Edita aneb Kamarádka rákoska

Hledal jsem něco v komoře, kde máme nářadí, a našel jsem tam dost nově vypadající ratanovou rákosku. Chvíli jsem si ji s podivem prohlížel, potom ale jsem šel po svých věcech, a na rákosku  zapomněl.
Vzpomněl jsem si na ni až večer, když jsme šli spát.
"Ráno jsem hledal něco v komoře, kde máme nářadí, a našel jsem tam dost nově vypadající ratanovou rákosku. Nač ji máme?", zeptal jsem se manželky Edity.
"Chceš si ji vyzkoušet?", otázala se místo odpovědi. Chtěl jsem říct, ´proč bych měl zkoušet nějakou pitomou rákosku?´, ale místo toho jsem řekl, "Třeba jo."
Editka odběhla, a když se vrátila s tím nástrojem, pocítil jsem podivné vzrušení. ´Asi jsem úchyl,´ pomyslel jsem si.
"Sundej si trenky!", pravila. ´Proč bych si měl sundávat trenky, ty ses asi zbláznila,´ chtěl jsem říct, ale místo toho jsem je sundal. Podivil jsem se, že i ona si sundala trenky. A všechno.
Když jsem si lehl na břicho, něco mě pod ním tlačilo.
Švihla mě příčně přes obě půlky. Když se dlouho nic nedělo, zeptal jsem se, "Na co čekáš?"
Švihla mě ještě asi desetkrát. Tlak pod břichem zesílil.
"Dobrý?", zeptala se. "Dobrý," řekl jsem po pravdě. Nějak jsem tomu začínal přicházet na chuť. "Ale ještě to není úplně ono." Pokračovala ve výprasku, a trochu přidávala na síle. Asi po třicítce se znovu zeptala, co já na to. Ještě bych býval snesl, ale jelikož jsem tušil, proč to všechno dělá, nechtěl jsem ji moc vysílit. "Dobrý!"
Překulila mě na záda. Když se utiskovaný penis dostal na svobodu, vyskočil jako čert ze škatulky. Ale moc dlouho na svobodě nepobyl. Najednou zmizel v něčem měkkém, teplém, vlhkém a voňavém.
"Už víš, na co ji máme?", otázala se Edita, a zalehla mě celým tělem. Spojili jsme se i jazyky.
Po hodné chvíli, když údu přestalo být  v teplé jeskyňce těsno, Edita ho pustila na svobodu, a pravila, "Teďka já!"
Klekla si do peřin, a vyšpulila prcku ke stropu. Nevěděl jsem, do jaké míry na to byla v předmanželském životě zvyklá, a jestli vůbec, tak jsem to dělal velmi opatrně. Když jsem na její bílé prdelce vyrobil asi deset růžových rovnoběžek, nepokojný sval pod mým břichem se znovu naplnil krví.
Během postkoitálního mazlení dlouho přes půlnoc Editka zašeptala. "Už ji máme víc, než rok. Netrpělivě jsem čekala, kdy ji objevíš. Jedna kolegyně v práci, Zora, už jsem ti o ní párkrát vyprávěla, mi - a vlastně nám všem v oddělení - poradila, že rákoska a láskyplné výprasky vůbec, mohou přinést kýžené oživení do skomírajícího manželského života."
Rákoska, které jsme dali něžné jméno ´zorka´, se na dlouhá léta stala naší dobrou kamarádkou.

Petra aneb Z Čech až na konec světa

Obchodní záležitosti mě vyhnaly na služební cestu do Portugalska. Kolega Viktor, který měl jet se mnou, se na poslední chvíli omluvil, prý ze zdravotních důvodů. Byl jsem poněkud nervózní, nejen proto, že budu muset sám udělat všechnu práci, na kterou jsme měli být dva, ale, a to hlavně, že tak dlouhá cesta je pro single řidiče  riskantní z bezpečnostního hlediska.

Proto jsem přivítal, že na mě u první pumpy za naším městem zamávala stopařka. Byla asi dvacetiletá, vysoká, dlouhonohá, kaštanově dlouhovlasá, hnědooká, štíhlá, ale nikoliv anorektická. Na sobě měla džínovou sukni, světlehnědý svetřík, sportovní obuv. Neměla žádné zavazadlo, ani kabelku. Trochu mě zamrzelo, že s takovým vybavením asi nejede moc daleko, a že za chvíli budu muset být zase sám. Když nastoupila do vozu, zacítil jsem, že je decentně navoněná.

Chvíli jsme jeli mlčky. Potom jsem si dodal odvahy, a zeptal se, kam má namířeno. Pravila, že nemá žádný přesný plán. Že se přizpůsobí tomu, kam jedu já. Že mi bude vděčná za každý kilometr. "Ale já jedu až do Portugalska," namítl jsem. Poněkud zrozpačitěla, ale po chvíli pravila, že čím dál, tím líp, a že jestli mi to nebude vadit, že pojede se mnou. Musel jsem ji ještě dlouho zpovídat, než z ní vylezlo, že utekla z domu. 

Na nejbližším exitu z dálnice jsem odbočil a přejel do protisměru. Zděsila se. "Co to děláte?" "Stopnu vám nějaké auto, a pošlu vás domů," zavrčel jsem, rozladěn kvůli zdržení z toho plynoucímu. Z očí jí vyhrkly slzy. "Prosím vás, nedělejte to, neposílejte mě zpátky." A zatímco jsem se soukal z auta, abych zastavil vhodný vůz se slušně vypadajícím řidičem, vyprávěla mi o poměrech u nich doma. Táta od nich už před pár roky odešel, vyštván panovačnou manželkou, jedoucí nejen v alkoholu, ale i v tvrdých drogách. Máma si narazila dvacetiletého milence, opiercingovaného a potetovaného kumpána z jedové chýše. Ten si osvojil matčino chování, pastorkyni nadával, ponižoval ji, šikanoval, bil, ohmatával a znásilňoval. "Prosím vás, neposílejte mě tam, já se tam už nechci vrátit."

"To je všechno hezké," odvětil jsem, už napůl zviklán, "ale jak mám vědět, že je pravda, co  mi tu povídáte, jak mám vědět, že nejste past, kterou na mě nalíčil některý z mých soků nebo konkurentů, jak mám vědět, že nejste provokatérka, jak mám vědět, že už není zalarmovaná policie, pátrající po únosu nezletilé..." V tomto místě mi skočila do řeči, "Nejsem nezletilá, a všechno, co jsem vám řekla, je čistočistá pravda." Chvíli zápasila s nepoddajným zipem na miniaturní kapsičce na vnitřní straně sukně, a vytáhla z ní občanku.

Vzal  jsem ji do ruky jen proto, abych se  neprozradil, že jsem narážku na její neplnoletost vystřelil jen tak od boku. Ale stihl jsem přečíst její jméno. Jmenuje se Petra, nevím čí.

Vrátil jsem jí občanku, a sebe jsem vrátil za volant. "Zasloužila byste na zadek," procedil jsem mezi zuby. Když jsme se vrátili do  pruhu směr Západ,  dala mi  sotva citelnou pusu na spánek. Zřejmě se jí ulevilo. Když jsme chvíli nato přejeli hranici do Evropy, aniž nás zastavil Interpol, ulevilo se i mně.

"Kdybyste se na mě přestal zlobit, tak jo," pravila po hodné chvíli. Já jsem mezitím měl myšlenky docela jinde. Když jsem viděl tu maličkou kapsičku na sukni, vsadil bych sto proti jedné, že nemá s sebou žádné peníze. Ledaže by je měla tam, kde je ženy vozily, když se žádné peníze vozit nesměly. Ale na to nevypadala. Ale ani za svět se jí na to nezeptám, říkal jsem si, ani za svět ji nebudu kádrovat, jak si to asi představovala, kdo ji asi tak bude živit a tak. Raději zaplatím mladé hezké holce dovolenou, než bych upadl v podezření, že jsem lakomec, skot, škrt, penny pincher, žid, chamtivec, hrabivec, Harpagon, strejda Skrblík, hamoun, škudlil, hamižník, držgrešle, hrtoun, hlad, krkoun, nebo škrťa. Zkrátka žgrľoš. Ne, v takové podezření bych upadl skutečně nerad. Takže, myšlenky jsem měl docela jinde, pročež mi nedošlo, o čem to ta dívka mluví.

"Co, jo?" zeptal jsem se. Maličko se začervenala. "No, že přijmu od vás ten výprask."

Zasmál jsem se. "Tak, za prvé, neměl jsem vůbec v úmyslu vám nějaký výprask opravdu dát. To bylo jen takové klišé, které vzkazuje někomu, že se chová nestandardně. Za druhé, nezlobím se na vás, ani jsem se nezlobil. A za třetí, po docela krátké úvaze jsem přišel na to, že byste si vlastně ani nezasloužila. Jestli je pravda, co jste mi povídala o vaší rodině, tak z takové rodiny bych utekl i já. Takže to klišé beru zpět" Malinko ožila. "Takže, vlastně, byste zasloužil na zadek i vy?"

Neřekl jsem na to nic, ale nasadila mi brouka do hlavy. Po několik dalších hodin, než jsme zastavili na oběd v jednom motorestu u dálnice, se mi v hlavě honily a ronily  příjemné vzpomínky na dlouhá, krásná, a  jen poměrně před nedávnem skončivší léta, kdy jsem laškoval s nahatými děvami, ba i zralými ženami a plácal je po zadcích, ať už rukou, nebo něčím, zatímco ony pištěly, ječely, výskaly, vyskakovaly, běhaly, kroutily se, uhýbaly, nadávaly mi, smály se, vyhrožovaly mi, utíkaly přede mnou, aby nakonec držely výprask na své buclaté obliny, tu mírnější, tu tvrdší, a při tom vzdychaly, vzlykaly, naříkaly,  libovaly si a škemraly o přídavek, nebyl-li výprask podle jejich představ. Některé z nich předstíraly, že jsem jim naplácal moc tvrdě, a domáhaly se odvety. A teď, najednou spadne z nebe holka krev a mlíko, která uvažuje o tom, že mi podrží, ba dokonce teoreticky i o tom, že mi to oplatí.

Ale ne, říkal jsem, je konec. Co bylo, bylo, terazky jsem ctihodný starší pán, majitel úspěšné obchodní firmy, nemůžu se zaplést s nějakou - ještě jsem se docela nedokázal zbavit té představy - provokatérkou, nastrčenou mrchou a zlatokopkou. 

Nocleh pro první den cesty jsem měl rezervovaný v jednom městečku v západním Švýcarsku, blízko francouzské hranice. Posledních sto kilometrů jsem trnul, jestli budou  mít nocleh i pro nerezervovanou Petru. Měli. Během skvělé večeře napětí, bylo-li jaké, povolilo. Petra vesele švitořila o všem možném, ale k poměrům ve své rodině se už nevrátila. Po večeři jsme zaskočili do přilehlého supermarketu, kde jsem jí koupil hedvábné pyžamo, dost drahou hygienicko-kosmetickou kazetu, a nákupní kabelu s  dámskou kabelkou s mnoha přihrádkami a elektronickým zámkem, umně integrovanou na vnitřní straně tašky, aby kosmetickou kazetu měla v čem nosit.

