Táňa aneb Lámání ledů

Do nového roku jsem nevstoupil tou správnou nohou. A to ještě ani nevypukla hysterie s coronavirem. Snad vinou značného množství vína vypitého s kamarády v silvestrovské noci, snad vinou potravin dovezených přes půl zeměkoule a nakoupených v rámci akce "no nekup to, když je to tak levné", snad kombinací obojího, se mi podařilo uhnat si nepříjemnou infekci močových cest. Po téměř dvou dnech přibývající bolesti, kdy jsem se nemohl vymočit, jsem se konečně rozhodl obrátit se o pomoc k našemu demokratickému zdravotnickému systému. Byla ale právě neděle, a tak zdravotnický systém = pohotovost.

Na vrátnici pohotovosti mi sdělili, že úrazy močových cest se ošetřují v interní ambulanci, číslo dveří XY. Před číslem dveří XY nikdo nečekal, a tak jsem si řekl SLÁVA, za chvíli se mi uleví. Když se dlouho nic nedělo, odvážil jsem se zaklepat. Za láhví vína seděli dva lékaři, tři sestřičky a jeden bratříček, a vesele se bavili na hlouposti pacienta, kterého před chvílí vypoklonkovali. Jedním uchem vyslechli, co mě přivádí, a pravili, že se musím nejdřív zaregistrovat v recepci. Ochotně mi vysvětlili, kde konkrétně: vyjít z budovy, zahnout za roh, ještě jednou za roh, a na zadní straně budovy to už snadno najdu. Bratru dvěstě metrů.

Recepce byla prostorná místnost, vybavená opravdu velkoryse. Italské dlaždice, německé obkládačky, belgická osvětlovací tělesa, obrovské tajvanské informační panely, japonské reproduktory. V kukani zasklené neprůstřelným sklem seděly za třemi počítači dvě uniformované sestřičky a jeden blíže neurčený civil. Do mluvícího otvoru o velikosti pětikoruny jsem nahlásil jméno, bydliště, datum narození, státní příslušnost, kde  a jako co jsem zaměstnán, jméno ošetřujícího lékaře a číslo zdravotní karty. Jedna ze sester průběžně někomu diktovala mnou hlášené údaje do mobilu. Až úplně nakonec se zeptala, jaké mám potíže. Potom pravila, abych si počkal.

Ani supermoderní finská křesílka nedokázala ztlumit řezavou bolest v mém podbříšku. Sestra občas vylezla z kukaně, a hlasitě vyvolávala, který z početných čekajících pacientů má jít do kterých dveří. Uvažoval jsem, nač jim je všechna ta moderní technika. Na mě přišla řada asi za hodinu.

Vrátil jsem se ven z budovy, za roh, znovu za roh do interní ambulance. Bratru dvěstě metrů. Tam se mě ujal jeden z lékařů, obrýlený, a už dost ovíněný. Posadil si mě k počítači. Zeptal se mě na jméno, datum a místo narození,  bydliště, kde a jako co jsem zaměstnán, státní příslušnost, jméno ošetřujícího lékaře a číslo zdravotní karty. Získané údaje rychlostí blesku (semtam uhodí) přenášel do počítače. Bolestí jsem už začínal omdlévat, a říkal jsem si v duchu - úřadovat budeme potom, hlavně mě rychle zbavte té vody v břiše. Ale úřadování nebyl dosud konec. Musel jsem nahlásit, jaké jsem prodělal nemoci a operace, na co a v jakém věku zemřeli mí rodiče, prarodiče, bratranci a pratety, jaké léky užívám, a na který z nich jsem alergický. Až úplně na konec se zeptal, jaké mám potíže.

Potom mě vyzval, abych si stáhl kalhoty. SLÁVA, řekl jsem si, už se mi conevidět uleví. Doktor asi minutu soustředěně pozoroval mé přirození. Dokonce si k tomu trochu přičupl, a vyměnil brýle na čtení z monitoru za brýle na blízko. Potom pravil, že toto oni nemohou riskovat, že na to musí být odborník urolog. Vyzval mě, abych se oblékl, a mezitím vypsal žádanku na urologii. Poslal mě na oddělení: ven z budovy, za roh, ještě jednou za roh, bratru dvěstě metrů, přes recepci a dlouhou spojovací chodbou k výtahům. Deváté patro vpravo, číslo dveří YX. A zavolal tam mobilem, že mě posílá. Počítače nejspíš nemají zesíťované.

