Vilma, aneb Na pasece u lesa

Mám spankerskou přítelkyni Vilmu. Je jí kolem čtyříctky, (to jen odhaduji, protože jako gentleman jsem se nikdy neptal, kolik přesně), je plnoštíhlá, na všech partiích správně spankersky zaoblená, hezká, příjemná, přítulná, inteligentní, veselá, vstřícná, iniciativní a nápaditá. Jako spankerka začínala jako top, ale časem se jí zalíbila i opačná role. Má jedinou chybu: je vdaná (a já ženatý). Takže bojujeme s příslovečným problémem, že je-li s kým, není kde.

Zkoušeli jsme hotely, ale nebyli jsme spokojeni. V prvním hotelu byli velmi zvědaví, ve druhém pak byla tak špatná akustika, že vyvstávalo nebezpečí, že se objeví někdo velmi zvědavý. Další hotely jsme pak už nezkoušeli. Nezbývalo nám proto, než se  v zimním období úkradkem scházet nad kávou a něčím malým dobrým k snědku, a plánovat, co uděláme, až se oteplí.

Jakmile to povětrnostní poměry dovolily, jezdili jsme autem do přírody. Střídavě, jednou jejím, jednou mým. Cíle jsme si vybírali  dost vzdálené, neboť Vilma měla až paranoidní strach, abychom nepotkali někoho známého. Mně na tom až tak nezáleželo. Potkám, tak ať!

Jednou jsme zajeli do poměrně zachovalého lesa v mírně zvlněné krajině. Vilma jela najisto. Už tam zřejmě někdy byla. Jednou se jí na to zeptám. 

Odstavili jsme auto, a s velkou zelenou květovanou dekou jsme se po táhlé louce vydali pár set metrů po svahu vzhůru, abychom nebyli tak na očích, a jelikož jsme se chystali dělat něco se zvukovým doprovodem, ani na uších.  Rozložili jsme deku a hodili si minci, kdo půjde první. Vyhrál jsem já, to jest dostalo se mi privilegia vymrskat Vilminu mladistvě zachovalou prcku. Zatímco jsem v nedalekém houští hledal vhodný proutek, Vilma se svlékla a zaujala vyčkávací polohu na dece.

Přiklekl jsem k ní, líbal jsem jí její alabastrové hýždě, promasíroval, pohladil, poškrábal, poplácal... Potom jsem se postavil a chopil se prutu. Jen, co jsem jí udělal na tom alabastru prvních pár růžových proužků, šestým smyslem jsem vytušil, že nejsme sami. Ohlédl jsem se, a opravdu. Hleděl jsem do očí dvěma mladým kočkám, asi tak dvacítkám. Jedna měla jednu ruku zastrčenou hluboko v džínách, druhá byla z nevšední podívané rudá až za ušima.  "Můžeme se na vás chvilku dívat?" zeptala se ta vyvinutější z nich. Už, už jsem jí chtěl odseknout, aby laskavě a co nejrychleji odprejskly tam, odkud přišly, to jest nejspíš do lesa nahoře. Mezitím Vilma chtěla vědět, co se děje, a otočila se.

Viděla mé odmítavé gesto a brunátný obličej, a zarazila mě. "Jen děvčátka nech, ať se podívají!" Překvapilo mě, že najednou už není tak paranoidní.

Holky si posedaly do trávy, každá z jedné strany zelené deky, a se zájmem sledovaly, jak Vilmina prdelka pěkně růžoví.

Když měla Vilma, aspoň pro tuto chvíli, dost, posadila se, a vytáhla z ruksáčku nějaké sladkosti, co jsme měli připravené na svačinku. Nabídla i děvčatům. 

Jedna z holek, ta nejen vyvinutější, ale i hovornější a oprsklejší, se zeptala, "Co jste, teta, provedla, že dostáváte na zadek?" Vilma se neurazila na tetu, ani ji nekomentovala, a odpověděla, "Milá zlatá, na to, aby žena, ba i muž, jak za chvíli uvidíš, dostal na zadek, není nutno, aby něco provedl." Vilma se domnívala, že z titulu svého poněkud vyššího věku je oprávněna holkám bez optání tykat. "Někteří dospělí - a vyspělí - jedinci, a není jich zase tak málo, se v rámci sexuální předehry - a někdy i docela bez viditelného důvodu - rádi nechávají od partnera, a ten nemusí  nutně být opačného pohlaví, šlehat po zadku. Tato činnost přináší oběma libé pocity, a nejlibější pak jsou tehdy, je-li ten zadek holý."

Vzal jsem si slovo. "Pokud jde o mě, tak partner MUSÍ být opačného pohlaví. Já bych se chlapa nikdy nedotkl, ani se nedal od něj dotknout. Mě se nesměl dotknout ani můj táta, zatímco matce jsem se vždycky, třebaže někdy po inscenovaném boji podvolil."

"Vidíš," zafilozofovala sa Vilma. "Takhle jsem o tom nikdy neuvažovala. Pokud jde o kluky, asi máš pravdu. Ale u děvčat je to jinak. Já ráda podržím i hezké holce. Tedy, podržela bych, kdyby se nějaká taková našla."

Nevím, jestli to Vilma říkala s nějakým záměrem, ale ta hovornější dívčina to pochopila tak, že ano. "Teta, já bych vám případně naplácala, jestli dovolíte." Tentokrát se Vilma už proti ´tetě´ ohradila. "Jmenuju se Vilma," řekla dost nakvašeně. Potom zjemnila tón. "Lojza mě teď vymrskal docela pěkně, jak jsi viděla. Ale jestli máš čas tak dvě hodinky...?" 

Holka se podívala na svou kamarádku, a očima se s ní o něčem domlouvala. Potom přikývla. "Já se jmenuju Ljuba. Promiňte tu tetu. Nemyslela jsem to zle. My nikam nespěcháme, takže můžeme počkat, jestli dovolíte." Jak se jmenuje ta druhá - němá - jsme se ani teď nedozvěděli.

