Veronika, aneb Nezralé maliny

 

Mám spolužáka Mirka. Je to současně můj nejlepší kamarád. Sedíme spolu v lavici strojnické průmyslovky, ale spoustu času trávíme spolu i po vyučování. Mirek bydlí s rodiči v pohodlném rodinném domě, kde má k dispozici vlastní prostornou pracovnu, které říká kabinet. Navykl jsem si chodit k němu do kabinetu, kde se spolu učíme, děláme úlohy, kreslíme strojnické výkresy, a dost často klábosíme o nejrůznějších věcech.

 

Mirkovi rodiče mě znají, a myslím, že mě mají docela rádi. Chodím k Mirkovi do kabinetu jako domů. Nezvoním, neklepu, u nikoho se nehlásím. Jen si u vyzdveří vyzuju boty a jdu rovnou dovnitř.

 

Tak i tentokrát. Vejdu do kabinetu, a zůstanu překvapeně stát. O velký stůl, na kterém rýsujeme, je předkloněn Mirek, kalhoty i s trenkami má u kolen, a jeho o tři roky starší sestra Veronika, vysokoškolačka, ho mrská po zadku úzkým koženým páskem. Třebaže nic neříkám a sotva dýchám, Veronika, jako by měla oči vzadu, si mě všimne. Přestane na chvíli s mrskáním a otočí se ke mně. "No, co čumíš," říká. "Chceš taky dostat?"

 

Zrudl jsem rozhořčením až po uši, a už-už jsem měl na jazyku podrážděné odseknutí, co si to jako dovoluje. Ale najednou, jakoby se ve mně něco zlomilo, jsem řekl, "Jo. Od tebe docela jo." Kdoví, co mě k tomu vedlo? Zvědavost? Furiantství? Nebo snad solidarita s Mirkem, který by se mohl cítit hloupě, když jsem ho přistihl v situaci pro kluka nedůstojné?

 

Veronika dovolila Mirkovi, že se může obléct. "S tebou si to vyřídím později. Teď jsou na řadě hosté." A poslala ho pryč. A mně řekla, "Tak pojď! Kalhoty dolů, i spoďáry." Roztřesenýma rukama jsem splnil její rozkaz a textil nechal pod koleny, jak jsem to viděl u Mirka. "Úplně svlíknout," přikázala mi. "Proč," pokusil jsem se namítnout. "Abys mi neufoukl," pravila s úsměvem. "Ale Mirek..." chtěl jsem pokračovat v námitkách. "Ten mi nemá kam ufouknout," odvětila se smíchem. "A i kdyby měl, tak by to neudělal, protože by přišel o to, co má rád." Přidala potutelný úsměv. Ale vida, pomyslel jsem. Tak Mirek dostává na vlastní žádost. Nevěděl jsem, co si o kamarádovi myslet.

 

Tak jsem Veronice vyhověl, a od půl pásu nahý jsem se přehnul přes rýsovací stůl. Veronika mě jemně plácla rukou. "Máš docela hezkou prdel," řekla. "Takovou ženskou. Ne takovou vyzáblou, jakou má Mirda." A už na ni dopadla první rána páskem. Docela to štíplo. "Padesát," řekla Veronika. Po zkušenosti s první ránou jsem na další už nebyl tak nepřipravený. Ty následovaly v rychlém sledu po sobě, takže jsem neměl čas přemýšlet o tom, jaké jsou mé pocity. Až když dopadla padesátá, uvědomil jsem si, že jsou spíš příjemné. Bolest, která - snad - byla přítomná během mrskání, už pominula, a na půlkách jsem cítil jakési teplo, které se pomalu rozlévalo dál. Snad až do mozku. Veronika vycítila, co se mi honí v hlavě, a když jsem se oblékl, se ke mně naklonila a zašeptala, "Budeš chtít i příště?" Neschopen slova jsem jen přikývl.

 

Veronika odešla, Mirek se vrátil. Učení jsme toho odpoledne moc nedali. Měli jsme nové téma k probírání.

 

Mirek mi poděkoval za to, jak jsem se zachoval. Potom se rozhovořil, jak to začalo. Před čtyřmi lety se se sestrou o něco vsadil. Byl si jist, že vyhraje. Ale prohrál, a podle dohody dostal na zadek. Velmi ho to ponížilo, a proto se rozhodl, že jí to oplatí. Vsadil se znovu, a znovu prohrál. Po druhém výprasku neplakal, ale měl k tomu blízko. Veronika si všimla jeho rozpoložení. Pohladila ho po hlavě a pochválila ho, že to snesl jako chlap. Slíbil, a splnil. "Třeba někdy vyhraješ zas ty,"povzbudila ho. "A vyhráls?" zeptal jsem se. "Ne, potom jsme se už nikdy nevsázeli. Ale nabídla mi, že jí můžu naplácat jen tak." "A naplácals jí?" "Jo, ale ne na holou. Přece se nebude svlíkat před malým klukem, že. Ale když jsem ji mrskal - tím stejným páskem, cos dnes viděl - všiml jsem si, že se jí to nejspíš líbí. Kroutila zadkem, aby každá část bílých kalhotek dostala stejně. A tiše při tom vrněla. A když bylo po všem, a ona si stáhla a uhladila sukni, jsem se jí na to zeptal. Dlouho jsme si potom povídali o jakémsi spankingu, a o tom, že mrskání po holém zadku - ano, řekla po holém - hlavně, když se nedělá moc surově, dráždí receptory, které se tam nacházejí, a to že je moc příjemné. Když se mrská dostatečně dlouho, prý má až vlhko mezi nohama. Když jsem se otázal, od koho dostala na holý zadek, že to tak dobře zná, nechtěla prozradit, ale připustila, že těch kluků, co jí dali na zadek, bylo víc než jeden. Když o tom vyprávěla, zavřela oči, a na chviličku se zasnila."

