Veronika, aneb Nezralé maliny

 

Mám spolužáka Mirka. Je to současně můj nejlepší kamarád. Sedíme spolu v lavici strojnické průmyslovky, ale spoustu času trávíme spolu i po vyučování. Mirek bydlí s rodiči v pohodlném rodinném domě, kde má k dispozici vlastní prostornou pracovnu, které říká kabinet. Navykl jsem si chodit k němu do kabinetu, kde se spolu učíme, děláme úlohy, kreslíme strojnické výkresy, a dost často klábosíme o nejrůznějších věcech.

 

Mirkovi rodiče mě znají, a myslím, že mě mají docela rádi. Chodím k Mirkovi do kabinetu jako domů. Nezvoním, neklepu, u nikoho se nehlásím. Jen si u vyzdveří vyzuju boty a jdu rovnou dovnitř.

 

Tak i tentokrát. Vejdu do kabinetu, a zůstanu překvapeně stát. O velký stůl, na kterém rýsujeme, je předkloněn Mirek, kalhoty i s trenkami má u kolen, a jeho o tři roky starší sestra Veronika, vysokoškolačka, ho mrská po zadku úzkým koženým páskem. Třebaže nic neříkám a sotva dýchám, Veronika, jako by měla oči vzadu, si mě všimne. Přestane na chvíli s mrskáním a otočí se ke mně. "No, co čumíš," říká. "Chceš taky dostat?"

 

Zrudl jsem rozhořčením až po uši, a už-už jsem měl na jazyku podrážděné odseknutí, co si to jako dovoluje. Ale najednou, jakoby se ve mně něco zlomilo, jsem řekl, "Jo. Od tebe docela jo." Kdoví, co mě k tomu vedlo? Zvědavost? Furiantství? Nebo snad solidarita s Mirkem, který by se mohl cítit hloupě, když jsem ho přistihl v situaci pro kluka nedůstojné?

 

Veronika dovolila Mirkovi, že se může obléct. "S tebou si to vyřídím později. Teď jsou na řadě hosté." A poslala ho pryč. A mně řekla, "Tak pojď! Kalhoty dolů, i spoďáry." Roztřesenýma rukama jsem splnil její rozkaz a textil nechal pod koleny, jak jsem to viděl u Mirka. "Úplně svlíknout," přikázala mi. "Proč," pokusil jsem se namítnout. "Abys mi neufoukl," pravila s úsměvem. "Ale Mirek..." chtěl jsem pokračovat v námitkách. "Ten mi nemá kam ufouknout," odvětila se smíchem. "A i kdyby měl, tak by to neudělal, protože by přišel o to, co má rád." Přidala potutelný úsměv. Ale vida, pomyslel jsem. Tak Mirek dostává na vlastní žádost. Nevěděl jsem, co si o kamarádovi myslet.

 

Tak jsem Veronice vyhověl, a od půl pásu nahý jsem se přehnul přes rýsovací stůl. Veronika mě jemně plácla rukou. "Máš docela hezkou prdel," řekla. "Takovou ženskou. Ne takovou vyzáblou, jakou má Mirda." A už na ni dopadla první rána páskem. Docela to štíplo. "Padesát," řekla Veronika. Po zkušenosti s první ránou jsem na další už nebyl tak nepřipravený. Ty následovaly v rychlém sledu po sobě, takže jsem neměl čas přemýšlet o tom, jaké jsou mé pocity. Až když dopadla padesátá, uvědomil jsem si, že jsou spíš příjemné. Bolest, která - snad - byla přítomná během mrskání, už pominula, a na půlkách jsem cítil jakési teplo, které se pomalu rozlévalo dál. Snad až do mozku. Veronika vycítila, co se mi honí v hlavě, a když jsem se oblékl, se ke mně naklonila a zašeptala, "Budeš chtít i příště?" Neschopen slova jsem jen přikývl.

 

Veronika odešla, Mirek se vrátil. Učení jsme toho odpoledne moc nedali. Měli jsme nové téma k probírání.

