Milada aneb Kdo je úchyl?

Na střední škole jsem kamarádil s dívkou Ilonou. Původně jsem ji dostal pod patronát - byla slabá v matematice, a já jsem dostal za úkol, abych  jí pomáhal. Zprvu jsem z toho nebyl nadšen. Naučit matematickému myšlení někoho, kdo k tomu nemá vlohy, je tvrdý oříšek i pro zkušeného pedagoga. A to jsem já nebyl. Ale mělo to i své dobré stránky. Byl jsem v té době plachý (vlastně nejen v té době), a nebyl jsem schopen seznámit se a sblížit s osobou ženského pohlaví. Takže jsem docela přivítal možnost sblížit se s takovou osobou, takříkaje z moci úřední. Ilona byla vstřícná, a seznamování mi dost usnadňovala. Brzy jsme se téměř nerozlučně zkamarádili.

Asi po půlroku takového patronátu, nebo, chcete-li doučování, jsem se Ilony zeptal, co za to. Ne, že bych  něco opravdu chtěl, ale považoval jsem za potřebné naznačit, jak to ve skutečném životě chodí. Ilona ale mou narážku vzala vážně, a začala nahlas uvažovat. "Rodiče mi sice dávají drobné kapesné, ale to jim, přesněji řečeno matce, musím do halíře vyučtovat. Takže penězi ti zaplatit nemůžu. Stejně je to s ostatními movitými věcmi. Matka přesně ví, co všechno mám, a běda, kdyby něco chybělo." Odmlčela se, a až po hodné chvíli pokračovala. "Ale kdybys to považoval za dostatečnou protihodnotu, mohl bys mi třeba dát na zadek, že jsem tak blbá." Začal jsem se vytáčet. Že jsem to tak nemyslel, že vlastně nic nepotřebuji, a že takovou oběť od ní nemůžu chtít. Ale ona se do toho nápadu zakousla. "Možná, že by to byla i dobrá motivace."

Dohodli jsme se, že až se setmí se sejdeme v parku, na lavičce.

Přehnula se mi přes kolena a vyhrnula sukničku. Plácal jsem ji po tom silonu, až mě bolela ruka a přeskakovaly jiskry způsobené statickou elektřinou. Už už jsem chtěl skončit, když řekla, "Ještě na holou, prosím." Takový obrat událostí jsem nečekal. V kalhotách se mi začalo něco dít, aniž se něco začalo dít. Dala si stáhnout kalhotky ke kolenům. Svítil jen kousek Měsíce, což je nedostatečné osvětlení k rozeznání barvy, ale na omak byla její prcka docela teplá. Pokračoval jsem ve výprasku, a občas jsem jedním-dvěma prsty zabloudil do intimních zón. Nijak to nekomentovala, ale pod rukou jsem cítil, jak se chvěje. Chápal jsem to jako povzbuzení, ale když jsem si začal rozepínat poklopec, řekla, "Sex ne, prosím, ne." Cudně jsem se stáhl. To se jí nelíbilo, a po krátké odmlce dodala, že hladit ji tam rukou ještě můžu. Ještě dlouho jsem ji mazlil, a nakonec pomazlila i ona mě.

Za několik týdnů se do školy dostavil kapitán místní veřejné bezpečnosti. Právě jsme měli hodinu s oblíbenou profesorkou češtiny, Miladou S. Policajt přistoupil k profesorce, a dlouho jí něco šeptal. Milada, bledá jak křída, mě potom vyzvala, abych soudruha doprovodil na služebnu.

Ukázalo se, že Ilona mě udala, nebo přinejmenším někomu vyžvanila, co jsme spolu dělali na lavičce v jasmínu. Policajt mě vyšetřoval několik hodin. Znovu a znovu se vyptával na podrobnosti. Měl jsem podezření,  že mu nešlo ani tak o kriminalistickou důkladnost, ale že si takto nahrazoval četbu pornoliteratury. Nic si nezapisoval a nakonec ani nesestavil žádný protokol, který bych měl podepsat. Naopak, vytáhl ze zásuvky jakési lejstro, na něž jsem neviděl, a roztrhal ho na drobné kousky. Předpokládám, že to bylo  anonymní udání.

Celou dobu se ke mně choval naprosto korektně, skoro až kamarádsky. "Mladý muži," řekl nakonec, "přišel jsem k závěru, že jste neudělal žádný trestný čin, dokonce ani přestupek. Nebudu vás proto dále stíhat. Nicméně bych vás chtěl varovat. Měl byste si dobře uvážit, s kým se stýkat, a co s ním podnikat. Lidi jsou totiž všelijací." Podal mi ruku, a vyprovodil mě mimo areál eráru.

Do školy jsem toho dne už nešel. Na druhý den jsem se nachystal, že vynadám Iloně a že s ní na minutu rozvážu veškeré styky. Ona mě ale předběhla. Věděla už, o co jde, neboť ji Milada zavolala do svého kabinetu, kde spolu strávily celou hodinu, kdy Ilona měla být na chemii. Přísahala, že mě neudala, ale připustila, že se pochlubila - ano, přesně tak to řekla - pochlubila se jedné  důvěrné kamarádce, kterou nebude jmenovat, protože ji znám. Naznačila, že ví, proč to ta kamarádka udělala. Chtěla totiž, abych naplácal na zadek i jí, a když  Ilona odmítla mně to navrhnout, pomstila se jí typicky ženským způsobem.

Inu, policajt uvěřil mně, proč bych já neměl uvěřit  Iloně. Zvláště když mi nabídla, že se se mnou bude mazlit, kdykoliv budu chtít.

Pokračovali jsme tedy po staru, a mezi doučováním, do kterého přibylo několik dalších předmětů, v nichž byla rovněž slabá, jsem jí dával postupně silnějící výprasky na holou, a ona dělala, co slíbila.

Profesorka Milada se k incidentu nikdy nevrátila, neohlásila ho ani řediteli, ani mým rodičům, a nikdo ze spolužáků se nic nedozvěděl. Když se mě ptali, proč mě vyšetřovali, nakukal jsem jim, že šlo o jednoho tínejdžerovského Poláka, kterého chytili na rakouské hranici, a on uvedl, že pistoli a náboje na prostřílení, které u něj našli, dostal ode mne. Nebyla to docela fantasmagorie, jak by se zdálo, neboť o podobném případu jsem ze svého okolí věděl.

Po maturitě, kterou Ilona díky mně zvládla bez jediné čtyřky, jsem ji už nikdy neviděl.

Nicméně jsem na ni potom často vzpomínal. Jak léta plynula, čím dál tím méně jsem vzpomínal na nepříjemnosti s policií, a čímdál více na to, co jsme spolu dělali na lavičkách, na dekách a divanech. Bývalo mi často smutno z toho, že to už nepokračovalo.

Proto jsem přivítal zprávu, že se připravuje pomaturitní setkání šestatřiceti mušketýrů a mušketýrek po deseti letech. Čekal jsem, že Ilonu uvidím, a pokusím se ji navést na pokračování našich bohulibých styků. Ilona se ale nedostavila. Přítomných spolužaček jsem se na ni vyptával, ale všechny jen kroutily hlavou. Jen jedna měla neověřenou informaci ze třetí nebo čtvrté ruky, že se Ilona vdala do Austrálie, nebo tam někam, a na některé tamější univerzitě  přednáší matematiku.

Když jsem sklesle seděl v koutě, daleko od ruchu starých abiturientů, přisedla si ke mně profesorka Milada. Přinesla si ke mně svou sklenici s vínem, takže jsem pochopil, že to bude na dlouho.

Nejprve mi oznámila, že mi bude tykat, jako kdysi,  a vyzvala mě, abych tykal i já jí. Líbala mě mnohem déle, než je obvyklé při tykání. "Všimla jsem si, že se vyptáváš na Ilonu," řekla, když jsme si přiťukli. "Ještě na ni myslíš?" Přikývl jsem.  "Tehdy, když tě odvedl ten policajt, jsem si ji pozvala do kabinetu, a zeptala se jí, jestli je pravda to, co mi řekl. Potvrdila, že to pravda je, ale přísahala, že ona to chtěla, a že tě k tomu musela dokopat. A ještě řekla, že to bylo bezva, že ty jsi byl bezva, a že ona to bude s tebou dělat i nadále, udavači sem, udavači tam." Takže Ilona nelhala, když říkala, že se s profesorkou o tom bavila. Milada se nadechla k pointě. "Strašně jsem jí tehdy záviděla." "Cos jí záviděla?" odvážil jsem se špitnout. "Že dostala na zadek. A ještě k tomu od tak skvělého kluka." Odmlčela se, dala si velký lok vína na kuráž, a pokračovala, "Od dětství toužím po tom, aby mi nějaký kluk nasekal na zadek. Začátkem dospělosti se mi pro nával jiných povinností a starostí podařilo na to poněkud pozapomenout, ale případ s Ilonou mi to připomenul velmi naléhavě. Už je to víc, než deset let, ale stále na to denně myslím. Opravdu, denně. Ze zoufalství jsem se pokusila sama se pleskat pravítkem, ale nebylo to ono." Nadlouho se odmlčela, a já jsem čekal, že teď přijde pointa ze všech point nejpointovatější. A opravdu! "Víš, že jsi byl můj nejoblíbenější žák. Často jsem uvažovala o tom, že se zpronevěřím profesionálnímu kodexu, a že tě svedu. Teď už se ničemu nezpronevěřím, a tak chci poprosit tebe."

