Slávka aneb Šampaňské

Už jsem byl na odchodu z práce, když přišla kolegyně ze sousední kanceláře, jestli bych jí nepomohl otevřít šampaňské. "Já se toho bojím, že mi to vystřelí oko nebo okno." zasmála se vlastní slovní hříčce. Otevřel jsem láhev, aniž se cokoliv vystřelilo, a dokonce aniž stříkalo všemi směry, jako když se křtí nějaká deska, nebo jako když se oslavuje nějaký vítězný zápas.

Poděkovala a pozvala mě, abych si šel s nimi připít. Neřekla s kým, a neřekla na co. Měl jsem svoje naprosto neodkladné plány, a tak jsem s díky odmítl. Když naléhala, vymyslel jsem si, že musím jít s manželkou do kteréhosi z velmi početných zbytečných úřadů, které nám znepříjemňují život. Pravila, že manželka na jeden přípitek počká. "Nepočká," odvětil jsem. "Když nepřijdu včas, dostanu na holou."

"Vám manželka dává na holou?" Oči jí vylezly z důlků. "O tom mi musíte vyprávět." "Možná někdy jindy, ale teď opravdu spěchám," řekl jsem a vyšoupl ji ze dveří.

Celé odpoledne se mi pak v hlavě honily myšlenky, jestli jsem si nezavařil. Nejen, že v té společnosti, kde popíjejí šampaňské, ať už je to, kdo chce, bude mít sólo o tom, co dělá manželka s tím odvedle, ale že na tento rozhovor nezapomene, a bude vyžadovat splnění mého poloslibu. Co mě ale znepokojovalo nejvíc, bylo to, že jsem pocítil jakési, dost příjemné vzrušení. To se mi nelíbilo.

Přišla až za několik dní, aby se nezdálo, že je zvědavá. Našla si záminku nějaké odborné pomoci. Když jsem jí podle svých možností poradil, vyrukovala s tím, co jí vrtalo v hlavě. "Slíbil jste mi, že mi budete vyprávět, jak dostáváte od manželky..." Odmlčela se. Přece jen jí bylo trochu žinantní o tom mluvit. "...na holou," dokončila. "Inu," vymýšlel jsem si, "když zasloužím, tak dostávám." Cítil jsem, že se zaplétám do sítě, z níž bude obtížné se vyplést, ale nedokázal jsem se ovládnout. "Za co by si takový solidní a slušný muž, jako vy, zasloužil bití." "Třeba za to, že se mi nepostaví," plácl jsem, co mi slina na jazyk přinesla.

Zase se odmlčela. V duchu jsem slyšel, jak jí v hlavě cvakají relátka. "Když mluvíme o takových důvěrnostech, mohli bychom si tykat. Já jsem Slávka." Čtu vizitky na dveřích, tak jsem věděl, že se jmenuje Miroslava. Ale abych získal čas a případně ji odradil od nakousnutého tématu, jsem se zeptal, "Slávka jako Slavomila, Slavomíra, Bronislava, Vladislava, Bohuslava, Břetislava, Jaroslava, Miroslava, Miloslava, Květoslava, Věnceslava, Věslava, Drahoslava, Dobroslava, Vítězslava, Ladislava, Pravoslava, Zdislava, Bratislava, nebo prostě Sláva, jako od Kollára?" "Miroslava," začervenala se a dala mi pusu.

Neodradil jsem ji. "A když se dá na holou, to pomůže? Potom se postaví?" Pomalu se přestávala ostýchat. "Stoprocentně," lhal jsem, jak když tiskne. Něco jsem o tom sice četl, ale zprávy se různí. Někteří tvrdí, že ano, většina ostatních, že ne. "Chtěla bych to někdy zkusit." "Řekni manželovi!" Zatvářila se kysele. "Ach ten! Ten už ani nestojí o to, aby mu stál." Dlouho se odhodlávala, než vyšla s pointou. "Co třeba s tebou?" A bylo to tady. Špatné tušení mě nezklamalo.

"Co bys z toho měla, kdyby se mi postavil?" "Ó, já bych si už nějak poradila." Rozhodl jsem se, že ji trochu povařím v její šťávě. "Jak by sis poradila?" Moje taktika byla úspěšná. Přivedl jsem ji do rozpaků. Dlouho přemýšlela. "Třeba bych ho vzala do obou dlaní a trochu se s ním pomazlila. Už léta jsem neměla na něco takového příležitost." Trochu mi jí bylo líto. "A co kdyby ses k tomu trochu svlíkla," přispěl jsem jí na pomoc. "Ó, to ne, to bych nemohla." Zase dlouho přemýšlela. "Přece se nebudu před tebou svlíkat." "A já se před tebou můžu?" To ji zaskočilo. Svlíkat se jí nechtělo, ale vzít ho do dlaní, a naplácat na holou, to by chtěla. "Tak jo," řekla nakonec. "Zítra po fajrontě."

Přišla přesně, jen co její kolegyně z kanceláře vypadly. Přinesla si dlouhou bužírkovou pomlázku od některých dávnějších Velikonoc. Přiměl jsem ji, aby se svlékla první. Podle tváře jsem soudil, že je Slávka-Mirka na prahu odkvétání, ale když byla nahá jsem viděl, že je zachovalá. Velmi zachovalá. Všiml si to i můj úd, který se postavil bez jakékoliv stimulace. Vyskočil z trenek jako čert z pytlíku. Slávka zapomněla, že původně přišla vlastně kvůli výprasku. "Můžu si na něj sáhnout?" Zřejmě opravdu neměla mnoho let příležitost držet tu věc v rukou.

