Iveta aneb Kosa na kámen

Na střední škole jsem byl mým oblíbeným učitelem češtinář Radek, ale mým opravdovým favoritem byla chemikářka Karolina, s níž jsem si časem vypěstovala - sice poněkud nerovné - skoro až kamarádství. Téměř každou přestávku jsem trávila u ní v kabinetu, a dost často jsem k ní zašla i po vyučování.

Bavily jsme se o všem možném, a tak není divu, že časem došlo i na osobní záležitosti, v neposlední řadě na lásku a na sex. Když naše přátelství trvalo už asi rok, a Karolina už si byla jista mou diskrétností,  svěřila se mi, že se jí líbí Radek, ten ale že na její signály nereaguje.

Pomyslela jsem si, že Karolina se ve vysílání signálů asi  moc nevyzná. Na MOJE signály zatím každý kluk zareagoval.

Přemýšlela jsem, jak kamarádce Karolině pomoci. Brzy jsem na to přišla. Vyprovokuji Radka, aby mě musel potrestat výpraskem, a když se bude k výprasku schylovat, Karolina k Radkovi vtrhne, a pod hrozbou skandálu dosáhne, že si jí Radek začne všímat.

Když jsem Karolinu seznámila se svým plánem, ta se zachmuřila. Měla k němu nepochybně výhrady, ale nakonec její touha ve třicítce získat kvalitního partnera zvítězila nad nějakou hloupou morálkou, a dala mi k mému plánu zelenou.

Ukázalo se, že uskutečnění plánu nebude příliš jednoduché. Pan profesor Radek nebyl nestranný. Byla jsem jeho favoritka, a on nebyl ochoten připustit, že nejsem tak skvělá, jak si mě vysnil. Přestala jsem se učit, přesněji řečeno přestala jsem dávat najevo, že se učím, byla jsem drzá, sprostá, vyrušovala jsem při vyučování, byla jsem hlučná, z přestávek jsem chodila pozdě, posmívala se mu, pitvořila se po něm, zesměšňovala jeho chůzi, dělala na něj grimasy, a nic. Při zkoušení, které ostatně brzy přestalo, aby se Radek neblamoval, jsem nic neuměla. Stále jsem ale byla jeho zlatá premiantka, stále jsem z jeho předmětů měla jedničku. Ale Radek si nejspíš myslel, že se mnou lomcuje opožděná puberta.

Rozlila jsem spoustu žluči, nadělala spoustu zlé krve. Spolužákům vadilo nejprve, že jsem sprostá na všeobecně oblíbeného učitele. Později si všimli, že přes všechno mé odporné chování proplouvám studiem bezpracně, zatímco ostatní si musí vše dobře zasloužit. Že nemusím, co oni musí.

Radek mi před třídou nikdy nic neřekl. Tím i on poklesl v jejích očích. Ale když mé sprosté chování trvalo už řadu týdnů, zval mě do své pracovny a mluvil mi do duše. Nejprve kamarádsky, později čím dál přísněji. Trvalo mu skoro rok, než se - nerad - rozhodl, že jsem zralá pro výprask. To už jsme byli v maturitním ročníku. Konečně.

Jednou ve čtvrtek mi řekl, že mám přijít v pátek po vyučování, a že dostanu výprask. A pokud odmítnu, navrhne mé vyloučení ze školy. Teď mi zatrnulo. Nevím, jestli jsem nezašla příliš daleko. Rychle jsem přikývla na souhlas.

Než jsem v pátek vstoupila do Radkovy kanceláře, poslala jsem esemesku Karolině. Radek mě přivítal, zamknul za mnou dveře, vytáhl si pásek z kalhot, a nařídil mi, abych si svlékla kalhotky. To mě trochu zaskočilo. Nepočítala jsem s tím, že výprask, který jsem si během několika měsíců vykoledovala, má být na holou. Ale zůstala jsem poměrně klidná. Za pár sekund přijde Karolina, a vysvobodí mě. Jednou rukou jsem si vpředu držela sukni, druhou si vzadu loudavě stahovala prádlo. Karolina nikde. Radek se posadil a poklepal si rukou po koleně. "Tak, příslovečných pětadvacet," pravil. Položila jsem se mu na klín, on mi vyhrnul sukni přes hlavu, uchopil pásek, a prááásk. Štíplo to jaksepatří. Vyjekla jsem bolestí, i překvapením. On mě snad opravdu seřeže. Já nahá, a Karolina nikde. Ale to už dopadla druhá. Okolo třinácté jsem zrádkyni Karolinu začala strašně nenávidět. Po patnácté jsem rezignovala.