Ráno jsme dokonale osvěženi - Petra decentně našminkovaná čerstvě nabytou kosmetikou - vyrazili směrem k Atlantiku. Teď jsem začal švitořit pro změnu já. Zeptal jsem se Petry, jestli umí pracovat s počítačem. Vychrlila na mě jména několika desítek aplikací. Byly mezi nimi i oba programy, které ovládám já, a které mi bohatě stačí na cokoliv. O většině ostatních, které dívka jmenovala, jsem nikdy ani neslyšel. "Angličtina?", otázal jsem se lakonicky. Místo odpovědi začala s irským akcentem recitovat limericky Edwarda Leara. Sluchem rozeznám různé verze angličtiny, ale jazykem je napodobit neumím. Odpověděl jsem jí proto standardní harvardskou angličtinou. Nedokázala  skrýt potěšení nad svou intelektuální převahou. Místo toho, abych se zastyděl, mě zalil hřejivý pocit, že to s naší mládeží není až tak špatné, jak se občas dočítám na internetu a jinde.

Harvardskou angličtinou jsem ji pak v dopoledních hodinách seznámil s předmětem svého podnikání a s problematikou, kterou jedu vyřizovat z Čech až na konec světa. Petra kladla na správných místech správné otázky. Po obědě, stejně výtečném, jako včerejší večeře, který jsme si dali na průsmyku v Pyrenejích, ve výšce skoro 3000 m,  jsem ze zavazadlového prostoru vytáhl notebook a dal ho Petře, aby se seznámila s portugalskou agendou mou i Viktorovou.

Tím jsem jí na čas zavřel ústa, a sám jsem se věnoval vzrušujícímu snění o výskajících nahatých pompadůrkách s růžovými, červenými, nebo pruhovanými hýžděmi, a na šedou kůru mozkovou jsem si promítal filmy, jak to bylo s Violou, Alenou, Valjou, Klárou, Zdenou, Krystýnou, Inge, Danielou, Charlottou, Elou, Ethelou, Drahuší, Majdalénkou, Peggy, Petrou. Ne, s Petrou ne. S Petrou, proboha, ne. Musím se ovládnout, to není moje liga. To mi trochu pokazilo náladu.

To, že jsem včera hladce dostal pro Petru nocleh ve švýcarském motelu, mě uchlácholilo do té míry, že jsem věřil, že stejně dobře dopadnu i blízko portugalských hranic, kde jsem měl rezervovaný další nocleh. Ale chyba lávky! Druhý pokoj nebyl. Ukázalo se dokonce, že v tom penzionu byl k pronajmutí jen a pouze ten jeden pokoj. Takzvaný jednopokojový penzion.  Bylo už dost pozdě v noci, a v neznámém terénu by hledání náhradního ubytování bylo dost riskantní. A kromě toho by majiteli penzionu bylo třeba zaplatit penále za nedodržení smlouvy. Petra bude muset spát se mnou.

Když jsem ji o tom informoval, trochu zbledla. Ale rychle se znormalizovala. "No, a co! Když to nebude vadit vám, já problémy dělat nebudu. Ostatně, nejsem v takovém postavení, abych si mohla klást podmínky." Poprvé bez obalu naznačila, že je bez peněz.

Pokoj byl nicméně pěkně zařízený, postel široká, manželská, ale se společnou přikrývkou, jak je na Západě obvyklé.

Z koupelny se vrátila nahá. "Teď je vhodný čas na ten slíbený výprask!", pravila. Byla to oznamovací věta, která nesnesla žádnou námitku. Došlo k tomu, po čem jsem toužil, čeho jsem se bál, čemu jsem se chtěl vyhnout,  a čeho jsem se chtěl vyvarovat. Ještě chvíli jsem se bránil, ještě chvíli jsem odolával, kroutil se, vymlouval, strašil a licitoval, ale nakonec mi ležela na klíně, s chvějícími se hýžděmi pokrytými husí kůží. Chvíli jsem ty bělostné polokoule hladil, a pak jsem se pustil do jejich vyplácení, dokud nebyly místo husí kůží stejnoměrně pokryté rudými otisky mé dlaně, přesněji řečeno mých dlaní. Petra celou dobu křičela a vzdychala rozkoší. Když měla dost ona, i mé dlaně, postavila se a oběma rukama se držela za hýždě.

Až teď jsem si ji mohl pořádně prohlídnout. Měla úzký pás, ale široké boky, bledou pokožku, drobnější, ale pevná prsa (ach, jak rád bych vyzkoušel, zda jsou opravdu tak pevná, jak vypadají!). Nevyholený klín, ale zdálo se, že teprve dost nedávno začal zarůstat blonďatými chloupky.

Pak si dala ruce v bok a pravila, "Jsem panna". "Proč mi to říkáš?" Připadlo mi nenormální vykat někomu, kdo  jen před malou chvílí ležel nahý na mých kolenou a držel několik set dopadů mých dlaní. "Abyste byl na mě hodnej," odvětila.

Zasmál jsem se. "Za prvé, nemám v úmyslu se s tebou milovat. Ani teď, ani nikdy v budoucnosti. Chápeš? A za druhé, jaká panna? Říkala jsi, že tě tvůj macoch znásilňoval." Teď se zasmála ona. "Já někdy lžu, víte. Ne moc, jen docela málo. Řekněme, že si přizpůsobuji pravdu. CHTĚL mě znásilnit, to ano, určitě mě chtěl znásilnit. Ale já jsem ho kopla,  však víte, kam. Šel se vyplakat k máti. Ta na mě přiletěla s kovovou tyčí od záclon. Ale neodvážila se. Byla jsem v takové ráži, že bych byla kopla i ji. Uznáte, že v takové ´rodině´ jsem nemohla zůstat." To jsem ochotně uznal.
Přisedla si ke mně a vrátila se k původnímu tématu. "Nelíbím se ti?", i ona přešla k tykání, a uchopila mě za stojící úd. Neúspěšně jsem se pokusil jí vysmeknout. "Líbíš se mi," pravil jsem. "Líbíš se mi moc. Líbíš se mi tak proklatě moc, že ti nechci pokazit život tím, že se s tebou vyspím. Nejsem pro tebe vhodný partner. Ty máš  na to, aby sis našla někoho vhodnějšího. Zdá se, že jsi chytrá žena, a věřím, že se při jeho výběru nezmýlíš." Pustila můj penis, ale jen proto, aby odtáhla gumičku mých slipů a strčila pod ni  ruku. "Teď se mo-mož-ná bu-bu-deš na mně chví-li zlo-zlo-bit, a-le jsem si jist, že mi jed-nou po-po-po-dě-ku-ješ ááááááááááááááááá."

Na první štaci v severním Portugalsku jsem měl dva klienty. Toho důležitějšího jsem si vzal na starost sám, druhého jsem svěřil Petře. Byl jsem trošku nervózní. Petra je šikovná, pohotová a flexibilní, ale přece jen - je to začátečnice.

Po celodenním odloučení jsme se sešli u večeře. Petra zářila štěstím a pýchou. Portugalský klient neuměl anglicky, a na jednání s námi si sjednal tlumočníka. Ani ten však neuměl moc dobře anglicky, a Petra ho musela několikrát okřiknout, že šéfova slova tlumočí lajdácky. Lámanou španělštinou si u klienta upřesňovala, jak to vlastně myslel. Nakonec vyjednala kontrakt nejen výhodnější, než se kdy podařilo vyjednat hypochodrickému  Viktorovi (až se vrátíme domů, asi ho učiním nezaměstnaným), ale dokonce výhodnější, než jsem u důležitějšího zákazníka vyjednal já (maně mě napadlo, kdo asi jednou učiní nezaměstnaným mě). Petra mě objala kolem krku, přišmajchlovala se ke mně a pravila, "Už tě nebudu svádět, myslím, že jsi měl pravdu. Ale za ten kontrakt bych si takový pěkný výprask, jako včera, zasloužila, co myslíš?"

Cestou nazpět do hotýlku jsem se smrtelně prohřešil proti ekologickým zákonům EU, a ulomil z jednoho keře v parku pěkný krátký prut.

Tentokrát jsem si ji nepoložil na klín. Lehla si na postel, a pod bříško jsem jí podložil všechny polštáře, které jsem v pokoji našel. Výprask prutem už není takové neškodné hlazení, jako rukou. Petřička křičela nejen rozkoší, ale i bolestí, ale nechtěla ani slyšet, když jsem navrhoval, že bych třeba přestal. Když bylo po výprasku, postěžovala si, že jsem surovec, ale že takhle by si to právě představovala. Pocity při tvrdém výprasku jsou nepříjemné, ale zato potom je to mnohem příjemnější, než při amatérském výprasku pro srandu králíkům. Asi bude chtít něco takového i někdy příště. Zamrazilo mě, že bude nějaké příště. Její ruka zase skončila pod mou gumičkou.

Další den jsme byli v Portu. Zde jsem měl klienta jen jednoho. Vyřídil jsem ho sám. Petra měla dnes volno. Za včerejší skvělý kontrakt  si zasloužila nejen výprask, který mě nic nestál, kromě pár minut strachu, že mě načapá nějaký euro-eko-komisař, jak vandalizuji městskou zeleň. Zaslouží si i nějakou reálnou prémii. Půjčil jsem jí kreditku, a poslal ji do města. Zachovala se jako rozumná hospodářka. Kromě oběda v nikoliv prvotřídní restauraci si pro sebe koupila jen měkké suvenýrové kožené botičky na doma, na horní straně vyšívané pestrobarevnou vlnou. Doma bychom řekli asi ´bačkory´.  Pro mě koupila malinkatou keramickou, realisticky vyvedenou figurku  nahaté Portugalky s velkým zadkem a s ještě větším rybářským kloboukem. Prý jako talisman. Získala si u mě další bod.

Posledního klienta jsem měl až daleko na jihu, takřka na dohled od Afriky. Ke klientovi jsme jeli spolu. Jednání jsem začal já, ale po dvou, po třech větách mi Petra skočila do řeči, a až do konce jednání mě k ní už nepustila. Poprvé jsem ji viděl při práci, a musím konstatovat, že neudělala jedinou chybu. Kontrakt vyjednala takový, že i když se letos už nic dalšího nenaskytne, budeme mít celý rok z čeho žít (že bych už uvažoval v pojmech ´ty a já´?).

Hotel v posledním portugalském městě byl přímo u moře. Po dobře provedené práci jsme si dopřáli celé odpoledne na pláži. Po setmění jsme dováděli ve vodě bez šatů. Zcela spontánně došlo i k výprasku. Všude kolem rostly spousty bujného rostlinstva, které se sotva dalo klasifikovat jako městská zeleň. Petra si tentokrát klekla do písku a vystrčila zadek na Ameriku.

