Sunday, December 15, 2019

Vladěna aneb První pokusy 57

Na motivy Toma Sawyera


Když učitelka češtiny a dějepisu Anna B. vstoupila dlouho po zvonění do třídy, první, čeho si všimla, byla mokrá a špinavá houba, která mi přistála mezi očima, a spolužačka Vladěna, s rukou ještě napřaženou, po níž tekla špinavá voda z houby.
"Bojovníci," odfrkla si s despektem učitelka. "Jsem zvědavá, jestli budete tak bodří, až se vás zeptám na boje knížete Boleslava s králem Otou I."
Ke zkoušení nakonec nedošlo, ale po skončení hodiny pravila, "Lojza a Vladěna, se mnou do kabinetu!"
V kabinetě, mezi mapami a bustami historických osobností, nás čekal krátký, ale razantní proslov. "Už vás pozoruji pár měsíců, bojovníci. I od ostatních učitelů na vás slyším denně stížnosti. Domluvy nepomáhají, nepomohla ani poznámka. Nechci vám pokazit posudek dvojkou z mravů - za chvíli půjdete na střední školu. Tak mi nezbývá, než vás seřezat." Odemkla zásuvku psacího stolu, a vyňala z ní rákosku a párkrát s na zkoušku švihla do vzduchu. Až po letech jsem se dozvěděl, že tomuto typu rákosky se říká ´ratanová´. "Lojzo, kalhoty dolů, i trenky!" Nestačilo je spustit ke kolenům, jak se to v takových případech prý dělá. Musely se svléct docela. Učitelka byla sadistická mrcha, která mě přinutila svlékat se před holkou. Nebo, možná, nebyla až tak sadistická, ale že to měla dobře promyšlené. Ale to jsem taky pochopil až po letech.
Přitlačila mi hřbet k desce stolu a švihla mě středně silně třikrát přes obě půlky.
Nevím, co mě to popadlo, ale když mi dovolila se obléct, jsem jí poděkoval.
Byl jsem už mezi dveřmi, když jsem slyšel, jak říká, "Tak, a teď bojovnice."
Cestou ze školy mě Vladěna dohonila. "Promiň," řekla, "žes kvůli mě dostal." "To je nic," zabručel jsem nevrle. "Bolelo to?" pokračovala ve výslechu Vladěna. "Ani ne," zalhal jsem.  "Jsem na to zvyklý."
Dlouho jsme kráčeli mlčky. Byl jsem sám sobě protivný, jak mizerný jsem v konverzaci. "A tebe to bolelo?", vymáčkl jsem ze sebe konečně. "Jo," pravila Vladěna. "Bolelo to jak čert. Ale vyplatilo se mi to."  Tomu jsem nerozuměl. Chvíli jsem o tom tiše uvažoval, a pak jsem se zeptal. "Co se může na výprasku vyplatit?" Tentokrát se ona projevila jako slabší v konverzaci. Konečně se vykoktala. "Viděla jsem a dobře si prohlídla, co mají kluci pod břichem." Zase se na dlouhou dobu odmlčela. Potom dodala, "Viděla jsem to dnes poprvé. Děkuju ti."  Naznačila stisknutí ruky, ale rychle se zas odtáhla. Cítil jsem, jak se mi krev valí do tváře i do rozkroku. Teď jsem byl s konverzací už úplně v koncích. Už jsme byli skoro u našeho domu, když se zeptala, "Tys už viděl, co tam mají děvčata?" Teď se mi kromě krve do tváře vevalil i knedlík do krku. Nebyl jsem schopen slova a myslel jsem, že se zadusím. Jen jsem němě zavrtěl hlavou. "Jestli chceš, tak bych ti to ukázala, když sis kvůli mně tolik vytrpěl." Když se mi vrátila řeč. dohodli jsme se, že se sejdeme v sedm hodin v parku u kapličky.
Večer u kapličky jsme dlouho jen tak klábosili. Přesněji řečeno, Vladěna klábosila a já poslouchal. Potom se zeptala, "Tak chceš to vidět, nebo ne?" Zase mi skočil do krku ten prokletý knedlík. Jen jsem mlčky přikývl. Otočila se ke mně čelem, uchopila lem sukně a prudkým pohybem si ji zvedla k očím, a hned zas spustila. Pod sukní neměla nic. Jen krátkou svislou tmavou čárečku a kolem ní pár hnědých chlupů. Tak toto je ten zázrak, kolem kterého se točí svět? Mé pocity byly smíšené, ale každopádně jsem měl o čem přemýšlet.



