Sunday, March 31, 2019

Soňa a Tomáš, aneb Dozvuky branno-sportovních her (45)

Tomášův příběh  

Pokračování příběhu "Ještě jednou branné hry"


Po dlouhé, krásné a dlouho kýžené noci po  podnikovém mejdanu, konaném pod nálepkou branno-sportovních her, jsem vyprovázela Tomáše na zastávku trolejbusu. "Jestli se ti to dnes líbilo, tak bychom si to mohli občas zopakovat," navrhla jsem mu. Připustil, že se mu to moc líbilo, a že velmi rád mě bude k podobnému účelu navštěvovat, a rozverně mě plácl po mém širokém zadku. Na potvrzení naší dohody mě dlouze políbil. Tak dlouze, že mu první ranní trolejbus skoro ujel.

Byla jsem překvapena (ze začátku příjemně), když se dostavil hned po víkendu. Netušila jsem totiž, co mě čeká. Bez velkého úvodu mi přikázal, abych se svlékla donaha, že dostanu na zadek. Nepostřehla jsem v jeho řeči zlověstný tón, a tak jsem mu ochotně vyhověla. Prdýlku jsem sice měla ještě od soboty příjemně teplou, ale kdo by  odmítal lákavou nabídku, zvláště po tak dlouhém půstu. Kdoví, kdy se taková možnost bude opakovat. Zase mi po těle začali lozit mravenci, zvláště od pasu dolů. Plna příjemného očekávání  jsem se přehnula přes žehlící prkno, které stále ještě nebylo uklizeno na místo. Už jen za to bych zasloužila.

Tomáš si odepjal pásek a začal mě švihat příčně přes obě půlky. Tentokrát přidal na důrazu, ale dalo se to vydržet. Když bylo švihů kolem stovky, šeptla jsem, že stačí. Tomáš nereagoval a pokračoval s nezmenšenou intenzitou. Kolem stopadesátky jsem začala křičet. Ne rozkoší, jako jsem to někdy dělávala, když jsem kdysi dostávala výprasky pro radost, ale bolestí a strachem, že se můj partner zbláznil a umlátí mě k smrti. Kolem dvoustovky jsem se rozplakala zoufalstvím, na dvěstěpadesátce jsem se počůrala, hanba nehanba, a při třístovce jsem na něj ječela, že ho nenávidím.

Až teď s vyplácením přestal. Zřejmě si uvědomil, že to přehnal. Byl teď něžnost sama. Vzal mě do náruče, přivinul si mě k sobě a hladil mě po vlasech a všude, kam dosáhl. Potom si klekl  a líbal můj sešvihaný zadek, neustále přitom opakuje slůvka omluvy. Já jsem zatím pomalu zapomínala, jak strašně ho nenávidím, a přijímala jeho konejšení s čím dál větší vstřícností. Byli jsme párek k pohledání.  On oblečený, já nahá.

Když jsme se oba jakž takž uklidnili, položil mě na gauč, přisedl si ke mně, a začal vyprávět, co se přihodilo.

Manželka mu udělala doma scénu. Když přišel v sobotu ráno domů, zeptala se ho, kde byl celou noc, a hned si sama odpověděla: pelešil se s nějakou kurvou. Toto téma jí vydrželo jen s malými obměnami do půlnoci. Potom ulehla a spala jak batole, zatímco Tomáš se do rána trápil a užíral. A v neděli, hned od rána se jelo znovu. Stokrát opakovaný nesmysl se stává pravdou, a tak Tomáš skoro už přistoupil na verzi, že jsem kurva a že jsem mu zkazila život, a že se s ním kvůli mně žena rozvede. Ke mně přišel, aby mě potrestal, ne-li zabil. Byla jsem tedy dost blízko pravdy. Když dovyprávěl, rozplakal se. Teď jsem byla na řadě já s konejšením.

Bolelo mě celé tělo a neměla jsem tedy moc náladu na milování, ale bylo mi ho líto, a cítila jsem, že bych mu měla jeho trápení nějak kompenzovat. Nabídla jsem mu klín, ale odmítl mě. Ani mi nepřišlo na mysl, že na dlouho.

