Po manželově smrti se mi zřítil svět. Chodila jsem jako bez ducha, nic mě nebavilo, nevěděla jsem, co s časem, ztratila jsem chuť k jídlu, začala trpět nespavostí, přestala chodit ke kadeřníkovi a na kosmetiku, a moc nechybělo, abych se přestala i umývat a prát prádlo. K čemu by mi to všechno bylo, když mě můj milovaný opustil? V zaměstnání jsem pracovala roztržitě a bez zájmu, čehož výsledkem bylo množství chyb, které jsem páchala. Jen zázrakem na ně můj šéf nepřišel. Možná se mu také zřítil svět. Přestala jsem chodit do divadla, na koncerty a na výstavy, přestala jsem číst a sledovat televizi. Uvědomovala jsem si sice, že se s takovým přístupem řítím do propasti, ale neuměla jsem si pomoct.
Třebaže do zříceného světa patřil i absolutní nezájem o nakupování a obchody vůbec, asi po čtvrt roce jsem se, bůhvíproč, zastavila u výkladu cestovní kanceláře. Zaujal mě velký, ručně a neuměle nakreslený plakát. "POZNÁVACÍ ZÁJEZD DO EGYPTA, poslední místo. Odlet dnes v noci. Sleva 90 %." Jako mátoha jsem vešla dovnitř, a ten zájezd koupila.
Když jsem se vrátila domů, trochu jsem ožila. Musela jsem za těch pár hodin zařídit řadu věcí. Zatelefonovat šéfovi, že si beru loňskou dovolenou, nachystat nejnutnější věci, co si vezmu s sebou, vypnout plyn, elektřinu, poprosit sousedku, aby mi zalévala květiny... Když jsem v noci dorazila na letiště, byla jsem už skoro úplně zkonsolidovaná. Stal se zázrak.
V letadle jsem se se zájmem pustila do studia prospektů, které porozdávala průvodkyně. Na mrtvého manžela jsem si za celou cestu ani jednou nevzpomněla.
Po prvním ležérním dni v Káhiře byl na druhý den na programu výlet k pyramidám. Většina účastníků zájezdu, a nejen ti dříve narození, se usalašila v některém z početných bister, a pod obrovskými slunečníky popíjela ledovou kokakolu. Někteří naletěli na vlezlé dorážení hlučných, v jiných zemích školou povinných naháněčů, a s námahou se vyškrábali na velblouda za účelem předraženého fotografování. Já jsem se ale rozhodla, že na toho Cheopse vylezu. Přece nejsem ještě tak stará!
Po devíti odpočinkových zastaveních, cítíc v zádech uštěpačné pohledy kokakolistů, jsem se srdcem až v krku dorazila asi do třetiny pyramidy. Tam jsem se zastavila, na 90 % rozhodnuta se vrátit. Ať kokakolisté a velbloudáři třeba prasknou smíchy. Zatímco jsem o tom uvažovala, předběhl mě svižným krokem urostlý vysoký muž. Třebaže jsem z něj viděla jen zadní část béžových plátěných kalhot a zadní část bělostného trička bez rukávů, odhadla jsem, že by mohl být asi tak mého věku. Když byl asi deset metrů nade mnou, ohlédl se. Bez dlouhého přemýšlení se vrátil na mou úroveň, beze slova mě uchopil za ruku a bez jediné zastávky mě doslova vytáhl na vrchol. Velbloudáři měli o čem uvažovat a tlachat.
Na špici pyramidy muž francouzsky oslovil rozhlížejícího se bělocha, a požádal ho, aby nás spolu vyfotografoval. Sláva, není němý! Při fotografování mě majetnicky objal kolem ramen.
Večer, při vystupování z autobusu před naším hotýlkem mě čekal pod schůdky. Zařídil u průvodkyně, že se můžu k němu přestěhovat, a vyměnit se s postarším katolickým knězem. Kdybych neměla v krku zase ten knedlík, řekla bych mu "Ano, ano, ano, ano, ano..." Mrtvý manžel už byl kdesi v zadní přihrádce.
