Klaudie, aneb Alternativa vydírání

 

Na zastávce trolejbusu mě oslovila atraktivní mladá žena, o níž nic nevím, kromě toho, že jistě bydlí někde nedaleko mě. Nastupuje totiž skoro každé ráno do  téhož vozu, kterým jezdím do práce.

"Když se oblékáte, koupete, nebo máte jinou potřebu chodit po bytě nahý, měl byste si zatahovat záclony, nebo spouštět žaluzie!" "Vy mě špehujete?" durdil jsem se naoko. Ve skutečnosti jsem ale necítil pražádný hněv. Když chce, ať se koukne. Ostatně, ani já bych nepohrdl možností se kouknout, kdybych nějakou měl. "To není hezké! Dámy by se tak chovat neměly!" Po jisté odmlce jsem dodal, "Zasloužila byste dostat na zadek."

I ona si dala s odpovědí načas. "Od vás bych si docela dala říct," pravila posléze nečekaně.

Usilovně jsem přemýšlel, jak jí odpovědět, aby to nebyla nějaká banalita. Ale nic jsem nevymyslel. Až když jsem vystupoval, jsem jí ze schůdků trolejbusu řekl, "V šest večer se budu vracet z práce. Čekejte mě na ´naší´zastávce!"

V šest večer opravdu čekala na navrženém místě. Nedala na sobě zdát překvapení, že jsem nevystoupil z trolejbusu, ale přijel autem. Bezstarostně si ke mně přisedla.

Vezl jsem ji do domku na venkově, který jsem zdědil po rodičích. Poměrně dlouhou cestu využila k tomu, že mě kádrovala, a  docela úspěšně prokádrovala. Zato já, když jsme vystupovali z  vozu v L., jsem o ní nevěděl o nic víc, než to, že bydlí v naší čtvrti, a jezdí do práce stejným směrem. Ani to jsem se nedozvěděl, jak jí mám říkat.

V domku jsem dlouho nebyl, a tak - návštěva - nenávštěva - musel jsem udělat některé věci předtím, než jsem se mohl návštěvě věnovat: zapnout pojistky, otevřít okna a vyhnat jimi zatuchlý vzduch, vyprášit ubrus... Moje společnice se inciativně zeptala, kde mám nějakou prachovku, a poutírala stůl, židle a poličky.

Až potom jsme se mohli věnovat meritu věci. "Svlékněte se," přikázal jsem jí. Zaváhala, a pak pravila, "Nepočítala jsem s tím, že to bude na holou."  "Šmírování je ošklivý zvyk," dodal jsem na vysvětlenou. Znovu zaváhala. "Nejsem úplně proti, ale až později."

Na takový kompromis jsem byl docela ochoten přistoupit.  "Později dnes, nebo později později?", otázal jsem se.  Až teď se trochu rozhovořila. "Myslíte, že pozorování nahých chlapů dalekohledem je tak velký hřích, že by zasloužilo ne jeden výprask, ale dva?"

Pochopil jsem, že později dnes. "Tak jo," opáčil jsem, a gestem ukázal, kam  se má položit. Přehnula se přes ten bezvadně otřený stůl. Trochu se chvěla.

Vyhrnul jsem jí sukni na záda. Pod punčoškami měla luxusní černé krajkové kalhotky, podle lesku pravděpodobně z přírodního hedvábí. Začal jsem ji plácat rukou, střídavě po obou nohavicích. Jak jsem přidával na rychlosti, tiše sténala a kroutila pánví. Jako kdyby naznačovala, kam mám plácnout teď. Asi po deseti minutách naznačila rukou, že mám přestat. Postavila se, svlékla si punčochy, opatrně je poskládala na židli, a tu krajkovou nádheru si stáhla ke kolenům. Vyhrnula si sukni, a znovu se přehnula přes stůl. Vykoukl na mě zadeček stejně luxusní, jako ty krajky, ne moc velký, ale dokonale hladký a souměrný, jen zlehka zrůžovělý předchozím dlouhým zahřívacím výpraskem přes dvě vrstvy textilu, částečně syntetického.

Přistoupil jsem ke druhé fázi. Nevím, jak pro ni, ale pro mě byla mnohem příjemnější. Nejen kvůli přímému kontaktu s hladkou a postupně pod rukou teplající pokožkou, ale hlavně mě přestaly pálit dlaně od statické elektřiny generující se dotykem umělého vlákna punčoch. Žena snášela výprask v duchu toho, že by si dala říct, jak se vyjádřila dnes  ráno. Ano, naříkala, svíjela se, občas i vykřikla, ale nikterak se nesnažila z exekuční polohy vymanit, natož, aby mě požádala, abych přestal. Byl jsem to já, kdo toho měl už dost, a kdo to stopnul. Její zadek už nebyl růžový, ale karmínový, a ne příjemně teplý, ale přímo rozpálený.

