Iveta aneb Kosa na kámen

Na střední škole jsem byl mým oblíbeným učitelem češtinář Radek, ale mým opravdovým favoritem byla chemikářka Karolina, s níž jsem si časem vypěstovala - sice poněkud nerovné - skoro až kamarádství. Téměř každou přestávku jsem trávila u ní v kabinetu, a dost často jsem k ní zašla i po vyučování.

Bavily jsme se o všem možném, a tak není divu, že časem došlo i na osobní záležitosti, v neposlední řadě na lásku a na sex. Když naše přátelství trvalo už asi rok, a Karolina už si byla jista mou diskrétností,  svěřila se mi, že se jí líbí Radek, ten ale že na její signály nereaguje.

Pomyslela jsem si, že Karolina se ve vysílání signálů asi  moc nevyzná. Na MOJE signály zatím každý kluk zareagoval.

Přemýšlela jsem, jak kamarádce Karolině pomoci. Brzy jsem na to přišla. Vyprovokuji Radka, aby mě musel potrestat výpraskem, a když se bude k výprasku schylovat, Karolina k Radkovi vtrhne, a pod hrozbou skandálu dosáhne, že si jí Radek začne všímat.

Když jsem Karolinu seznámila se svým plánem, ta se zachmuřila. Měla k němu nepochybně výhrady, ale nakonec její touha ve třicítce získat kvalitního partnera zvítězila nad nějakou hloupou morálkou, a dala mi k mému plánu zelenou.

Ukázalo se, že uskutečnění plánu nebude příliš jednoduché. Pan profesor Radek nebyl nestranný. Byla jsem jeho favoritka, a on nebyl ochoten připustit, že nejsem tak skvělá, jak si mě vysnil. Přestala jsem se učit, přesněji řečeno přestala jsem dávat najevo, že se učím, byla jsem drzá, sprostá, vyrušovala jsem při vyučování, byla jsem hlučná, z přestávek jsem chodila pozdě, posmívala se mu, pitvořila se po něm, zesměšňovala jeho chůzi, dělala na něj grimasy, a nic. Při zkoušení, které ostatně brzy přestalo, aby se Radek neblamoval, jsem nic neuměla. Stále jsem ale byla jeho zlatá premiantka, stále jsem z jeho předmětů měla jedničku. Ale Radek si nejspíš myslel, že se mnou lomcuje opožděná puberta.

Rozlila jsem spoustu žluči, nadělala spoustu zlé krve. Spolužákům vadilo nejprve, že jsem sprostá na všeobecně oblíbeného učitele. Později si všimli, že přes všechno mé odporné chování proplouvám studiem bezpracně, zatímco ostatní si musí vše dobře zasloužit. Že nemusím, co oni musí.

Radek mi před třídou nikdy nic neřekl. Tím i on poklesl v jejích očích. Ale když mé sprosté chování trvalo už řadu týdnů, zval mě do své pracovny a mluvil mi do duše. Nejprve kamarádsky, později čím dál přísněji. Trvalo mu skoro rok, než se - nerad - rozhodl, že jsem zralá pro výprask. To už jsme byli v maturitním ročníku. Konečně.

Jednou ve čtvrtek mi řekl, že mám přijít v pátek po vyučování, a že dostanu výprask. A pokud odmítnu, navrhne mé vyloučení ze školy. Teď mi zatrnulo. Nevím, jestli jsem nezašla příliš daleko. Rychle jsem přikývla na souhlas.

Než jsem v pátek vstoupila do Radkovy kanceláře, poslala jsem esemesku Karolině. Radek mě přivítal, zamknul za mnou dveře, vytáhl si pásek z kalhot, a nařídil mi, abych si svlékla kalhotky. To mě trochu zaskočilo. Nepočítala jsem s tím, že výprask, který jsem si během několika měsíců vykoledovala, má být na holou. Ale zůstala jsem poměrně klidná. Za pár sekund přijde Karolina, a vysvobodí mě. Jednou rukou jsem si vpředu držela sukni, druhou si vzadu loudavě stahovala prádlo. Karolina nikde. Radek se posadil a poklepal si rukou po koleně. "Tak, příslovečných pětadvacet," pravil. Položila jsem se mu na klín, on mi vyhrnul sukni přes hlavu, uchopil pásek, a prááásk. Štíplo to jaksepatří. Vyjekla jsem bolestí, i překvapením. On mě snad opravdu seřeže. Já nahá, a Karolina nikde. Ale to už dopadla druhá. Okolo třinácté jsem zrádkyni Karolinu začala strašně nenávidět. Po patnácté jsem rezignovala.

Když jsem měla za sebou jednadvacet, někdo vzal energicky za kliku. Když ta nepovolila, ozvalo se zabouchání na dveře. Stejně energické. Radek zesinal, spěšně mě shodil z klínu a šel otevřít. Já se postavila a upravila si sukni. Kalhotky zůstaly v koutě pod umývadlem.

Vstoupila Karolina. Vypadala dost rozzlobeně. Já jsem udělala pukrle, a pádila pryč, co mi nohy stačily. "Nashledanou, pane profesore."

Po neděli jsem zašla do chemického kabinetu. Pustila jsem se do Karoliny, že nedodržela dohodu, pročež jsem dostala regulerní výprask na holou. Představte si, paní profesorko, na holou. Kde jste, proboha, tak dlouho trčela? Ale narazila kosa na kámen. Chemikářka se jen pod fousy usmívala, a když jsem dokončila svůj dlouhý monolog, pravila, "Milá Iveto, nepřišla jsem schválně, a to po důkladné úvaze. Přišla jsem totiž na to, že jsi sice chytrá a za jistých okolností docela milá, ale povahově jsi dost velká mrcha, a že partner, který tě jednou dostane, by s tebou mohl mít pěkné peklo na zemi. Tak jsem se rozhodla, že ti dám malou lekci. Doufám, že není ještě úplně pozdě, a že z tebe ještě může vyrůst normální člověk." Na chvíli se odmlčela, a potom, s úsměvem ještě zářivějším, dodala, "A to, že jsi dostala na holou, vím. Všimla jsem si těch kalhotek pod umyvadlem."

Dlouho jsem mlčela, neschopna slova. A potom ze mě vyhrklo, "Paní profesorko, vy jste taky dost velká mrcha." Potichu jsem si pomyslela, věděla jsi hned, že můj plán je parchantský, a nezastavilas mě, protože jsi z něj měla prospěch, ty mi nemáš co vyčítat, chudák Radek, jestli tě mým zaviněním dostane. Pedagožka se přestala usmívat. Pod fousy, i zářivě. Rysy jí ztvrdly, tvář zbrunátněla. Rychle jsem dodala, "Ale mně se ten výprask vlastně líbil. Děkuji vám, že jste se opozdila." Řekla jsem to proto, abych otupila ostří své invektivy a  abych zachránila situaci. Ale v podstatě jsem řekla pravdu. Opravdu se mi to líbilo. Když Radkův pásek dopadl na mou prdelku asi po šestnácté, přestalo mi to vadit, a kolem osmnáctky se mi to začalo líbit.  Po těle se mi rozlévalo příjemné teplo, které vydrželo až do pondělka, to jest dodnes. Skoro mě až mrzelo, že Radek plánovaný výprask kvůli Karolinině vtrhnutí nedokončil. "Docela ráda bych si to někdy zopakovala," dodalo asi už mé druhé já.

Profesorku to trochu uchlácholilo, a už poměrně přátelsky, třebaže ještě nikoliv tak srdečně, jako před pár dny, řekla, "To se ti může snadno splnit. Přijď sem v pátek po vyučování."

Nevím, co Karolina Radkovi v pátek řekla, ale jisto je, že ve vydírání se vyzná mnohem líp, než v posílání signálů. Když jsem další pátek odpoledne vstoupila do chemického kabinetu, na laboratorním stole stála nedopitá láhev vína a dvě skleničky. U jedné seděl Radek s povolenou kravatou, u druhé, neslušně blízko od Radka Karolina, s knoflíky na blůzce pozapínanými napřeskáčku a zřejmě opřekot. Chystala jsem se s omluvou vycouvat, že přijdu jindy, ale Radek na mě zavolal, "Jen pojď dál, ty intrikářko!" (Na veřejnosti mně i všem ostatním korektně vykal.) Ta blbka mu snad vyslepičila náš malý komplot? Nemohla jsem uvěřit svým smyslům. Když jsem přistoupila blíž, pravil, "Jestli dobře počítám, minulý týden jsem ti zůstal čtyři dlužen. K tomu přidáme pětadvacet ostrých za to nekorektní spiknutí, které jsi proti mně zosnovala, a plus pětadvacet veleostrých za to, že jsi byla na Karolinu sprostá." Na Karolinu, ne na paní profesorku Iksypsilonovou. "To máme dohromady padesát devět." "Padesát čtyři," skočila jsem mu do řeči. "Inu, matematika nebyla má specializace. Tak tedy padesát čtyři. Tak, kalhotky dolů! Šup!" Radek domluvil a usmál se. Řekla bych, že pod fousy.

Radek si dal opravdu záležet. Šetřil mě ještě míň, než poprvé. Výprask probíhal podobně, jako minule. Do deseti-patnácti to bolelo jak čert. Měla jsem zadek v jednom ohni. Snažila jsem se neřvát. Jen jsem zaťala zuby, a tiše úpěla. Po patnáctce se mě zmocnila eufórie, podobná té před týdnem. V polovině, to jest po sedmadvaceti mi Radek nabídl pauzu. Odmítla jsem ji. Ne proto, abych to měla rychle, rychle za sebou, ale právě naopak  bála jsem se, abych nevychladla.

Radek skončil po čtyřiapadesáti, jak bylo dohodnuto. Ale Karolina reklamovala, že je to teprve jednapadesát. Matematika zřejmě nebyla ani její silnou stránkou, třebaže u chemiků je to více na pováženou, než u aprobace čeština-dějepis.

Když bylo po výprasku, Radek odněkud vykouzlil třetí skleničku, dal mi pusu na tvář a ještě jednou mě rukou plácl po sukni. Karolina se na něj podívala velmi škaredě, ale i ona mi dala pusu. Na druhou tvář. Potom mi oba navrhli tykání. Myslím, že na to nebyli domluveni, neboť si vyměnili udivené pohledy.