Milovali jsme se hned ten první večer. Nezeptal se mě, jak to mám s antikoncepcí, a případně s plodností. Ani já jsem nereklamovala, že plodná ještě jsem, a antikoncepci - už dlouho - nepoužívám. I po těch pár hodinách, co se známe, jsem si byla naprosto jista, že kdybych náhodou otěhotněla, tak se o mě postará.
Mužské vybavení neměl příliš velké, ale zacházet s ním uměl skvěle. Po celé řadě bouřlivých orgasmů jsem se cítila jako ve třetině pyramidy: srdce až v krku.
Až po milování, poprvé od těch dvou vět pod schůdky autobusu, promluvil. Jmenuje se Stanislav, ale ať mu říkám Standa (bez ptaní mi tykal), je mu pětačtyřicet (ráno na pyramidě jsem to odhadla skoro přesně), pracuje ve svobodném povolání (kdoví, co pod tím myslel). Je ženatý, ale s manželkou nežije kvůli diametrálnímu rozdílu v preferencích (bůhví, co si pod tím mám představit). Do rána jsme se milovali ještě dvakrát. Kde se v něm bere ta výdrž?
V dalších dnech jsme se milovali ráno i večer, a o polední siestě, bez níž si život v arabských zemích nelze představit, mě zaučoval v technice 69. Tu můj mrtvý manžel neovládal.
Přes den mi od rána do večera, aniž nahlížel do prospektů, ani do jiné literatury, zasvěceně vyprávěl o památkách a ostatních pamětihodnostech, které jsme navštívili, nebo se chystali navštívit. Věděl toho mnohem víc, než naše průvodkyně, kterou načapal, jak mizerně překládá výklad arabského průvodce v Egyptském muzeu. Takže svobodné povolání bude nejspíš překladatel-polyglot, nebo spisovatel, nebo ... Někdy se ho na to případně zeptám. Nepřipouštěla jsem si, že žádné "někdy" už nebude.
Po návratu do vlasti se Standa se mnou rozloučil sice vášnivě, ale nedal mi adresu, ani telefonní číslo, ani žádný jiný kontakt. Ani jsem se nedozvěděla, jak se vlastně jmenuje příjmením. Ale neznervóznělo mě to. Najisto jsem věděla, že se ozve.
Vrátila jsem se do práce jako vyměněná. I jinak málo všímavý šéf si všiml můj zvýšený elán a iniciativu, a dokonce mi zvýšil plat. Že se zlepšila kvalita mé práce si nevšiml, vždyť předtím ani nepostřehl, že se zhoršila. Nevšiml si ani to, že jsem se znovu začala česat, vonět a oblékat. To ale neušlo nejednomu z mých mužských kolegů. Nestačila jsem odmítat galantní nabídky ke svlékání. Na Standu jsem myslela denně, ale bez nostalgie. Věděla jsem, že se vrátí. I na mrtvého manžela jsem si občas vzpomenula, rovněž bez nostalgie. Věděla jsem, že se nevrátí. Čo bolo, bolo...
Standa se ozval za čtyři měsíce. Byl stručný. Instruoval mě, kdy a kam mám přijít, pojedeme do... Ani mi nebylo divné, odkud má mé číslo.
Po prvním milování v nové sérii jsem se ho zeptala, jak to měl se sexem, když jsme se tak dlouho neviděli. "Ty, tuším, žárlíš," zasmál se. "Ujišťuji tě, že mé celibáty, než jsem tě poznal, byly mnohem delší." Při té příležitosti mi vysvětlil, jak je to s těmi rozdílnými preferencemi jeho manželky-nemanželky, o nichž hovořil minule. "Preferuje peníze, nepreferuje sex."
Jezdili jsme spolu na dovolenou třikrát až čtyřikrát ročně. Nikdy nechtěl slyšet, že bych se měla na společných aktivitách, byť sebeméně, finančně podílet. Je pravda, že jsem mu finanční spoluúčast nabídla pouze jednou. Pak jsem si rychle zvykla na to, že jsem vydržovaná.
Pro dovolené vybíral Standa exotické destinace - Madeira, Tunis, Gruzie... - ale vždycky do pár hodin letu. Když mi po čtyřech letech oznámil, že poletíme na Nový Zéland, překvapilo mě to. Nemohu říct, že úplně příjemně. V kostech jsem cítila možný problém, ne-li dokonce katastrofu.