Vilma přikývla, jako že omluvu přijímá. "A co ty?" zeptala se Ljuby. "Dostáváš taky někdy na zadek?" Druhá holka jakoby tady ani nebyla. "Ne, nedostávám," odpověděla Ljuba, "ale když jsem viděla, jak si to hezky užíváte, docela by mě to lákalo." "Tak pojď. Kalhotky dolů a vystrčit zadek!", řekla Vilma a zamávala tím opotřebovaným prutem. "Jestli seš nováček, napoprvé tě budu trochu šetřit." Ljuba se podívala směrem ke mně, a pravila, "Před panem Lojzou ne."

"Škoda!", řekla Vilma. "Docela bych si na tobě smlsla. Tak, Lojzo! Šup!" Namítl jsem, že ani já nechci podstoupit výprask před svědky. Ale Vilma začala na mě hystericky křičet, "Celý týden jsem se těšila, jak ti seřežu prdel, a ty teď budeš dělat drahoty? Kdoví, kdy zase bude mít milostpán na mě čas! Zase abych čekala bůhvíjak dlouho. A co ti vlastně vadí? Snad se nestydíš svlíknout se před děvčaty? Myslíš, že ještě neviděly nahého chlapa? A s větším!" Ljuba se uchechtla, a Bezejmenná zase zčervenala. Možná, že je němá, ale hluchá rozhodně není.

Nemínil jsem vyvolat hádku, a ještě k tomu před obecenstvem. Tak jsem se podrobil. Ostatně jako vždycky, a nejen Vilmě.

Zašel jsem do křoví pro čerstvý prut. Když jsem se vracel, všiml jsem si, jak Vilma Ljubě podává nějaký papírek. Tuším se tady před mýma očima sjednává cizoložné rande. 

Svlékl jsem se. Ljuba ukazovala na mé visící přirození, a smála se. Docela nahlas. Bezejmenná se k ní naklonila, a něco jí zašeptala. Až teď Ljuba ztichla. Zalehl jsem na deku a držel takových padesát. Ale neměl jsem z toho požitek, jako jindy. Vadilo mi, že dostávám výprask před diváky. Před vanilkami. To se mi stalo poprvé v životě. Učitelka, když dávala výprasky - nejen mně, ale všem - dělala to v soukromí kabinetu, nebo po vyučování. Byla to inteligentní žena, a měla tolik slušnosti, že tělesný trest nekombinovala ještě i s psychickým ponížením. Stejně tak matka. Když mě trestala, sourozenci museli být pryč. Bití jsem nikdy nedostával ani před otcem.

A taky jsem přemýšlel o tom, že Vilmu vlastně tak moc dobře neznám. Kde je ta příjemná, přítulná, inteligentní, veselá a vstřícná žena, kterou jsem si namluvil? Nejprve přiznání lesbických choutek, možná i praxe. A potom posměšné hodnocení velikosti mého údu. Měla sice pravdu, nejsem moc velký samec. Ale na tyto věci jsou muži citliví. A hysterie! A šikanování! Kvůli šikanování ochladly mé vztahy s manželkou, a teď se mám dát šikanovat od ženy, kterou jsem měl mít pro radost? Kdybych si uměl najít jinou partnerku, namouduši bych Vilmu pustil k vodě. Stresování mi opravdu není zapotřebí.

Při těchto úvahách byl najednou konec výprasku. Nic jsem necítil. Žádné charakteristické svrbění, žádné teplo putující od zadku až do mozku, kvůli němuž se mi spanking líbí. A vůbec žádná erekce!

Oblékl jsem si slipy, a sledoval, jak Ljuba jednou rukou mrská Vilmu prutem, jehož špička už byla ulomená, a druhou ruku má zastrčenou v džínách, a zuřivě masturbuje. Bylo vidět, že je nováček. Vyplácela Vilmu s viditelnou chutí, ale nešikovně. Ani Vilma si to, myslím, moc neužila. Žádné vlnění, žádné vrnění, žádné orgastické výskání. Možná, že také myslela na něco jiného!

Když se Ljubě ulomila další část prutu, a v ruce jí zůstal jen pahýl, Vilma pravila, "Tak, holčičky, bylo nám s vámi hezky," (nevím, proč mluví v množném čísle?), "ale teď budeme s Lojzou šoustat," (tento slovník jsem u ní nepoznával) "a při tom vás nemůžeme potřebovat. Tak laskavě vypadněte!"

Ljuba se slušně rozloučila a líbla Vilmu na tvář, Bezejmenná se jen stydlivě usmála a naznačila úklon hlavou.

Když holky zmizely z dohledu, začali jsme s předehrou. Neměl jsem do toho moc chuti, ba skoro žádnou. Stále se mi v hlavě přemílaly nepříznivé dojmy z posledních hodin a minut. Ke všemu se mi v důsledku toho všeho dlouho nechtěl postavit. Vilma už byla nervózní, a nadávala mi slovy, která znám jen z literatury. Ani soulož potom nestála za nic. Normálně vydržím kolem deseti minut, ale teď jsem ještě ani po třičtvrtě hodiny nedospěl k vyvrcholení. Vilma už skoro omdlévala. Nakonec mi musela udělat orál. To býval kdysi můj nikdy nenaplněný sen, ale když k němu konečně došlo, neměl jsem z toho radost, ani požitek.

Když jsme scházeli dolů k autu, byla už tma. Vilma měla stejně mizernou náladu, jako já. Pod stěračem na straně spolujezdce jsem našel papírek. Prokletí policajti, zaláteřil jsem v duchu. Ani v lese nedají pokoj. Jelikož by se Vilma ještě víc rozčílila, což bych odnesl já, pokutový blok jsem stopil.

