Klaudie, aneb Alternativa vydírání

 

Na zastávce trolejbusu mě oslovila atraktivní mladá žena, o níž nic nevím, kromě toho, že jistě bydlí někde nedaleko mě. Nastupuje totiž skoro každé ráno do  téhož vozu, kterým jezdím do práce.

"Když se oblékáte, koupete, nebo máte jinou potřebu chodit po bytě nahý, měl byste si zatahovat záclony, nebo spouštět žaluzie!" "Vy mě špehujete?" durdil jsem se naoko. Ve skutečnosti jsem ale necítil pražádný hněv. Když chce, ať se koukne. Ostatně, ani já bych nepohrdl možností se kouknout, kdybych nějakou měl. "To není hezké! Dámy by se tak chovat neměly!" Po jisté odmlce jsem dodal, "Zasloužila byste dostat na zadek."

I ona si dala s odpovědí načas. "Od vás bych si docela dala říct," pravila posléze nečekaně.

Usilovně jsem přemýšlel, jak jí odpovědět, aby to nebyla nějaká banalita. Ale nic jsem nevymyslel. Až když jsem vystupoval, jsem jí ze schůdků trolejbusu řekl, "V šest večer se budu vracet z práce. Čekejte mě na ´naší´zastávce!"

V šest večer opravdu čekala na navrženém místě. Nedala na sobě zdát překvapení, že jsem nevystoupil z trolejbusu, ale přijel autem. Bezstarostně si ke mně přisedla.

Vezl jsem ji do domku na venkově, který jsem zdědil po rodičích. Poměrně dlouhou cestu využila k tomu, že mě kádrovala, a  docela úspěšně prokádrovala. Zato já, když jsme vystupovali z  vozu v L., jsem o ní nevěděl o nic víc, než to, že bydlí v naší čtvrti, a jezdí do práce stejným směrem. Ani to jsem se nedozvěděl, jak jí mám říkat.

V domku jsem dlouho nebyl, a tak - návštěva - nenávštěva - musel jsem udělat některé věci předtím, než jsem se mohl návštěvě věnovat: zapnout pojistky, otevřít okna a vyhnat jimi zatuchlý vzduch, vyprášit ubrus... Moje společnice se inciativně zeptala, kde mám nějakou prachovku, a poutírala stůl, židle a poličky.

Až potom jsme se mohli věnovat meritu věci. "Svlékněte se," přikázal jsem jí. Zaváhala, a pak pravila, "Nepočítala jsem s tím, že to bude na holou."  "Šmírování je ošklivý zvyk," dodal jsem na vysvětlenou. Znovu zaváhala. "Nejsem úplně proti, ale až později."

Na takový kompromis jsem byl docela ochoten přistoupit.  "Později dnes, nebo později později?", otázal jsem se.  Až teď se trochu rozhovořila. "Myslíte, že pozorování nahých chlapů dalekohledem je tak velký hřích, že by zasloužilo ne jeden výprask, ale dva?"

Pochopil jsem, že později dnes. "Tak jo," opáčil jsem, a gestem ukázal, kam  se má položit. Přehnula se přes ten bezvadně otřený stůl. Trochu se chvěla.

Vyhrnul jsem jí sukni na záda. Pod punčoškami měla luxusní černé krajkové kalhotky, podle lesku pravděpodobně z přírodního hedvábí. Začal jsem ji plácat rukou, střídavě po obou nohavicích. Jak jsem přidával na rychlosti, tiše sténala a kroutila pánví. Jako kdyby naznačovala, kam mám plácnout teď. Asi po deseti minutách naznačila rukou, že mám přestat. Postavila se, svlékla si punčochy, opatrně je poskládala na židli, a tu krajkovou nádheru si stáhla ke kolenům. Vyhrnula si sukni, a znovu se přehnula přes stůl. Vykoukl na mě zadeček stejně luxusní, jako ty krajky, ne moc velký, ale dokonale hladký a souměrný, jen zlehka zrůžovělý předchozím dlouhým zahřívacím výpraskem přes dvě vrstvy textilu, částečně syntetického.

Přistoupil jsem ke druhé fázi. Nevím, jak pro ni, ale pro mě byla mnohem příjemnější. Nejen kvůli přímému kontaktu s hladkou a postupně pod rukou teplající pokožkou, ale hlavně mě přestaly pálit dlaně od statické elektřiny generující se dotykem umělého vlákna punčoch. Žena snášela výprask v duchu toho, že by si dala říct, jak se vyjádřila dnes  ráno. Ano, naříkala, svíjela se, občas i vykřikla, ale nikterak se nesnažila z exekuční polohy vymanit, natož, aby mě požádala, abych přestal. Byl jsem to já, kdo toho měl už dost, a kdo to stopnul. Její zadek už nebyl růžový, ale karmínový, a ne příjemně teplý, ale přímo rozpálený.

Zatímco se oblékala, postěžovala si. "Jste hnusný surovec. Odporný mačistický sadista. Ani se nedivím, že vás žádná ženská nechce, a že se musíte ukájet tím, že chodíte nahý nejen po bytě, ale i na balkon. Fuj!"

Celou cestu v autě mlčela. Cítil jsem se nepříjemně. Nepřehnal jsem to poněkud? Neměl bych se omluvit a kát? Ale měl jsem potíže s tím, jak případnou omluvu formulovat tak, abych ji neurazil ještě víc, a  současně, abych příliš neponížil ani sebe. Tak jsem mlčel i já.

Chtěla vystoupit asi kilometr před místem, kde jsme se před pár hodinami sešli. "Zavezu vás domů," nabídl jsem se. "Nechci, abyste věděl, kde bydlím. A kromě toho nechci, aby mí sousedé viděli, jak vystupuji z auta odporného sadisty." Už se trochu stydlivě pousmála.

Ráno jsem ji na zastávce neviděl. Dobíhala, a na poslední chvíli nastoupila zadními dveřmi. Když jsem se kolem ní prodíral při vystupování, zavrčela na mě, "Zase jste si nestáhl žaluzie." Měl jsem dost času jen na to, abych vyštěkl, "V šest!" Nálada se mi malinko zlepšila.

Když večer nastoupila do auta, nezdálo se, že jsem zločinec, vyvrhel a mačo. Políbila mě na tvář. Ale cestou opět mlčela. Je ještě uražená, nebo už kuje další pikle?

V předzahrádce domku jsem ulomil dlouhý hnědozelený prut s hladkou kůrou. Vzduch v domku od včerejška nestihl zatuchnout a prach se nestihl usadit. Tak jsme mohli přistoupit rovnou k věci. Rozrazil jsem prutem vzduch a rozkázal, "Donaha!"

Poslechla mě bez odmlouvání. Když byla nahá, trochu se mi převáděla. Čistě umytá, navoněná, pečlivě učesaná. Zřejmě počítala s tím, co teď přijde. Vysoká, černé oči, černé vlasy po ramena, tvář ne příliš krásná, ale už vůbec ne škaredá, v uších drobná ozdoba, snad skleněná perla, ústa nenalíčená, řasy jen malinko. Bledá pleť - asi se nerada opaluje. Prsa trpící malou podprsenkou, která zanechala rýhu i na bocích a na zádech. Rovné břicho, u pupíku dost velké mateřské znaménko. Venušin pahorek nevyholený, ale porostlý nepříliš bujně. Lýtka velmi jemně ochlupená. Široká pánev.

Nejhezčí na ní byl zadek. Byla si toho vědoma, a ukázala mi ho ze všech stran. Včerejší výprask už nebyl vidět. Zkusit rukou teplotu jsem se zatím neodvážil. Tak se mi to líbí, tak to mám rád: dát, co je třeba, ať už z trestu, nebo pro radost, a přitom neublížit. Žádná krev, žádné podlitiny, aby zadeček neztratil krásu, a byl připraven pro další senzuální ošetření. Teď se na mě usmívala už nepokrytě, a bylo vidět, že se těší.