 

Mirek mi poděkoval za to, jak jsem se zachoval. Potom se rozhovořil, jak to začalo. Před čtyřmi lety se se sestrou o něco vsadil. Byl si jist, že vyhraje. Ale prohrál, a podle dohody dostal na zadek. Velmi ho to ponížilo, a proto se rozhodl, že jí to oplatí. Vsadil se znovu, a znovu prohrál. Po druhém výprasku neplakal, ale měl k tomu blízko. Veronika si všimla jeho rozpoložení. Pohladila ho po hlavě a pochválila ho, že to snesl jako chlap. Slíbil, a splnil. "Třeba někdy vyhraješ zas ty,"povzbudila ho. "A vyhráls?" zeptal jsem se. "Ne, potom jsme se už nikdy nevsázeli. Ale nabídla mi, že jí můžu naplácat jen tak." "A naplácals jí?" "Jo, ale ne na holou. Přece se nebude svlíkat před malým klukem, že. Ale když jsem ji mrskal - tím stejným páskem, cos dnes viděl - všiml jsem si, že se jí to nejspíš líbí. Kroutila zadkem, aby každá část bílých kalhotek dostala stejně. A tiše při tom vrněla. A když bylo po všem, a ona si stáhla a uhladila sukni, jsem se jí na to zeptal. Dlouho jsme si potom povídali o jakémsi spankingu, a o tom, že mrskání po holém zadku - ano, řekla po holém - hlavně, když se nedělá moc surově, dráždí receptory, které se tam nacházejí, a to že je moc příjemné. Když se mrská dostatečně dlouho, prý má až vlhko mezi nohama. Když jsem se otázal, od koho dostala na holý zadek, že to tak dobře zná, nechtěla prozradit, ale připustila, že těch kluků, co jí dali na zadek, bylo víc než jeden. Když o tom vyprávěla, zavřela oči, a na chviličku se zasnila."

 

"Když jsem o tom pak uvažoval," pokračoval Mirek, "uvědomil jsem si, že nebýt toho ponížení, že mě mrská holka a ještě k tomu vlastní sestra, byly mé pocity podobné. Fakticky to nebolelo, a cítil jsem, že se mi zvedá ptáček. Veronika tedy nekecala. Když se to vezme kolem a kolem, bylo to vlastně příjemné. O třetí výprask jsem si už řekl sám, a už mi ani nevadilo, že vlastní sestře."

 

"A co ty?" zeptal se Mirek. "proč jsi vlastně souhlasil, aby vymrskala i tebe?" Řekl jsem mu, že původně to bylo - asi - ze solidarity, ale pak že se mi to začalo líbit hned napoprvé, a že jsme se dohodli na repete. Cítil jsem, jak rudnu v tváři.

 

Mirek dlouho mlčel. Potom se dal do řeči. "Skoro jsem na tebe začal žárlit. Proč bych se měl s tebou dělit o vlastní sestru? Ale potom jsem si uvědomil, že jsem ošklivý sobec. Ty se se mnou dělíš o všechno, proč bych se s tebou neměl dělit já. Zvlášť, když mně neubyde."

 

Když jsem přišel k Mirkovi příště, Mirek tam nebyl. Asi jsem příliš bouchl dveřmi, takže mě Veronika ze svého pokoje slyšela. "Mirek odjel na poštu odvézt otcovi nějaké balíky. Pojď," chytila mě za ruku a odvedla k sobě. Ještě v chůzi si odepla pásek. "Tak šup," řekla. "Kalhoty dolů. Nemusíš je úplně svlíkat," dodala, když viděla, co se chystám udělat. Už se nebála, že jí ufouknu.

 

Byl jsem u ní v pokoji poprvé. Chtěl jsem se proto trochu porozhlídnout. Vybavení bylo u ní načisto jiné, než jsem vídával u Mirka. Takové holčičejší. A taky větší pořádek. Ale Veronika měla naspěch. "Nemáme moc času. Rozhlídneš se potom. Nebo někdy jindy." Přinutila mě přehnout se přes stůl, mnohem menší, než Mirkův. Pohladila mě po zadku (na to, že jsme neměli moc času, se tam zdržela dost dlouho) a uvedla pásek do pohybu. Tentokrát nepočítala (ani já), ale bylo to o hodně víc než minule. Mirek měl pravdu. Pocity se výpraskem přenášejí zezadu dopředu. Styděl jsem se, že mě Veronika uvidí s postaveným, ale tomu se nedalo zabránit. Veronika se na mě usmála a řekla, že se nemám za co stydět. Že je vidět, že jsem zdravý kluk.

