Anička, aneb Setkání po letech

 Další osudy postav z příběhu "Vladěna",

 https://www.blogger.com/blog/post/edit/4291632168214946880/1060426708569900890

Po letech, už jako dospělý, jsem přijel cosi zařizovat do rodného městečka. Na hlavním, takřka jediném náměstí jsem potkal svou učitelku ze základní školy, Annu B. Nejen, že mě poznala, ale přátelsky mě oslovila. Po několika větách navrhla, že jestli mám čas, že bychom si na chvíli sedli do vinárny v sousedství. Moc času jsem neměl, ale záležitosti, které jsem přijel vyřizovat, mohou chvíli počkat.

Nad sklenicí vína se mě zeptala, jak se mám, co jsem vystudoval, kde  a jako co pracuji. Blahopřála mi, a sama sebe pochválila, jaký měla tehdy dobrý odhad, že se v životě neztratím. Po kratší odmlce přistoupila k choulostivějším otázkám. "Teď už nikomu nemůžu dát trojku nebo dvojku z mravů, takže už mi můžeš říct pravdu. Kdo tenkrát napsal ten  hanebný nápis na tabuli, za který jsi ode mě dostal výprask?" Neříkal jsem nic. Ani po letech přece nemůžu prozradit dívku, která pro mě ve své době tolik znamenala. Anna si tedy odpověděla sama. "Byla to Vladěna, že?" Ani teď jsem nic neříkal, ale mé mlčení znamenalo totéž, jako kdybych řekl. "Ještě se s ní stýkáš?" Až teď jsem promluvil. "Ne. Pár let nato se vdala. Za nějakého pracháče." Anna se opět odmlčela, a potom vyrukovala s otázkou, která ji zřejmě trápila už delší čas. "Ten výprask se ti tehdy líbil?" "Ne," odpověděl jsem podle pravdy. Anna zesmutněla, a tak jsem dodal. "Ne, přišel jsem tomu na chuť až později." Tvář se jí trochu  rozjasnila. "Kdy později?" chtěla vědět. Nechtělo se mi rozpitvávat tyto staré události, ale když mi Anna párkrát stlačila dlaň, jako tehdy Vladěna, tak jsem prozradil, že jsme s Vladěnou dva roky pěstovali spankingové hrátky a surogátový sex, a že od té doby abstinuji. "Jaké hrátky? Ona tebe, nebo ty ji?" Když jsem připustil, že pod obojí, Annina tvář se rozjasnila definitivně. Zhluboka se napila, stejně zhluboka nadechla, a řekla, "Chtěl bys to ještě zažít?" Jen jsem polkl, abych se zbavil toho protivného knedlíku, který mi vyrostl v krku. "Dopijeme a půjdeme," rozhodla. "Kam?" zeptal jsem se naivně. "Ke mně!"

Bydlela v podobném domku se zahradou, jako Vladěna. Naše město, ostatně, se kromě náměstí a pár přilehlých ulic skládalo ze samých domků se zahradou. Omluvila se, že nemá nachystané žádné pohoštění, neboť nečekala, že ji potká takové štěstí a mě potká, a že uvaří aspoň grog. Při grogu mi vyprávěla, že je už řadu let rozvedená, a že jí často bývá smutno.

Když jsme dopili, odskočila do vedlejší místnosti. Vrátila se až po dost dlouhé chvíli. Měla na sobě černé krajkované negližé s hlubokým dekoltem, a bylo vidět, že zatímco mě nechala čekat, si umyla vlasy. Možná, že i něco jiného. Ve strohém učitelském oblečení, jak jsem ji znával, nebylo vidět, že má mohutně vyvinuté poprsí. Přinesla s sebou krátkou, už dost opotřebovanou ratanovou rákosku, zřejmě tutéž, s níž jsem měl možnost se už dvakrát seznámit.

Anna poklepala rákoskou po dlani, a já už věděl, co mám dělat. Svlékl jsem se donaha a lehl si na břicho na gauč. Anna mě něžně pohladila po zadku, a potom mě po něm asi dvacetkrát přetáhla rákoskou. Ne moc silně, asi tak, jako tehdy poprvé. V této době už to byla řada let, co jsme si s Vladěnou sešli z očí, z mé strany však nikoliv z mysli. Proto mi výprask připadl jako blahodárný déšť. Po výprasku mě Anna dlouho hladila po pruhovaných hýždích, a odvážila se i na druhou stranu.