Když se dost vynaproducírovala, položil jsem ji ležmo na bříško na otoman, chráněný ručně pleteným vlněným přehozem po babičce. Jednou jsem ji plácl rukou po každé půlce, a potom jsem začal s proutkem. Nevěděl jsem, jak je zvyklá, pokud vůbec, tak jsem ji mrskal velmi opatrně, ale přesto po každém švihnutí hlasitě vykřikla. Nesnažila se mrskání vyhnout, ale naopak se kroutila příčně i podélně, aby prut prokrvil každé místečko hýžďového svalstva. Asi po třicítce mě požádala, jestli by si mohla na chvíli odpočinout. Nikam jsem nespěchal, tak jsem jí ochotně vyhověl. Postavila se, protáhla se, aby uvolnila zdřevěnělou kostru, a pak si oběma rukama hladila vymrskaný zadek. Procházela se sem a tam, a prohlížela si zařízení parádní sednice. Potom se vrátila na divan. Tentokrát si klekla, hlavu a ramena položila na přehoz, a zadek vystrčila vysoko vzhůru. Dala mi znamení, že můžu pokračovat. Opět jsem ji párkrát plácl rukou, než jsem se vrátil k prutu. V této poloze, chtě, nechtě, některé rány končí na přirození. Teď křičela už nepřetržitě, ale statečně držela. Ani po další třicítce nenaznačila, že by chtěla skončit. Stopnul jsem to z vlastní iniciativy.

Chvíli si hladila rozpálený rudý zadek, a pak přistoupila ke mně, stoupla si na špičky, objala mě oběma rukama kolem krku, políbila mě na ústa, a řekla, "Seš hnusnej, surovej mačo, ale děláš to skvěle!" I já jsem ji objal.

Znovu  mě políbila a konečně se představila. "Jmenuju se Klaudie, ale říkají mi Kláda." "Proč Kláda?", chtěl jsem vědět. "Protože při souložení ležím bez hnutí jako mrtvola. Jako kláda." Trochu se zašklebila.

Pustil jsem ji, a trochu se odtáhl. Pocítil jsem, že s námahou vypiplaná připravenost k sexu je ta tam. "Co je?", zeptala se. "Zlobíš se, že jsem řekla, že jsi mačo?"

"Ne," pravil jsem, "mačo mi ani trochu nevadí. Ale právě jsem ti chtěl nabídnout milování, ale s kládou se mi spát opravdu nechce." Zatajil jsem, že hlavně mě popudilo ležérní prohlášení, že s někým spí. Jsem to ale sobec! Jak mě mohlo vůbec napadnout, že třicetiletá bude žít jako jeptiška? Že do třicítky bude čekat, až se MNĚ milostivě uráčí si jí všimnout? V duchu jsem se zastyděl. Ale mluvit o tom nemusela.

Klaudie se zasmála. "Ha-ha-ha! Já někdy trochu lžu, víš? Trochu hodně. Nerada se totiž přiznávám, že v mém věku dosud vůbec nikdo na celém světě ani jen netuší, jak ležím při souložení. Jak se za chvíli přesvědčíš!"

Opět se ke mně přivinula celým tělem. Jednou rukou mě objala kolem krku, druhou mi rozepjala knoflíky na kalhotách. Mou nedůvěru ale překonala jen částečně. "Aspoň to, že se jmenuješ Klaudie, je pravda?" Ujistila mě, že je to čistočistá pravda, a nechala mé ze řetězu puštěné kalhoty klesnout k zemi.

Připravenost k sexu se pomalu vracela. Uchopil jsem ji do náruče a klopýtaje o džíny spuštěné na čtvrt žerdi jsem ji odnesl opět na divan. Po dlouhé a něžné předehře, kterou jsem potřeboval víc než ona, jsme konečně dospěli k milování. Byla opravdu panna! Až teď jsem se opravdu uklidnil.

V postkoitálním objetí mi sdělila své dojmy. "Máš ho dost malého, ale umíš to s ním skvěle." Tlumeně se zahihňala do dlaně, a dlouze mě políbila. "Na internetu jsem viděla větší." "A v dalekohledu?", zeptal jsem se. Znovu se zasmála. Tentokrát ne tak tlumeně. "Nesmíš  všemu věřit. Teď před chvílí jsem ti říkala, že někdy trochu lžu. Nemám žádný dalekohled, a dokonce ani nevím, kde vůbec bydlíš."

Zase se mě zmocnila nejistota, jestli činím dobře, když se s ní zaplétám. "Jak jsi pak věděla, že chodím po bytě nahý?" "Nevěděla jsem to. Jen jsem si tipla. Chlapi totiž často chodí nazí, když si myslí, že je nikdo nevidí. Nebo naopak, když předpokládají, že se někdo dívá, aby tomu někomu ukázali své přednosti. Odborně se tomu říká exhibicionismus."

"A co kdyby to nebyla pravda?" "Tak bys mi řekl, že si pletu Dalmácii s decimálkou, nebo by sis poklepal na čelo, nebo bys mě poslal někam. Anebo by ses neobtěžoval se mnou vůbec komunikovat. Ale tys neudělal nic z toho, takže to pravda byla." "Chtěla´s mě vyprovokovat, abych ti nasekal na prdel?" "Ne! To ne! Neměla jsem nejmenší tušení, jak zareaguješ. Ale když už jsi s tím vyrukoval, tak mě napadlo, že bych to třeba mohla vyzkoušet. Prý se má vyzkoušet všechno, je-li příležitost. Kdyby se mi to nelíbilo, vycouvat se dá snad vždycky. Pamatuješ si, že jsem trochu zaváhala a neodpověděla ti hned? Něco jsem o výprascích četla, a mám mnoho referencí, že když se dělají mezi inteligentními partnery, a více nebo méně dobrovolně, ne-li přímo z lásky, přinášejí netušené zážitky. Pozoruji tě potajmu už dost dlouho, abych si byla jista, že patříš do kategorie, která příjemné zážitky umožňuje. A nespletla jsem se." Vlepila mi další dlouhou pusu.

Chvíli jsem v duchu přežvykoval, co mi povídala, a v duchu si sumýroval, jak ji co nejefektněji, ale přitom inteligentně urazit. Ale než jsem na něco přišel, předběhla mě.  "Napadlo mě, že i ty bys měl dostat na prdel." Opět  se zahihňala, a řekla, "Ještě se od tebe naučím vulgárně mluvit."

Přejel mi mráz po zádech. "A za co, proboha?", zeptal jsem se. "Protože jsi naivní, důvěřivý trouba. Hloupej Honza z Horní Nejdedál, co má okna na hnůj. Máš štěstí, že jsi narazil na slušné a inteligentní děvče." Zase se zahihňala do dlaně. "Co kdybych byla opravdu taková mrcha, jakých teď chodí po světě houfy? Co kdybych tě obvinila ze sadismu, z ublížení na těle, ze sexuálního harašení, ze znásilnění? Co kdybych o tobě napsala na některou sociální síť? Anebo tě tahala rovnou po soudech? Případně tě začala duševně a finančně vydírat?"

Jo, vydírání! To je kromě slziček a kosmetiky další mocná ženská zbraň. A sice ta nejnebezpečnější. I slušné a inteligentní děvče může kdykoliv sklouznout k vydírání, jakmile se mu cokoliv znelíbí. Stačí maličká chybička. A chybička může být cokoliv. Naprosto cokoliv. Dokonce i to, co jindy, nebo za jiných okolností může být zásluhou. O tom, co je, a co není chybička, rozhodují  ženy ve vlastní režii. Žádná diskuse. Ještě si to dobře pamatuji ze soužití svých rodičů. Ženské vydírání je tady s námi, co svět světem stojí, ale odkdy se objevilo hnutí #MeeToo, dostalo se na kvalitativně novou úroveň. Jak jsem na to jen mohl zapomenout?

Přemítal jsem o případech žensko-mužského vydírání, jichž jsem byl stranou nebo svědkem, ať už pocházely z manželského, předmanželského i mimomanželského života, jakož i ze vztahů rodičovsko-potomkovských, sourozeneckých, sousedských, nebo kolegiálních. Nemluvě o vztazích v politických stranách, nebo mezi nimi. Jsou to všechno ošklivé záležitosti, mající často tragické následky. Tak ošklivé, že výprask na prdel se oproti nim zdá skoro až příjemnou alternativou. Při představě výprasku od hezké slečny jsem se zase vzrušil.