Natáhl jsem ruku ve snaze sukničku ještě jednou zvednout. Plácla mě přes ruku a pravila, "Stačí!"
Dva dny nato došlo k avizovanému zkoušení z českých dějin desátého století. Něco jsem ze sebe vysoukal, ale bylo to jen na dvě mínus. Ale Vladěna nevěděla o Jindřichovi Ptáčníkovi a ostatních načisto nic. Dostala kouli, aniž nedávný incident přišel na přetřes.
O další tři dny se na tabuli ve třídě objevil nápis křídou. "Anna B. je piča." Nebyl jsem při tom, když nápis vznikal, ale bylo mi docela jasné, kdo je původcem. Dříve, než služba stihla tabuli smazat, všimla si inkriminovaného nápisu Anna B.
Došlo k obligátnímu vyšetřování. "Počítám do pěti," řekla učitelka, bledá jak stěna. "Když se do té doby viník nepřihlásí, navrhnu všem sníženou známku z chování. Pachateli za přečin, ostatním za jeho krytí." Když byla u čtyřky, všiml jsem si, že Vladěna bojuje s tím, že se přihlásí. Tehdy nastal můj čas. Moje ruka vyletěla vzhůru. Vladěna mi ukázala, co mají děvčata pod bříškem - třebaže jen letmo - a tak jsem se cítil povinován ji ochránit. Učitelka byla zklamaná.  Představovala si to asi jinak. "Dobrá," řekla. "Uzavřeme to. Lojza po hodině se mnou do kabinetu."
V kabinetu si mě posadila ke stolu a promlouvala mi do duše. "Lojzíku, máš poslední příležitost. Kdo napsal ten hnus?" "Já, paní učitelko." "Víš aspoň, co to znamená?" "Ano, paní učitelko. Přibližně to vím." "A opravdu si myslíš, že ta věta platí?" "Ne, paní učitelko. Napsal jsem to proto, abych se učinil zajímavým v kolektivu." "Lojzíku, jestli jsi to opravdu udělal, musím tě potrestat. Dělám to opravdu nerada, ale musím. Víš, že tě mám ráda, jsi bystrý chlapec, poněkud živý, ale v podstatě dobrý." "Ano, paní učitelko, musíte mě potrestat. Nechci se trestu vyhnout."
Teď jí ztvrdly rysy. Trestat, a tvářit se laskavě, to nejde k sobě. "Svlíknout! Donaha!" Ze zásuvky vyňala rákosku a přikázala mi přehnout se přes stůl. "Dostaneš pětadvacet ostrých. Vydržíš to, nebo tě mám přivázat a dát ti roubík?" "Vydržím to, paní učitelko." Jemně mě poplácala rukou po pravé půlce a začala s výpraskem. Ne rozdíl od minule to tentokrát dělala na plný plyn. Už při první ráně se mi zatmělo v očích. Z prsou mi vyšel tlumený sten. Při dalším výprasku jsem zavřel oči, oběma rukama se křečovitě držel zadní strany stolu a zaťal zuby. Trochu jsem si kousl i do jazyku.
Učitelka nebyla sadistka, jak jsem si původně myslel. Nenatahovala výprask dlouhými pauzami, nesnížila se k dalšímu ponižování. Vyhnula se mentorování, moralizování a kádrování. Po skončení výprasku z ní byla zase laskavá a chápající žena. S mateřským přístupem.
Když dopadla pětadvacátá, zůstal jsem přisát na učitelčině stole. Ne proto, že bych si koledoval o přídavek. Ne, tak daleko jsem tehdy ještě nebyl. Jen jsem byl omámený, neschopný pohybu, natož pak myšlenky.
Učitelka mě pohladila po zmrskaném zadku. "Lojzíku, je konec. Můžeš se obléct." Pokusil jsem se postavit. Zatočila se mi hlava, skoro jsem spadl. Anna mě zachytila za ruku a pomohla mi vstát. "Děkuji vám, paní učitelko," chtěl jsem říct, ale ozvaly se jen neartikulované zvuky. Bál jsem se, že si učitelka pomyslí, že si z ní dělám srandu.