Po výprasku jsme ještě lenošili na pláži. Petra vyrukovala s malou inventurou. Dostala ode mě tři výprasky. Jeden rukou, přehnutá přes koleno, druhý prutem vleže na bříšku, třetí několika pruty na pláži.  Každý byl jiný, a každý jinak chutnal. A všechny krásné. "Přiznej se, že jsi to už někdy dělal!" Měl jsem za sebou úspěšnou obchodní cestu, zdálo se, že jsem bez vlastního přičinění získal schopnou asistentku, byl jsem dobře najedený, včetně několika sklenic výtečného vína, a tudíž dobře naladěný. Za těchto okolností mi připadlo přirozené, že poněkud odkryji svou, dosud nikdy neodkrytou Pandořinu skřínku. "Ano, máš pravdu," řekl jsem. "V mládí jsem hojně mrskal ženy a dívky, většinou po holém zadku, a většinou na jejich vlastní přání a k naší vzájemné potěše. Neznám na světě nic krásnějšího, než nahý ženský zadek," dodal jsem zasněně, a na chvíli se odmlčel. Pak  jsem jí vyprávěl, jak jsem vymrskal Magdu, co se mi prdelkou otírala o poklopec, když jsem jí masíroval krční obratel, Marcelu, co nemohla pochopit integrály a derivace, Danielu, co si přišla postěžovat, že ji seřezal její muž, tajnou policistku Inge, která mě politicky vydírala, pannu Violu, co se styděla za své panenství, uklízečku Doru, co mě chodila šmírovat do sprchy, Barboru, co byla zvědavá, jak výprasky účinkují na zdraví, účetní Sylvii, co nenáviděla politickou korektnost, Vlastu, co prohrála sázku, Ljubu, co tvrdila, že je masochistka, ale nechtěla si stáhnout kalhotky, Pavlu, co v mládí utrpěla psychické trauma, Janu, co trpěla pocitem viny, že svedla mnoho ženatých mužů, Vendulu, kterou jsem si našel na inzerát, Gitu, která si našla na inzerát mě, Ildikó, která souložení považovala za hřích, ale výprask na holou ne. Jak jsem naopak dostal výprask od vychovatelky Berty, která mě přistihla při onanii, od učitelky Anny, že jsem kryl lumpárny své  spolužačky, do které jsem byl platonicky zamilován, od studentky Šury za to,  že jsem jí koukal na kozy, od zdravotní sestřičky Emilky, kterou jsem plácl po zadku, když mi píchala injekci, od Julči za to, že nemám milou, od Lýdie za to, že mě načapala s milou, od Dáši, která od dětství toužila vyplácet nahé kluky, od Markéty za to, že se mi nepostavil, od Marie za to, že se mi postavil neslušně často, od Terezy za to, že mě přistihla při sledování pornovidea, od Vilmy jen tak, protože ji bavilo vyplácet a nechat se vyplácet, od manželky velmi tvrdé velikonoční výprasky za všechny mé hříchy, které jen tušila, od nezletilé Petry, která utekla od rodičů a já po ní chtěl, aby se vrátila... 

Petra se zájmem sledovala mé vyprávění. Občas se usmála, občas se zasmála, vyprávění přerušovala výkřiky ´no toto!´, nebo ´to byla ale mrcha, té bych nařezala i já´, ale když jsem vzpomenul tu poslední z děv, vybuchla v bouřlivý smích. "To je sprostá pomluva," pravila, "od Petry jsi nedostal, zatím ještě jsi od Petry nedostal. Ale to se dá snadno napravit. Lež a pomlouvání, to jsou těžké přestupky, ne-li zločiny, neboť ten kdo lže, ten i krade, a možná i vraždí." Odběhla do křoví na okraji pláže, a vrátila se se dvěma pruty. Otrhala z nich listí, překulila mě na břicho, a už zpracovávala můj zadek, stehna, lýtka, ba i chodidla.  

Od dětství jsem si zakládal na tom, že umím snášet bolest. Nikdy jsem nekřičel ani neplakal, když jsem dostával početné, někdy dost ostré výprasky od matky, od učitelek, vedoucích v Pionýru a kamarádek tamtéž, od masérek, od manželky a  od početných spankingových kamarádek. Ruská masérka Rima mi dokonce jednou řekla, že třicet let mrská nahé muže, ale že já jsem  první, který při výprasku, ani při velmi tvrdém, nekřičí,  nenaříká a nebedáká. Prý jsem ´tichý pacient´. Ale výprask od Petry na noční portugalské pláži byl v mé dlouhé kariéře jeden z nejostřejších. Ani teď jsem sice nekřičel a nevzlykal, ale moc k tomu nechybělo. Počůral jsem se do písku.

Když mi Petra dovolila obrátit se na záda, chvíli jsem ležel jen tak, neschopen slova a pohybu. Ale po půlhodině akutní bolest začala odeznívat, a mně začalo být nádherně. Ještě se mi sice točila hlava, ale to bylo spíš příjemné. Něco jako droga. V té chvíli jsem zalitoval, že jsem Petře dal slib celibátu.

Na druhý den jsme se vypravili přes východní Španělsko a severní Itálii zpět domů. Jak jsme blížili do Čech, Petra začala být nervózní, kde bude bydlet, co bude dělat. Ke své ´rodině´ se nemínila vrátit, a jinou rezervu neměla. S přibývající nervozitou se stávala zamlklejší. Kde byla ta stará Petra z před několika dní, kde byl její zvonivý smích?

Zastavil jsem u prvního hypermarketu na českém území, a koupil jsem skládací lůžko, přikrývku a polštář. Když jsme vyrazili na další cestu, Petra se mě zeptala, k čemu mi ty věci budou. "Než něco seženeme, budeš bydlet u mě v kanceláři." Vrhla se mi kolem krku, že jsme málem skončili v pangejtu.

V kanceláři jsem jí pomohl lůžko nainstalovat, a než jsem odjel k manželce a skoro dospělým dětem, dal jsem jí zálohu na první plat.

Milena aneb Milenka 11

Po patnácti letech manželství se mnou manželka přestala spát. Ne, že by předtím se mnou spala nějak moc intenzivně, ale teď přestala docela. Zpočátku si vymýšlela výmluvy, je moc zima, je moc teplo, má migrénu. Později na výmluvy rezignovala. Řekla jsem ne, tak ne. Nějakou dobu jsem se trápil a chřadl, odkázán na masturbaci, která sice znamená momentální úlevu, ale plnokrevný sexuální vztah nenahradí. Po dalších pěti-šesti letech, když se situace nezlepšovala,  jsem se rozhodl, že podlehnu svodům některé ze svých početných kolegyň, které se kolem mě v práci točily, a dost nepokrytě naznačovaly, že by nejspíš řekly ano, kdybych se konečně k něčemu rozkejval. Nedokázal jsem se ale rozhodnout pro žádnou z nich. Všechny byly svým způsobem zajímavé, každá trochu jinak. Ponechal jsem to na náhodu: která první přijde, bude první mlít.

První přišla čtyřicátnice, zhruba moje vrstevnice, nosící jméno pro můj účel jako stvořené - Milena. Zavolala mě, abych jí pomohl odstranit nějaký problém s počítačem. Když jsem jí ukazoval něco na monitoru, nakláněla se nade mnou, a - nikoliv poprvé - se prsníkem třela o mé rameno. Sáhl jsem jí pod sukni a pomalu stoupal vzhůru po vnitřní straně stehna. Nic nenamítala, dokud jsem se nedotkl dna kalhotek. Tehdy nohy sevřela, vlepila mi pusu, a zašeptala "Dnes ne!" Nepátral jsem po příčině. Dodělal jsem práci, kvůli které mě zavolala, a v míru jsme se rozešli.

Přišla asi za týden, těsně po pracovní době. "Pamatuješ si, jaks mě tehdy hladil po stehně?" Když jsem přisvědčil, pravila, "Tak jestli chceš, dnes můžeš." Zamkl jsem dveře a posadil si ji na klín. Začal jsem jako minule. Položil jsem ruku na její pravé koleno, a po vnitřní straně stehna jsem pomalu šplhal vzhůru. Ale tam, co měly být kalhotky, nebylo nic. Ještě jsem zkontroloval jednu stranu a pak druhou, jestli nejsou zařezané  v žlábku. Ale nic. Milenka byla naostro.

Trochu jsem se mazlil s jejími vlhkými chloupky a tuhnoucím klitorisem. Milena toho moc nevydržela. Zřejmě i ona měla za sebou dlouhý celibát. Skoro jako já. Přitiskla se ke mně celým tělem. "Pojď! Už prosím tě pojď! Nemusíš si brát ochranu. Jsem neplodná. Hlavně už pojď!" Shodila sukni, ze mě strhala kalhoty a narychlo jsme se v sedě pomilovali. Nebylo to nic moc, ale napoprvé jsem ani víc nečekal. Zůstala mi sedět na klíně, líbala mě a hladila zalepený penis. "Jsem dvacet let vdaná, mám hodného muže, ale už mnoho let se mnou nespí. Asi má milenku, a já se mu nedivím."

Oběma se nám to líbilo, a tak jsme se dohodli, že navážeme vztah, jak se teď politicky korektně říká sexuálnímu poměru. Jenže - jak je to v tom starém přísloví - když je kde, není s kým, a když je s kým, není kde. V práci, jako poprvé, to bylo riskantní. Může přijít uklízečka, a může se divit, že se do zámku nedá strčit klíč. V přírodě je to riskantní zase z jiných důvodů, a kromě toho - byla zima a mráz. Vzpomněl jsem si na jeden levný hotýlek za městem, kde se na nic moc neptají. Jenže - byla zima a mráz, a hotýlek měl kvůli nedostatečné klientele zavřeno. (Nevzpomínám si, že by v létě byla klientela o mnoho větší.) Ze zoufalství jsme se milovali v autě. Ale to je nejen riskantní, ale navíc nepohodlné.

Když moje manželka odjela na tři týdny do lázní, byl náš problém na čas vyřešen. Začal jsem zvát Milenu k sobě domů. Využívali jsme získané svobody a milovali jsme se každý den. Byla to nádhera. Něco takového jsem zažil naposledy ještě za svobodna. Na devátý den, když jsme blaženě odpočívali po milování a něžně se mazlili pod dekou, najednou jak vítr vtrhla do bytu manželka. Nějaký iniciativní soused, nebo spíš sousedka - jsme národem iniciativních udavačů - si všimla, že denně, vždy ve stejnou dobu, ke mně chodí nějaká žena. Takže manželka šla najisto, a donesla si s sebou ratanovou rákosku. Za neustálého hlasitého povykování z nás strhla přikrývku, a pustila se nejdřív do Mileny. Ta, aby si chránila obličej a prsa, se otočila na břicho a vystrčila zadek. Já, když jsem se pokusil Milenu bránit, jsem dostal rákoskou vší silou na obličej. Zásah dostalo i levé oko. Asi hodinu jsem na něj neviděl.

Se zadkem samé jelito manželka vyhodila Milenu z bytu. Projevila ještě jakous takous ohleduplnost: hodila za ní šaty a kabelku, aby nemusela jít přes půl města nahá.

Potom se pustila do mě. Abych zase nedostal přes obličej, následoval jsem Milenin příklad a otočil se na břicho. Rákoska teď zpracovávala můj zadek a stehna. Cítil jsem jistou vinu, a proto jsem se nebránil. Výprask to byl pekelný, a přece to nic nebylo proti té ráně přes tvář. Myslel jsem si, že tím tvrdým výpraskem bude věc vyřešena a vina, byla-li jaká, vykoupena.

To jsem se ale mýlil. Po výprasku následoval projev plný slov začínajících na k. a na p. Slibovala, že se postará, aby ji  vyhodili z práce, zavřeli do vězení za prostituci, příživnictví a šíření pohlavních nemocí, a do blázince za paranoiu. Do krve jsme se hádali až do rána. Srdce mi bušilo jak zvon a byl jsem blízko infarktu. Řekl jsem jí "No a co? Ty se mnou už léta nespíš, a tělo to žádá, tělo to potřebuje." Až teď trochu zkrotla.