"Ano, máš pravdu," pravil jsem, když se mé myšlenky přehouply z tiché fáze do verbální. "V čem mám pravdu?" otázala se Klaudie, která už zapomněla, o čem byla před dost dlouhou dobou řeč, jsouc už delší chvíli zaměstnána pohráváním si s mou předkožkou (A já, hlupák, jsem si bláhově myslel, že mé vzrušení způsobila představa výprasku od hezké slečny.) "Že jsem Hloupej Honza z Hnojůvkové Lhoty, a zasloužím si výprask na pr...  na zadek." Klaudie se zasmála. Tentokrát ne do dlaně, neboť tu měla angažovanou jinde. "To jsem řekla jen tak, aby řeč nestála. Ale jestli o to stojíš, tak proč ne? Ale až zítra! Teď máme na práci něco důležitějšího," řekla, a překulila se na mě, do blízkosti nejbližší. Předkožka už byla předzpracovaná.

Odvezl jsem ji domů. Už neměla starost, co  sousedi na to, že vystupuje z auta hnusného zvrhlíka. Při dlouhém loučení pod přístřeškem pod schody zašeptala. "Už vím, co mi koupíš k Vánocům. Dalekohled!"

Bedřiška, aneb Nejstarší povolání

 Při vycházení z telefonní budky mě oslovila jedna dívka. "Nepotřebujete ženu?" Odsekl jsem, že ne, a šel jsem po svých. Totiž chtěl jsem jít po svých. Chytila mě za rukáv. "Mám hlad," pravila. Teď jsem se na ni podíval líp. Skutečně vypadala tak, že  nejedla, nejen dnes, ale že se pořádně nenajedla už pěkně dlouho. Zmírnil jsem tón, a řekl, "Zvu vás na oběd." Udělala odmítavé gesto. "Mám malou dcerku. Když se já najím, nic tím nevyřeším. Potřebuji peníze." "Zvu vás na oběd," opakoval jsem už úplně přátelsky, "a potom něco vymyslíme."

V restauraci byla celá nesvá. Nebyla zvyklá se stravovat v pohostinských zařízeních, a tak se tam neuměla chovat. Ne že by se chovala nevhodně. Byla pouze nezkušená a neobratná. Vyzval jsem ji, aby si objednala cokoliv a v jakémkoliv množství, ale dala si jen polévku a nejlevnější hlavní jídlo. Byla stále jako na trní. Nepochybně myslela na svou dcerku, a na to, že ta takovou možnost nemá. Také nevěděla, co ode mě může čekat.

Cestou z restaurace jsme se zastavili v samoobsluze. Jelikož jsem předpokládal, že doma nic nemá, koupil jsem kávu, cukr, láhev vína a nějaké slané keksy. Ji jsem vyzval, aby si koupila, co má ráda. Spokojila se s malou sójovou tyčinkou.

Bydlela v maličkém jednopokojovém bytě. Byt byl skromně, ba až chudě vybavený, ale musím přiznat, že tam měla vzornou  čistotu a pořádek. Když jsem se jí zeptal, kde má dcerku, řekla, že u sestry na vesnici. Poněkud jsem zpozorněl. Není náhodou malá dcerka jen habaďurou na hejly, aby se probudil jejich soucit? "A sestra jí nedává jíst?" "Dává, ale chce, abych jí za jídlo a za všechnu ostatní péči platila. Už jí dlužím strašnou sumu."

Plyn jí zatím nevypli, tak uvařila kávu, a nachystala hořčičáky na víno. Z keksů si jen pro forma zobla, aby víc zůstalo pro tu malou. Po kávě a po usrknutí z vína jsem řekl, "Souložit s vámi nebudu. Ne, že bych byl úzkostlivě věrný manželce, ale nelíbíte se mi, a asi by se mi nepostavil. A i kdyby, při vaší podvyživenosti by vás to mohlo i zabít."

Trošičku ožila. "To jsem ráda. Mně se šoustání hnusí. Ale abychom se uživily, tak musím. Ale jak se vám odvděčím za ten oběd a za to pohoštění?"

Než jsem odpověděl na otázku, zeptal jsem se jí, jestli se jí to hnusilo i tehdy, když otěhotněla. "To bylo ze všeho nejhorší. Znásilnění. Ještě teď se třesu hrůzou a vztekem, když si na to vzpomenu."

"To je škoda," řekl jsem. "Když se sex provádí s láskou, nebo aspoň s náklonností, není na světě nic krásnějšího. Třeba vám život jednou dopřeje partnera, s nímž se vám to hnusit nebude."

Vrátil jsem se k položené otázce. "Mám jedno nesplněné přání. V mládí jsem měl jednu partnerku, která mě před sexem vyplácela po zadku. To byla krásná léta. Ale pak jsem se oženil, a manželka pro tento druh zábavy nemá pochopení." Na chvíli jsem se odmlčel, a potom dodal. "Ta má ostatně pochopení jen pro máloco."

"Takže, kdyby se vám nehnusilo i to ..."

Teď ožila ještě víc. "Měla jsem před časem zákazníka. Byl stejně milý, jako vy, taky nechtěl ode mě, abych s ním šou- ... souložila, a chtěl, abych ho vyplatila na holý zadek. Nic jsem tehdy neměla, ani zkušenosti, a tak jsem mu vyhověla rukou. Byl spokojen jen částečně, neboť když přišel podruhé, donesl mi darem rákosku a širokou plácačku. Potřetí už nepřišel. Dost mě to tehdy vzrušilo. Kdyby býval chtěl výměnu rolí, asi bych ani nebyla proti. Budete to taky chtít na holou."

Měla to být asi otázka, ale otazník jsem jaksi nepostřehl. Přesto jsem kývl na souhlas. 

Když jsem se svlékl, použila oba darem získané nástroje, a mezi nimi mě dlouho hladila rukou. Všechno dělala tak šikovně, že jsem zapochyboval, že to dělala teprve potřetí.

Po zaplacení za "službu" - mimochodem velmi levnou - jsem se zeptal, kolik dluží sestře. Ukázalo  se, že "strašná suma" je méně než polovina zákonem stanovené minimální mzdy. Takovou sumu jsem měl náhodou u sebe. Přidal jsem jí i  na stravu pro dítě i pro ni na další měsíc.

Na odchodu jsem jí řekl, že přijdu přesně za týden, a že bych byl rád, kdyby malou měla tehdy doma. Dala mi lehký polibek a zašeptala, "Jmenuju se Bedřiška."

Anička, aneb Setkání po letech

 Další osudy postav z příběhu "Vladěna",

 https://www.blogger.com/blog/post/edit/4291632168214946880/1060426708569900890

Po letech, už jako dospělý, jsem přijel cosi zařizovat do rodného městečka. Na hlavním, takřka jediném náměstí jsem potkal svou učitelku ze základní školy, Annu B. Nejen, že mě poznala, ale přátelsky mě oslovila. Po několika větách navrhla, že jestli mám čas, že bychom si na chvíli sedli do vinárny v sousedství. Moc času jsem neměl, ale záležitosti, které jsem přijel vyřizovat, mohou chvíli počkat.

Nad sklenicí vína se mě zeptala, jak se mám, co jsem vystudoval, kde  a jako co pracuji. Blahopřála mi, a sama sebe pochválila, jaký měla tehdy dobrý odhad, že se v životě neztratím. Po kratší odmlce přistoupila k choulostivějším otázkám. "Teď už nikomu nemůžu dát trojku nebo dvojku z mravů, takže už mi můžeš říct pravdu. Kdo tenkrát napsal ten  hanebný nápis na tabuli, za který jsi ode mě dostal výprask?" Neříkal jsem nic. Ani po letech přece nemůžu prozradit dívku, která pro mě ve své době tolik znamenala. Anna si tedy odpověděla sama. "Byla to Vladěna, že?" Ani teď jsem nic neříkal, ale mé mlčení znamenalo totéž, jako kdybych řekl. "Ještě se s ní stýkáš?" Až teď jsem promluvil. "Ne. Pár let nato se vdala. Za nějakého pracháče." Anna se opět odmlčela, a potom vyrukovala s otázkou, která ji zřejmě trápila už delší čas. "Ten výprask se ti tehdy líbil?" "Ne," odpověděl jsem podle pravdy. Anna zesmutněla, a tak jsem dodal. "Ne, přišel jsem tomu na chuť až později." Tvář se jí trochu  rozjasnila. "Kdy později?" chtěla vědět. Nechtělo se mi rozpitvávat tyto staré události, ale když mi Anna párkrát stlačila dlaň, jako tehdy Vladěna, tak jsem prozradil, že jsme s Vladěnou dva roky pěstovali spankingové hrátky a surogátový sex, a že od té doby abstinuji. "Jaké hrátky? Ona tebe, nebo ty ji?" Když jsem připustil, že pod obojí, Annina tvář se rozjasnila definitivně. Zhluboka se napila, stejně zhluboka nadechla, a řekla, "Chtěl bys to ještě zažít?" Jen jsem polkl, abych se zbavil toho protivného knedlíku, který mi vyrostl v krku. "Dopijeme a půjdeme," rozhodla. "Kam?" zeptal jsem se naivně. "Ke mně!"