Postavil jsem se, mírně se uklonil, a pravil, "Děkuji ti, paní učitelko!" Anna se na mě usmála. "Na tuto větu si pamatuji. Tos mi řekl i tenkrát. Proč?" "Jsem slušně vychován, a byl jsem doma veden k tomu, abych za všechno poděkoval," odpověděl jsem. A po kratším váhání jsem dodal, "A kromě toho, byl jsem poslední ze třídy, tedy přinejmenším z kluků, kdo dostal výprask v kabinetě. Tehdy se mi kvůli tomu posmívali. Kdo nikdy nedostal na holou, není pořádný chlap. A některý z nich to musel prozradit i holkám. Vysmívaly se mi i ony."

Posadila se mi na klín, a přitulila se ke mně celým tělem. Po chvíli mazlení se dala do řeči. "To jsem netušila, že kluci považují výprask na holou za otázku cti. Kdybych to bývala věděla, starala bych se o jejich čest víc. Důvodů by se našlo vždycky dost." Třebaže jsme byli sami, teď začala šeptat. "Ale to platí i opačně. Ženská, která nikdy nedostala na holou, není pořádná ženská." Odmlčela se, a pak upřesnila, "Ženská, která už dlouho nedostala na holou, není pořádná ženská."

"Dlouho nedostala znamená, že někdy dostala?"

"Jéje, nesčetněkrát. Ale teď už dlouho ne."

Vytušil jsem, že po dlouhé pauze vítá možnost se o těchto věcech aspoň bavit. "Povíš mi nějaké podrobnosti?", zeptal jsem se.

"Dětství nepočítám," pustila se do vyprávění. "Ani výprasky od žen, to jest od matky, která u nás měla na starosti výchovu, nepočítám. První případ, který počítám, se stal, když mi byla čtrnáct. Byla jsem v dětství dost protivné děcko, a kromě jiného jsem žalovala. Pár mých spolužáků kvůli mně dostalo výprask. Není divu, že toužili se mi pomstít. Když jsem jednou večer šla z klavíru, tři kluci si na mě počíhali, stáhli mi kalhotky a vymrskali prutem, co se do mě vešlo. Vždycky mě dva drželi, a třetí mrskal. Vystřídali se postupně všichni. Kluci to mysleli jako trest, ale mně se to kupodivu dost líbilo. Aspoň ke konci. Jednoho z nich, který mi byl sympatický, jsem později opatrně požádala, aby mi to zopakoval. Nestačil se divit, ale ochotně mi to splnil. Začali jsme spolu chodit, a celý první rok mi na rande místo sexu dával na holou. V tom věku mu stačilo i to.

To byl pro mě signál. "Udělám z tebe pořádnou ženskou," pravil jsem. "Pryč s tou parádou!" Teď poněkud zrozpačitěla. Přece jen, svlékat se před vlastním žákem, třebaže už dávno bývalým, bylo za  hranou morálního kodexu, který jí vštěpovali na fakultě. Dlouho s tím kodexem v duchu bojovala. Ale touha být pořádnou ženskou nakonec zvítězila.

Teď se ukázalo, že kromě poprsí má mohutně vyvinutý i zadek.

V dobách, kdy jsem chodil do základní školy, bylo Aničce kolem třicítky. Od té doby uplynula řada let. Takže teď jí musí být přes čtyřicet. V mládí, a vlastně i teď, jsem čtyřicetileté ženy považoval za přestárlé. Anička se však do tohoto schématu nikterak nevešla. Její tělo by i teď mohlo být modelem pro sochaře. Nebo pro malíře, byť poněkud rubensovského typu. Nikde ani vrásky, žádné tukové faldy, nikde žádný chloupek. A ten zadek!

Položil jsem ji do stejné polohy, v jaké jsem byl před chvílí já, a rákoska už začala tančit po těch rubensovských půlkách. Anička výskala, křičela, vzdychala, ale současně si to užívala. Když jsem jí oplatil oba výprasky z dětství, to jest jednou tři a jednou pětadvacet, plácl jsem ještě po každé hýždi rukou. 