Doma, při převlékání, mi něco zašustilo v kapse. Nebyl to pokutový blok. Na listu vytrženém z občanského průkazu, z části, kde se zapisovávaly zaměstnanecké poměry, bylo špatně ořezanou tužkou  tiskacími písmeny napsáno, "Chtěla bych se s vámi sejít." A uvedla přesné místo a čas. "A, jmenuji se Hedvika."

Dnešní výlet se mi teď nezdál až tak nevydařený. Po dlouhé době se mi dobře spalo.

Pavel Kopta

Český text Pavel Kopta

Petr a Lucie (Mon vieux Lucien)
Interpret/autor: Charles Gaston Dumont / Michel Rivgauche; český text: Pavel Kopta

Já vím, že si chceš se mnou hrát na Petra s Lucií.
Když pořád meleš mám tě rád, tak to mě ubíjí.
Teď mluvím já a tak ty kuš,
jen jednou ukaž že jsi muž
vem na mě řemen, nebo nůž
a třeba mě zab, ať vím, že jsi chlap.

Už nech těch hloupejch otázek a vlahejch pohledů
já nejsem svatej obrázek a leccos dovedu,
mít čerta a ne anděla, to bych si rady věděla
já vím, že se to nedělá
tak mě aspoň hlaď, nebo vem si lať a řádně mě zmlať.
Tak ať.
Nezboří se chrám, jak ty by sis přál.
Ale život sám, nám uletí.
V duchu počítám, co by nás tak stál, malej dům a krám.

Co se hrabeš v tom šupleti
polož to…polož to
smích
… …
Jó ty mě chceš nahnat strach, no ne…

Pojď ke mě aspoň trochu blíž a nech ten prázdnej stůl.
A řekni o čem pořád sníš, vždyť si jak somnambul.
Já chci být matka, ty buď roub.
Jen tím bys v ceně u mě stoup.
Tak nestůj tam jak solnej sloup.
Koukáš jako mnich, to máš z těch svejch knih.

Já vím, že si chceš se mnou hrát na Petra s Lucií.
Když pořád meleš mám tě rád, tak to mě ubíjí.
Už konečně se jednou vzmuž.
Buď zlíbej moji sladkou růž
a nebo vem si na mě nůž, teď musíš hrát hop, nebo budeš trop
slzami pak zkrop můj hrob.

Tadydatadyda…
To koukáš…
Tadyda…

No co čumíš…
Zmizni…zmizni…zmizni…

Tak pojď

Dominika, aneb Alternativní trest

Na prezenční vojenské službě jsem byl u vojenského útvaru v -. Ne, ne, neřeknu, kde. To bych prozradil vojenské tajemství. Ostatně, co je komu do toho, kde jsou rozmístěny jednotky pro chemickou a radiační dekontaminaci. Ale o tom, jaké u jednotky panovaly poměry, o tom se snad zmínit smím.

Za první půlrok služby mi nepovolili ani jedinou vycházku, třebaže jsem vzorně plnil své povinnosti a neměl jsem žádný disciplinární přestupek. Když hrozilo, že mi zelená buzerace vleze na mozek, povolil jsem si vycházku dírou v plotě sám. Nemohlo to skončit jinak, než že mě načapali. Za nepovolené opuštění posádky a za kladení fyzického odporu při zatýkání posádkovou hlídkou jsem dostal jednadvacet ostrých, jak se ve vojenské hantýrce říká třítýdennímu vězení. To byl v tté době maximální trest, který směl udělit velitel, aniž by se musel obracet na soud. Po oznámení ortelu mě eskortovali do posádkového vězení, a předali tamějšímu veliteli. Jak se ukázalo, velitelem vězení byla ženská. Měla hodnost kapitána, a až později jsem se dozvěděl, že se jmenuje Dominika, a je dcerou zdejšího ZT, což jest zástupce pro týl. Když poslala eskortující vojáky zpátky do kasáren, prostudovala si papíry k mému případu. Pak pronesla dlouhý, téměř mateřský monolog o tom, jak se má chovat budoucí obránce vlasti, a jak  nedobrým příkladem působí, když se tak nechová. Potom změnila tón, a přednesla přednášku o tom, jak je provoz vězení nákladný,  jak tam vojáci zbůhdarma zabíjejí čas, který mají věnovat výcviku a studiu náročné moderní vojenské vědy, a jak jim tento ztracený čas bude chybět při hodnoceních a prověrkách. Kromě toho, zatímco si vojáci válejí šunky ve vězení, jejich kolegové musí v menším počtu zvládat práci a činnosti, které jsou kalkulovány na plný počet. Vojáci, kteří dodržují řády a chovají se vzorně jsou fakticky trestáni zvýšenými povinnostmi, zatímco ti, co řády nedodržují, se vyvalují ve vězení. Aby se náklady na vězení minimalizovaly, a efektivnost prezenční služby naopak maximalizovala, má ona, jako velitel vězení, pravomoc udělit alternativní trest. Budu-li  souhlasit s tím, že místo vězení dostanu výprask na zadek, budu se moci vrátit na rotu, a disciplinární trest se mi nezapíše do kádrových materiálů, a pokud už je zapsán, tak se vymaže.

Rozmýšlel jsem se jen docela krátce. V dětství a v mládí jsem absolvoval řadu výprasků, a přežil jsem to. Výprask je nepříjemná, velmi nepříjemná záležitost, ale trvá poměrně krátce. Dostanu výprask, a za půl hodiny, nebo za hodinu, nejvýš za dvě, je po všem. Souhlasím s kapitánem, že sezení v cele je opravdu ztráta času, který se dá využít užitečněji. Postavil jsem se do pozoru, a pravil. "Souhlasím."

"Tak se svlíkni," zavelela kapitánka. Jsou situace, kdy velitel nemusí striktně dodržovat řády, které nařizují, že vojáci si mezi sebou vykají. Toto byla jedna z nich.