Bydlela v podobném domku se zahradou, jako Vladěna. Naše město, ostatně, se kromě náměstí a pár přilehlých ulic skládalo ze samých domků se zahradou. Omluvila se, že nemá nachystané žádné pohoštění, neboť nečekala, že ji potká takové štěstí a mě potká, a že uvaří aspoň grog. Při grogu mi vyprávěla, že je už řadu let rozvedená, a že jí často bývá smutno.

Když jsme dopili, odskočila do vedlejší místnosti. Vrátila se až po dost dlouhé chvíli. Měla na sobě černé krajkované negližé s hlubokým dekoltem, a bylo vidět, že zatímco mě nechala čekat, si umyla vlasy. Možná, že i něco jiného. Ve strohém učitelském oblečení, jak jsem ji znával, nebylo vidět, že má mohutně vyvinuté poprsí. Přinesla s sebou krátkou, už dost opotřebovanou ratanovou rákosku, zřejmě tutéž, s níž jsem měl možnost se už dvakrát seznámit.

Anna poklepala rákoskou po dlani, a já už věděl, co mám dělat. Svlékl jsem se donaha a lehl si na břicho na gauč. Anna mě něžně pohladila po zadku, a potom mě po něm asi dvacetkrát přetáhla rákoskou. Ne moc silně, asi tak, jako tehdy poprvé. V této době už to byla řada let, co jsme si s Vladěnou sešli z očí, z mé strany však nikoliv z mysli. Proto mi výprask připadl jako blahodárný déšť. Po výprasku mě Anna dlouho hladila po pruhovaných hýždích, a odvážila se i na druhou stranu.

Postavil jsem se, mírně se uklonil, a pravil, "Děkuji ti, paní učitelko!" Anna se na mě usmála. "Na tuto větu si pamatuji. Tos mi řekl i tenkrát. Proč?" "Jsem slušně vychován, a byl jsem doma veden k tomu, abych za všechno poděkoval," odpověděl jsem. A po kratším váhání jsem dodal, "A kromě toho, byl jsem poslední ze třídy, tedy přinejmenším z kluků, kdo dostal výprask v kabinetě. Tehdy se mi kvůli tomu posmívali. Kdo nikdy nedostal na holou, není pořádný chlap. A některý z nich to musel prozradit i holkám. Vysmívaly se mi i ony."

Posadila se mi na klín, a přitulila se ke mně celým tělem. Po chvíli mazlení se dala do řeči. "To jsem netušila, že kluci považují výprask na holou za otázku cti. Kdybych to bývala věděla, starala bych se o jejich čest víc. Důvodů by se našlo vždycky dost." Třebaže jsme byli sami, teď začala šeptat. "Ale to platí i opačně. Ženská, která nikdy nedostala na holou, není pořádná ženská." Odmlčela se, a pak upřesnila, "Ženská, která už dlouho nedostala na holou, není pořádná ženská."

"Dlouho nedostala znamená, že někdy dostala?"

"Jéje, nesčetněkrát. Ale teď už dlouho ne."

Vytušil jsem, že po dlouhé pauze vítá možnost se o těchto věcech aspoň bavit. "Povíš mi nějaké podrobnosti?", zeptal jsem se.

"Dětství nepočítám," pustila se do vyprávění. "Ani výprasky od žen, to jest od matky, která u nás měla na starosti výchovu, nepočítám. První případ, který počítám, se stal, když mi byla čtrnáct. Byla jsem v dětství dost protivné děcko, a kromě jiného jsem žalovala. Pár mých spolužáků kvůli mně dostalo výprask. Není divu, že toužili se mi pomstít. Když jsem jednou večer šla z klavíru, tři kluci si na mě počíhali, stáhli mi kalhotky a vymrskali prutem, co se do mě vešlo. Vždycky mě dva drželi, a třetí mrskal. Vystřídali se postupně všichni. Kluci to mysleli jako trest, ale mně se to kupodivu dost líbilo. Aspoň ke konci. Jednoho z nich, který mi byl sympatický, jsem později opatrně požádala, aby mi to zopakoval. Nestačil se divit, ale ochotně mi to splnil. Začali jsme spolu chodit, a celý první rok mi na rande místo sexu dával na holou. V tom věku mu stačilo i to.

To byl pro mě signál. "Udělám z tebe pořádnou ženskou," pravil jsem. "Pryč s tou parádou!" Teď poněkud zrozpačitěla. Přece jen, svlékat se před vlastním žákem, třebaže už dávno bývalým, bylo za  hranou morálního kodexu, který jí vštěpovali na fakultě. Dlouho s tím kodexem v duchu bojovala. Ale touha být pořádnou ženskou nakonec zvítězila.

Teď se ukázalo, že kromě poprsí má mohutně vyvinutý i zadek.

V dobách, kdy jsem chodil do základní školy, bylo Aničce kolem třicítky. Od té doby uplynula řada let. Takže teď jí musí být přes čtyřicet. V mládí, a vlastně i teď, jsem čtyřicetileté ženy považoval za přestárlé. Anička se však do tohoto schématu nikterak nevešla. Její tělo by i teď mohlo být modelem pro sochaře. Nebo pro malíře, byť poněkud rubensovského typu. Nikde ani vrásky, žádné tukové faldy, nikde žádný chloupek. A ten zadek!

Položil jsem ji do stejné polohy, v jaké jsem byl před chvílí já, a rákoska už začala tančit po těch rubensovských půlkách. Anička výskala, křičela, vzdychala, ale současně si to užívala. Když jsem jí oplatil oba výprasky z dětství, to jest jednou tři a jednou pětadvacet, plácl jsem ještě po každé hýždi rukou. 

Potom se Anna otočila na záda, a vystavila mi svou ženskou parádu. Na dost dlouhou dobu nastalo trapné ticho. Přerušila ho Anička, a řekla, "Já nejsem Vladěna!" Nechápal jsem, co chce básník říci. Zeptal jsem se na to. "No, že se nespokojím se surogátovým sexem!"

Vilma, aneb Na pasece u lesa

Mám spankerskou přítelkyni Vilmu. Je jí kolem čtyříctky, (to jen odhaduji, protože jako gentleman jsem se nikdy neptal, kolik přesně), je plnoštíhlá, na všech partiích správně spankersky zaoblená, hezká, příjemná, přítulná, inteligentní, veselá, vstřícná, iniciativní a nápaditá. Jako spankerka začínala jako top, ale časem se jí zalíbila i opačná role. Má jedinou chybu: je vdaná (a já ženatý). Takže bojujeme s příslovečným problémem, že je-li s kým, není kde.

Zkoušeli jsme hotely, ale nebyli jsme spokojeni. V prvním hotelu byli velmi zvědaví, ve druhém pak byla tak špatná akustika, že vyvstávalo nebezpečí, že se objeví někdo velmi zvědavý. Další hotely jsme pak už nezkoušeli. Nezbývalo nám proto, než se  v zimním období úkradkem scházet nad kávou a něčím malým dobrým k snědku, a plánovat, co uděláme, až se oteplí.

Jakmile to povětrnostní poměry dovolily, jezdili jsme autem do přírody. Střídavě, jednou jejím, jednou mým. Cíle jsme si vybírali  dost vzdálené, neboť Vilma měla až paranoidní strach, abychom nepotkali někoho známého. Mně na tom až tak nezáleželo. Potkám, tak ať!

Jednou jsme zajeli do poměrně zachovalého lesa v mírně zvlněné krajině. Vilma jela najisto. Už tam zřejmě někdy byla. Jednou se jí na to zeptám. 

