Ela aneb Hledání úchyla

"Zapomněls na moje narozeniny," napsala mi dlouholetá kamarádka Ela, s níž jsem teď ve styku už jen prostřednictvím e-mailu, " Zasloužil bys na prdel." Odepsal jsem jí obratem, "Co ti brání?" "Ty bys byl opravdu ochotnej ode mě přijmout výprask?" "Od tebe kdykoliv." Dohodli jsme se kdy a kam pro mě přijede.

Dlouho jsme jeli mlčky. Až asi po 30 km potichu promluvila. V autě byl hluk, a tak jsem nebyl jist, jestli jsem dobře rozuměl. A jestli jsem dobře rozuměl, chtěl jsem to slyšet ještě jednou. Zopakovala hlasitěji, "Zapomněla jsem ti říct, že ten výprask bude na holou."

"To se samo sebou rozumí," odvětil jsem. "Výprasky přes textil nemají žádnou cenu. Ani pro vypláceného, ani pro vyplácejícího." Doslova jsem slyšel, jak jí kámen odpadl od srdce.

Zavezla mě na břeh mrtvého ramene jedné řeky, porostlý vrbičkami. 

Ulomila dva pěkné pruty a dala mi je, abych je očistil od listí. Svlékl jsem se donaha a opřel o už dost teplou kapotu auta. Ela mě mrskala příčně přes obě půlky. Prvních asi deset ran jsem se cítil všelijak, ale potom jsem si zvykl. Kolem padesátky, když jeden z prutů byl už k nepotřebě, jsem se cítil jak v sedmém nebi. Ela z auta podala kelímek s nějakou mastí a (prý) pruhovaný zadek mi namazala. Docela pěkně se při tom odvázala: namazala mi i konečník a varlata, která pruhovaná nebyla. Slyšel jsem její zrychlený dech.

Než se voňavá mast vstřebala, seděli jsme v trávě a pozorovali líný tok řeky. Já nahý, ona oblečená. Poslouchal jsem vyprávění o jejím pestrém životě.

Od dětství toužila mrskat nahé kluky a chlapy. V mládí se jí to částečně dařilo. Nadržení,  většinou nějak handicapovaní puberťáci a mladí chlapi, kteří si nebyli jinak schopni sehnat sexuální partnerky, přistoupili po jistém nátlaku na trochu bolesti, jen aby dosáhli jinak nedosažitelné rozkoše. Ale teď, už dobrých dvacet let nic. Chlapi jsou sobci. Myslí jen na své libido, a když i ženská si chce něco užít, řeknou, fuj, seš úchyl. A pak už je nikdy nevidím. "Kdo jsou podle tebe ti handicapovaní?" zeptal jsem se. Pokrčila rameny, "Škaredí, tlustí, narkomani, bývalí vězni, vojáci, invalidi, dementi. A taky ti, co mají malé ptáky. A ti, co nemají peníze, aby holku na něco pozvali, nebo jí něco koupili. Chceš si zadarmo šoustnout? Tak trenky dolů, a vystrč zadek!" "Proč vojáci?" namítl jsem. "Ti přece nemají žádný z handicapů, které jsi uvedla, snad kromě peněz." "Představ si malé posádkové městečko, kde je 5000 vojáků a jen 2000 civilů. A že z civilních žen jsou skoro všechny vdané, nebo jinak handicapované. Vojáci dostanou vycházku na dvě hodiny týdně, někdy ani to ne. A nesmí městečko opustit. Kde si mají vybít sexuální energii? A kdy? V kasárnách nemají podmínky ani na onanování. Takoví berou všechno, co se naskytne, a se vším souhlasí. I s trochou výprasku, který byl u mě ostatně mnohem mírnější, než jaký dostávají holubi od mazáků. Někteří vojáčci mi vyprávěli o výprascích, které dostávají od služebně starších vojáků, a ochotně se objednávali na další rande za stejných podmínek."  S tím mi nebylo než souhlasit. "Proč jsi mi neřekla, když jsme se skoro denně stýkali, co tě baví? Mohli jsme být skvělý pár úchylů. I já jsem od dětství míval podobné sny, a neměl jsem  s jejich naplněním ani tolik štěstí, co ty." Smutně se usmála a pohladila mě po koleně. "Když ty jsi mi připadal tak strašně seriózní. A taky jsi neměl žádný handicap," zasmála se. "Teď už nejsem seriózní?" "Jsi, ale napsat do mailu je jednodušší, než říct z očí do očí."

"A co manžel?" navázal jsem. "Ani toho se ti nepodařilo vyplatit?" "Jo, jednou jo. Ale nelíbilo se mu to. A potom mi to oplatil. A to se nelíbilo zas mně. Seřezal mě do krve. Já to těm klukům dělám mnohem mírněji. Dělávala. Už jsme o tom potom ani nikdy nemluvili."

Když sluníčko začalo zapadat, využili jsme ještě ten druhý prut.

Ela byla šťastná. Dala mi dlouhou pusu a dost bolestivě stiskla ptáčka. Ale když jsem ji objal kolem krku a přitiskl se k ní, tak se odtáhla. "Dneska nemůžu. Mám tam nějakou infekci. Promiň!" "Tak jo," řekl jsem. "Tak někdy příště!"  Dala mi ještě jednu pusu a pravila, "Dobře, že bude nějaké ´příště´."