Zatímco se oblékala, postěžovala si. "Jste hnusný surovec. Odporný mačistický sadista. Ani se nedivím, že vás žádná ženská nechce, a že se musíte ukájet tím, že chodíte nahý nejen po bytě, ale i na balkon. Fuj!"

Celou cestu v autě mlčela. Cítil jsem se nepříjemně. Nepřehnal jsem to poněkud? Neměl bych se omluvit a kát? Ale měl jsem potíže s tím, jak případnou omluvu formulovat tak, abych ji neurazil ještě víc, a  současně, abych příliš neponížil ani sebe. Tak jsem mlčel i já.

Chtěla vystoupit asi kilometr před místem, kde jsme se před pár hodinami sešli. "Zavezu vás domů," nabídl jsem se. "Nechci, abyste věděl, kde bydlím. A kromě toho nechci, aby mí sousedé viděli, jak vystupuji z auta odporného sadisty." Už se trochu stydlivě pousmála.

Ráno jsem ji na zastávce neviděl. Dobíhala, a na poslední chvíli nastoupila zadními dveřmi. Když jsem se kolem ní prodíral při vystupování, zavrčela na mě, "Zase jste si nestáhl žaluzie." Měl jsem dost času jen na to, abych vyštěkl, "V šest!" Nálada se mi malinko zlepšila.

Když večer nastoupila do auta, nezdálo se, že jsem zločinec, vyvrhel a mačo. Políbila mě na tvář. Ale cestou opět mlčela. Je ještě uražená, nebo už kuje další pikle?

V předzahrádce domku jsem ulomil dlouhý hnědozelený prut s hladkou kůrou. Vzduch v domku od včerejška nestihl zatuchnout a prach se nestihl usadit. Tak jsme mohli přistoupit rovnou k věci. Rozrazil jsem prutem vzduch a rozkázal, "Donaha!"

Poslechla mě bez odmlouvání. Když byla nahá, trochu se mi převáděla. Čistě umytá, navoněná, pečlivě učesaná. Zřejmě počítala s tím, co teď přijde. Vysoká, černé oči, černé vlasy po ramena, tvář ne příliš krásná, ale už vůbec ne škaredá, v uších drobná ozdoba, snad skleněná perla, ústa nenalíčená, řasy jen malinko. Bledá pleť - asi se nerada opaluje. Prsa trpící malou podprsenkou, která zanechala rýhu i na bocích a na zádech. Rovné břicho, u pupíku dost velké mateřské znaménko. Venušin pahorek nevyholený, ale porostlý nepříliš bujně. Lýtka velmi jemně ochlupená. Široká pánev.

Nejhezčí na ní byl zadek. Byla si toho vědoma, a ukázala mi ho ze všech stran. Včerejší výprask už nebyl vidět. Zkusit rukou teplotu jsem se zatím neodvážil. Tak se mi to líbí, tak to mám rád: dát, co je třeba, ať už z trestu, nebo pro radost, a přitom neublížit. Žádná krev, žádné podlitiny, aby zadeček neztratil krásu, a byl připraven pro další senzuální ošetření. Teď se na mě usmívala už nepokrytě, a bylo vidět, že se těší.

Když se dost vynaproducírovala, položil jsem ji ležmo na bříško na otoman, chráněný ručně pleteným vlněným přehozem po babičce. Jednou jsem ji plácl rukou po každé půlce, a potom jsem začal s proutkem. Nevěděl jsem, jak je zvyklá, pokud vůbec, tak jsem ji mrskal velmi opatrně, ale přesto po každém švihnutí hlasitě vykřikla. Nesnažila se mrskání vyhnout, ale naopak se kroutila příčně i podélně, aby prut prokrvil každé místečko hýžďového svalstva. Asi po třicítce mě požádala, jestli by si mohla na chvíli odpočinout. Nikam jsem nespěchal, tak jsem jí ochotně vyhověl. Postavila se, protáhla se, aby uvolnila zdřevěnělou kostru, a pak si oběma rukama hladila vymrskaný zadek. Procházela se sem a tam, a prohlížela si zařízení parádní sednice. Potom se vrátila na divan. Tentokrát si klekla, hlavu a ramena položila na přehoz, a zadek vystrčila vysoko vzhůru. Dala mi znamení, že můžu pokračovat. Opět jsem ji párkrát plácl rukou, než jsem se vrátil k prutu. V této poloze, chtě, nechtě, některé rány končí na přirození. Teď křičela už nepřetržitě, ale statečně držela. Ani po další třicítce nenaznačila, že by chtěla skončit. Stopnul jsem to z vlastní iniciativy.