Odstavili jsme auto, a s velkou zelenou květovanou dekou jsme se po táhlé louce vydali pár set metrů po svahu vzhůru, abychom nebyli tak na očích, a jelikož jsme se chystali dělat něco se zvukovým doprovodem, ani na uších.  Rozložili jsme deku a hodili si minci, kdo půjde první. Vyhrál jsem já, to jest dostalo se mi privilegia vymrskat Vilminu mladistvě zachovalou prcku. Zatímco jsem v nedalekém houští hledal vhodný proutek, Vilma se svlékla a zaujala vyčkávací polohu na dece.

Přiklekl jsem k ní, líbal jsem jí její alabastrové hýždě, promasíroval, pohladil, poškrábal, poplácal... Potom jsem se postavil a chopil se prutu. Jen, co jsem jí udělal na tom alabastru prvních pár růžových proužků, šestým smyslem jsem vytušil, že nejsme sami. Ohlédl jsem se, a opravdu. Hleděl jsem do očí dvěma mladým kočkám, asi tak dvacítkám. Jedna měla jednu ruku zastrčenou hluboko v džínách, druhá byla z nevšední podívané rudá až za ušima.  "Můžeme se na vás chvilku dívat?" zeptala se ta vyvinutější z nich. Už, už jsem jí chtěl odseknout, aby laskavě a co nejrychleji odprejskly tam, odkud přišly, to jest nejspíš do lesa nahoře. Mezitím Vilma chtěla vědět, co se děje, a otočila se.

Viděla mé odmítavé gesto a brunátný obličej, a zarazila mě. "Jen děvčátka nech, ať se podívají!" Překvapilo mě, že najednou už není tak paranoidní.

Holky si posedaly do trávy, každá z jedné strany zelené deky, a se zájmem sledovaly, jak Vilmina prdelka pěkně růžoví.

Když měla Vilma, aspoň pro tuto chvíli, dost, posadila se, a vytáhla z ruksáčku nějaké sladkosti, co jsme měli připravené na svačinku. Nabídla i děvčatům. 

Jedna z holek, ta nejen vyvinutější, ale i hovornější a oprsklejší, se zeptala, "Co jste, teta, provedla, že dostáváte na zadek?" Vilma se neurazila na tetu, ani ji nekomentovala, a odpověděla, "Milá zlatá, na to, aby žena, ba i muž, jak za chvíli uvidíš, dostal na zadek, není nutno, aby něco provedl." Vilma se domnívala, že z titulu svého poněkud vyššího věku je oprávněna holkám bez optání tykat. "Někteří dospělí - a vyspělí - jedinci, a není jich zase tak málo, se v rámci sexuální předehry - a někdy i docela bez viditelného důvodu - rádi nechávají od partnera, a ten nemusí  nutně být opačného pohlaví, šlehat po zadku. Tato činnost přináší oběma libé pocity, a nejlibější pak jsou tehdy, je-li ten zadek holý."

Vzal jsem si slovo. "Pokud jde o mě, tak partner MUSÍ být opačného pohlaví. Já bych se chlapa nikdy nedotkl, ani se nedal od něj dotknout. Mě se nesměl dotknout ani můj táta, zatímco matce jsem se vždycky, třebaže někdy po inscenovaném boji podvolil."

"Vidíš," zafilozofovala sa Vilma. "Takhle jsem o tom nikdy neuvažovala. Pokud jde o kluky, asi máš pravdu. Ale u děvčat je to jinak. Já ráda podržím i hezké holce. Tedy, podržela bych, kdyby se nějaká taková našla."

Nevím, jestli to Vilma říkala s nějakým záměrem, ale ta hovornější dívčina to pochopila tak, že ano. "Teta, já bych vám případně naplácala, jestli dovolíte." Tentokrát se Vilma už proti ´tetě´ ohradila. "Jmenuju se Vilma," řekla dost nakvašeně. Potom zjemnila tón. "Lojza mě teď vymrskal docela pěkně, jak jsi viděla. Ale jestli máš čas tak dvě hodinky...?" 

Holka se podívala na svou kamarádku, a očima se s ní o něčem domlouvala. Potom přikývla. "Já se jmenuju Ljuba. Promiňte tu tetu. Nemyslela jsem to zle. My nikam nespěcháme, takže můžeme počkat, jestli dovolíte." Jak se jmenuje ta druhá - němá - jsme se ani teď nedozvěděli.

Vilma přikývla, jako že omluvu přijímá. "A co ty?" zeptala se Ljuby. "Dostáváš taky někdy na zadek?" Druhá holka jakoby tady ani nebyla. "Ne, nedostávám," odpověděla Ljuba, "ale když jsem viděla, jak si to hezky užíváte, docela by mě to lákalo." "Tak pojď. Kalhotky dolů a vystrčit zadek!", řekla Vilma a zamávala tím opotřebovaným prutem. "Jestli seš nováček, napoprvé tě budu trochu šetřit." Ljuba se podívala směrem ke mně, a pravila, "Před panem Lojzou ne."

"Škoda!", řekla Vilma. "Docela bych si na tobě smlsla. Tak, Lojzo! Šup!" Namítl jsem, že ani já nechci podstoupit výprask před svědky. Ale Vilma začala na mě hystericky křičet, "Celý týden jsem se těšila, jak ti seřežu prdel, a ty teď budeš dělat drahoty? Kdoví, kdy zase bude mít milostpán na mě čas! Zase abych čekala bůhvíjak dlouho. A co ti vlastně vadí? Snad se nestydíš svlíknout se před děvčaty? Myslíš, že ještě neviděly nahého chlapa? A s větším!" Ljuba se uchechtla, a Bezejmenná zase zčervenala. Možná, že je němá, ale hluchá rozhodně není.

Nemínil jsem vyvolat hádku, a ještě k tomu před obecenstvem. Tak jsem se podrobil. Ostatně jako vždycky, a nejen Vilmě.

Zašel jsem do křoví pro čerstvý prut. Když jsem se vracel, všiml jsem si, jak Vilma Ljubě podává nějaký papírek. Tuším se tady před mýma očima sjednává cizoložné rande. 

Svlékl jsem se. Ljuba ukazovala na mé visící přirození, a smála se. Docela nahlas. Bezejmenná se k ní naklonila, a něco jí zašeptala. Až teď Ljuba ztichla. Zalehl jsem na deku a držel takových padesát. Ale neměl jsem z toho požitek, jako jindy. Vadilo mi, že dostávám výprask před diváky. Před vanilkami. To se mi stalo poprvé v životě. Učitelka, když dávala výprasky - nejen mně, ale všem - dělala to v soukromí kabinetu, nebo po vyučování. Byla to inteligentní žena, a měla tolik slušnosti, že tělesný trest nekombinovala ještě i s psychickým ponížením. Stejně tak matka. Když mě trestala, sourozenci museli být pryč. Bití jsem nikdy nedostával ani před otcem.

A taky jsem přemýšlel o tom, že Vilmu vlastně tak moc dobře neznám. Kde je ta příjemná, přítulná, inteligentní, veselá a vstřícná žena, kterou jsem si namluvil? Nejprve přiznání lesbických choutek, možná i praxe. A potom posměšné hodnocení velikosti mého údu. Měla sice pravdu, nejsem moc velký samec. Ale na tyto věci jsou muži citliví. A hysterie! A šikanování! Kvůli šikanování ochladly mé vztahy s manželkou, a teď se mám dát šikanovat od ženy, kterou jsem měl mít pro radost? Kdybych si uměl najít jinou partnerku, namouduši bych Vilmu pustil k vodě. Stresování mi opravdu není zapotřebí.

Při těchto úvahách byl najednou konec výprasku. Nic jsem necítil. Žádné charakteristické svrbění, žádné teplo putující od zadku až do mozku, kvůli němuž se mi spanking líbí. A vůbec žádná erekce!

Oblékl jsem si slipy, a sledoval, jak Ljuba jednou rukou mrská Vilmu prutem, jehož špička už byla ulomená, a druhou ruku má zastrčenou v džínách, a zuřivě masturbuje. Bylo vidět, že je nováček. Vyplácela Vilmu s viditelnou chutí, ale nešikovně. Ani Vilma si to, myslím, moc neužila. Žádné vlnění, žádné vrnění, žádné orgastické výskání. Možná, že také myslela na něco jiného!