 

Když mi dovolila se obléct, už neměla tak naspěch. Posadila mě ke stolu a dala se do řeči. Má Mirka moc ráda. Je to bezvadný kluk, a mně je strašně vděčná, že mu pomáhám s učením. Potom změnila téma a zeptala se mě, jestli mám děvče. Zrudl jsem a současně se přidušeně zasmál. "Jak můžu mít děvče, když je mi teprv šestnáct," řekl jsem. Zasmála se i ona, a řekla, že jsem naivní, ale že mě pro to nemá o nic míň ráda. Podívala se na hodinky. "Mirek se každou chvíli vrátí. Počkej na něj v kabinetu." Nadhozené téma zahrála do autu, ale mně nasadila do hlavy brouka.

 

Asi tak po dvou týdnech Veronika přestala čekat na příležitosti, kdy Mirek nebude doma. Když jsem končil program s Mirkem, a chystal se jít domů - což svým jemným sluchem bezpečně poznala - přišla si mě bezostyšně vyzvednout a odvést do svého pokoje. Dva nebo třikrát se spokojila s tím. že mi vymrskala zadek svým, už dost opotřebovaným páskem od sukně. Další den pak přišla s vylepšením. "Mirda má taky docela pěkného ptáčka, ale nesmím mu na něj sahat. Prý by to byl incest. Ale, s tebou nejsme příbuzní, takže bych v podstatě mohla." Měla to být otázka, ale fakticky vyzněla jako věta oznamovací. Červenal jsem se, asi, až za ušima, a v krku se mi zase objevil ten prokletý knedlík, který mi zabránil mluvit. Veronika ale mé mlčení pochopila jako souhlas, a hned se měla k činu. Stiskla mi postavený úd, a trochu si s ním hrála. "Děláš si to někdy sám?" zeptala se. "Co jestli si dělám?", odpověděl jsem protiotázkou, ještě stále s knedlíkem v krku. Pustila mě, a nahlas se zasmála. "Panebože, ty jsi ale hlupáček", pravila, a dala mi dost dlouhou pusu, aby mi dala najevo, že to nemyslela až tak doslovně.

 

Když jsme se sešli příště, už se nevyptávala, ale ukázala mi, na co se minule ptala. Pochopil jsem, co měla na mysli. Ano, někdy jsem si "to" dělal sám, ale proti tomu, jak to dělala ona, to bylo jako nebe a dudy. Nebo spíš dudy a nebe. Potom se zeptala, jestli bych jí někdy nechtěl oplatit ty výprasky. Od Mirka jsem věděl, že to má ráda, ale myslel jsem, že má partnery, nebo partnera, s nímž si takhle někdy hraje. "Jo, docela jo," řekl jsem, "ale nechtěl bych přijít do konfliktu s těmi druhými kluky." Naoko se zlobila, že mi to Mirek vykecal, ale pak mi smutně pravila, že ti ostatní se na ni vykašlali, když jim nechtěla dát. Ani jsem se nezeptal, co jim nechtěla dát, abych zas nebyl za hlupáčka. Potom se trošku rozveselila, a řekla, že to není vlastně není ani tak velká škoda, protože s nimi to dělala bez citu, jen kvůli rozkoši. Prostě, pragmaticky. Ale se mnou, že by to bylo s citem. Kdoví, co pod tím myslela?

Zamkla dveře, ze sukně si vytáhla pásek, a strčila mi ho do ruky. Potom si stáhla kalhotky, vyhrnula si sukni a přehnula se přes psací stůl. Viděl jsem poprvé nahý dívčí zadek, a tak - třebaže jsem už před chvílí zažil jedno vyvrcholení - jsem už byl zase schopen akce.

