Mám bratra Mílu. Je o tři roky mladší, a mám ho moc ráda. Kdo nás zná, by si mohl myslet, že teď lžu. Nechovám se k Mílovi totiž ani trochu hezky. Jsem na něj často hrubá, protivná, dělám mu naschvály, pošťuchuju ho, provokuju, vysmívám se mu, žárlím na něj, urážím ho, často mu i nadávám, a to docela sprostě. Ale mám ho opravdu ráda. Míla je strašně chytrý. Třebaže je, jak jsem pravila, o tři roky mladší, byl to on, kdo mě naučil číst, a kdo mi po celý život pomáhá s učením a se studiem. Díky Mílovi jsem s jakž takž slušnými známkami zmaturovala. Nedělá mu problém ani moje vysoká škola, na kterou se on chystá až za rok. Kromě toho, že je chytrý, je neuvěřitelně charakterní. Za veškerou svou pomoc nikdy nic nechce, ochotně se se mnou o všechno rozdělí, a nereptá, když já se s ním dělit nechci. Nikdy o tom nemluví, ale asi mě má taky trochu rád.
Nevynecháme jedinou příležitost, abychom byli spolu. On, aby mě bavil a vzdělával, já, abych mu ze života dělala ne-li přímo peklo, tedy aspoň předpeklí. Bohužel pro mě (bohudík pro něj) nám běžný každodenní život nedovoluje v dostatečné míře holdovat těmto radostem (pro mě), či útrapám (pro něj).
Příležitost společně trávit mnoho našeho času se naskytla, když rodiče odjeli na několik dní na pohřeb taťkovy 102-leté babičky. Tehdy jsme se, mimo jiné, mohli věnovat činnostem, které máme jinak zakázané. Míla, kromě toho. že je chytrý a charakterní, je i mimořádně manuálně zručný, a oplývá bezmeznou fantazií a trpělivostí. Ostatně, je to právě trpělivost, která mu umožňuje bez reptání snášet má příkoří. Mílovou oblíbenou, a po většinu roku zakázanou činností je výroba modelů železničních vozidel, staveb a zařízení souvisejících s železniční dopravou. Používá k tomu pouze odpadový papír nejrůznější kvality, lepidlo a temperové barvy. A nůžky. Jeho modely se vyznačují neobvykle pečlivým provedením a přesností do nejmenšího detailu. Míla za ně už párkrát shrábl ceny v různých soutěžích. Míla má své hobby zakázané pouze během školního roku, prý aby se nerozptyloval od učení. Je to podle mě ale pustá výmluva, neboť žádné rozptýlení Mílovi nazabrání v dosahování skvělých výsledků. Ve studiu i v čemkoliv. Mám podezření, že toto opatření je kvůli tomu, aby mně nebylo líto, že já mám zákaz, a on ne.
To můj zákaz je absolutní. Nesmím se rodičům hrabat v jejich věcech, jak mamka říká "krámovat". Právě tento zákaz jsem porušila, hned, jak za rodiči cvakla vrátka. Tentokrát jsem se vrhla na šuplík s mamčiným prádlem. Vyzkoušela jsem si několikery kalhotky a pár kombinaček, ale to mě uspokojovalo sotva pár minut. Proto mě potěšilo, že docela vzadu jsem našla tlustý svazek dopisů, převázaný růžovou stuhou. Byly to milostné dopisy, které mamce posílal taťka, za svobodna, z vojny, a v prvních letech manželství. Teda, taťka býval kdysi docela básník. Kdo by to řekl do starouše. Perfektní sloh, krásné písmo - a ta fantazie! Značně jsem se vzrušila, když taťka psal, co všechno s mamkou udělá, až dostane opušťák a sundá mamce kalhotky. V každém dopise jinak.
Dopisy mi poskytly zábavu a vzrušení víc než na hodinu, ale - bude-li příležitost - určitě se k nim ještě někdy vrátím. Pečlivě jsem dopisy zase převázala stužkou, a když jsem je vracela na místo, objevila jsem za nimi ještě něco. To vám byla věc! Až u zadní stěny zásuvky se krčily barevně s dřevem nábytku ladící - důtky! Překvapeně jsem na ně zírala s otevřenou pusou. Vyzkoušela jsem si, jak mi vroubkované černé dřevěné držadlo sedne do ruky, spočítala jsem hnědé kožené řemínky, a párkrát jsem s nimi rozrazila vzduch. Na co je mamka má? Vlastně na koho? Na nás s Mílou určitě ne. Nikdy v životě jsem nebyla bita, třebaže bych, jak jsem naznačila, často zasloužila. A Míla - ten už vůbec ne. To je ztělesněná ctnost. Že by to byla rekvizita z mládí? Po babičce? Nebo, naopak, pro případ budoucí potřeby? Musím je ukázat Mílovi. Třeba on bude vědět!
"Podívej, co jsem našla," řekla jsem mu. "Víš, co to je, a na co?" "No, dovol, za koho mě máš?" řekl Míla bez hněvu. Míla vždycky všechno říká bez hněvu. On už je takový. Půjčila jsem mu důtky, aby si je ohmatal i on.