 

"Když jsem o tom pak uvažoval," pokračoval Mirek, "uvědomil jsem si, že nebýt toho ponížení, že mě mrská holka a ještě k tomu vlastní sestra, byly mé pocity podobné. Fakticky to nebolelo, a cítil jsem, že se mi zvedá ptáček. Veronika tedy nekecala. Když se to vezme kolem a kolem, bylo to vlastně příjemné. O třetí výprask jsem si už řekl sám, a už mi ani nevadilo, že vlastní sestře."

 

"A co ty?" zeptal se Mirek. "proč jsi vlastně souhlasil, aby vymrskala i tebe?" Řekl jsem mu, že původně to bylo - asi - ze solidarity, ale pak že se mi to začalo líbit hned napoprvé, a že jsme se dohodli na repete. Cítil jsem, jak rudnu v tváři.

 

Mirek dlouho mlčel. Potom se dal do řeči. "Skoro jsem na tebe začal žárlit. Proč bych se měl s tebou dělit o vlastní sestru? Ale potom jsem si uvědomil, že jsem ošklivý sobec. Ty se se mnou dělíš o všechno, proč bych se s tebou neměl dělit já. Zvlášť, když mně neubyde."

 

Když jsem přišel k Mirkovi příště, Mirek tam nebyl. Asi jsem příliš bouchl dveřmi, takže mě Veronika ze svého pokoje slyšela. "Mirek odjel na poštu odvézt otcovi nějaké balíky. Pojď," chytila mě za ruku a odvedla k sobě. Ještě v chůzi si odepla pásek. "Tak šup," řekla. "Kalhoty dolů. Nemusíš je úplně svlíkat," dodala, když viděla, co se chystám udělat. Už se nebála, že jí ufouknu.

 

Byl jsem u ní v pokoji poprvé. Chtěl jsem se proto trochu porozhlídnout. Vybavení bylo u ní načisto jiné, než jsem vídával u Mirka. Takové holčičejší. A taky větší pořádek. Ale Veronika měla naspěch. "Nemáme moc času. Rozhlídneš se potom. Nebo někdy jindy." Přinutila mě přehnout se přes stůl, mnohem menší, než Mirkův. Pohladila mě po zadku (na to, že jsme neměli moc času, se tam zdržela dost dlouho) a uvedla pásek do pohybu. Tentokrát nepočítala (ani já), ale bylo to o hodně víc než minule. Mirek měl pravdu. Pocity se výpraskem přenášejí zezadu dopředu. Styděl jsem se, že mě Veronika uvidí s postaveným, ale tomu se nedalo zabránit. Veronika se na mě usmála a řekla, že se nemám za co stydět. Že je vidět, že jsem zdravý kluk.

 

Když mi dovolila se obléct, už neměla tak naspěch. Posadila mě ke stolu a dala se do řeči. Má Mirka moc ráda. Je to bezvadný kluk, a mně je strašně vděčná, že mu pomáhám s učením. Potom změnila téma a zeptala se mě, jestli mám děvče. Zrudl jsem a současně se přidušeně zasmál. "Jak můžu mít děvče, když je mi teprv šestnáct," řekl jsem. Zasmála se i ona, a řekla, že jsem naivní, ale že mě pro to nemá o nic míň ráda. Podívala se na hodinky. "Mirek se každou chvíli vrátí. Počkej na něj v kabinetu." Nadhozené téma zahrála do autu, ale mně nasadila do hlavy brouka.

 

Asi tak po dvou týdnech Veronika přestala čekat na příležitosti, kdy Mirek nebude doma. Když jsem končil program s Mirkem, a chystal se jít domů - což svým jemným sluchem bezpečně poznala - přišla si mě bezostyšně vyzvednout a odvést do svého pokoje. Dva nebo třikrát se spokojila s tím. že mi vymrskala zadek svým, už dost opotřebovaným páskem od sukně. Další den pak přišla s vylepšením. "Mirda má taky docela pěkného ptáčka, ale nesmím mu na něj sahat. Prý by to byl incest. Ale, s tebou nejsme příbuzní, takže bych v podstatě mohla." Měla to být otázka, ale fakticky vyzněla jako věta oznamovací. Červenal jsem se, asi, až za ušima, a v krku se mi zase objevil ten prokletý knedlík, který mi zabránil mluvit. Veronika ale mé mlčení pochopila jako souhlas, a hned se měla k činu. Stiskla mi postavený úd, a trochu si s ním hrála. "Děláš si to někdy sám?" zeptala se. "Co jestli si dělám?", odpověděl jsem protiotázkou, ještě stále s knedlíkem v krku. Pustila mě, a nahlas se zasmála. "Panebože, ty jsi ale hlupáček", pravila, a dala mi dost dlouhou pusu, aby mi dala najevo, že to nemyslela až tak doslovně.