Vydržela asi třicet. Zadeček měla pěkně růžový. Zatoužil jsem jí ho pohladit. To jsem také ještě nikdy nedělal. Veruna je asi jasnovidka. I teď věděla, na co myslím. "Nemusíš se stydět," povzbudila mě. "Můžeš mě tam hladit!" Hlazení brzy nestačilo, a Veronika mě usměrňovala, kam mám strčit prst, a co s ním tam mám dělat. Když jsme skončili, měla růžový nejen zadek, ale i tvář a krk. Objala mě oběma rukama kolem krku, dlouho mě líbala na jazyk a zašeptala, "Mirkovi to, zatím, neříkej! Že si ke mně chodíš pro výprask, to mu říct můžeš. Ostatně, to on nejspíš ví. Ale todle mu neříkej. Nechci, aby byl smutný."

Večírek s Veronikou byl tak silný zážitek, že jsem nemohl myslet na nic jiného. Na druhý den, při zkoušení ve škole jsem skoro nic neuměl. Profesor z toho byl víc překvapený, než já. "Co je to s tebou, mladý muži? Je to dnes sotva na trojku. Že jsi byl dosud vynikající student, tak protentokrát přimhouřím oko. Ale příště už bych nemohl. Vzchop se, člověče!"

Při nejbližší příležitosti jsem o tom pověděl Veronice. "To znám," pravila, a pohladila mě na ..., no tam, kde je to nejpříjemnější. "Když jsem to já zažila poprvé, byla jsem z toho celá pryč aspoň deset dní. Já naštěstí ale nejsem vynikající studentka, a tak se to moc nepoznalo. Rozdíl mezi tři mínus a čtyřkou není zase až tak nápadný. Ale nechci, abys kvůli mě ve škole trpěl. Budeme to dělat vždycky jenom v pátek."

 

Verunka, aneb Evropské hodnoty

Mám bratra Mílu. Je o tři roky mladší, a mám ho moc ráda. Kdo nás zná, by si mohl myslet, že teď lžu. Nechovám se k Mílovi totiž ani trochu hezky. Jsem na něj často hrubá, protivná, dělám mu naschvály, pošťuchuju ho, provokuju, vysmívám se mu, žárlím na něj, urážím ho, často mu i nadávám, a to docela sprostě. Ale mám ho opravdu ráda. Míla je strašně  chytrý. Třebaže je, jak jsem pravila, o tři roky mladší, byl to on, kdo mě naučil číst, a kdo mi po celý život pomáhá s učením a se studiem. Díky Mílovi jsem  s jakž takž slušnými známkami zmaturovala. Nedělá mu problém ani moje vysoká škola, na kterou se on chystá až za rok. Kromě toho, že je chytrý, je neuvěřitelně charakterní. Za veškerou svou pomoc nikdy nic nechce, ochotně se se mnou o všechno rozdělí, a nereptá, když já se s ním dělit nechci. Nikdy o tom nemluví, ale asi mě má taky trochu rád.

Nevynecháme jedinou příležitost, abychom byli spolu. On, aby mě bavil a vzdělával, já, abych mu ze života dělala ne-li přímo peklo, tedy aspoň předpeklí. Bohužel pro mě (bohudík pro něj) nám běžný každodenní život nedovoluje v dostatečné míře holdovat těmto radostem (pro mě), či útrapám (pro něj).

Příležitost společně trávit mnoho našeho času se naskytla, když rodiče odjeli na několik dní na pohřeb taťkovy 102-leté babičky. Tehdy jsme se, mimo jiné, mohli věnovat činnostem, které máme jinak zakázané. Míla, kromě toho. že je chytrý a charakterní, je i mimořádně manuálně zručný, a oplývá bezmeznou fantazií a trpělivostí. Ostatně, je to právě trpělivost, která mu umožňuje bez reptání snášet má příkoří. Mílovou oblíbenou, a po většinu roku zakázanou činností je výroba modelů železničních vozidel,  staveb a zařízení souvisejících s železniční dopravou. Používá k tomu pouze odpadový papír nejrůznější kvality, lepidlo a temperové barvy. A nůžky. Jeho modely se vyznačují neobvykle pečlivým provedením a přesností do nejmenšího detailu. Míla za ně už párkrát  shrábl ceny v různých soutěžích. Míla má své hobby zakázané pouze během školního roku, prý aby se nerozptyloval od učení. Je to podle mě ale pustá výmluva, neboť žádné rozptýlení Mílovi nazabrání v dosahování skvělých výsledků. Ve studiu i v čemkoliv. Mám podezření, že toto opatření je kvůli tomu, aby mně nebylo líto, že já mám zákaz, a on ne.

