Jedním z mála zpestření šedivého života za předchozího režimu byly takzvané branno-sportovní hry. Nevím už který sjezd KSČ se zabýval nízkou úrovní připravenosti obyvatelstva čelit napadení imperialisty a diverzi antisocialistických živlů, a zavázal státní podniky a organizace, což byly všechny, aby pro své zaměstnance jednou ročně - v pracovní době - organizovaly branno-sportovní den. Na rozdíl od ostatních nápadů strany a vlády, které byly přijímány s více či méně utajovaným odporem, se toto opatření setkávalo se vstřícným ohlasem. Boj proti imaginárnímu nepříteli byl většinou sranda, a hry byly, mimo jiné, příležitostí k seznámení pracovníků firmy, jakých jinak, po pravdě řečeno, moc nebylo. Bylo třeba plnit plán. Po hrách obyčejně následovala aspoň jedna svatba.
Hry se pořádaly na velké pasece v poměrně zachovalém jehličnatém lese, na níž se nacházelo několik opuštěných a zanedbaných srubů, většinou pouhých přístřešků bez bočních stěn, které kdysi sloužily lesním dělníkům. Pár laviček z neotesaných klád. Uprostřed paseky bylo předpisově založené ohniště pro táborák, dokonce s nachystanou hraničkou a zásobou roští na přikládání. Povinnou součástí her byl přespolní běh. V lese jsme honili narušitele, když jsme ho dohonili, stříleli jsme po něm ze vzduchovky, a pokud jsme ho netrefili, doráželi jsme ho gumovými granáty.
Když jsem čekal, než se pro mě uvolní granát (centrální muniční sklad nám dodal jen čtyři), ocitla se vedle mě jedna z nejnovějších akvizic firmy, půvabná doktorka Darina, na kluka ostříhaná dívka krátce po skončení vysoké školy. Aby řeč nestála, pochválil jsem ji, že má hezkou prdelku. Což byla ostatně pravda. "Ta si přímo říká o poplácání." "Stačí říct," pravila Darina. "Němému děcku ani vlastní máti nerozumí." Pochopil jsem to jako povzbuzení a lehce jsem ji plácl přes plavky. Ustrašeně se rozhlédla, jestli nás nikdo nevidí, a šeptla, "Tady ne." V tu chvíli se uvolnily granáty, a my jsme šli bojovat za vlast, posilňovat mír. Otázka krásy zadečků a jejich odborné údržby se pro tu chvíli ocitla na vedlejší koleji.
Po skončení povinného programu přišly na řadu volné jízdy. Pseudosportovní soutěže, jako poskakování ve dvojicích opačného pohlaví v zavázaném pytli, párová konzumace uvařeného párku, nebo sestřelování borových šišek z hlavy badmintonovým míčkem. Zvláště oblíbenou kratochvílí bylo přetahování lanem, které umožňovalo nesankcionované dotyky, často dosti nestoudné. Dlužno dodat, že nejen ze strany pánů. Mezitím, ovšem, obřadné tykání těch, kteří si dosud netykali, a popíjení vína a jiných návykových tekutin z přinesených zásob. O tom, aby pracující během branných her netrpěli nedostatkem alkoholu, nebylo v usnesení KSČ ani slovo.
Odpoledne se někteří méně uvědomělí jedinci začali vytrácet. Přece nebudou "pracovat" přesčas, že. V devět hodin večer zůstalo osmnáct nejvytrvalejších, vesměs už s velmi dobrou náladičkou. Mužský živel měl nevelkou převahu Posedali jsme si kolem ohně, a někdo navrhl, abychom si zahráli na fanty. Někdo řekne nějakou větu, soused po levici řekne další smysluplnou větu tak, aby na předchozí navázala, a tak dál. Nakonec měl vzniknout nějaký souvislý dadaistický příběh. Kdo nebude umět do desíti sekund pokračovat, nebo jeho věta nebude smysluplná, dá fant, tj. část oblečení. Doktorka Darina namítla, že některým by odevzdávání fantů v této podobě mohlo být žinantní, a navrhla, abychom si mohli vybrat: buď fant, nebo dostat na zadek od souseda/ sousedky po pravé straně. Při první chybě jednou, při druhé dvakrát... Mužská část byla proti. Toto opatření sníží pravděpodobnost, že se na světlo boží dostanou intimní části milých kolegyň. Ale nakonec pánové k tomuto uspořádání přikývli, neboť otázka zněla - buď možnost si vybrat, nebo nic. Koneckonců, plácnout si po zadečku také není od věci.