 

Když jsme se sešli příště, už se nevyptávala, ale ukázala mi, na co se minule ptala. Pochopil jsem, co měla na mysli. Ano, někdy jsem si "to" dělal sám, ale proti tomu, jak to dělala ona, to bylo jako nebe a dudy. Nebo spíš dudy a nebe. Potom se zeptala, jestli bych jí někdy nechtěl oplatit ty výprasky. Od Mirka jsem věděl, že to má ráda, ale myslel jsem, že má partnery, nebo partnera, s nímž si takhle někdy hraje. "Jo, docela jo," řekl jsem, "ale nechtěl bych přijít do konfliktu s těmi druhými kluky." Naoko se zlobila, že mi to Mirek vykecal, ale pak mi smutně pravila, že ti ostatní se na ni vykašlali, když jim nechtěla dát. Ani jsem se nezeptal, co jim nechtěla dát, abych zas nebyl za hlupáčka. Potom se trošku rozveselila, a řekla, že to není vlastně není ani tak velká škoda, protože s nimi to dělala bez citu, jen kvůli rozkoši. Prostě, pragmaticky. Ale se mnou, že by to bylo s citem. Kdoví, co pod tím myslela?

Zamkla dveře, ze sukně si vytáhla pásek, a strčila mi ho do ruky. Potom si stáhla kalhotky, vyhrnula si sukni a přehnula se přes psací stůl. Viděl jsem poprvé nahý dívčí zadek, a tak - třebaže jsem už před chvílí zažil jedno vyvrcholení - jsem už byl zase schopen akce.

Vydržela asi třicet. Zadeček měla pěkně růžový. Zatoužil jsem jí ho pohladit. To jsem také ještě nikdy nedělal. Veruna je asi jasnovidka. I teď věděla, na co myslím. "Nemusíš se stydět," povzbudila mě. "Můžeš mě tam hladit!" Hlazení brzy nestačilo, a Veronika mě usměrňovala, kam mám strčit prst, a co s ním tam mám dělat. Když jsme skončili, měla růžový nejen zadek, ale i tvář a krk. Objala mě oběma rukama kolem krku, dlouho mě líbala na jazyk a zašeptala, "Mirkovi to, zatím, neříkej! Že si ke mně chodíš pro výprask, to mu říct můžeš. Ostatně, to on nejspíš ví. Ale todle mu neříkej. Nechci, aby byl smutný."

Večírek s Veronikou byl tak silný zážitek, že jsem nemohl myslet na nic jiného. Na druhý den, při zkoušení ve škole jsem skoro nic neuměl. Profesor z toho byl víc překvapený, než já. "Co je to s tebou, mladý muži? Je to dnes sotva na trojku. Že jsi byl dosud vynikající student, tak protentokrát přimhouřím oko. Ale příště už bych nemohl. Vzchop se, člověče!"

Při nejbližší příležitosti jsem o tom pověděl Veronice. "To znám," pravila, a pohladila mě na ..., no tam, kde je to nejpříjemnější. "Když jsem to já zažila poprvé, byla jsem z toho celá pryč aspoň deset dní. Já naštěstí ale nejsem vynikající studentka, a tak se to moc nepoznalo. Rozdíl mezi tři mínus a čtyřkou není zase až tak nápadný. Ale nechci, abys kvůli mě ve škole trpěl. Budeme to dělat vždycky jenom v pátek."

 

Bedřiška, aneb Nejstarší povolání

 Při vycházení z telefonní budky mě oslovila jedna dívka. "Nepotřebujete ženu?" Odsekl jsem, že ne, a šel jsem po svých. Totiž chtěl jsem jít po svých. Chytila mě za rukáv. "Mám hlad," pravila. Teď jsem se na ni podíval líp. Skutečně vypadala tak, že  nejedla, nejen dnes, ale že se pořádně nenajedla už pěkně dlouho. Zmírnil jsem tón, a řekl, "Zvu vás na oběd." Udělala odmítavé gesto. "Mám malou dcerku. Když se já najím, nic tím nevyřeším. Potřebuji peníze." "Zvu vás na oběd," opakoval jsem už úplně přátelsky, "a potom něco vymyslíme."

V restauraci byla celá nesvá. Nebyla zvyklá se stravovat v pohostinských zařízeních, a tak se tam neuměla chovat. Ne že by se chovala nevhodně. Byla pouze nezkušená a neobratná. Vyzval jsem ji, aby si objednala cokoliv a v jakémkoliv množství, ale dala si jen polévku a nejlevnější hlavní jídlo. Byla stále jako na trní. Nepochybně myslela na svou dcerku, a na to, že ta takovou možnost nemá. Také nevěděla, co ode mě může čekat.