Když se Ljubě ulomila další část prutu, a v ruce jí zůstal jen pahýl, Vilma pravila, "Tak, holčičky, bylo nám s vámi hezky," (nevím, proč mluví v množném čísle?), "ale teď budeme s Lojzou šoustat," (tento slovník jsem u ní nepoznával) "a při tom vás nemůžeme potřebovat. Tak laskavě vypadněte!"

Ljuba se slušně rozloučila a líbla Vilmu na tvář, Bezejmenná se jen stydlivě usmála a naznačila úklon hlavou.

Když holky zmizely z dohledu, začali jsme s předehrou. Neměl jsem do toho moc chuti, ba skoro žádnou. Stále se mi v hlavě přemílaly nepříznivé dojmy z posledních hodin a minut. Ke všemu se mi v důsledku toho všeho dlouho nechtěl postavit. Vilma už byla nervózní, a nadávala mi slovy, která znám jen z literatury. Ani soulož potom nestála za nic. Normálně vydržím kolem deseti minut, ale teď jsem ještě ani po třičtvrtě hodiny nedospěl k vyvrcholení. Vilma už skoro omdlévala. Nakonec mi musela udělat orál. To býval kdysi můj nikdy nenaplněný sen, ale když k němu konečně došlo, neměl jsem z toho radost, ani požitek.

Když jsme scházeli dolů k autu, byla už tma. Vilma měla stejně mizernou náladu, jako já. Pod stěračem na straně spolujezdce jsem našel papírek. Prokletí policajti, zaláteřil jsem v duchu. Ani v lese nedají pokoj. Jelikož by se Vilma ještě víc rozčílila, což bych odnesl já, pokutový blok jsem stopil.

Doma, při převlékání, mi něco zašustilo v kapse. Nebyl to pokutový blok. Na listu vytrženém z občanského průkazu, z části, kde se zapisovávaly zaměstnanecké poměry, bylo špatně ořezanou tužkou  tiskacími písmeny napsáno, "Chtěla bych se s vámi sejít." A uvedla přesné místo a čas. "A, jmenuji se Hedvika."

Dnešní výlet se mi teď nezdál až tak nevydařený. Po dlouhé době se mi dobře spalo.

Pavel Kopta

Český text Pavel Kopta

Petr a Lucie (Mon vieux Lucien)
Interpret/autor: Charles Gaston Dumont / Michel Rivgauche; český text: Pavel Kopta

Já vím, že si chceš se mnou hrát na Petra s Lucií.
Když pořád meleš mám tě rád, tak to mě ubíjí.
Teď mluvím já a tak ty kuš,
jen jednou ukaž že jsi muž
vem na mě řemen, nebo nůž
a třeba mě zab, ať vím, že jsi chlap.

Už nech těch hloupejch otázek a vlahejch pohledů
já nejsem svatej obrázek a leccos dovedu,
mít čerta a ne anděla, to bych si rady věděla
já vím, že se to nedělá
tak mě aspoň hlaď, nebo vem si lať a řádně mě zmlať.
Tak ať.
Nezboří se chrám, jak ty by sis přál.
Ale život sám, nám uletí.
V duchu počítám, co by nás tak stál, malej dům a krám.

Co se hrabeš v tom šupleti
polož to…polož to
smích
… …
Jó ty mě chceš nahnat strach, no ne…

Pojď ke mě aspoň trochu blíž a nech ten prázdnej stůl.
A řekni o čem pořád sníš, vždyť si jak somnambul.
Já chci být matka, ty buď roub.
Jen tím bys v ceně u mě stoup.
Tak nestůj tam jak solnej sloup.
Koukáš jako mnich, to máš z těch svejch knih.

Já vím, že si chceš se mnou hrát na Petra s Lucií.
Když pořád meleš mám tě rád, tak to mě ubíjí.
Už konečně se jednou vzmuž.
Buď zlíbej moji sladkou růž
a nebo vem si na mě nůž, teď musíš hrát hop, nebo budeš trop
slzami pak zkrop můj hrob.

Tadydatadyda…
To koukáš…
Tadyda…

No co čumíš…
Zmizni…zmizni…zmizni…

Tak pojď

Dominika, aneb Alternativní trest

Na prezenční vojenské službě jsem byl u vojenského útvaru v -. Ne, ne, neřeknu, kde. To bych prozradil vojenské tajemství. Ostatně, co je komu do toho, kde jsou rozmístěny jednotky pro chemickou a radiační dekontaminaci. Ale o tom, jaké u jednotky panovaly poměry, o tom se snad zmínit smím.

Za první půlrok služby mi nepovolili ani jedinou vycházku, třebaže jsem vzorně plnil své povinnosti a neměl jsem žádný disciplinární přestupek. Když hrozilo, že mi zelená buzerace vleze na mozek, povolil jsem si vycházku dírou v plotě sám. Nemohlo to skončit jinak, než že mě načapali. Za nepovolené opuštění posádky a za kladení fyzického odporu při zatýkání posádkovou hlídkou jsem dostal jednadvacet ostrých, jak se ve vojenské hantýrce říká třítýdennímu vězení. To byl v tté době maximální trest, který směl udělit velitel, aniž by se musel obracet na soud. Po oznámení ortelu mě eskortovali do posádkového vězení, a předali tamějšímu veliteli. Jak se ukázalo, velitelem vězení byla ženská. Měla hodnost kapitána, a až později jsem se dozvěděl, že se jmenuje Dominika, a je dcerou zdejšího ZT, což jest zástupce pro týl. Když poslala eskortující vojáky zpátky do kasáren, prostudovala si papíry k mému případu. Pak pronesla dlouhý, téměř mateřský monolog o tom, jak se má chovat budoucí obránce vlasti, a jak  nedobrým příkladem působí, když se tak nechová. Potom změnila tón, a přednesla přednášku o tom, jak je provoz vězení nákladný,  jak tam vojáci zbůhdarma zabíjejí čas, který mají věnovat výcviku a studiu náročné moderní vojenské vědy, a jak jim tento ztracený čas bude chybět při hodnoceních a prověrkách. Kromě toho, zatímco si vojáci válejí šunky ve vězení, jejich kolegové musí v menším počtu zvládat práci a činnosti, které jsou kalkulovány na plný počet. Vojáci, kteří dodržují řády a chovají se vzorně jsou fakticky trestáni zvýšenými povinnostmi, zatímco ti, co řády nedodržují, se vyvalují ve vězení. Aby se náklady na vězení minimalizovaly, a efektivnost prezenční služby naopak maximalizovala, má ona, jako velitel vězení, pravomoc udělit alternativní trest. Budu-li  souhlasit s tím, že místo vězení dostanu výprask na zadek, budu se moci vrátit na rotu, a disciplinární trest se mi nezapíše do kádrových materiálů, a pokud už je zapsán, tak se vymaže.

Rozmýšlel jsem se jen docela krátce. V dětství a v mládí jsem absolvoval řadu výprasků, a přežil jsem to. Výprask je nepříjemná, velmi nepříjemná záležitost, ale trvá poměrně krátce. Dostanu výprask, a za půl hodiny, nebo za hodinu, nejvýš za dvě, je po všem. Souhlasím s kapitánem, že sezení v cele je opravdu ztráta času, který se dá využít užitečněji. Postavil jsem se do pozoru, a pravil. "Souhlasím."

"Tak se svlíkni," zavelela kapitánka. Jsou situace, kdy velitel nemusí striktně dodržovat řády, které nařizují, že vojáci si mezi sebou vykají. Toto byla jedna z nich.