To můj zákaz je absolutní. Nesmím se rodičům hrabat v jejich věcech, jak mamka říká "krámovat". Právě tento zákaz jsem porušila, hned, jak za rodiči  cvakla vrátka. Tentokrát jsem se vrhla na šuplík s mamčiným prádlem. Vyzkoušela jsem si několikery kalhotky a pár kombinaček, ale to mě uspokojovalo sotva pár minut. Proto mě potěšilo, že docela vzadu jsem našla tlustý svazek dopisů, převázaný růžovou stuhou. Byly to milostné dopisy, které mamce posílal taťka, za svobodna, z vojny, a v prvních letech manželství. Teda, taťka býval kdysi docela básník. Kdo by to řekl do starouše. Perfektní sloh, krásné písmo - a ta fantazie! Značně jsem se vzrušila, když taťka psal, co všechno s mamkou udělá, až dostane opušťák a  sundá mamce kalhotky. V každém dopise jinak.

Dopisy mi poskytly zábavu a vzrušení víc než na hodinu, ale  - bude-li příležitost - určitě se k nim ještě někdy vrátím. Pečlivě jsem dopisy zase převázala stužkou, a když jsem je vracela na místo, objevila jsem za nimi ještě něco. To vám byla věc! Až u zadní stěny zásuvky se krčily barevně s dřevem nábytku ladící - důtky! Překvapeně jsem na ně zírala s otevřenou pusou. Vyzkoušela jsem si, jak mi vroubkované černé dřevěné držadlo sedne do ruky, spočítala jsem hnědé kožené řemínky, a párkrát jsem s nimi rozrazila vzduch. Na co je mamka má? Vlastně na koho? Na nás s Mílou určitě ne. Nikdy v životě jsem nebyla bita, třebaže bych, jak jsem naznačila, často zasloužila. A Míla - ten už vůbec ne. To je ztělesněná ctnost. Že by to byla rekvizita z mládí? Po babičce? Nebo, naopak, pro případ budoucí potřeby? Musím je ukázat Mílovi. Třeba on bude vědět!

"Podívej, co jsem našla," řekla jsem mu. "Víš, co to je, a na co?" "No, dovol, za koho mě máš?" řekl Míla bez hněvu. Míla vždycky všechno říká bez hněvu. On už je takový.  Půjčila jsem mu důtky, aby si je ohmatal i on.

"Vyzkoušíme je?" zeptala jsem se. "Třeba jo," řekl Míla. Ten ani na okamžik nepomyslel na to, že by se měly zkoušet na mně. Je to prostě gentleman. Otočil se ke mně zády a mírně vystrčil zadek. Několikrát jsem ho švihla, a potom jsem mu dva prsty zahákla za gumičku trenek. "Můžu?" Míla vydal nějaký zvuk, který mohl znamenat cokoliv. Pochopila jsem ho tak, že znamená ´ano´. Stáhla jsem mu trenky asi o dva centimetry a odhalila kousek těla mezi zády a zadkem. Dvakrát-třikrát jsem ho švihla do toho odhaleného bílého pásu. Když Míla nic neříkal, stáhla jsem mu trenky docela. Ani teď nic neřekl.

Ještě před hodinou bych  si nepomyslela, že budu vlastnímu bratrovi stahovat trenky.  Nepoznávám sama sebe. Naposledy jsem viděla Mílu nahatého, když ho mamka nosívala z koupelny a kladla ho na obrovskou flanelovou osušku, aby dokončila jeho mejkap. Docela od té doby vyrostl.