A sakra, pomyslel jsem si. To mě poněkud zaskočilo. To, že dostanu na holou, to by se dalo snést, vždyť mnoho z těch výprasků v minulosti, ba skoro všechny, byly na holý zadek. Poslední jen docela nedávno. Více mi vadilo, že se musím svlékat před ženou, nadto před ženou, která je docela k světu. Ale rozkaz je rozkaz. Vyzul jsem si kanady, svlékl blůzu, tričko a kalhoty, a zůstal jsem v ponožkách a trenkách. "Všechno!", přikázala velitelka. Úkradkem se trochu pousmála. Neodvážil jsem se licitovat, a svlékl jsem zbytek textilu. "Pozor!", vykřikla kapitánka. Naučeným pohybem jsem napřímil páteř. Velitelka si dlouho prohlížela mou erekci, které  bez speciálního tréningu nelze zabránit, a která se v pozoru  jen velmi obtížně kamufluje. "Měl jsi už ženu?", zeptala se zdánlivě bez souvislosti.  Zčervenal jsem a zaváhal. Až po dost dlouhé odmlce jsem přiznal, že zatím ne. Další otázka byla ještě osobnější. "Honíš si ho?" Zrudl jsem ještě víc. "Můžeš mluvit pravdu, to není trestné." Odpověděl jsem až po další, poměrně dost laskavé výzvě. "V civilu jsem si honil." "Na vojně ne?", zeptala se. "Ne, na vojně zatím ne." "Proč ne?", chtěla vědět. "Není k tomu dost soukromí," vysoukal jsem ze sebe. "A kromě toho po tom zůstávají stopy na trenkách. A to si každý hned všimne. Velitel, i vojáci." Teď se usmála už docela nepokrytě. 

Velitelka si svlékla sako uniformy, čímže se de iure ocitla mimo službu, aby to, co se chystala provést, se ani náhodou nedalo interpretovat jako přestupek vůči řádům. Pak ke mně přistoupila, uchopila mě za úd a stáhla z něj předkožku. Když mi její masáž začala dělat dobře, svíjel jsem se blahem jako had. "Stůj v pozoru!", zařvala na mě. Těsně před vyvrcholením mi natáhla kondom. Přestalo mi vadit, že jsem nahý a bezbranný před ženskou. "Dost bylo zábavy," řekla, když se kondom naplnil, " teď přistoupíme k výprasku." I s kondomem jsem si musel lehnout na trestnou lavici. "Příslovečných pětadvacet na holou, to je trest pro malé děti, ale pro chlapa je to málo. Doufám, že jsi chlap! Takže padesát." Takovou číslovku jsem slýchal už i v minulosti, ale jedno mi všechno nebylo. Znovu si oblékla služební sako, pedantně pozapínala všechny knoflíky, uhladila si límec a klopy kapsiček, oprášila si rukávy a letmo se zkontrolovala v zrcadle na zdi. Z keramické vázy vybrala jeden z připravených prutů.

Stejně, jak před chvílí byla něžná, byla teď surová. Neměl jsem náladu počítat, ale asi tak v polovině výprasku byl prut k nepotřebě, a musela si vzít nový.

Po výprasku jsem se s námahou postavil, a musel jsem se velmi snažit, abych neupadl. Pochválila mě. "Mám ráda vojáky, kteří dokážou přijmout zasloužený trest bez hysterie a bez škemrání. Ale radím ti, aby ses příště už nepral s hlídkou, až tě bude zatýkat. Teď se běž osprchovat, aby nezůstaly stopy na trenkách!" Teď se smála už nahlas.

Pod sprchou se mi poněkud ulevilo. Po návratu ze sprchy jsem musel podepsat prohlášení, že se nikde nezmíním, co se ve vězení dělo. V případě nedodržení hrozily velmi přísné sankce.

Potom kapitánka zavolala službu, a vrátila se k vykání, jaké předpisuje Zákl-1-1. "Vojíne, služba vás teď odvede do cely, a ráno se vrátíte ke své rotě."

Kapitánka dodržela slovo. Když jsem se vyspal na tvrdé pryčně, vrátil jsem se na rotu. Nikomu ze spolubojovníků nebylo divné, kde jsem strávil noc, a proč se tvářím tak šťastně.

Asi za dva týdny, když se v rámci denního rozkazu četl rozpis služeb, jsem se dozvěděl, že mám čtyřiadvacetihodnovou službu ve vězení.

Táňa aneb Lámání ledů

Do nového roku jsem nevstoupil tou správnou nohou. A to ještě ani nevypukla hysterie s coronavirem. Snad vinou značného množství vína vypitého s kamarády v silvestrovské noci, snad vinou potravin dovezených přes půl zeměkoule a nakoupených v rámci akce "no nekup to, když je to tak levné", snad kombinací obojího, se mi podařilo uhnat si nepříjemnou infekci močových cest. Po téměř dvou dnech přibývající bolesti, kdy jsem se nemohl vymočit, jsem se konečně rozhodl obrátit se o pomoc k našemu demokratickému zdravotnickému systému. Byla ale právě neděle, a tak zdravotnický systém = pohotovost.

Na vrátnici pohotovosti mi sdělili, že úrazy močových cest se ošetřují v interní ambulanci, číslo dveří XY. Před číslem dveří XY nikdo nečekal, a tak jsem si řekl SLÁVA, za chvíli se mi uleví. Když se dlouho nic nedělo, odvážil jsem se zaklepat. Za láhví vína seděli dva lékaři, tři sestřičky a jeden bratříček, a vesele se bavili na hlouposti pacienta, kterého před chvílí vypoklonkovali. Jedním uchem vyslechli, co mě přivádí, a pravili, že se musím nejdřív zaregistrovat v recepci. Ochotně mi vysvětlili, kde konkrétně: vyjít z budovy, zahnout za roh, ještě jednou za roh, a na zadní straně budovy to už snadno najdu. Bratru dvěstě metrů.