Ještě chvíli jsme se handrkovali. Ona naléhala, já se upejpal, ale nakonec jsme se dohodli. Omluvila se, že si potřebuje odskočit, ale nešla tam, kam se v takových případech skáče, ale šla zavolat taxík.

Ten nás odvezl do zahrádkářské kolonie, kde se nacházela stavba, kterou jen se sebezapřením bylo lze nazvat chata. Ale byla tam postel, byla tam  židle, i skřínka na nářadí. A co víc třeba?

Okno v chatce bylo zaslepeno okenicí, a jediné světlo vstupovalo dovnitř škvírami mezi lajdácky  přibitými deskami.

Posadil jsem se na postel, a gestem naznačil Miladě, že se mi má přehnout přes kolena. "Ale," namítla Milada, "Ilona mi tehdy vyprávěla, žes jí to dělal na holou." Jistě hřešila na to, že je v boudě takové přítmí, takže neuvidím, jak se červená. "Ano, to je pravda," odvětil jsem, "ale přece nemůžu chtít od paní profesorky, aby se přede mnou svlékala." Že jsem se začervenal já, to vím naprosto jistě.

"Už nejsem tvoje paní profesorka, a kromě toho, výprask přes textil je totéž, co nic. Něco, jako tlačenice v tramvaji."  Aniž se mě ptala na souhlas, začala se svlékat. "Nemůže sem někdo přijít?" zeptal jsem se v rozpacích. "Kdo by sem měl přijít," otázala se Milada. "Třeba tvůj muž." "Nejsem vdaná." Aby předešla další nejapné otázce, rychle dodala, "Byla jsem. Chvíli jsem byla vdaná, ale nedělalo to dobrotu."

Cítila potřebu vysvětlit mi, proč to nedělalo dobrotu.  Docela ji chápu. Osamělý člověk - a i já jsem býval často osamělý - se potřebuje občas svěřit se svými nejtajnějšími zážitky a představami. Neosamělému by to třeba mohlo připadnout jako exhibicionismus.

Začala opravdu od Adama. V předposledním ročníku vysoké školy ani na rektorský termín neudělala důležitou zkoušku. Několik hodin uvažovala o sebevraždě, a pak, ač téměř abstinentka, zamířila do nočního baru s úmyslem se opít, nejraději k smrti. Tam ale narazila na o rok mladšího studenta, a do rána si s ním víc povídala, než pila. Ráno, když bar zavřeli, se odebrali rovnou na úřad, a vzali se.

"Svatební noc, respektive svatební matiné v mém pronajatém pokojíku, proběhlo standardním způsobem. Tedy, pokud jsem o tom něco věděla. Odpoledne si ´manžel´ přestěhoval ke mně svých pár švestek."

Další Miladin sexuální život už byl méně standardní. Partner od ní chtěl, aby mu ´to´ dělala rukou. "Chápu, že v životě muže jsou chvíle, kdy tento způsob uspokojení je jediný možný. Dokonce ani žena není vždy připravena ke koitu. Někdy tento způsob dokonce znamená vítané zpestření jinak jednotvárného života. Občas. Ale manžel, budu mu říkat třeba Teodor, to jinak nechtěl. A nebylo to z fyziologických důvodů.  Trápilo mě  to, neboť jako každá normální žena toužím po plnokrevném sexu, tělo na tělo. Pár dní jsem to vydržela, ale pak jsem mu řekla, že respektuji jeho úchylku, ale že toužím, aspoň někdy, po normální souloži.  Pohádali jsme se. Strašně na mě křičel, jak si vůbec dovoluji označit ho za úchyla. Odešel z ´domu´, a neukázal se pár dní. Když se vrátil, jakoby se nechumelilo, pokračovali jsme podle jeho jízdního řádu. Opět jsem to vydržela pár dní, a potom jsem potichu navrhla, že tedy dobře, budu mu to dělat, jak to má rád, ale chtěla bych od něj, aby mi občas nasekal na zadek. Rozčílil se ještě víc, než minule, ošklivě mi nadával, a pravil, že s úchylnou babou on nemusí žít. Prásknul za sebou dveřmi, a byl pryč."

Když byl pryč, Milada požádala o rozvod. Narazila na šikovnou advokátku, která jí zařídila rozvod hned v prvním stání.

"Po úspěšném pojednávaní jsem ji pozvala na panáka. Jmenovala se Františka, Fánka. Františku zamrazilo, když jsem před soudem použila termín ´sexuální úchylka´. Kdyby byl soudce politicky korektní, což naštěstí nebyl, buď by pojednávání odročil pro procesní chybu, nebo by mi uložil pořádkovou pokutu. Fánka mě poučila  pro příště, bude-li jaké, že teď se to jmenuje ´menšinová orientace´. Já jsem naopak poznamenala, že i ona udělala chybu, když o mně vyhlašovala, že jsem normální. Fánka trochu zchladla, a zeptala se v čem jsem nenormální. Když jsem jí řekla, že toužím dostat, nebo dostávat na holý zadek, zasmála se a dala mi pusu na tvář. Prý jsme sestry. I ona má tuto úchylku (přede mnou se nebála, že dostane pokutu, nebo že bude vyřazena z advokátní komory), a nejen, že ráda podrží,  ale umí se postavit i ´nahoře´. Nadlouho jsme měli lechtivé téma pro klábosení, ale když jsem se jí zeptala na podrobnosti, zmlkla. Asi se bála, že ji připravím o partnera."

"S Fánkou jsme se spřátelily. Po  studijním neúspěchu a po rozvodu mi pomohla postavit se psychicky na nohy. Během prázdnin jsem si vyřídila opakování ročníku, takže jsem mohla dostudovat a posléze se seznámit s tebou jako tvoje třídní."

Když dovyprávěla, nenuceně se mi přehnula přes klín a gestem naznačila, že můžu začít. Mezitím se zcela setmělo, takže nebylo ani to málo světla, které pronikalo mezi okenicemi. S jejími půlkami jsem se tedy seznamoval hmatem. Byly hladké, dost velké, a chvěly se očekáváním. Chvíli jsem je jen tak hladil. Potom jsem ji po těch půlkách plácal, dokud mi neumdlela ruka. Podle jejích reakcí se zdálo, že je to to, co si vysnila, ale že by to ještě něco chtělo.

Postavila se, a tak, jak byla, to jest nahá, vyšla do  zahrady. Zatímco byla venku, svlékl jsem se i já. Vrátila se s krátkým prutem. Ani z něj neotrhala listí. Dveře boudy nechala otevřené, takže dovnitř teď doléhalo chabé světlo ze vzdálené lampy pouličního osvětlení. A taky z ještě vzdálenějšího Měsíce. Zaklekla k lůžku a vyšpulila své ani dlouhým výpraskem rukou nepoškozené hýždě. Jal jsem se je poškozovat tím neotrhaným prutem.

Na výprask prutem však Milada nebyla zvyklá, pokud vůbec na něco z této oblasti zvyklá byla. Její zprvu tiché úpění nabíralo na síle a brzy se změnilo v hlasitý křik. Když jsem ji přestal trápit ani neprotestovala.

Jal jsem se hýčkat její polokoule a tu krásu mezi nimi. Mé hýčkání přijímala vstřícně, vrtěla vymrskanou pánví a tiše vrněla blahem, ale když jsem se špičkou svého údu dotkl špičky jejího klitorisu, udělala odmítavé gesto. "Pro tentokrát bych ti to udělala rukou."

Hanka aneb O česko-slovenském porozumění (36)

Jedno léto jsem jsem si přivydělával jako programový referent v mezinárodním táboře mládeže ve Vysokých Tatrách. Skamarádil jsem se se svou vrstevnicí Hankou, která tam měla na starosti španělsky mluvící účastníky, to jest Kubánce.

Trávili jsme spolu všechen svůj volný čas, to jest sedávali jsme spolu při večeřích. Jednou jsem jí se smíchem vyprávěl, co se přetřásalo na táborové radě. Táborový lékař si postěžoval, že má plné ruce práce. Nedělá prý nic jiného, než že ošetřuje klukům z francouzské skupiny do krve rozedřené penisy. Myslel jsem, že i  Hanka se tomuto vyprávění s chutí zasměje, ale ona naopak zesmutněla. "Francouzi jsou chlapíci," řekla. "To se našim klukům nemůže stát." Teď jsem zesmutněl zase já. "Naši kluci", to jsem přece i já. Její invektiva se mě dotkla. Abych to napravil, položil jsem Hance pod stolem ruku na koleno. Poněkud roztála, vyhrnula si sukni výš, a roztáhla nohy. Pomalu jsem postupoval po jejím stehně výš, a když jsem dorazil úplně nahoru, prudce dala nohy zase k sobě a zašeptala mi do ucha číslo chatky, kde bydlí.