A sakra, pomyslel jsem si. To mě poněkud zaskočilo. To, že dostanu na holou, to by se dalo snést, vždyť mnoho z těch výprasků v minulosti, ba skoro všechny, byly na holý zadek. Poslední jen docela nedávno. Více mi vadilo, že se musím svlékat před ženou, nadto před ženou, která je docela k světu. Ale rozkaz je rozkaz. Vyzul jsem si kanady, svlékl blůzu, tričko a kalhoty, a zůstal jsem v ponožkách a trenkách. "Všechno!", přikázala velitelka. Úkradkem se trochu pousmála. Neodvážil jsem se licitovat, a svlékl jsem zbytek textilu. "Pozor!", vykřikla kapitánka. Naučeným pohybem jsem napřímil páteř. Velitelka si dlouho prohlížela mou erekci, které  bez speciálního tréningu nelze zabránit, a která se v pozoru  jen velmi obtížně kamufluje. "Měl jsi už ženu?", zeptala se zdánlivě bez souvislosti.  Zčervenal jsem a zaváhal. Až po dost dlouhé odmlce jsem přiznal, že zatím ne. Další otázka byla ještě osobnější. "Honíš si ho?" Zrudl jsem ještě víc. "Můžeš mluvit pravdu, to není trestné." Odpověděl jsem až po další, poměrně dost laskavé výzvě. "V civilu jsem si honil." "Na vojně ne?", zeptala se. "Ne, na vojně zatím ne." "Proč ne?", chtěla vědět. "Není k tomu dost soukromí," vysoukal jsem ze sebe. "A kromě toho po tom zůstávají stopy na trenkách. A to si každý hned všimne. Velitel, i vojáci." Teď se usmála už docela nepokrytě. 

Velitelka si svlékla sako uniformy, čímže se de iure ocitla mimo službu, aby to, co se chystala provést, se ani náhodou nedalo interpretovat jako přestupek vůči řádům. Pak ke mně přistoupila, uchopila mě za úd a stáhla z něj předkožku. Když mi její masáž začala dělat dobře, svíjel jsem se blahem jako had. "Stůj v pozoru!", zařvala na mě. Těsně před vyvrcholením mi natáhla kondom. Přestalo mi vadit, že jsem nahý a bezbranný před ženskou. "Dost bylo zábavy," řekla, když se kondom naplnil, " teď přistoupíme k výprasku." I s kondomem jsem si musel lehnout na trestnou lavici. "Příslovečných pětadvacet na holou, to je trest pro malé děti, ale pro chlapa je to málo. Doufám, že jsi chlap! Takže padesát." Takovou číslovku jsem slýchal už i v minulosti, ale jedno mi všechno nebylo. Znovu si oblékla služební sako, pedantně pozapínala všechny knoflíky, uhladila si límec a klopy kapsiček, oprášila si rukávy a letmo se zkontrolovala v zrcadle na zdi. Z keramické vázy vybrala jeden z připravených prutů.

Stejně, jak před chvílí byla něžná, byla teď surová. Neměl jsem náladu počítat, ale asi tak v polovině výprasku byl prut k nepotřebě, a musela si vzít nový.

Po výprasku jsem se s námahou postavil, a musel jsem se velmi snažit, abych neupadl. Pochválila mě. "Mám ráda vojáky, kteří dokážou přijmout zasloužený trest bez hysterie a bez škemrání. Ale radím ti, aby ses příště už nepral s hlídkou, až tě bude zatýkat. Teď se běž osprchovat, aby nezůstaly stopy na trenkách!" Teď se smála už nahlas.

Pod sprchou se mi poněkud ulevilo. Po návratu ze sprchy jsem musel podepsat prohlášení, že se nikde nezmíním, co se ve vězení dělo. V případě nedodržení hrozily velmi přísné sankce.

Potom kapitánka zavolala službu, a vrátila se k vykání, jaké předpisuje Zákl-1-1. "Vojíne, služba vás teď odvede do cely, a ráno se vrátíte ke své rotě."

Kapitánka dodržela slovo. Když jsem se vyspal na tvrdé pryčně, vrátil jsem se na rotu. Nikomu ze spolubojovníků nebylo divné, kde jsem strávil noc, a proč se tvářím tak šťastně.

Asi za dva týdny, když se v rámci denního rozkazu četl rozpis služeb, jsem se dozvěděl, že mám čtyřiadvacetihodnovou službu ve vězení.

Táňa aneb Lámání ledů

Do nového roku jsem nevstoupil tou správnou nohou. A to ještě ani nevypukla hysterie s coronavirem. Snad vinou značného množství vína vypitého s kamarády v silvestrovské noci, snad vinou potravin dovezených přes půl zeměkoule a nakoupených v rámci akce "no nekup to, když je to tak levné", snad kombinací obojího, se mi podařilo uhnat si nepříjemnou infekci močových cest. Po téměř dvou dnech přibývající bolesti, kdy jsem se nemohl vymočit, jsem se konečně rozhodl obrátit se o pomoc k našemu demokratickému zdravotnickému systému. Byla ale právě neděle, a tak zdravotnický systém = pohotovost.

Na vrátnici pohotovosti mi sdělili, že úrazy močových cest se ošetřují v interní ambulanci, číslo dveří XY. Před číslem dveří XY nikdo nečekal, a tak jsem si řekl SLÁVA, za chvíli se mi uleví. Když se dlouho nic nedělo, odvážil jsem se zaklepat. Za láhví vína seděli dva lékaři, tři sestřičky a jeden bratříček, a vesele se bavili na hlouposti pacienta, kterého před chvílí vypoklonkovali. Jedním uchem vyslechli, co mě přivádí, a pravili, že se musím nejdřív zaregistrovat v recepci. Ochotně mi vysvětlili, kde konkrétně: vyjít z budovy, zahnout za roh, ještě jednou za roh, a na zadní straně budovy to už snadno najdu. Bratru dvěstě metrů.

Recepce byla prostorná místnost, vybavená opravdu velkoryse. Italské dlaždice, německé obkládačky, belgická osvětlovací tělesa, obrovské tajvanské informační panely, japonské reproduktory. V kukani zasklené neprůstřelným sklem seděly za třemi počítači dvě uniformované sestřičky a jeden blíže neurčený civil. Do mluvícího otvoru o velikosti pětikoruny jsem nahlásil jméno, bydliště, datum narození, státní příslušnost, kde  a jako co jsem zaměstnán, jméno ošetřujícího lékaře a číslo zdravotní karty. Jedna ze sester průběžně někomu diktovala mnou hlášené údaje do mobilu. Až úplně nakonec se zeptala, jaké mám potíže. Potom pravila, abych si počkal.

Ani supermoderní finská křesílka nedokázala ztlumit řezavou bolest v mém podbříšku. Sestra občas vylezla z kukaně, a hlasitě vyvolávala, který z početných čekajících pacientů má jít do kterých dveří. Uvažoval jsem, nač jim je všechna ta moderní technika. Na mě přišla řada asi za hodinu.

Vrátil jsem se ven z budovy, za roh, znovu za roh do interní ambulance. Bratru dvěstě metrů. Tam se mě ujal jeden z lékařů, obrýlený, a už dost ovíněný. Posadil si mě k počítači. Zeptal se mě na jméno, datum a místo narození,  bydliště, kde a jako co jsem zaměstnán, státní příslušnost, jméno ošetřujícího lékaře a číslo zdravotní karty. Získané údaje rychlostí blesku (semtam uhodí) přenášel do počítače. Bolestí jsem už začínal omdlévat, a říkal jsem si v duchu - úřadovat budeme potom, hlavně mě rychle zbavte té vody v břiše. Ale úřadování nebyl dosud konec. Musel jsem nahlásit, jaké jsem prodělal nemoci a operace, na co a v jakém věku zemřeli mí rodiče, prarodiče, bratranci a pratety, jaké léky užívám, a na který z nich jsem alergický. Až úplně na konec se zeptal, jaké mám potíže.

Potom mě vyzval, abych si stáhl kalhoty. SLÁVA, řekl jsem si, už se mi conevidět uleví. Doktor asi minutu soustředěně pozoroval mé přirození. Dokonce si k tomu trochu přičupl, a vyměnil brýle na čtení z monitoru za brýle na blízko. Potom pravil, že toto oni nemohou riskovat, že na to musí být odborník urolog. Vyzval mě, abych se oblékl, a mezitím vypsal žádanku na urologii. Poslal mě na oddělení: ven z budovy, za roh, ještě jednou za roh, bratru dvěstě metrů, přes recepci a dlouhou spojovací chodbou k výtahům. Deváté patro vpravo, číslo dveří YX. A zavolal tam mobilem, že mě posílá. Počítače nejspíš nemají zesíťované.