Recepce byla prostorná místnost, vybavená opravdu velkoryse. Italské dlaždice, německé obkládačky, belgická osvětlovací tělesa, obrovské tajvanské informační panely, japonské reproduktory. V kukani zasklené neprůstřelným sklem seděly za třemi počítači dvě uniformované sestřičky a jeden blíže neurčený civil. Do mluvícího otvoru o velikosti pětikoruny jsem nahlásil jméno, bydliště, datum narození, státní příslušnost, kde  a jako co jsem zaměstnán, jméno ošetřujícího lékaře a číslo zdravotní karty. Jedna ze sester průběžně někomu diktovala mnou hlášené údaje do mobilu. Až úplně nakonec se zeptala, jaké mám potíže. Potom pravila, abych si počkal.

Ani supermoderní finská křesílka nedokázala ztlumit řezavou bolest v mém podbříšku. Sestra občas vylezla z kukaně, a hlasitě vyvolávala, který z početných čekajících pacientů má jít do kterých dveří. Uvažoval jsem, nač jim je všechna ta moderní technika. Na mě přišla řada asi za hodinu.

Vrátil jsem se ven z budovy, za roh, znovu za roh do interní ambulance. Bratru dvěstě metrů. Tam se mě ujal jeden z lékařů, obrýlený, a už dost ovíněný. Posadil si mě k počítači. Zeptal se mě na jméno, datum a místo narození,  bydliště, kde a jako co jsem zaměstnán, státní příslušnost, jméno ošetřujícího lékaře a číslo zdravotní karty. Získané údaje rychlostí blesku (semtam uhodí) přenášel do počítače. Bolestí jsem už začínal omdlévat, a říkal jsem si v duchu - úřadovat budeme potom, hlavně mě rychle zbavte té vody v břiše. Ale úřadování nebyl dosud konec. Musel jsem nahlásit, jaké jsem prodělal nemoci a operace, na co a v jakém věku zemřeli mí rodiče, prarodiče, bratranci a pratety, jaké léky užívám, a na který z nich jsem alergický. Až úplně na konec se zeptal, jaké mám potíže.

Potom mě vyzval, abych si stáhl kalhoty. SLÁVA, řekl jsem si, už se mi conevidět uleví. Doktor asi minutu soustředěně pozoroval mé přirození. Dokonce si k tomu trochu přičupl, a vyměnil brýle na čtení z monitoru za brýle na blízko. Potom pravil, že toto oni nemohou riskovat, že na to musí být odborník urolog. Vyzval mě, abych se oblékl, a mezitím vypsal žádanku na urologii. Poslal mě na oddělení: ven z budovy, za roh, ještě jednou za roh, bratru dvěstě metrů, přes recepci a dlouhou spojovací chodbou k výtahům. Deváté patro vpravo, číslo dveří YX. A zavolal tam mobilem, že mě posílá. Počítače nejspíš nemají zesíťované.

Dveře číslo YX na samém konci dlouhatánské chodby už byly otevřené. Starý doktor, který se nepochybně kdysi učil psát ještě husím brkem, si mě posadil k počítači. Zeptal se mě na jméno, datum a místo narození,  bydliště, státní příslušnost, kde a jako co jsem zaměstnán, jméno ošetřujícího lékaře a číslo zdravotní karty. Získané údaje rychlostí blesku (semtam uhodí) přenášel do počítače. Už jsem bolestí ani neviděl, ale úřadování nebyl dosud konec. Musel jsem ještě nahlásit, jaké jsem prodělal nemoci a operace, na co a v jakém věku zemřeli mí rodiče, prarodiče, bratranci a pratety, jaké léky užívám, a na který z nich jsem alergický. Až úplně na konec se zeptal, jaké mám potíže. 

Když to všechno zvládl, podíval se  na hodinky, a řekl, že už přesčasuje, a abych si počkal, že ho přijde vystřídat kolega. Napadlo mě, že jsem kdesi četl cosi o Zákoníku práce Evropské unie. Čekání jsem si krátil přecházením po ordinaci sem a tam, aby se moč v měchýři dostala trochu do pohybu a netlačila tak moc na "cesty". Asi po čtvrthodině vstoupila ženská. Mladá, hubená, dost hezká, černovlasá, obrýlená, prsa číslo žehlící prkno a dva aspiriny. Nedbajíc na mou přítomnost se beze spěchu svlékla do černého krajkového negližé, z igelitového pytlíku vyjmula sterilní bělostný plášť, oblékla se, a v zrcadle si zkontrolovala a poněkud poopravila účes a mejkap. Potom si mě posadila k počítači.

Zeptala se mě na jméno, datum a místo narození,  bydliště, státní příslušnost, kde a jako co jsem zaměstnán, jméno ošetřujícího lékaře a číslo zdravotní karty. Potom chtěla vědět, jaké jsem prodělal nemoci a operace, na co a v jakém věku zemřeli mí rodiče, prarodiče, bratranci a pratety, jaké léky užívám, a na který z nich jsem alergický. Až úplně na konec se zeptala, jaké mám potíže. 

Diagnózu měla hotovou razdva, v cukuletu a cobydup. Zkrátka, hned. Piju málo vody, moč je moc hustá a nemůže protékat zúženým močovodem. A ještě, že mám nepochybně nezdravou životosprávu, měl bych zchudnout,  a že asi žiju ve stresu. Docela to trefila. Hlavně poslední dva dny. Jako terapii navrhla vycévkování. No konečně! Přikázala mi svléknout se od pasu dolů - ponožky si můžu nechat - a mezitím na vyšetřovací lůžko rozprostřela sterilní zelený krepový papír. Na ten jsem zalehl, lékařka si oblékla sterilní pryžové rukavice, ze sterilního igelitového sáčku vyjmula sterilní polyetylénovou trubici, levou rukavicí uchopila můj penis a pravou se pokoušela zavést trubicí dovnitř.