Do práce jsem šel až za pár dní, když se mi trochu zahojila tvář. Ze všeho nejdřív jsem se omluvil Mileně a prosil ji o odpuštění, že jsem ji uvedl do takové situace. "Náhodou," řekla, "nebylo to tak zlé. Docela se mi to líbilo. Nejhorší na tom bylo, že jsem dostala od ženy. Raději bych byla, kdyby to byl chlap." Potom dodala, "Nejraděj ty!" a něžně se ke mně přivinula.

Žena se mi neomluvila. Ani teď, ani nikdy potom. Ale jakési zpytování svědomí u ní proběhlo. Asi po dvou týdnech v noci našmátrala gumičku mého pyžama a rukou zajela pod ní. Po paměti našla penis a pevně ho stiskla. A když ztvrdl, dost surově ho vyhonila do kalhot. Nedalo jí to velkou námahu, protože od aféry s Milenou jsem byl bez sexu. To všechno beze slov. Jejích ani mých.

Pár dní na to jsem nenašel pyžamo, když jsem šel spát. Nechtěl jsem rozsvícet světlo a hledat ve skříni, a tak jsem šel spát nahý. Bylo  léto a oblečení nebylo nutné. Opět se objevila její ruka v mém rozkroku. Tentokrát ale, když byl úd schopen provozu, nasedla na něj a pomilovala mě. Opět beze slov. A bez něžností. A po mnoha letech poprvé bez kondomu. Po dvou měsících se náš sexuální život normalizoval na úroveň krátce po svatbě. Už jsme spolu normálně mluvili a milovali se asi pětkrát za měsíc, s něžnostmi i s předehrou. Ale vždycky jen z její inciativy. O Mileně už nepadlo ani slovo. Ani o k., ani o p.

Byl jsem to já, kdo o ní začal řeč. "Pamatuješ si tu noc, co jsi vyhodila Milenu?" zeptal jsem se. "To víš, že pamatuji." odvětila. "Ještě s ní spíš?" otázala se bez hořkosti. "Jo." přiznal jsem stejně civilně. "Jo, ale zřídka. Ale víš, proč se  ptám? Máme ještě tu rákosku, kterou jsi tehdy na nás použila?" Ožila. "Máme. Proč tě to zajímá?" "Tenkrát mě to docela vzrušilo. Kdyby to nebylo s takovou zlobou a nenávistí, tak bych přivítal občasné opakování." "Aby ta rákoska neležela ladem," dodal jsem.

Neřekla nic, ale když jsem příští den v noci přišel z koupelny a chtěl si obléct pyžamo, vyzvala mě, abych se neoblékal. V ruce držela rákosku. Už jen ten pohled způsobil, že se mi trošičku postavil. Klekl jsem si na postel a zaujal polohu číhající kočky. Přejela mi rákoskou po páteři od hlavy až po žlábek mezi hýžděmi. Opatrně zapíchla její konec do konečníku, a pak postupovala níž, a nadzdvihla visící varlata. Potom se vrátila k hýždím. Zlehka po nich sem a tam přejížděla horní třetinou rákosky. Už jen tato neškodná a bezbolestná procedura stačila na to, abych byl nesnesitelně vzrušený. Jakoby toto nestačilo, přidala k tomu ještě řeči. "Víš, co tě čeká? Dostaneš na prdel." S výjimkou aféry s milenkou Milenkou manželka nikdy nemluvila sprostě. To, že s tím teď začala, působilo jako další afrodisiakum. Toužil jsem buď po souloži, nebo po pořádném výprasku. Ale ona mě mučila dál. "Na holou prdel. Abys věděl, zač je toho loket. Abys věděl, nač to přijde šoustat s kurvou." Věděl jsem, že nehodlá oživit už zastydlý skandál. Že mě chce pouze týrat. Zase začala velmi jemně přejíždět rákoskou po zádech a po zadku, a teď k tomu použila i druhou ruku. Lechtala mě v análu a na koulích, a tahala mě za chlupy na nich. Minuty byly nekonečné.

Když konečně přistoupila k výprasku, ulevilo se mi. Už jsem věděl, zač je toho loket. Dostal jsem tolik, co poprvé, ale tentokrát mi to nějak nevadilo. Spíš naopak. A soulož, která spontánně následovala, přesněji řečeno soulože, patřily k tomu nejlepšímu, co jsem v tého oblasti zažil.

Když jsme v objetí odpočívali, příjemně unaveni, pustila se do řeči. "Neboj se, nemíním zase začít. Ale musela jsem se vyhecovat, abych tě mohla seřezat tak, jak se ti to líbí. Mně Milena nevadí. Už nevadí. Vím, že to byla ve značné míře moje vina, žes musel hledat jinde. Ani teď nejsem schopná tě uspokojit, jak to potřebuješ a jak si zasloužíš. Takže klidně s ní spi dál. Případně ji někdy můžeš pozvat k nám. Něco jsem si o ní mezitím zjistila. Nejen, že není paranoidní a nakažená, ale je inteligentní a milá. Jistě si s ní budu mít o čem povídat." Nadlouho se odmlčela a něžně mě hladila po vymrskaném zadku. Potom dodala, "A můžeme si udělat rákoskové turné ve třech."

Paměti spankerské rodiny 1 aneb První láska 73

Paměti spankerské rodiny

1. 

Krystýna  První láska

Jmenuji se Krystýna, a je mi už přes šedesát. Vyrůstala jsem tedy v nechvalně známých padesátých letech, a navíc na vesnici. Tatínek byl soukromě hospodařící rolník, čili, jak se v té době říkalo, kulak. Jako maloburžoazní živel nesměl nikoho zaměstnávat, a tak byl na celé, poměrně dost velké hospodářství sám. Na rozdíl od svého otce, děda a ostatních předků po meči. Maminka mu moc nepomohla, protože měla na starosti dům, zahradu a mě, která jsem se, co do práce a starostí, domu a zahradě plně vyrovnala. Byla jsem totiž čertovo kvítko. Na mou výchovu byla máma sama. Naši se kvůli ní často hádali. Děvče roste jak dříví v lese, já už na ni nestačím, a ty se nestaráš, co z ní jen bude. Otec se bránil tím, že má jednak moc práce, a jednak velkou sílu, a kdyby mě začal "vychovávat", nejspíš by mě zabil. A on nemá nejmenší zájem dostat se do kriminálu. Stejně tam jednou nohou neustále je, protože neplní, nebo pozdě plní předepsané dodávky.

Takže máma byla na výchovu sama, a já čertovo kvítko. Nepomáhalo kázání, nepomáhalo přesvědčování, nepomáhaly domluvy, ani jiné makarenkovské metody. Co jiné zůstávalo, než bití. Výprasky byly u nás na denním pořádku. Vařečkou, páskem, v pozdějším věku rákoskou. Párkrát gumovou hadicí. Měla jsem k výpraskům ambivalentní vztah. Když jsem dostávala,  nesnášela jsem je. Řvala jsem, ječela, uhýbala, vytrhávala matce nástroj z ruky, prala se s ní, škrábala, nadávala. Za nadávání jsem si obvykle vysloužila přídavek. Ale to mi nebránilo, abych večer, před usnutím, už od raného dětství, nesnila o tom, jak od kluka nebo kluků z naší školky nebo školy dostávám na holou, a mu nebo jim to občas oplácím. Dokonce i v nízkém věku mě to příjemně vzrušovalo, a hladila jsem se pod noční košilkou. A když máma jednou měsíčně odjela do nedalekého, lépe zásobovaného městečka na větší nákup, svlékala jsem se donaha, ze skříně brala rákosku a před zrcadlem se s ní mrskala po zadku. Nebylo to, jak jsem si to vysnila, ale jisté vzrušení to přinášelo.

V deváté třídě, to už mi bylo víc než patnáct, jsem o přestávce vyprávěla spolužačce Aleně, "jak zasraní komouši neustále zvyšují tátovi dodávky, a že je už vůbec nedokáže plnit." Zaslechl to jeden učitel, a prostřednictvím mé žákovské knížky si pozval mámu do školy. Že nemá cenu volat otce, to mu bylo jasné.

Ukázalo se, že nevadilo slovo "zasraní", jako spíš "komouši". Učitel matce řekl, že máme štěstí, že to slyšel on a ne někdo jiný. A že on to rozhodně rozmazávat nemíní, zvláště ne teď, kdy se rozhoduje o středoškolském studiu, ale že by mi matka měla v zájmu nás všech domluvit, a postarat se, aby se to už neopakovalo.

Když se máma vrátila ze školy a pověděla mi, co se dozvěděla, poslala mě do stodoly, že se mám připravit na výprask.

Výprasky se u nás odehrávaly s křikem, ale bez rituálů. Když mě máti řezala, tak při tom řečnila, děláš nám ostudu, máš všechno, co se  ti zaráčí, nic od tebe nechceme, jen aby ses chovala jako člověk, nedáš si říct, když s tebou jednáme po dobrém, jak si to vůbec představuješ, co z tebe vyroste, ale já to z tebe vytluču, a jestli ještě jednou, tak si mě nepřej. Ale žádné podávání nástroje, žádné počítání ran, žádné děkování po každém úderu, žádné ponižování, žádné skloňování do třetího a čtvrtého pokolení, jak se o tom píše v hloupých spankingových povídkách, které mi teď ve stáří dávají číst mé dcery. Nic takového. Seřezala mě, co se do mě vešlo, ale tím to končilo. Po výprasku jsme zase byly milující matka a milovaná dcera. Ale teď se to změnilo. Výprask, který mě čekal, bude asi něčím výjimečný. Vždycky jsem byla bita v kuchyni, nebo v síni, a to hned, jak se provalil některý z mých průšvihů. Bez odkladu. A teď najednou "připrav se". Co tím myslí? Nikdy se žádné přípravy nekonaly. Všechno se dělo spontánně a živelně. Trest byl v korelaci se zločinem. A proč do stodoly?

Pochopila jsem to tak, že tentokrát to bude na holou. Svlékla jsem se donaha, a celá rozechvělá čekala, co bude. Za chvíli přišla máma se dvěma pruty. Trochu se zarazila, když mě viděla nahou. Původně zřejmě vůbec neměla v úmyslu mě bít na holé tělo. Ale rozhodně se ani nemínila se mnou nějak handrkovat. Začala mě mrskat po hýždích, a nepřestala, dokud se jí oba pruty nezlomily. Řvala jsem jak pominutá, ke konci jsem se počůrala, ale tentokrát jsem se nebránila. Jen jsem se prohýbala jako luk a občas se chytila rukama za bolavé půlky. Ale hned jsem se zas pouštěla, protože bití po rukou bylo ještě horší. Jak jsem se tak mlela, maminka se občas netrefila, a nejedna rána skončila na zádech nebo na stehnech. Když bylo po výprasku, matka odešla beze slova. I to bylo novum. Jinak mě vždycky trochu pohladila, polaskala, usmála se, objala. Abych viděla, že mě nebije z nenávisti, ale pro mé dobro. Teď nic.

Bolelo to jako čert, ale když výprask skončil, trochu se mi ulevilo. Nejen fyzicky. Zadek jsem sice měla v jednom ohni, ale to bylo docela příjemné. Uvědomila jsem si, že takhle nějak jsem si to představovala při tom snění před spaním. Během výprasku nesnesitelná bolest, po něm úleva a blahodárné teplo rozlévající se v oblasti pánve. Když jsem se vrátila do kuchyně, objala jsem matku a políbila ji. Trochu roztála a věnovala mi smutný úsměv. Slova už nebyla potřebná.