"Vyzkoušíme je?" zeptala jsem se. "Třeba jo," řekl Míla. Ten ani na okamžik nepomyslel na to, že by se měly zkoušet na mně. Je to prostě gentleman. Otočil se ke mně zády a mírně vystrčil zadek. Několikrát jsem ho švihla, a potom jsem mu dva prsty zahákla za gumičku trenek. "Můžu?" Míla vydal nějaký zvuk, který mohl znamenat cokoliv. Pochopila jsem ho tak, že znamená ´ano´. Stáhla jsem mu trenky asi o dva centimetry a odhalila kousek těla mezi zády a zadkem. Dvakrát-třikrát jsem ho švihla do toho odhaleného bílého pásu. Když Míla nic neříkal, stáhla jsem mu trenky docela. Ani teď nic neřekl.
Ještě před hodinou bych si nepomyslela, že budu vlastnímu bratrovi stahovat trenky. Nepoznávám sama sebe. Naposledy jsem viděla Mílu nahatého, když ho mamka nosívala z koupelny a kladla ho na obrovskou flanelovou osušku, aby dokončila jeho mejkap. Docela od té doby vyrostl.
Když Míla nic neříkal a byl stále v předklonu, byl to pro mě signál... Za dvacet minut byl Mílův zadek pěkně červený, mě bolela ruka, a on stále nic neříkal. Vrtalo mi hlavou, co na tom ten kluk má? Zeptala jsem se ho na to. "Nevím," pravil. "Neumím si to vysvětlit." Poprvé za celý život si neuměl něco vysvětlit. "Ale je to úžasně příjemné. Asi je to tím, že to děláš tak něžně," nezapomněl mi zalichotit.
Pak se Míla oblékl, a vrátil se k natírání vagonu, v němž Francouzi podvakrát uzavřeli příměří se svými výbojnými sousedy, a já se vrátila k matčině šatníku, abych se přesvědčila, co se tam změnilo od mého posledního "krámování". Nevím, jak Míla, ale mě už tato moje oblíbená činnost jaksi přestala uspokojovat. Musela jsem v jednom kuse myslet na ty důtky. A taky na nahatého Mílu.
Nazítří, hned po snídani, mi Míla povídá, "Ségra," - to byla novinka; dosud vždycky, bez jediné výjimky, mě Míla oslovoval ´Verunko´, jak to slýchával od mamky; ta ale, na rozdíl od Míly, měla pro mě i méně něžná oslovení, podle její nálady, a podle mých zásluh - "ségra, kde máme ty důtky?" Tssss! Jsou ty důtky snad naše? "Než se naši vrátí, měli bychom je ještě využít. Kdoví, kdy bude zase další příležitost?"
Doběhla jsem pro důtky, Míla se svlékl donaha a zaklekl na koberec vedle divanu. Na jeho zadku od včerejška nezůstaly žádné stopy. Vyplácela jsem ho stejně dlouho, jako včera, a ještě jsem přitlačila. Dnes jistě neřekne, že to bylo něžně. I se mnou se začaly dít věci, které si neumím vysvětlit.
Když jsem - zcela vysílena - přestala s výpraskem, Míla pravil, "Už asi vím, na co mamka tu věc má." Byla jsem na to zvědavá. Míla se postavil, a otočil se ke mně en face. Jeho ptáček trčel do prostoru jako kůl. Míla si ukázal rukou tím směrem, pro případ, že bych si to nevšimla i sama. Tentokrát podcenil on mě. V některých věcech jsem docela chytrá i já. Měla jsem sto chutí ho tam uchopit a zmáčknout, ale na poslední chvíli jsem si vzpomněla na svou výchovu k evropským hodnotám.
"Ty myslíš, že taťka...?"
Odpověděla jsem si sama. Byla jsem jista, že Míla uhodil hřebík na hlavičku. I na mě to působilo stejně, a to jsem se jen dívala. Najednou jsem slyšela sama sebe, jak říkám, "Já bych to třeba taky zkusila!"
Míla se chopil důtek, a opatrně mě švihl po zadku. Učinila jsem odmítavé gesto, a spěšně shodila džíny i kalhotky. Nevím, co to do mě vjelo. Ještě včera bych byla přísahala, že se NIKDY před žádným mužským nebudu svlékat, a teď, najednou, jsem tady nahá, a ještě k tomu před svým vlastním bratrem. Ten nahatou ženskou zaručeně viděl poprvé v životě. Na rozdíl ode mě nezažil dokonce ani to, jak matka přenáší novorozenou sestřičku z koupelny, a dělá jí dětský mejkap.
Opřela jsem se o křeslo a naznačila Mílovi, že může začít. Ten byl ale v rozpacích. Dosud vždycky ve mně viděl milovanou sestřičku, a činit mi jakýkoliv druh příkoří, byť na mou výslovnou žádost, mu bylo zatěžko. Musela jsem ho několikrát pobídnout, než se osmělil. Míla byl nezkušený, takže ten výprask nebyl nic moc, nicméně jsem si při něm - snad poprvé v životě - uvědomila, že jsem ženská. Po výprasku mi jen evropské hodnoty zabránily dát Mílovi pusu.
No comments:
Post a Comment