Když učitelka češtiny a dějepisu Anna B. vstoupila dlouho po zvonění do třídy, první, čeho si všimla, byla mokrá a špinavá houba, která mi přistála mezi očima, a spolužačka Vladěna, s rukou ještě napřaženou, po níž tekla špinavá voda z houby.
"Bojovníci," odfrkla si s despektem učitelka. "Jsem zvědavá, jestli budete tak bodří, až se vás zeptám na boje knížete Boleslava s králem Otou I."
Ke zkoušení nakonec nedošlo, ale po skončení hodiny pravila, "Lojza a Vladěna, se mnou do kabinetu!"
V kabinetě, mezi mapami a bustami historických osobností, nás čekal krátký, ale razantní proslov. "Už vás pozoruji pár měsíců, bojovníci. I od ostatních učitelů na vás slyším denně stížnosti. Domluvy nepomáhají, nepomohla ani poznámka. Nechci vám pokazit posudek dvojkou z mravů - za chvíli půjdete na střední školu. Tak mi nezbývá, než vás seřezat." Odemkla zásuvku psacího stolu, a vyňala z ní rákosku a párkrát s na zkoušku švihla do vzduchu. Až po letech jsem se dozvěděl, že tomuto typu rákosky se říká ´ratanová´. "Lojzo, kalhoty dolů, i trenky!" Nestačilo je spustit ke kolenům, jak se to v takových případech prý dělá. Musely se svléct docela. Učitelka byla sadistická mrcha, která mě přinutila svlékat se před holkou. Nebo, možná, nebyla až tak sadistická, ale že to měla dobře promyšlené. Ale to jsem taky pochopil až po letech.
Přitlačila mi hřbet k desce stolu a švihla mě středně silně třikrát přes obě půlky.
Nevím, co mě to popadlo, ale když mi dovolila se obléct, jsem jí poděkoval.
Byl jsem už mezi dveřmi, když jsem slyšel, jak říká, "Tak, a teď bojovnice."
Cestou ze školy mě Vladěna dohonila. "Promiň," řekla, "žes kvůli mě dostal." "To je nic," zabručel jsem nevrle. "Bolelo to?" pokračovala ve výslechu Vladěna. "Ani ne," zalhal jsem. "Jsem na to zvyklý."
Dlouho jsme kráčeli mlčky. Byl jsem sám sobě protivný, jak mizerný jsem v konverzaci. "A tebe to bolelo?", vymáčkl jsem ze sebe konečně. "Jo," pravila Vladěna. "Bolelo to jak čert. Ale vyplatilo se mi to." Tomu jsem nerozuměl. Chvíli jsem o tom tiše uvažoval, a pak jsem se zeptal. "Co se může na výprasku vyplatit?" Tentokrát se ona projevila jako slabší v konverzaci. Konečně se vykoktala. "Viděla jsem a dobře si prohlídla, co mají kluci pod břichem." Zase se na dlouhou dobu odmlčela. Potom dodala, "Viděla jsem to dnes poprvé. Děkuju ti." Naznačila stisknutí ruky, ale rychle se zas odtáhla. Cítil jsem, jak se mi krev valí do tváře i do rozkroku. Teď jsem byl s konverzací už úplně v koncích. Už jsme byli skoro u našeho domu, když se zeptala, "Tys už viděl, co tam mají děvčata?" Teď se mi kromě krve do tváře vevalil i knedlík do krku. Nebyl jsem schopen slova a myslel jsem, že se zadusím. Jen jsem němě zavrtěl hlavou. "Jestli chceš, tak bych ti to ukázala, když sis kvůli mně tolik vytrpěl." Když se mi vrátila řeč. dohodli jsme se, že se sejdeme v sedm hodin v parku u kapličky.
Večer u kapličky jsme dlouho jen tak klábosili. Přesněji řečeno, Vladěna klábosila a já poslouchal. Potom se zeptala, "Tak chceš to vidět, nebo ne?" Zase mi skočil do krku ten prokletý knedlík. Jen jsem mlčky přikývl. Otočila se ke mně čelem, uchopila lem sukně a prudkým pohybem si ji zvedla k očím, a hned zas spustila. Pod sukní neměla nic. Jen krátkou svislou tmavou čárečku a kolem ní pár hnědých chlupů. Tak toto je ten zázrak, kolem kterého se točí svět? Mé pocity byly smíšené, ale každopádně jsem měl o čem přemýšlet.
Natáhl jsem ruku ve snaze sukničku ještě jednou zvednout. Plácla mě přes ruku a pravila, "Stačí!"
Dva dny nato došlo k avizovanému zkoušení z českých dějin desátého století. Něco jsem ze sebe vysoukal, ale bylo to jen na dvě mínus. Ale Vladěna nevěděla o Jindřichovi Ptáčníkovi a ostatních načisto nic. Dostala kouli, aniž nedávný incident přišel na přetřes.