Když odešel, zůstala jsem nahá, a po chvíli se mě paradoxně zmocnila radostná nálada. Ani jsem nemusela dlouho pátrat, abych přišla na to, že je to tím výpraskem. Nejhorší bolest pominula, a to, co přetrvalo, začínalo být čím dál příjemnější. Ve velkém zrcadle v šatníku jsem si prohlídla zadek. Hrál všemi barvami, ale nikde na povrch nevyrazila krev. Inu co, na pláž se nechystám, tak ať hraje. Rozhodla jsem se, že takový opravdu tvrdý výprask, na hranici snesitelnosti, si občas vyžádám. Budu-li mít od koho, napadlo mě maně. Má radost dostala trhlinu.

Potom jsem Tomáše neviděla dva měsíce. Pracovali jsme sice v jedné firmě, ale on byl v provozu, a já v administrativní budově. Volat jsem mu nechtěla, aby si nemyslel, že se vnucuji, ale myslela jsem na něj velmi často. Kupodivu víc na tu druhou seanci, než na tu první.

Zavolal jednou těsně před koncem pracovní doby a požádal mě, abych nešla hned domů, až padne. Přišel ke mně do kanceláře, a vypadal opravdu špatně. Byl pochudlý, neoholený, evidentně nevyspalý, kolem očí se začaly tvořit první vrásky, na hlavě sem tam šedivý vlas.

Domácí skandál od dob podnikového mejdanu nepřestal, dokonce se ani nezmírnil. Každý den po návratu z práce následoval manželčin dlouhý monolog s velmi chudou slovní zásobou. Asi po týdnu hádek připustil, že ano - během sportovních her se dost pilo, a on ani nevěděl jak, a octl se v náručí jedné dost škaredé kolegyně (kdyby pohledy zabíjely, bylo by po něm). Ale bylo to jen jednou, a už se to nikdy nebude opakovat. "No a co," řekl Tomáš, ale asi jen mně, doma si nejspíš netroufl. "Žena se mnou nespí, nejen teď, ale už dlouhá léta je to tak, jak v tom fousatém vtipu o tom, že Vánoce jsou častěji. Hned od prvního roku manželství se objevil neuvěřitelný sortiment výmluv: je moc brzy, moc pozdě, moc světlo, moc tma, moc zima, moc teplo, před menzesem, po menzesu, menzes, vzbudíme tchyni, později děti, neumyl jsem po sobě sprchu, málo vydělávám ... Snad jen zprofanovaná výmluva, že ji bolí hlava, chyběla. Často jsme se kvůli tomu hádali, a tak v druhém desetiletí změnila taktiku: když jsem měl večer práci (abych eliminoval výtku, že málo vydělávám), šla spát v osm hodin, když jsem práci neměl, courala se s domácími pracemi tak dlouho, až jsem to nevydržel, a šel do postele před ní. Asi po patnácti letech jsem na sex zcela rezignoval. Přestal jsem ho vyžadovat a soustředil se na příjemnější stránky života. Měl jsem práci, která mě bavila, dobře placený melouch, a manželku, která až na sexuální chladnost neměla jedinou chybu. Byla vzorná matka, později tchyně i začínající babička, výborně vařila a byt udržovala jako klícku. A byl pokoj.

Ale jen do letošních sportovních her. Zdálo se, že manželka našla celoživotní  nosné téma, že na něco takového dlouho čekala, aby dostala do ruky pádný argument. Každodenní debaty o ničem mě ubíjely, a tak zcela přirozeně jsem začal chodit z práce později a později. Nemaje doma klid na práci, dělal jsem melouchy po pracovní době v práci. Žena si to ale vykládala po svém: šoustám s kurvou, vodím ji po barech, kupuji jí drahé dárky, a ji nechci vzít ani do té blbé Jugošky. Našla na mých trenkách spermie (to ona pozná prostým okem!), a když jsem podle pravdy namítl, že to byla asi poslední kapka po masturbaci, vyjela na mě, jak si dovoluji masturbovat. Toto téma jí vydrželo víc než týden.

Po šesti týdnech intenzivní duševní tyranie jsem byl na pokraji sil. Navrhl jsem  jí dohodu. Když tedy myslí, že jedna jediná náhodná nevěra je takové strašné provinění, ať mě potrestá podle vlastního uvážení. Na všechno přistoupím. Slibuji, že se to už nikdy nebude opakovat, a ona mi slíbí, že definitivně přestane s tím každodenním masírováním mozku. (Ten slib jsem myslel naprosto vážně, a byl jsem pevně rozhodnut, že tebe, Soňo, už nikdy neuvidím.) Myšlenka potrestání ji zaujala, a na dohodu přistoupila. Navrhla, že mě potrestá v sobotu a slíbila, že se k mému "přestupku" už nikdy nevrátí.

