Má čerstvě zplnoletnělá dcera mě
požádala, abych ji doprovodil na první oficiální ples. "Ne, že bych si tam
neporadila bez tebe, ale prý se to musí," řekla s prostořekostí a
puberťáckou grimasou sobě vlastní.
Zakoupená místenka nás přivedla
ke stolu, kde už seděla korpulentní čtyřicátnice a bledý neduživý mladík,
nepochybně její syn. Dáma se představila, že je paní X-ová, a toto je její
jedináček Martin. Zatímco jsme popíjeli vyprchalou minerálku a vedli nemastnou
neslanou konverzaci o ničem, začala hrát hudba, a s Kamilou začali šít všichni
čerti. Martin seděl jako pětpeněz a tvářil se, že soustředěně poslouchá
moudrosti, které si vyměňuji s jeho matkou. Při čtvrtém kousku - byl to foxtrot
- to Kamila už nevydržela, postavila se, chytila Martina za ruku, a už ho vlekla
na parket.
"Máte hezkou dceru,"
pravila paní X, když jsme osaměli. "Hezkou, to jo," odvětil jsem,
"ale šijí s ní všichni čerti, jak jste měla možnost pozorovat. A nejen od
puberty. Toulá se po nocích, je drzá a oprsklá, odmlouvá, a nestydí se mi ani
vynadat. A matce ještě víc. Matka je na ni slabá, a já, jak se zdá, nejsem o
moc silnější."
"Na to existuje jedna dost
účinná metoda," pravila paní X. Chtěl jsem vědět, jaká. "Inu,
přehnout přes koleno a naplácat na zadek."
Chabě jsem se usmál. "Nevěřím, že
to funguje," pravil jsem. "A i v případě, že by to fungovalo, Kamila
je na to už moc stará, aby se s tím mohlo začít. A po pravdě řečeno, jsem na to moc starý i já."
Teď se usmála ona. Ale poněkud
smutně. "Nevím, jak je to u mužů. Ale žena není na výprask NIKDY moc
stará. Problém je, že málokdy se najde chlap, který si to uvědomí."
Nastala trapná odmlka. Pochopil
jsem, že ona ví, že já vím, že ona ví. Slov už nebylo třeba. Když jsem se
konečně vzpamatoval, řekl jsem kvázi mimo mísu: "Vy Martina bijete?"
"To není hezké slovo,"
odporovala mi. "To, co mám na mysli, není žádné bití. To ne. To smrdí násilím a
dominancí. Totalitarismem. Spíš bych to nazvala stimulací. Ano, to je to
správné slovo. Morální a fyzická stimulace." Na chvíli se odmlčela, a až pak
se vrátila k nadhozené otázce. "Ne, Martina nestimuluji. On je tak hodný, jak jste měl
možnost vidět, že žádnou stimulaci nepotřebuje. Spíš by se mi líbilo, kdyby
nebyl až tak moc hodný. Pokud z toho nevyroste, bude mít jednou v životě moc velké potíže."
V tom se přiřítili uřícení mladí.
Tentokrát nevlekla Kamila Martina, ale on ji. Dost rychle se otrkal.
"Laskavě si přesedněte, vy dva," pravila má plnoletá ratolest.
"Chceme s Martínkem sedět spolu." (Hmmm, s Martínkem. Kamila čas rozhodně nemarní.) Martin jí horlivě přitakával. Paní X.
na mě pohlédla a zapracovala obočím. Měl jsem pocit, že na mě trochu mrkla.
"Ten HDL cholesterol je náhodou pro zdraví užitečný." Už asi stárnu.
Měl bych zase začít s mozkovou gymnastikou. Nejméně tři sekundy mi trvalo, než
mi došlo, o čem to ta ženská mluví. "Já se řídím selským rozumem,"
řekl jsem, když jsem se konečně zkonsolidoval. "V mládí mě učili, že se nemáme
přebírat v jídle, že se má jíst všechno, co je k dispozici. A tak to dělám
dosud. Jím všechno a nestarám se o kalorie, o výživnou hodnotu, ani o
doporučení - často samozvaných - dietologů, kteří vychvalují hovězí, když je
nedostatek vepřového, a kteří si vymysleli cholesterol, když slepice málo nesly."