Toho večera jsem si sice penis do krve nerozedřel, nicméně Hanka byla asi spokojená, protože když mě propouštěla, šeptla, že zítra budeme pokračovat.

Jednoho večera, když jsme takto už asi týden vzájemně pečovali o svá těla, Hanka ještě před polévkou avizovala, že dnes žádné sexuální radovánky. Zeptal jsem se, co se stalo? Navštívil ji snad kardinál? "Kdepak, nic takového, jen jsem nevyspalá. I já jsem se už seznámila s tvým doktorem." Nedovolila mi namítnout, že to není "můj doktor", a pokračovala. "Doktora vzbudili v jednu hodinu v noci, že se něco stalo u Kubánců. Jelikož doktor neumí španělsky, vzbudil i mě. Když jsme vstoupili do jedné z jejich chatek, u dveří stál nahý snědý kluk se slamákem na hlavě a s cigaretou v koutku úst. Na posteli pak ležela na břiše nahá bílá dívka, a ze zadku a horní části stehen měla jednu velkou modřinu, na mnoha místech krvácející. Doktor se jí s mou lingvistickou pomocí zeptal, jestli má zavolat policii, anebo jestli podáme rovnou trestní oznámení. Šťastně vypadající dívka se líbezně usmála, očkem hodila zamilovaný pohled na kouřícího partnera, zavrtěla hlavou a řekla, ´de ninguna manera´." Pro nás, kterým se nedostalo filologického vzdělání, Hanka přeložila, "Ne, v žádném případě."

"Doktor se dál nevyptával, a pustil se do toho, čemu rozuměl, a kvůli čemuž byl povolán. Vyčistil dívce zadek dezinfekčním roztokem, a když ten uschl, potřel hýždě hojivou mastí. Když jsem se vrátila do své chatky, nemohla jsem usnout. Byla jsem rozrušená z toho, co jsem viděla. Paradoxně jsem začala té do krve ztýrané holce závidět. Mocně jsem zatoužila něco takového zažít i já. Nemám teď jiného partnera, než tebe, takže je to na tobě." Mohutně zívající Hanka na odpovědi na nadhozenou otázku netrvala. Zatím.

Ale na druhý den, když jsme se mazlili v posteli, se k tomu nápadu vrátila. "Tak co bude s tím výpraskem?" Nechtělo se mi vyhovět jejímu pošetilému rozmaru, a tak jsem celou věc převedl na srandu. "Tobě jistě jde o to, aby doktor i tobě přišel ošetřit tvou hezkou nahatou prcku." "Seš hnusnej paranoidní parchant," pravila a otočila se ke mně zády. Ale dlouho to nevydržela. Otočila se ke mně, a na tváři se jí rozhostil šibalský úsměv. "Ale, možná, že to není tak špatnej nápad. Doktor by s tím výpraskem jistě nedělal takové cavyky, jako ty." Teď jsem byl já na řadě, abych se urazil. Otočil jsem ji na břicho, jednou rukou jí přitlačil záda, aby se nemohla hýbat, a druhou rukou jí naplácal na dost velké kulaté půlky tolik, až mně umdlévala ruka. Asi to bylo to, co od toho Hanka očekávala, protože sex, který následoval, byl plný dosud nevídané vášně.

Tak ke každonočnímu souložení teď přibyly výprasky rukou, jako hlavní mimokoitální aktivita.

Asi po týdnu takových radovánek nasadila u večeře vážný tón. "Byla jsem dnes u Vladka." "Kdo je to Vladek?" zeptal jsem se naivně. "Ne Vladek, ale Vladko," opravila mě dotčeně. "Doktor. Myslela jsem, že se znáte." Známe, známe, vídáme se na táborových radách, ale kdo mohl tušit, jak se jmenuje. A už vůbec ne, jak se jmenuje  křestním jménem. "Řekla jsem mu, že mě nesnesitelně bolí slepák. Stáhl mi kalhotky - o dost víc, než stačí na vyšetření apendicitidy - vyšetřil mě, a pak pravil, ´Hanka, vy ste simulantka. Ešte k tomu naozaj mizerná simulantka. Zaslúžili by ste si po holej riti.´ Ano, přesně tak to řekl. ´Po holej riti´. A já jsem mu odvětila, ´Tak jo.´ Sundal mi kalhotky docela, přehnul mě přes zubařské křeslo a nařezal mi řemenem. Když jsme byli v nejlepším, přišel se dát ošetřit jeden kluk z dalšího turnusu Francouzů. Svíjel se bolestí a ruce si držel na rozkroku." Hance se zamlžily oči.

Nadlouho se odmlčela. Zřejmě si v duchu přehrávala své nejnovější dobrodružství. Anebo si už  sumýrovala, jak mi řekne pointu dnešního večera?

"Vladko umí šoustat stejně dobře, jako ty, ale ve výprascích se vyzná líp, daleko líp. A taky není tak protivně politicky korektní. Víš, co mi řekl, když jsem se ho zeptala, jestli je pravda, cos mi vyprávěl o těch Francouzích? ´Je to čistočistá pravda, až na to, že som nepovedal, že som im ošetroval penisy, ale kokoty.´"

Znova se odmlčela, než vyrukovala se zlatým hřebem. "Bylo mi s tebou docela fajn, ale život jde dál. Jistě si rychle najdeš nějakou hezkou mladou pipku. Třeba z té ruské skupiny, co se dnes ubytovala."

Viola aneb Opravák 3 (62)

V pondělí, po návratu z práce mě ve schránce čekal telegram:

"fyzika za dve stop vystrih pomohl stop kdy si prijedes pro odmenu stop viola stop

               ps ta krava marcela zase rupla stop"

Jak si můžu přijet pro odměnu, když ani nevím, kde bydlí?, pomyslel jsem si. Ale hned jsem se v duchu okřikl. Ať si bydlí, kde si bydlí, mě to nezajímá. Vždyť je to přece protivný, rozmazlený spratek bohatého papínka. Ať si svou odměnu strčí za klobouk. Telegram od Violy jsem zmačkal a zahodil, pevně rozhodnut už nikdy si nevzpomenout na Violu, ani tu druhou baterkovou skoroinženýrku. Ale když jsem si vzpomenul na nahatou navoněnou prdelku, kolébající se v přítmí obrazárny v K., pocítil jsem jsem podivné pnutí v kalhotách, a zmačkaný telegram z koše zase vytáhl.

I Violu ale napadlo, že nevím, kde bydlí, pokud právě nestuduje. Asi po týdnu mi přišel od ní dopis. Napsala mi adresu, a žádala mě, abych zatelefonoval, kdy přijedu, že pro mě přijede s autem na nádraží. Napsala toho ještě dost hodně. Musím přiznat, že na rozdíl od exaktních disciplin  dobře ovládá češtinu. Má bohatou slovní zásobu, skvělou stylistiku, bezchybný pravopis a dokáže skvěle vyvážit obsah a formu. Pointou dopisu bylo to, že odměna bude mít formu soulože, ale napsala to tak nepolopaticky a decentně, že by se dopis mohl číst i v mateřské škole.

Dopis jsem zmačkal a hodil do koše, stejně jako před pár dny telegram. Ale za chvíli jsem ho opět vytáhl, pečlivě vyrovnal, a uložil úplně na spodek nejspodnější zásuvky ve svém psacím stole, abych ho neměl na očích.

Ale dopis ani tam nevydržel dlouho. Vytahoval jsem ho několikrát denně, a četl stále dokola. Moje pocity byly smíšené. Když koncem týdne přišel další dopis, uměl jsem ten první zpaměti.

V druhém dopisu stálo:

Vážený pane inženýre,

jsem vám nesmírně vděčný, že jste mé dceři Viole tak kvalifikovaně a nezištně pomohl postoupit do dalšího ročníku vysoké školy. Rád bych vám svou vděčnost vyjádřil i osobně. Přijměte, prosím, mé pozvání ke strávení společného víkendu, začínajícího pátkem dd. července. Můj šofér pro vás přijede na nádraží v C.

                                                            Ing. Bedřich XY

                                                                   továrník

Dopis od Violy jsem mohl - ne-li zmačkat a hodit do koše - aspoň ignorovat. Ale tento dopis, to bylo jiné kafe. Ten jsem zmačkat a ignorovat nemohl, nechtěl-li jsem vypadat jako vesnický neotesaný balík. A tak vypadat jsem opravdu nechtěl. Rozhodl jsem se tedy, že pojedu. Ale, vezmu-li do úvahy imperativní tón dopisu, měl jsem jinou možnost?