Ale můj močový otvor odolával. Ne a ne se trefit. Doktorka byla nevrlá, že musela jít do práce v neděli v noci, a teď ještě tohle! Na čele se jí objevily krůpěje potu. Bylo mi jí trošičku líto. Na okamžik jsem potlačil už nesnesitelnou bolest a žoviálně jsem prohlásil, "To bude asi tím, že mám malý penis. Omlouvám se."

Doktorka se usmála, a pravila, "No a co, já mám zas malé kozy!" Přesně tak to řekla. Ledy byly prolomeny. A v tom okamžiku trubice hladce a bezbolestně vklouzla, kam vklouznout měla. A zatímco více než dvoudenní moč, hustá a už poněkud krvavá, zvolna vytékala do připravené sterilní kyvety (božský to pocit - ne nadarmo staří Číňané řadili močení mezi sedmero tělesných rozkoší), doktorka, z níž najednou spadla všechna nervozita, se rozhovořila. "Asi se moc díváte na porno. Měla jsem v ruce tisíce - no tisíce asi ne, ale určitě stovky penisů normálních mužů, a můžu vás ujistit, že ten váš zdaleka nepatří na spodní okraj škály. A ani jeden nebyl podobný těm od těch pornoherců." Odmlčela se, a pak dodala. "A ostatně, já mám menší penisy ráda." Teď trochu zesmutněla. "Teda, měla bych je ráda, kdyby některému z nich nevadily malé kozy." Jak se pomalu vytrácela bolest pod mým břichem, začal jsem být oprsklejší. "Však on se jistě takový nějaký brzy najde," pravil jsem. Vyměnili jsme si pohled, o hodně delší, než si lidé obvykle vyměňují. Slov už nebylo třeba.

Když se měchýř konečně vyprázdnil - ó ta slast - doktorka vyjmula zakrvavenou, už nepochybně nesterilní, trubici, uložila ji do skleněné krabice označené nálepkou INFEKČNÍ!!! a lebkou s hnáty, úd i varlata důkladně omyla hnědým dezinfečním roztokem, otřela vatou a dovolila mi se obléct.

Vyplnila formulář pro pojišťovnu, a s poměrně svižně naklepaným chorobopisem mě poslala zpátky na interní pohotovost, abych zaplatil pohotovostní obolus: výtahem na přízemí, přes recepci, ven z budovy a dvakrát za roh, nemůžu zabloudit. Cestou v pomalém výtahu jsem si chtěl chorobopis přečíst. Ani jsem si nevšiml, kdy k němu sponkou připnula svou navštívenku. Hmmmmmmmm! Táňa!

Zavolal jsem jí asi za týden, když se odřený měchýř zcela zahojil, a když z moči zmizely i poslední stopy krve. Měla pro mě čas.

Bydlela v malinkaté, ale s vybraným vkusem zařízené garsoniéře. "Už jsem si myslela, že nepřijdeš," přivítala mě, a letmo mě políbila na tvář. Já jsem ji pak  políbil na špičky nevtíravě nalakovaných nehtů, a obřadně řekl, "Slečno, dovolíte, abych vám zdarma provedl vyšetření močových cest?" Místo odpovědi mě objala celým tělem, a políbila na ústa. Ledy byly nejen prolomeny, ale odpluly kamsi do nenávratna. 

I já jsem ji objal, a hladil ji po zádech skořicově hnědých, až po zem sahajících šatů z drahé látky, které mohly být docela dobře i noční košilí. Jak jsem sjížděl rukou po té látce směrem dolů, nenahmatal jsem žádnou gumičku ani jinou terénní vlnu. Tánička byla připravená!

Myslela na totéž, co já. Rozepla mi knoflíky na poklopci, aby vyzkoušela,  jak jsem připravený já. Nahmátla těleso, o hodně větší, než minulou neděli v noci.

Po nepříliš vydařeném prvním milování jsme lenošili v její voňavé postýlce. Položila si hlavu na má prsa. "Nejsem už panna," řekla, "ale moc zkušeností nemám." Ač jsem se na nic neptal, považovala za potřebné se svěřit. "Stalo se to na popromočním mejdanu. Tam mě před mnoha svědky a při světle defloroval jeden čerstvě promovaný zubař. Neměl úd jako ti herci z pornoklipů, ale přesto tak velký, aby mi to stačilo na nepříjemnou zkušenost. Ještě jsme se potom párkrát viděli, ale ani jeden z nás neměl chuť tu zkušenost opakovat. Jeho dokonce podezírám, že si ani nepamatoval, že se mnou spal. Tak byl opilý."

Ještě jsme si asi hodinku povídali. Byla vzdělaná nejen v urologii, ale měla solidní rozhled po mnoha nepříbuzných oborech. Bylo mi s ní moc hezky. Po druhém kole milování, které dopadlo rozhodně líp, než to první, začátečnické, navázala na předchozí hovor. "Nebylo to znásilnění," odpovídala na nevyslovenou otázku. "Šla jsem na ten mejdan s podprahovým rozhodnutím, že to dopadne tak, jak to dopadlo. Nic jsem neiniciovala, ale ani jsem nedělala drahoty."

Když k ránu odcházela do koupelničky smýt stopy lásky, plácl jsem ji dost silně po zadku. "Jůůůj," zvýskla, "hezky to děláš." "Chceš ještě?", otázal jsem se. "Jo, určitě jo. Ale až příště! Teď  musím do práce. Jistě tam  na mě zase čeká hromada penisů."

Až příště. Noha, kterou jsem vstoupil do nového roku se mi už nezdála tak nesprávná.

