil. Jmenuje se Stanislav, ale ať mu říkám Standa (bez ptaní mi tykal), je mu pětačtyřicet (ráno na pyramidě jsem to odhadla skoro přesně), pracuje ve svobodném povolání (kdoví, co pod tím myslel). Je ženatý, ale s manželkou nežije kvůli diametrálnímu rozdílu v preferencích (bůhví, co si pod tím mám představit). Do rána jsme se milovali ještě dvakrát. Kde se v něm bere ta výdrž?

V dalších dnech jsme se milovali ráno i večer, a o polední siestě, bez níž si život v arabských zemích nelze představit, mě zaučoval v technice 69. Tu můj mrtvý manžel  neovládal.

Přes den mi od rána do večera, aniž nahlížel do prospektů, ani do jiné literatury, zasvěceně vyprávěl o památkách a ostatních pamětihodnostech, které jsme navštívili, nebo se chystali navštívit. Věděl toho mnohem víc, než naše průvodkyně, kterou načapal, jak mizerně překládá výklad arabského průvodce v Egyptském muzeu. Takže svobodné povolání bude nejspíš překladatel-polyglot, nebo spisovatel, nebo ... Někdy se ho na to případně zeptám. Nepřipouštěla jsem si, že žádné "někdy" už nebude.

Po návratu do vlasti se Standa se mnou rozloučil sice vášnivě, ale nedal mi adresu, ani telefonní číslo, ani žádný jiný kontakt. Ani jsem se nedozvěděla, jak se vlastně jmenuje příjmením. Ale neznervóznělo mě to. Najisto jsem věděla, že se ozve.

Vrátila jsem se do práce jako vyměněná. I jinak málo všímavý šéf si všiml můj zvýšený elán a iniciativu, a dokonce mi zvýšil plat. Že se zlepšila kvalita mé práce si nevšiml, vždyť předtím ani nepostřehl, že se zhoršila. Nevšiml si ani to, že jsem se znovu začala česat, vonět a oblékat. To ale neušlo nejednomu z mých mužských kolegů. Nestačila jsem odmítat galantní nabídky ke svlékání. Na Standu jsem myslela denně, ale bez nostalgie. Věděla jsem, že se vrátí. I na mrtvého manžela jsem si občas vzpomenula, rovněž bez nostalgie. Věděla jsem, že se nevrátí. Čo bolo, bolo...

Standa se ozval za čtyři měsíce. Byl stručný. Instruoval mě, kdy a kam mám přijít, pojedeme do... Ani mi nebylo divné, odkud má mé číslo.

Po prvním milování v nové sérii jsem se ho zeptala, jak to měl se sexem, když jsme se tak dlouho neviděli. "Ty, tuším, žárlíš," zasmál se. "Ujišťuji tě, že mé celibáty, než jsem tě poznal, byly mnohem delší." Při té příležitosti mi vysvětlil, jak je to s těmi rozdílnými preferencemi jeho manželky-nemanželky, o nichž hovořil minule. "Preferuje peníze, nepreferuje sex."

Jezdili jsme spolu na dovolenou třikrát až čtyřikrát ročně. Nikdy nechtěl slyšet, že bych se měla na společných aktivitách, byť sebeméně, finančně podílet. Je pravda, že jsem mu finanční spoluúčast nabídla pouze jednou. Pak jsem si rychle zvykla na to, že jsem vydržovaná.

Pro dovolené vybíral Standa exotické destinace - Madeira, Tunis, Gruzie... - ale vždycky do pár hodin letu. Když mi po čtyřech letech oznámil, že poletíme na Nový Zéland, překvapilo mě to. Nemohu říct, že úplně příjemně. V kostech jsem cítila možný problém, ne-li dokonce katastrofu.