Spolužáci ve škole se poněkud divili, cože se to asi stalo, že se mé chování k češtináři ze dne na den o 180 stupňů obrátilo, ale brzy si našli jiná témata ke skloňování. Ve volných chvílích jsem chodila i nadále do chemického kabinetu. Vztahy s Karolinou se rychle normalizovaly, a Karolina se brzy vrátila k žensko-ženské upřímnosti. Asi po dvou týdnech se přiznala, že ji vzrušilo, jak jsem onehdy dostala od Radka čtyřiapadesát na holou, a že měla tehdy mokré kalhotky. A že by to i ona ráda zažila. "Žádný problém," pravila jsem s potutelným úsměvem. "Kalhotky dolů, přehnout přes stůl, a jdeme na to. Šup!" Karolina se zarděla, smutně se usmála a plácla mě přes ruku. Že ona by to raděj od Radka.

Už se mi nechtělo uzavřít s Karolinou další komplot, a proto jsem jednala na vlastní pěst. Při nejbližší příležitosti jsem Radkovi povyprávěla, po čem Karolina touží. Viditelně se potěšil. Odkdy si tykáme, začal i on být otevřenější. Karolinin zadek se mu líbí a nasekat jí na holou je i jeho velmi dávná touha. Jen jsem ho požádala, aby si vymyslel nějaký pravděpodobně vypadající důvod, a mě do toho nezatahoval.

Několik dní na to jsem dostala od Radka velikánskou bonboniéru. Celý zářil štěstím. Ani jsem ho nemusela nutit, aby se přiznal, že výprask využil k činnosti ještě mnohem bohulibější.

Na podzim, to už jsem byla na vysoké, jsem během jedné hodiny dostala ze dvou různých adres svatební oznámení. Oba mě žádali, abych jim šla za svědka. V advokátní poradně nenašli ani po dlouhém hledání důvod, proč by oba snoubenci nemohli mít téhož svědka. A co není výslovně zakázáno, to se může.

Karolina měla pod bělostnou róbou s dlouhou vlečkou už docela pěkně kulaté bříško.

Larisa aneb Co je moc, to je moc 49

Jedné zimy jsem se uhodil přes kapsu a dopřál si pobytový zájezd do Dominikánské republiky. Na vedlejším sedadle v letadle seděla nějaká žena. Letělo se v noci, osvětlení bylo mdlé, tak ji nebylo moc vidět. Všiml jsem si jen to, že je dost štíhlá.

Zato ji bylo slyšet. Oslovila mě, a pak se jí huba nezastavila. Cesta byla dlouhá, a já se chystal, že si pospím. Neznámá mi to nedovolovala. Ale na druhou stranu dlužno uznat, že měla příjemný hlas a vyprávěla zajímavě. Začala tím, kde pracuje, a co tam dělá, a pak přešla ke svým cestám po světě. Kde všude byla, jak se jí tam líbilo, jaké jsou kde zajímavosti, a na co si kde třeba dát pozor. V Dominikánské republice ještě nebyla, a hrozně se těší. Asi po dvou hodinách jejího monologu jsem začal s dialogem, a na spánek jsem rezignoval. Cesta nám příjemně utekla. Těsně před přistáním na mezinárodním letišti Punta Cana mi navrhla tykání, což jsem vděčně přijal. Jmenuje se Larisa. Než jsem se jí stihl zeptat, jestli je Řekyně, letuška vyzvala cestující k vystupování.

Až teď jsem  si ji mohl líp prohlídnout. Na ženu velmi vysoká, kolem třicítky, krátké vlasy něco mezi blond a zrzavými, zelené oči, pihovatý obličej, menší ale ne úplně malá prsa. Na sobě měla ošoupané, ale nikoliv módně děravé texasky, a béžové tričko, rovněž dost ošoupané. Elegantní, jistě velmi drahý, teplý kabát, v němž nastoupila do letadla, si nesla přes ruku. Přichystaný autobus nás odvezl do luxusního resortu na pobřeží. Po vystoupení mi Larisa strčila do ruky kabát i své příruční zavazadlo, a někam odcválala. Když delegátka cestovní kanceláře rozdělovala bungalovy, ukázalo se, že bydlím s Larisou.

Měl jsem smíšené pocity. Na jedné straně bylo víc než jisté, že mé soukromí bude omezeno. Na druhé straně, mohl jsem dostat i někoho horšího. Z těch, co jsem viděl na letišti  mi nikdo extra nepadl do oka.

Na ostrovech byly dvě hodiny v noci. Po dlouhé cestě  bylo načase spláchnout špínu z letadla a jít spát. Larisa šla do koupelny první. Vrátila se nahá, a bezostyšně se přede mnou utírala. Já jsem si do koupelny vzal úplně nové pyžamo, s dosud neodstřiženou visačkou. Když jsem se vrátil, byla stále ještě nahá. Stála před velkým zrcadlem a sušila si vlasy nikoliv jen tak nad plamenem, ale miniaturním fénem, co se vejde do kabelky. Její postava neměla chybu. Tělo měla rovnoměrně opálené, dokonale souměrné, a prdelku měla, stejně jako tvář, posetou drobnými zrzavými pihami. Stejně zrzavé byly i chloupky na ohanbí. V zrcadle si nemohla nepovšimnout mé erekce. Nechala to ale bez komentáře.

Konečně jsme šli spát. Já v pyžamu s nerozžehlenými faldy, ona nahá. Když zhaslo světlo, obrátil jsem se k ní a pod přikrývkou ji uchopil za ňadro. Jemně  mě odstrčila, a pravila, "Já na souložení moc nejsem. Promiň!" Velmi zdvořile jsem se omluvil. V duchu jsem si nadával, jak špatně umím odhadnout lidi. Ale nadával jsem i jí, rovněž v duchu: producíruje se před člověkem nahá, rozdráždí ho, a potom ho nechá být. To budou prázdniny za všechny drobné!

Když jsem si všiml, že ani po hodné chvíli nespí, odvážil jsem se zeptat, na co tedy je. "Já jsem spankerka," řekla. Vždycky jsem si zakládal na svém vzdělání a myslel jsem si, že znám hodně cizích slov. Ale toto jsem neznal. Zeptal jsem se. Neřekla mi, že jsem pitomec, a trpělivě mi  to vysvětlila: "Zjednodušeně řečeno, spankeři jsou osoby, které rády mrskají jedince opačného pohlaví, nejraději po holém zadku, a rády se od nich nechají mrskat tamtéž." "Ode mě by ses dala vymrskat?" zeptal jsem se po chvíli. "Jo, velmi ráda," pravila. "Proč si myslíš, že jsem zařídila, abychom bydleli spolu? Už v letadle jsem si tě vytypovala, že bys na to byl docela vhodný. Ale až ráno." Když vycítila, že jsem zklamaný, řekla, "Jestli chceš, udělala bych ti to rukou. Všimla jsem si, že ti stojí." To se ví, že jsem chtěl. Naklonila se ke mně, jednou rukou odtáhla gumičku a druhou strčila dovnitř. Moje novoučké pyžamo bylo v okamžiku pokřtěno. Dobře, že nechtěla soulož. Byla by zklamaná, a já bych si utržil hanbu.

Spal jsem jako mimino. Ráno mnou Larisa zacloumala. "Tak co bude s tím spankingem?" Rychle jsem se probral. Otočil jsem ji na bříško, klekl jsem si na postel vedle ní a plácal ji rukama po obou hýždích. Trvalo nejmíň dvacet minut, než řekla, že stačí. Obrátila se na znak, roztáhla nohy a řekla, "Pojď, honem!" Nevěděl jsem, kam mám jít. Poplácala si rukou po rozkroku. Shodil jsem zacákané pyžamo a šoupl jí ho tam. Po noční masturbaci to trvalo poměrně dost dlouho. Když jsme skončili s pohyby, zeptal jsem se, "Používáš nějakou antikoncepci?" "To ses zeptal brzo," zasmála se. "Neměj strach, mám to pod kontrolou." "Neříkalas, že nejsi na souložení?" "Říkala jsem, že nejsem MOC na souložení. Ale po dobrém spankingu si VŽDYCKY dám říct." Znělo to skoro jako pochvala.

Po snídani jsme se věnovali lenošení na pláži. Na sex a spanking, a na to jak to spolu souvisí, nepřišla řeč. Vlastně nepřišla řeč skoro na nic.

Po obědě byla v programu před odpoledním společným výletem dvouhodinová siesta. Myslel jsem, že dospím, co jsem nestihl v letadle a během zkrácené tropické noci. Ale chyba lávky. Larisa otevřela svůj kufr, a pod početnými luxusními společenskými toaletami nahmátla tajnou přihrádku na zip, a vytáhla z ní krátké kožené důtky. "Svlíkej se," přikázala mi. "Proč?", ptal jsem se udiveně. "Spankeři jsou osoby, které rády mrskají jedince opačného pohlaví, nejraději po holém zadku, a rády se od nich nechají mrskat tamtéž. Vzpomínáš si? Jsi na řadě!" Tak jsem ji poslechl, lehl si na břicho a držel. Nebylo to špatné. Začínal jsem chápat, co na tom ti spankeři mají. Když skončila, otočila si mě na znak, vyhrnula si sukni a nasedla na mého ztopořence. Na to, že není moc na souložení, měla úžasnou výdrž a fantazii. Skoro jsme nestihli nástup do autobusu.

Večer se pokračovalo. Výprask její, dvě soulože, ráno výprask můj a soulož, v poledne výprask její a soulož... Mezitím, při plavání v moři, mi sahala do plavek a ejakulovala mě do Karibiku. Byly doby, že jsem po takové dovolené toužil, ale co je moc, to je moc, syrečky from Holomóc. Na třetí den jsem byl z toho unavený, a na šestý den jsem to už nevydržel.

Zašel jsem za delegátkou cestovní kanceláře, a aniž jsem uvedl proč, požádal ji o změnu ubytování. "Bohužel, všechny bungalovy jsou plně obsazené." Dlouho  uhrančivýma černýma očima rentgenovala můj poklopec. "Ale abyste neřekl, že se o klienty nestaráme, a že jim nevycházíme vstříc, můžete se ubytovat u mě."