Když Míla nic neříkal a byl stále v předklonu, byl to pro mě signál... Za dvacet minut byl Mílův zadek pěkně  červený, mě bolela ruka, a on stále nic neříkal. Vrtalo mi hlavou, co na tom ten kluk má? Zeptala jsem se ho na to. "Nevím," pravil. "Neumím si to vysvětlit." Poprvé za celý život si neuměl něco vysvětlit. "Ale je to úžasně příjemné. Asi je to tím, že to děláš tak něžně," nezapomněl mi zalichotit.

Pak se Míla oblékl, a vrátil se k natírání vagonu, v němž Francouzi podvakrát uzavřeli příměří se svými výbojnými sousedy, a já se vrátila k matčině šatníku, abych se přesvědčila, co se tam změnilo od mého posledního "krámování". Nevím, jak Míla, ale mě už tato moje oblíbená činnost jaksi přestala uspokojovat. Musela jsem v jednom kuse myslet na ty důtky. A taky na nahatého Mílu.

Nazítří, hned po snídani, mi Míla povídá, "Ségra," - to byla novinka; dosud vždycky, bez jediné výjimky, mě Míla oslovoval ´Verunko´, jak to slýchával od mamky;  ta ale, na rozdíl od Míly, měla pro mě i méně něžná oslovení, podle její nálady, a podle mých zásluh - "ségra, kde máme ty důtky?" Tssss! Jsou ty důtky snad naše? "Než se naši vrátí, měli bychom je ještě využít. Kdoví, kdy bude zase další příležitost?" 

Doběhla jsem pro důtky, Míla se svlékl donaha a zaklekl na koberec vedle divanu. Na jeho zadku od včerejška nezůstaly žádné stopy. Vyplácela jsem ho stejně dlouho, jako včera, a ještě jsem přitlačila. Dnes jistě neřekne, že to bylo něžně. I se mnou se začaly dít věci, které si neumím vysvětlit.

Když jsem - zcela vysílena - přestala s výpraskem, Míla pravil, "Už asi vím, na co mamka tu věc má." Byla jsem na to zvědavá. Míla se postavil, a otočil se ke mně en face. Jeho ptáček trčel do prostoru jako kůl. Míla si ukázal rukou tím směrem, pro případ, že bych si to nevšimla i sama. Tentokrát podcenil on mě. V některých věcech jsem docela chytrá i já. Měla jsem sto chutí ho tam uchopit a zmáčknout, ale na poslední chvíli jsem si vzpomněla na svou výchovu k evropským hodnotám.

"Ty myslíš, že taťka...?"

Odpověděla jsem si sama. Byla jsem jista, že Míla uhodil hřebík na hlavičku. I na mě to působilo stejně, a to jsem se jen dívala. Najednou jsem  slyšela sama sebe, jak říkám, "Já bych to třeba taky zkusila!"

Míla se chopil důtek, a opatrně mě švihl po zadku. Učinila jsem odmítavé gesto, a spěšně shodila džíny i kalhotky. Nevím,  co to do mě vjelo. Ještě včera bych  byla přísahala, že se NIKDY před žádným mužským nebudu svlékat, a teď, najednou, jsem tady nahá, a ještě k tomu před svým vlastním bratrem. Ten nahatou ženskou zaručeně viděl poprvé v životě.  Na rozdíl ode mě nezažil dokonce ani to, jak matka přenáší novorozenou sestřičku z koupelny, a dělá jí dětský mejkap.

Opřela jsem se o křeslo a naznačila Mílovi, že může začít. Ten byl ale v rozpacích. Dosud vždycky ve mně viděl milovanou sestřičku, a činit mi jakýkoliv druh příkoří, byť na mou výslovnou žádost, mu bylo zatěžko. Musela jsem ho několikrát pobídnout, než se osmělil. Míla byl nezkušený, takže ten výprask nebyl nic moc, nicméně jsem si při něm - snad poprvé v životě - uvědomila, že jsem ženská. Po výprasku mi jen evropské hodnoty zabránily dát Mílovi pusu.