Na druhý den jsem měla ve škole tělocvik. Bývalo zvykem, že žáci, kteří předcházejícího dne doma absolvovali výprask, se z tělocviku omluvili. Učitelé pro to měli pochopení. Na venkově byly tělesné tresty běžné, a slušní učitelé neměli  zájem vystavovat žáky kromě bití ještě i ponižování. Já se ale z hodiny tělesné výchovy tentokrát neomluvila. Nevím už, co mě k tomu vedlo, ale nejspíš jsem chtěla, aby učitel, který si matku pozval, viděl, že mi opravdu "domluvila".

Neuvědomila jsem si ale, že kromě učitele, má jelita uvidí i spolužáci.

Nebyla jsem škaredá, ale ke kráse jsem měla daleko. Kromě toho jsem byla poněkud tlustší, než je zdrávo. Kluci o mě tedy neměli valný zájem. To mě trochu trápilo. V tomto věku už měly skoro všechny holky nějakého ctitele. Ale teď jelita na prdelce způsobila, že jsem se najednou stala středem pozornosti. Považovali mě za hrdinku nejen proto, že jsem snesla tvrdý výprask, ale - a to hlavně - proto, že jsem se nestyděla k němu přiznat. Spolužáci se  kupodivu zachovali na úrovni. Kluci s účastí chodili kolem mě, utěšovali chápavými slovy, někteří mě po jelitech pohladili, jeden nebo dva mě něžně poplácali. Všichni se usmívali, aniž by se vysmívali. Dokonce i holky si odpustily obvyklé vyrývání, Alena mě se spikleneckým mrknutím políbila na tvář. Jen Ludva, čistý jedničkář s hnusnou povahou, se tvářil jako že "dobře ti tak". Ale i on se zdržel obvykle jedovatého komentáře.

Po tělocviku, když už jsem byla oblečená, se ke mně připlichtil jistý Matěj, a zašeptal, že by si chtěl můj zadek prohlídnout zblízka. Matěj se mi docela líbil, a někdy figuroval v mých romantických snech. Občas jsem si říkala, že bych se nezlobila, kdyby se mi dvořil. Nechtěla jsem si k němu zabouchnout vrátka tím, že bych teď odmítla.  Tak jsem řekla, že jo, ať k večeru přijde za naši zahradu, kde táta před lety vysadil něco mezi živým plotem a větrolamem.

Když jsem se večer protáhla křovím, Matěj tam už čekal. Kuráž mu nějak došla, a on dlouho rozpačitě mlčel. Musela jsem mu  vyjít na pomoc. "Chtěl jsi vidět ten zadek, ne?" Celý se chvěl a nebyl schopen slova. Jen přikývl. Ohryzek mu nervózně poskakoval nahoru a dolů. Otočila jsem se k němu zády, stáhla si kalhotky a vyhrnula sukni. Matěj si dřepl a zblízka si prohlížel to pestře pruhované pozadí. Když se vynadíval, konečně se rozhovořil. Povídal, jak se mnou cítí, a že mi přeje, aby mě to brzy přestalo bolet. Odsekla jsem, že není proč mě litovat. Zasloužila jsem si, tak jsem to schytala. No a co. Nebylo to nic strašného, zalhala jsem. "Copak ty nedostáváš výprasky?" zeptala jsem se. "Dostávám, ale u kluků je to něco jiného. My jsme na to zvyklí." "Jak víš, že já zvyklá nejsem?" zasmála jsem se. Získala jsem u něj další bod. To mu dodalo odvahy, a požádal mě, jestli mě může po tom zadku plácnout. "Můžeš, ale jen jednou." Plácl mě čtyřikrát, ale tak jemně, že jsem nic necítila. "Na co čekáš?" řekla jsem mu. "Pokračuj! A trochu přitlač." Znovu jsem si vyhrnula sukni a trochu se předklonila. Matěj mě plácal po hýždích, co mu síly stačily. Skoro mi bylo líto, že musím jít k večeři.

Na druhý den Matěj  ke mně přistoupil, a pošeptal mi, že o tom včerejšku řekl kámošům. A oni by to prý taky chtěli vidět. Trochu jsem se na něj zlobila, že to vykecal. Ale jen na oko. Fakticky jsem byla ráda, že je o mě zájem. Konečně. "Tak jo. Tak je přiveď. Na stejné místo."

Trvalo to pět dní, než měli kluci všichni najednou čas, a tak, když jsem za křovím vyhrnula sukni, jelita byla splasklá a pruhování na zadnici vybledlé. Kluci byli zklamaní. Když jsem viděla jejich posmutnělé ksichtíky, přišlo mi jich líto. Navrhla jsem, že když chtějí vidět jelita, ať se o nějaká postarají. Ale jen přes kalhotky. Honza, Stáňa, a Vojta si nalámali pruty a otrhali z nich listí. Matěj zůstal stranou. Ten už si svoje užil. Ale podíval se rád. Předklonila jsem se, a kluci mě každý asi desetkrát švihli po vyšpuleném zadku.  Celkem nic to se mnou neudělalo. A opravdu, když mi kalhotky stáhli, aby se přesvědčili, jak dopadla jejich snaha, prdelka byla sotva růžová. Děláte to lajdácky, pokárala jsem je. Tak znova! Kalhotky jsem tentokrát nechala dole. Když kluci znovu absolvovali svoje kolečko, už to bylo lepší. Párkrát to štíplo tak, že jsem se musela s tlumeným výkřikem prohnout. Ale ještě stále to nebylo úplně ono. Vyzvala jsem Matěje, aby taky přiložil ruku k dílu. Ukázalo se, že Matěj není takový jelimánek, jaký se mi jevil tehdy po výprasku ve stodole. Teď se projevil jako docela nápaditý inovátor. Půjčil si od ostatních kluků jejich pruty, a vyrobil z nich improvizovanou metlu. Tentokrát jsem se prohýbala po každém švihnutí, a musela jsem se moc přemáhat, abych neječela a nepřivolala nějaké zvědavce  z vesnice. Matějovi se to zalíbilo. Nepřestal při deseti, jako ostatní, ani při často skloňovaném čísle pětadvacet. Když bylo švihů asi padesát, požadala jsem ho, aby přestal. Švihl mě ještě asi desetkrát, a byl konec. Tekly mi slzy, jak hrachy, ale byla jsem šťastná. Ještě jsem zůstala v předklonu, aby si kluci mohli prohlídnout a ohmatat početná jelita. Dělali to velmi jemně. Každý mě ještě něžně poplácal, a pak se rozloučili. Matěj ještě zůstal. Když jsem se oblékla, přivinul si mě k sobě, dal mi bratrskou pusu za ucho, pochválil mě, jaká jsem statečná - on takový výprask nikdy nedostal, ani by ho nevydržel - a pak se zeptal, jestli ještě někdy může přijít za křoví. Mé štěstí dostalo korunku. Měla jsem kluka.

Paměti spankerské rodiny 2 aneb První rozchod 39

Paměti spankerské rodiny

2 Krystýna    První rozchod

Po události ve stodole jsem několik měsíců neměla žádný incident. Máma si to vysvětlila tak, že pomohl ten výprask. Jednou večer, když jsme měly obě všechnu práci udělanou a byly jsme v pohodě,  prohlásila, "Zdá se, že ten výprask na holou ti napravil hlavu. Rozhodla jsem se, že bude-li to třeba, budu to dělat vždycky tak." Mé pocity byly smíšené. Trochu jsem se bála, trochu se těšila. Zatvářila jsem se neutrálně, pokrčila rameny a řekla, "Tak jo. Co se dá dělat." Nevím, co mě to napadlo a popadlo, že jsem dodala, "Stejně všechny holky v mém věku už dostávají na holou." Maminka se zatvářila překvapeně, ale jen na docela malý okamžik.

Před koncem devítky jsem začala trochu randit s Matějem. Při první schůzce za křovím mě čekal s metlou v ruce. Dal si na ní záležet. Všechny pruty v ní byly stejně dlouhé a stejně tlusté. Tenší než minule. Na spodku ji měl velmi pečlivě olepenou leukoplastí. Osopila jsem se na něj. "Co jsem provedla? Myslíš, že mě budeš vždycky jen mlátit? Zase se chceš pochlubit kamarádům?" Začal koktat, "Víš, ne... Myslel jsem...Nezlob se...Já ti nechci ubližovat...Tu metlu hned zahodím a víckrát ji..." Trochu jsem zmírnila tón a řekla, "Metlu nezahazuj, třeba ji někdy budeme potřebovat, ale teď právě jsem nic neprovedla. Jedině, jestli jsi něco neproved ty?" Schovala jsem metlu do rozsochy jednoho jilmu, abychom o ní věděli jen my dva.

Chytila jsem ho za ruku, a vedla úvozovou polní cestou ke kapličce, vzdálené asi dva kilometry. Cestou jsem ho trochu zpovídala. Zpočátku to z něj lezlo jak z chlupaté deky, ale kolem půle cesty se rozhovořil. Jeho otec je mechanizátor v družstvu, a on mu občas pomáhá. Už se spoustu věcí naučil. Po prázdninách jde na průmku v sousedním městečku, a chtěl by se věnovat zemědělským strojům. Maminka je v domácnosti. Sourozence nemá. Když jsem se pokusila zavést řeč na to, jak ho doma vychovávají, zasekl se a nebyla s ním řeč. No nic, nenaléhala jsem na něj. Není ještě všem dnům konec.

Cestou jsem se často zastavovala, abych přivoněla ke květům keřů a pozorovala broučky po nich lozící. Matěj na mě vždycky zdvořile počkal, ale když jsem ho upozorňovala na tu krásu, co nás obklopuje, moc to s ním nehýbalo. Inu, technik.

Při zpáteční cestě od kapličky jsem se rozběhla a vyzvala ho, aby mě chytil. Jak jsem už uvedla, byla jsem v té době dost obtloustlá, a tak mě snadno doběhl. S tím jsem ostatně počítala. Vysmekla jsem se mu a znovu utekla. Napodruhé mě už přidržel pevněji, a jak jsem se mu pokoušela vytrhnout, svalili jsme se oba do trávy. On na mě. Kluci jsou v tomto věku ještě strašně neohrabaní. Matěj nebyl výjimkou. Nevěděl co s rukama, ani s ostatními údy. Ale nenaléhala jsem na něj ani teď. Všechno má svůj čas. Stejně bych mu nic nedovolila, i kdyby se o něco pokusil. Ale bylo mi příjemné, když ležel na mně a vzápětí vedle mě. Vyzařovala z něj síla, pohoda a teplo, a měla jsem pocit, že by mě dokázal ochránit, kdyby bylo třeba. Asi půl hodiny jsme tam leželi, většinou mlčky, a pozorovali pomalu plující oblaka. Bylo nám hezky. Tedy aspoň mně. Když se začalo stmívat, u větrolamu jsme se rozloučili. Bez dotyků, bez polibku. A na metličku už nepřišla ani řeč.

V té době jsem docela dobře vycházela s mámou. Svěřila jsem se jí, že mám ctitele, i o tom, kdo to je, a všechno, co jsem se o něm dozvěděla. Připravila jsem ji na to, že jednou, dvakrát týdně  budu s ním, a že se možná vrátím dost pozdě. Naléhala na mě, abych si ho (zatím) nepouštěla k tělu. To jsem jí ochotně slíbila. Sama jsem si byla vědomá, že na plnokrevný sex nejsem ještě dost zralá.