Když cestou na letiště došlo na silnici k hromadné dopravní nehodě, viděla jsem, že mě špatné tušení nezklamalo. K odletové bráně jsem dorazila patnáct minut po plánovaném odletu letadla. V jinak úplně prázdném odletovém prostoru byl jen Standa, celý zelený ve tváři, a nepochybně zuřící. Chytil mě za ruku a tryskem mě vlekl dlouhou chodbou, jako tehdy na pyramidu. Na konci rukávu vedoucího do kabiny letadla jsem spatřila, jak se dvířka pomalu zavírají. Letuška, která je obsluhovala, zastavila zavírání na poslední chvíli. Motory už hučely, a jen, co se za námi dvířka zaklapla, letoun se dal do pohybu. Standa se bezvládně svalil do svého sedadla. Bála jsem se, že dostane infarkt: od námahy a od vzteku.
Až mnohem později jsem přemýšlela o tom, koho všeho musel Standa podplatit, aby zdržel odlet, a aby nemuseli ověřovat mou letenku, kontrolovat mé nacionále v databázi Interpolu, rentgenovat mě i mé zavazadlo, a zjišťovat, jestli nemám v kalhotkách bombu. Standa celou cestu nepromluvil, nejedl, nepil, ani nespal. Kdoví, co se mu celou dobu honilo v hlavě. Chápu, že i při jeho dobrém finančním zajištění by ho propadlý zájezd hodně bolel.
Při přestupu v Singapuru jsme dostali možnost si na pár hodin zdřímnout v tranzitním hotelu. Ale ze spánku nebylo nic. Marné bylo mé přimlouvání, přemlouvání, prošení a odprošování. Poprvé od manželova pohřbu jsem se rozplakala. Standa nekomunikoval. V zoufalství jsem mu nabídla, ať mě za mou chybu-nechybu třeba potrestá, ale ať se, proboha, na mě přestane zlobit, a ať se mnou mluví (a spí, ale to jsem nahlas neřekla).
Ani v druhém letadle, nesoucím nás dál na východ, se mnou Standa nemluvil, ale měla jsem pocit, že už poněkud roztává. Dokonce si zobnul z přinesené svačinky a líznul červeného vína, které servírovali v kalíšcích, z jakých se v Evropě pije tvrdý alkohol.
Na místo určení jsme dorazili pozdě v noci, a tak bylo načase po dvou nocích strávených v nepohodlí první třídy zalehnout a spát. Ale když jsem se nahá vrátila z koupelny do ložnice, čekal na mě Standa s páskem vytaženým z kalhot. Zděsila jsem se. "Co chceš dělat?", zeptala jsem se. "Chtělas potrestat," byla první slova, která jsem od něj slyšela od instruktážního telefonátu před týdnem. Aha! Jsou okolnosti, že i ženská musí dodržet chlapské slovo. Lehla jsem si na břicho do novozélandského kanafasu, a s malou dušičkou čekala, co bude dál.
Po první ráně jsem hlasitě vykřikla. Potom jsem se snažila být statečná. Slzy se mi ale zastavit nepodařilo. Měla jsem předsevzetí počítat, ale při devatenáctce jsem se zasekla, a už to nedohonila. Výprask byl tehdy sotva v jedné desetině.
Když bylo po výprasku, vina byla smazána, ale na úplné udobření bylo ještě brzy. K normálnímu dovolenkovému režimu jsme se vrátili až ráno, ale kvůli bolavému zadku jsem tentokrát musela hrát pána.
Příjemně unavena jsem hleděla Standovi velmi zblízka do očí. Nad jeho čelem jsem spatřila šedivou kštici, která tam ještě před dvěma dny nebyla. "Standíčku, ty moje zlato," zašeptala jsem, "dnes ne, ale zítra, nebo někdy, mi takový výprask musíš ještě dát." Standa po dlouhé odmlce pronesl na svůj momentální standard sáhodlouhý projev, zdánlivě bez souvislosti. "Tento zájezd jsem původně objednal na oslavu toho, že jsem se rozvedl. Co bys řekla na změnu statutu z Milenky 1.0 na Manželku 2.0?"
V krku mi vyrostl zase ten prokletý knedlík, jako tehdy, tam dole pod pyramidami.