Vila pana Bedřicha trochu připomínala vilu v K., kde během studia bydlela Viola. Až na to, že vkus mohovité generace třicátých let nahradily peníze. Nic než peníze. Na zahradě sice nestáli sádroví trpaslící, ale z ní, i z interiéru domu na každém kroku čišel zbohatlický nevkus.

Po vzájemném představení mi pan Bedřich obřadně poděkoval za to, co jsem pro jeho jedinou milovanou dceru udělal. Její matka je hudební umělkyně a už před mnoha lety od nich odešla. A on se přizná, že kvůli práci ve své firmě - nezapomněl podotknout, že velmi výnosné - dceřinu výchovu zanedbával. Bláhově si myslil, že výchova spočívá v tom, aby Viola měla všechno, po čem její srdce a duše zatouží, a ostatní přijde samo. Leč, fatálně se zmýlil. Z Violky vyrostl rozmazlený a líný spratek (potěšilo mě, že z jeho úst slyším svou vlastní formulaci). Poněkud ho pobouřilo, když se dozvěděl, že jsem během doučování přehnul Violu přes koleno a naplácal jí na holou, ale když to všechno později  střízlivě uvážil, dospěl k závěru, že právě to vedlo ke kýženému cíli (asi nevěděl nic o velkém výstřihu). Ostatně, Viola si na výprask nestěžuje, a sama si uvědomuje, jak nevhodně se celá léta chovala, a že ten výprask potřebovala jako sůl; teď se cítí tak nějak dospělejší.

Pan Bedřich má pro mě lukrativní nabídku. Zaměstná mě na plný úvazek jako studijního poradce. Nemusím se rozhodnout hned, stačí do začátku příštího semestru. Pokud nabídku přijmu, dává mi plnou moc, i co se týče případného použití rákosky, nebo jiného pobídkového prostředku. Na to, aby ji začal používat on sám, je už pozdě, a kromě toho, jak už byl pravil, je velmi zaměstnaný.

Hospodyně pana Bedřicha pak naservírovala lukulskou večeři na přivítanou. Po ní mi pan Bedřich popřál příjemný pobyt a odebral se do své pracovny, aby studoval burzovní správy a intervenoval ve prospěch svých akcií. Krátce poté se i hospodyně vzdálila do svých komnat, a my jsme s Violou osaměli.

Vyprávěla mi o svém dětství a o tátově firmě. O matce se nezmínila ani jednou. Na tátu se trochu zlobí, že vyžvanil, že ví o těch výprascích během doučování v K. Když o tom mluvila, trochu se začervenala. Já jsem dohromady za celou dobu nepřišel ke slovu.

Když večer pokročil, vykoupali jsme se ve dvou koupelnách a odešli spát do dvou ložnic.

V sobotu ráno, když jsme vstali, byl pan Bedřich už pryč. Člověk by si řekl, že multimilionáři si jen tak hoví. Ale není tomu tak. Chtějí-li si své melouny udržet a postarat se, aby se pěkně dál kotily, neznají pátek ani svátek. Po snídani, stejně exkluzivní, jako byla včerejší večeře, jsme nasedli do Violina volva a vypravili se na výlet.

První zastávku jsme učinili u středověkého hradu tyčícího se na vysokém skalnatém ostrohu nad velkým rybníkem. Byl jsem v mládí fandou na hrady a zámky, ale tento jsem neznal, ani o něm nikdy neslyšel. Zúčastnili jsme se prohlídky s mladou průvodkyní s dobře prořezanou pusinkou. Musel jsem v duchu konstatovat, že středověcí oligarchové si nežili zdaleka tak dobře, jako například pan Bedřich. Malé, studené, vlhké a tmavé místnosti, nepohodlný nábytek, mnoho schodů a žádný výtah, záchod, do kterého fouká z té nejnevhodnější strany, nikde žádná koupelna, zato všude plno nepřehledných zákoutí, z nichž v každém mohl číhat vrah, nebo přinejmenším špeh. Široko daleko jediná zábava - podzemní hladomorna s mučírnou, vytesaná přímo ve skále. Hubatá průvodkyně okořenila výklad podrobným popisem mučících nástrojů a způsobem jejich použití. Na žádost někoho z výpravy, nejspíš nastrčeného trolla, přidala pikantní historky o mučení nestoudných panen, než tyto byly připraveny k opékání na hranici. Viola se během návštěvy mučírny ke mně ustrašeně tiskla celým tělem. Cítil jsem vzrušený tep jejího srdce. Tep se ještě zrychlil, když jsme si v zasklené vitríně prohlíželi expozici rákosek, důtek, karabáčů, knut a bičů, jakož i dalších sofistikovaných nástrojů, které nedokázal pojmenovat ani kurátor expozice. Na některých byly ještě stopy zaschlé krve.

Po východu ze studeného sklepení nás omráčil horký letní den. Třebaže už nehrozily žádné horory, Viola se nepřestávala ke mně tisknout. Mé pocity byly smíšené. Potom mě odvedla do zámecké restaurace, která působila daleko příjemněji, než celý hrad. Exkluzivní oběd o mnoha chodech by mě stál víc než třetinu mého platu.

Po obědě jsme projížděli černými hvozdy, které v dobách rytířů, soudě podle početných trofejí rozvěšených v komnatách hradu,  byly nepochybně plné lovné zvěře.

Na sedle, kde lesní silnička začala klesat na druhou stranu pohoří, Viola odstavila auto a vedla mě k lesu rýsujícímu se na kopci. Pod lesem jsme se posadili do trávy, a kochajíce se pohledem do údolí na obou stranách jsme si pochutnávali na skvělé svačině, kterou nám připravila hospodyně pana Bedřicha.

Po jídle se Viola omluvila, že si potřebuje odskočit. Když se ani po půlhodině nevracela, začal jsem mít strach. Zvláštní! Je to rozmazlená mrcha, nemám ji rád, a mám o ni strach? Když se konečně vrátila, byla nahá. Byl to pěkný pohled. Vlastně jsem ji takhle vcelku viděl poprvé. Vystrčená prdelka v K. taky stála za podívání, ale tomuto se to rozhodně nevyrovnalo. Dlouho jsem si ji dost nestydatě prohlížel. Zdálo se, že proti tomu nic nenamítá.

Za zády schovávala krátký, ale dost tlustý prut. Beze slova mi ho vložila do rukou. "Dnes tě nebudu bít," řekl jsem. "Neučíme se, není nutno pozbuzovat mozek. Ani jinak jsi nic neprovedla, co by zasloužilo výprask. Naopak, chováš se naprosto vzorně, a výtečně se, spolu se svými blízkými, o mě staráš. Skoro už ani nepřipomínáš rozmazleného spratka. Dnes žádný výprask."

"Ale já to chci!" pravila vzdorovitě. Ale hned se zarazila, když si uvědomila, že takhle dává za pravdu mému  nepříznivému názoru na ni. "Mám to ráda," zmírnila tón. "Od tebe to mám ráda. A víš, co říkal táta. Že rákosku nemáš šetřit." dodala. "Prosím!"

Potěžkal jsem prut v ruce. "Tak jo," řekl jsem. "Lehni si na bříško, a kdyby se ti to nelíbilo, tak řekni."

Neřekla. Necítil jsem vůči ní žádnou zášť, a tak jsem ji mrskal velmi ledabyle. Bylo to spíš lechtání. Místo výprasku jsem se kochal těmi skvostnými, zvolna růžovějícími křivkami. Měl jsem pocit (a strach), že jejich svodům už dlouho  neodolám. Musel jsem se moc přemáhat, abych se jich nedotýkal rukou.

Na zpáteční cestě  Viola skoro ani nepromluvila. Zpytoval jsem svědomí, co jsem asi provedl. Do vily jsme se vrátili už dost pozdě v noci. Pan Bedřich i hospodyně už odešli spát. Jen jsme zhltli připravenou večeři a po návštěvě dvou koupelen jsme se odebrali ke spánku i my. Stejně jako včera, do dvou ložnic.

Zatímco jsem rekapituloval uplynulý den a přemítal, kde jsem udělal chybu, potichu se otevřely dveře, a vešla Viola. Tentokrát nebyla navoněná, a měla na sobě decentní růžové pyžamo. Konzervativní a spořivý otec nejspíš neměl pro drahé krajkové dessous pochopení. Přistoupila ke mně, a v domnění, že spím, mě políbila na ústa.

Uchopil jsem ji kolem pasu a dost hrubě ji strhl na sebe. Opětoval jsem jí polibek, rovněž velmi drsně. Přisála se k mým rtům, a mazlili jsme se jazyky. Potom jsem jí strhl pyžamové kalhoty a nedočkavě do ní vnikl. Přesněji řečeno, chtěl jsem vniknout. Narazil jsem totiž na houževnatý odpor. Vzápětí Viola vykřikla bolestí. Klín a stehna se mi zalila něčím teplým, mazlavým.