Po večeři jsem si k ní přestěhoval věci. Byla to robustní čtyřicátnice, vybraným způsobem oblečená, s velkými prsy deroucími se ven skrz hluboký dekolt. Jmenovala se Monica (ano, Monica, s "c"). Když jsem se před spaním sprchoval, vlezla za mnou do koupelny. "Přišla jsem se podívat, jakej seš samec." Chvíli si mě prohlížela, a pak pravila, "Prima! Bude nám spolu hezky. Už jsem neměla chlapa, ani nepamatuju. Zaplétat se s domorodci máme zakázáno, a turisti jsou skoro vždycky spárovaní." Úd se mi při těch řečech zase probudil, a tak jsem se rychle odvrátil, abych erekci skryl. To jsem ale neměl dělat. Vystavil jsem jí zadek hustě pokrytý čerstvými červenými pruhy. "To mám dnes ale šťastný den," zajásala Monica, "nejen, že mi Prozřetelnost přihrála kluka jsoucího do postele, ale navíc je to ještě i spanker."

Libuše aneb Kandidátka věd 53

„Zasloužila bys na zadek“, říkám kolegyni o pár let starší, formálně o hodně vzdělanější, a třikrát více vydělávající, když jí po dvanácté (marně) vysvětluji elementární technické řešení, které jsme probírali ve třetím ročníku na vysoké škole.

„Na holou?“ ptá se bezelstně dvaatřicetiletá doktorka Libuška. Ačkoliv jsem původně vůbec neměl v úmyslu jí naplácat, a už vůbec ne na holou, s překvapením slyším svůj vlastní hlas, jak říká „Jasně, že na holou. Jinak to nemá ten správný pedagogický efekt.“ Sám nevím, kde se to ve mně vzalo. Jindy dospívám k správným a pádným replikám až na schodech cestou od promarněných příležitostí.

„Co mám udělat?“ ptá se Liba. Překvapuje mě rychlost, jakou toto nečekané dobrodružství nabírá. Ale budiž. „Vyhrň si sukni, kalhotky ke kolenům, a přehni se tady přes psací stůl.“ Sukni si nevyhrnula, ale svlékla, pečlivě ji poskládala a přeložila přes židli v koutě, kterou mám pro hosty. Pak si svlékla kalhotky, a stejně pečlivě je položila na sukni. A takhle, dole bez, kráčí k mému stolu. Dnes se překonávám - prohlížím si ji stejně bezostyšně, jako se mi ona předvádí.

Liba se se vzpaženýma rukama opírá o stůl, a čeká, co bude. Chviličku si prohlížím skvostné netwigyovské křivky, a pak se pouštím do práce. Plácám ji dlaní (později oběma) po půlkách. Libuše sténá, ale nepokouší se uhnout. Ruce zůstávají vzpažené, jen pravé předkolení se občas instinktivně vymrští do horizontální polohy. Hýždě postupně růžovějí, ale ne tak rychle, jako moje dlaně. Když žádnou z nich už necítím bolestí, s výpraskem přestávám. Ale Libuška zůstává ležet na mém pracovním prostředku.

Rozhlížím se po kanceláři, čím bych svým unaveným dlaním ulevil. A hle, jedna z květin na parapetu se šplhá po tenké bambusové tyčce za tři koruny. Vytahuji bambus z květináče, a červeně kvetoucí liana, kterou obdivovali všichni návštěvníci, se bezmocně kácí k zemi. Ale co je mi teď po lianě. Čistím tyčku od substrátu, a zkušebně s ní švihám do vzduchu. Odhaduji to na jednočárkované cé. To by šlo. A rákoska už poprvé dopadá na doktorčinu prdelku. Objevuje se na ní tenký proužek, a je slyšet slabé syknutí. Jak proužků na hýždích a na stehnech přibývá, pravé předkolení se vymršťuje stále častěji, a syknutí jsou stále hlasitější. Konečně na sedacím svalu přistává Libuščina ruka. Vidím, že má dost, a přestávám ji trápit.

Liba vstává, a po dlouhé době jí vidím do obličeje. Co vidím, nikterak nepřipomíná, že právě absolvovala dost tvrdý výprask. Zatímco si chladí zadek mým namočeným ručníkem a natahuje si kalhotky, říká „Ty umíš tak hezky vysvětlovat. Nechápu, jak to přišlo, že jsi neukončil vejšku.“ Na chvíli se odmlčí, a pak dodá. „Třeba bych ti na oplátku taky někdy něco vysvětlila.“

Ještě dlouho po tom, co za ní zapadla klika dveří, přemýšlím o tom, co chtěl básník říci.

Zdena aneb S citem, ale s chutí 55

Seznámili jsme se v rychlíku z Košic do Prahy

Čekal jsem už na nástupišti, když expres přistavovali, takže jsem nastupoval do úplně prázdného vlaku. Usadil jsem se v oddělení první třídy, a vytáhl si rozečtenou knížku. Do odjezdu vlaku zbývalo deset minut.

Když nádražní rozhlas ohlásil, že rýchlik do Prahy je pripravený na odchod, a když výpravčí kladl k ústům píšťalku, prosupěla kolem mého okna jakási postava, o níž jsem narychlo nebyl schopen rozhodnout, zda je mužská nebo ženská. Když se vlak rozjel, měl jsem se dozvědět, že poslední opozdilec je ženská. Vtrhla totiž do mého kupé. Zeptala se, zda je zde volno. Bylo mi proti mysli, že nebudu v kupé sám, ale co jsem měl dělat: přisvědčil jsem. Dokonce jsem jí beze slova vyložil na poličku dost těžkou kabelu.

Až mnohem později jsem si ji trochu lépe prohlédl: kolem čtyřicítky, plnoštíhlá postava, 170 cm, 70 kg, vlasy trochu do zrz, oči čórnyje, kak dva ugle. Na sobě měla dosti levný, ale dobře padnoucí, čistý a nažehlený kostým barvy ladící spíš s jejími vlasy než s očima, na levé klopě mosazná napodobenina zlatého perského šperku z doby Alexandra Makedonského – řvoucí lev ve výskoku. Sněhobílá halenka, pohodlné kožené boty, krátké ponožky stejné barvy jako kostým. Bez punčoch. Jen lehounce napudrované tváře. Žádný jiný mejkap. Zkrátka, sice žádná misska, ale ani žádná stará praženice.

Když se vydýchala  ze sprintu po nástupišti, zeptala se mě, co čtu.  Nemínil jsem se s ní bavit – už to bylo dost špatné, že si nesedla někam jinam – a tak jsem, opět beze slova, otočil knihu tak, aby si mohla přečíst titul.

„Jé, vy čtete anglicky,“ podivila se, když nahlas přeslabikovala nadpis. „O čem to je?“

Na tuto otázku se nedá odpovědět beze slov, jen pouhým gestem, tedy pokud  nechci vypadat jako vidlák, venkovský balík, křupan z dědiny, právě odtržený od řetězu. A to nechci. Ach jo, asi toho dnes moc nenačtu. Zavřel jsem knihu a začal vyprávět, snaže se, abych vypadal co možno nejchladněji. Je to kniha britského spisovatele, velmi populárního v druhé polovině století, které před několika měsíci skončilo. Pojednává o nebohatém londýnském dělníkovi Anthonym, jehož sestra a bohatý švagr se vypraví na sedmnáctistopové, vlastnoručně postavené plachetnici  přes Atlantik a Panamský průplav do západní Kanady, s úmyslem se tam usadit. Hrdina se ale po několika měsících dovídá, že švagrova plachetnička ztroskotala v tropické bouři, zahnána k souostroví Tuamotu, a že oba jeho příbuzní pravděpodobně zahynuli. Švagrův právník Anthonymu oznamuje, že na základě švagrovy poslední vůle byl jmenován poručníkem své desetileté neteře Nath a správcem jejího zděděného jmění. Vzápětí se však ukazuje, že švagr se před odjezdem veškerého nemovitého i movitého  majetku zbavil, a stržené peníze investoval do koupě diamantů. Diamanty však nejsou nikde k nalezení. Anthonymu dochází, že příbuzní vzali diamanty  (ilegálně, neboť vyvážení diamantů není dovoleno ani ve svobodné a demokratické Británii) s sebou, a že tyto jsou tudíž nepochybně schované někde ve ztroskotané plachetnici. Chce-li tedy důstojně plnit funkci poručníka, musí najít cestu, jak neteřino dědictví  z loďky získat zpět. Ač žije z ruky do úst a nemá žádný majetek ani úspory, vydává se na dobrodružnou cestu do Pacifiku.  S pomocí dobrých kamarádů, své nevšední technické zručnosti, a v neposlední řadě díky svému šarmu se mu to s minimálními náklady podaří. V místě, do kterého jsem dočetl, je Anthony v půli cesty, na Havajských ostrovech, a hledá co nejlevnější, pokud možno bezplatnou cestu dál.

Má společnice mi napjatě naslouchala, a když jsem já skončil, ožila, a ujala se slova. Havajské ostrovy jsou její evrgrínová, dosud nenaplněná touha. Jako mladice si dopisovala s jedním Havajanem, a jeho fundované vyprávění a zasílané fotografie, gramofonové desky, kalendáře a časopisy způsobily, že toho o ostrovech  hodně ví, a touží je jednou vidět na vlastní černé oči. Vyprávěla o Pearl Harboru, o havajských sopkách, o orchidejích, o pláži Waikiki, a dokonce zanotovala pár romantických havajských melodií. Trochu se zarděla, když mluvila o havajských tanečnicích, oděných jen do sukničky z palmových listů.

Od Havaje jsme přešli k cestám za hranice všedních dní. Tady jsem měl už i já co říct (třebaže ne tolik, co má společnice). Už mi nějak přestalo vadit, že nemůžu číst. Než jsme probrali (a důkladně pomluvili) Francii, Izrael a Britské ostrovy (ona) a Maďarsko, Německou demokratickou republiku i Sajůz něrušímyj (já), byli jsme v Hranicích, kde jsem vystupoval, abych přestoupil na přípoj směrem na Brno. Rozloučili jsme se, a neznámá pokračovala dál do Prahy, nebo kam vlastně? Za šest hodin jsem se o ní vlastně nic nedozvěděl.