Cestou z restaurace jsme se zastavili v samoobsluze. Jelikož jsem předpokládal, že doma nic nemá, koupil jsem kávu, cukr, láhev vína a nějaké slané keksy. Ji jsem vyzval, aby si koupila, co má ráda. Spokojila se s malou sójovou tyčinkou.

Bydlela v maličkém jednopokojovém bytě. Byt byl skromně, ba až chudě vybavený, ale musím přiznat, že tam měla vzornou  čistotu a pořádek. Když jsem se jí zeptal, kde má dcerku, řekla, že u sestry na vesnici. Poněkud jsem zpozorněl. Není náhodou malá dcerka jen habaďurou na hejly, aby se probudil jejich soucit? "A sestra jí nedává jíst?" "Dává, ale chce, abych jí za jídlo a za všechnu ostatní péči platila. Už jí dlužím strašnou sumu."

Plyn jí zatím nevypli, tak uvařila kávu, a nachystala hořčičáky na víno. Z keksů si jen pro forma zobla, aby víc zůstalo pro tu malou. Po kávě a po usrknutí z vína jsem řekl, "Souložit s vámi nebudu. Ne, že bych byl úzkostlivě věrný manželce, ale nelíbíte se mi, a asi by se mi nepostavil. A i kdyby, při vaší podvyživenosti by vás to mohlo i zabít."

Trošičku ožila. "To jsem ráda. Mně se šoustání hnusí. Ale abychom se uživily, tak musím. Ale jak se vám odvděčím za ten oběd a za to pohoštění?"

Než jsem odpověděl na otázku, zeptal jsem se jí, jestli se jí to hnusilo i tehdy, když otěhotněla. "To bylo ze všeho nejhorší. Znásilnění. Ještě teď se třesu hrůzou a vztekem, když si na to vzpomenu."

"To je škoda," řekl jsem. "Když se sex provádí s láskou, nebo aspoň s náklonností, není na světě nic krásnějšího. Třeba vám život jednou dopřeje partnera, s nímž se vám to hnusit nebude."

Vrátil jsem se k položené otázce. "Mám jedno nesplněné přání. V mládí jsem měl jednu partnerku, která mě před sexem vyplácela po zadku. To byla krásná léta. Ale pak jsem se oženil, a manželka pro tento druh zábavy nemá pochopení." Na chvíli jsem se odmlčel, a potom dodal. "Ta má ostatně pochopení jen pro máloco."

"Takže, kdyby se vám nehnusilo i to ..."

Teď ožila ještě víc. "Měla jsem před časem zákazníka. Byl stejně milý, jako vy, taky nechtěl ode mě, abych s ním šou- ... souložila, a chtěl, abych ho vyplatila na holý zadek. Nic jsem tehdy neměla, ani zkušenosti, a tak jsem mu vyhověla rukou. Byl spokojen jen částečně, neboť když přišel podruhé, donesl mi darem rákosku a širokou plácačku. Potřetí už nepřišel. Dost mě to tehdy vzrušilo. Kdyby býval chtěl výměnu rolí, asi bych ani nebyla proti. Budete to taky chtít na holou."

Měla to být asi otázka, ale otazník jsem jaksi nepostřehl. Přesto jsem kývl na souhlas. 

Když jsem se svlékl, použila oba darem získané nástroje, a mezi nimi mě dlouho hladila rukou. Všechno dělala tak šikovně, že jsem zapochyboval, že to dělala teprve potřetí.

Po zaplacení za "službu" - mimochodem velmi levnou - jsem se zeptal, kolik dluží sestře. Ukázalo  se, že "strašná suma" je méně než polovina zákonem stanovené minimální mzdy. Takovou sumu jsem měl náhodou u sebe. Přidal jsem jí i  na stravu pro dítě i pro ni na další měsíc.

Na odchodu jsem jí řekl, že přijdu přesně za týden, a že bych byl rád, kdyby malou měla tehdy doma. Dala mi lehký polibek a zašeptala, "Jmenuju se Bedřiška."

Anička, aneb Setkání po letech

 Další osudy postav z příběhu "Vladěna",

 https://www.blogger.com/blog/post/edit/4291632168214946880/1060426708569900890

Po letech, už jako dospělý, jsem přijel cosi zařizovat do rodného městečka. Na hlavním, takřka jediném náměstí jsem potkal svou učitelku ze základní školy, Annu B. Nejen, že mě poznala, ale přátelsky mě oslovila. Po několika větách navrhla, že jestli mám čas, že bychom si na chvíli sedli do vinárny v sousedství. Moc času jsem neměl, ale záležitosti, které jsem přijel vyřizovat, mohou chvíli počkat.