O další tři dny se na tabuli ve třídě objevil nápis křídou. "Anna B. je piča." Nebyl jsem při tom, když nápis vznikal, ale bylo mi docela jasné, kdo je původcem. Dříve, než služba stihla tabuli smazat, všimla si inkriminovaného nápisu Anna B.
Došlo k obligátnímu vyšetřování. "Počítám do pěti," řekla učitelka, bledá jak stěna. "Když se do té doby viník nepřihlásí, navrhnu všem sníženou známku z chování. Pachateli za přečin, ostatním za jeho krytí." Když byla u čtyřky, všiml jsem si, že Vladěna bojuje s tím, že se přihlásí. Tehdy nastal můj čas. Moje ruka vyletěla vzhůru. Vladěna mi ukázala, co mají děvčata pod bříškem - třebaže jen letmo - a tak jsem se cítil povinován ji ochránit. Učitelka byla zklamaná. Představovala si to asi jinak. "Dobrá," řekla. "Uzavřeme to. Lojza po hodině se mnou do kabinetu."
V kabinetu si mě posadila ke stolu a promlouvala mi do duše. "Lojzíku, máš poslední příležitost. Kdo napsal ten hnus?" "Já, paní učitelko." "Víš aspoň, co to znamená?" "Ano, paní učitelko. Přibližně to vím." "A opravdu si myslíš, že ta věta platí?" "Ne, paní učitelko. Napsal jsem to proto, abych se učinil zajímavým v kolektivu." "Lojzíku, jestli jsi to opravdu udělal, musím tě potrestat. Dělám to opravdu nerada, ale musím. Víš, že tě mám ráda, jsi bystrý chlapec, poněkud živý, ale v podstatě dobrý." "Ano, paní učitelko, musíte mě potrestat. Nechci se trestu vyhnout."
Teď jí ztvrdly rysy. Trestat, a tvářit se laskavě, to nejde k sobě. "Svlíknout! Donaha!" Ze zásuvky vyňala rákosku a přikázala mi přehnout se přes stůl. "Dostaneš pětadvacet ostrých. Vydržíš to, nebo tě mám přivázat a dát ti roubík?" "Vydržím to, paní učitelko." Jemně mě poplácala rukou po pravé půlce a začala s výpraskem. Ne rozdíl od minule to tentokrát dělala na plný plyn. Už při první ráně se mi zatmělo v očích. Z prsou mi vyšel tlumený sten. Při dalším výprasku jsem zavřel oči, oběma rukama se křečovitě držel zadní strany stolu a zaťal zuby. Trochu jsem si kousl i do jazyku.
Učitelka nebyla sadistka, jak jsem si původně myslel. Nenatahovala výprask dlouhými pauzami, nesnížila se k dalšímu ponižování. Vyhnula se mentorování, moralizování a kádrování. Po skončení výprasku z ní byla zase laskavá a chápající žena. S mateřským přístupem.
Když dopadla pětadvacátá, zůstal jsem přisát na učitelčině stole. Ne proto, že bych si koledoval o přídavek. Ne, tak daleko jsem tehdy ještě nebyl. Jen jsem byl omámený, neschopný pohybu, natož pak myšlenky.
Učitelka mě pohladila po zmrskaném zadku. "Lojzíku, je konec. Můžeš se obléct." Pokusil jsem se postavit. Zatočila se mi hlava, skoro jsem spadl. Anna mě zachytila za ruku a pomohla mi vstát. "Děkuji vám, paní učitelko," chtěl jsem říct, ale ozvaly se jen neartikulované zvuky. Bál jsem se, že si učitelka pomyslí, že si z ní dělám srandu.
Všimla si mého erektovaného penisu, usmála se a letmo mi ho stiskla. "Lojzíku, držel ses opravdu statečně. Vážím si tě ještě víc, než předtím. Ale měl by sis rozmyslet, kvůli komu nasazuješ kůži a krk. Gentlemanství je v pořádku, ale ne každý si ho zaslouží, a ne každý ho umí ocenit." Myslím, že mi nevěřila, že jsem byl opravdu autorem toho hanopisu.
Při oblékání mě držela za ruku, abych nespadl. Ještě jednou mě mateřsky pleskla po zadku a řekla, poněkud mimo mísu, "Držím ti palce." "Děkuji vám, paní učitelko," řekl jsem ještě jednou. Teď to už znělo dost normálně.
Při odchodu jsem pletl nohama. Ale až na to, že se mi točila hlava, jsem se necítil zle. Každopádně jsem necítil žádnou bolest. Ani ponížení. A ani jsem neuvažoval o žádné odplatě.