Dveře číslo YX na samém konci dlouhatánské chodby už byly otevřené. Starý doktor, který se nepochybně kdysi učil psát ještě husím brkem, si mě posadil k počítači. Zeptal se mě na jméno, datum a místo narození,  bydliště, státní příslušnost, kde a jako co jsem zaměstnán, jméno ošetřujícího lékaře a číslo zdravotní karty. Získané údaje rychlostí blesku (semtam uhodí) přenášel do počítače. Už jsem bolestí ani neviděl, ale úřadování nebyl dosud konec. Musel jsem ještě nahlásit, jaké jsem prodělal nemoci a operace, na co a v jakém věku zemřeli mí rodiče, prarodiče, bratranci a pratety, jaké léky užívám, a na který z nich jsem alergický. Až úplně na konec se zeptal, jaké mám potíže. 

Když to všechno zvládl, podíval se  na hodinky, a řekl, že už přesčasuje, a abych si počkal, že ho přijde vystřídat kolega. Napadlo mě, že jsem kdesi četl cosi o Zákoníku práce Evropské unie. Čekání jsem si krátil přecházením po ordinaci sem a tam, aby se moč v měchýři dostala trochu do pohybu a netlačila tak moc na "cesty". Asi po čtvrthodině vstoupila ženská. Mladá, hubená, dost hezká, černovlasá, obrýlená, prsa číslo žehlící prkno a dva aspiriny. Nedbajíc na mou přítomnost se beze spěchu svlékla do černého krajkového negližé, z igelitového pytlíku vyjmula sterilní bělostný plášť, oblékla se, a v zrcadle si zkontrolovala a poněkud poopravila účes a mejkap. Potom si mě posadila k počítači.

Zeptala se mě na jméno, datum a místo narození,  bydliště, státní příslušnost, kde a jako co jsem zaměstnán, jméno ošetřujícího lékaře a číslo zdravotní karty. Potom chtěla vědět, jaké jsem prodělal nemoci a operace, na co a v jakém věku zemřeli mí rodiče, prarodiče, bratranci a pratety, jaké léky užívám, a na který z nich jsem alergický. Až úplně na konec se zeptala, jaké mám potíže. 

Diagnózu měla hotovou razdva, v cukuletu a cobydup. Zkrátka, hned. Piju málo vody, moč je moc hustá a nemůže protékat zúženým močovodem. A ještě, že mám nepochybně nezdravou životosprávu, měl bych zchudnout,  a že asi žiju ve stresu. Docela to trefila. Hlavně poslední dva dny. Jako terapii navrhla vycévkování. No konečně! Přikázala mi svléknout se od pasu dolů - ponožky si můžu nechat - a mezitím na vyšetřovací lůžko rozprostřela sterilní zelený krepový papír. Na ten jsem zalehl, lékařka si oblékla sterilní pryžové rukavice, ze sterilního igelitového sáčku vyjmula sterilní polyetylénovou trubici, levou rukavicí uchopila můj penis a pravou se pokoušela zavést trubicí dovnitř.

Ale můj močový otvor odolával. Ne a ne se trefit. Doktorka byla nevrlá, že musela jít do práce v neděli v noci, a teď ještě tohle! Na čele se jí objevily krůpěje potu. Bylo mi jí trošičku líto. Na okamžik jsem potlačil už nesnesitelnou bolest a žoviálně jsem prohlásil, "To bude asi tím, že mám malý penis. Omlouvám se."

Doktorka se usmála, a pravila, "No a co, já mám zas malé kozy!" Přesně tak to řekla. Ledy byly prolomeny. A v tom okamžiku trubice hladce a bezbolestně vklouzla, kam vklouznout měla. A zatímco více než dvoudenní moč, hustá a už poněkud krvavá, zvolna vytékala do připravené sterilní kyvety (božský to pocit - ne nadarmo staří Číňané řadili močení mezi sedmero tělesných rozkoší), doktorka, z níž najednou spadla všechna nervozita, se rozhovořila. "Asi se moc díváte na porno. Měla jsem v ruce tisíce - no tisíce asi ne, ale určitě stovky penisů normálních mužů, a můžu vás ujistit, že ten váš zdaleka nepatří na spodní okraj škály. A ani jeden nebyl podobný těm od těch pornoherců." Odmlčela se, a pak dodala. "A ostatně, já mám menší penisy ráda." Teď trochu zesmutněla. "Teda, měla bych je ráda, kdyby některému z nich nevadily malé kozy." Jak se pomalu vytrácela bolest pod mým břichem, začal jsem být oprsklejší. "Však on se jistě takový nějaký brzy najde," pravil jsem. Vyměnili jsme si pohled, o hodně delší, než si lidé obvykle vyměňují. Slov už nebylo třeba.

Když se měchýř konečně vyprázdnil - ó ta slast - doktorka vyjmula zakrvavenou, už nepochybně nesterilní, trubici, uložila ji do skleněné krabice označené nálepkou INFEKČNÍ!!! a lebkou s hnáty, úd i varlata důkladně omyla hnědým dezinfečním roztokem, otřela vatou a dovolila mi se obléct.

Vyplnila formulář pro pojišťovnu, a s poměrně svižně naklepaným chorobopisem mě poslala zpátky na interní pohotovost, abych zaplatil pohotovostní obolus: výtahem na přízemí, přes recepci, ven z budovy a dvakrát za roh, nemůžu zabloudit. Cestou v pomalém výtahu jsem si chtěl chorobopis přečíst. Ani jsem si nevšiml, kdy k němu sponkou připnula svou navštívenku. Hmmmmmmmm! Táňa!

Zavolal jsem jí asi za týden, když se odřený měchýř zcela zahojil, a když z moči zmizely i poslední stopy krve. Měla pro mě čas.

Bydlela v malinkaté, ale s vybraným vkusem zařízené garsoniéře. "Už jsem si myslela, že nepřijdeš," přivítala mě, a letmo mě políbila na tvář. Já jsem ji pak  políbil na špičky nevtíravě nalakovaných nehtů, a obřadně řekl, "Slečno, dovolíte, abych vám zdarma provedl vyšetření močových cest?" Místo odpovědi mě objala celým tělem, a políbila na ústa. Ledy byly nejen prolomeny, ale odpluly kamsi do nenávratna. 

I já jsem ji objal, a hladil ji po zádech skořicově hnědých, až po zem sahajících šatů z drahé látky, které mohly být docela dobře i noční košilí. Jak jsem sjížděl rukou po té látce směrem dolů, nenahmatal jsem žádnou gumičku ani jinou terénní vlnu. Tánička byla připravená!

Myslela na totéž, co já. Rozepla mi knoflíky na poklopci, aby vyzkoušela,  jak jsem připravený já. Nahmátla těleso, o hodně větší, než minulou neděli v noci.

Po nepříliš vydařeném prvním milování jsme lenošili v její voňavé postýlce. Položila si hlavu na má prsa. "Nejsem už panna," řekla, "ale moc zkušeností nemám." Ač jsem se na nic neptal, považovala za potřebné se svěřit. "Stalo se to na popromočním mejdanu. Tam mě před mnoha svědky a při světle defloroval jeden čerstvě promovaný zubař. Neměl úd jako ti herci z pornoklipů, ale přesto tak velký, aby mi to stačilo na nepříjemnou zkušenost. Ještě jsme se potom párkrát viděli, ale ani jeden z nás neměl chuť tu zkušenost opakovat. Jeho dokonce podezírám, že si ani nepamatoval, že se mnou spal. Tak byl opilý."

Ještě jsme si asi hodinku povídali. Byla vzdělaná nejen v urologii, ale měla solidní rozhled po mnoha nepříbuzných oborech. Bylo mi s ní moc hezky. Po druhém kole milování, které dopadlo rozhodně líp, než to první, začátečnické, navázala na předchozí hovor. "Nebylo to znásilnění," odpovídala na nevyslovenou otázku. "Šla jsem na ten mejdan s podprahovým rozhodnutím, že to dopadne tak, jak to dopadlo. Nic jsem neiniciovala, ale ani jsem nedělala drahoty."

Když k ránu odcházela do koupelničky smýt stopy lásky, plácl jsem ji dost silně po zadku. "Jůůůj," zvýskla, "hezky to děláš." "Chceš ještě?", otázal jsem se. "Jo, určitě jo. Ale až příště! Teď  musím do práce. Jistě tam  na mě zase čeká hromada penisů."

Až příště. Noha, kterou jsem vstoupil do nového roku se mi už nezdála tak nesprávná.