Kráčel jsem po nástupišti, když mě zrzka vykloněná z okna rozjíždějícího se vlaku požádala o adresu. Obvykle trpívám tak zvaným schodovým syndromem, to jest, že až na schodech odněkud mě napadne, co trefného jsem měl říct, nebo co nemístného jsem neměl udělat. Někdy se tomu říká dlouhé vedení, nebo pomalé zapalování. Nevím, kde se ve mně tentokrát vzala ta duchapřítomnost, že jsem za zlomek sekundy – a rozjíždějící se rychlík víc než zlomek sekundy nenabízí – analyzoval situaci, a dokázal se správně rozhodnout. Váhavě jsem  připustil, že společné cestování mi sice nebylo nepříjemné, ale rozhodně jsem v duchu odmítl jakýkoliv trvalejší kontakt. Nemínil jsem jí proto dát svou poštovní adresu. Mí rodinní příslušníci, a zejména jeden, by si mohli špatně vykládat skutečnost, že jsem se seznámil, a navázal  kontakt s nějakou cizí ženskou (jak už se v nejednom případě stalo). Nemluvě o tom, že by u nás třeba mohla někdy zazvonit. Nemínil jsem jí dát ani svou hlavní mailovou adresu, v níž figuruje moje pravé jméno. Proto jsem za zrychlujícím se vlakem vyštěkl alternativní mailovou adresu s dosti hanlivou přezdívkou, jakou mě v dětství počastovali kluci z nepřátelského gangu. Ukájel jsem se nadějí, že třeba nemá internet, nebo že si adresu nestihne zapamatovat.

Zapamatovat si stihla, a internet má. Ozvala se ještě téhož dne. Chtěla vědět, jak to dopadlo s tím amatérským hledačem diamantů. Bez podpisu, bez adresy. Mailovou adresu má rovněž s nicneříkající přezdívkou, a tak stále ještě nevím, ani jak se jmenuje. Nu, což. Jak se do lesa volá, tak se ucho utrhne.  Když jsem knihu za pár dní dočetl, popsal jsem jí stručně pokračování děje, a podepsal se tou hanlivou přezdívkou. Neurazila se. Odpověděla, navázala na náš hovor ve vlaku. Postupně se mezi námi rozběhla pravidelná virtuální korespondence. Psali jsme si o knížkách, o cestování, o hudbě  i výtvarném umění. Taky trochu o politice, o dějinách, a jak ty věci spolu souvisí. Musel jsem jí přiznat, že je inteligentní, sečtělá, a že má vytříbený styl i vkus. A nevnucovala se. Přestal jsem mít strach jak z ní, tak i z toho, že by mi mohla nepříjemným způsobem zasáhnout do života. Stále jsme si vykali, stále jsme se neznali jménem. Nikdo z nás neudělal krok k tomu, aby se to změnilo.

Po několika měsících  se do intelektuální korespondence, která mi vcelku vyhovovala, začal vkrádat osobní tón. Bývalý manžel jí dělá problémy, stupňuje požadavky na dříve společný majetek, popouzí proti ní dospělou dceru tak, že ta se od ní odstěhovala, šéf v úřadě si myslí, že rozvedené jsou lehké zboží, sousedka nalevo chová spoustu koček, které se chodí mrouskat do její zahrady, soused napravo o ní roznáší pomluvy, plzeňská teta ovdověla, chtěla by se k ní nastěhovat, když je teď sama ... Každá taková stížnost obsahovala nepsanou žádost o pomoc, o radu. Nejsem psycholog, ani právník, a tak se mé „rady“ omezovaly na vágní útěchy, že exmanžel se unaví, dcera se s matkou udobří, šéf se vzdá, když pochopí, že nemá šanci, sousedčiny kočky sežere orel. Po čase jsem se začal opakovat, což činím strašně nerad, a tak se intervaly mezi jejími dopisy a mými odpověďmi začaly prodlužovat, a mé odpovědi krátit. Odpovídal jsem jen na každý druhý, později na každý třetí. Když jsem nechal bez odpovědi pět nebo šest dopisů, zřejmě podvědomě rozhodnut s ošemetnou korespondencí skoncovat, napsala mi dlouhý srdceryvný dopis, jehož tresť spočívala v obavě, že jsem se na ni rozhněval, nebo (což je horší), že jsem onemocněl. Odpověděl jsem jí (poměrně rychle), že nemám důvod se na ni zlobit, a že jsem zdráv jak  ryba. Ale že jsem starý nepořádník, hříšník a fláma, firma všem známá, a že bych zasloužil na holou.

Tentokrát jsem dostal odpověď za několik minut. Zdálo se, že na něco takového čekala. Napsala mi, že až se příště uvidíme, že mi dá, co si zasloužím. S citem, ale s chutí. „Jo, a jmenuju se Zdeňka, a bydlím ...“ (napsala přesnou adresu v městečku, o němž jsem nikdy neslyšel).

Následovaly asi dva týdny nejistoty: rozhodnutí napsat  jí  něco od plic se v rychlém sledu střídala s rozhodnutími nenapsat jí nic, a už nikdy. Období spravedlivého rozhořčení se střídala s obdobími bezútěšného flegmatismu. A pak jsem si řekl, proč ne? Mám-li věřit časopisům, které se po hadrovém převratu už nemusely pašovat,  a internetovým portálům, které se rozmnožily jak houby po dešti, vydržely to tisíce, možná miliony lidí, ba i žen. Proto jsem se rozhodl postavit se k věci jako chlap, a vyžrat si, co jsem si nadrobil. Napsal jsem, že přijedu přespříští pátek.

Na odpověď jsem nemusel čekat snad ani celou minutu. „OK. Budu připravená.“ Kdoví, co tím myslela.

Bydlela v nevelkém, ale úhledném rodinném domku obklopeném ze všech stran zahradou. K nejbližšímu sousednímu, dost podobnému domku, bylo nejméně 50 m. Měla nachystané chlebíčky, a do dvou sklenek nalila dost kyselé místní víno. Když jsme pili první deci, navrhla mi tykání, „s ohledem na to, co se spolu chystáme provést“. Cítil jsem, jak mi stoupá krev do tváře. V půlce druhého deci mě poslala do koupelny.  „Tvůj ručník je modrý, s bílým mikymausem.“ Vrátil jsem se v trenkách. Lehce mě plácla pravou rukou po levé půlce, a řekla „Dohodli jsme se, že na holou!“  Na ničem jsme se nedohodli. Stavěla na jediné mé nepředložené čtvrtvětě. Ale nechtěl jsem se s ní hádat. Otočil jsem se stranou, a stáhl si trenky. „Nemusíš se odvracet. Není to tvoje vina, že máš menšího ptáčka.“ Nejraděj bych ji zulíbal. Řekla „menšího“ a ne „malého“.

Ukázala mi, jak si mám kleknout ke gauči, a jak se mám opřít horní polovinou těla. Přisunula si ke gauči židli, a začala mě oběma rukama plácat po zadku. Ze začátku mírně, později přidávala na intenzitě. Občas přestávala, a konečky prstů mě hladila po hýždích. V pozdějších fázích zajížděla prsty mezi půlky, a dráždila mi anální otvor. Začal jsem chápat, co na tom ti příznivci spankingu, o nichž jsem dosud jen četl, mají.

Asi po hodině přestala. Myslel jsem, že je konec, a byl jsem (kupodivu) poněkud zklamán. Chtěl jsem vstát, ale zarazila mě. „To není všechno. To bys z toho vyšel lacino.“ Odběhla, a vrátila se s asi metr dlouhým rovným hladkým prutem a s důtkami. Prut byl čerstvý. Nejspíš ho těsně před mým příchodem uřízla nebo ulomila někde v zahradě. Ale důtky byly použité, přesněji řečeno používané, ještě přesněji řečeno často používané. Kožené pramínky, kdysi černé, chytily mrtvolně šedivý nádech, rýhování dřevěné rukojeti bylo vyhlazeno v místech, kde se o ni opíraly prsty. Trochu jsem se podivil, ale skládačka už začínala dávat smysl.

Znovu upravila mou polohu u gauče. Tentokrát jsem musel víc roztáhnout stehna. Vestoje mě začala mrskat důtkami. Nechápu, proč jsou důtky tak obávané, tedy pokud nejsou pobité olověnými cvočky, nebo ocelovými háčky. Důtky s  iks řemínky stimulují současně iks míst, a síla, se kterou dopadají, je ikskrát menší, než třeba u prutu. Jak jsem se měl za chvíli přesvědčit.

Když skončilo zahřívací kolo, přišel na řadu ten prut. To už bylo jiné kafe. Třebaže po předchozích dvou hodinách nebyl můj zadek už tak nepřipraven na opravdu důkladnou masáž, teď jsem musel zatnout zuby, a prsty křečovitě svírat potah gauče. Ale přece se teď nevzdám. Za koho by mě měla.

Zdeňka se neulejvala. Dobře mířenými švihy a poměrně značnou silou plnila můj zadek milimetr po milimetru červenými příčnými pruhy. Inu, co se divím. Vždyť napsala „s chutí“.  Měl jsem předsevzetí švihy počítat, ale asi při třicítce jsem se zasekl, a už jsem to nedohonil. Odhaduji, že jich nakonec bylo kolem tříset.

Asi v polovině prutové fáze mi už mrskání přestalo vadit. Už jsem se přestal modlit, aby už byl konec, a začal jsem v tom nacházet zalíbení. Uvolnil jsem se. Zdeňka to okamžitě postřehla, a opět začala mrskání střídat s exkurzemi rukou mezi mé nohy. Teď nejen ke konečníku, ale i k penisu.