Vladěna aneb První pokusy 57

Na motivy Toma Sawyera

Když učitelka češtiny a dějepisu Anna B. vstoupila dlouho po zvonění do třídy, první, čeho si všimla, byla mokrá a špinavá houba, která mi přistála mezi očima, a spolužačka Vladěna, s rukou ještě napřaženou, po níž tekla špinavá voda z houby.

"Bojovníci," odfrkla si s despektem učitelka. "Jsem zvědavá, jestli budete tak bodří, až se vás zeptám na boje knížete Boleslava s králem Otou I."

Ke zkoušení nakonec nedošlo, ale po skončení hodiny pravila, "Lojza a Vladěna, se mnou do kabinetu!"

V kabinetě, mezi mapami a bustami historických osobností, nás čekal krátký, ale razantní proslov. "Už vás pozoruji pár měsíců, bojovníci. I od ostatních učitelů na vás slyším denně stížnosti. Domluvy nepomáhají, nepomohla ani poznámka. Nechci vám pokazit posudek dvojkou z mravů - za chvíli půjdete na střední školu. Tak mi nezbývá, než vás seřezat." Odemkla zásuvku psacího stolu, a vyňala z ní rákosku a párkrát s na zkoušku švihla do vzduchu. Až po letech jsem se dozvěděl, že tomuto typu rákosky se říká ´ratanová´. "Lojzo, kalhoty dolů, i trenky!" Nestačilo je spustit ke kolenům, jak se to v takových případech prý dělá. Musely se svléct docela. Učitelka byla sadistická mrcha, která mě přinutila svlékat se před holkou. Nebo, možná, nebyla až tak sadistická, ale že to měla dobře promyšlené. Ale to jsem taky pochopil až po letech.

Přitlačila mi hřbet k desce stolu a švihla mě středně silně třikrát přes obě půlky.

Nevím, co mě to popadlo, ale když mi dovolila se obléct, jsem jí poděkoval.

Byl jsem už mezi dveřmi, když jsem slyšel, jak říká, "Tak, a teď bojovnice."

Cestou ze školy mě Vladěna dohonila. "Promiň," řekla, "žes kvůli mě dostal." "To je nic," zabručel jsem nevrle. "Bolelo to?" pokračovala ve výslechu Vladěna. "Ani ne," zalhal jsem.  "Jsem na to zvyklý."

Dlouho jsme kráčeli mlčky. Byl jsem sám sobě protivný, jak mizerný jsem v konverzaci. "A tebe to bolelo?", vymáčkl jsem ze sebe konečně. "Jo," pravila Vladěna. "Bolelo to jak čert. Ale vyplatilo se mi to."  Tomu jsem nerozuměl. Chvíli jsem o tom tiše uvažoval, a pak jsem se zeptal. "Co se může na výprasku vyplatit?" Tentokrát se ona projevila jako slabší v konverzaci. Konečně se vykoktala. "Viděla jsem a dobře si prohlídla, co mají kluci pod břichem." Zase se na dlouhou dobu odmlčela. Potom dodala, "Viděla jsem to dnes poprvé. Děkuju ti."  Naznačila stisknutí ruky, ale rychle se zas odtáhla. Cítil jsem, jak se mi krev valí do tváře i do rozkroku. Teď jsem byl s konverzací už úplně v koncích. Už jsme byli skoro u našeho domu, když se zeptala, "Tys už viděl, co tam mají děvčata?" Teď se mi kromě krve do tváře vevalil i knedlík do krku. Nebyl jsem schopen slova a myslel jsem, že se zadusím. Jen jsem němě zavrtěl hlavou. "Jestli chceš, tak bych ti to ukázala, když sis kvůli mně tolik vytrpěl." Když se mi vrátila řeč. dohodli jsme se, že se sejdeme v sedm hodin v parku u kapličky.

Večer u kapličky jsme dlouho jen tak klábosili. Přesněji řečeno, Vladěna klábosila a já poslouchal. Potom se zeptala, "Tak chceš to vidět, nebo ne?" Zase mi skočil do krku ten prokletý knedlík. Jen jsem mlčky přikývl. Otočila se ke mně čelem, uchopila lem sukně a prudkým pohybem si ji zvedla k očím, a hned zas spustila. Pod sukní neměla nic. Jen krátkou svislou tmavou čárečku a kolem ní pár hnědých chlupů. Tak toto je ten zázrak, kolem kterého se točí svět? Mé pocity byly smíšené, ale každopádně jsem měl o čem přemýšlet.

Natáhl jsem ruku ve snaze sukničku ještě jednou zvednout. Plácla mě přes ruku a pravila, "Stačí!"

Dva dny nato došlo k avizovanému zkoušení z českých dějin desátého století. Něco jsem ze sebe vysoukal, ale bylo to jen na dvě mínus. Ale Vladěna nevěděla o Jindřichovi Ptáčníkovi a ostatních načisto nic. Dostala kouli, aniž nedávný incident přišel na přetřes.

O další tři dny se na tabuli ve třídě objevil nápis křídou. "Anna B. je piča." Nebyl jsem při tom, když nápis vznikal, ale bylo mi docela jasné, kdo je původcem. Dříve, než služba stihla tabuli smazat, všimla si inkriminovaného nápisu Anna B.

Došlo k obligátnímu vyšetřování. "Počítám do pěti," řekla učitelka, bledá jak stěna. "Když se do té doby viník nepřihlásí, navrhnu všem sníženou známku z chování. Pachateli za přečin, ostatním za jeho krytí." Když byla u čtyřky, všiml jsem si, že Vladěna bojuje s tím, že se přihlásí. Tehdy nastal můj čas. Moje ruka vyletěla vzhůru. Vladěna mi ukázala, co mají děvčata pod bříškem - třebaže jen letmo - a tak jsem se cítil povinován ji ochránit. Učitelka byla zklamaná.  Představovala si to asi jinak. "Dobrá," řekla. "Uzavřeme to. Lojza po hodině se mnou do kabinetu."