Chvíli si hladila rozpálený rudý zadek, a pak přistoupila ke mně, stoupla si na špičky, objala mě oběma rukama kolem krku, políbila mě na ústa, a řekla, "Seš hnusnej, surovej mačo, ale děláš to skvěle!" I já jsem ji objal.

Znovu  mě políbila a konečně se představila. "Jmenuju se Klaudie, ale říkají mi Kláda." "Proč Kláda?", chtěl jsem vědět. "Protože při souložení ležím bez hnutí jako mrtvola. Jako kláda." Trochu se zašklebila.

Pustil jsem ji, a trochu se odtáhl. Pocítil jsem, že s námahou vypiplaná připravenost k sexu je ta tam. "Co je?", zeptala se. "Zlobíš se, že jsem řekla, že jsi mačo?"

"Ne," pravil jsem, "mačo mi ani trochu nevadí. Ale právě jsem ti chtěl nabídnout milování, ale s kládou se mi spát opravdu nechce." Zatajil jsem, že hlavně mě popudilo ležérní prohlášení, že s někým spí. Jsem to ale sobec! Jak mě mohlo vůbec napadnout, že třicetiletá bude žít jako jeptiška? Že do třicítky bude čekat, až se MNĚ milostivě uráčí si jí všimnout? V duchu jsem se zastyděl. Ale mluvit o tom nemusela.

Klaudie se zasmála. "Ha-ha-ha! Já někdy trochu lžu, víš? Trochu hodně. Nerada se totiž přiznávám, že v mém věku dosud vůbec nikdo na celém světě ani jen netuší, jak ležím při souložení. Jak se za chvíli přesvědčíš!"

Opět se ke mně přivinula celým tělem. Jednou rukou mě objala kolem krku, druhou mi rozepjala knoflíky na kalhotách. Mou nedůvěru ale překonala jen částečně. "Aspoň to, že se jmenuješ Klaudie, je pravda?" Ujistila mě, že je to čistočistá pravda, a nechala mé ze řetězu puštěné kalhoty klesnout k zemi.

Připravenost k sexu se pomalu vracela. Uchopil jsem ji do náruče a klopýtaje o džíny spuštěné na čtvrt žerdi jsem ji odnesl opět na divan. Po dlouhé a něžné předehře, kterou jsem potřeboval víc než ona, jsme konečně dospěli k milování. Byla opravdu panna! Až teď jsem se opravdu uklidnil.

V postkoitálním objetí mi sdělila své dojmy. "Máš ho dost malého, ale umíš to s ním skvěle." Tlumeně se zahihňala do dlaně, a dlouze mě políbila. "Na internetu jsem viděla větší." "A v dalekohledu?", zeptal jsem se. Znovu se zasmála. Tentokrát ne tak tlumeně. "Nesmíš  všemu věřit. Teď před chvílí jsem ti říkala, že někdy trochu lžu. Nemám žádný dalekohled, a dokonce ani nevím, kde vůbec bydlíš."

Zase se mě zmocnila nejistota, jestli činím dobře, když se s ní zaplétám. "Jak jsi pak věděla, že chodím po bytě nahý?" "Nevěděla jsem to. Jen jsem si tipla. Chlapi totiž často chodí nazí, když si myslí, že je nikdo nevidí. Nebo naopak, když předpokládají, že se někdo dívá, aby tomu někomu ukázali své přednosti. Odborně se tomu říká exhibicionismus."

"A co kdyby to nebyla pravda?" "Tak bys mi řekl, že si pletu Dalmácii s decimálkou, nebo by sis poklepal na čelo, nebo bys mě poslal někam. Anebo by ses neobtěžoval se mnou vůbec komunikovat. Ale tys neudělal nic z toho, takže to pravda byla." "Chtěla´s mě vyprovokovat, abych ti nasekal na prdel?" "Ne! To ne! Neměla jsem nejmenší tušení, jak zareaguješ. Ale když už jsi s tím vyrukoval, tak mě napadlo, že bych to třeba mohla vyzkoušet. Prý se má vyzkoušet všechno, je-li příležitost. Kdyby se mi to nelíbilo, vycouvat se dá snad vždycky. Pamatuješ si, že jsem trochu zaváhala a neodpověděla ti hned? Něco jsem o výprascích četla, a mám mnoho referencí, že když se dělají mezi inteligentními partnery, a více nebo méně dobrovolně, ne-li přímo z lásky, přinášejí netušené zážitky. Pozoruji tě potajmu už dost dlouho, abych si byla jista, že patříš do kategorie, která příjemné zážitky umožňuje. A nespletla jsem se." Vlepila mi další dlouhou pusu.

