Maxim Gorkij Hon

Maxim Gorkij

HON

Překlad aloys

Po vesnické návsi, mezi bílými chaloupkami z vepřovic, se s divokým rykem sune podivné procesí. Pomalu a hlučně se jako vlna valí a strká dav lidí, a před ním kráčí, s hlavou zachmuřeně svěšenou, vychrtlá herka. Zvedá přední nohu a podivně třese hlavou, jako kdyby chtěla zarýt svou chlupatou tlamou do břečky na cestě, a když pokročí zadní nohou, podlamují se jí kolena. Zdá se, že musí každou chvíli upadnout. Vedle ní je do bryčky zapřažena drobná, zcela nahá žena, skoro ještě děvče. Kráčí nějak podivně, bokem, nohy se jí třesou a podlamují, hlavu se střapatými tmavě zrzavými vlasy má zvednutou k nebi a poněkud vyvrácenou dozadu, oči dokořán otevřené, hledící do dálky pohledem, v němž není nic lidského. Celé tělo má pokryto modrými a fialovými skvrnami, kulatými i podlouhlými, levý, panensky tuhý prsník má rozťatý, a prýští z něj krev. Ta jí stéká po břiše a zanechává na něm rudou stopu. Levou nohu má až po koleno zablácenou hnědým bahnem. Zdá se, že z těla té ženy byl sedrán úzký a dlouhý pruh kůže. Ženiny nohy, štíhlé a drobné, se boří do šedivého bláta, celé její tělo se klátí. Je k nepochopení, že se žena ještě drží na nohou, které jsou, stejně jako tělo hustě pokryty modřinami, že nepadne k zemi a visíc za ruce na provazu se nenechá vláčet za bryčkou po prohřáté zemi. Na bryčce stojí vysoký chlapík v bílé přepásané košili, s černou beranicí, která se mu sesmekla z čela a odhalila kadeř světle rusých vlasů. V jedné ruce drží opratě, a v druhé - bič, a střídavě s ním bičuje jednou kobylu, jednou tu ženičku, i tak už zmlácenou tak, že ani nepřipomíná lidskou bytost. Oči má zrzoun podlité krví, a zračí se mu v nich zlomyslná rozkoš. Rukávy košile, po lokty vyhrnuté, obnažují silné ruce, hustě porostlé stejně zrzavými chlupy, jako hlava. Ústa, plná ostrých bílých zubů, má otevřená, a čas od času chraptivě pokřikuje, «Tahej, ty čarodějnice! Tahej! Hej! Neulejvej se!» Za bryčkou se šine dav čumilů, a rovněž křičí, řve, huláká, ječí, píská, chechtá se, pokřikuje, popichuje. Mezi davem kluci. Někdy některý  z nich procesí předběhne a cynicky se vysmívá ženě do očí. Výbuchy smíchu přehlušují všechny ostatní zvuky, dokonce i svištění biče. Vzrušené tváře žen a jejich oči radostně mrkající. Muži pokřikují hnusné nadávky na chlapa v bryčce. Ten k nim otáčí hlavu, hlučně se směje a doširoka otvírá hubu. A udeří ženu bičem. Bič, tenký a dlouhý, se ženě omotává kolem ramene a zasekne se v podpažní jamce. Muž, který ženu bičuje, zuřivě cloumá bičem, aby ho uvolnil; žena pronikavě zavřeští, zvrátí se dozadu a padne naznak do bahna. Mnozí z davu k ní přiskakují, aby ji ukryli před zvědavými zraky. Kobylka se zastavuje, ale už po minutě zase kráčí, a zmlácená žena se jako předtím belhá před bryčkou. A ubohý koník, kráčeje jen co noha nohu mine, pokyvuje ze strany na stranu svou střapatou hřívou, jako kdyby chtěl říct: «Inu, jaké je to utrpení být zvířetem. Lidé, v celé své ohavnosti, mě nutí podílet se na tom svinstvu...» А nebe, jižní nebe, čisté jak sklo - ani mráčku na obzoru, jen slunce štědře rozdává své žhavé paprsky...

Poněkud nepřesná ilustrace Aleksandra Aleksejeviče Bučkuri   1870-1942