Nad sklenicí vína se mě zeptala, jak se mám, co jsem vystudoval, kde  a jako co pracuji. Blahopřála mi, a sama sebe pochválila, jaký měla tehdy dobrý odhad, že se v životě neztratím. Po kratší odmlce přistoupila k choulostivějším otázkám. "Teď už nikomu nemůžu dát trojku nebo dvojku z mravů, takže už mi můžeš říct pravdu. Kdo tenkrát napsal ten  hanebný nápis na tabuli, za který jsi ode mě dostal výprask?" Neříkal jsem nic. Ani po letech přece nemůžu prozradit dívku, která pro mě ve své době tolik znamenala. Anna si tedy odpověděla sama. "Byla to Vladěna, že?" Ani teď jsem nic neříkal, ale mé mlčení znamenalo totéž, jako kdybych řekl. "Ještě se s ní stýkáš?" Až teď jsem promluvil. "Ne. Pár let nato se vdala. Za nějakého pracháče." Anna se opět odmlčela, a potom vyrukovala s otázkou, která ji zřejmě trápila už delší čas. "Ten výprask se ti tehdy líbil?" "Ne," odpověděl jsem podle pravdy. Anna zesmutněla, a tak jsem dodal. "Ne, přišel jsem tomu na chuť až později." Tvář se jí trochu  rozjasnila. "Kdy později?" chtěla vědět. Nechtělo se mi rozpitvávat tyto staré události, ale když mi Anna párkrát stlačila dlaň, jako tehdy Vladěna, tak jsem prozradil, že jsme s Vladěnou dva roky pěstovali spankingové hrátky a surogátový sex, a že od té doby abstinuji. "Jaké hrátky? Ona tebe, nebo ty ji?" Když jsem připustil, že pod obojí, Annina tvář se rozjasnila definitivně. Zhluboka se napila, stejně zhluboka nadechla, a řekla, "Chtěl bys to ještě zažít?" Jen jsem polkl, abych se zbavil toho protivného knedlíku, který mi vyrostl v krku. "Dopijeme a půjdeme," rozhodla. "Kam?" zeptal jsem se naivně. "Ke mně!"

Bydlela v podobném domku se zahradou, jako Vladěna. Naše město, ostatně, se kromě náměstí a pár přilehlých ulic skládalo ze samých domků se zahradou. Omluvila se, že nemá nachystané žádné pohoštění, neboť nečekala, že ji potká takové štěstí a mě potká, a že uvaří aspoň grog. Při grogu mi vyprávěla, že je už řadu let rozvedená, a že jí často bývá smutno.

Když jsme dopili, odskočila do vedlejší místnosti. Vrátila se až po dost dlouhé chvíli. Měla na sobě černé krajkované negližé s hlubokým dekoltem, a bylo vidět, že zatímco mě nechala čekat, si umyla vlasy. Možná, že i něco jiného. Ve strohém učitelském oblečení, jak jsem ji znával, nebylo vidět, že má mohutně vyvinuté poprsí. Přinesla s sebou krátkou, už dost opotřebovanou ratanovou rákosku, zřejmě tutéž, s níž jsem měl možnost se už dvakrát seznámit.

Anna poklepala rákoskou po dlani, a já už věděl, co mám dělat. Svlékl jsem se donaha a lehl si na břicho na gauč. Anna mě něžně pohladila po zadku, a potom mě po něm asi dvacetkrát přetáhla rákoskou. Ne moc silně, asi tak, jako tehdy poprvé. V této době už to byla řada let, co jsme si s Vladěnou sešli z očí, z mé strany však nikoliv z mysli. Proto mi výprask připadl jako blahodárný déšť. Po výprasku mě Anna dlouho hladila po pruhovaných hýždích, a odvážila se i na druhou stranu.

Postavil jsem se, mírně se uklonil, a pravil, "Děkuji ti, paní učitelko!" Anna se na mě usmála. "Na tuto větu si pamatuji. Tos mi řekl i tenkrát. Proč?" "Jsem slušně vychován, a byl jsem doma veden k tomu, abych za všechno poděkoval," odpověděl jsem. A po kratším váhání jsem dodal, "A kromě toho, byl jsem poslední ze třídy, tedy přinejmenším z kluků, kdo dostal výprask v kabinetě. Tehdy se mi kvůli tomu posmívali. Kdo nikdy nedostal na holou, není pořádný chlap. A některý z nich to musel prozradit i holkám. Vysmívaly se mi i ony."

Posadila se mi na klín, a přitulila se ke mně celým tělem. Po chvíli mazlení se dala do řeči. "To jsem netušila, že kluci považují výprask na holou za otázku cti. Kdybych to bývala věděla, starala bych se o jejich čest víc. Důvodů by se našlo vždycky dost." Třebaže jsme byli sami, teď začala šeptat. "Ale to platí i opačně. Ženská, která nikdy nedostala na holou, není pořádná ženská." Odmlčela se, a pak upřesnila, "Ženská, která už dlouho nedostala na holou, není pořádná ženská."

"Dlouho nedostala znamená, že někdy dostala?"

"Jéje, nesčetněkrát. Ale teď už dlouho ne."

Vytušil jsem, že po dlouhé pauze vítá možnost se o těchto věcech aspoň bavit. "Povíš mi nějaké podrobnosti?", zeptal jsem se.