Všimla si mého erektovaného penisu, usmála se a letmo mi ho stiskla. "Lojzíku, držel ses opravdu statečně. Vážím si tě ještě víc, než předtím. Ale měl by sis rozmyslet, kvůli komu nasazuješ kůži a krk. Gentlemanství je v pořádku, ale ne každý si ho zaslouží, a ne každý ho umí ocenit." Myslím, že mi nevěřila, že jsem byl opravdu autorem toho hanopisu.
Při oblékání mě držela za ruku, abych nespadl. Ještě jednou mě mateřsky pleskla po zadku a řekla, poněkud mimo mísu, "Držím ti palce." "Děkuji vám, paní učitelko," řekl jsem ještě jednou. Teď to už znělo dost normálně.
Při odchodu jsem pletl nohama. Ale až na to, že se mi točila hlava, jsem se necítil zle. Každopádně jsem necítil žádnou bolest. Ani ponížení. A ani jsem neuvažoval  o žádné odplatě.
Vladěna se po výprasku nemohla ke mně moc mít. Všichni by hned věděli, co vím jen já. A možná učitelka. Ale když šla kolem mé lavice, nenápadně mi na ni položila malinké poskládané psaníčko. V šest večer u kaplyčky.
Večer u kapličky, podle očekávání, chtěla vědět podrobnosti o tom výprasku. Byl na holou? Třikrát jako minule? Když se dozvěděla, že to bylo regulérních pětadvacet plnou silou, trochu se zhrozila. Politovala mě, ale neomluvila se. Myslela si, že nevím. Že neznám své pappenheimské. Nechal jsem ji přitom.
Potom chtěla vidět můj zadek. Už mě jednou nahého viděla, tak co na tom, že mě uvidí podruhé. Ale museli jsme se jít schovat hlouběji do křoví, abychom nebyli na očích. Stáhl jsem si kalhoty, a Vladěna si čupla, aby viděla tu sekanou. Opatrně se dotýkala těch jelit a referovala, že mnohé z nich jsou krvavé. Kdosi moudrý kdysi řekl, že člověk si některé části těla za celý život nevidí. A že je to tak dobře. Ano, i já jsem byl  rád, že na to nevidím.
Zeptal jsem se Vladěny, co za to. Na rozdíl od Jindřicha Ptáčníka, okamžitě věděla, o co jde. Vyhrnula si sukni, stáhla si kalhotky, a ani se nezapýřila. Držela sukni nahoře a dovolila mi dívat se do sytosti. Ale sáhnout jsem si nesměl. Zato ona si sáhla. Za jediný den držely můj penis dvě ženy, třebaže jedna z nich jen poloviční. Zdá se, že i mně se ten výprask vyplatil.

***


Pár měsíců později se ke mně Vladěna připojila cestou ze školy. To už jsme byli na střední. Za prázdniny hezky vyrostla. Hlavně v hrudníku a v bocích. A zkrásněla. Ne že by předtím byla škaredá.
"Pamatuješ si, jaks dostal výprask od Anči?" Myslela Annu B., naši skvělou učitelku češtiny a dějepisu. Jak bych si nepamatoval? Ještě i teď se mi točí hlava, když si na to vzpomenu. Ale čas odvál nepříjemné vzpomínky, a co zbylo, bylo spíš příjemné. Jakpak bych si nepamatoval! Ale byl jsem zvědav, kam Vladěna míří, a tak jsem zalhal. "No, jak jsi tenkrát v kabinetě dostal na holou," rozmazávala to. Příjemné vzpomínky se znovu probudily.
"Něco si matně vzpomínám. Proč se ptáš?"
"To jsi dostal kvůli mně," řekla.
"Já vím."
"Proč jsi to udělal?"
"Co jsem proč udělal?", tvářil jsem se nechápavě.
"Že jsi vzal na sebe výprask, který patřil mně." Na to jsem neřekl nic, ale Vladěna věděla svoje.
"Asi mě máš trochu rád," odpověděla si místo mě, a vložila svou ruku do mé, tentokrát ne tak letmo, jako minule. Neodtáhl jsem se od ní.
"Jestli chceš, můžeš mi to oplatit."
"Proč bych ti to měl oplácet? Od tebe jsem výprask nedostal!"
"Ode mě ne, ale kvůli mně."
"Ani tak nevím, proč bych ti to měl oplácet. Byl to docela příjemný zážitek. Ale tobě by se to asi nelíbilo, a já nechci dělat nic, co by se ti nelíbilo." Stisk její ruky zesílil.