Postrhávali jsme ze sebe zbývající oblečení, a šli se umýt. Do jedné koupelny. Pod sprchou jsme se mlčky dychtivě seznamovali se zákoutími svých těl, která jsme zatím znali jen velmi kuse. Jednou rukou jsem jí hladil hýždě, zatímco ve druhé skončilo její pevné ňadro. Ona mě oběma rukama držela tam dole. Jazyky jsme měli spletené jak houslový klíč. Zvolna mezi námi proudící vlažná voda dovršovala rozkoš. Když nám začínalo být chladno, vzájemně jsme se poutírali.

Ještě nazí, a stále mlčky, jsme vyčistili krvavé prádlo.  Několik kol vášnivého milování v nejrůznějších polohách pak proběhlo už bez nehody. Až potom, s  nohama propletenýma a zvadlým údem dosud zacvaknutým mezi pysky, se nám konečně vrátila řeč. "Říkalas, žes měla kluků na jednu ruku!" Třebaže byla tma, cítil jsem, jak se červená. Až po hodné chvíli odpověděla. "To víš, žádná holka v mém věku se nerada přiznává, že je panna. A tehdy jsi byl na mě naštvaný, takže jsem nepočítala s tím, že to takhle dobře dopadne a ty mě načapáš při lži." Zmlkla a přisála se ke mně ještě blíž. "Ale za to, že jsem ti lhala, bych zasloužila dostat na zadek. Tam nahoře jsi to odflákl. Trochu jsem se na tebe zlobila." (Aha, tak už vím, co jsem provedl.) A opět se ke mně přimkla a začala kroutit pánví. Na to, že byla ještě před chvílí panna, to dělala velmi obratně. Dost bolestivě mi přicvikla penis. Pochopil jsem, že i fyzická bolest může být vzrušující, a rozhodl jsem se, že jí vyhovím.

"Tak dobře," řekl jsem. "Ale nemám tady žádný nástroj. Bude to jen rukou." Vymanil jsem se z obklíčení a přikázal jí, aby si klekla na koberec vedle postele. Pod kolena jsem jí dal velký polštář, neboť jsem usoudil, že bolest kolen tak moc vzrušující asi nebude. Prsy se opřela o postel a rukama se zahákla o matraci na druhé straně. Po paměti jsem nahmatal její obliny, a začal po nich plácat rukou. Když se mi ruka unavila, zajel jsem jedním-dvěma prsty do análu. Pod sprchou jsem se postaral o jeho dokonalou čistotu. Potom jsem se vrátil k hýždím a přidával na intenzitě. Viola se spokojeně  vlnila. Výprask jsem střídal s drážděním pochvy. Když Viola žalostně vykříkla, věděl jsem, že má (pro dnešek) dost. Úd už byl opět vztyčený, a tak jsem k ní přiklekl a spojil se s ní odzadu. Na řádnou soulož to už ale nebylo. Jen jsem si ho nechal ohmatávat stahy jejího pánevního svalstva.

V neděli ráno, po rušné noci, jsme vstali dost pozdě. Pan Bedřich a jeho hospodyně byli už byli po snídani, a pan Bedřich byl netrpělivý, že přijde pozdě do továrny. Ještě, než jsem začal jíst, ke mně přistoupil a pravil, že je  opravdu rád, že se se mnou seznámil, a lituje jen toho, že mu povinnosti nedovolily strávit se mnou více času, neboť cítí, že jsem příjemný a všestranně rozhleděný společník. A že doufá, že Violka ho v péči o mě dobře zastoupila, a že já  se u nich dobře cítil. Potom mi odevzdal kreditní kartu a vysvětlil, že stejná suma mi bude připsaná i za srpen a září, a to bez jakýchkoliv podmínek. Od října pak se suma přiměřeně zvýší, pokud přistoupím na to, že budu pomáhat Viole na plný úvazek se školou. Do té doby si mám zařídit všechny své záležitosti v B. A pokud Viola zpromuje, dostanu...  to se mi hlava zatočila, když jmenoval číslo s mnoha nulami, nikoliv na začátku. A  budu-li mít zájem, budu moci poté nastoupit v jeho firmě za plat dvojnásobný, jako během dceřina studia. A že mi přeje šťastnou cestu, ale teď už opravdu musí běžet.

Když otec odešel, Viola se ke mně přitiskla blíž, a zatímco pravou rukou jedla, levou mi strčila zezadu do kalhot a dráždila mi žlábek mezi hýžděmi. Na opačné straně těla jsem opět pocítil známé příjemné pohyby. Chtělo se mi nechat snídani snídaní a jít dělat něco příjemnějšího.

Hospodyně uklidila ze stolu a vzdálila se. Viola se teď se svou náklonností ke mně přestala skrývat. Rukou zajela ještě hlouběji do mých kalhot a celým tělem se ke mně přitulila. Potom mě zavedla do své ložnice, a z věšáčku na vnitřní straně své skříně sundala úzký kožený pásek, který jsem znal už z K. Spěšně se svlékla a pásek mi vtiskla do ruky. Její zadek nejevil žádné stopy nočního výprasku rukou. To se teď mělo změnit. Něžně jsem jí hladil hýždě, ale když jsem se pokusil pohladít ji i klitoris, Viola ucukla. "Teď ne," řekla, "nejdřív výprask." Klekla si na postel a vyšpulila zadnici tak, že bylo vidět všechno, co ženy obvykle ukrývají. Po prvním dopadu pásku vykřikla, ale rychle se uklidnila. Když vykřikla po hodné chvíli podruhé, bylo to pro mě signálem, že mám přestat. Postrhávala ze mě šaty a za ruku mě odvlekla do koupelny, do níž byl vchod přímo z jejího pokoje. Pustila sprchu naplno, a pod ní jsme se divoce pomilovali. Byl jsem teď na 90 % rozhodnut, že Bedřichovu nabídku přijmu.

Marcela a Viola aneb Opravák 2 (28)

  Vrátil jsem se v pondělí z práce, a ve schránce mě čekal telegram:

 „matika za dve stop pristi pondeli opravak z fyziky stop M stop".

   M., to je Marcela, ta baterková skoroinženýrka ze sousedního města. Dostal jsem záchvat zuřivosti. Jak si to ta ženská představuje? Že budu suplovat její elementární vzdělání a tři roky techniky? Začal jsem jí nadávat (ovšemže v duchu, abych nerušil bytnou, alergickou na zvuky). Začal jsem názvy samic různého domácího zvířectva, pokračoval názvy povolání, především těch nejstarších, a vyvrcholilo to pojmy z anatomie, které jsem dosud nikdy nepoužil ani v duchu.

   Mezi řádky jsem přečetl výzvu, abych k ní přijel na víkend a  nahustil do ní látku za tři semestry, a po minulých zkušenostech nejspíš i ze střední školy. A přitom tu nepsanou žádost nemůžu odmítnout. Už to slyším, jak říká, "abys se mnou souložil až do rána, na to jsem ti byla dobrá, ale když JÁ něco potřebuju, tak to TY nemůžeš." Takže abych - už podruhé za sebou - měnil víkendový program. Začal jsem si sumýrovat, co všechno jí v pátek řeknu, a co si za klobouk nedá.

   Ale jak pracovní týden postupoval, moje zlost začala řídnout, a pomalu začalo převládat to pozitivní z předcházejícího dlouhého víkendu. A když jsem v pátek po směně nastupoval do vlaku, hněv byl ten tam, a já si celou cestu přehrával ty striptýzy v přítmí předměstského privátu, tu prosluněnou paseku vysoko nad řekou, to, co se stalo v koupelně, a potom na gauči, na křesle, na gauči, na stole, na koberci, na balkóně a na gauči. Třeba bude Marcela stejně vděčná, jako minule. Spolucestující v kupé si jistě mysleli, že jsem mešuge, když se tak bez příčiny usmívám.   

  V K., ve vzdálené čtvrti mi otevřela Marcela a cudně mě políbila. Jen co mě zavedla dovnitř, můj zrak padl na jakousi prsatou ženskou. "To je moje kamarádka. Taky rupla z fyziky," pravila Marcela. "Jmenuju se Viola," řekla ta prsatá, "a mohli bysme si tykat." A nečekala na můj souhlas, vrhla se ke mně a jazykem mi olízla mandle.

  Můj pracně nabytý klid byl ten tam. Hněv, zlost a zuřivost se vrátily. Toto je už teda přespříliš. Místo jedné neschopné mít na krku dvě, a z toho jednu ještě navíc oprsklou. Vzpomenul jsem si na to, jak jsem po tom telegramu v pondělí v duchu nadával, a co jsem si začátkem týdne sumýroval, že Marcele řeknu nahlas. Teď jsem to všechno ze sebe vychrlil. Hlas se mi chvěl, a rudnul jsem zlostí. Snad jen ty výrazy z anatomie jsem (zatím) vynechal.