Teď zvedla obočí Kamila, a navíc zakoulela očima. Aspoň, že se před cizími
lidmi držela zpátky. Kdybychom byli sami, tak by řekla ´No jo, to tvý mládí, a ty tvý hodnoty! Jen
se s ním, prosímtě, nepotento! Měl by ses vrátit na strom!´ Ale neměla čas se dlouho
zabývat mým konzervativismem, protože se u jejich strany stolu objevil číšník s
lahví vína. Myslím, že dost drahého. Ještě před hodinou jsem si myslel, že
dcerunka ani neví, jak cédvěhápětóhá chutná. Hned se do vína pustili, a než se
vrátili na parket, zmizely v jejich útrobách tři čtvrtiny láhve.
Po plese jsem X-ovy vezl domů.
Kamila se na zadních sedadlech s Martinem muchlovala. Martinovi se nechtělo
vystoupit. Nejraději by jel s námi k nám domů a pokračoval v užívání pocitů, o
jejichž existenci neměl ještě před pár hodinami nejmenší tušení. Jeho matka, když vystupovala, mi
vtiskla do ruky navštívenku. Neřekla, abych jí někdy zavolal, a neřekla ani, co
budeme dělat, jestli zavolám. Slov nebylo třeba.
Než jsem zařadil rychlost a šlápl
na plyn, prohlédl jsem si navštívenku. Hmmmmmmm, docentka na zdejší univerzitě.
A jmenuje se Martina. Moc fantazie v jejich rodině nemají.
***
Když jsem jí zavolal, nebyla
překvapená. Věděla svoje.
Tentokrát jsme jeli jejím autem.
Než vystartovala, pravila, "Budeme si tykat." Byla to holá oznamovací
věta. Potom mě políbila na ústa, téměř bezkontaktně.
"Kam jedeme?" zeptal
jsem se. "Vypůjčila jsem si chatku v horách." "Od koho?" chtěl
jsem vědět. "Od profesora. To je můj šéf, vedoucí katedry."
"Jezdíš tam s ním často?" Když už byla tato věta venku, tak jsem se
zastyděl. ´Člověče,´ okřikl jsem se v duchu. ´Trochu se kontroluj! Vždyť ty se chováš jako
ženská.´ Martina se hlasitě zasmála. "Jsme přátelé. Důvěrní přátelé.
Všechno si vzájemně říkáme. Nemáme žádné tabu. Žádné tajemství. Ale sex?
Hahaha! Na to on má jinou klientelu. Zejména studentky. Zejména propadající
studentky. Já jsem pro něj moc stará, a moc tlustá. A taky moc chytrá. Žádná
husička, kterou lze oblbnout. Řekl mi to otevřeně. Ne, sex ne. Jedu tam
poprvé." Otřásl jsem se hrůzou, jak možná dopadne moje malé, zlaté, nevinné, milované děvčátko, až na podzim nastoupí na univerzitu, jestli se nebude
pořádně učit. Takových profesorů je jistě víc. Své obavy jsem si nechal, zatím,
pro sebe, a nahlas se zeptal, "Řeklas mu, na co tu chatu potřebuješ?" "To víš, že jo!" Znovu se zasmála a pohladila mě dost vysoko nad kolenem.
Na zbytek cesty jsem se odmlčel.
Zpytoval jsem svědomí a prováděl mozkovou gymnastiku.
Chatka v horách byla vila, na
kterou bych při svém platu vydělával dvěstě let. Předpokládám, že za vystudování se profesorovi musely odměňovat nejen líné a hloupé studentky svými těly, ale i jejich zazobaní papínkové pěknými kulatými sumičkami. Martina mě zavedla do
prostorného salónu, klimatizovaného pomocí dálkového ovládače. Byla právě
plesová sezóna, takže klimatizace znamenala vytápění.
"Tak se svlíkni,"
neztrácela zbytečně čas. "Já? Proč já?" "Za prvé, strašně se
stydím svlékat se před oblečenými muži. To si připadám jako prostitutka. Za druhé, mám to ráda tak, že i partner je svlečený. Má tělesná rozkoš se snoubí s rozkoší duševní. A za třetí, už dávno jsem neviděla nahého chlapa. Jsem více než jen poněkud vyhladovělá." "Ani manžela jsi dávno neviděla nahého?" "Toho? Ne. Manžel se přede mnou nesvléká. Pochopil, že by mě to dráždilo, ale nesprávným směrem." "A co když já se stydím svlékat se před oblečenými ženami?" To jsem byl blízko pravdy. Ženy, před nimiž jsem se svlékal, by se daly spočítat na prstech jedné ruky nešikovného tesaře.
Takže jsme se svlékali současně,
a sice vzájemně. Když jsme byli oba nazí, přivinula se ke mně celým tělem, a
vynahradila mi ten letmý polibek v autě. Současně mě dost silně plácla po
zadku. Napadlo mě, kdo si sem vlastně přijel pro výprask?