"Co na tom bylo příjemného?" Zasekl jsem se a zmlkl. Až když mi Vladěna dvakrát v rychlém sledu stiskla ruku, odpověděl jsem. "Postavil se mi." Zatajil jsem, že mi bylo příjemné i to, jak mě Anna B. uchopila za úd.
"To bych chtěla vidět."
"To se nedá na rozkaz."
"Co je k tomu třeba?" Vladěna se tvářila, že neví, o co jde.
"Například, kdyby tady byla nějaká hezká nahá ženská."
"Ale taková tady není, a nebude" licitovala Vladěna. "Jiné možnosti nejsou?"
"Nebo, kdyby hezká, třebas i oblečená, ženská ho trochu pomasírovala."
"Ale fuj! Brát do ruky něco, čím se čůrá?" Zřejmě už zapomněla, že před prázdninami to něco už jednou držela. Vladěna se na chvíli odmlčela, a pak dodala, "Co třeba výprask na holou? To už nejmíň jednou pomohlo. Jestli´s  tehdy ovšem nekecal!"
Stačilo, že o tom mluví, a už se mi začalo v kalhotách něco dít. Ale neřekl jsem nic.
Když mé mlčení trvalo dlouho, Vladěna pravila, "Tak co, zkusíme to?"
Mé další mlčení pochopila jako souhlas. "V sobotu naši jedou k babičce. Sklízet kukuřici. Budu sama doma." A zase mi stiskla ruku.
V sobotu jsem s námahou našel její dům. Bydlela až téměř na konci poslední ulice města, v domě se zahradou. Otevřela mi branku, a cestou do domu ulomila z nějakého keře prut. V bytě mě posadila do obýváku, a nabídla mi čaj a domácí slané keksy. Prý je upekla na mou počest. Po chvíli rozpačitého mlčení promluvila. "Řekla jsem máti, že přijdeš. Chtěla vědět, zač máš dostat výprask. Řekla jsem jí, žes mi lhal. Naštěstí nechtěla vědět, v čem přesně. Asi bych se neovládla, a v něčem bych se prokecla. Poučila mě, že s tebou nemám spát. Že na to mám ještě dost času. Takže ne, že mě budeš harašit!" Přisedla si ke mně blíž, a pohladila mi ruku. Nechala mě sníst ještě jeden keks, a pak mě vyzvala, abych si svlékl kalhoty. Spustil jsem si je ke kolenům, i s trenkami. Úd už byl pěkně postavený. Neřekla, že výprask už vlastně není třeba, a ani já jsem to nereklamoval.
Kalhoty u kolen jí nestačily. Musely jít docela dolů. Přehnul jsem se přes křeslo, a Vladěna mě začala vyplácet. Ještě jsem měl v paměti ostrý výprask od milované učitelky Anny, a tak mi mírný výprask od Vladěny připadal jako odfláknutý. Vladěna asi počítala, stejně jako já, a po příslovečných pětadvaceti chtěla přestat. Vyžádal jsem si přídavek, a řekl, že může trochu přitvrdit. Po padesátce jsem se cítil jako v ráji, a erekce byla, jako dosud nikdy.
"Vidím, že jsi nelhal," pravila Vladěna, a uchopila mě za toho stojáka. "Ale fuj!" řekl jsem. "Jak můžeš brát do ruky něco, čím se čůrá?" Zaškaredila se na mě, a bolestivě mi ho stiskla.
Když se dost vynadívala a pomazlila, řekla, "Teďka já!" A aniž se zeptala, co já na to, postavila se, sáhla si pod sukni a stáhla si kalhotky.  Překlonila se přes křeslo, kde jsem byl před chvílí já, vyhrnula si sukničku a vystrčila na mě svou bílou prdelku. "Proč?" zeptal jsem se. "Bude tě to bolet. Pamatuješ, jak jsi dostala od Anny?" Zasmála se. "Za prvé, od Anči to nebylo poprvé. Dá se dokonce říct, že jsem na to zvyklá. Jak víš, jsem velká uličnice, a u uličnic jsou výprasky ne-li na denním pořádku, tedy určitě aspoň na měsíčním. A za druhé, je jedna věc dostat od hnusné babizny, a docela jiná věc dostat od milého, sympatického kluka, který, mimochodem, nasadil svůj zadek za moje lumpárny. A za třetí, na patnácté narozeniny mi máma řekla, že už jsem velká, a že věří, že se budu dobře chovat i bez výprasků. A už mi to od těch narozenin dost chybí. Takže, do toho!"