Potom se Anna otočila na záda, a vystavila mi svou ženskou parádu. Na dost dlouhou dobu nastalo trapné ticho. Přerušila ho Anička, a řekla, "Já nejsem Vladěna!" Nechápal jsem, co chce básník říci. Zeptal jsem se na to. "No, že se nespokojím se surogátovým sexem!"

Inge aneb RVHP

RVHP

Pro mladší ročníky musím začít s vysvětlením, o čem je vlastně řeč. Rada vzájemné hospodářské pomoci bylo ekonomické sdružení komunistických států, jakási obdoba, či protiváha Evropské unie, která se tehdy jmenovala  Evropské hospodářské společenství. Vznik RVHP byl motivován zejména snahou vyhnout se nákupům předražené, a často zastaralé technologie ze Západu, spojeným navíc s politickými licitacemi a vydíráním. Myšlenka RVHP byla v zásadě pozitivní. Horší to bylo s realizací, jak tomu bylo v zemích tábora míru se vším. Principiálně aktuální problémy, jejichž vyřešení bylo žádoucí, se řešily s byrokratickou zdlouhavostí a s klacky házenými pod nohy ze všech směrů. V RVHP se pracovalo v pětiletých cyklech, což znamenalo, že nic - ale docela nic - se nedalo vyřešit dřív.

RVHP se dělila na komise, a v jejich rámci pak na pracovní skupiny. Po schválení nějakého problému se pracovní skupiny scházely jednou až dvakrát ročně, vždy v jiné členské zemi, aby projednaly harmonogramy, způsob řešení a jeho financování, a aby se zkontrolovalo plnění plánu. Delegace jednotlivých zemí byly zpravidla dvoučlenné: vedoucím delegace byl odborník, člověk který věděl, o co jde, a spolu s ním jezdil "tlumočník" dosazený Ministerstvem vnitra nebo přímo tajnou službou příslušné země. Ten dával na odborníka pozor. Soukromě se domnívám, že tlumočník měl za úkol i to, že bude spolupráci brzdit. Některé delegace byly tříčlenné. V jistých zemích totiž někdo musel dávat pozor i na tlumočníka. Byl jsem po mnoho let vedoucím československé delegace v jedné pracovní skupině.

Složení delegací se občas měnilo, ale většinou jsme se scházeli staří známí. Tlumočnicí delegace Německé demokratické republiky byla vysoká, štíhlá, hezká, brýlatá, zrzavá, vzdělaná, na začátku asi pětatřicetiletá Inge. Inge, kovaná a všemi mastmi mazaná komunistka, bude hlavní postavou mého dnešního vyprávění.

Když se porada konala v Polsku, Inge se řízením osudu, kterému možná bylo poněkud pomoženo její intervencí, ocitla  v jídelně vedle mě. Při první večeři jsme se zakecali, a to tak, že číšníci už začali stahovat ubrusy zpod našich sklenic s minerálkou (v RVHP se nic jiného nepilo; rozpočty bývaly napjaté). Inge poznamenala, že na pokoji má nějaký "šnaps", a navrhla, abychom si to dopověděli tam. Povídalo se mi s ní opravdu dobře. Byla vzdělaná a sečtělá, a dalo se s ní mluvit skoro o všem. Což nebylo lze říct o ostatních účastnících konference: s vedoucími delegací se dalo hovořit jen o problému, který jsme měli na stole, s ostatními ani o tom. Tak jsem s jejím návrhem souhlasil.

V jejím pokojíku vytáhla z dosud nevybaleného kufru už na pohled jedovatě vyhlížející likér barvy proletářské krve, v kulové láhvi z tlustého skla. Ochutnání "šnapsu" potvrdilo prvotní dojem. Inge se omluvila a odešla do koupelny. Vrátila se v zrzavém průsvitném kombiné sotva, sotva zakrývajícím strategické oblasti.  Nenuceně se mi posadila na klín. Líbila se mi, napjatý poklopec mě prozrazoval, ale rozhodně jsem se nemínil zaplést s tajnou službou cizího, třebaže formálně spřáteleného státu. A tak jsem jí řekl, aby se nezlobila, ale že tohle ne. Jsem ženatý, svou ženu mám rád, a jsem jí věrný. Což byla v té době pravda. Ještě chvíli se otírala tvrdými bradavkami svých čtyřek o mé nulky a hladila ten poklopec. Když jsem nereagoval, vstala a přikázala mi, abych vypadl. Ani mi nedovolila dopít ten rudý utrejch. Ráno mě ani nepřekvapilo, že v jídelně byl docela jiný zasedací pořádek.