Těsně před prázdninami máti vyrukovala s nápadem, že kdybych během prázdnin musela být bita, bylo by mi možná žinantní, kdybych se chodila koupat s pruhovaným zadkem. A že by mi preventivně nařezala ještě před začátkem koupací sezóny. I jako memento, jak se mám chovat, když budu s chlapcem. Už, už jsem měla na jazyku, že pruhovaná prcka mi nevadí, a že bych se klidně koupala i s ní. Na poslední chvíli jsem si do něj zakousla, a nahlas jsem řekla jen, "Tak jo." Udělali jsme to bez odkladu. Svlékla jsem se, a na posteli v rodičovské ložnici jsem dostala pětadvacet rákoskou. Ale proti předcházejícímu výprasku ve stodole mi to  připadalo spíš jako mazlení.

Začátkem prázdnin se oteplilo, a tak jsem se s Matějem začala chodit koupat. V polích, ještě dost daleko za kapličkou, jsme měli  velký rybník. Na horní straně byl rybník velmi mělký - i uprostřed  bylo vody jen po kolena. Rybník byl daleko od vesnice, a moc lidí tam nechodilo. Nicméně, někdo tam vždycky přece jen byl, a nemohli jsme se proto koupat bez plavek, abychom nepřišli do řečí. Ale na dolní straně byl rybník obklopen lesem, a u stavidla byla dost hloubka. Tam nechodil nikdo. Dokopala jsem Matěje, abychom začali chodit tam. Miniaturní travnatý břeh poskytoval dost soukromí, a tak jsem navrhla Matějovi, že se budeme koupat nahoře i dole bez. S rozpaky to odmítl, ale mě už nemohlo nic zastavit. Šli jsme do vody. On v trenkách, já nahá.

Když jsme po koupeli odpočívali, začala jsem trochu bulit. Když se Matěj vyptával, co mi je, řekla jsem mu, že budu doma strašně bitá, jestli se máti dozví, že se svlíkám před cizím klukem. "Já jsem pro tebe cizí?"  trochu se urazil. "Jo, jsi," řekla jsem mu. "Kdybys nebyl cizí, tak se svlíkneš taky." Svlíkat před holkou se mu ale nechtělo. Tak jsem mu navrhla, že kdyby mi naplácal on, že by to třeba nebylo tak zlé jako doma. Lehla jsem si na bříško, a Matěj mi trochu naplácal na zadek. Nestálo to za moc, ale přesto jsem byla celá rozechvělá, že se mě můj kluk konečně dotýká.

Toto se opakovalo ještě několikrát, a teprve až  se prázdniny přehouply do druhé půlky, souhlasil, že se i on bude  koupat na Adama. Když si svlékl trenky, držel si ruce na rozkroku. Ale to se dlouho nedá vydržet, a já byla trpělivá. Při druhém společném koupání na nuda se trochu osmělil, a ve vodě jsme se trochu bláznili. Stříkali jsme po sobě vodu, stahovali jsme jeden druhého pod hladinu a zápasili spolu. To se neobešlo bez vzájemných dotyků, často i na choulostivých místech. Náhodných, nebo taky ne. Když jsme jednou odpočívali na trávníku, Matějovi začalo vrtat v hlavě, co jsem to říkala tehdy, když jsme byli u stavidla poprvé. Jestli prý nedostanu bití, když se svlíkám před "známým" klukem. "Inu," řekla jsem mu. "Jistě to nevím, ale myslím si, že spíš ne. Máma o tobě už několik měsíců ví. Jistě si o tobě zjistila všechno, co se dalo. A jelikož nic neříká, vypadá to, že jsi prošel. A když spolu trávíme tolik času, je logické, že dřív nebo později se spolu začnem mazlit. Pod šaty, nebo bez nich." To Matěje povzbudilo, a on začal být oprsklejší i sdílnější. "Jednou ses ptala, jak mě doma vychovávají. Je to stejné, jako u vás. Táta má moc práce, chodí pozdě domů, a potom nemá na nějakou výchovu náladu. Takže je to na mámě. Když něco vyvedu, dostávám na zadek. Většinou řemenem. Poslední asi dva roky si musím svlíkat vrchní kalhoty, protože se mámě zdálo, že mi narostla hroší kůže. Ale sranda je, že mi to při výprasku bez kalhot tady," ukázal si mezi nohy, "trochu ztvrdne, a to je moc příjemné." Jak si na to vzpomenul, docela pěkně se mu postavil. Už se za to nestyděl. Přiznala jsem se mu, že na mě to působí podobně. Dohodli jsme se, že si budeme k vodě nosit tu krásnou  metličku, co máme schovanou v rozsoše jilmu u nás za křovím.

Zbytek prázdnin jsme trávili tak, že mezi škádlením ve vodě jsme se mrskali metličkou po zadcích - víc on mě, než já jeho - a mazlili se na předcích - víc já jeho, než on mě. Ale tak nám to oběma vyhovovalo.

Po prázdninách skončily krásné bezstarostné časy. Začali jsme chodit do střední školy do "městečka". On na strojní průmyslovku, já na gymnázium, SVVŠ, jak se tehdy říkalo. Potíž byla v tom, že jsme měli jinak vyučování. On chodil na sedmou, já na osmou, takže jezdil o jeden vlak dřív. Jen jednou týdně jsme jezdili spolu, když jsem měla výrobní praxi v tamější fabričce. Ale za dvacet minut ve vlaku se toho nedalo moc stihnout, a vlaky byly stále plné, a všude plno známých. Jen občas trochu oblizování v chodbičce, trochu požmoulání ňader. Večer nebylo na randění ani pomyšlení. Obě školy byly náročné, a my museli dohánět, co jsme zanedbali v benevolentní vesnické škole. Až těsně před Vánocemi jsme se jakž takž vyrovnali městským děckám, a mohli jsme si jednou týdně dovolit schůzky za křovím. Na svlíkání ale už bylo zima, a tak jsme se museli omezit na pusinkování a ruce pod kalhotkami. Metlička už byla opotřebovaná a uschlá, a kromě toho, mrskání přes šaty nevyhovovalo ani jednomu z nás.

Po zbytek zimy jsme si kradli vzácné chvíle pro trochu neckingu, méně pettingu a vůbec žádný spanking. O fuckingu ani nemluvě. Zlepšení měly přinést až Velikonoce.

Matěj přišel s pomlázkou už před šestou. Otevřela mu máma a přivítala ho slovy, "Jen jí dej, pěkně na holou, ať nemá roupy." Zlatá máma, pomyslela jsem si. Ale navenek jsem hrála roli ponížené a uražené, jak jsem byla zvyklá, když mě řezala ona. Utíkala jsem, uhýbala, kličkovala, ječela, nadávala, vytrhávala mu pomlázku z rukou, prala se s ním, boxovala, škrábala ho, kopala, kousala. Ale nakonec bylo všechno, jak má být. Přemohl mě, dovlekl mě k židli, přehnul si mě přes kolena, jednou rukou mi držel obě ruce za zády, a druhou rukou vyhrnul sukni, stáhl kalhotky a na vyšpulenou holou jich vysázel nepočítaně. Máma všechno sledovala s viditelným potěšením.

Bylo mi nádherně, ale ještě to nebylo ono. Když jsem Matěje vyprovázela, pošeptala jsem mu, ať večer přijde za křoví.

Dalším klukům, kteří přicházeli na koledu už máma neradila, co a jak, a nechala je, ať dělají, co umí. Ani na to nijak nedohlížela. A já jsem jim dovolila  spíš symbolické výprasky přes kalhotky. Ale i přes ně nemohli nevidět pěkná jelita od Matěje. Ale nikterak jim nevadilo, že Matěj může a oni ne. Ve vesnici se už vědělo, že Matěj je můj oficiální.

Večer za křovím šlo všechno už bez tyátru. Sama jsem si svlékla kalhotky a odložila je do přinesené kabely, aby nepřišly k úrazu. Vystrčila jsem na Matěje holou prdelku, a on mi na ni vynahradil dlouhé měsíce odříkání. Po stehnech a po lýtkách mi tekla dívčí šťáva. Dobře, že kalhotky byly v kabele. Tehdy jsem ho Matějovi poprvé vykouřila.

Další dva roky utekly jak voda. Náročné studium bylo jen občas zpestřováno letmým osaháváním ve vlaku a ještě občasnějšími, ale zato méně letmými hrátkami za křovím. Ani o prázdninách to nestálo za moc. Oba jsme museli na brigádu, Matěj dokonce do jiného města. Za celé prázdniny přijel domů jen dvakrát, a dokonce jen jednou bylo počasí dost dobré na to, abychom si mohli jít hrát ke stavidlu jako za starých časů. O prázdninách po druhém ročníku se  nedalo jít už ani k rybníku, protože se tam utábořili ruští vojáci se svými ošklivými plechovými maringotkami. Až ve třetím ročníku, když jsme byli ve škole už staří mazáci, jsme si mohli dovolit učení málinko flákat. Nejméně jednou týdně jsme se seznamovali s podrobnostmi svých těl a učili se, jak si je vzájemně dráždit. Občas přišla ke slovu i metla nebo prut. Matěj někde vyhandloval ohmataný  barevný švédský časopis, který nám poskytl hodně inspirace. Dokonce jsme se naučili trochu švédsky, abychom si mohli přečíst erotické zážitky čtenářů. Nejeden příběh se týkal toho, že se milenci před sexem nebo během něho mrskají po zadcích. Tehdy jsme se poprvé dozvěděli, že v tom nejsme sami. Trochu se nám ulevilo.

Na jaře, když se trochu oteplilo, jsme spolu jezdili na kolech na vyjížďky  po okolí. Když jsme jednou vyjeli dost prudké stoupání, usalašili jsme se na paloučku u lesa, abychom se vydýchali. Části našeho oblečení postupně končily v trávě, aby nepřekážely prstům, dlaním a jazykům. Když jsem byla odpočatá, rychle jsem naházela své šatstvo do kabely, nahá sedla na kolo a pelášila pryč. Matěj si natáhl trenky a jal se mě honit. Při běhu nebo v plavání byl jasným favoritem, ale na kole neměl proti mně šanci. Když jsem chtěla, aby mě dohonil, musela jsem na něj počkat. Už jsem hodnou chvíli ležela v trávě, když zpocený a udýchaný Matěj dorazil. "No, to si vypiješ," supěl Matěj. "Co ty mně tak můžeš udělat?" provokovala jsem ho posměšně. Myslela jsem, že se mi chystá  nařezat, ale to už jsem toho dne zažila, a zažila bych to klidně i podruhé. Ale Matěj si místo odpovědi stáhl trenky, převalil mě na záda a bez varování mi šoupl ptáčka do mé panenské dírky. Vykřikla  jsem překvapením a bolestí, a byl konec. Tak toto je ten zázrak, o kterém jsem léta snila a těšila se na něj? Který jsem si dlouhá léta odpírala. Který jsem si před spaním i jindy představovala a vykreslovala v nejpestřejších barvách? Který jsem záviděla dospělým ženám? Bylo mi z toho smutno. Matěj se svalil vedle mě do trávy, zabořil obličej mezi má prsa a prosil mě o odpuštění. Nebylo jasné, jestli za to, že mě znásilnil, nebo za to, že se mu to nepovedlo. Vypadal jak hromádka neštěstí. Už jsem o takových případech něco četla, nejen ve švédském časopisu, a tak jsem věděla, že teď na něj musím být mimořádně hodná. Potlačila jsem smutek a zklamání, přitulila se k němu, jednou rukou ho hladila po zádech, druhou po olepeném přirození, a do ouška mu šeptala slova útěchy. Když se trochu uklidnil, oblékli jsme se, pokud bylo co, sedli na kola a vrátili se na místo, kde Matěj nechal své svršky. Tam jsem mu stáhla trenky a začala mu ptáčka trochu honit. Za chvíli byl opět v pohotovosti, a já mu nabídla opravný pokus. Nebylo to ještě úplně ono, ale už to bylo mnohem lepší. Matěj pochopil, že není nemocný, a že při troše cviku z něj bude  docela schopný milovník.