Vladěna se po výprasku nemohla ke mně moc mít. Všichni by hned věděli, co vím jen já. A možná učitelka. Ale když šla kolem mé lavice, nenápadně mi na ni položila malinké poskládané psaníčko. V šest večer u kaplyčky.
Večer u kapličky, podle očekávání, chtěla vědět podrobnosti o tom výprasku. Byl na holou? Třikrát jako minule? Když se dozvěděla, že to bylo regulérních pětadvacet plnou silou, trochu se zhrozila. Politovala mě, ale neomluvila se. Myslela si, že nevím. Že neznám své pappenheimské. Nechal jsem ji přitom.
Potom chtěla vidět můj zadek. Už mě jednou nahého viděla, tak co na tom, že mě uvidí podruhé. Ale museli jsme se jít schovat hlouběji do křoví, abychom nebyli na očích. Stáhl jsem si kalhoty, a Vladěna si čupla, aby viděla tu sekanou. Opatrně se dotýkala těch jelit a referovala, že mnohé z nich jsou krvavé. Kdosi moudrý kdysi řekl, že člověk si některé části těla za celý život nevidí. A že je to tak dobře. Ano, i já jsem byl rád, že na to nevidím.
Zeptal jsem se Vladěny, co za to. Na rozdíl od Jindřicha Ptáčníka, okamžitě věděla, o co jde. Vyhrnula si sukni, stáhla si kalhotky, a ani se nezapýřila. Držela sukni nahoře a dovolila mi dívat se do sytosti. Ale sáhnout jsem si nesměl. Zato ona si sáhla. Za jediný den držely můj penis dvě ženy, třebaže jedna z nich jen poloviční. Zdá se, že i mně se ten výprask vyplatil.
***
Pár měsíců později se ke mně Vladěna připojila cestou ze školy. To už jsme byli na střední. Za prázdniny hezky vyrostla. Hlavně v hrudníku a v bocích. A zkrásněla. Ne že by předtím byla škaredá.
"Pamatuješ si, jaks dostal výprask od Anči?" Myslela Annu B., naši skvělou učitelku češtiny a dějepisu. Jak bych si nepamatoval? Ještě i teď se mi točí hlava, když si na to vzpomenu. Ale čas odvál nepříjemné vzpomínky, a co zbylo, bylo spíš příjemné. Jakpak bych si nepamatoval! Ale byl jsem zvědav, kam Vladěna míří, a tak jsem zalhal. "No, jak jsi tenkrát v kabinetě dostal na holou," rozmazávala to. Příjemné vzpomínky se znovu probudily.
"Něco si matně vzpomínám. Proč se ptáš?"
"To jsi dostal kvůli mně," řekla.
"Já vím."
"Proč jsi to udělal?"
"Co jsem proč udělal?", tvářil jsem se nechápavě.
"Že jsi vzal na sebe výprask, který patřil mně." Na to jsem neřekl nic, ale Vladěna věděla svoje.
"Asi mě máš trochu rád," odpověděla si místo mě, a vložila svou ruku do mé, tentokrát ne tak letmo, jako minule. Neodtáhl jsem se od ní.
"Jestli chceš, můžeš mi to oplatit."
"Proč bych ti to měl oplácet? Od tebe jsem výprask nedostal!"
"Ode mě ne, ale kvůli mně."
"Ani tak nevím, proč bych ti to měl oplácet. Byl to docela příjemný zážitek. Ale tobě by se to asi nelíbilo, a já nechci dělat nic, co by se ti nelíbilo." Stisk její ruky zesílil.
"Co na tom bylo příjemného?" Zasekl jsem se a zmlkl. Až když mi Vladěna dvakrát v rychlém sledu stiskla ruku, odpověděl jsem. "Postavil se mi." Zatajil jsem, že mi bylo příjemné i to, jak mě Anna B. uchopila za úd.
"To bych chtěla vidět."
"To se nedá na rozkaz."
"Co je k tomu třeba?" Vladěna se tvářila, že neví, o co jde.
"Například, kdyby tady byla nějaká hezká nahá ženská."
"Ale taková tady není, a nebude" licitovala Vladěna. "Jiné možnosti nejsou?"
"Nebo, kdyby hezká, třebas i oblečená, ženská ho trochu pomasírovala."
"Ale fuj! Brát do ruky něco, čím se čůrá?" Zřejmě už zapomněla, že před prázdninami to něco už jednou držela. Vladěna se na chvíli odmlčela, a pak dodala, "Co třeba výprask na holou? To už nejmíň jednou pomohlo. Jestli´s tehdy ovšem nekecal!"
Stačilo, že o tom mluví, a už se mi začalo v kalhotách něco dít. Ale neřekl jsem nic.
Když mé mlčení trvalo dlouho, Vladěna pravila, "Tak co, zkusíme to?"
Mé další mlčení pochopila jako souhlas. "V sobotu naši jedou k babičce. Sklízet kukuřici. Budu sama doma." A zase mi stiskla ruku.