V sobotu večer řekla, že dostanu výprask. Někde si k tomu účelu sehnala ratanovou rákosku. Musel jsem se svlíknout donaha a lehnout na břicho. Mrskala mě asi čtyřicet minut. Když skončila, hladila mi penis, a když byl tento schopen provozu, nasedla si na koníčka a milovali jsme se. Po mnoha letech poprvé bez kondomu. Byl jsem šťastný. Manželství bylo zachráněno, tyranie skončí, a možná se i obnoví můj pohlavní život.

Příštího dne jsem hned po práci šel domů. Ještě jsem nebyl ani vyzutý, když  si manželka povzdychla, že co   asi chudák kurva, když jí dnes nemá kdo - a ukázala obscénní gesto zahnutým ukazováčkem, a když si dnes nevydělá svůj obolus. A byli jsme v dalším kole. Za těchto okolností se necítím být vázán slibem, který jsem jí dal. Soničko, budeš  na mě mít čas zítra odpoledne?"



Friday, March 22, 2019

Soňa aneb Branno-sportovní den: co bylo dál (29)


Jmenuji se Soňa, mám černé vlasy a - řekněme - plnoštíhlé tělo. Dlouhá léta z povzdálí sleduji na internetu spankingovou problematiku. Nikdy jsem ale nic nenapsala, třebaže i já mám za sebou nejeden zážitek, kolem jakých se tyto stránky točí.
Dnes jsem narazila na povídku Branno-sportovní den od jakéhosi Aloyse. Čím déle jsem povídku četla, tím  více se mi popisované události zdály jaksi povědomé. A když jsem narazila na pasáž  "Jedna žena, korpulentní černovlasá čtyřicátnice, sundala podprsenku.", byla jsem doma. Ta tlustá čtyřicátnice, to jsem byla já. A pochopila jsem i to, kdo je Aloys (ve skutečnosti se jmenuje úplně jinak, ale to vy jistě všichni tušíte).
Musím říct, že Aloys napsal čistočistou pravdu, aspoň pokud se jedná o společný program. Co se dělo po půlnoci, nejsem schopna posoudit. Nebyla jsem u toho. Ale v souvislosti s těmi brannými hrami  se toho stalo víc. U toho nebyl zase Aloys.
Když Darina (i ta se jmenuje jinak) navrhla během rozpustilého večírku něco, co by se dalo nazvat spankohrátky, přejelo mi po těle příjemné mravenčení. Jistě jste pochopili, že jsem spankerka, bottom, příležitostný switch. V době popisovaného branného dne jsem byla už třináct let rozvedená, a tudíž po spankerské stránce strádající a už pořádně vyhladověná. Pomyslela jsem si, že tato pitomoučká hra u ohně by mohla být příležitostí, jak se můj zadek může dostat k tomu, na co tak dlouhé roky čeká.
Při hře jsem zvolila svlékací taktiku ne proto, že bych se bála výprasku, ale právě naopak. Myslela jsem si, že když už nebudu mít co svlíkat, při další chybě budu bitá. Celá jsem se chvěla vzrušením. Čáru přes rozpočet mi udělal šofér autobusu, pan Šafář, a čas, co tak rychle pádí, že způsobil, že jsem svůj plán nestihla dotáhnout do konce.
Zábava skončila tak rychle, že jsem se ani nepokoušela obléct si podprsenku, a při oblékání halenky jsem se netrefila do správných knoflíkových dírek. V autobusu si vedle mě sedl inženýr Tomáš, už dost namazaný. Nevím, zda si všiml mého defektu garderoby, ale každopádně mi vyjel po ňadrech, jako kdyby si toho všiml. Nechala jsem ho. Nebylo mi to nepříjemné, ale stále jsem myslela na svou neukojenou zadnici. Hypnotizovala jsem Tomáše, aby rukou, kterou mi hnětl prsník, zajel níž, ale on měl na svém přijímači vybité baterky.
Když jsme se blížili k našemu městu, navrhla jsem mu, že jestli chce, může jít se mnou domů. Dlouho nevěděl, co od něj chci, ale když jsem mu pohladila rozparek, pochopil a souhlasil.