Tři měsíce nato jsem dostal předvolání na naše resortní ministerstvo. Úředník, který měl na starosti náš ústav, mi ukázal stížnost Ministerstva zahraničních věcí NDR. Vedoucí československé delegace v naší pracovní skupině se systematicky dopouští prohřešků proti zásadám socialistického soužití, v noci láká členky delegací, jakož i zaměstnankyně hostitelské organizace, na svůj pokoj, tam se s nimi opíjí, souloží, ruší noční klid, a možná i fetuje. Ráno pak přichází na jednání skupiny nevyspalý a nepřipravený, a nadto pozdě. Delegace Německé demokratické republiky se už nediví, že vědecko-technická řešení, s nimiž přichází, a která prosazuje československá delegace, jsou za těchto okolností diletantská, a zrcadlí se v nich nekritický obdiv k "úspěchům" imperialistického výzkumu. A že ministerstvo očekává, že v zájmu zefektivnění a urychlení řešení problémů, kterými se naše skupina zabývá, a které má pozdvihnout životní úroveň v zemích socialistického společenství, československá strana přehodnotí personální složení své delegace. S pozdravem Za plodnou socialistickou spolupráci.

Když jsem úředníkovi vysvětloval, co je ve věci, ten se jen potutelně usmíval. Znali jsme se spolu mnoho let, a on si byl vědom mých nadprůměrných výsledků. Navíc to byl ředkvičkový komunista. Tady pro ty mladší musím vysvětlit další dobový pojem. Ředkvičkoví komunisté byli na povrchu rudí, a uvnitř bílí. Takových byla ostatně většina. V devětaosmdesátém se ukázalo, s jakou rychlostí odhazovali odznaky a členské legitimace, a rozptylovali se do jiných stran a k novým korytům. Pověřený úředník uchopil německé udání a roztrhal ho na drobné kousky. Skartovačky citlivých dokumentů tehdy ještě neexistovaly.

V dalším roce jsme se sešli v Jugoslávii. Inge se jistě divila, že mě opět vidí na čele naší delegace, ale v duchu svého estébáckého tréninku to nedala na sobě znát. Nechala mě na pokoji, a svými vnadami se zaměřila  tentokrát na mladého a hezkého rumunského ředitele, jehož morální zásady zřejmě nebyly tak pevné. Jen to mi ale vrtá hlavou, jak spolu komunikovali: Inge neuměla rumunsky, a Rumun kromě své mateřštiny neovládal žádnou jinou řeč.

Na poradě v Banské Bystrici, která se konala v příštím roce, chyběl nejen mladý ředitel, ale i celá rumunská delegace.

V devětaosmdesátém byla hostitelem porady pracovní skupiny Kuba. To byl sen a vrchol kariéry každého RVHP-ovského globetrottera. Při letech z východní Evropy na Výspu svobody a socializmu na západní polokouli se v té době obvykle mezipřistávalo v Kanadě. Delegací, které na porady na Kubě skutečně dorazily, bývalo tedy o dost míň. Tentokrát beze stopy zmizela celá bulharská delegace a sovětský "tlumočník".

Měl jsem jisté problémy s aklimatizací na změnu časového pásma. V pět hodin, kdy obvykle vstávám, je na Kubě teprve půlnoc. První  noc jsem se pár hodin bezcílně převaloval, a kolem třetí hodiny místního času jsem v zoufalství vstal, a šel se zchladit do Mexického zálivu, který šuměl sotva třicet metrů od našeho hotýlku.

Podobný problém a podobný nápad měla i Inge. Když jsem vstupoval do oceánu, Inge z něj už vystupovala. Chabé měsíční světlo stačilo na to, abych viděl, že je nahá.