  Ty dvě se jen přiblble culily, a když mi selhaly hlasivky,  přitulily se ke mně a pohladily mě každá po jedné tváři. "Ale, snad bys nebyl takovej sobec," podlézala mi Marcela. "Slibujeme, že tě budeme poslouchat."

  "Pojedeme k Viole. Ta má větší privát, tam se nám bude líp pracovat," rozhodla Marcela, když se mi začala vracet barva.

  V ulici za rohem stálo nablýskané červené volvo. "To mi koupil fotr, když jsem prolezla druhým ročníkem vejšky", pochlubila se Viola. Jen s námahou jsem se ovládl a vyhnul se dalšímu amoku. Já jsem sedmnáct let studoval s vyznamenáním a po skončení studia jsem se stal oporou své firmy, a nezmohl jsem se ani na motorku, a takováhle ...... a ..... a ..... si vozí ..... v luxusním bouráku.

  Projeli jsme celým městem a zastavili před dobře udržovanou vilou ze třicátých let, uprostřed dobře udržované zahrady na dost prudkém svahu. Violin privát zabíral celé první patro a obnášel tři obrovské pokoje s francouzskými okny, dvě koupelny, kuchyni a široký balkón přes všechny pokoje a ještě za roh, s východem přímo do zahrady.

  Trvalo to ještě víc než hodinu, než jsme začali pracovat. Viola nás provedla po svém hnízdečku - ukázalo se, že i Marcela je zde poprvé. Stylový nábytek ze třicátých let, na stěnách dvou obrovských pokojů až po strop obrazy české malířské avantgardy třicátých let, každý aspoň za půl milionu, koupelny s nablýskanými nerezovými armaturami, obložené kachličkami se složitými barevnými geometrickými vzory. Jen v rohovém pokoji se dvěma okny, který Viole sloužil jako ložnice, jí povolili majitelé vily, trvale se zdržující v podobné vile ve švýcarských Alpách, vlastní dezén: na volných stěnách visely čtyři sépiové fotografie nahých mužů od země až po strop.

  Když jsme se konečně dostali k práci, oťukával jsem si znalosti obou studentek. Ani z Marcely nikdy nebude žádná pořádná inženýrka, ale Viola - to byla naprostá katastrofa. Až zítra začneme naostro, to bude rodeo.

  Holky šly spát do rohového pokoje, mně ustlaly na zemi v jedné z obrazáren. Nemohl jsem dlouho usnout. Toužil jsem po sexu, po Marcelině těle. Proklínal jsem Violu, že narušila mé plány i v tomto směru. V její přítomnosti jsem se neodvážil dělat Marcele návrhy. Ale kdoví, jestli bych se odvážil, i kdybych s ní byl sám.  

  Po opulentní snídani - žádná tatranka, ani párky z konzervy, jako u Marcely - jsme se pustili do učení. Ukázalo se, že jsem to trefil, když jsem večer tipoval, že to bude rodeo. Šlo to mizerně, hlavně pokud jde o  Violu. Když ani po mnoha pokusech nedokázala pochopit jednoduchá řešení, podotkla, že Marcelu jsem dokázal přinutit, aby jí to líp myslelo. Nemohl jsem uvěřit svým uším. Takže já jsem někoho nutil? Ale ovládl jsem se a řekl, tak jo, dostaneš na zadek. Poručil jsem jí, aby si sundala džíny. Poslechla mě a kalhoty položila na zem. Zvedl jsem je a vytáhl z nich úzký kožený pásek. Viola se přehnula přes křeslo, a já ji přetáhl po červeně květovaných kalhotkách. Vyjekla, ale spíš překvapením, než bolestí, protože se vzápětí uklidnila a hezky si to užívala. Rány jsem nepočítal, ale soudím, že jich bylo kolem třiceti. Bočním viděním jsem pozoroval Marcelu. Pravou ruku měla zastrčenou v kalhotách, a v očích nepřítomný výraz.

  Když jsem s Violou skončil, ta se vzpřímila, pohladila se po těch červených květech, stoupla si na špičky a dala mi pusu.

  Ozvala se Marcela, že jí by výprask možná taky pomohl k rychlejšímu chápání. Od slov nebylo daleko k činům. Svlékla si kalhoty i kalhotky a uvelebila se na křesle. Od minulého nesmělého počínání na pasece nad řekou jsem se docela zdokonalil. Už jsem věděl, co a jak, a za chvíli byla Marcelina prcka pěkně růžová. I Marcela mě odměnila polibkem, už ne tak cudným, jako v pátek na přivítanou.

  Po Marcelině výprasku Viola pravila, že Marcela je mrcha a že jí neřekla, že to má být na holou. A že  tedy výprask neplatí a musí se  zopakovat. Tak jsme začali odznovu. Viola si svlékla kalhotky. Předcházející výprask na její široké zadnici zanechal sotva nějaké stopy. Tak jsem přitvrdil. Pásek nebrzděný textilem vydával pravidelné mlaskavé zvuky, které se odrážely od stěn velkého pokoje. Violin zadek konečně nabýval tu správnou barvu, potřebnou pro studium. Violiny projevy teď byly hlasitější, ale nebylo v nich ani za mák náznaku, že by chtěla předčasně skončit.

 V sobotu jsem usínal snadněji. Jednak jsem byl hodně unavený po těžkém dni, jednak jsem už nečekal že by nevděčná Marcela mohla přijít a nabídnout mi trochu vděčnosti, kterou bych si zaručeně zasloužil. Ale jen co jsem usnul, vrzly dveře z haly, a nimi se ke mně blížil ostrý kořeněný parfém. Otevřel jsem oči a spatřil jsem, že se k mému improvizovanému lůžku blíží - Viola. Měla na sobě luxusní krajkovanou košilku, na kterou by mi můj inženýrský plat sotva stačil, a která Viole zakrývala Venušin pahorek sotva do polovičky. Rychle jsem oči zase zavřel a  tvářil se, že spím.

 Přiklekla ke mně, zajela rukou pod přikrývku a přistála s ní na mém údu. Začaly se mnou lomcovat smíšené pocity. Na jedné straně jsem byl pyšný na to, že po pětadvaceti letech panictví mám v jediném týdnu možnost sexu hned se dvěma ženami, z nichž obě byly k světu. Toužil jsem po sexu, a Violin dotyk mi byl příjemný. A mému penisu ještě víc. Ale na druhé straně mi bylo žinantní laškovat s druhou ženou, zatímco ta první spí sotva o pár metrů dál. Připadalo by mi to jako zrada na Marcele. A kromě toho, Viola mi nebyla z jistých důvodů sympatická. A tak jsem se přemohl a s těžkým srdcem Violinu ruku odstrčil. "Běž pryč," zašeptal jsem.

 "Proč?" zeptala se. "Nemáš chuť trochu relaxovat po té námaze, co jsi s námi měl?" "Nemám tě rád," odpověděl jsem. "Ne že bys nebyla hezká a pěkně stavěná, to ne,  ale jsi rozmazlený, nevychovaný spratek zazobaného papínka. A kromě toho, kdybych s tebou spal, podvedl bych Marcelu, která je moje děvče, jak ti jistě vyžvanila." Tlumeně se zasmála. "A za třetí, nejsem zdaleka tak dobře vybavený, jako ti chlápci, co visí u tebe v ložnici." Teď se zasmála o poznání hlasitěji.

 "V tom prvním máš pravdu. Jsem rozmazlený, nevychovaný spratek, ale kdybych měla někoho, kdo by mě vychovával, jako jsi to udělal dnes ráno, tak bych se třeba časem polepšila. Ale v tom ostatním se pleteš. Marcela - tvoje děvče! Cha, musela jsem se zasmát. Ano, vykecala mi, že s tebou souložila, ale že by byla tvoje děvče? Marcela přefikla snad všechny kluky od nás z fakulty, a žádný z nich si nemyslí, že Marcelka je jeho děvče." Nevěděl, jsem, jestli mluví pravdu, nebo se jen snaží mě ranit, z pomsty, že jsem ji odmítl. Nicméně jsem zesmutněl. Pocítil jsem, že až dosud erektovaný penis náhle zvadl.

 "A chlápci u mě v ložnici? Ujišťuji tě, že velikost není pro mě důležitá. Jsem sice parchant, ale - aspoň po některých stránkách - jsem úplně normální ženská, s úplně normálními prioritami."

 "A co ty," ozval jsem se po dost dlouhé odmlce. "Ty jsi kolik kluků přefikla?" zůstal jsem při její terminologii. Zasmála se potřetí. "Inu, panna už nejsem, jestli ti jde o tohle. Ale zatímco u Marcely by stačila jedna ruka na ty, co ne, tak u mě stačí jedna ruka na ty, co ano."