Když skončila, nedovolila mi znovu se osprchovat, ani se obléct. Říkala, že tím by se blahodárný  účinek akce oslabil, ne-li zcela zrušil. To jsem nechtěl. Bylo mi nádherně. Zasedli jsme ke zteplalému vínu. Když jsme  sedmičku dopili, Zdeňka říká „A co já?“

„Jak, co ty?“ ptám se.  „Všimla jsem si, že ti bylo hezky,“ řekla. Trefila hřebík po hlavičce, ale kdoví, jak na to přišla? „Myslíš, že si nezasloužím, aby bylo hezky i mně?“  Chvíli jsem na ni hleděl mlčky. Potom jsem ji uchopil za ruku, a dost surově si ji přitáhl k sobě, smýkl s ní na svůj klín a začal ji vyplácet. Moje ruka nedopadla na její  lehkými plátěnými šaty chráněné obliny ani třikrát, když se mi vymanila. Beze slova odešla do koupelny.

Zdržela se tam dost dlouho. Trochu jsem se nudil, a tak jsem si prohlížel nástroje, které použila. Prut byl nepochybně z dřínu, důtky měly šestatřicet kožených pramínků širokých asi 4 mm. Vrátila se nahá. Teď jsem měl možnost porovnat své povrchní hodnocení z vlaku se skutečností. Byla opravdu malinko nadměrná, ale veškerá ta nadměrnost byla dokonale rovnoměrně rozložena, takže nikde netrčelo nic navíc. Bříško  ploché, pás dokonale konvexní, pánev poněkud širší, ňadra trojky, zadeček jak vysoustruhovaný, hluboký žlábek mezi konvexně zaoblenými hýžděmi vybíhající vysoko nad úroveň gumy v kalhotkách, kdyby nějaké měla. Hahaha. Rovná, jen velmi jemně ochlupená stehna sbíhající se v podbříšku a tvořící tiskací písmeno lambda, nahoře s ostrým hrotem. Světle zrzavé chloupky na Venušině pahorku částečně vyholené a částečně vyčesané do tvaru psaného písmene ní, s uzounkými konkávními rameny. Konstatoval jsem její smysl pro geometrickou symetrii a zálibu v řeckých písmenech. Vlasy lesklé, husté, kolem uší mírně zvlněné. Uši drobné, bez náušnic, dokonce nepropíchnuté. Obličej souměrný, tváře baculaté, nos rovný, jemně pihovaný, na bradě mělký dolíček, středně plné rty,  na levé čelisti pod uchem nevelké mateřské znaménko. Žádný (viditelný) mejkap. Ramena a krk opálený, ostatní tělo barvy zdravého příslušníka kavkazské rasy. Zřejmě v zahradě pracovala v kalhotách a v tričku bez ramínek. Až na to, že byla přece jen už trošičku přestárlá, její parametry se blížily spíše té missce, než staré praženici.

Neušlo jí, že si ji zvědavě prohlížím, ale nic proti tomu nenamítala. Naopak. Pod záminkou, že zapomněla zhasnout v koupelně, a že musí  odnést prázdné skleničky  a láhev do kuchyně kolem mě několikrát prošla, abych ji viděl ze všech stran. Byla si vědoma, že má co ukazovat.

Konečně zaujala u gauče podobnou polohu, jako před nedávnem já. Kolena  měla od sebe, a ze středu její nádherné prdelky na mě svítilo růžové sluníčko anusu. Začal jsem ji plácat oběma rukama. "Proč to neděláš pořádně?" okřikla mě. "Mám vstát, chytit prut, a ukázat ti, jak se to má dělat?" Nic jiného bych si nepřál, pomyslel jsem si. Ale ještě jsme se neznali tak dobře, a tak jsem raděj zůstal potichu. Její kritika byla oprávněná. Byl jsem vychován v duchu přísloví ´Ženu ani květinou...´, a tak to, co jsem jí dosud dělal, bylo spíš hlazení. Ale pro mě to bylo příjemné. Tak jsem přitvrdil. Po manuální fázi jsem, jsa bez fantazie, kopíroval její postup: důtky a prut. Když jsem začínal s prutem, rozhodl jsem se počítat, a umínil si, že tentokrát se nespletu. Při šedesátce řekla "Stačí". Potom dodala o něco tišeji: "Zatím." Zřejmě počítala i ona.

Bylo po výprasku, ale Zdeňka zůstávala klečet u gauče. Z náhlého popudu jsem si jí klekl mezi nohy, a zabořil jazyk do růžového sluníčka. Kdoví, co to udělá?

Neudělalo to nic. Ozývaly se jen vzdechy slasti. Když jsem důkladně vylíbal horní dírku, vonící nějakým parfémem, ještě jsem ji promasíroval nejprve jedním, potom dvěma prsty. Potom jsem zavelel: "Teď si lehni na záda. Ještě tu druhou dírku." Začínal jsem být oprsklejší.

"Půjdeme raději do postýlky," řekla mazlivě. V ložnici jsem si nad ni klekl obkročmo, a začal s líbací maturitou. Začal jsem čelem, očními  víčky a ušními lalůčky. U úst jsem se zdržel déle. Vsunula mi jazyk dovnitř   a dychtivě mi olizovala dásně i patro. Když jsme se vyměnili, lačně si mě vcucla, a malinko skousla zuby. Vděčně mi hrábla rukou mezi nohy. Hroty ňader měla tvrdé jak beton. Když jsem je sevřel mezi rty,  beze studu křičela rozkoší.

Poněkud ji překvapilo, když jsem od pupíku nečekaně přešel rovnou k prstům na nohou a k chodidlům. Odtud jsem pomalu postupoval zase nazpět přes nárty, kotníky  a holeně ke kolenům a stehnům. Ve finále jsem zapíchl jazyk do hrotu písmene ní. Mlel jsem s ním doprava i doleva, nahoru i dolů. Vonělo to tam úplně jiným parfémem.

Když mě jemným gestem vytlačila, zvedl jsem se na rukou, a vnikl do ní.

Krátce jsme se milovali. Neříkala nic. Asi jsem ji zklamal.

Místo večeře jsme zůstali bez šatů v posteli, příjemně unaveni, a povídali si. "Napsala jsi mi ´s citem, ale s chutí´. To ´s chutí´, to ti vyšlo, ale kde zůstalo to ´s citem´?" ptám se. "To bys teprve viděl, jak je to bez citu," obořila se na mě. "Teď máš zadek pěkně červený," pohladila mi ho, " a tady..." – sáhla mi do rozkroku – "...hezké pocity. Aspoň doufám. Ráno však barva zbledne, a zůstane leda pocit příjemného tepla. A vzpomínka. Ale kdyby to bylo s méně citem, fialové jitrnice by se ti hojily několik dní, a celou tu dobu bys měl potíže se sezením, jak se o tom píše v pornopovídkách. A kdyby to bylo úplně bez citu, zůstaly by ti jizvy na celý život. A taky bys to nemusel přežít. I o tom se píše v literatuře." Nějak moc se v té literatuře vyzná, pomyslel jsem si. Ale když jsem si vzpomenul na ty opotřebované důtky, už jsem se moc nedivil. Když nám došla slova, pokračovali jsme v mazlení. Tu dostala příležitost ruka, tu jazyk.

Ráno jsem se znovu pokusil o milování. Jemně a mlčky mě odstrčila a naznačila mi, že jí mám lízat klín. Rád jsem jí vyhověl. Znovu jsem  zabořil tvář mezi její pysky, a lízal jí mušličku, a občas jemně zakousl do klitorisu. Teď tady nebyl cítit žádný parfém. Pouze vůně čistotné, zdravé, sexuálně nejspíš poněkud strádající lidské samice. Asi po čtvrthodince mě zmanipulovala do polohy 69. Téměř okamžitě jsem se vystříkal. Zdeňka mě ale nepustila. Jazykem si přitiskla mé ochablé mužství k patru, zuby se mírně zakousla do kořene, a cumlala ho jako pouťový pendrek. Úd se mi znovu postavil, a byl znovu schopen plnit funkci, k níž byl stvořen. Tentokrát to trvalo mnohem déle. Něco takového se mi nepodařilo několik let.

Když jsme se opět ocitli tváří v tvář, přitulila se ke mně ňadry, koleno mi zabořila do rozkroku, a vlepila mi dost dlouhou pusu na francouzský způsob. Bylo vidět, že chce něco říct, ale že se ostýchá. Štípl jsem ji do zadku a povzbudil ji. „Víš,“  vylezlo z ní konečně, „nesouložíš špatně, abys nepochopil nesprávně, že jsem ti uhnula. Ale lížeš úplně jak bůh. To bych vydržela celé hodiny. Takže zůstaneme u orálu, ju?“

Po snídani, která spočívala v tom, že jsme si ve vaně dlouho vzájemně omývali pohlavní orgány a jejich okolí, jsme nasedli do její obstarožní škodovky, a zamířili k nedalekým nevysokým horám, spíš pahorkům. Z málo frekventované silnice druhé třídy jsme zabočili na ještě méně frekventovanou okresní silnici, a z ní pak na zcela pustou lesní cestu. Po čtvrthodině mírného, ale táhlého stoupání  se les rozevřel v dost velkou mýtinu. Vystoupili jsme  z vozu, a ještě kousek pokračovali pěšky. Po levé ruce se mýtina svažovala dolů. Tím směrem se otevíral rozhled do kraje zalitého sluncem pozdního léta. Po pravé ruce byl les, z něhož vybíhaly jazyky nízkého křoví, tvořící jakoby několik separé, jako stvořených pro milence.

Třetí separé od začátku mýtiny bylo hluboké asi čtyřicet metrů. Sem jsme zamířili.

Nepřekvapilo mě, že se Zdeňka svlékla donaha,  a lehla si na záda do měkké trávy, která nikdy nepoznala kosu. Následoval jsem jejího příkladu, a zalehl po jejím boku. Chvíli jsme se koupali ve slunečních paprscích. Ale za chvíli mě to přestalo bavit, a zašel jsem prozkoumat křoví, které nás obklopovalo. Vrátil jsem se s asi šedesáticentimetrovým tenkým proutkem. Když Zdeňka viděla, co na ni chystám, překulila se na bříško, a s napětím očekávala, co bude dál. Měla pravdu: včerejší mrskačka "s citem" už vybledla, a prdýlka byla znovu připravena pro další stimulaci. Švihl jsem ji ale jen jednou, a zarazil jsem se.

"Co je?" ptala se Zdenička. "Pokračuj! Na co čekáš?"

"Jde tady kolem nějaký mladý párek," odvětil jsem. "Musím počkat, až přejdou." 