Když jsem měla za sebou jednadvacet, někdo vzal energicky za kliku. Když ta nepovolila, ozvalo se zabouchání na dveře. Stejně energické. Radek zesinal, spěšně mě shodil z klínu a šel otevřít. Já se postavila a upravila si sukni. Kalhotky zůstaly v koutě pod umývadlem.

Vstoupila Karolina. Vypadala dost rozzlobeně. Já jsem udělala pukrle, a pádila pryč, co mi nohy stačily. "Nashledanou, pane profesore."

Po neděli jsem zašla do chemického kabinetu. Pustila jsem se do Karoliny, že nedodržela dohodu, pročež jsem dostala regulerní výprask na holou. Představte si, paní profesorko, na holou. Kde jste, proboha, tak dlouho trčela? Ale narazila kosa na kámen. Chemikářka se jen pod fousy usmívala, a když jsem dokončila svůj dlouhý monolog, pravila, "Milá Iveto, nepřišla jsem schválně, a to po důkladné úvaze. Přišla jsem totiž na to, že jsi sice chytrá a za jistých okolností docela milá, ale povahově jsi dost velká mrcha, a že partner, který tě jednou dostane, by s tebou mohl mít pěkné peklo na zemi. Tak jsem se rozhodla, že ti dám malou lekci. Doufám, že není ještě úplně pozdě, a že z tebe ještě může vyrůst normální člověk." Na chvíli se odmlčela, a potom, s úsměvem ještě zářivějším, dodala, "A to, že jsi dostala na holou, vím. Všimla jsem si těch kalhotek pod umyvadlem."

Dlouho jsem mlčela, neschopna slova. A potom ze mě vyhrklo, "Paní profesorko, vy jste taky dost velká mrcha." Potichu jsem si pomyslela, věděla jsi hned, že můj plán je parchantský, a nezastavilas mě, protože jsi z něj měla prospěch, ty mi nemáš co vyčítat, chudák Radek, jestli tě mým zaviněním dostane. Pedagožka se přestala usmívat. Pod fousy, i zářivě. Rysy jí ztvrdly, tvář zbrunátněla. Rychle jsem dodala, "Ale mně se ten výprask vlastně líbil. Děkuji vám, že jste se opozdila." Řekla jsem to proto, abych otupila ostří své invektivy a  abych zachránila situaci. Ale v podstatě jsem řekla pravdu. Opravdu se mi to líbilo. Když Radkův pásek dopadl na mou prdelku asi po šestnácté, přestalo mi to vadit, a kolem osmnáctky se mi to začalo líbit.  Po těle se mi rozlévalo příjemné teplo, které vydrželo až do pondělka, to jest dodnes. Skoro mě až mrzelo, že Radek plánovaný výprask kvůli Karolinině vtrhnutí nedokončil. "Docela ráda bych si to někdy zopakovala," dodalo asi už mé druhé já.

Profesorku to trochu uchlácholilo, a už poměrně přátelsky, třebaže ještě nikoliv tak srdečně, jako před pár dny, řekla, "To se ti může snadno splnit. Přijď sem v pátek po vyučování."

