Mám spolužáka Mirka. Je to současně můj nejlepší kamarád. Sedíme spolu v lavici strojnické průmyslovky, ale spoustu času trávíme spolu i po vyučování. Mirek bydlí s rodiči v pohodlném rodinném domě, kde má k dispozici vlastní prostornou pracovnu, které říká kabinet. Navykl jsem si chodit k němu do kabinetu, kde se spolu učíme, děláme úlohy, kreslíme strojnické výkresy, a dost často klábosíme o nejrůznějších věcech.
Mirkovi rodiče mě znají, a myslím, že mě mají docela rádi. Chodím k Mirkovi do kabinetu jako domů. Nezvoním, neklepu, u nikoho se nehlásím. Jen si u vyzdveří vyzuju boty a jdu rovnou dovnitř.
Tak i tentokrát. Vejdu do kabinetu, a zůstanu překvapeně stát. O velký stůl, na kterém rýsujeme, je předkloněn Mirek, kalhoty i s trenkami má u kolen, a jeho o tři roky starší sestra Veronika, vysokoškolačka, ho mrská po zadku úzkým koženým páskem. Třebaže nic neříkám a sotva dýchám, Veronika, jako by měla oči vzadu, si mě všimne. Přestane na chvíli s mrskáním a otočí se ke mně. "No, co čumíš," říká. "Chceš taky dostat?"
Zrudl jsem rozhořčením až po uši, a už-už jsem měl na jazyku podrážděné odseknutí, co si to jako dovoluje. Ale najednou, jakoby se ve mně něco zlomilo, jsem řekl, "Jo. Od tebe docela jo." Kdoví, co mě k tomu vedlo? Zvědavost? Furiantství? Nebo snad solidarita s Mirkem, který by se mohl cítit hloupě, když jsem ho přistihl v situaci pro kluka nedůstojné?
Veronika dovolila Mirkovi, že se může obléct. "S tebou si to vyřídím později. Teď jsou na řadě hosté." A poslala ho pryč. A mně řekla, "Tak pojď! Kalhoty dolů, i spoďáry." Roztřesenýma rukama jsem splnil její rozkaz a textil nechal pod koleny, jak jsem to viděl u Mirka. "Úplně svlíknout," přikázala mi. "Proč," pokusil jsem se namítnout. "Abys mi neufoukl," pravila s úsměvem. "Ale Mirek..." chtěl jsem pokračovat v námitkách. "Ten mi nemá kam ufouknout," odvětila se smíchem. "A i kdyby měl, tak by to neudělal, protože by přišel o to, co má rád." Přidala potutelný úsměv. Ale vida, pomyslel jsem. Tak Mirek dostává na vlastní žádost. Nevěděl jsem, co si o kamarádovi myslet.
Tak jsem Veronice vyhověl, a od půl pásu nahý jsem se přehnul přes rýsovací stůl. Veronika mě jemně plácla rukou. "Máš docela hezkou prdel," řekla. "Takovou ženskou. Ne takovou vyzáblou, jakou má Mirda." A už na ni dopadla první rána páskem. Docela to štíplo. "Padesát," řekla Veronika. Po zkušenosti s první ránou jsem na další už nebyl tak nepřipravený. Ty následovaly v rychlém sledu po sobě, takže jsem neměl čas přemýšlet o tom, jaké jsou mé pocity. Až když dopadla padesátá, uvědomil jsem si, že jsou spíš příjemné. Bolest, která - snad - byla přítomná během mrskání, už pominula, a na půlkách jsem cítil jakési teplo, které se pomalu rozlévalo dál. Snad až do mozku. Veronika vycítila, co se mi honí v hlavě, a když jsem se oblékl, se ke mně naklonila a zašeptala, "Budeš chtít i příště?" Neschopen slova jsem jen přikývl.
Veronika odešla, Mirek se vrátil. Učení jsme toho odpoledne moc nedali. Měli jsme nové téma k probírání.