U mě doma jsem otevřela láhev ginu a nalila do hořčičáků. Za třináct let spankové abstinence jsem strašně toužila po tvrdším dráždění erotogenních zón, po muži, který by pochopil, co potřebuji. Měla jsem sice občas, dost zřídka, sexuální partnery, ale žádnému z nich jsem se neodvážila říct, ba ani naznačit, co mám ráda, natož ho požádat, aby mi to udělal. Ale teď už jsem to opravdu nemohla vydržet. Dvojsmyslné narážky u táboráku, spousta vína a teď i gin,  to všechno odplavilo mou stydlivost a mé zábrany. Na ex jsem dopila zbytek alkoholu, postavila se, a požádala Tomáše, aby mi nařezal na holou prdel.
Tomáš poněkud vystřízlivěl a ožil. Potom mi přikázal, abych se svlékla. Chvíli žmoulal mé pětky, tentokrát už ničím nekryté, a něžně mě hladil po zadnici. Potom pravil, "Na takovýhle zadek by to bylo nejlepší prutem." A poslal mě ven, abych nějaký prut přinesla. Tak jsem po něčem takovém toužila, že mě ani nenapadlo, že by mě venku mohl potkat někdo ze spolunájemníků. Vyběhla jsem tak, jak jsem byla, a za chvíli se vrátila s forsythiovým prutem a s několika tenkými proutky z břízy. Měla jsem štěstí. Byla jedna hodina v noci, a nikoho jsem nepotkala. I když ... možná, že by mi nebylo docela proti mysli, kdyby mě potkal nějaký muž ze sousedství a dovtípil se, na co asi v noci potřebuju pruty, a nahá k tomu.
Když jsem se vrátila, Tomáš byl ve slipech. Přehnul si mě přes žehlící prkno, které jsem včera zapomněla odložit do komory, a hrál si s mými vnadami. Potom se pustil do mrskání tím silnějším prutem. Po celém těle mi naskočila  husí kůže, a začala jsem vlhnout. Tomáš to dělal dobře, a ne surově. Napadlo mě, jestli to už někdy neprováděl. A jelikož moje zábrany byly rozpuštěné ve víně a v ginu, tak jsem se ho na to zeptala. "Jo," odpověděl. "V mládí jsem narazil  na dvě, tři ženy, co jim to dělalo dobře." Když jsem měla dost, požádala jsem ho, aby přestal. Poslušně mi vyhověl. Po chvíli oddechu mě opatrně položil na záda na koberec a přikázal, abych roztáhla nohy. Březovým proutkem mě pak velmi jemně švihal po vnitřní straně stehen, podbříšku a po mém chlupatém kvítku. Jak už jsem uvedla, měla jsem řadu zkušeností, ale toto bylo pro mě nové. Trochu jsem zalitovala, že jsem Tomáše nepoznala dřív.
Už zcela vystřízlivělému Tomášovi jsem pak stáhla slipy, a dovolila mu udělat to, kvůli čemu přišel. Nebylo to špatné, ale v dnešní noci to bylo jen na stříbrnou medaili.
Já jsem ale docela střízlivá nebyla. Už ani ne tak od  alkoholu, jako spíš od euforie. Když jsem Tomáše ráno po několika dalších kolech spankingu a různých forem sexu doprovázela na zastávku trolejbusu, zeptala jsem se ho, jestli by si to chtěl někdy zopakovat. Po delší přestávce, o které se zmíním později, chodil asi dvakrát měsíčně, ale po roce odešel do jiného zaměstnání a sešel mi z očí, a já jemu z mysli. Nicméně na seance s ním ráda vzpomínám, s vlhkostí v očích, i jinde.
V té době, a vlastně už i předtím, se mi líbil ten kluk, co si říká Aloys. Byl to bezvadný, všeobecně oblíbený muž, ale působil tak strašně seriózním dojmem, že jsem si netroufla se k němu ani přiblížit, natož pak mu nabízet své tělo a zadek (nebo spíš zadek a tělo?). Kdybych bývala věděla, za jakých okolností se sblížil s Darinou, bývala bych jí ho přelanařila. Ale asi by se mi to dělalo těžko. I Darina totiž byla bezvadná holka.