Chvíli jsem v duchu přežvykoval, co mi povídala, a v duchu si sumýroval, jak ji co nejefektněji, ale přitom inteligentně urazit. Ale než jsem na něco přišel, předběhla mě.  "Napadlo mě, že i ty bys měl dostat na prdel." Opět  se zahihňala, a řekla, "Ještě se od tebe naučím vulgárně mluvit."

Přejel mi mráz po zádech. "A za co, proboha?", zeptal jsem se. "Protože jsi naivní, důvěřivý trouba. Hloupej Honza z Horní Nejdedál, co má okna na hnůj. Máš štěstí, že jsi narazil na slušné a inteligentní děvče." Zase se zahihňala do dlaně. "Co kdybych byla opravdu taková mrcha, jakých teď chodí po světě houfy? Co kdybych tě obvinila ze sadismu, z ublížení na těle, ze sexuálního harašení, ze znásilnění? Co kdybych o tobě napsala na některou sociální síť? Anebo tě tahala rovnou po soudech? Případně tě začala duševně a finančně vydírat?"

Jo, vydírání! To je kromě slziček a kosmetiky další mocná ženská zbraň. A sice ta nejnebezpečnější. I slušné a inteligentní děvče může kdykoliv sklouznout k vydírání, jakmile se mu cokoliv znelíbí. Stačí maličká chybička. A chybička může být cokoliv. Naprosto cokoliv. Dokonce i to, co jindy, nebo za jiných okolností může být zásluhou. O tom, co je, a co není chybička, rozhodují  ženy ve vlastní režii. Žádná diskuse. Ještě si to dobře pamatuji ze soužití svých rodičů. Ženské vydírání je tady s námi, co svět světem stojí, ale odkdy se objevilo hnutí #MeeToo, dostalo se na kvalitativně novou úroveň. Jak jsem na to jen mohl zapomenout?

Přemítal jsem o případech žensko-mužského vydírání, jichž jsem byl stranou nebo svědkem, ať už pocházely z manželského, předmanželského i mimomanželského života, jakož i ze vztahů rodičovsko-potomkovských, sourozeneckých, sousedských, nebo kolegiálních. Nemluvě o vztazích v politických stranách, nebo mezi nimi. Jsou to všechno ošklivé záležitosti, mající často tragické následky. Tak ošklivé, že výprask na prdel se oproti nim zdá skoro až příjemnou alternativou. Při představě výprasku od hezké slečny jsem se zase vzrušil.

"Ano, máš pravdu," pravil jsem, když se mé myšlenky přehouply z tiché fáze do verbální. "V čem mám pravdu?" otázala se Klaudie, která už zapomněla, o čem byla před dost dlouhou dobou řeč, jsouc už delší chvíli zaměstnána pohráváním si s mou předkožkou (A já, hlupák, jsem si bláhově myslel, že mé vzrušení způsobila představa výprasku od hezké slečny.) "Že jsem Hloupej Honza z Hnojůvkové Lhoty, a zasloužím si výprask na pr...  na zadek." Klaudie se zasmála. Tentokrát ne do dlaně, neboť tu měla angažovanou jinde. "To jsem řekla jen tak, aby řeč nestála. Ale jestli o to stojíš, tak proč ne? Ale až zítra! Teď máme na práci něco důležitějšího," řekla, a překulila se na mě, do blízkosti nejbližší. Předkožka už byla předzpracovaná.

Odvezl jsem ji domů. Už neměla starost, co  sousedi na to, že vystupuje z auta hnusného zvrhlíka. Při dlouhém loučení pod přístřeškem pod schody zašeptala. "Už vím, co mi koupíš k Vánocům. Dalekohled!"

Bedřiška, aneb Nejstarší povolání

 Při vycházení z telefonní budky mě oslovila jedna dívka. "Nepotřebujete ženu?" Odsekl jsem, že ne, a šel jsem po svých. Totiž chtěl jsem jít po svých. Chytila mě za rukáv. "Mám hlad," pravila. Teď jsem se na ni podíval líp. Skutečně vypadala tak, že  nejedla, nejen dnes, ale že se pořádně nenajedla už pěkně dlouho. Zmírnil jsem tón, a řekl, "Zvu vás na oběd." Udělala odmítavé gesto. "Mám malou dcerku. Když se já najím, nic tím nevyřeším. Potřebuji peníze." "Zvu vás na oběd," opakoval jsem už úplně přátelsky, "a potom něco vymyslíme."