"Dětství nepočítám," pustila se do vyprávění. "Ani výprasky od žen, to jest od matky, která u nás měla na starosti výchovu, nepočítám. První případ, který počítám, se stal, když mi byla čtrnáct. Byla jsem v dětství dost protivné děcko, a kromě jiného jsem žalovala. Pár mých spolužáků kvůli mně dostalo výprask. Není divu, že toužili se mi pomstít. Když jsem jednou večer šla z klavíru, tři kluci si na mě počíhali, stáhli mi kalhotky a vymrskali prutem, co se do mě vešlo. Vždycky mě dva drželi, a třetí mrskal. Vystřídali se postupně všichni. Kluci to mysleli jako trest, ale mně se to kupodivu dost líbilo. Aspoň ke konci. Jednoho z nich, který mi byl sympatický, jsem později opatrně požádala, aby mi to zopakoval. Nestačil se divit, ale ochotně mi to splnil. Začali jsme spolu chodit, a celý první rok mi na rande místo sexu dával na holou. V tom věku mu stačilo i to.

To byl pro mě signál. "Udělám z tebe pořádnou ženskou," pravil jsem. "Pryč s tou parádou!" Teď poněkud zrozpačitěla. Přece jen, svlékat se před vlastním žákem, třebaže už dávno bývalým, bylo za  hranou morálního kodexu, který jí vštěpovali na fakultě. Dlouho s tím kodexem v duchu bojovala. Ale touha být pořádnou ženskou nakonec zvítězila.

Teď se ukázalo, že kromě poprsí má mohutně vyvinutý i zadek.

V dobách, kdy jsem chodil do základní školy, bylo Aničce kolem třicítky. Od té doby uplynula řada let. Takže teď jí musí být přes čtyřicet. V mládí, a vlastně i teď, jsem čtyřicetileté ženy považoval za přestárlé. Anička se však do tohoto schématu nikterak nevešla. Její tělo by i teď mohlo být modelem pro sochaře. Nebo pro malíře, byť poněkud rubensovského typu. Nikde ani vrásky, žádné tukové faldy, nikde žádný chloupek. A ten zadek!

Položil jsem ji do stejné polohy, v jaké jsem byl před chvílí já, a rákoska už začala tančit po těch rubensovských půlkách. Anička výskala, křičela, vzdychala, ale současně si to užívala. Když jsem jí oplatil oba výprasky z dětství, to jest jednou tři a jednou pětadvacet, plácl jsem ještě po každé hýždi rukou. 

Potom se Anna otočila na záda, a vystavila mi svou ženskou parádu. Na dost dlouhou dobu nastalo trapné ticho. Přerušila ho Anička, a řekla, "Já nejsem Vladěna!" Nechápal jsem, co chce básník říci. Zeptal jsem se na to. "No, že se nespokojím se surogátovým sexem!"

Vilma, aneb Na pasece u lesa

Mám spankerskou přítelkyni Vilmu. Je jí kolem čtyříctky, (to jen odhaduji, protože jako gentleman jsem se nikdy neptal, kolik přesně), je plnoštíhlá, na všech partiích správně spankersky zaoblená, hezká, příjemná, přítulná, inteligentní, veselá, vstřícná, iniciativní a nápaditá. Jako spankerka začínala jako top, ale časem se jí zalíbila i opačná role. Má jedinou chybu: je vdaná (a já ženatý). Takže bojujeme s příslovečným problémem, že je-li s kým, není kde.

Zkoušeli jsme hotely, ale nebyli jsme spokojeni. V prvním hotelu byli velmi zvědaví, ve druhém pak byla tak špatná akustika, že vyvstávalo nebezpečí, že se objeví někdo velmi zvědavý. Další hotely jsme pak už nezkoušeli. Nezbývalo nám proto, než se  v zimním období úkradkem scházet nad kávou a něčím malým dobrým k snědku, a plánovat, co uděláme, až se oteplí.

Jakmile to povětrnostní poměry dovolily, jezdili jsme autem do přírody. Střídavě, jednou jejím, jednou mým. Cíle jsme si vybírali  dost vzdálené, neboť Vilma měla až paranoidní strach, abychom nepotkali někoho známého. Mně na tom až tak nezáleželo. Potkám, tak ať!

Jednou jsme zajeli do poměrně zachovalého lesa v mírně zvlněné krajině. Vilma jela najisto. Už tam zřejmě někdy byla. Jednou se jí na to zeptám. 

Odstavili jsme auto, a s velkou zelenou květovanou dekou jsme se po táhlé louce vydali pár set metrů po svahu vzhůru, abychom nebyli tak na očích, a jelikož jsme se chystali dělat něco se zvukovým doprovodem, ani na uších.  Rozložili jsme deku a hodili si minci, kdo půjde první. Vyhrál jsem já, to jest dostalo se mi privilegia vymrskat Vilminu mladistvě zachovalou prcku. Zatímco jsem v nedalekém houští hledal vhodný proutek, Vilma se svlékla a zaujala vyčkávací polohu na dece.