Před snídaní mě vyhledala v jídelně. V obličeji byla celá zelená. Nejen kvůli problémům s aklimatizací. Šeptem mě zapřísahala, abych nikomu  neříkal, že jsem ji nad ránem potkal, a za jakých okolností. Žalování jsem v žádném případě neměl v plánu. Nejsem přece žádný tlumočník. Ale rozhodl jsem se, že ji trochu povařím v její vlastní šťávě. Pravil jsem, že jsem se v ní zklamal, a že nemohu rozhodně nečinně přihlížet tomu, jak někdo nestydatě způsobuje veřejné pohoršení, a ještě k tomu ve spřátelené rozvojové zemi, kde je revoluce dosud mladá, a která s nadějí vzhlíží k nám, zaběhaným evropským civilizacím, a očekává, že kromě vědecko-technické a průmyslové pomoci jí půjdeme příkladem i v morální oblasti. A když k tomu připočítám ještě  i to, co se stalo v Polsku, a jaké to mělo dozvuky. Ne, ne, nemohu k tomu mlčet, musel bych se stydět sám před sebou.

Do jídelny se začali trousit ostatní delegáti, a číšnice začaly roznášet vajíčka smažená v albidu z pomerančových slupek, a tak jsme museli skončit. Během dopoledního jednání rozrušená Inge několikrát nestihla svému formálnímu šéfovi přeložit, o čem se hovořilo v plénu, a několikrát přeložila něco úplně od věci. Trapas! Během polední siesty vtrhla ke mně do pokoje. Bez zaklepání. Prosila mě, doprošovala se, škemrala, ponižovala se, klekla si na zem se sepjatýma rukama. Nakonec i plakala. Byl jsem neoblomný. Ve slabé chvíli se přiznala, že je členkou tajné služby Stasi (jako kdyby to beztak nebylo všeobecně známo), a že  její případ se bude řešit přísněji, mnohem přísněji, než u obyčejných lidí. Nejen, že přijde o zaměstnání, ale mohla by skončit i ve vězení. Nabízela mi své tělo, slibovala, že mi ho vykouří, že mi zařídí v plné sezóně pozvání do estébáckého rekreačního střediska u Baltu. Jen abych ji neprozradil. Nic na mě nezabíralo. Stále jsem trval na morálním kodexu komunisty. Potom vyrukovala s penězi. Namítl jsem, k čemu by mi byly východoněmecké marky. Stejně se nesmějí převážet přes hranice (měl jsem  jednoho známého, kterého v Radiumbad Brambachu zadrželi na 12 hodin za to, že vezl 5, slovy pět, marek, které neměl zapsány v Celním a devizovém prohlášení). Tak mi nabídla dolary, a k nabízené sumě přidávala další a další nuly. Mohl se ze mě stát docela boháč. Tím si mě ještě víc popudila. Řekl jsem jí to. Nemám rád lidi, kteří vodu káží a víno pijí. Vyhlídka na to, že bych mohl nažalovat i devizový přestupek, ji kupodivu moc nevzrušila. Koupání bez plavek byl u nich větší zločin, než rozfrckávání státních devizových rezerv. Nevědouc kudy kam, navrhla, že bych ji mohl potrestat třeba bitím. Jen prý abych držel jazyk za zuby. Siesta se chýlila ke konci, a my jsme už museli sejít dolů. Řekl jsem jí, ať přijde po večeři.

Tuto větu chápala jako příslib, a poněkud se zklidnila. Na odpoledním jednání byla méně roztržitá, a nezdržela se dokonce politických žvástů, jaké jsme od ní slýchali léta.

Večer přišla přesně. Řekl jsem jí, že nechci, aby šla do vězení, a proto že jsem si to rozmyslel. Jestliže tedy souhlasí, vyřešíme to  výpraskem. Ale bude to na holou.

Nesnažila se licitovat. Zřejmě strach z toho, k čemu by mohlo dojít v Berlíně, byl o mnoho větší, než strach z krátkodobé bolesti tady a hned. Ochotně se svlékla donaha a položila se mi na kolena. Už několik let jsem  neměl příležitost naplácat nějaké ženě, a už vůbec nikdy jsem žádnou nezmrskal z trestu. Tak jsem se na to docela těšil. Plácal jsem  rukou dost nemilosrdně po její - na  to štíhlé tělo poměrně dost rozložité - prdelce, až mě začala brnět ruka. Ohlížel jsem  se po nějakém nástroji, kterým bych mohl pokračovat. Strohý inventář kubánského hotelu ale nic použitelného nenabízel. Dokonce i šňůra od televizoru nebyla ukončena zástrčkou, jak tomu bývá v civilizovaných zemích, ale byla zabetonována ve zdi. Myšlenku vyjít ven a z nějaké palmy nebo křoví ulomit proutek jsem zapudil. Musel bych projít kolem vrátné, která, stejně jako všichni pracující v kubánském cestovním ruchu, byla příslušnicí tajné služby. A mít na krku kromě německé ještě i kubánskou tajnou službu,  to bylo i na mě opravdu silné kafe. Potom jsem si v sukni, v níž ke mně přišla, všiml uzoučkého pásku z umělé kůže, stejné barvy, jako před pár lety ten šnaps. Vytáhl jsem ten pásek, a přikázal Inge, aby si lehla na bříško na postel.