Thursday, March 21, 2019

Darina aneb Branno-sportovní den (38)



Jedním z mála zpestření šedivého života za předchozího režimu byly takzvané branno-sportovní hry. Nevím už který sjezd KSČ se zabýval nízkou úrovní připravenosti obyvatelstva čelit napadení imperialisty a diverzi antisocialistických živlů, a zavázal státní podniky a organizace, což byly všechny, aby pro své zaměstnance jednou ročně - v pracovní době - organizovaly branno-sportovní den. Na rozdíl od ostatních nápadů strany a vlády, které byly přijímány s více či méně utajovaným  odporem, se toto opatření  setkávalo se vstřícným ohlasem. Boj proti imaginárnímu nepříteli byl většinou sranda, a hry  byly, mimo jiné, příležitostí k seznámení pracovníků firmy, jakých jinak, po pravdě řečeno, moc nebylo. Bylo třeba plnit plán. Po hrách obyčejně následovala aspoň jedna svatba.
Hry se pořádaly na velké pasece v poměrně zachovalém jehličnatém lese, na níž se nacházelo několik opuštěných a zanedbaných srubů, většinou pouhých přístřešků bez bočních stěn, které kdysi sloužily lesním dělníkům. Pár laviček z neotesaných klád. Uprostřed paseky bylo předpisově založené ohniště pro táborák, dokonce s nachystanou hraničkou a zásobou roští na přikládání. Povinnou součástí her byl přespolní běh. V lese jsme honili narušitele, když jsme ho dohonili, stříleli jsme po něm ze vzduchovky, a pokud jsme ho netrefili, doráželi jsme ho gumovými granáty.
Když jsem čekal, než se pro mě uvolní granát (centrální muniční sklad nám dodal jen čtyři), ocitla  se vedle  mě jedna z nejnovějších akvizic firmy, půvabná doktorka Darina, na kluka ostříhaná dívka krátce po skončení vysoké školy. Aby řeč nestála, pochválil jsem ji, že má hezkou prdelku. Což byla ostatně pravda. "Ta si přímo říká o poplácání." "Stačí říct," pravila Darina. "Němému děcku ani vlastní máti nerozumí." Pochopil jsem to jako povzbuzení a lehce jsem ji plácl přes plavky. Ustrašeně se rozhlédla, jestli nás nikdo nevidí, a šeptla, "Tady ne." V tu chvíli se uvolnily granáty, a my jsme šli bojovat za vlast, posilňovat mír. Otázka krásy zadečků a jejich odborné údržby se pro tu chvíli ocitla na vedlejší koleji.
Po skončení povinného programu přišly na řadu volné jízdy. Pseudosportovní soutěže, jako poskakování ve dvojicích opačného pohlaví v zavázaném pytli, párová konzumace uvařeného párku, nebo sestřelování borových šišek z hlavy badmintonovým míčkem. Zvláště oblíbenou kratochvílí bylo přetahování lanem, které umožňovalo nesankcionované dotyky, často dosti  nestoudné. Dlužno dodat, že nejen ze strany pánů. Mezitím, ovšem, obřadné tykání těch, kteří si dosud netykali, a popíjení vína a jiných návykových tekutin z přinesených zásob. O tom, aby pracující během branných her netrpěli nedostatkem alkoholu, nebylo v usnesení KSČ ani slovo.
Odpoledne se někteří méně uvědomělí jedinci začali vytrácet. Přece nebudou "pracovat" přesčas, že. V devět hodin večer zůstalo osmnáct nejvytrvalejších, vesměs už s velmi dobrou náladičkou. Mužský živel měl nevelkou převahu Posedali jsme si kolem ohně, a někdo navrhl, abychom si zahráli na fanty. Někdo řekne nějakou větu, soused po levici řekne další smysluplnou větu tak, aby na předchozí navázala, a tak dál. Nakonec měl vzniknout nějaký souvislý  dadaistický příběh. Kdo nebude umět do desíti sekund pokračovat, nebo jeho věta nebude smysluplná, dá fant, tj. část oblečení. Doktorka Darina namítla, že některým by odevzdávání fantů v této podobě mohlo být žinantní, a navrhla, abychom si mohli vybrat: buď fant, nebo dostat na zadek od souseda/ sousedky po pravé straně. Při první chybě jednou, při druhé dvakrát... Mužská část byla proti. Toto opatření sníží pravděpodobnost, že se na světlo boží dostanou intimní části milých kolegyň. Ale nakonec pánové k tomuto uspořádání přikývli, neboť otázka zněla - buď možnost si vybrat, nebo nic. Koneckonců, plácnout si po zadečku také není od věci.
Hra se rychle rozběhla na plné obrátky. Nastalo všeobecné veselí s výbuchy hurónského smíchu. Uvažoval jsem, kdy se nějaký jelen nebo jezevec přijde podívat, co se to v lesním království děje. Dámy si většinou zvolily bití, pánové naopak striptýz. Bylo zajímavé sledovat ženy, jak k bití přistupují, a jak se přitom tváří. Ukázalo se, že spankerek je víc, než se všeobecně soudí.