Přiklekl jsem k ní, líbal jsem jí její alabastrové hýždě, promasíroval, pohladil, poškrábal, poplácal... Potom jsem se postavil a chopil se prutu. Jen, co jsem jí udělal na tom alabastru prvních pár růžových proužků, šestým smyslem jsem vytušil, že nejsme sami. Ohlédl jsem se, a opravdu. Hleděl jsem do očí dvěma mladým kočkám, asi tak dvacítkám. Jedna měla jednu ruku zastrčenou hluboko v džínách, druhá byla z nevšední podívané rudá až za ušima.  "Můžeme se na vás chvilku dívat?" zeptala se ta vyvinutější z nich. Už, už jsem jí chtěl odseknout, aby laskavě a co nejrychleji odprejskly tam, odkud přišly, to jest nejspíš do lesa nahoře. Mezitím Vilma chtěla vědět, co se děje, a otočila se.

Viděla mé odmítavé gesto a brunátný obličej, a zarazila mě. "Jen děvčátka nech, ať se podívají!" Překvapilo mě, že najednou už není tak paranoidní.

Holky si posedaly do trávy, každá z jedné strany zelené deky, a se zájmem sledovaly, jak Vilmina prdelka pěkně růžoví.

Když měla Vilma, aspoň pro tuto chvíli, dost, posadila se, a vytáhla z ruksáčku nějaké sladkosti, co jsme měli připravené na svačinku. Nabídla i děvčatům. 

Jedna z holek, ta nejen vyvinutější, ale i hovornější a oprsklejší, se zeptala, "Co jste, teta, provedla, že dostáváte na zadek?" Vilma se neurazila na tetu, ani ji nekomentovala, a odpověděla, "Milá zlatá, na to, aby žena, ba i muž, jak za chvíli uvidíš, dostal na zadek, není nutno, aby něco provedl." Vilma se domnívala, že z titulu svého poněkud vyššího věku je oprávněna holkám bez optání tykat. "Někteří dospělí - a vyspělí - jedinci, a není jich zase tak málo, se v rámci sexuální předehry - a někdy i docela bez viditelného důvodu - rádi nechávají od partnera, a ten nemusí  nutně být opačného pohlaví, šlehat po zadku. Tato činnost přináší oběma libé pocity, a nejlibější pak jsou tehdy, je-li ten zadek holý."

Vzal jsem si slovo. "Pokud jde o mě, tak partner MUSÍ být opačného pohlaví. Já bych se chlapa nikdy nedotkl, ani se nedal od něj dotknout. Mě se nesměl dotknout ani můj táta, zatímco matce jsem se vždycky, třebaže někdy po inscenovaném boji podvolil."

"Vidíš," zafilozofovala sa Vilma. "Takhle jsem o tom nikdy neuvažovala. Pokud jde o kluky, asi máš pravdu. Ale u děvčat je to jinak. Já ráda podržím i hezké holce. Tedy, podržela bych, kdyby se nějaká taková našla."

Nevím, jestli to Vilma říkala s nějakým záměrem, ale ta hovornější dívčina to pochopila tak, že ano. "Teta, já bych vám případně naplácala, jestli dovolíte." Tentokrát se Vilma už proti ´tetě´ ohradila. "Jmenuju se Vilma," řekla dost nakvašeně. Potom zjemnila tón. "Lojza mě teď vymrskal docela pěkně, jak jsi viděla. Ale jestli máš čas tak dvě hodinky...?" 

Holka se podívala na svou kamarádku, a očima se s ní o něčem domlouvala. Potom přikývla. "Já se jmenuju Ljuba. Promiňte tu tetu. Nemyslela jsem to zle. My nikam nespěcháme, takže můžeme počkat, jestli dovolíte." Jak se jmenuje ta druhá - němá - jsme se ani teď nedozvěděli.

Vilma přikývla, jako že omluvu přijímá. "A co ty?" zeptala se Ljuby. "Dostáváš taky někdy na zadek?" Druhá holka jakoby tady ani nebyla. "Ne, nedostávám," odpověděla Ljuba, "ale když jsem viděla, jak si to hezky užíváte, docela by mě to lákalo." "Tak pojď. Kalhotky dolů a vystrčit zadek!", řekla Vilma a zamávala tím opotřebovaným prutem. "Jestli seš nováček, napoprvé tě budu trochu šetřit." Ljuba se podívala směrem ke mně, a pravila, "Před panem Lojzou ne."

"Škoda!", řekla Vilma. "Docela bych si na tobě smlsla. Tak, Lojzo! Šup!" Namítl jsem, že ani já nechci podstoupit výprask před svědky. Ale Vilma začala na mě hystericky křičet, "Celý týden jsem se těšila, jak ti seřežu prdel, a ty teď budeš dělat drahoty? Kdoví, kdy zase bude mít milostpán na mě čas! Zase abych čekala bůhvíjak dlouho. A co ti vlastně vadí? Snad se nestydíš svlíknout se před děvčaty? Myslíš, že ještě neviděly nahého chlapa? A s větším!" Ljuba se uchechtla, a Bezejmenná zase zčervenala. Možná, že je němá, ale hluchá rozhodně není.