„Klidně pokračuj. Ať se mladí poučí.“

Poslechl jsem ji. Rozkročil jsem se nad ni, a začal jsem ji mrskat tentokrát podélně, střídavě po obou hýždích. Periferním viděním jsem zaznamenal, že mladý párek se zastavil na okraji separé, a bezostyšně sleduje naše počínání. Když se mi proutek zlomil,  a já poklekl, abych  slíbal   ze Zdeniččiny zadničky bolest, mladí konečně odpluli. 

Ulehl jsem k ní, a začal se věnovat cuchání ráno pečlivě učesaného řeckého písmene pod bříškem.  Asi mám něco s očima:  chvílemi jsem na prsty na pravé ruce vůbec nedoviděl. Opatrně jsem nadhodil otázku důtek. Zabořila mi nos mezi prsa, abych neviděl, jak se červená. Na  dlouhou chvíli zavládlo rozpačité ticho. Když začala vyprávět, cítil jsem, že se jí ulevilo, když se může vyzpovídat, možná prvně v životě, o věci, která ji bezpochyby značně tížila. Vdávala se jako panna, a tak se až pozdě dozvěděla, že její muž má velký úd. Tak velký, že by dnešní hloupé holky odchované pornografií, které nevědí, co to obnáší, řičely rozkoší. Při svatební noci necítila vůbec nic. Kromě bolesti, ovšem. Doufala, že se to časem srovná. Ale nesrovnalo se to ani pošesté, ani posedmé. Poosmé se vzepřela. Manžel byl zklamaný, ale nezlobil se. Uznával, že žena má nárok na slabší dny. Když ho ale odmítla ještě několikrát po sobě, došla mu trpělivost. Odepnul si pásek, seřezal ji, a potom ji hrubě znásilnil. Kupodivu, tentokrát zažila aspoň jakýž takýž náznak orgasmu. Tento scénář se jen s nepatrnými variacemi opakoval několik týdnů. Když měla Zdeňka narozeniny, manžel, který se jinak projevoval jako pozorný a milující muž, zkrátka dokonalý gentleman, ji pozval na slavnostní večeři do luxusní restaurace v okresním městě. Poněkud se spolu opili sovětským igristým, a po návratu domů si otevřeli ještě láhev vodky, rovněž sovětské. V alkoholovém oparu se Zdena přiznala, že jí jeho velké přirození vadí, ale že po výprasku se sex dá docela snést. Navrhla mu dohodu: když slíbí, že ji nebude znásilňovat, což jí také vadí, ona se na oplátku dá zmrskat dobrovolně, a stejně dobrovolně s ním půjde do postele. Koza se nažere, a vlk zůstane celý.

Manžel na dohodu přistoupil, a od té doby dostávala tři až čtyřikrát týdně výprask páskem, nebo klepáčem na koberce, kterému v tom kraji říkali prakl. Přes šaty nebo přes kalhoty. Byla to Zdeňka, kdo  navrhl, že by to bylo lepší na holou. Aspoň se potom nebudou muset zdržovat svlíkáním. Hahaha. Asi po roce manžel odněkud dovlekl důtky. Už tehdy byly second hand. „To víš, byl socialismus, a tyhle věci neletěly. Tvářili jsme se, že ani nevíme, že existují, a na co se používají. Natož, aby se vyráběly a prodávaly.“                       

„A tak to šlo den za dnem, rok za rokem,"  končila Zdeňka vyprávění. „Devatenáct let, dvěstěkrát ročně. Manžel  nebyl žádný surovec, a tak se výprasky i po nich následující soulože daly snést. Ale stejně jsem po celou dobu nepřestávala snít o muži s menším ptáčkem, který s ním bude umět zacházet. Hned, jak jsem tě viděla v Košicích přes sklo vagónu, jsem byla stoprocentně jista, že to budeš ty. A to jsem ještě netušila, jak ovládáš orál.Ten jsem nikdy předtím nezažila.“

„Ale nezdá se ti, že seš moc zvědavý?“ zachmuřila se Zdeňka, které zpovědí už otrnulo. „Myslím, že bys zasloužil na prdel.“ Neřekl jsem nic, ale Zdena si všimla, že jsem se zatvářil  pohoršeně. „No co!“ zmírnila Zdeňka tón.  „Když se dva mají rádi, může se mluvit i sprostě. Říkal to doktor Plzák.“  Tsss. Mají se rádi. Doteď jsem si myslel, že jde jen o  příjemné strávení společných chvil. Nanejvýš o chtíč.

Tón sice zmírnila, ale záměru se nevzdala. Vstala, a zašla ke křoví, kde jsem to já už znal. Vrátila se se dvěma dlouhými rovnými pruty. Přikázala mi, abych si lehl na břicho. „Hmmm, ty jsi dnes nějaká bojovná,“ zasmál jsem se. Švihla mě přes rameno. Když jsem se pokusil uhnout, špička prutu mi přistála mezi uchem a bradou. Otočil jsem se rychleji než blesk a poslušně zalehl. Měla v každé ruce jeden prut, a mrskala mě oběma, hlava nehlava. Jelikož jsem se provinil zvědavostí, pokryteckou prudérií a navíc drzostí, nezasloužil jsem si tentokrát žádné hlazení hýždí konečky jejích jemných a zkušených prstů, natož  pak dráždění okolitých partií. Ale i přesto jsem cítil, že mi zase něco zvedá pánev.

Když se unavila, klesla ke mně do trávy. Na mé provinění zřejmě už zapomněla, protože se ke mně přitulila, a něžně mi hladila varlata a zase dost tvrdou klobásku mezi nimi. Já jsem jí na oplátku žmoulal levou bradavku, a hladil ji v žlábku mezi půlkami.

Když jsem od žlábku mezi půlkami přešel ke žlábku mezi pysky a k masírování poštěváčku, pocítil jsem, že nejsme sami. Ke Zdeňčině nelibosti jsem se od ní odtáhl, a otočil se. Nad námi stál ten mladík, co před pár hodinami vedl svou milou do některého ze sousedních separé. Milá zůstala mimo doslech.

"Promiňte, že ruším," pravil mladík, aniž odvrátil pohled od Zdeňčina pocuchaného písmene ní. "Přišel jsem vám poděkovat."

"To tedy rušíš," pomyslel jsem si nakvašeně. Ve Zdeňčině žlábku bylo tak příjemně. Nahlas jsem ale řekl: "Za copak?"

"Chodím s tou dívkou, co támhle stojí, už přes půl roku. Docela si rozumíme, ale o sexu nechce ani slyšet. Jen jednou jsem jí jen jedním prstem  sáhl na ňadro, a dostal jsem takovou facku, až se mi zatmělo v očích. A když jsem jí sáhl pod sukni, jen malinko nad kolena, nemluvila se mnou víc než týden. A tak jsem to raději už víckrát nezkoušel. I sem do lesa jsme přišli jen kvůli bedlám, které prý právě začaly růst." Mladík se odmlčel, jako by sbíral odvahu.  "A dnes dopoledne, když jsme vás tak trochu šmírovali, jsem cítil, jak se ke mně naklonila, a něco mi velmi potichu šeptala do ucha. Neslyšel jsem docela nic ´Proč šeptáš,´ říkám. ´Jsme tady široko daleko sami, nikdo nás nemůže slyšet.´ Obrátil jsem se k ní, a viděl jsem, že se červená. Malinko přidala na hlase, a řekla ´Já bych chtěla zažít něco jako ti dva staroušci´.  Přivinula se ke mně celým tělem, a nos mi zabořila do košile."

Se mnou to škublo. Já ti dám staroušci. Mně není ještě ani padesát, a Zdeňka je ještě  o hodně mladší.

"Našli jsme si další palouček o pár set metrů dál," pokračoval mladík. "A tam jsem nestačil zírat. Jiřinina stydlivost a netýkavost byla ta tam. Spěšně se svlékla donaha, a lehla si na bříško, jak ráno viděla tady paničku. ´Naplácej mi na zadek´ přikázala. Klekl jsem si k ní,  a začal jsem ji plácat oběma rukama po hýždích. Poprvé v  životě jsem se dotýkal  holé dívčí prcky, a od vzrušení z této premiéry se mi rychle postavil. Plácal jsem ji dost silně, a tak jsem čekal, že Jiřina brzy přijde na to, že to není to, co očekávala. Ale chyba lávky. Holka si to jaksepatří užívala. Hýždě se jí rytmicky vlnily, a tu a tam na mě ze štěrbiny mezi nimi vykoukla její kundička. Vytekl jsem do kalhot skoro současně s tím, jak ona ze sebe vydala žalostný výkřik. Chvíli odpočívala na břiše, potom se překulila na záda, a poslala mě pro nějaký prut. Když jsem se vracel, všimla si skvrny na mých džínách. ´Ty můj chudáčku, to jsem ti způsobila já? To jsem ale mrcha.´  Dost hrubě mi hrábla mezi nohy. ´Za to si zasloužím na prdel. Ale nejdřív si dej sušit ty kalhoty.´   Když jsem si  svlékal mokré kalhoty a slipy, opřela se o lokty, aby líp viděla. Potom si klekla na všechny čtyři, a vystrčila na mě zadek. Kundičku teď bylo vidět permanentně. Měla ji porostlou hebkým světlým chmýřím. Zkusil jsem jaké je na omak. Neprotestovala. Chvíli jsem ji tam hladil. Jeden prst mi uvízl v něčem mokrém. Začal jsem ji mrskat prutem. Asi po třiceti švihnutích se převrátila na záda, a do široka roztáhla stehna. ´Natáhni si gumu, honem.´ Nechápavě jsem na ni hleděl. ´Prezervativ,´ upřesnila. ´Nemám,´ jistě jsem se zapýřil. ´Po dosavadních zkušenostech jsem nepočítal s tím, že mi dáš,´ dodal jsem na vysvětlenou. ´Kristepane, co jsem si to narazila za tele,´ vyjela na mě. Dosud jsem ji znal jako jemnou dívku s kultivovaným slovníkem. ´Za trest dostaneš na prdel i ty.´ ´No, nazdar,´ pomyslel jsem si. Na zadek jsem nedostal už nejmíň sedm let, ale ještě jsem si pamatoval, že posledně to nebylo nic příjemného. A teď to bude nejspíš na holou. Přece se kvůli tomu nebudu oblékat. Další premiéra. ´No, co čumíš,´ ozvala se Jiřina. ´Udělej mi to nějak jinak. Ale rychle. Už to dlouho nevydržím.´ Přiklekl jsem k ní, a začal jsem jí masírovat přední dírku. Vrněla slastí. Kolenem mě dráždila v konečníku, a pravou rukou uchopila mé opět už tuhé pohlaví. Ani tentokrát jsem to dlouho nevydržel. Postříkal jsem jí pravý prsník, a nateklo jí to i do pupíku. ´Doprdele, ty jsi byl ale nadržený. Teď si klekni, dostaneš výprask.´ Trochu jsem se bál. Ale, jako kdyby to vytušila, začala s vyplácením dost jemně, a přitvrzovala až postupně. Po chvíli se mi to začalo docela líbit. Překvapilo mě, že čuráček už mi zase stál. Jiřinka trochu zpomalila, a střídavě mi strkala prst do zadku, a potěžkávala koule. Uspokojeni a příjemně unaveni jsme se svalili do trávy. Ale nemohli jsme jít ještě domů, neboť džíny ještě neuschly. A tak přišly ke slovu znovu pruty, a masturbace, a pruty a ... Když jsme byli ve třetím kole, chytila mě oběma rukama za zátylek, a přitlačila si mou hlavu do klína. ´Lízej mi pičku,´ přikázala mi. Premiéra do třetice. Nechutnalo to zdaleka tak hnusně, jak o tom mluví staří chlapi v hospodě. Když mi pomáhala zapnout uschlé džíny, byla to už zase slušně vychovaná Jiřinka z dobré rodiny. Přitulila se ke mně, a zašeptala ´Zítra se sem vrátíme, a s pořádným vybavením. Rozuměls?´ Tak se zdá, že se můj sexuální život konečně rozběhne. A možná tentokrát najdeme i nějaké bedly. Ještě jednou vám děkuju."