V jedenáct hodin bylo osm chlapů v trenkách a jeden zcela nahý, držící si mezi nohama lopuchový list. Jedna žena, korpulentní černovlasá čtyřicátnice, sundala podprsenku. Darina byla pětkrát bita, bohužel, nikoliv ode mě. Zvláštní, že jí teď nevadilo, že ji někdo uvidí. Vnucuje se mi podezření, že své věty kazila naschvál. Já jsem zůstal nedotknutý. Nebitý, nesvlékaný. Alkohol na mě totiž na rozdíl od většiny lidí působí jako stimulans, nikoliv jako sedativum. Po víně bývám vtipný a pohotový, a plynně hovořím aspoň dvěma cizími jazyky, což, bohužel, se o mě  v střízlivém stavu  říct nedá. Mé věty tedy neměly chybu, a jako jediné plnily zadání, že se má dospět k dadaistickému příběhu. Dostalo se mi potlesku a výkřiků "Bravóóó".
Ve čtvrt na dvanáct se postavil šofér autobusu, který nás měl odvést zpátky do města. Seděl s námi u ohně, nepil, hry se nezúčastnil, ale nepochybně se skvěle bavil. "Vážení, jsem sjednán do čtyřiadvacáté hodiny, a nemíním kvůli vám přesčasovat ani minutu. Odjíždíme." Dva kolegové lopatami udusili narychlo už jen slabě doutnající oheň, a já se šel zatím vyčůrat. Vypitého vína bylo docela dost.
Třebaže mi to netrvalo moc dlouho (aspoň, jak jsem myslel),  když jsem se vrátil na parkoviště, viděl jsem z autobusu už jen zadní světla.
Sklapla mi čelist. Co teď, a co potom? Ze zadumání mě vyrušila tmavá postava blížící se od jednoho ze srubů.
Darina.
"To jsme dopadli," říkám. Ona nic. Jen na mě v bledém měsíčním světle cenila své bělostné zuby. Šli jsme si sednout na kládu a povídali jsme si. Stále bylo o čem. Byla chytrá, rozhleděná, měla široký záběr, a nadto bohatou a správnou češtinu, což u přírodovědců nebývá pravidlem. Kolem jedné hodiny jsem se osmělil. "Jsme tady teď sami. Smím ti trochu naplácat na zadničku?" Na okamžik se mi přivinula k boku a řekla, "Hlupáčku, proč myslíš, že jsem nechala ujet ten autobus?"
Zašli jsme za chatku nalámat nějaké pruty. Cestou zpátky k naší kládě jsem ji párkrát švihl přes rifle. Zase na mě vycenila svoje skvostné zuby. "Tys asi moc ženským nenaplácal, že?" Svlékla si ty džíny a klekla si ke kládě. Vystrčila na mě plavky, které jsem už dnes jednou viděl. Vlastně včera. Mrskal jsem ji přes ně prutem. Semtam se mi podařilo se netrefit a švihnout ji přes stehna. Asi po deseti minutách si vyžádala oddech. Když vstávala, políbila mě na ústa. Přisedla si ke mně, a pokračovali jsme v přerušeném rozhovoru. Když jí otrnulo, vstala a přikázala mi, abych jí stáhl kalhotky. Stáhl jsem jí je ke kolenům, ale ona si je kopáním shodila na zem. Položila se mi přes klín a zašeptala, "Teďka rukou, jo?" Plácal jsem ji střídavě po obou půlkách. Teď už jsem jaksi věděl, co dál. Chvílemi jsem přestával s plácáním a hladil ji po hýždích, po stehnech i mezi nimi. Ochotně mi vycházela vstříc a dovolila mi prsty důkladně promasírovat obě dírky. V další pauze si svlékla košili. Podprsenku pod ní neměla. Přemýšlel jsem, kdy si stihla svléct tu od plavek. Žeby tehdy, když jsem si šel ulevit?