Dveře číslo YX na samém konci dlouhatánské chodby už byly otevřené. Starý doktor, který se nepochybně kdysi učil psát ještě husím brkem, si mě posadil k počítači. Zeptal se mě na jméno, datum a místo narození,  bydliště, státní příslušnost, kde a jako co jsem zaměstnán, jméno ošetřujícího lékaře a číslo zdravotní karty. Získané údaje rychlostí blesku (semtam uhodí) přenášel do počítače. Už jsem bolestí ani neviděl, ale úřadování nebyl dosud konec. Musel jsem ještě nahlásit, jaké jsem prodělal nemoci a operace, na co a v jakém věku zemřeli mí rodiče, prarodiče, bratranci a pratety, jaké léky užívám, a na který z nich jsem alergický. Až úplně na konec se zeptal, jaké mám potíže. 

Když to všechno zvládl, podíval se  na hodinky, a řekl, že už přesčasuje, a abych si počkal, že ho přijde vystřídat kolega. Napadlo mě, že jsem kdesi četl cosi o Zákoníku práce Evropské unie. Čekání jsem si krátil přecházením po ordinaci sem a tam, aby se moč v měchýři dostala trochu do pohybu a netlačila tak moc na "cesty". Asi po čtvrthodině vstoupila ženská. Mladá, hubená, dost hezká, černovlasá, obrýlená, prsa číslo žehlící prkno a dva aspiriny. Nedbajíc na mou přítomnost se beze spěchu svlékla do černého krajkového negližé, z igelitového pytlíku vyjmula sterilní bělostný plášť, oblékla se, a v zrcadle si zkontrolovala a poněkud poopravila účes a mejkap. Potom si mě posadila k počítači.

Zeptala se mě na jméno, datum a místo narození,  bydliště, státní příslušnost, kde a jako co jsem zaměstnán, jméno ošetřujícího lékaře a číslo zdravotní karty. Potom chtěla vědět, jaké jsem prodělal nemoci a operace, na co a v jakém věku zemřeli mí rodiče, prarodiče, bratranci a pratety, jaké léky užívám, a na který z nich jsem alergický. Až úplně na konec se zeptala, jaké mám potíže. 

Diagnózu měla hotovou razdva, v cukuletu a cobydup. Zkrátka, hned. Piju málo vody, moč je moc hustá a nemůže protékat zúženým močovodem. A ještě, že mám nepochybně nezdravou životosprávu, měl bych zchudnout,  a že asi žiju ve stresu. Docela to trefila. Hlavně poslední dva dny. Jako terapii navrhla vycévkování. No konečně! Přikázala mi svléknout se od pasu dolů - ponožky si můžu nechat - a mezitím na vyšetřovací lůžko rozprostřela sterilní zelený krepový papír. Na ten jsem zalehl, lékařka si oblékla sterilní pryžové rukavice, ze sterilního igelitového sáčku vyjmula sterilní polyetylénovou trubici, levou rukavicí uchopila můj penis a pravou se pokoušela zavést trubicí dovnitř.

Ale můj močový otvor odolával. Ne a ne se trefit. Doktorka byla nevrlá, že musela jít do práce v neděli v noci, a teď ještě tohle! Na čele se jí objevily krůpěje potu. Bylo mi jí trošičku líto. Na okamžik jsem potlačil už nesnesitelnou bolest a žoviálně jsem prohlásil, "To bude asi tím, že mám malý penis. Omlouvám se."

Doktorka se usmála, a pravila, "No a co, já mám zas malé kozy!" Přesně tak to řekla. Ledy byly prolomeny. A v tom okamžiku trubice hladce a bezbolestně vklouzla, kam vklouznout měla. A zatímco více než dvoudenní moč, hustá a už poněkud krvavá, zvolna vytékala do připravené sterilní kyvety (božský to pocit - ne nadarmo staří Číňané řadili močení mezi sedmero tělesných rozkoší), doktorka, z níž najednou spadla všechna nervozita, se rozhovořila. "Asi se moc díváte na porno. Měla jsem v ruce tisíce - no tisíce asi ne, ale určitě stovky penisů normálních mužů, a můžu vás ujistit, že ten váš zdaleka nepatří na spodní okraj škály. A ani jeden nebyl podobný těm od těch pornoherců." Odmlčela se, a pak dodala. "A ostatně, já mám menší penisy ráda." Teď trochu zesmutněla. "Teda, měla bych je ráda, kdyby některému z nich nevadily malé kozy." Jak se pomalu vytrácela bolest pod mým břichem, začal jsem být oprsklejší. "Však on se jistě takový nějaký brzy najde," pravil jsem. Vyměnili jsme si pohled, o hodně delší, než si lidé obvykle vyměňují. Slov už nebylo třeba.