Doma jsem hned mezi dveřmi vyzvonila mámě, že jsem dnes přišla o panenství. "Neříkala jsem ti, že si ho nemáš připouštět k tělu? Svlíkej se!" Přetáhla mě rákoskou, sice jen pětkrát, ale zato  plnou silou. Třebaže jsem byla na výprasky zvyklá, teď jsem křičela bolestí. Zatímco jsem si oběma rukama držela bolavé půlky, maminka si mě přivinula k sobě, dlouho mě něžně objímala a hladila, a zašeptala mi "Moje malá holčička je už velká. Už tě nikdy nebudu bít." Oči se jí zamžily. Potom nahlas dodala, "Natáhl si aspoň ochranu?" Ježíšmarjá, ochrana, na tu jsem úplně zapomněla. Byla jsem tak zkoprnělá, že jsem nedokázala ani lhát. "No jo, to znám," pravila máma místo toho, aby mi nadávala, "kdo by v takové chvíli myslel na ochranu?" Moje maminka byla nejspíš taky pěkné kvítko.

Na druhý den jsem si před Matějem vyhrnula sukni a předklonila se, abych mu ukázala těch pět rudých rovnoběžek, co jsem kvůli němu vytrpěla. Trochu mě pohladil po zadnici a potom  do mě vnikl odzadu. Břicho se mu ve strhujícím rytmu třelo o pomalu se hojící jelita, a to bylo pro ně jako balzám. Tentokrát už bylo všechno, jak se patří. Tedy, pokud jsem o tom něco věděla. Když skončil, bylo mi skvěle. Upravila jsem si sukni, obrátila se k němu a dala mu dlouhou pusu. "A odpříště  si laskavě budeš brát kondom, rozuměls?" Matěj slovo "odpříště" správně pochopil, a oči mu zářily štěstím.

Matěj byl potichu přijat do rodiny. Od té doby jsme se nejméně jednou týdně milovali za křovím, i jinde, a když bylo škaredé počasí, lezl oknem do mého pokojíku. Mí rodiče i pes se tvářili, že nic nevidí, nic neslyší, nic neví.

Stejně jako Matěj jsem odmaturovala s vyznamenáním. Na vysokou jsem ale byla moc líná, a kromě toho jsem neměla jasno, co bych vlastně chtěla dělat. Dohromady mě nic nezajímalo, respektive zajímalo mě všechno, ale jen tak trochu. A asi by zavážil i můj kulacký maloburžoazní původ. Tak jsem si ani nepodala žádost na vysokou a místo toho jsem se zaměstnala v administrativě ve strojírnách v "městečku". Už na střední škole jsem se zdokonalovala ve švédštině z ruské učebnice pro samouky za jednu korunu. Snad jsem věřila, že se někde objeví ještě nějaké číslo toho švédského hambatého časopisu, protože to, co před léty sehnal Matěj, jsem už uměla nazpaměť. Neměla jsem představu, že takových časopisů jsou desítky, možná stovky, a nejen švédských. Když se v továrně rozkřiklo, že umím švédsky (zatajila jsem, jak k tomu došlo, hi-hi-hi), přeřadili mě do oddělení vědecko-technických informací a dali mi na starost švédské strojírenské časopisy a korespondenci se švédskými firmami.

Matěj odešel na svou vysněnou strojárnu do Brna, a to byl začátek konce. Ze začátku jezdil domů jednou za tři týdny, později se intervaly ještě prodlužovaly. V té době se chodilo do školy i v sobotu, takže přijel vždycky jen na pár hodin. Bylo logické, že se musí věnovat především rodičům, a se mnou se viděl ne pokaždé. Za první rok jeho výšky jsme souložili jen třikrát. O prázdninách po prvním ročníku měl jeden měsíc praxe v Brně, a dva týdny brigády v NDR. Domů přijel jen na dva týdny, a to ještě dopoledne pracoval s otcem v družstvu na údržbě kombajnů. I odpoledne a večer měl na mě čas jen párkrát. Ostatně nebylo ani kam jít. Sověti od rybníka sice už odešli, ale pozemky nechali tak zdevastované, že se přestaly hodit pro rostlinnou výrobu, a družstvo na nich vybudovalo velkou drůbežárnu. Plácek u stavidla sice zůstal nedotknutý, ale voda v tůni byla znečištěná kuřinci, kačinci a husinci z drůbežárny, a rozmnožily se v ní sinice. Ani za naší zahradou už to nebylo, jak to bývalo. Postavili tam řadu nových honosných vilek, a zbohatlíkům v nich vadilo i naše křoví. Vysekali ho a místo něj tam vybetonovali parkoviště pro své žigulíky. Když jsme se chtěli milovat, museli jsme jet na kolech daleko do kraje. To se nám podařilo za celou dobu jen dvakrát.

Po prázdninách to bylo ještě horší. Matěj za celý semestr nepřijel domů ani jednou. Psal mi sice zamilované dopisy, ve kterých mi sliboval, co všechno udělá s mými kozičkami, prdelkou a oběma dírkami, až se uvidíme, ale skutek utek. Ve třetím ročníku mi napsal, že mu  strašně chybí sex, že na něj musí stále myslet a nedokáže se soustředit na studium. Chytil už dvě trojky a jednou ze zkoušky dokonce vyletěl. Kdyby to tak pokračovalo, přišel by o stipendium, a to by byl konec. A tak docela přivítal seznámení s o rok mladší studentkou Svatavou. Na koleji omylem vlezl do kabiny, v níž se sprchovala. Chtěl s omluvou vycouvat, ale ona ho pozvala dál, řkouc, že je tam dost místa pro oba. Mezi sprchováním bezostyšně masturbovala a pak požádala Matěje, jestli by jí s tím nepomohl. A když viděla, že se přitom vzrušil, pomohla i ona jemu. Ještě párkrát se sešli ve sprše, a potom mu Svatava navrhla, ať za ní chodí na pokoj. Užívá perorální antikoncepci, takže se nemusejí zdržovat navlékáním kondomu. Po milování se ještě uklidňují v posteli a povídají si. Většinou o sexu, ať už zažitém, nebo z druhé ruky. Přišla řeč i na to, že se nám před milováním nebo během něho líbily výprasky na holý zadek, a Svatava jednou navrhla, že by to chtěla taky někdy zkusit. Lehla si na bříško, a Matěj ji plácal po hýždích, jak se to naučil u mě. Když ho začala brnět ruka, a on chtěl přestat, Svatava ho okřikla, aby pokračoval. Tvrdší stimulace zadnice a přilehlých partií se tak stala standardní součástí jejich milostného života. Matějova hladina hormonů se vrátila do normálu, a do normálu se vrátil i prospěch. Má mě stále moc rád, a je mi vděčen za všechno, co jsme spolu prožili, a často na to vzpomíná. Ale je mezi námi velká vzdálenost, a abych se na něj nezlobila.

Nezlobila jsem se na něj. Nemohla jsem nepočítat s tím, že k tomu jednou dojde. První láska bývá zřídka na celý život. A nezlobila jsem se ani na Svatavu. Vždyť i já jsem dostala Matěje do postele dost ošklivými triky. Ale bylo mi z toho smutno a otupno.

Ještě nějaký čas mi v dopisech podrobně popisoval, co všechno se Svatavou provádějí, a co všechno ho Svatava naučila. Ale dopisy začaly chodit čím dál tím méně často, a když byl ve čtvrtém ročníku, odmlčel se definitivně. Můj částečný celibát se změnil na úplný.

Paměti spankerské rodiny 3 aneb Konec celibátu 45

Paměti spankerské rodiny

3. Krystýna    Konec celibátu

Celibát trval víc než tři roky. Chyběl mi Matěj, chyběl mi sex. Trochu jsem si pomáhala rukou v koupelně  nebo v posteli před spaním, ale živému klukovi se nic nevyrovná. Chyběly mi i výprasky. Máma splnila slovo. Už nikdy mě nebila. Nebylo ostatně ani za co. Chodila jsem do práce, dost pěkně jsem vydělávala a znalost švédštiny mi přinesla i vedlejší džob. A tak jsem mohla vydatně přispívat do rodinného rozpočtu. Mohli jsme si koupit věci, které jsme si předtím nemohli dovolit, a ke stříbrné svatbě jsem rodičům koupila mimosezónní zájezd do Bulharska. Do Jugoslávie by je nepustili, a jinam se stejně nedalo jet. Když byli pryč, chtěla jsem se vrátit k dětským zvykům a vyšlehat se před zrcadlem v rodičovské ložnici. Ale máti s mou výchovou skoncovala opravdu definitivně. Rákosku jsem už nenašla.

V práci jsem si získala pověst netykavky. Třebaže jsem o Matějovi nikomu neřekla, vědělo se, že jsem zadaná. A když mě Matěj opustil, poznalo se i to. Když jsem odmítla 2-3 pokusy o nezávazný flirt, nechali mě na pokoji.

V pátém roce mého zaměstnání u nás nastoupil čerstvý inženýr Zdeněk, jen o málo starší než já. Navrhoval elektronické dílce, které jsme vyváželi do Švédska, a v souvislosti s tím začal za mnou chodit kvůli překladům telexů a dokumentace. Asi jsem se mu trochu líbila, protože vždycky po tom, co jsme udělali práci, u mě ještě chvíli zůstal na pokec. Asi po dvou měsících spolupráce se odhodlal k tomu, že mě pozve na oběd. Až při pátém obědu jsme si potykali s letmým polibkem. I ten jsem musela iniciovat já. On by byl klidně schopen tykat si s podáním ruky. Bylo vidět, že po mně touží, ale neví, jak na to. Byl vysoký, urostlý, dost hezký, vzdělaný, kultivovaný, pozorný a milý. I já jsem po něm začala toužit. Ale když on byl tak strašně plachý a nezkušený. Musela jsem mu pomoct.

První příležitost se naskytla, když jsme byli spolu poprvé na večeři. Před jídlem jsme si dali malý kalíšek ginu a během večeře jsem vypila asi čtyři deci vína. Trochu jsem se opila, ale ne tolik, abych nevěděla, co dělám. Když jsme vstávali od stolu, zavrávorala jsem, a při pádu se rukou opřela o Zdeňkův poklopec, a on, jak se snažil mě zachytit, abych si neublížila, mě maně chytil rukou za prsník.  V této pozici jsem setrvala kapičku déle, než bylo potřeba pro obnovení  rovnováhy. Zdeněk celý zrudl. Vsadím se, že to bylo poprvé, co držel v dlani dívčí ňadro.