Teď si mi sedla na klín obkročmo. Líbala mě, a já jsem ji jednou rukou objímal, aby nespadla, a druhou hladil, kam jsem jen dosáhl. Občas jsem ruce prostřídal. Když ji začala bolet pánev od toho dlouhého rozkročení, sedla si znovu na kládu. Bál jsem se, aby si nezadřela třísku do těch krásných polokoulí. Přitulila se ke mně a do ruky mi vklouzlo její pravé ňadro. Asi trojka. "Chtěl bys to zkusit i ty?", ozvala se. "Zkusit co?" "Našupat na zadek. Jestli se teda nebojíš." Bál jsem se. Moc jsem se bál, ale strašně jsem se styděl to přiznat. A kromě toho jsem pochopil, že toto je zkouška, jestli vznikne nějaký vztah, nebo ne. Tak jsem řekl., "Tak jo," ale cítil jsem, že mám v krku knedlík. Jistě to poznala. "Tak fajn," řekla. "Kalhoty dolů. Zatím jen ty vrchní."
Zaujal jsem u klády stejnou polohu, v níž byla ona předtím. Začala mírně a postupně přidávala na razanci. Hned od začátku jsem cítil, jak se mi zvedá úd. Začalo to být vcelku příjemné. Zadek už mě docela pálil, když zavelela, "A teď donaha." Když jsem se svlékal, bál jsem se, aby nevšimla, že mi stojí. Ale marně. "Nemusiš se stydět, že se ti postavil. Kvůli tomu se to ostatně dělá." Výprask na holou byl dost nekonečný, ale nakonec jsem to zvládl. Cítil jsem se po něm jaksi očištěný. Fyzicky i morálně. Všechen  stres za léta nahromaděný, jako kdyby ze mě vysublimoval. Připadal jsem si jako novorozeně.
Když mi konečně dovolila vstát, přivinul jsem ji k sobě, oběma rukama jsem ji držel za hýždě. Erektovaný penis se jí zapíchl do pupíku. I ona mě držela za hýždě, s tím rozdílem, že mě po čerstvě vymrskaném zadku dál plácala. Ale nebylo to nepříjemné. Když mě pustila, podložil jsem jí levou ruku pod zadek, pravou pod záda, a opatrně jsem ji položil do jehličí. Přiklekl jsem k ní se záměrem se s ní pomilovat. "Ochranu zřejmě nemáš?" zeptala se. Když jsem připustil, že ne, řekla, "Tak to budeme muset odložit." Trochu zklamaně jsem přikývl a svalil se k jejímu boku. Přikulila se ke mně, hlavu si položila na mé pravé rameno a pravou rukou se jala laskat mé neuspokojené pohlaví, dokud neochablo. Považovala za potřebné mi něco vysvětlit. "Víš, nejsem už panna, ale to neznamená, že souložím, kudy chodím. Takže ženskou antikoncepci nepoužívám. Když se najde někdo, komu za to stojím, počká." Smutně dodala, "Zatím se takových moc nenašlo." A tak jsme tam leželi, mazlili se, a povídali si. Kromě Toho, mi dovolila úplně všechno. Když Měsíc zbledl a začaly blednout i hvězdy, vstala, a když jsem se neměl k témuž, uchopila dlouhým používáním už roztřepený prut a ještě mě s ním párkrát přetáhla. Kupodivu se mi znovu postavil.
Když jsme si vzájemně smetali jehličí ze zad i odjinud, zašeptala, "U mě na svobodárce budeš mít kdykoliv dveře otevřené. Vždy budu nachystaná vynahradit ti ten dnešek."
Pooblékali jsme se, sbalili si ruksáčky, a vyrazili k asi kilometr vzdálené zastávce ČSAD, abychom stihli první dělnický autobus v 5:30.






Sunday, March 10, 2019

Vojta Kiďák Tomáško (z webu)

"Zdálo se mi o nás dvou a svět se málem zbořil,
ležela jsi na bříšku, jak tě pán Bůh stvořil.
Ležela jsi na bříšku a trochu jsi se chvěla,
a pak jsi řekla udělej, co se tajně dělá.

Marně pátrám v paměti, čím tě lásko vzruším,
píšu básně milostné a vrážím do nich duši,
veršuju a veršuju a nemám ani zdání,
že mi kašleš na básně a že máš jiná přání.

R: Pětadvacet na holou a nezavírej víčka,
pětadvacet na holou, už ti rudnou líčka,
pětadvacet na holou a člověk jenom žasne,
že je lepší být u toho, než o tom psát básně"

Tomáško, Vojta Kiďák - Srpnové trávy