Hra se rychle rozběhla na plné obrátky. Nastalo všeobecné veselí s výbuchy hurónského smíchu. Uvažoval jsem, kdy se nějaký jelen nebo jezevec přijde podívat, co se to v lesním království děje. Dámy si většinou zvolily bití, pánové naopak striptýz. Bylo zajímavé sledovat ženy, jak k bití přistupují, a jak se přitom tváří. Ukázalo se, že spankerek je víc, než se všeobecně soudí.
V jedenáct hodin bylo osm chlapů v trenkách a jeden zcela nahý, držící si mezi nohama lopuchový list. Jedna žena, korpulentní černovlasá čtyřicátnice, sundala podprsenku. Darina byla pětkrát bita, bohužel, nikoliv ode mě. Zvláštní, že jí teď nevadilo, že ji někdo uvidí. Vnucuje se mi podezření, že své věty kazila naschvál. Já jsem zůstal nedotknutý. Nebitý, nesvlékaný. Alkohol na mě totiž na rozdíl od většiny lidí působí jako stimulans, nikoliv jako sedativum. Po víně bývám vtipný a pohotový, a plynně hovořím aspoň dvěma cizími jazyky, což, bohužel, se o mě v střízlivém stavu říct nedá. Mé věty tedy neměly chybu, a jako jediné plnily zadání, že se má dospět k dadaistickému příběhu. Dostalo se mi potlesku a výkřiků "Bravóóó".
Ve čtvrt na dvanáct se postavil šofér autobusu, který nás měl odvést zpátky do města. Seděl s námi u ohně, nepil, hry se nezúčastnil, ale nepochybně se skvěle bavil. "Vážení, jsem sjednán do čtyřiadvacáté hodiny, a nemíním kvůli vám přesčasovat ani minutu. Odjíždíme." Dva kolegové lopatami udusili narychlo už jen slabě doutnající oheň, a já se šel zatím vyčůrat. Vypitého vína bylo docela dost.
Třebaže mi to netrvalo moc dlouho (aspoň, jak jsem myslel), když jsem se vrátil na parkoviště, viděl jsem z autobusu už jen zadní světla.
Sklapla mi čelist. Co teď, a co potom? Ze zadumání mě vyrušila tmavá postava blížící se od jednoho ze srubů.
Darina.
"To jsme dopadli," říkám. Ona nic. Jen na mě v bledém měsíčním světle cenila své bělostné zuby. Šli jsme si sednout na kládu a povídali jsme si. Stále bylo o čem. Byla chytrá, rozhleděná, měla široký záběr, a nadto bohatou a správnou češtinu, což u přírodovědců nebývá pravidlem. Kolem jedné hodiny jsem se osmělil. "Jsme tady teď sami. Smím ti trochu naplácat na zadničku?" Na okamžik se mi přivinula k boku a řekla, "Hlupáčku, proč myslíš, že jsem nechala ujet ten autobus?"
Zašli jsme za chatku nalámat nějaké pruty. Cestou zpátky k naší kládě jsem ji párkrát švihl přes rifle. Zase na mě vycenila svoje skvostné zuby. "Tys asi moc ženským nenaplácal, že?" Svlékla si ty džíny a klekla si ke kládě. Vystrčila na mě plavky, které jsem už dnes jednou viděl. Vlastně včera. Mrskal jsem ji přes ně prutem. Semtam se mi podařilo se netrefit a švihnout ji přes stehna. Asi po deseti minutách si vyžádala oddech. Když vstávala, políbila mě na ústa. Přisedla si ke mně, a pokračovali jsme v přerušeném rozhovoru. Když jí otrnulo, vstala a přikázala mi, abych jí stáhl kalhotky. Stáhl jsem jí je ke kolenům, ale ona si je kopáním shodila na zem. Položila se mi přes klín a zašeptala, "Teďka rukou, jo?" Plácal jsem ji střídavě po obou půlkách. Teď už jsem jaksi věděl, co dál. Chvílemi jsem přestával s plácáním a hladil ji po hýždích, po stehnech i mezi nimi. Ochotně mi vycházela vstříc a dovolila mi prsty důkladně promasírovat obě dírky. V další pauze si svlékla košili. Podprsenku pod ní neměla. Přemýšlel jsem, kdy si stihla svléct tu od plavek. Žeby tehdy, když jsem si šel ulevit?