Tenká část prutu už byla ulomená. Když jsem ji tím torzem švihl po levé hýždi, žalostně vykřikla. "Vidíš, říkal jsem ti, že to bude bolet," řekl jsem, a chtěl přestat. "Pokračuj," vyzvala mě. "A nevšímej si toho, že budu řvát. I na to jsem totiž zvyklá. Když řvu, jednak se mi trochu uleví, a jednak, když jsem dostávala od máti, ona si bláhově myslela, že trest je účinný. Pokračuj, aspoň do těch pětadvaceti!"
Vyhověl jsem jí. Za chvíli měla zadek pěkně červený. Dobře, že bydlí v domě se zahradou a sousedi sotva mohli slyšet ten jekot.
Vladěna se postavila, a nařídila mi, abych si oblékl trenky. "Proč?" zeptal jsem se. Bylo mi takhle docela příjemně. "Protože teď chci, abys mě tam," a rukou ukázala, kde, "trochu polechtal. A trenky proto, aby tě ani náhodou nenapadlo udělat něco, na co máme ještě dost času!"
Vladěna se opět položila na křeslo, rozkročila se, a vystrčila na mě to čerstvě zčervenalé pozadí. Položil jsem jí ruku na zadek, docela pěkně teplý, a ona mě navigovala, kam strčit prst, později dva, tři, a co s nimi tam mám dělat. "Trochu polechtat" nám zabralo dobrou hodinu. A  dobře, že jsem měl trenky! Poprvé jsem něco zažil jinde, než v soukromí  koupelny.
Když mě doprovázela k brance, dlouze mě políbila, a šeptem se zeptala, jestli si to někdy ještě zopakujeme.





Wednesday, December 4, 2019

Kamila aneb Citová výchova

Další osudy postav příběhu Martina



Kamarádím teď s Martinem X., s nímž jsem se seznámila na středoškolském plese. Chtělo by se mi říct, že s ním chodím. Ale nechodím. Zatím. Martínek je totiž hrozný nekňuba, maminčina prdelka a pecivál. Má sice samé jedničky, a je úžasně moudrý, ale o skutečném životě ví kulový. A absolutně neví, jak jednat s děvčaty. Ale já ho zacvičím. Ale na druhé straně, je velmi milý, přinejmenším ke mně. Asi je při penězích, neboť pokaždé, když se vidíme, donese nějaký dárek. Čokoládu, kytku, cédéčko... Já jsem mu nikdy nic nedala, třebaže taky nejsem úplně chudá. Asi jsem lakomec. Kromě toho umí Martin skvěle vyprávět. Sice to není nic z jeho zážitků a zkušeností - on žádné vlastní zážitky nemá - ale vypráví opravdu skvěle. Mohla bych ho poslouchat celé hodiny. Asi ho miluju. Už jsme se dohodli, že na podzim, až půjdeme na vejšku, se přihlásíme na stejnou fakultu, abychom mohli být stále spolu. Ale ještě nevíme, na kterou.
Onehdy si postěžoval, že má v poslední době neustálé konflikty s matkou. Matka ho peskuje, tu za to, tu za ono, on na ni křičí, a ona mu už několikrát vyhrožovala výpraskem, a včera to dokonce udělala. Nařezala mu vařečkou, a nakonec mu stáhla pyžamo a přidala mu na holou.
"Tvoje máti je správná baba," pravila jsem. "Podle toho, jak si s mým fotrem povídala o cholesterolu, a o takových hovadinách, jsem si myslela, že je mešuge. Ale teď vidím, že je fakt správná."
"Cože? Ty mi přeješ, že jsem dostal výprask?" Martin se skoro urazil. Pohladila jsem ho po koleně. "Promiň! Ale já to beru ze svého hlediska. Já se k tátovi chovám dost sprostě. Vlastně velmi sprostě, jak sis jistě všiml. Ale on mě nikdy nepřehne přes koleno, a nevytáhne vařečku, nebo něco. Vím, že bych si často zasloužila. Ale on nic. Stále jsem jeho malá zlatá holčička, a nechá si ode mě skákat po hlavě, aniž by na mě vztáhl ruku. Tvou máti ti závidím. Je správná!"
