Věra aneb Jen se těš, pane Jiří, jen se těš!
Pokračování povídky Marie aneb Kávový kroužek
Řekla jsem Jirkovi, že Věra... "Co jsem ti říkal, že nechci to jméno už nikdy slyšet," pravil, otevřel posvátnou zásuvku a vytáhl rákosku. "Nech mě laskavě domluvit," pravila jsem zvýšeným hlasem. "Věra chce, abych jí nasekala na holou prdel." Jirka se trochu uklidnil. "Tak to ti schvaluji. Té mrše to patří." Poněkud se zamyslel, a řekl, "Docela bych chtěl být při tom."
Nechali jsme zatím Věru tak, a šli jsme využít tu rákosku, když už byla venku. Když Jirka viděl tři pěkné červené proužky na mé zadnici, dostal i on chuť, a stáhl trenky. Mezi milováním jsme promýšleli, jak to s Věrou uděláme.
Na druhý den jsem o tom vyprávěla Věře. Ta se strašně rozčílila. Nadávala mi do samic drůbeže, hovězího i jiného dobytka, do příslušnic nejstaršího povolání i anatomických pojmů, a pravila, že co se v kanceláři uvaří, má se v kanceláři sníst. Vypadalo to na velkou roztržku.
Ale nazítří Věra přišla ke mně, jakoby se nechumelilo. "Vlastně, proč ne?" řekla. "Budeme-li odmítat něco nového, můžeme snadno sklouznout do stereotypu." Domluvily jsme se, že Věra přijde k nám domů v sobotu k večeru. Tentokrát bez Josky.
V sobotu, hned po puse na obě tváře, si Věra neodpustila jízlivou poznámku. "Tak se ti, Jirko, splní letité přání. Uvidíš mě nahatou." Jirka se trochu zarděl. "Ne že by to bylo právě letité přání, ale přiznám se, že se kouknu rád.".
Při krátkém posezení u zákusků, které jsem pro tuto příležitost upekla, a u vína, o které se postaral Jirka, jsme s Věrou probíraly už tisíckrát probrané poměry v naší firmě, a Jirka poděkoval Věře, že nám poradila ty výprasky rákoskou, a pochvaloval si, jak se nám zlepšil pohlavní život. Neodpustil si ani pár dost pikantních podrobností. Červenala jsem se studem, že vytahuje ty věci na světlo boží, ale na druhé straně jsem byla ráda, že Jiří Věře nenadává, jak se na to celý týden chystal. A taky jsem se při těch řečech dost vzrušila. Už aby Věra byla pryč.
Když na míse se zákusky zela dost velká díra, a když se na dně láhve tetelilo poslední deci, Věra navrhla, že jdeme na to. Vybalila jsem z pouzdra rákosku, přišroubovala k ní hebkou kůží chráněné držadlo, a na malý moment ji půjčila Věře, aby se seznámily. Věra uznale pokývala hlavou, a pak se bezostyšně svlékla donaha.
Nejen Jirka, ale i já jsem Věru viděla nahou vlastně poprvé. Na to, že jí bude co nevidět padesát, měla postavu zachovalou, velmi zachovalou. Prsy, přes své značné rozměry nevisely, jako například moje, ale pevně stály jako vojáci na cvičišti, svalstvo na břiše pevné a obalené jen velmi tenkou špekovou pneumatikou. Ohanbí pokryté jemnými světlehnědými chlupy, ale dost vypelichané. Zřejmě je v těch místech značný provoz. Na zadku a na stehnech žádná celulitída, ale zato několik blednoucích růžových proužků. Trocha žárlivosti se mě zmocnila, když jsem si všimla, že je Věra velmi vkusně nalíčená. Do kanceláře se nelíčí, takže mi vycházelo, že to udělala jen kvůli Jirkovi.
Věra se mírně rozkročila, přehnula se o křeslo a pokynula mi, že můžu začít.
Ještě nikdy jsem nemrskala žádnou holku - ostatně i s mrskáním kluků jsem začala jen před pár dny. Nechtěla jsem Věře moc ublížit - vzpomněla jsem si na její větu, že účelem výprasku není ublížit nebo poranit, ale zlepšit prokrvení orgánů a probudit receptory. A tak jsem, s dobrým úmyslem, ten výprask dost odflákla. Když jsem jí vysázela příslovečných pětadvacet, její zadek byl sotva růžový. Věra se vzpřímila, protáhla se, a vyslovila nahlas to, o čem jsem uvažovala potichu. "Toto je u tebe výprask? Že se nestydíš!" Dopila zbytek vína a podala rákosku Jiřímu. "Teďka ty."
Jirka byl v sedmém nebi. Nejen, že si může zblízka a ze všech úhlů prohlížet nahou ženu ještě k světu, ale může jí i nasekat, a dokonce na její výslovné přání. Manžel se chopil rákosky i nabídnuté příležitosti, a vyloudil z Věry sérii oduševnělých vzdechů a posléze dva nebo tři úzkostlivé výkřiky. Když Věra naznačila, že stačí, Jirka ji ještě plácl rukou, jednou po každé půlce. No, počkej, zajíci!
Věra neřekla nic, ale byla nepochybně spokojená. Když odcházela, dala Jirkovi nikoliv obligátní polibek na tvář, ale na ústa.
Po Věřině odchodu jsem se nepustila uklízení, jako obvykle po odchodu návštěvy, ale nepokrytě jsem naznačila, že se chci milovat. Ale tentokrát to byl Jirka, kdo se kroutil a uhýbal jako had. Je unavený, je moc pozdě, bolí ho hlava, neměl pít tolik vína, necháme to na jindy. Šmajchlovala jsem se k němu, tulila, dělala na něj oči. Když jsem mu hrábla mezi nohy, pocítila jsem, že má mokré kalhoty.
Jen se těš, pane Jiří, jen se těš! Rákoska si dnes ještě dlouho neodpočine.
No comments:
Post a Comment