Teď si mi sedla na klín obkročmo. Líbala mě, a já jsem ji jednou rukou objímal, aby nespadla, a druhou hladil, kam jsem jen dosáhl. Občas jsem ruce prostřídal. Když ji začala bolet pánev od toho dlouhého rozkročení, sedla si znovu na kládu. Bál jsem se, aby si nezadřela třísku do těch krásných polokoulí. Přitulila se ke mně a do ruky mi vklouzlo její pravé ňadro. Asi trojka. "Chtěl bys to zkusit i ty?", ozvala se. "Zkusit co?" "Našupat na zadek. Jestli se teda nebojíš." Bál jsem se. Moc jsem se bál, ale strašně jsem se styděl to přiznat. A kromě toho jsem pochopil, že toto je zkouška, jestli vznikne nějaký vztah, nebo ne. Tak jsem řekl., "Tak jo," ale cítil jsem, že mám v krku knedlík. Jistě to poznala. "Tak fajn," řekla. "Kalhoty dolů. Zatím jen ty vrchní."
Zaujal jsem u klády stejnou polohu, v níž byla ona předtím. Začala mírně a postupně přidávala na razanci. Hned od začátku jsem cítil, jak se mi zvedá úd. Začalo to být vcelku příjemné. Zadek už mě docela pálil, když zavelela, "A teď donaha." Když jsem se svlékal, bál jsem se, aby nevšimla, že mi stojí. Ale marně. "Nemusiš se stydět, že se ti postavil. Kvůli tomu se to ostatně dělá." Výprask na holou byl dost nekonečný, ale nakonec jsem to zvládl. Cítil jsem se po něm jaksi očištěný. Fyzicky i morálně. Všechen stres za léta nahromaděný, jako kdyby ze mě vysublimoval. Připadal jsem si jako novorozeně.
Když mi konečně dovolila vstát, přivinul jsem ji k sobě, oběma rukama jsem ji držel za hýždě. Erektovaný penis se jí zapíchl do pupíku. I ona mě držela za hýždě, s tím rozdílem, že mě po čerstvě vymrskaném zadku dál plácala. Ale nebylo to nepříjemné. Když mě pustila, podložil jsem jí levou ruku pod zadek, pravou pod záda, a opatrně jsem ji položil do jehličí. Přiklekl jsem k ní se záměrem se s ní pomilovat. "Ochranu zřejmě nemáš?" zeptala se. Když jsem připustil, že ne, řekla, "Tak to budeme muset odložit." Trochu zklamaně jsem přikývl a svalil se k jejímu boku. Přikulila se ke mně, hlavu si položila na mé pravé rameno a pravou rukou se jala laskat mé neuspokojené pohlaví, dokud neochablo. Považovala za potřebné mi něco vysvětlit. "Víš, nejsem už panna, ale to neznamená, že souložím, kudy chodím. Takže ženskou antikoncepci nepoužívám. Když se najde někdo, komu za to stojím, počká." Smutně dodala, "Zatím se takových moc nenašlo." A tak jsme tam leželi, mazlili se, a povídali si. Kromě Toho, mi dovolila úplně všechno. Když Měsíc zbledl a začaly blednout i hvězdy, vstala, a když jsem se neměl k témuž, uchopila dlouhým používáním už roztřepený prut a ještě mě s ním párkrát přetáhla. Kupodivu se mi znovu postavil.
Když jsme si vzájemně smetali jehličí ze zad i odjinud, zašeptala, "U mě na svobodárce budeš mít kdykoliv dveře otevřené. Vždy budu nachystaná vynahradit ti ten dnešek."
Pooblékali jsme se, sbalili si ruksáčky, a vyrazili k asi kilometr vzdálené zastávce ČSAD, abychom stihli první dělnický autobus v 5:30.
No comments:
Post a Comment