Mirek mi poděkoval za to, jak jsem se zachoval. Potom se rozhovořil, jak to začalo. Před čtyřmi lety se se sestrou o něco vsadil. Byl si jist, že vyhraje. Ale prohrál, a podle dohody dostal na zadek. Velmi ho to ponížilo, a proto se rozhodl, že jí to oplatí. Vsadil se znovu, a znovu prohrál. Po druhém výprasku neplakal, ale měl k tomu blízko. Veronika si všimla jeho rozpoložení. Pohladila ho po hlavě a pochválila ho, že to snesl jako chlap. Slíbil, a splnil. "Třeba někdy vyhraješ zas ty,"povzbudila ho. "A vyhráls?" zeptal jsem se. "Ne, potom jsme se už nikdy nevsázeli. Ale nabídla mi, že jí můžu naplácat jen tak." "A naplácals jí?" "Jo, ale ne na holou. Přece se nebude svlíkat před malým klukem, že. Ale když jsem ji mrskal - tím stejným páskem, cos dnes viděl - všiml jsem si, že se jí to nejspíš líbí. Kroutila zadkem, aby každá část bílých kalhotek dostala stejně. A tiše při tom vrněla. A když bylo po všem, a ona si stáhla a uhladila sukni, jsem se jí na to zeptal. Dlouho jsme si potom povídali o jakémsi spankingu, a o tom, že mrskání po holém zadku - ano, řekla po holém - hlavně, když se nedělá moc surově, dráždí receptory, které se tam nacházejí, a to že je moc příjemné. Když se mrská dostatečně dlouho, prý má až vlhko mezi nohama. Když jsem se otázal, od koho dostala na holý zadek, že to tak dobře zná, nechtěla prozradit, ale připustila, že těch kluků, co jí dali na zadek, bylo víc než jeden. Když o tom vyprávěla, zavřela oči, a na chviličku se zasnila."
"Když jsem o tom pak uvažoval," pokračoval Mirek, "uvědomil jsem si, že nebýt toho ponížení, že mě mrská holka a ještě k tomu vlastní sestra, byly mé pocity podobné. Fakticky to nebolelo, a cítil jsem, že se mi zvedá ptáček. Veronika tedy nekecala. Když se to vezme kolem a kolem, bylo to vlastně příjemné. O třetí výprask jsem si už řekl sám, a už mi ani nevadilo, že vlastní sestře."
"A co ty?" zeptal se Mirek. "proč jsi vlastně souhlasil, aby vymrskala i tebe?" Řekl jsem mu, že původně to bylo - asi - ze solidarity, ale pak že se mi to začalo líbit hned napoprvé, a že jsme se dohodli na repete. Cítil jsem, jak rudnu v tváři.
Mirek dlouho mlčel. Potom se dal do řeči. "Skoro jsem na tebe začal žárlit. Proč bych se měl s tebou dělit o vlastní sestru? Ale potom jsem si uvědomil, že jsem ošklivý sobec. Ty se se mnou dělíš o všechno, proč bych se s tebou neměl dělit já. Zvlášť, když mně neubyde."
Když jsem přišel k Mirkovi příště, Mirek tam nebyl. Asi jsem příliš bouchl dveřmi, takže mě Veronika ze svého pokoje slyšela. "Mirek odjel na poštu odvézt otcovi nějaké balíky. Pojď," chytila mě za ruku a odvedla k sobě. Ještě v chůzi si odepla pásek. "Tak šup," řekla. "Kalhoty dolů. Nemusíš je úplně svlíkat," dodala, když viděla, co se chystám udělat. Už se nebála, že jí ufouknu.
Byl jsem u ní v pokoji poprvé. Chtěl jsem se proto trochu porozhlídnout. Vybavení bylo u ní načisto jiné, než jsem vídával u Mirka. Takové holčičejší. A taky větší pořádek. Ale Veronika měla naspěch. "Nemáme moc času. Rozhlídneš se potom. Nebo někdy jindy." Přinutila mě přehnout se přes stůl, mnohem menší, než Mirkův. Pohladila mě po zadku (na to, že jsme neměli moc času, se tam zdržela dost dlouho) a uvedla pásek do pohybu. Tentokrát nepočítala (ani já), ale bylo to o hodně víc než minule. Mirek měl pravdu. Pocity se výpraskem přenášejí zezadu dopředu. Styděl jsem se, že mě Veronika uvidí s postaveným, ale tomu se nedalo zabránit. Veronika se na mě usmála a řekla, že se nemám za co stydět. Že je vidět, že jsem zdravý kluk.
Když mi dovolila se obléct, už neměla tak naspěch. Posadila mě ke stolu a dala se do řeči. Má Mirka moc ráda. Je to bezvadný kluk, a mně je strašně vděčná, že mu pomáhám s učením. Potom změnila téma a zeptala se mě, jestli mám děvče. Zrudl jsem a současně se přidušeně zasmál. "Jak můžu mít děvče, když je mi teprv šestnáct," řekl jsem. Zasmála se i ona, a řekla, že jsem naivní, ale že mě pro to nemá o nic míň ráda. Podívala se na hodinky. "Mirek se každou chvíli vrátí. Počkej na něj v kabinetu." Nadhozené téma zahrála do autu, ale mně nasadila do hlavy brouka.