V sobotu jsem s námahou našel její dům. Bydlela až téměř na konci poslední ulice města, v domě se zahradou. Otevřela mi branku, a cestou do domu ulomila z nějakého keře prut. V bytě mě posadila do obýváku, a nabídla mi čaj a domácí slané keksy. Prý je upekla na mou počest. Po chvíli rozpačitého mlčení promluvila. "Řekla jsem máti, že přijdeš. Chtěla vědět, zač máš dostat výprask. Řekla jsem jí, žes mi lhal. Naštěstí nechtěla vědět, v čem přesně. Asi bych se neovládla, a v něčem bych se prokecla. Poučila mě, že s tebou nemám spát. Že na to mám ještě dost času. Takže ne, že mě budeš harašit!" Přisedla si ke mně blíž, a pohladila mi ruku. Nechala mě sníst ještě jeden keks, a pak mě vyzvala, abych si svlékl kalhoty. Spustil jsem si je ke kolenům, i s trenkami. Úd už byl pěkně postavený. Neřekla, že výprask už vlastně není třeba, a ani já jsem to nereklamoval.
Kalhoty u kolen jí nestačily. Musely jít docela dolů. Přehnul jsem se přes křeslo, a Vladěna mě začala vyplácet. Ještě jsem měl v paměti ostrý výprask od milované učitelky Anny, a tak mi mírný výprask od Vladěny připadal jako odfláknutý. Vladěna asi počítala, stejně jako já, a po příslovečných pětadvaceti chtěla přestat. Vyžádal jsem si přídavek, a řekl, že může trochu přitvrdit. Po padesátce jsem se cítil jako v ráji, a erekce byla, jako dosud nikdy.
"Vidím, že jsi nelhal," pravila Vladěna, a uchopila mě za toho stojáka. "Ale fuj!" řekl jsem. "Jak můžeš brát do ruky něco, čím se čůrá?" Zaškaredila se na mě, a bolestivě mi ho stiskla.
Když se dost vynadívala a pomazlila, řekla, "Teďka já!" A aniž se zeptala, co já na to, postavila se, sáhla si pod sukni a stáhla si kalhotky. Překlonila se přes křeslo, kde jsem byl před chvílí já, vyhrnula si sukničku a vystrčila na mě svou bílou prdelku. "Proč?" zeptal jsem se. "Bude tě to bolet. Pamatuješ, jak jsi dostala od Anny?" Zasmála se. "Za prvé, od Anči to nebylo poprvé. Dá se dokonce říct, že jsem na to zvyklá. Jak víš, jsem velká uličnice, a u uličnic jsou výprasky ne-li na denním pořádku, tedy určitě aspoň na měsíčním. A za druhé, je jedna věc dostat od hnusné babizny, a docela jiná věc dostat od milého, sympatického kluka, který, mimochodem, nasadil svůj zadek za moje lumpárny. A za třetí, na patnácté narozeniny mi máma řekla, že už jsem velká, a že věří, že se budu dobře chovat i bez výprasků. A už mi to od těch narozenin dost chybí. Takže, do toho!"
Tenká část prutu už byla ulomená. Když jsem ji tím torzem švihl po levé hýždi, žalostně vykřikla. "Vidíš, říkal jsem ti, že to bude bolet," řekl jsem, a chtěl přestat. "Pokračuj," vyzvala mě. "A nevšímej si toho, že budu řvát. I na to jsem totiž zvyklá. Když řvu, jednak se mi trochu uleví, a jednak, když jsem dostávala od máti, ona si bláhově myslela, že trest je účinný. Pokračuj, aspoň do těch pětadvaceti!"
Vyhověl jsem jí. Za chvíli měla zadek pěkně červený. Dobře, že bydlí v domě se zahradou a sousedi sotva mohli slyšet ten jekot.
Vladěna se postavila, a nařídila mi, abych si oblékl trenky. "Proč?" zeptal jsem se. Bylo mi takhle docela příjemně. "Protože teď chci, abys mě tam," a rukou ukázala, kde, "trochu polechtal. A trenky proto, aby tě ani náhodou nenapadlo udělat něco, na co máme ještě dost času!"
Vladěna se opět položila na křeslo, rozkročila se, a vystrčila na mě to čerstvě zčervenalé pozadí. Položil jsem jí ruku na zadek, docela pěkně teplý, a ona mě navigovala, kam strčit prst, později dva, tři, a co s nimi tam mám dělat. "Trochu polechtat" nám zabralo dobrou hodinu. A dobře, že jsem měl trenky! Poprvé jsem něco zažil jinde, než v soukromí koupelny.
Když mě doprovázela k brance, dlouze mě políbila, a šeptem se zeptala, jestli si to někdy ještě zopakujeme.