Když mladík odešel, Zdena byla  jeho vyprávěním docela vzrušená. "Slyšels ho? Prý ´Lízej mi pičku´. Ti mladí mají ale slovník. To jsme si my nedovolili říkat ani šeptem. Ale  nápad to není  špatný. Zdá se, že je zase co lízat."  Zatlačila si mou hlavu mezi nohy. Poslepu nahmatala zbytek prutu povalující se v trávě, a začala mě švihat po krku a po zádech. Na zadek už nedosáhla.

Když sluníčko začalo ztrácet sílu,  Zdena vstala. "Jdu se vyčůrat," řekla, "ne aby ses díval." Odešla až k lesu, a tam si čupla, schována za křovím. Když se vrátila, natáhla si na holé tělo šaty, a s kalhotkami v ruce jsme zamířili k autu.

Cestou v autě jsem jí vyhrnul sukničku a hladil ji - no, řekněme na stehnech. "Ty hřešíš na to, že musím držet volant," řekla. "Ale počkej doma," dodala se smíchem.

V poslední vesnici před jejím městečkem jsme zastavili u hostince na něco k snědku. Byl už nejvyšší čas, vždyť od těch - při vší úctě nepříliš výživných - chlebíčků v pátek odpoledne jsem neměl v ústech. A ona vlastně taky ne. Studium jídelního lístku v té čtvrté cenové skupině nám příliš času nezabralo: měli jen guláš. Byl pěkně ostrý, ale velmi chutný. Inu, však víte, jak se jmenuje nejlepší kuchař. Zatímco jsme jedli, šum v hospodě poněkud ztichl. Štamgasti snad dokonce zapomněli i pít pivo. "Všichni se nás dívají," pravil jsem . "Trochu moc si fandíš," opáčila Zdena. "Dívají se na mě. Na stolech nejsou ubrusy, a tak si všimli, že jsem naostro." Zalila mě vlna žárlivosti. Jen počkej, zajíci.

Těsně před "naším" městečkem jsme sjeli ze silnice na odbočku, jak se ukázalo - slepou. Byli jsme na obrovském smetišti. Z. si z přihrádky vytáhla umaštěné rukavice a vystoupila do tmy. Vrátila se s plnou náručí jakýchsi rostlin.

"Doma" jsme si vlezli do vany a chystali se k poslednímu dějství. Když jsem se osušil, zakázala mi se obléct. "Musím tě potrestat, že jsi mě rušil při řízení. Vždyť jsme mohli havarovat!" Donesla si z auta ty rostliny, co natrhala na smetišti. Byly to kopřivy. Začala mě s nimi šlehat. Nevím, jestli to byla náhoda, nebo úmysl, ale nejčastěji se trefila do obličeje a mezi nohy. Než se mi po hodné chvíli podařilo ji přemoct a improvizovanou metlu jí vyškubnout, pálilo mě celé tělo. Zkroutil jsem jí ruku za záda, donutil ji do předklonu, a poněkud už opelichanou kyticí jsem jí dal okusit její vlastní medicínu. Ani já jsem se nevyhýbal jejím strategickým místům. Skončil jsem, až když z kopřiv zůstaly jen pahýly. Zdenka se napřímila, levou rukou mě objala kolem krku, do pravé vzala moje varlata a dala mi dlouhou pusu na francouzskou způsobu. "Děkuju ti," pravila. Bylo vidět, že je šťastná.

Než jsme usnuli, ještě jednou se vrátila k tomu Havajanovi. "Neřekla jsem ti, proč jsme si přestali psát. Napsal mi totiž, že havajské ženy, když něco provedou, dostávají bití na zadek. Odepsala jsem mu, že mě zklamal on, i všichni havajští muži, a že jsou machistická sadistická prasata. A že si s jedním z takových fašistických parchantů už nebudu psát. Definitivně. A vrátila jsem mu na malé kousky roztrhanou jeho fotku. V příštím dopise mi vysvětlil, že to není žádný sadizmus, že ty ženy to podstupují rády, a že výprasky považují za vyznání lásky, a taková, která pravidelně nedostane nářez se považuje (a je považována) za méněcennou. A jako důkaz poslal pár vybledlých polaroidových fotek, na nichž byly šťastně se usmívající macaté holky, ležící na bříšku na pláži nebo hromadě kompostu a dostávající na holý zadek banánovými řapíky. Ale stejně jsem mu už neodepsala. Hajzlovi." Zdenka se odmlčela, a pak dodala. "Ten by se divil."

V neděli ráno po osprchování jsme více než hodinu setrvali v devětašedesátce. Skoro bez pohybu. Potom jsme nastoupili do auta a Z. mě vezla do  okresního města na rychlík. Nálada ve voze byla téměř pohřební. Líbali jsme se, a Zdeně tekly slzy jak hrachy. "Kdy přijedeš?" Nazdařbůh jsem plácl, že třeba na Velikonoce. To je takové období, kdy její staré, a mé nově nabyté hobby se dá provozovat takřka veřejně. Namítla, že to tak dlouho nevydrží. Po chvíli přemýšlení jsem navrhl, že na některý říjnový víkend zařídím nějaký pěkný penzion někde na Vysočině. Docela malý, jen tak pro dva lidi. Pookřála a rozběhla nové kolo líbání a šmátrání mezi prádlem, takže mi ten rychlík slavnostně ujel. Do odjezdu dalšího osobáku jsme získali ještě dvě hodiny.

Berta aneb Prázdniny v Holštýnsku 75

                        Poněkud přepracovaný překlad z knihy Die Weiberherrschaft, cca. 1910

Vážená madame,

dovolím si Vám vyprávět příběh, který jsem dosud v této podobě a se všemi podrobnostmi nikomu nevyprávěl, třebaže od událostí, v něm popisovaných, uplynulo už přes třicet let.