Nemínil jsem vyvolat hádku, a ještě k tomu před obecenstvem. Tak jsem se podrobil. Ostatně jako vždycky, a nejen Vilmě.

Zašel jsem do křoví pro čerstvý prut. Když jsem se vracel, všiml jsem si, jak Vilma Ljubě podává nějaký papírek. Tuším se tady před mýma očima sjednává cizoložné rande. 

Svlékl jsem se. Ljuba ukazovala na mé visící přirození, a smála se. Docela nahlas. Bezejmenná se k ní naklonila, a něco jí zašeptala. Až teď Ljuba ztichla. Zalehl jsem na deku a držel takových padesát. Ale neměl jsem z toho požitek, jako jindy. Vadilo mi, že dostávám výprask před diváky. Před vanilkami. To se mi stalo poprvé v životě. Učitelka, když dávala výprasky - nejen mně, ale všem - dělala to v soukromí kabinetu, nebo po vyučování. Byla to inteligentní žena, a měla tolik slušnosti, že tělesný trest nekombinovala ještě i s psychickým ponížením. Stejně tak matka. Když mě trestala, sourozenci museli být pryč. Bití jsem nikdy nedostával ani před otcem.

A taky jsem přemýšlel o tom, že Vilmu vlastně tak moc dobře neznám. Kde je ta příjemná, přítulná, inteligentní, veselá a vstřícná žena, kterou jsem si namluvil? Nejprve přiznání lesbických choutek, možná i praxe. A potom posměšné hodnocení velikosti mého údu. Měla sice pravdu, nejsem moc velký samec. Ale na tyto věci jsou muži citliví. A hysterie! A šikanování! Kvůli šikanování ochladly mé vztahy s manželkou, a teď se mám dát šikanovat od ženy, kterou jsem měl mít pro radost? Kdybych si uměl najít jinou partnerku, namouduši bych Vilmu pustil k vodě. Stresování mi opravdu není zapotřebí.

Při těchto úvahách byl najednou konec výprasku. Nic jsem necítil. Žádné charakteristické svrbění, žádné teplo putující od zadku až do mozku, kvůli němuž se mi spanking líbí. A vůbec žádná erekce!

Oblékl jsem si slipy, a sledoval, jak Ljuba jednou rukou mrská Vilmu prutem, jehož špička už byla ulomená, a druhou ruku má zastrčenou v džínách, a zuřivě masturbuje. Bylo vidět, že je nováček. Vyplácela Vilmu s viditelnou chutí, ale nešikovně. Ani Vilma si to, myslím, moc neužila. Žádné vlnění, žádné vrnění, žádné orgastické výskání. Možná, že také myslela na něco jiného!

Když se Ljubě ulomila další část prutu, a v ruce jí zůstal jen pahýl, Vilma pravila, "Tak, holčičky, bylo nám s vámi hezky," (nevím, proč mluví v množném čísle?), "ale teď budeme s Lojzou šoustat," (tento slovník jsem u ní nepoznával) "a při tom vás nemůžeme potřebovat. Tak laskavě vypadněte!"

Ljuba se slušně rozloučila a líbla Vilmu na tvář, Bezejmenná se jen stydlivě usmála a naznačila úklon hlavou.

Když holky zmizely z dohledu, začali jsme s předehrou. Neměl jsem do toho moc chuti, ba skoro žádnou. Stále se mi v hlavě přemílaly nepříznivé dojmy z posledních hodin a minut. Ke všemu se mi v důsledku toho všeho dlouho nechtěl postavit. Vilma už byla nervózní, a nadávala mi slovy, která znám jen z literatury. Ani soulož potom nestála za nic. Normálně vydržím kolem deseti minut, ale teď jsem ještě ani po třičtvrtě hodiny nedospěl k vyvrcholení. Vilma už skoro omdlévala. Nakonec mi musela udělat orál. To býval kdysi můj nikdy nenaplněný sen, ale když k němu konečně došlo, neměl jsem z toho radost, ani požitek.

Když jsme scházeli dolů k autu, byla už tma. Vilma měla stejně mizernou náladu, jako já. Pod stěračem na straně spolujezdce jsem našel papírek. Prokletí policajti, zaláteřil jsem v duchu. Ani v lese nedají pokoj. Jelikož by se Vilma ještě víc rozčílila, což bych odnesl já, pokutový blok jsem stopil.

Doma, při převlékání, mi něco zašustilo v kapse. Nebyl to pokutový blok. Na listu vytrženém z občanského průkazu, z části, kde se zapisovávaly zaměstnanecké poměry, bylo špatně ořezanou tužkou  tiskacími písmeny napsáno, "Chtěla bych se s vámi sejít." A uvedla přesné místo a čas. "A, jmenuji se Hedvika."

Dnešní výlet se mi teď nezdál až tak nevydařený. Po dlouhé době se mi dobře spalo.

Rococco

F/M

F/M retro