 Na to jsem neměl co říct, ale hlavou se mi honily protichůdné myšlenky. Když mlčení trvalo už dlouho, Viola se ke mně naklonila a dala mi dost dlouhou pusu na ústa. Potom vstala, a její nezakrytá prdelka i s jejím kořeněným parfémem se odkolébala ke dveřím, až se mi konečně ztratila z očí, i z nosu.

 Ráno se na servírovacím stolku vedle opět velmi bohaté snídaně objevily dva přesně stejně dlouhé a stejně tlusté pruty, zbavené listí a součků. Kdoví, která z nich se nad ránem obtěžovala do zahrady?

 Po snídani se obě studentky bez velkých řečí přehnuly přes obrovský rozkládací stůl v "mé" obrazárně a vyhrnuly si sukně. Kalhotky si dnes zapomněly obléct. Vykoukly na mě dva zadky, takže bylo co srovnávat. Violin byl o něco větší, nicméně ještě v normě po extra třídu. Mezi stehny prokukovalo nevyholené pohlaví. Kdyby se ode mě neočekávalo, abych ho sešlehal, s chutí bych ho pohladil. Marcelin zadeček pak byl opálený. Asi se opaluje nahá (jak to, že jsem si to před týdnem nevšiml?). Ale ani na jednom z nich už nebyly vidět stopy včerejšího výprasku.

 Proto jsem dnes přitvrdil. Dal jsem do vyplácení větší sílu. Viola křičela bolestí, ale jinak to snášela statečně. Asi vzala vážně noční předsevzetí, že se tvrdou výchovou polepší. Marcela ani necekla. Jen se vlnila rozkoší. Asi byla   na pravidelné výprasky zvyklá. To, a skutečnost, že je opálená po celém těle, by nasvědčovalo tomu, že Violina poznámka o Marcelině promiskuitě byla nejspíš pravdivá. Dostal jsem na ni vztek a ještě víc jsem přitlačil. Když byly oba zadky pěkně prokrvené a oba pruty k nepotřebě, s vyplácením jsem přestal. "Končíme, holky," zavelel jsem. Marcela se postavila, spustila sukni a uhladila si ji. Viola zůstala ležet. Začal jsem ji plácat ještě rukou. Pocítil jsem, že její prcka je nejen červená, ale i teplá. Byl to docela příjemný pocit. Když mi v kalhotách začal tvrdnout ptáček, musel jsem přestat.

 Přistoupili jsme k doučování. Stejně, jako v sobotu, to šlo mizerně.  Marcela po včerejšku už jakžtakž reagovala na všechny otázky, a tak jsem o ni přestal mít strach. Zkoušku by měla s odřenýma ušima absolvovat. Po zbytek dne jsem se věnoval už jen Viole. Marcela nám dělala servis. Vařila kávu a nosila dobroty z Violiny dobře zásobené spíže.

 S Violou to šlo jak psovi pastva. Buď byla totálně neschopná, anebo - což je pravděpodobnější - měla špatný základ. Potil jsem se, zuřil, nadával, třískal rukou do stolu, vstával a  nervózně chodil po pokoji, trhal papíry, které Viola popsala, chytal se za hlavu. Nic nepomáhalo. Skoro se mi ulevilo, když šla Marcela vařit oběd, a Viola mě šeptem požádala ještě o jeden výprask, "aby Marcela nevěděla". Kalhotky stále ještě odpočívaly v prádelníku v ložnici. Stopy po ranním výprasku byly už vybledlé, ale zadek byl stále teplý. Když se mi úd znovu postavil, nechal jsem ho stát.

 Večer, když jsme s doučováním končili, nebyli jsme dál, než v pátek. S úlevou jsem se chystal k odjezdu. V koupelně mě nikdo nepřekvapil, nikdo se nepokoušel mě zdržet, abych nestihl rychlík v půl jedenácté. Nikdo se dokonce nenabídl, že mě odveze na nádraží.

 Už na schodech do zahrady jsem ze sebe vychrlil, co mě celé tři dny tížilo. "Violo, tu zkoušku za normálních okolností nikdy nemůžeš udělat. Jedině snad, že by sis vzala velký výstřih a ukázala profesorovi své hezké nárazníky." Viola se jen zasmála a usmála se na mně. Ať už byla Viola jakákoliv, nebyla aspoň  háklivá.

 Unavený a neukojený jsem odcestoval domů. V pondělí, po návratu z práce, na mě čekal telegram:

          

"fyzika za dve stop vystrih pomohl stop kdy si prijedes pro odmenu stop viola stop 

ps stop ta krava marcela zase rupla stop"

Marcela aneb Opravák 1 (34)

Jednou ve čtvrtek odpoledne, krátce před hlavními školními prázdninami, mi volá ze sousedního univerzitního města jedna kamarádka. Vlastně ani ne tak kamarádka, jako spíš známá. Ještě k tomu ani ne příliš dobrá známá. Viděli jsme se jen párkrát, i to jen letmo.

„Jsem v průseru," říká Marcela. „V pondělí jdu na opravák z matematiky, a vůbec nic neumím." Odmlčela se. Říkám jí, že s ní cítím, a povzbuzuji ji, že to jistě zvládne. Vždyť do pondělka jsou ještě celé tři dny, a dnešní noc k tomu. A proč vůbec volá právě mně. Marcelka začíná natahovat moldánky. „Musíš mi pomoct."

„Proč já, a jak ti můžu pomoct? Ty jsi v K. a já jsem v B." „Protože ty jsi na matiku machr." Nevím, jak na to přišla. „Musíš ke mně na víkend přijet, a všechno mi pořádně vysvětlit." Ošíval jsem se. Měl jsem na víkend už připravený program, a proč se mám angažovat kvůli nějaké důře, která se nedokáže naučit pár integrálů. Jakoby vycítila mé nevyslovené myšlenky, Marcelka začíná zase vzlykat. „Přece mě nenecháš na holičkách. Když mě nepomůžeš ty, nepomůže mi nikdo. A když mi nikdo nepomůže, tak ten opravák neudělám, a když ten opravák neudělám, tak se nemůžu ukázat doma." Už napůl zviklán se ptám, a kde budu jako spát? V K. nikoho neznám, na hotel nemám peníze, jsem chudý inženýr, a stejně budou na víkend všechny obsazené. „Můžeš spát u mě," roztává Marcela. „Já se na noc přestěhuji ke kámošce." Slibuji, že tedy něco vymyslím, a zavěšuji.

V pátek z práce místo domů mířím na nádraží a kupuji si lístek do K. Stoji 220 korun. V duchu si nadávám do zatracených hlupáků, co naletí na ženské vzlyky. Zkažený víkend, 220 korun tam, 220 korun zpátky, a mezi tím otravná pedagogická šichta.

V K. s námahou najdu její jednopokojový privát v odlehlé čtvrti, kam nejezdí žádná doprava. Marcela mě očekává, a vidím, že je na tom opravdu špatně. Oči červené od nevyspání, a možná i od nějakých prášků, na stole několik skript a spousta počmáraných papírů. Stačí mi byť letmý pohled do papírů, abych viděl, že Marcelka toho z matematiky moc nepochytila ani na střední škole. Zatracená práce.

Jdu do koupelny spláchnout špínu z vlaku, a pouštíme se do práce. Jde to zvolna, velmi zvolna. Znovu a znovu si nadávám, že jsem se dal na charitu, která nemůže skončit než špatně. Když se už už zdá, že dívka jednu lekci pochopila, když má naučené v další lekci aplikovat, ukáže se, že nepochopila nic. Postupujeme známým leninským tempem „Jeden krok dopředu a dva zpět."

V deset hodin večer toho mám plné zuby. Oči mám červené stejně jako Marcelka, a nejraději bych šel spát. Říkám, ať mi ukáže, kde budu spát, a ať zajde k té kámošce. „Už je pozdě, její rodiče by se zlobili," dí Marcela. „Zůstanu tady, a vyspím se v křesle:" Jdu se převléknout do koupelny, Marcelka se převléká přede mnou. Tsss, tsss. Poprvé v životě vidím nahou ženu. Pocity mám smíšené. Lehám si na gauč, otáčím se podle svého zvyku na levý bok, Marcelka se zkroutí do klubíčka v křesle a přikryje se županem.

Ráno postupuje učení jen o málo lépe. Třebaže se s Marcelou znám jen málo, párkrát se neovládnu, a křičím na ni. „Snad by bylo líp, kdybys tu zkoušku neudělala. K čemu je dobrá inženýrka, která neví, na co slouží limity?" K večeru, když marně zápasí s látkou dokonce ze základní školy, procedím mezi zuby „Zasloužila bys na zadek." „Asi jo," říká Marcela nešťastně.

Do půlnoci máme jakž takž probrané všechny otázky. Jestli bude mít docentka dobrou náladu, trojka by z toho možná mohla být.