Bylo mi tehdy patnáct, a otec mě na prázdniny poslal k jednomu svému dávnému spolužákovi do severního Německa. Mým hostitelem byl jistý velkostatkář, který kromě nedozírných lánů polí, jak brčál zelených pastvin a stovek krav, koní, prasat a drůbeže měl tři děti. Mého vrstevníka Kurta, o rok starší Trudi a o rok mladší Gabi. Chodil jsem do chlapeckého gymnázia, a jako takový jsem nekamarádil s děvčaty, a po pravdě řečeno jsem se s nimi styděl i mluvit. Partnerem pro můj čas na statku byl tedy Kurt. Aspoň ze začátku. Statek poskytoval nepřeberné množství příležitostí pro chlapecké dovádění. Jezdili jsme na kolech, na koních, na lodičkách po početných kanálech mezi poli a pastvinami, lezli po stromech, abychom pozorovali život ptáků a trhali dozrávající třešně, hráli si na Shatteranda a plížili se mezi keři, abychom tajně vyslechli, co si povídají dojiči krav a krmičky slepic. Jednou, když jsme se projížděli na loďce, jsme se s Kurtem trochu kočkovali, a já jsem spadl do vody. Abych nenachladl (zdraví jsem měl tehdy dost chatrné), šel jsem se do statku převléct. Když jsem míjel ložnici děvčat, zaslechl jsem odtud tlumené naříkání. Zvědavost mi nedala, a tak jsem se po shatterhandovském způsobu připlížil ke dveřím, a přiložil oko ke klíčové dírce. Nevěřil jsem svým očím. Mladší Gabi ležela nahatá na stole, a jakási asi třicetiletá zrzka ji mrskala rákoskou po zadnici. Přeběhl mi mráz po zádech. Za co si mohla Gabi, ta slušně vychovaná, pilná a plachá dívka zasloužit takový krutý výprask? Ještě štěstí, pomyslel jsem si, že mám tak liberální rodiče, kteří mě nikdy nebijí, třebaže, bůh ví, by bylo často za co. Bylo mi Gabi líto, a od této chvíle jsem hledal příležitost, jak jí vyjádřit účast a sympatii. Bylo to dost těžké, neboť vzhledem k mému vychování a k mé povaze jsem to nemohl udělat před Kurtem. Příležitost se naskytla, když mě jednou hostitelova žena požádala, abych šel Gabi pomoci natrhat rybíz na koláč. Dlouho jsme trhali mlčky, ale potom jsem sebral odvahu a zeptal se. „Všiml jsem si ve vašem pokoji rákosku. K čemu je to dobré?" Gabi se začervenala. Na jedné straně bylo vidět, že je jí to nepříjemné, ale současně přivítala možnost někomu se svěřit. „Ano, slečna Berta, naše vychovatelka, nás za každý sebemenší přestupek mlátí rákoskou." „Vás? To znamená, že i Trudi?" podivil jsem se, „Vždyť to už je velká slečna." V duchu jsem opět blahořečil svým rodičům. „I Trudi. Ale ta drží jak taková hloupá ovce. Možná se jí to dokonce líbí." Společně jsme se smíchem odsoudili Trudiny zvláštní sklony. „A ta Berta vás bije na holou?", osmělil jsem se zeptat na podrobnosti. Gabi opět zrudla, ale už to bylo venku. „Jo, podívej." A k mému překvapení si vyhrnula spodničku, a ukázala mi čerstvé rudé pruhy. Od tohoto rozhovoru v zahradě jsme se s Gabi sblížili, a postupně jsme spolu trávili víc a víc času. Ukázalo se, že jezdit na koni a veslovat umí stejně dobře, jako Kurt, a při trhání třešní dokáže vylézt i na ty nejtenší větve. Dokonce mě zavedla k nevelké tůni, ze všech stran obrostlé křovím, kterou přede mnou Kurt zatajil. Chodili jsme se tam spolu koupat, samosebou bez plavek. „Po výprasku si sem chodívám chladit zadek," prozradila mi spiklenecky. Moje dny teď tedy patřily Gabi, ale večery a noci jsem jako dříve trávil s Kurtem. Měli jsme si toho po celodenním odloučení tolik co povídat. Dlouho do noci jsme se jančili, smáli se, strkali a házeli po sobě polštáře. Naučil mě, nevzdělaného městského hocha, že když se čuráček uchopí do ruky a pohybuje se dlaní dopředu a dozadu, ptáček ztvrdne a je to velmi příjemné. Předháněli jsme se, komu se více postaví. Během těchto zábav jsme se chovali velmi bujaře a hlučně, a tak se dalo čekat, že to dříve nebo později musí vyvolat pozornost někoho z domácích. K našemu neštěstí si naší rozjařenosti všimla právě slečna Berta. Jednoho večera, přesněji řečeno jedné noci, neboť už bylo po jedenácté, vtrhla do naší ložnice, a zastihla nás, jak stojíme proti sobě, s nočními košilemi vyhrnutými až k pasu a s postavenými údy. Vypadalo to, jako kdybychom jimi šermovali. Slečna Berta se velmi rozčílila, a pravila, že to musí oznámit Kurtovu otci, a mým rodičům do Berlína to napíše. Kurt začal natahovat moldánky a prosit, aby ho neprozradila. Překvapilo mě, jaká je můj statečný bratr Kurt Shatterhand ve skutečnosti zbabělá sketa. Ani mně nebylo všechno jedno, ale k takovému nedůstojnému představení, jaké předváděl Kurt, bych se nikdy nesnížil. Po delším prošení, spojeném s Kurtovým nářkem se slečna Berta dala obměkčit. „Dobrá, neoznámím to tedy rodičům, ale trest vám odpustit nemůžu. Po sedm večerů po sobě dostanete výprask ode mě. A začneme s tím hned." Kurt se dal opět do lamentování. Už se mi hnusil. Nakonec jsem se do toho vložil já. Přerušil jsem jeho bědování. „Tak jo, bereme to." Slečna Berta vyběhla, zamkla nás z venku na klíč, aby nás náhodou nenapadlo se někam zdekovat. Za okamžik se vrátila se dvěma lískovkami. Dveře zavřela na petlici, otrhala z prutů listí a párkrát jimi na zkoušku švihla do vzduchu. „Tak, napřed domácí," řekla, uchopila Kurta za krk a smýkla jím na postel, až mu nohy vyletěly do vzduchu. Na to, že byla tak štíhlá, měla v sobě pekelnou sílu. Levou rukou přitiskla Kurtovi krk do peřin, pravou mu jediným trhnutím vyhrnula noční košili až do půli zad a začala prutem mrkat, hlava nehlava, zadek nezadek. Tentokrát už mě nepřekvapovalo, že Kurt kvičí, ječí, kňourá, brečí, naříká, vyvádí, škemrá, prosí, slibuje, nadává, kleje, rouhá se, zapřísáhává se a řve. Zbabělý skunk. Nachových šrámů na Kurtově pozadí přibývalo, ale slečna jakoby snad nikdy nechtěla přestat. Až když se jí prut v ruce zlomil, znechuceně Kurta odstrčila. „A teď hosté," pravila a než to stihla doříct, už jsem měl nos zabořený v polštáři a nahý zadek trčící vysoko ke stropu. A už se na něj snášely rány, jedna za druhou. Slečna měla pádnou ruku, a já měl slzy na krajíčku, ale byl jsem pevně rozhodnut, že ukážu Kurtovi, jak se má chovat Shatterhand, když ho zlotřilá rudá skvav přiváže k mučednickému kůlu, a že snesu to, co chudák Gabi musí snášet možná denně. Když slečna Berta usoudila, že barva mé prdelky si nezadá s Kurtovou, konečně mě pustila ze svého železného sevření. „Tak, milánkové," řekla nám na rozloučenou. „Pokračování zítra. A přeju vám hezké spaní." Když se za ní zavřely dveře, vypadali jsme jak dvě hromádky neštěstí. Smrt v očích, zadky červené, tváře bílé jak křída, Kurtova navíc svlažená slzami, hanba nehanba. Ukazovali jsme si navzájem šrámy utržené v boji a mysleli jsme, že se snad nikdy nezahojí. Na hrátky s čuráčky už nebylo ani pomyšlení. Tu noc jsme spali na břiše, s košilí vyhrnutou, aby se ta sekaná chladila. Ráno jsem se pochlubil Gabi, že už jsem taky okusil, co slečna Berta umí, a svěřil se jí, že mě takových výprasků čeká ještě šest. Když mi Gabi zmrskaný zadek něžně hladila, hned mi bylo líp. Neprozradil jsem jí ale, za co jsme výprask dostali. 

Nazítří jsme byli překvapeni tím, že nachová barva našich prdelek se změnila v růžovou, a že nesnesitelná bolest se změnila ve svrbění, spíše příjemné. Jen teplota zadku byla ještě o poznání vyšší než teplota okolních partií. Poněkud jsme se uklidnili, a řekli jsme si, že ten trest, který nám vyměřila zlá Berta, snad nějak přežijeme. Večerní druhý výprask, při němž jsem byl první na řadě já, se už obešel z mé strany bez lomcování a zmítání, z Kurtovy strany bez řevu a kňourání. Nebyl o nic mírnější, než včera, ale snášeli jsme ho už jaksi líp. Že bychom si už zvykali? Třetího dne, když slečna Berta přišla s čerstvými pruty, Kurt, který nastoupil opět jako první, si tentokrát sám svlékl noční košili, a nahý si poslušně klekl, aby přijal další díl seriálu, jemuž zřejmě nebylo vyhnutí. Slečna Berta už nemusela se svou obětí zápasit a držet ji za krk, takže levou ruku teď měla volnou. Využila ji tak, že zatímco pravičkou mrskala jeho zadnici, levičkou ho hladila mezi nohama. Totéž udělala i se mnou. Výprask se nám už nezdál tak dlouhý, ani tak nepříjemný. Čtvrtého jsem byl opět první na řadě já, ale Kurt byl jiného názoru. Porvali jsme se kvůli tomu, a já prohrál. Když se večer slečna dostavila, byli jsme oba už hodnou chvíli nazí. Slečna ani pohnutím brvy nedala na sobě zdát překvapení. Když bylo po výprasku, byli jsme skoro zklamáni. Přestával jsem se divit, že Trudi se dýchánky tohoto typu líbí. Slečna Berta uměla disciplinu a dobré chování ocenit. Od pátého večera s tímto úmyslem změnila naši polohu, aby líp dosáhla na naši chlapeckou ozdobu. Museli jsme si teď lehnout na záda a nohy vztyčit do vzduchu. Při pátém výprasku jsem se prostřednictvím slečny Berty dozvěděl, že když se čuráček tře dostatečně tvrdě a dostatečně dlouho, stříká z něj taková hustá bílá vodička, což je ještě mnohem příjemnější, než když se hladí nasucho. První dávka vodičky skončila na stropě, ale i poslední křeč byla ještě dost silná, že vodička skončila slečně Bertě ve vlasech a pomalu jí stékala po nose na horní ret. Nezdalo se, že by jí to vadilo. Nevím, jak Kurt, ale já jsem takové vyvrcholení zažil poprvé. Když skončila i poslední, sedmá exekuce, slečna nám ještě naposledy pohrozila zlomenou lískovkou a pravila: „Tak, milánkové, doufám, že jste pochopili, že hrát si s ptáčky je těžký hřích!" Ale na rtech jí zahrál trochu šibalský, trochu smutný úsměv. Víckrát jsem slečnu Bertu neviděl. Ale neviděl ji ani Kurt, ani Trudi, ani Gabi. O několik dní později jsme se dozvěděli, že dostala místo v chlapeckém internátu v Hamburgu.

Vážená madame, je to už přes třicet let, ale věřte mi, že dodnes vzpomínám na tu přísnou, krutou, odpornou, nenáviděnou, něžnou, skvělou, nádhernou a milovanou slečnu Bertu. Dodnes si potmě i při světle vzpomínám na to, jak mě svírá její železná ruka, a jak na můj nahý zadek nemilosrdně dopadá prut vedený její rukou. Je to už přes třicet let - jsem teď šťastně ženat a mám dva syny - ale ani na okamžik jsem nepřestal toužit po tom, abych to všechno ještě někdy zažil. Aspoň jednou. Po třicet let se zdálo, že moje přání je nesplnitelné. Ale před několika týdny jsem se z novin dozvěděl, že Vy mužům takové sny dokážete splnit. Svitla mi nová naděje. Dovoluji si Vás tímto požádat, vážená madame, abyste mi stanovila termín, kdy Vás mohu navštívit ve Vašem salónu.

Váš oddaný Karl