Konec s přezkou jsem si omotal kolem zápěstí, a volným koncem začal zpracovávat její zadek a stehna. Prdelka se jí vlnila a vyrážela rytmicky vstříc pásku, jak jsem si to pamatoval z dob, kdy jsem občas mrskával svou ženu. Ale to bývaly výprasky erotické. Že by se to té mrše líbilo? Já ji chci potrestat, a ona z toho má libido? Tak to tedy ne. Mrskání jsem přitvrdil, ale tím jsem dosáhl jen to, že pohupování jejího těla se zrychlilo, a z prsou jí vyrážely vzdechy, které zcela určitě nebyly motivovány bolestí. Když jsem mezi jejími hýžděmi zahlédl kapky ženské rosy, měl jsem jistotu. Já té zrzce dělám vlastně pomyšlení. Tak jsem s výpraskem náhle přestal, a nařídil  jí, ať mi jde z očí. Ukázalo se, že až toto je pro ni trest. Výprask ji sice rozrajcoval, ale do vyvrcholení měla daleko. Klekla si přede mnou na podlahu a žadonila, abych se s ní pomiloval. Nebo abych pokračoval v mrskání a potom jí to udělal rukou. Nebo něčím. Zase došlo na slzičky. Srdce mi krvácelo, poklopec se mi nadouval, ale musel jsem zůstat tvrdý. Když trest, tak trest. Když se neměla k odchodu, posbíral jsem její svršky a vystrčil ji na chodbu. Nahou. Bylo mi jedno, jestli ji tam někdo potká.

Zbytek kubánské porady proběhl už bez příhod.  V noci ji zřejmě na chodbě nikdo nepotkal. Měla to do svého pokoje ostatně jen přes tři čísla.

Po návratu domů jsem se zájmem, ale bez obav, čekal, co se z toho vyvine tentokrát. Ale nevyvinulo se  nic. Na podzim spadla berlínská zeď, a vzápětí za ní v domino efektu celý komunistický systém. S RVHP byl konec, a technologie přestaly být zajímavé. Svobodu, o niž jsme bojovali čtyřicet let, jsme využili k tomu, abychom o překot začali nakupovat místo technologií rovnou zboží. Předražené a zastaralé.

Inge jsem už nikdy neviděl, ale po převratu jsem se oklikou dozvěděl, že se v bonnské vládě stala ministryní informací, čili špionáže.

Tereza aneb Pornovideo

Jednou v noci jsem brouzdal po internetu a na jednom spankingovém serveru jsem narazil jsem na zajímavé video. Nahý muž leží na břiše na gauči a nahá žena ho mrská po zadku rákoskou. Muži nebylo  do tváře vidět, ale žena, která ho mrskala, byla asi Číňanka. Nebo jiná Asiatka. A muž anglicky komentoval  každou ránu ... bezva ... to je ono ... jsi skvělá ... ještě ... úžasné ... húúú ... miluju tě ...nepřestávej...jen houšť. Jednu ruku jsem měl zastrčenou v trenkách a při každém švihu rákoskou na monitoru jsem si trošku pohýbal předkožkou. Jen malinko, abych nevytekl. Najednou ke mně přistoupila manželka v noční košili. Měl jsem na uších sluchátka, takže jsem ji neslyšel přijít, a nestihl přepnout na jiné okno. Podívala se na obrazovku a začala mi nadávat. "Tak toto tě zajímá? Takhle ty trávíš noci? Sviňačinky, prasečinky!" Pohlédla mi do klína. "A ještě si při tom honíš ptáka?"