Když se nasytila mých slin,
posadili jsme se na brokátem potažený široký divan v ceně asi tak mé celoroční
mzdy. Přehnula se mi přes klín a vystrčila na mě svou bělostnou prdelku.
Zdrobnělina v tomto případě nebyla příliš na místě. Byla hladká, a přes dost
pokročilý věk a přes obezitu ve velmi dobrém stavu. Žádná celulitida, žádné
vrásky, žádné pupínky. Prostě jako od Michelangela. Nebo od Rubense. Dlouho jsem ji hladil, a
potom přistoupil k výprasku. Ke stimulaci, abych použil její terminologii. Začal
jsem zvolna a střídal jsem hýždě. Na každou z nich se vešly tak čtyři mé dlaně.
Jak jsem přidával na intenzitě, běloba se postupně měnila v karmín. Abych
poskytl odpočinek své dlani, která toho dostala stejně, jako její zadek, zajel
jsem rukou dost hluboko mezi půlky. "Ty se nezdáš!" zavrčela Martina nedůtklivě,
a snažila se, aby to znělo přísně. "Vadí?" zeptal jsem se. Zmírnila
tón. "Nevadí, ale až později!"
Tak jsem pokračoval ve
výprasku. Zvolnil jsem tempo, a dělal častější pauzy, které jsem využíval k
dalším exkurzím po jejích zákoutích. Už neprotestovala. Ale čím dál hlasitější
vzdechy naznačovaly, že se blíží bodu z něhož nebude návratu. Když ten bod
nastal, zavelela lakonicky, "Pojď!"
Po milování jsme strávili
nejméně hodinu v honosné klimatizované koupelně ve stylu portugalských azulejos, jedna kachlička, třicet dolarů.


Potom jsme se ještě šoupli pod deku, a povídali si. "Kárala jsem Martina za to, jak se choval na plese, a vlastně i potom. Řekla jsem mu, že by zasloužil na zadek. A víš, co mi řekl? ´Když myslíš?´ Nechala jsem to zatím tak, ale navrtal mi brouka do hlavy. Jestli se dál bude stýkat s tvou dcerou a osvojí si její frivolní způsoby, tak nezůstane dlouho při slovech. Myslíš, že by mohl být po mně?"
"Jak po tobě?",
zeptal jsem se nejapně. "No, že se mu to líbí. Že si pohrává s myšlenkou,
že by chtěl dostat výprask." Na to jsem odpověď nevěděl, ale když jsem si vzpomenul
na své pocity po tom jediném plácnutí, které jsem od ní dostal, tak bych to
považoval za pravděpodobné. Díky internetu jsem už slyšel o mužích, kteří rádi
dostávají od žen na zadek. Že bych patřil mezi ně? Místo přímé odpovědi jsem
kontroval protiotázkou. "Tobě se to líbí?" "Hlupáčku,"
řekla a jemně mě poplácala po tváři. "Neviděls? A proč si myslíš, že jsem
tě sem vylákala?" Na to jsem už neměl co říct, a jal jsem se ji hladit po těch dobře prokrvených polokoulích.
Potom vstala z postele a někam
odcválala. Domníval jsem se, že jde tam, kam si lidé s sebou neberou dokonce
ani milence. Byla pryč dost dlouho, a když se vrátila, měla v ruce krátkou
ratanovou rákosku. "Kdes to proboha tak narychlo vzala?", otázal jsem se udiveně.
"V profesorově depozitu. Musela jsem ji dost dlouho hledat. Neřekl mi dost přesně, kde ty věci má. Mizera. Ty larvičky sem láká pod záminkou toho, že je
musí potrestat za to, že se neučí."
Rákoska zahvízdala, když s ní
rozrazila vzduch. Potom mi ji vložila do ruky, klekla si na tlustý měkký
koberec, a svou růžovou prcku vystrčila do vzduchu. "Opatrně! Rákoskou
jsem ještě nikdy nedostala. Nevím, co mám čekat. Možná budu muset použít
stopku."
Švihl jsem ji mírně napříč přes
obě hýždě. Vyjekla, ale neřekla, že mám přestat. Až po šestém švihu, už ne tak
mírném, řekla, že na seznámení to zatím stačí. Než vrátila rákosku do profesorova
depozitu, švihla jednou i mě. Štíplo to pořádně, ale dalo se to vydržet.
Oblékli jsme se, zahladili
stopy, vypnuli klimatizaci a vydali se na zpáteční cestu. Těsně před městem
odbočila na polní stezku, dlouho mě líbala, a pak zašeptala, "Zavoláš mi
ještě někdy?"