Kamila aneb Citová výchova

Další osudy postav příběhu Martina



Kamarádím teď s Martinem X., s nímž jsem se seznámila na středoškolském plese. Chtělo by se mi říct, že s ním chodím. Ale nechodím. Zatím. Martínek je totiž hrozný nekňuba, maminčina prdelka a pecivál. Má sice samé jedničky, a je úžasně moudrý, ale o skutečném životě ví kulový. A absolutně neví, jak jednat s děvčaty. Ale já ho zacvičím. Ale na druhé straně, je velmi milý, přinejmenším ke mně. Asi je při penězích, neboť pokaždé, když se vidíme, donese nějaký dárek. Čokoládu, kytku, cédéčko... Já jsem mu nikdy nic nedala, třebaže taky nejsem úplně chudá. Asi jsem lakomec. Kromě toho umí Martin skvěle vyprávět. Sice to není nic z jeho zážitků a zkušeností - on žádné vlastní zážitky nemá - ale vypráví opravdu skvěle. Mohla bych ho poslouchat celé hodiny. Asi ho miluju. Už jsme se dohodli, že na podzim, až půjdeme na vejšku, se přihlásíme na stejnou fakultu, abychom mohli být stále spolu. Ale ještě nevíme, na kterou.

Onehdy si postěžoval, že má v poslední době neustálé konflikty s matkou. Matka ho peskuje, tu za to, tu za ono, on na ni křičí, a ona mu už několikrát vyhrožovala výpraskem, a včera to dokonce udělala. Nařezala mu vařečkou, a nakonec mu stáhla pyžamo a přidala mu na holou.

"Tvoje máti je správná baba," pravila jsem. "Podle toho, jak si s mým fotrem povídala o cholesterolu, a o takových hovadinách, jsem si myslela, že je mešuge. Ale teď vidím, že je fakt správná."

"Cože? Ty mi přeješ, že jsem dostal výprask?" Martin se skoro urazil. Pohladila jsem ho po koleně. "Promiň! Ale já to beru ze svého hlediska. Já se k tátovi chovám dost sprostě. Vlastně velmi sprostě, jak sis jistě všiml. Ale on mě nikdy nepřehne přes koleno, a nevytáhne vařečku, nebo něco. Vím, že bych si často zasloužila. Ale on nic. Stále jsem jeho malá zlatá holčička, a nechá si ode mě skákat po hlavě, aniž by na mě vztáhl ruku. Tvou máti ti závidím. Je správná!"

Martin se trochu uklidnil. "Já si vlastně ani nestěžuju. Fakticky jsem si zasloužil. Máma pro mě dělá první poslední. Neměl bych být na ni drzý. Ten výprask byl sice ponižující, ale nijak mě to nebolelo. A ta část na holou byla dokonce takovým zvláštním způsobem vzrušující."

´Jůj, na holou, to by vzrušovalo i mě,´ pomyslela jsem si potajmu. Nahlas jsem se ale zeptala, "Zůstaly ti nějaké stopy?" "To nevím. Já si tam nevidím." Zasmál se. "Jak říkával Jan Werich. Některé části těla si za celý život nikdy nevidíme, a je to tak dobře." Taky jsem se zasmála. Martínek má na všecko nějaký citát, nebo průpovídku. Asi ho miluju. "Podíváme se?", zeptala jsem se. Martin teď zaváhal. Už jsem ho sice naučila líbat, a jak mi má masírovat prsa, ale svlíkat se? Vsadila bych půl žaludku, že se ještě nikdy před žádnou holkou nesvlíkal. Až když jsem ho něžně pohladila po tváři, řekl, "Tak jo!" Otočil se ke mně zády, spustil kalhoty i s trenkami. Spatřila jsem asi čtyři slabě růžové kroužky od vařečky. Každého jsem se dotkla prstem, a nahlas je počítala. "Tomu ty říkáš výprask? A pro chlapa?" 

Martin se zahanbil, a aby vykormidloval z trapné debaty, změnil téma. "Mimochodem, víš, kdo to mé máti poradil, aby mi dala výprask, když budu drzý? Tvůj táta. Když jsme se tehdy vraceli z parketu, zaslechl jsem, jak se naši páni rodičové baví o výprascích a o tom, jak jsou blahodárné pro výchovu. Máma ale neztratila duchapřítomnost, a obratně převekslovala hovor na cholesterol, který tě tak iritoval." 

´To je ale parchant!´, pomyslela jsem si. Už jsem byla zase rozčilená. ´Jiným radí, a sám si poradit neumí!´ Ale Martinova máma je opravdu správná! Odvolávám, že jsem si chvíli myslela, že je mešuge. Vybruslila z toho fakt elegantně.´

Chvíli nastalo rozpačité mlčení. Martin si uvědomil, že jednu trapnou debatu překormidloval do jiné trapné debaty. Aby to napravil, začal mi vyprávět obsah knihy, kterou právě přečetl. Bylo to o jednom americkém Indiánovi, jak se pomstil psychiatrům, kteří ho dali zavřít. Vyprávěl to tak sugestivně, že jsem se začala potit, když ti cvokaři museli chodit po žhavé arizonské poušti, a začalo mě všechno bolet a píchat, když vyprávěl, jak  bosí šlapali po kaktusech a po ostrých kusech lávy. Asi bych taky měla začít číst knihy! A Martina miluju určitě, ne asi.