Když si s penisem hrála už dost dlouho, a hrozila katastrofa, která sice nezastaví běh dějin, ale je hanbou pro každého muže, zeptal jsem se, "Jak je to s tvou plodností?" "Už jsem po. Dost dávno," vyhrklo z ní. Až potom si uvědomila význam té otázky. Zčervenala až za uši. "Já jsem nikdy nebyla manželovi nevěrná." "Všechno je jednou poprvé," pravil jsem polohlasem a polechtal ji mezi blonďatými chloupky tam dole. Bylo tam docela vlhko. Ještě chvíli bojovala sama se sebou, a pak zašeptala, "Tak jo!"

Příjemně unaveni jsme leželi na koberci, mazlili se a povídali si. "Co uděláme s tou pomlázkou?" zeptal jsem se. "Zasloužil bys pořádnej výprask," odpověděla Slávka se smíchem. "Lhal jsi mi, že potřebuješ vymrskat, aby se ti postavil, a fakticky máš bezvadnou erekci i bez toho." A ukázala dlaní, kde přesně. Zasnila se. "Ale udělals mi dobře, moc dobře. Myslela jsem si, že to už nikdy nezažiju." Něžně se ke mně přivinula a trošku pocvičila s mou předkožkou. "Tak ti to pro dnešek odpouštím," dodala mazlivě. "Ale já bych ji vyzkoušela docela ráda," vrátila se k mé otázce. "Ještě předtím, než jsi přišel do firmy, měla jsem kolegyni, Stázku. A ta dostávala bití před každým sexem. To jest fakticky denně. A ráno mi vždycky vyprávěla podrobnosti. Někdy mi ukazovala i stopy na zadku. Bylo na ní vidět, že má šťastné manželství. Vyprávěla to tak sugestivně, že jsem jí záviděla."

Uchopil jsem tu pomlázku. Pestrobarevné plastikové hadičky byly už pěkně zažloutlé. Odhadoval jsem ji na dobrých deset let. "Odkud ji máš?" zeptal jsem se. "Jednou před Velikonoci ji donesl Vilda, můj manžel. Už jsem se těšila, že i já budu moci Stázce ukázat nějaké stopy. Ale kdepak! Vilda s pomlázkou jen tak rozrážel vzduch. Je to strašně hodný člověk, a je mi opravdu líto, že ho podvádím." Opravdu použila nedokonavou formu. "Ale na některé věci je, mírně řečeno, natvrdlý."

Dvakrát, třikrát jsem pomlázkou rozrazil vzduch, a pak jsem přikázal Mirce, aby si lehla na bříško. "Jestli se ti bude zdát, že to není, jak sis to představovala, tak mě stopni. Rozhodně ti nechci ubližovat." Zkusmo jsem ji švihl po hýždích. Nic. Trošku jsem přitvrdil, a zase nic. A tak jsem se pustil do regulárního vyplácení. Když jsem to zastavil asi po třicítce, měla prdelku pěkně červenou, ale nereklamovala, že by jí to bylo nepříjemné, ani že už stačí.

Obrátila se na znak, doširoka roztáhla nohy a pravila, "Kdybych byla kluk, řekla bych, že se mi postavil." Věděl jsem, co mám udělat.

Nazítří mi hned zrána přišla referovat, že Vilda si večer při koupání všiml toho barevného zadku. "Zalhala jsem, že jsme měli nějakou oslavu, trochu jsme si hráli, a já prohrála. Tebe jsem neprozradila. Nezlobil se, jen mě politoval. Jak jsem říkala, je to strašně hodný chlap." Přiznala se manželovi, že ji nemusí litovat, že jí to bylo vlastně po těch letech docela příjemné. Zalhala i v tom, že výprask vlastně nedostala ještě nikdy.

"Až dnes ráno ho napadlo, že když se mi to líbí, že mi to může někdy udělat i on. ´Někde bychom tady ještě měli mít velikonoční mrskačku. Až se vrátím z práce, tak ji pohledám.´ Takže tě budu muset požádat, abys mi tu pomlázku vrátil. Nerada bych ho zklamala. A vlastně ani sebe." "Nevadí, já něco seženu," odvětil jsem. Nesnažila se namítnout, že to teď už není potřeba.

Na druhý den se přišla pochlubit. "Naservírovala jsem mu pomlázku skoro až pod nos, takže ji našel razdva. Řekla jsem mu, že mě nemusí šetřit. Chtěl mě původně vyplácet přes textil, ale když jsem se svlékla donaha, neprotestoval. Udělal to stejně dobře, jako ty. Podívej!" Vyhrnula si sukni, pod níž neměla tentokrát nic. Řekl bych, že Vilda to udělal líp než já. Měla zadek nejen červený, jako ode mě, ale měla na něm i docela pěkná jelita. "Vildovi se to zalíbilo, a slíbil mi, že mě vymrská kdykoliv budu mít chuť. Trochu se při tom vzrušil i on, ale na soulož to nebylo. Jak jsem tuhle povídala, už pár let mu nestojí." Trochu se odmlčela, jako kdyby nabírala odvahu. "Takže na výprasky už partnera mám, a na to druhé bych požádala tebe." Se sukní stále vyhrnutou se ke mně obrátila čelem, aby bylo jasné, co myslí tím druhým.

A je to tady! Mé neblahé tušení, že si zavařím, když jsem otevíral to šampaňské, se naplnilo.