Pomohl mi vstát a odvedl mě na nádraží. V tamější kavárně do mě nalil kávu, a když se mu zdálo, že jsem už dost střízlivá, posadil mě do posledního nočního vlaku.

Hned ráno ke mně přišel do kanceláře, aby se ujistil, že jsem dobře dojela domů. Omlouvala jsem se za svou nešikovnost. Jen nad tím mávl rukou. Ale já jsem to začala rozmazávat. Zeptala jsem se ho, jestli mu to bylo nepříjemné. Vehementně mě ujistil, že ne. Když mu to tedy nebylo nepříjemné, bylo mu to příjemné? Váhavě připustil, že ano. A když mu tedy bylo příjemné, proč bychom si to nezopakovali častěji, že ano? Teď už jsem se ho neptala na souhlas, a položila jsem mu pod stolem ruku na poklopec. Zdeněk znachověl, ale držel.

Příště přišel bez papírů. Přisedl si těsně ke mně, abych se nemusela tak daleko natahovat. Rozepnula jsem mu kalhoty, a nahmatala jsem, že na tuto chvíli byl připraven. Trochu jsem ho tam hladila, až si zašpinil trenýrky. Když jsem chtěla, aby mi to oplatil, musela jsem ho chytit za ruku a zavést mu ji pod svůj svetřík. Do podprsenky se Zdeněk probojoval už sám. Oddechla jsem si. Snad přece jen nebude takový truhlík, jak se mi jevil.

Zdeněk bydlel v podnikové svobodárně s pěti dalšími maníky na cimře, takže jsme se neměli kde intimně scházet. Proto jsme po pracovní době skoro denně zůstávali v mé kanceláři. Celé hodiny jsme se mazlívali, zprvu v šatech, později jsme strategické části oděvu postupně odkládali. Na jaře mého šestého roku ve firmě dostal Zdeněk poukaz na embéčko. Pozval mě na první projížďku. Navigovala jsem ho do vesnice, kde jsem bydlela, a aniž jsem Zdeňkovi prozradila, kde se nacházíme, zaparkovali jsme za naší zahradou, na místě bývalého křoví. Vystoupili jsme, a vedla jsem ho úvozem směrem ke kapličce. Cestou jsem mu vyprávěla o Matějovi, a když jsme došli na místo, kde  se  Matěj na mě při honičce svalil, řekla jsem Zdeňkovi, že se s ním chci milovat, tady a hned. Byla jsem už dost stará na to, abych měla děti, a tak jsem Zdeňkovi ani neprozradila, že existuje něco jako prezervativ. Připravila jsem ho o panictví, a  mně konečně skončil dlouhý sexuální půst.

Když jsme se  celí rozjaření, ruka v ruce, vrátili k autu, místo abychom do něj nastoupili, vytáhla jsem klíče a odemkla naši zadní branku. Zašli jsme do domu, a já jsem představila Zdeňka překvapeným rodičům. Hlavně táta si ho na první pohled zamiloval, a oba skoro abstinenti se spolu parádně opili. Bylo nemyslitelné, aby Zdeněk v tomto stavu řídil, a tak mu rodiče nabídli, aby u nás přespal. V mém dívčím pokojíku jsme se pak  milovali ještě čtyřikrát - tentokrát jsme poprvé byli úplně bez šatů - a když jsem už nemohla, udělala jsem mu ještě orál. Ukázalo se, že Zdeněk dobře poslouchal, co jsem ho tři čtvrtě roku učila. Ráno u snídaně požádal mé rodiče o mou ruku.

Některé věci se tím vyřešily. Už jsme nemuseli denně přesčasovat, ani hledat soukromí v dosud chladné přírodě. Zdeněk se ze svobodárny úplně neodstěhoval, ale většinu večerů, a i některé noci jsme trávili v mé postýlce. Máma ho rozmazlovala a chystala mu kulinární hody. Bylo to třeba, protože do milování, kterému brzy přišel na chuť, investoval hodně energie.

Na podzim věhlas o Zdeňkově technické šikovnosti dorazil až na generální ředitelství v krajském městě, které mu nabídlo místo vedoucího odboru, spojené s podnikovým bytem 2+1. Mohli jsme se vzít. Moje švédština a ruština, a teď už i angličtina se hodila i na generálním ředitelství, a tak jsme měli oba postaráno o celkem slušné živobytí.

Zdálo by se, že teď nám nic nechybí. Měli jsme dobré zaměstnání, úctu a uznání od kolegů i nadřízených, hodně přátel, pěkný, třebaže malý byt, poměrně dost peněz, a bohatý a pestrý pohlavní život. Ale přes to, že jsme souložili téměř denně, a že v neděli jsme si dopřávali celé dopoledne bez šatů, ani po třech letech manželství jsem nemohla otěhotnět. Lezlo mi to na mozek, a ve čtvrtém roce jsem se začala chovat divně. Utrácela jsem peníze za nepotřebné hlouposti, v práci jsem flirtovala s muži, ne že bych jim něco dovolovala, popíjela jsem s nimi víno, ne že bych se opíjela, chodila jsem pozdě domů, a pak čímdál častěji odmítala Zdeňkovi sex.

Zpočátku na to Zdeněk reagoval melancholií a špatným spánkem. Později mi začal mé chování vyčítat, a čím dál častěji jsme končili hádkami. Když to trvalo už skoro rok, byla u nás na návštěvě moje máma, v té době bohužel už ovdovělá, a Zdeněk si jí postěžoval. "Měl bys jí nasekat na zadek," poradila mu. "Přece si nebudu bít vlastní ženu," ohradil se Zdeněk. "Já Týnku miluju, a kromě toho chápu, že to nedělá ze zlého úmyslu, ale jistě proto, že ji něco trápí." "Dělej, jak myslíš," odpověděla mu máti, "ale věř mi, že výprask dělá divy. Při nejrůznějších neduzích, ať už jsou fyzického nebo psychického původu. Já jsem si tím taky prošla. Taky jsem byla pěkná Svéhlavička, a táta, a později i manžel musel odepnout řemen a zvednout mi sukně. Nejednou. Co říkám, nejednou, dokonce často, a škoda, že už to teď nemůže." Mamince zvlhly oči.

Zdeněk ještě nějakou dobu věřil v nenásilné řešení, ale máma mu nasadila brouka do hlavy. A tak jednou, když jsem se v jedenáct večer připotácela z nějakého mejdanu, čekal mě s vařečkou. Plakala jsem, ale nebránila se. Slíbovala jsem hory doly, ale za pár týdnů se to stalo zas. Občas jsme měli pohodová období, ale krize se periodicky vracely.

Během jednoho lucidního období, v pátém roce manželství,  pro nás Zdeněk koupil zájezd do Jugoslávie. Měl to být dárek za mé polepšení. Byl konec sedmdesátých let, a kádrování se v té době už nebralo tak vážně. Nevím, jestli opomenutím naším, nebo cestovní kanceláře se stalo, že jsme se ocitli v nudistickém kempu. Zájezd byl drahý a případná reklamace nejistá, možná i blamážní, tak jsme zůstali. Za pár dní jsme si zvykli.

Viděla jsem v životě vlastně jen dva nahé muže, Matěje a Zdeňka. V kempu jsem byla proto jak v Jiříkově vidění. To bylo za všechny švédské časopisy světa. Nedokázala jsem se ovládnout. Bezostyšně jsem se dívala chlapům na přirození, a při rozhovorech jsem perlila dvojsmyslnými narážkami. Zdeněk mě jednou dvakrát upozornil, že se chovám nevhodně, ale bylo to jako kdyby hrách na stěnu házel. Na konci prvního týdne, už dost pozdě v noci, jsme si vyšli na procházku podél pobřeží. Za koncem kempu začínala neporušená příroda, plná všelijakého křoví. Z jednoho pěkného keře s růžovými květy Zdeněk ulomil dva dlouhé rovné pruty. Zamrazilo mě v zádech. "Co s tím chceš dělat?" zeptala jsem se. "Však uvidíš." Cestou zpátky Zdeněk z prutů otrhal listí a prstem seškrábal součky a oloupal kůru, takže pruty byly úplně hladké. Už to bylo jasné. Dostanu výprask. A jelikož jsme v nudistickém kempu, bude to na holou. Konečně.

Když jsme se vrátili do chatky, Zdeněk mě začal bez výstrahy mrskat, hlava nehlava. Abych si ochránila prsa a tvář, lehla jsem si na břicho a vystrčila zadek. Tolik let jsem se těšila na tento okamžik, ale to, co se této noci stalo, bylo všechno jiné, jen ne příjemné. Zdeněk si dal opravdu záležet. Švihal mě tak silně, že jsem se musela zakousnout do polštáře, abych v noci neřvala na celý kemp. Byl to největší výprask v mém životě. Větší než od mámy tehdy ve stodole, o Matějovi ani nemluvíc. Je překvapující, že při brutální, zvířecké souloži, která následovala, jsem ještě měla chuť spolupracovat, a že jsem vyvrcholila mohutným orgasmem. Beze slov a bez polibku na dobrou noc jsme se uložili k spánku.

Brzy ráno ze mě Zdeněk strhl přikrývku a začal mě švihat tím druhým prutem. Opět jsem se bleskově překulila na bříško, aby neutrpěly citlivé partie. Tvář jsem otočila ke Zdeňkovi a procedila mezi zuby, "Těhotnou ženu bys neměl tak moc bít." Manžel na chvíli přestal a zeptal se, jakou těhotnou ženu, a proč jsem nic neřekla. "Nebylo kdy," řekla jsem s úsměvem. "Jsem těhotná sotva pár hodin." Zdeněk se spolehl na mou intuici. Vzal mě do náruče a líbal mě všude, kam dosáhl. Dlouho jsme se k sobě tulili, a oba jsme plakali. Lítostí i radostí. Když jsem se vymanila z objetí a utřela si slzy, pravila jsem, "Ale trochu naplácat můžeš i těhotné ženě, zvlášť když je to taková mrcha, jako já." A přehnula jsem se mu přes kolena a nastavila svou duhovou prdýlku. Držela jsem dlouhý něžný výprask rukou, až se mi zase zachtělo milování. Vrátili jsme se na lůžko, a vyrobili tolik orgasmů, že jsme zmeškali snídani.

Nepřipadalo do úvahy, že bych přestala vycházet z chatky a zúčastňovat se táborového života, ani že bych se k tomu účelu oblékla. Tak jsem vyšla na pláž i s jelity. A nebyla jsem ostatně sama. Už i předtím jsem si všimla nejméně šesti žen se stopami po výprasku, třebaže ne tak tvrdého, a dokonce i dvou mužů. Zdeněk večer zašel na pivo a muži ze sousedních chatek, aniž se ho na něco ptali, ho poklepávali po ramenou, a konečně ho přijali mezi sebe.

Do konce pobytu jsme na prahu noci ještě párkrát zašli do divoké přírody za koncem kempu, a přehnuta přes velký balvan trčící z moře jsem absolvovala příjemné výprasky přímo v přírodě. Podle charakteristických mlaskavých zvuků ozývajících se znedaleka jsme věděli, že tam nejsme za tímto účelem sami.

Za necelých devět měsíců po návratu se nám narodila starší dcera Ivanka. Bylo mi bez pár týdnů třicet.