Přistihla mě in flagranti, takže bylo zbytečné zapírat a cokoliv popírat. "Ano, docela mě to zajímá. Je to vzrušující, tak si trošku honím. Ty se mnou nespíš, tak co na tom?" Byla překvapená, že se nesnažím zatloukat, že jsem klidný a dokonce ani nepřestávám s příjemnou činností pod trenkami. Tereza se možná trochu zastyděla. Možná trochu v duchu připustila svou vinu na ochladnutí vztahů. Tak zmírnila tón. "Ale toto všechno bych ti mohla udělat i já. Napráskat na prdel i vyhonit. Nemusel by ses rajcovat nějakými divoškami bůhvíodkud." Teď jsem byl překvapen zase já. Náš sexuální život je už léta takřka na bodu mrazu. Souložíme maximálně jednou měsíčně, a i to vždycky jen když hrozí, že od ní odejdu, nebo že si najdu nějaký bočák. A nekoitální sexuální aktivity moje polovička odmítá zcela, a to už od mládí. Petting - orál - masturbace ... to všechno jsou podle ní  perverzity, zvrhlosti a prasečinky.

"Jo?" opáčil jsem. "Ty bys mi to skutečně udělala? Fakticky?" "Jo," odpověděla. "Třeba hned." A na důkaz toho, že nekecá, sáhla mi do spodků. Byl jsem jak v Jiříkově vidění. Je to vůbec možné? Takový obrat o 180 stupňů? "Hned?" zapochyboval jsem. "Však nemáme žádnou rákosku, ani nic podobného." Zamyslela se a pak řekla: "To je pravda. Tak na zadek bych ti dala třeba zítra, nebo někdy, ale vyhonit ti můžu hned. Pojď, půjdeme do koupelny."

Svlékl jsem se donaha a následoval ji do koupelny. Tereza mě postavila do vany, stáhla mi předkožku z údu už trochu připraveného od videa, a dvakrát-třikrát s ním zalomcovala. Potom ji něco napadlo. Přestala s honěním, z věšáku svěsila froté ručník. namočila ho ve vlažné vodě, zkroutila ho a poručila mi, abych se předklonil. Vymrskala mě tím ručníkem po zadku tak důkladně, že jsem se bez dalšího honění vystříkal na kachličky. Naoko přísně mě pokárala, "To jsi chlap, že nic nevydržíš?" "Divíš se při té frekvenci sexu, co máme?", řekl jsem smířlivě.  Rozmotala ručník a pečlivě mi poutírala zacákaný penis, a trošku se s ním ještě pomazlila. Zašpiněné kachličky jsem musel osprchovat sám.

Na druhý den ráno mi dala padesátikorunu a přikázala, abych se, až půjdu z práce, zastavil v sexšopu. Vrátil jsem jí minci, řka, "Ty jsi ale z levného kraje."

Nazítří jsem koupil rákosku, a iniciativně přidal širokou gumovou plácačku a jemné důtky z telecí kůže.

Doma, hned mezi dveřmi, se zeptala, jestli jsem udělal, co mi přikázala. Pokrytecky se vyhnula slovům jako sexšop, rákoska, nebo výprask. Ukázal jsem jí svou akvizici. Byla nadšená. Zaujaly ji ty důtky. Švihla se s nimi po dlani. Jednou nestačilo. Přidala na razanci a švihla se podruhé, potřetí, a pravila, "Zabavuje se. To je na tebe moc slabé."

Spěšně naservírovala večeři. Evidentně se nemohla dočkat, až půjdeme do postele. Nevěřil jsem svým smyslům.

Ač ještě nebyl čas jít spát, vykoupali jsme se a přesunuli do ložnice.

Čerstvě oblečené pyžamo muselo jít dolů. Lehl jsem si na břicho a absolvoval důkladnou masáž gumovou plácačkou. Bylo to skoro stejné, jako když jsem v mládí kamarádil s amatérskou dominou Albínou. To jest velmi příjemné. Byl jsem v takové euforii, že jsem přemýšlel nahlas. Tereza kupodivu nevyváděla. "Podle toho, jaký jsi byl nešikovný milenec, jsem soudila, že jsem byla tvoje první," pravila bez hořkosti. Měl jsem asi nějaký záchvat pravdomluvnosti, protože jsem se zpovídal dál. "To se nebije. Neříkám přece, že jsem s ní souložil. Jen jsem se od ní nechal mrskat po zadku. Samozřejmě po holém. Dvakrát nebo třikrát jsem vymrskal i já ji." "To mi někdy budeš muset vyprávět podrobněji. Ale teď máme důležitější věci na práci," usmála se Tereza a uchopila mě za už pěkně stojící úd.