Když jsme se sešli příště, Martin mi vyprávěl, že byl na matku zase oprsklý. Ta mu začala číst levity. Martin ji drze přerušil a řekl, že není zvědavý na její kecy, a že ať mu dá třeba výprask, ale bez řečí. Matku nebylo třeba pobízet dvakrát. Tak neurvalé a chrapounské jednání od svého jedináčka ještě nezažila. Vytáhla vařečku, ale když si Martin stáhl kalhoty, vrátila ji zase zpátky. Přivinula Martina k  sobě, a dlouho ho hladila po hlavě, i jinde. "Martínku, zlatíčko, když budeš chtít dostat výprask, stačí říct. Nemusíš být kvůli tomu na maminku ošklivý. Vzdělaní lidé se vždycky dokáží dohodnout kultivovaným způsobem." Zatím to nechali tak, ale večer, když se chystali jít spát, paní docentka skočila do zahrady, a donesla odtud prut. Martin se svlékl donaha a lehl si na břicho na postel. "Kdyby ti to bylo moc, tak řekni. Toto je výprask pro radost, a jeho účelem není zranit, ani frustrovat." Martin vydržel asi deset minut, ale moc mu to nebylo. Jen to nechtěl pro začátek přehnat.

Když o tom Martin vyprávěl, tiše jsem mu záviděla. Zase jsem se zpotila. Nebo že by to nebyl pot? Martin má skvělou mámu. Můj táta by si z ní měl vzít příklad. Ale jak to navléct?

V příštích dnech a týdnech, mezi vyprávěním o obsahu přečtených knížek a viděných filmů, a o  novinkách z internetu mi Martin referoval, jak pokračuje jeho nové hobby. Po několika týdnech se mu matka ve chvíli pohody přiznala, že ona má výprasky taky ráda. Přesněji řečeno, měla. Že prý se tomu říká spankink, nebo tak nějak. A že od svatby v tomto směru abstinovala, poněvadž tatínek pro to nemá pochopení, ale nedávno prý našla jednoho velmi milého pána, který pro to pochopení má. "Celá zářila štěstím, když mi to vyprávěla. Pár dní, přesněji řečeno nocí, jsem o tom přemýšlel, a logickou vylučovací metodou jsem přišel na to, že ten velmi milý pán nemůže být někdo jiný, než tvůj táta."

To je překvápko. Byla jsem z toho úplně paf. Jestli je toto pravda, tak musím tátu rehabilitovat. Třeba není taková padavka, jak jsem si poslední roky myslela. Až teď jsem se Martinovi přiznala, že mě výprasky taky vzrušují a lákají. Že na to myslím už celé týdny. Ale že mi je nemá kdo dát.

Martin je opravdu chytrá hlava. Nejen, že na všechno zná nějakou průpovídku, ale dokáže vymyslet i reálné řešení. "Jestli je to s tvým tátou, velmi milým pánem, pravda," pravil, "to se dá snadno ověřit. Nenápadně se před máti zmíním, že Kamila by chtěla taky dostat, ale že má tátu bábovku." Škaredě jsem se zaškaredila; na mého tátu smím nadávat jen já, ne nějaký..., "a nemá jí kdo nařezat. Tak jestli v krátké době potom dostaneš výprask, tak má logická dedukce byla přesná." Už jsem zapomněla, jak jsem se před minutou na Martina zlobila, že se o tátovi posměšně vyjádřil. Ale za toto si zaslouží pusu. A taky ji dostal. Celý se nafoukl pýchou.

Pár dní na to měl táta zase hovornou náladu, a vyprávěl, jak to bylo ´u nich doma´. Měli televizor, co vážil 60 kg a vysílal jen dvě hodiny týdně, na kole jezdili bez přílby, a když se někde vymleli, rodiče se nesoudili s ředitelstvím silnic, ale místo toho dali havarovaným potomkům pár facek, mléko se prodávalo ve skleněných lahvích a chutnalo jako mléko, ne jako splašky z chemické fabriky... Už jsem zapomněla, o čem jsme minule debatovali s Martinem, a fakt jsem nechtěla tátu  provokovat. Jen jsem projevila svou pravou přirozenost. "Prosím tě, fotr, už dej s tím svým slavným mládím pokoj. Už se s tím dej jednou provždy vycpat." Táta zrudl a pravil, "Už mám těch tvých impertinencí ale opravdu dost." Odepjal si pásek, chytil mě za ruku a smýkl se mnou na svůj klín (kdo by to řekl do staříka, že má takovou sílu), vyhrnul mi sukni, stáhl kalhotky, a už to šlo.

Nebylo to takové, jak jsem si to vysnila. Bolelo to jak šlak, a ječela jsem bolestí jak na lesy. Asi jsem nesprávně odhadla situaci. Spankink, nebo jak se to jmenuje, to není nic pro mě.  Máti sledovala můj první výprask se zadostiučiněním a se zalíbením. Výraz její tváře znamenal ´už to té rozmazlené mrše patřilo´.

Když se výprask blížil ke konci, změnila jsem názor. Bolest pomalu byla vytláčena docela jinými pocity. "Začalo mě svrbět tady," řekla jsem Martinovi, když jsem mu o tom vyprávěla, a ukázala, kde přesně. Martin zrudl rozpaky. Ještě ho budu muset dlouho vychovávat. "A když výprask skončil, s kalhotkami ještě na kolenou jsem tátu objala a řekla, ´Tatínečku můj zlatý!´ Tak jsem ho neoslovila nejmíň od školky."

Martinovi nějak došla výmluvnost. "Vidíš, ten velmi milý pán je tvůj táta. Přece jen jsem měl pravdu," bylo jediné, na co se zmohl.

"Až budeme spolu spát, budeš mi muset občas takový pořádný výprask dát."

"My budeme spolu spát?" zeptal se Martin. Citová výchova toho naivního jelimánka mi dá ještě pořádně zabrat..

"No, co myslíš, že mi bude do smrti stačit vyprávění příběhů, které jsi neprožil?"