Nevím, co Karolina Radkovi v pátek řekla, ale jisto je, že ve vydírání se vyzná mnohem líp, než v posílání signálů. Když jsem další pátek odpoledne vstoupila do chemického kabinetu, na laboratorním stole stála nedopitá láhev vína a dvě skleničky. U jedné seděl Radek s povolenou kravatou, u druhé, neslušně blízko od Radka Karolina, s knoflíky na blůzce pozapínanými napřeskáčku a zřejmě opřekot. Chystala jsem se s omluvou vycouvat, že přijdu jindy, ale Radek na mě zavolal, "Jen pojď dál, ty intrikářko!" (Na veřejnosti mně i všem ostatním korektně vykal.) Ta blbka mu snad vyslepičila náš malý komplot? Nemohla jsem uvěřit svým smyslům. Když jsem přistoupila blíž, pravil, "Jestli dobře počítám, minulý týden jsem ti zůstal čtyři dlužen. K tomu přidáme pětadvacet ostrých za to nekorektní spiknutí, které jsi proti mně zosnovala, a plus pětadvacet veleostrých za to, že jsi byla na Karolinu sprostá." Na Karolinu, ne na paní profesorku Iksypsilonovou. "To máme dohromady padesát devět." "Padesát čtyři," skočila jsem mu do řeči. "Inu, matematika nebyla má specializace. Tak tedy padesát čtyři. Tak, kalhotky dolů! Šup!" Radek domluvil a usmál se. Řekla bych, že pod fousy.

Radek si dal opravdu záležet. Šetřil mě ještě míň, než poprvé. Výprask probíhal podobně, jako minule. Do deseti-patnácti to bolelo jak čert. Měla jsem zadek v jednom ohni. Snažila jsem se neřvát. Jen jsem zaťala zuby, a tiše úpěla. Po patnáctce se mě zmocnila eufórie, podobná té před týdnem. V polovině, to jest po sedmadvaceti mi Radek nabídl pauzu. Odmítla jsem ji. Ne proto, abych to měla rychle, rychle za sebou, ale právě naopak  bála jsem se, abych nevychladla.

Radek skončil po čtyřiapadesáti, jak bylo dohodnuto. Ale Karolina reklamovala, že je to teprve jednapadesát. Matematika zřejmě nebyla ani její silnou stránkou, třebaže u chemiků je to více na pováženou, než u aprobace čeština-dějepis.

Když bylo po výprasku, Radek odněkud vykouzlil třetí skleničku, dal mi pusu na tvář a ještě jednou mě rukou plácl po sukni. Karolina se na něj podívala velmi škaredě, ale i ona mi dala pusu. Na druhou tvář. Potom mi oba navrhli tykání. Myslím, že na to nebyli domluveni, neboť si vyměnili udivené pohledy.

Spolužáci ve škole se poněkud divili, cože se to asi stalo, že se mé chování k češtináři ze dne na den o 180 stupňů obrátilo, ale brzy si našli jiná témata ke skloňování. Ve volných chvílích jsem chodila i nadále do chemického kabinetu. Vztahy s Karolinou se rychle normalizovaly, a Karolina se brzy vrátila k žensko-ženské upřímnosti. Asi po dvou týdnech se přiznala, že ji vzrušilo, jak jsem onehdy dostala od Radka čtyřiapadesát na holou, a že měla tehdy mokré kalhotky. A že by to i ona ráda zažila. "Žádný problém," pravila jsem s potutelným úsměvem. "Kalhotky dolů, přehnout přes stůl, a jdeme na to. Šup!" Karolina se zarděla, smutně se usmála a plácla mě přes ruku. Že ona by to raděj od Radka.

Už se mi nechtělo uzavřít s Karolinou další komplot, a proto jsem jednala na vlastní pěst. Při nejbližší příležitosti jsem Radkovi povyprávěla, po čem Karolina touží. Viditelně se potěšil. Odkdy si tykáme, začal i on být otevřenější. Karolinin zadek se mu líbí a nasekat jí na holou je i jeho velmi dávná touha. Jen jsem ho požádala, aby si vymyslel nějaký pravděpodobně vypadající důvod, a mě do toho nezatahoval.

Několik dní na to jsem dostala od Radka velikánskou bonboniéru. Celý zářil štěstím. Ani jsem ho nemusela nutit, aby se přiznal, že výprask využil k činnosti ještě mnohem bohulibější.

Na podzim, to už jsem byla na vysoké, jsem během jedné hodiny dostala ze dvou různých adres svatební oznámení. Oba mě žádali, abych jim šla za svědka. V advokátní poradně nenašli ani po dlouhém hledání důvod, proč by oba snoubenci nemohli mít téhož svědka. A co není výslovně zakázáno, to se může.

Karolina měla pod bělostnou róbou s dlouhou vlečkou už docela pěkně kulaté bříško.