Když se měchýř konečně vyprázdnil - ó ta slast - doktorka vyjmula zakrvavenou, už nepochybně nesterilní, trubici, uložila ji do skleněné krabice označené nálepkou INFEKČNÍ!!! a lebkou s hnáty, úd i varlata důkladně omyla hnědým dezinfečním roztokem, otřela vatou a dovolila mi se obléct.

Vyplnila formulář pro pojišťovnu, a s poměrně svižně naklepaným chorobopisem mě poslala zpátky na interní pohotovost, abych zaplatil pohotovostní obolus: výtahem na přízemí, přes recepci, ven z budovy a dvakrát za roh, nemůžu zabloudit. Cestou v pomalém výtahu jsem si chtěl chorobopis přečíst. Ani jsem si nevšiml, kdy k němu sponkou připnula svou navštívenku. Hmmmmmmmm! Táňa!

Zavolal jsem jí asi za týden, když se odřený měchýř zcela zahojil, a když z moči zmizely i poslední stopy krve. Měla pro mě čas.

Bydlela v malinkaté, ale s vybraným vkusem zařízené garsoniéře. "Už jsem si myslela, že nepřijdeš," přivítala mě, a letmo mě políbila na tvář. Já jsem ji pak  políbil na špičky nevtíravě nalakovaných nehtů, a obřadně řekl, "Slečno, dovolíte, abych vám zdarma provedl vyšetření močových cest?" Místo odpovědi mě objala celým tělem, a políbila na ústa. Ledy byly nejen prolomeny, ale odpluly kamsi do nenávratna. 

I já jsem ji objal, a hladil ji po zádech skořicově hnědých, až po zem sahajících šatů z drahé látky, které mohly být docela dobře i noční košilí. Jak jsem sjížděl rukou po té látce směrem dolů, nenahmatal jsem žádnou gumičku ani jinou terénní vlnu. Tánička byla připravená!

Myslela na totéž, co já. Rozepla mi knoflíky na poklopci, aby vyzkoušela,  jak jsem připravený já. Nahmátla těleso, o hodně větší, než minulou neděli v noci.

Po nepříliš vydařeném prvním milování jsme lenošili v její voňavé postýlce. Položila si hlavu na má prsa. "Nejsem už panna," řekla, "ale moc zkušeností nemám." Ač jsem se na nic neptal, považovala za potřebné se svěřit. "Stalo se to na popromočním mejdanu. Tam mě před mnoha svědky a při světle defloroval jeden čerstvě promovaný zubař. Neměl úd jako ti herci z pornoklipů, ale přesto tak velký, aby mi to stačilo na nepříjemnou zkušenost. Ještě jsme se potom párkrát viděli, ale ani jeden z nás neměl chuť tu zkušenost opakovat. Jeho dokonce podezírám, že si ani nepamatoval, že se mnou spal. Tak byl opilý."

Ještě jsme si asi hodinku povídali. Byla vzdělaná nejen v urologii, ale měla solidní rozhled po mnoha nepříbuzných oborech. Bylo mi s ní moc hezky. Po druhém kole milování, které dopadlo rozhodně líp, než to první, začátečnické, navázala na předchozí hovor. "Nebylo to znásilnění," odpovídala na nevyslovenou otázku. "Šla jsem na ten mejdan s podprahovým rozhodnutím, že to dopadne tak, jak to dopadlo. Nic jsem neiniciovala, ale ani jsem nedělala drahoty."

Když k ránu odcházela do koupelničky smýt stopy lásky, plácl jsem ji dost silně po zadku. "Jůůůj," zvýskla, "hezky to děláš." "Chceš ještě?", otázal jsem se. "Jo, určitě jo. Ale až příště! Teď  musím do práce. Jistě tam  na mě zase čeká hromada penisů."

Až příště. Noha, kterou jsem vstoupil do nového roku se mi už nezdála tak nesprávná.