Natáhla na něj kondom a začala mě honit. Kroutila přitom pánví a vzdychala, jako kdyby i ona spěla k orgasmu. Asi mi četla myšlenky, protože to vzápětí potvrdila. "Docela jsem se při tom vzrušila."

Přitlačila, a zrychlila pohyby, aby to měla co nejdřív za sebou. Měla totiž další plány.

Stáhla mi gumu, pečlivě mi otřela žalud, abych nezašpinil prostěradlo, spěšně si stáhla košili a strčila mi do ruky důtky. "Teďka já."

Mrskal jsem ji těmi důtkami po zadnici asi dvacet minut, aniž by tato aspoň zrůžověla. Zase vycítila mé myšlenky. "Ty důtky jsou slabé i na mě. Zkusíme, co to udělá na druhé straně." Překulila se na záda a dirigovala mě, abych ji mrskal přes břicho, přes prsa, a když zavřela oči, i přes obličej. Asi byla spokojená, protože potom zavelela, "A teď tam dole," a roztáhla nohy daleko od sebe. Přešel jsem k nohám postele a dlouho ji mrskal těmi dětskými důtkami po pyscích a klitorisu. Slastně při tom vzdychala, a i u mě došlo znovu k erekci.

"Chci se milovat," pravila překvapivě. Natáhl jsem se k nočnímu stolku, abych si podal prezervativ. Plácla mě přes ruku. "Nemusíš si ho brát, už jsem pár let po klimakteriu. Hlavně už pojď!" Dnes jsem se nepřestával divit.

Erekce ale nebyla nic moc. Úd sice vklouzl mezi pysky, ale zakrátko zvadl. "Chtělo by to ještě stimulaci," řekl jsem omluvně. Teď přišla na řadu rákoska.

Moje polovička byla už hodně nadržená, a tak se pustila do vyplácení s velkou vehemencí. Její počínání bylo korunováno úspěchem. S každým švihem jsem cítil, jak se mi krev přelévá do toho svalu tam dole. Asi po padesátce byl sval připraven plnit funkci, pro kterou byl stvořen.

Dal jsem jí znamení rukou. Tentokrát bylo všechno v pořádku. Zaregistroval jsem několik sérií slastných výkřiků, a nakonec unavené povzdechnutí. Když jsme skončili, uchopila mě za vajíčka a dala mi dlouhé políbení. Přitulila se ke mně a polohlasně pravila, "Už  jsem skoro zapomněla, jak to může být hezké. Promiň, že na tebe bývám protivná a odmítám se s tebou mazlit. Ale teď, když jsou děti z domu, a nemá nás kdo načapat, bychom  takhle mohli dovádět častěji."

Dlouho jsme leželi mlčky, těšíce se z blízkosti svých nahatých těl. Potom Tereza pravila, "Ta rákoska je poklad." Nadlouho se odmlčela, jakoby si dodávala odvahu, než vysloví revoluční myšlenku, která jí vrtala v hlavě. Potom dodala, "Taky bych ji chtěla vyzkoušet. Ale jenom jednou." Postavila se a vystrčila na mě své hýždě, jejichž krásu jsem po letech znovu objevil. Taky jsem se postavil a přetáhl ji rákoskou přes obě. Zůstal tam tenký červený proužek. Sykla bolestí a oběma rukama se tam pohladila. Ale zůstala předkloněná. Pochopil jsem to tak, že ještě můžu. Švihl jsem ji v rychlém sledu ještě dvakrát. Až teď se napřímila. "Stačí," řekla. "Pro dnešek," dodala. Znělo to docela nadějně.

Když jsem na druhý den usedl k počítači, přinesla si ke mně svou židli, zasunula  si ruku pod gumičku na zadní straně mých trenek a pravila, "Mohl bys vyladit nějaký spankingový server. Může být klidně i M/F."  Kde se, probůh, naučila tu terminologii?