Když cestou na letiště došlo na silnici k hromadné dopravní nehodě, viděla jsem, že mě špatné tušení nezklamalo. K odletové bráně jsem dorazila patnáct minut po plánovaném odletu letadla. V jinak úplně prázdném odletovém prostoru byl jen Standa, celý zelený ve tváři, a nepochybně zuřící. Chytil mě za ruku a tryskem mě vlekl dlouhou chodbou, jako tehdy na pyramidu. Na konci rukávu vedoucího do kabiny letadla jsem spatřila, jak se dvířka pomalu zavírají. Letuška, která je obsluhovala, zastavila zavírání na poslední chvíli. Motory už hučely, a jen, co se za námi dvířka zaklapla, letoun se dal do pohybu. Standa se bezvládně svalil do svého sedadla. Bála jsem se, že dostane infarkt: od námahy a od vzteku.

Až mnohem později jsem přemýšlela o tom, koho všeho musel Standa podplatit, aby zdržel odlet, a aby nemuseli ověřovat mou letenku, kontrolovat mé nacionále v databázi Interpolu, rentgenovat mě i mé zavazadlo, a zjišťovat, jestli nemám v kalhotkách bombu. Standa celou cestu nepromluvil, nejedl, nepil, ani nespal. Kdoví, co se mu celou dobu honilo v hlavě. Chápu, že i při jeho dobrém finančním zajištění by ho propadlý zájezd hodně bolel.

Při přestupu v Singapuru jsme dostali možnost si na pár hodin zdřímnout v tranzitním hotelu. Ale ze spánku nebylo nic. Marné bylo mé přimlouvání, přemlouvání, prošení a odprošování. Poprvé od manželova pohřbu jsem se rozplakala. Standa nekomunikoval. V zoufalství jsem mu nabídla, ať mě za mou chybu-nechybu třeba potrestá, ale ať se, proboha, na mě přestane zlobit, a ať se mnou mluví (a spí, ale to jsem nahlas neřekla).

Ani v druhém letadle, nesoucím nás dál na východ, se mnou Standa nemluvil, ale měla jsem pocit, že už poněkud roztává. Dokonce si zobnul z přinesené svačinky a líznul červeného vína, které servírovali v kalíšcích, z jakých se v Evropě pije tvrdý alkohol.

Na místo určení jsme dorazili pozdě v noci, a tak bylo načase po dvou nocích strávených v nepohodlí první třídy zalehnout a spát. Ale když jsem se nahá vrátila z koupelny do ložnice, čekal na mě Standa s páskem vytaženým z kalhot. Zděsila jsem se. "Co chceš dělat?", zeptala jsem se. "Chtělas potrestat," byla první slova, která jsem od něj slyšela od instruktážního telefonátu před týdnem. Aha! Jsou okolnosti, že i ženská musí dodržet chlapské slovo. Lehla jsem si na břicho do novozélandského kanafasu, a s malou dušičkou čekala, co bude dál.

Po první ráně jsem hlasitě vykřikla. Potom jsem se snažila být statečná. Slzy se mi ale zastavit nepodařilo. Měla jsem předsevzetí počítat, ale při devatenáctce jsem se zasekla, a už to nedohonila. Výprask byl tehdy sotva v jedné desetině.

Když bylo po výprasku, vina byla smazána, ale na úplné udobření  bylo ještě brzy. K normálnímu dovolenkovému režimu jsme se vrátili až ráno, ale kvůli bolavému zadku jsem tentokrát musela hrát pána.

Příjemně unavena jsem hleděla Standovi velmi zblízka do očí. Nad jeho čelem jsem spatřila šedivou kštici, která tam ještě před dvěma dny nebyla. "Standíčku, ty moje zlato," zašeptala jsem, "dnes ne, ale zítra, nebo někdy, mi takový výprask musíš ještě dát." Standa po dlouhé odmlce pronesl na  svůj momentální standard sáhodlouhý projev, zdánlivě bez souvislosti. "Tento zájezd jsem původně objednal na oslavu toho, že jsem se rozvedl. Co bys řekla na změnu statutu z Milenky 1.0 na Manželku 2.0?"

V krku mi vyrostl zase ten prokletý knedlík, jako tehdy, tam dole pod pyramidami.