Asi tak po dvou týdnech Veronika přestala čekat na příležitosti, kdy Mirek nebude doma. Když jsem končil program s Mirkem, a chystal se jít domů - což svým jemným sluchem bezpečně poznala - přišla si mě bezostyšně vyzvednout a odvést do svého pokoje. Dva nebo třikrát se spokojila s tím. že mi vymrskala zadek svým, už dost opotřebovaným páskem od sukně. Další den pak přišla s vylepšením. "Mirda má taky docela pěkného ptáčka, ale nesmím mu na něj sahat. Prý by to byl incest. Ale, s tebou nejsme příbuzní, takže bych v podstatě mohla." Měla to být otázka, ale fakticky vyzněla jako věta oznamovací. Červenal jsem se, asi, až za ušima, a v krku se mi zase objevil ten prokletý knedlík, který mi zabránil mluvit. Veronika ale mé mlčení pochopila jako souhlas, a hned se měla k činu. Stiskla mi postavený úd, a trochu si s ním hrála. "Děláš si to někdy sám?" zeptala se. "Co jestli si dělám?", odpověděl jsem protiotázkou, ještě stále s knedlíkem v krku. Pustila mě, a nahlas se zasmála. "Panebože, ty jsi ale hlupáček", pravila, a dala mi dost dlouhou pusu, aby mi dala najevo, že to nemyslela až tak doslovně.
Když jsme se sešli příště, už se nevyptávala, ale ukázala mi, na co se minule ptala. Pochopil jsem, co měla na mysli. Ano, někdy jsem si "to" dělal sám, ale proti tomu, jak to dělala ona, to bylo jako nebe a dudy. Nebo spíš dudy a nebe. Potom se zeptala, jestli bych jí někdy nechtěl oplatit ty výprasky. Od Mirka jsem věděl, že to má ráda, ale myslel jsem, že má partnery, nebo partnera, s nímž si takhle někdy hraje. "Jo, docela jo," řekl jsem, "ale nechtěl bych přijít do konfliktu s těmi druhými kluky." Naoko se zlobila, že mi to Mirek vykecal, ale pak mi smutně pravila, že ti ostatní se na ni vykašlali, když jim nechtěla dát. Ani jsem se nezeptal, co jim nechtěla dát, abych zas nebyl za hlupáčka. Potom se trošku rozveselila, a řekla, že to není vlastně není ani tak velká škoda, protože s nimi to dělala bez citu, jen kvůli rozkoši. Prostě, pragmaticky. Ale se mnou, že by to bylo s citem. Kdoví, co pod tím myslela?
Zamkla dveře, ze sukně si vytáhla pásek, a strčila mi ho do ruky. Potom si stáhla kalhotky, vyhrnula si sukni a přehnula se přes psací stůl. Viděl jsem poprvé nahý dívčí zadek, a tak - třebaže jsem už před chvílí zažil jedno vyvrcholení - jsem už byl zase schopen akce.
Vydržela asi třicet. Zadeček měla pěkně růžový. Zatoužil jsem jí ho pohladit. To jsem také ještě nikdy nedělal. Veruna je asi jasnovidka. I teď věděla, na co myslím. "Nemusíš se stydět," povzbudila mě. "Můžeš mě tam hladit!" Hlazení brzy nestačilo, a Veronika mě usměrňovala, kam mám strčit prst, a co s ním tam mám dělat. Když jsme skončili, měla růžový nejen zadek, ale i tvář a krk. Objala mě oběma rukama kolem krku, dlouho mě líbala na jazyk a zašeptala, "Mirkovi to, zatím, neříkej! Že si ke mně chodíš pro výprask, to mu říct můžeš. Ostatně, to on nejspíš ví. Ale todle mu neříkej. Nechci, aby byl smutný."
Večírek s Veronikou byl tak silný zážitek, že jsem nemohl myslet na nic jiného. Na druhý den, při zkoušení ve škole jsem skoro nic neuměl. Profesor z toho byl víc překvapený, než já. "Co je to s tebou, mladý muži? Je to dnes sotva na trojku. Že jsi byl dosud vynikající student, tak protentokrát přimhouřím oko. Ale příště už bych nemohl. Vzchop se, člověče!"
Při nejbližší příležitosti jsem o tom pověděl Veronice. "To znám," pravila, a pohladila mě na ..., no tam, kde je to nejpříjemnější. "Když jsem to já zažila poprvé, byla jsem z toho celá pryč aspoň deset dní. Já naštěstí ale nejsem vynikající studentka, a tak se to moc nepoznalo. Rozdíl mezi tři mínus a čtyřkou není zase až tak nápadný. Ale nechci, abys kvůli mě ve škole trpěl. Budeme to dělat vždycky jenom v pátek."
No comments:
Post a Comment