Martin se trochu uklidnil. "Já si vlastně ani nestěžuju. Fakticky jsem si zasloužil. Máma pro mě dělá první poslední. Neměl bych být na ni drzý. Ten výprask byl sice ponižující, ale nijak mě to nebolelo. A ta část na holou byla dokonce takovým zvláštním způsobem vzrušující."
´Jůj, na holou, to by vzrušovalo i mě,´ pomyslela jsem si potajmu. Nahlas jsem se ale zeptala, "Zůstaly ti nějaké stopy?" "To nevím. Já si tam nevidím." Zasmál se. "Jak říkával Jan Werich. Některé části těla si za celý život nikdy nevidíme, a je to tak dobře." Taky jsem se zasmála. Martínek má na všecko nějaký citát, nebo průpovídku. Asi ho miluju. "Podíváme se?", zeptala jsem se. Martin teď zaváhal. Už jsem ho sice naučila líbat, a jak mi má masírovat prsa, ale svlíkat se? Vsadila bych půl žaludku, že se ještě nikdy před žádnou holkou nesvlíkal. Až když jsem ho něžně pohladila po tváři, řekl, "Tak jo!" Otočil se ke mně zády, spustil kalhoty i s trenkami. Spatřila jsem asi čtyři slabě růžové kroužky od vařečky. Každého jsem se dotkla prstem, a nahlas je počítala. "Tomu ty říkáš výprask? A pro chlapa?" 
Martin se zahanbil, a aby vykormidloval z trapné debaty, změnil téma. "Mimochodem, víš, kdo to mé máti poradil, aby mi dala výprask, když budu drzý? Tvůj táta. Když jsme se tehdy vraceli z parketu, zaslechl jsem, jak se naši páni rodičové baví o výprascích a o tom, jak jsou blahodárné pro výchovu. Máma ale neztratila duchapřítomnost, a obratně převekslovala hovor na cholesterol, který tě tak iritoval." 
´To je ale parchant!´, pomyslela jsem si. Už jsem byla zase rozčilená. ´Jiným radí, a sám si poradit neumí!´ Ale Martinova máma je opravdu správná! Odvolávám, že jsem si chvíli myslela, že je mešuge. Vybruslila z toho fakt elegantně.´
Chvíli nastalo rozpačité mlčení. Martin si uvědomil, že jednu trapnou debatu překormidloval do jiné trapné debaty. Aby to napravil, začal mi vyprávět obsah knihy, kterou právě přečetl. Bylo to o jednom americkém Indiánovi, jak se pomstil psychiatrům, kteří ho dali zavřít. Vyprávěl to tak sugestivně, že jsem se začala potit, když ti cvokaři museli chodit po žhavé arizonské poušti, a začalo mě všechno bolet a píchat, když vyprávěl, jak  bosí šlapali po kaktusech a po ostrých kusech lávy. Asi bych taky měla začít číst knihy! A Martina miluju určitě, ne asi.
Když jsme se sešli příště, Martin mi vyprávěl, že byl na matku zase oprsklý. Ta mu začala číst levity. Martin ji drze přerušil a řekl, že není zvědavý na její kecy, a že ať mu dá třeba výprask, ale bez řečí. Matku nebylo třeba pobízet dvakrát. Tak neurvalé a chrapounské jednání od svého jedináčka ještě nezažila. Vytáhla vařečku, ale když si Martin stáhl kalhoty, vrátila ji zase zpátky. Přivinula Martina k  sobě, a dlouho ho hladila po hlavě, i jinde. "Martínku, zlatíčko, když budeš chtít dostat výprask, stačí říct. Nemusíš být kvůli tomu na maminku ošklivý. Vzdělaní lidé se vždycky dokáží dohodnout kultivovaným způsobem." Zatím to nechali tak, ale večer, když se chystali jít spát, paní docentka skočila do zahrady, a donesla odtud prut. Martin se svlékl donaha a lehl si na břicho na postel. "Kdyby ti to bylo moc, tak řekni. Toto je výprask pro radost, a jeho účelem není zranit, ani frustrovat." Martin vydržel asi deset minut, ale moc mu to nebylo. Jen to nechtěl pro začátek přehnat.
Když o tom Martin vyprávěl, tiše jsem mu záviděla. Zase jsem se zpotila. Nebo že by to nebyl pot? Martin má skvělou mámu. Můj táta by si z ní měl vzít příklad. Ale jak to navléct?