Rituál před spaním probíhá stejně, jako včera. Já v koupelně, ona v pokoji. Já na levý bok, ona pod župan.

V neděli se věnujeme praktickému procvičování toho, co jsme v sobotu s bídou zvládli teoreticky. Skřípu zuby, potím se, bouchám do stolu, zuřím, rvu si vlasy, lamentuji, beru jméno boží nadarmo, křičím, vulgárně nadávám, vztekám se, vyhrožuji, že odjíždím, ale výsledky nakonec přece jen přicházejí. Možná z toho přece jen něco bude. Na oběd si ohříváme párky a Marcela navrhuje, že bychom se měli jít projít. Odjíždíme tramvají za město, a stoupáme do lesa. Na to, že je tak blízko velkého města, je dost neporušený. Na pasece vysoko nad údolím, na jehož dně vidíme vinout se stříbřitou řeku, usedáme na pařezy a dáváme si odpolední tatranku. „Neříkals, že bych zasloužila na zadek?" probouzí mě z přemítání Marcela. „To jsem jen tak kecal," bručím, a tuším se při tom trochu červenám. „Holky nebiju." A vlastně ani kluky, dodávám už jen pro sebe. „Ale když si zaslouží, tak bys měl." Znovu se vymlouvám, tentokrát ještě nejapněji. Marcela bere situaci do rukou sama. Vstává z pařezu. „Pojď, půjdeme najít nějakej proutek." Jdeme na kraj paseky, kde roste všelijaké křoví. Odlamuji tenký proutek, ale Marcela není spokojená. Místo toho láme tři dlouhé rovné lískovky. Vracíme se k „našim" pařezům. Marcela si kleká k svému, a já ji, dost nesvůj, začínám švihat přes texasky. Jak prut dopadá na tlustý textil, ozývají se duté zvuky. Po třech - čtyřech ranách Marcela vstává. Prý, že přes texasky nic necítí, a že to takhle nebude mít žádný efekt. Nečeká na mou odpověď a texasky si svléká. Znovu je na kolenou a objímá pařez. Teď má na sobě bílé vypasované nohavičkové kalhotky. Jen o málo menší než bombarďáky. Pokračuji v opatrném mrskání. Marcela stále není spokojená. „Když to má zabrat, musí to být pořádně." Dává ruce za záda, a stahuje si kalhotky ke kolenům. Tsss, to, co jsem viděl večer a ráno letmo a v přítmí, hledí teď na mě v plné kráse a v plném slunci. Opět se chápu prutu a po několika Marcelčiných radách konečně zvládám techniku i sílu úderu, a dívčino bílé pozadí se plní růžovými pruhy. Když se mi prut roztřepí v ruce, Marcelka vstává, a odkládá i zbylé svršky. Lehá si na záda do jehličí. „Ještě zepředu."

Mrskám ji přes stehna a podbříšek. Až teď vidím Marcelce do tváře. Nikterak se nezdá, že by to vnímala jako trest. Třetí prut použijeme opět na mrskání hýždí a stehen. Tentokrát dívka leží na břiše, já stojím nad ní rozkročený, a švihám ji podélně. Až teď to vypadá, že má dost. Usedám opět na pařez, Marcela zůstává ležet nahá na jehličí. Cudně odvracím zrak. Povídáme si, já stáčím řeč na matematiku a zítřejší zkoušku, ona spíš na světštější záležitosti. Asi tak po hodině si zhluboka povzdychne (bůhví, co tím chce říct), opráší si jehličí, obléká se a navrhuje, abychom šli domů.

V jejím privátu na vzdáleném předměstí do sebe hodíme zbytek párků, a já se jdu osprchovat, abych stihl rychlík v půl jedenácté. Když jsem v nejlepším, vstupuje do koupelny Marcela. Tssss. Po prvé v životě mě nějaká žena vidí nahého. A ještě k tomu s erekcí. Marcela zastavuje vodu, kleká si, a erekci bere do úst. Výbuch na sebe nedá dlouho čekat. Marcela se svléká, znovu pouští vodu, a zatímco mě líbá všude, kam dosáhne, já ji něžně hladím po pruhované prdýlce, a šeptám jí do ouška slova omluvy, že jsem byl na ni odpoledne příliš krutý. Místo odpovědi Marcela nechá znovu vklouznout do úst můj úd, jsoucí opět v pohotovostní poloze. Když se v chvatu vzájemně poutíráme, Marcela mě bere za ruku, odvádí mě do obýváku, a tam, na gauči mi ukazuje, jaké to je krásné žít bez břemene panictví.

Sotva, sotva stíhám rychlík v půl čtvrté ráno, a z vlaku jdu rovnou do práce. Když se po třech a půl dnech nepřítomnosti vracím konečně domů, čeká na mě telegram: „Matika za dve stop pristi pondeli opravak z fyziky stop M stop".

Markéta aneb Milana bude třeba řešit jinak (25)

Přišel jsem domů z práce a všiml jsem si, že manželka je nějak nervózní, jako by měla něco na srdci. A opravdu, jen co jsem si umyl ruce a zhltl malou svačinku, přistoupila ke mně a pravila, "Podívej, co jsem koupila!" Rozbalila černé dřevěné pouzdro, vystlané červeným plyšem, a vytáhla z něj krátkou ratanovou rákosku. "Na co ti to bude?" zabručel jsem. "Na našeho Milana." Naším patnáctiletým synem Milanem mohutně lomcovala puberta, a jeho chování začínalo být už nesnesitelné. Skutečně bylo nejspíš na čase začít s jeho výchovou, kterou jsme dosud zanedbávali.  "To jsi koupila dobře," trochu jsem ožil. Markéta švihla rákoskou do vzduchu, a řekla, "Bylo by ji třeba vyzkoušet." To jsem považoval za racionální nápad. Každé nové zboží je třeba vyzkoušet, abychom zjistili, zda nám neprodali nějaký šmejd. Pochválil jsem ji za to, ale potom jsem se zarazil. "Na kom to chceš zkoušet?" zeptal jsem se. "Na to jsem nepomyslela," zarazila se i Markéta. Zamyslela se, a potom vyhrkla, "Například na tobě?" Její logika neměla chybu. Vyzkoušet bylo objektivně potřebné, a nikdo jiný tady není, než já. Nezbývalo mi, než souhlasit. Postavil jsem se a předklonil. "Ale," namítla Markéta, "Milan je už velký klacek, a výprask přes kalhoty s ním ani nehne. Budeme mu jen pro srandu." Pochopil jsem, kam směřuje. Nelíbilo se mi to, ale ani tomu se nedalo cokoliv vytknout. Výprask přes kalhoty opravdu nemá cenu. Tak jsem si sundal kalhoty a stáhl trenky. Byl jsem připraven k vyzkoušení Markétiny nové hračky. "Můj táta, když dával výprask mému bráchovi, říkával ´pětadvacet na holou´. Uděláme to taky tak?" "Jo," pravil jsem, "taky jsem slyšel, že se to tak říkávalo."

Zašli jsme do obýváku, přehnul jsem se přes křeslo a držel pětadvacet na holou, jak to říkával můj tchán mému švagrovi. Markéta se asi na výprasky svého bratra kdysi pozorně dívala, a dobře to odkoukala. Střídala místa dopadu a postupně přidávala na síle. Bylo to nepříjemné, ale na druhou stranu... já se při tom vzrušil. Když bylo po všem, postavil jsem se, otočil čelem k Markétě a ukázal na erektovaný penis. "Podívej, co jsi způsobila," pravil jsem. "Co s tím uděláme?" "Co bys s tím chtěl dělat?" dělala ze sebe hloupou. "Třeba bych ho strčil do nějaké plonkové dírky, jíž hrozí, že zaroste pavučinami." Ještě chvíli se tvářila, že neví, oč jde, ale to jí nebránilo mě za tu stojatou nádheru chytit, pevně ji stisknout a stáhnout z ní předkožku. Ještě chvíli se mnou zápasila, ještě chvíli dělala drahoty, jak to dělají ženy každého věku, ale nakonec ležela nahatá na znak na koberci. Jsme oba klimakterického věku, a tak jsme se nemuseli zdržovat nějakou hloupou antikoncepcí. Milovali jsme se, jak už dlouho ne. Po desíti minutách jsem ležel na znak pro změnu já. Musel jsem tu rákosku pochválit.

I Markéta byla spokojená. Uchopila rákosku, ještě jednou mě s ní opravdu silně, ale kupodivu nebolestivě švihla po stehně, políbila ji, a opatrně vrátila do pouzdra. "Milana budeme muset řešit jinak," řekla. "Třeba nebude s výpraskem souhlasit, bude se se mnou prát, a rákoska by se mohla poškodit, nebo docela zničit. Na Milana je jí škoda." S tím jsem souhlasil i já.

Na druhý den, když jsem se vrátil z práce, vedle naservírované svačiny leželo černé dřevěné pouzdro.