V restauraci byla celá nesvá. Nebyla zvyklá se stravovat v pohostinských zařízeních, a tak se tam neuměla chovat. Ne že by se chovala nevhodně. Byla pouze nezkušená a neobratná. Vyzval jsem ji, aby si objednala cokoliv a v jakémkoliv množství, ale dala si jen polévku a nejlevnější hlavní jídlo. Byla stále jako na trní. Nepochybně myslela na svou dcerku, a na to, že ta takovou možnost nemá. Také nevěděla, co ode mě může čekat.

Cestou z restaurace jsme se zastavili v samoobsluze. Jelikož jsem předpokládal, že doma nic nemá, koupil jsem kávu, cukr, láhev vína a nějaké slané keksy. Ji jsem vyzval, aby si koupila, co má ráda. Spokojila se s malou sójovou tyčinkou.

Bydlela v maličkém jednopokojovém bytě. Byt byl skromně, ba až chudě vybavený, ale musím přiznat, že tam měla vzornou  čistotu a pořádek. Když jsem se jí zeptal, kde má dcerku, řekla, že u sestry na vesnici. Poněkud jsem zpozorněl. Není náhodou malá dcerka jen habaďurou na hejly, aby se probudil jejich soucit? "A sestra jí nedává jíst?" "Dává, ale chce, abych jí za jídlo a za všechnu ostatní péči platila. Už jí dlužím strašnou sumu."

Plyn jí zatím nevypli, tak uvařila kávu, a nachystala hořčičáky na víno. Z keksů si jen pro forma zobla, aby víc zůstalo pro tu malou. Po kávě a po usrknutí z vína jsem řekl, "Souložit s vámi nebudu. Ne, že bych byl úzkostlivě věrný manželce, ale nelíbíte se mi, a asi by se mi nepostavil. A i kdyby, při vaší podvyživenosti by vás to mohlo i zabít."

Trošičku ožila. "To jsem ráda. Mně se šoustání hnusí. Ale abychom se uživily, tak musím. Ale jak se vám odvděčím za ten oběd a za to pohoštění?"

Než jsem odpověděl na otázku, zeptal jsem se jí, jestli se jí to hnusilo i tehdy, když otěhotněla. "To bylo ze všeho nejhorší. Znásilnění. Ještě teď se třesu hrůzou a vztekem, když si na to vzpomenu."

"To je škoda," řekl jsem. "Když se sex provádí s láskou, nebo aspoň s náklonností, není na světě nic krásnějšího. Třeba vám život jednou dopřeje partnera, s nímž se vám to hnusit nebude."

Vrátil jsem se k položené otázce. "Mám jedno nesplněné přání. V mládí jsem měl jednu partnerku, která mě před sexem vyplácela po zadku. To byla krásná léta. Ale pak jsem se oženil, a manželka pro tento druh zábavy nemá pochopení." Na chvíli jsem se odmlčel, a potom dodal. "Ta má ostatně pochopení jen pro máloco."

"Takže, kdyby se vám nehnusilo i to ..."

Teď ožila ještě víc. "Měla jsem před časem zákazníka. Byl stejně milý, jako vy, taky nechtěl ode mě, abych s ním šou- ... souložila, a chtěl, abych ho vyplatila na holý zadek. Nic jsem tehdy neměla, ani zkušenosti, a tak jsem mu vyhověla rukou. Byl spokojen jen částečně, neboť když přišel podruhé, donesl mi darem rákosku a širokou plácačku. Potřetí už nepřišel. Dost mě to tehdy vzrušilo. Kdyby býval chtěl výměnu rolí, asi bych ani nebyla proti. Budete to taky chtít na holou."

Měla to být asi otázka, ale otazník jsem jaksi nepostřehl. Přesto jsem kývl na souhlas. 

Když jsem se svlékl, použila oba darem získané nástroje, a mezi nimi mě dlouho hladila rukou. Všechno dělala tak šikovně, že jsem zapochyboval, že to dělala teprve potřetí.

Po zaplacení za "službu" - mimochodem velmi levnou - jsem se zeptal, kolik dluží sestře. Ukázalo  se, že "strašná suma" je méně než polovina zákonem stanovené minimální mzdy. Takovou sumu jsem měl náhodou u sebe. Přidal jsem jí i  na stravu pro dítě i pro ni na další měsíc.

Na odchodu jsem jí řekl, že přijdu přesně za týden, a že bych byl rád, kdyby malou měla tehdy doma. Dala mi lehký polibek a zašeptala, "Jmenuju se Bedřiška."