V příštích dnech a týdnech, mezi vyprávěním o obsahu přečtených knížek a viděných filmů, a o  novinkách z internetu mi Martin referoval, jak pokračuje jeho nové hobby. Po několika týdnech se mu matka ve chvíli pohody přiznala, že ona má výprasky taky ráda. Přesněji řečeno, měla. Že prý se tomu říká spankink, nebo tak nějak. A že od svatby v tomto směru abstinovala, poněvadž tatínek pro to nemá pochopení, ale nedávno prý našla jednoho velmi milého pána, který pro to pochopení má. "Celá zářila štěstím, když mi to vyprávěla. Pár dní, přesněji řečeno nocí, jsem o tom přemýšlel, a logickou vylučovací metodou jsem přišel na to, že ten velmi milý pán nemůže být někdo jiný, než tvůj táta."
To je překvápko. Byla jsem z toho úplně paf. Jestli je toto pravda, tak musím tátu rehabilitovat. Třeba není taková padavka, jak jsem si poslední roky myslela. Až teď jsem se Martinovi přiznala, že mě výprasky taky vzrušují a lákají. Že na to myslím už celé týdny. Ale že mi je nemá kdo dát.
Martin je opravdu chytrá hlava. Nejen, že na všechno zná nějakou průpovídku, ale dokáže vymyslet i reálné řešení. "Jestli je to s tvým tátou, velmi milým pánem, pravda," pravil, "to se dá snadno ověřit. Nenápadně se před máti zmíním, že Kamila by chtěla taky dostat, ale že má tátu bábovku." Škaredě jsem se zaškaredila; na mého tátu smím nadávat jen já, ne nějaký..., "a nemá jí kdo nařezat. Tak jestli v krátké době potom dostaneš výprask, tak má logická dedukce byla přesná." Už jsem zapomněla, jak jsem se před minutou na Martina zlobila, že se o tátovi posměšně vyjádřil. Ale za toto si zaslouží pusu. A taky ji dostal. Celý se nafoukl pýchou.
Pár dní na to měl táta zase hovornou náladu, a vyprávěl, jak to bylo ´u nich doma´. Měli televizor, co vážil 60 kg a vysílal jen dvě hodiny týdně, na kole jezdili bez přílby, a když se někde vymleli, rodiče se nesoudili s ředitelstvím silnic, ale místo toho dali havarovaným potomkům pár facek, mléko se prodávalo ve skleněných lahvích a chutnalo jako mléko, ne jako splašky z chemické fabriky... Už jsem zapomněla, o čem jsme minule debatovali s Martinem, a fakt jsem nechtěla tátu  provokovat. Jen jsem projevila svou pravou přirozenost. "Prosím tě, fotr, už dej s tím svým slavným mládím pokoj. Už se s tím dej jednou provždy vycpat." Táta zrudl a pravil, "Už mám těch tvých impertinencí ale opravdu dost." Odepjal si pásek, chytil mě za ruku a smýkl se mnou na svůj klín (kdo by to řekl do staříka, že má takovou sílu), vyhrnul mi sukni, stáhl kalhotky, a už to šlo.
Nebylo to takové, jak jsem si to vysnila. Bolelo to jak šlak, a ječela jsem bolestí jak na lesy. Asi jsem nesprávně odhadla situaci. Spankink, nebo jak se to jmenuje, to není nic pro mě.  Máti sledovala můj první výprask se zadostiučiněním a se zalíbením. Výraz její tváře znamenal ´už to té rozmazlené mrše patřilo´.
Když se výprask blížil ke konci, změnila jsem názor. Bolest pomalu byla vytláčena docela jinými pocity. "Začalo mě svrbět tady," řekla jsem Martinovi, když jsem mu o tom vyprávěla, a ukázala, kde přesně. Martin zrudl rozpaky. Ještě ho budu muset dlouho vychovávat. "A když výprask skončil, s kalhotkami ještě na kolenou jsem tátu objala a řekla, ´Tatínečku můj zlatý!´ Tak jsem ho neoslovila nejmíň od školky."
Martinovi nějak došla výmluvnost. "Vidíš, ten velmi milý pán je tvůj táta. Přece jen jsem měl pravdu," bylo jediné, na co se zmohl.
"Až budeme spolu spát, budeš mi muset občas takový pořádný výprask dát."
"My budeme spolu spát?" zeptal se Martin. Citová výchova toho naivního jelimánka mi dá ještě pořádně zabrat..
"No, co myslíš, že mi bude do smrti stačit vyprávění příběhů, které jsi neprožil?"