V kabinetu si mě posadila ke stolu a promlouvala mi do duše. "Lojzíku, máš poslední příležitost. Kdo napsal ten hnus?" "Já, paní učitelko." "Víš aspoň, co to znamená?" "Ano, paní učitelko. Přibližně to vím." "A opravdu si myslíš, že ta věta platí?" "Ne, paní učitelko. Napsal jsem to proto, abych se učinil zajímavým v kolektivu." "Lojzíku, jestli jsi to opravdu udělal, musím tě potrestat. Dělám to opravdu nerada, ale musím. Víš, že tě mám ráda, jsi bystrý chlapec, poněkud živý, ale v podstatě dobrý." "Ano, paní učitelko, musíte mě potrestat. Nechci se trestu vyhnout."

Teď jí ztvrdly rysy. Trestat, a tvářit se laskavě, to nejde k sobě. "Svlíknout! Donaha!" Ze zásuvky vyňala rákosku a přikázala mi přehnout se přes stůl. "Dostaneš pětadvacet ostrých. Vydržíš to, nebo tě mám přivázat a dát ti roubík?" "Vydržím to, paní učitelko." Jemně mě poplácala rukou po pravé půlce a začala s výpraskem. Ne rozdíl od minule to tentokrát dělala na plný plyn. Už při první ráně se mi zatmělo v očích. Z prsou mi vyšel tlumený sten. Při dalším výprasku jsem zavřel oči, oběma rukama se křečovitě držel zadní strany stolu a zaťal zuby. Trochu jsem si kousl i do jazyku.

Učitelka nebyla sadistka, jak jsem si původně myslel. Nenatahovala výprask dlouhými pauzami, nesnížila se k dalšímu ponižování. Vyhnula se mentorování, moralizování a kádrování. Po skončení výprasku z ní byla zase laskavá a chápající žena. S mateřským přístupem.

Když dopadla pětadvacátá, zůstal jsem přisát na učitelčině stole. Ne proto, že bych si koledoval o přídavek. Ne, tak daleko jsem tehdy ještě nebyl. Jen jsem byl omámený, neschopný pohybu, natož pak myšlenky.

Učitelka mě pohladila po zmrskaném zadku. "Lojzíku, je konec. Můžeš se obléct." Pokusil jsem se postavit. Zatočila se mi hlava, skoro jsem spadl. Anna mě zachytila za ruku a pomohla mi vstát. "Děkuji vám, paní učitelko," chtěl jsem říct, ale ozvaly se jen neartikulované zvuky. Bál jsem se, že si učitelka pomyslí, že si z ní dělám srandu.

Všimla si mého erektovaného penisu, usmála se a letmo mi ho stiskla. "Lojzíku, držel ses opravdu statečně. Vážím si tě ještě víc, než předtím. Ale měl by sis rozmyslet, kvůli komu nasazuješ kůži a krk. Gentlemanství je v pořádku, ale ne každý si ho zaslouží, a ne každý ho umí ocenit." Myslím, že mi nevěřila, že jsem byl opravdu autorem toho hanopisu.

Při oblékání mě držela za ruku, abych nespadl. Ještě jednou mě mateřsky pleskla po zadku a řekla, poněkud mimo mísu, "Držím ti palce." "Děkuji vám, paní učitelko," řekl jsem ještě jednou. Teď to už znělo dost normálně.

Při odchodu jsem pletl nohama. Ale až na to, že se mi točila hlava, jsem se necítil zle. Každopádně jsem necítil žádnou bolest. Ani ponížení. A ani jsem neuvažoval  o žádné odplatě.

Vladěna se po výprasku nemohla ke mně moc mít. Všichni by hned věděli, co vím jen já. A možná učitelka. Ale když šla kolem mé lavice, nenápadně mi na ni položila malinké poskládané psaníčko. V šest večer u kaplyčky.

Večer u kapličky, podle očekávání, chtěla vědět podrobnosti o tom výprasku. Byl na holou? Třikrát jako minule? Když se dozvěděla, že to bylo regulérních pětadvacet plnou silou, trochu se zhrozila. Politovala mě, ale neomluvila se. Myslela si, že nevím. Že neznám své pappenheimské. Nechal jsem ji přitom.

Potom chtěla vidět můj zadek. Už mě jednou nahého viděla, tak co na tom, že mě uvidí podruhé. Ale museli jsme se jít schovat hlouběji do křoví, abychom nebyli na očích. Stáhl jsem si kalhoty, a Vladěna si čupla, aby viděla tu sekanou. Opatrně se dotýkala těch jelit a referovala, že mnohé z nich jsou krvavé. Kdosi moudrý kdysi řekl, že člověk si některé části těla za celý život nevidí. A že je to tak dobře. Ano, i já jsem byl  rád, že na to nevidím.

Zeptal jsem se Vladěny, co za to. Na rozdíl od Jindřicha Ptáčníka, okamžitě věděla, o co jde. Vyhrnula si sukni, stáhla si kalhotky, a ani se nezapýřila. Držela sukni nahoře a dovolila mi dívat se do sytosti. Ale sáhnout jsem si nesměl. Zato ona si sáhla. Za jediný den držely můj penis dvě ženy, třebaže jedna z nich jen poloviční. Zdá se, že i mně se ten výprask vyplatil.

***

Pár měsíců později se ke mně Vladěna připojila cestou ze školy. To už jsme byli na střední. Za prázdniny hezky vyrostla. Hlavně v hrudníku a v bocích. A zkrásněla. Ne že by předtím byla škaredá.

"Pamatuješ si, jaks dostal výprask od Anči?" Myslela Annu B., naši skvělou učitelku češtiny a dějepisu. Jak bych si nepamatoval? Ještě i teď se mi točí hlava, když si na to vzpomenu. Ale čas odvál nepříjemné vzpomínky, a co zbylo, bylo spíš příjemné. Jakpak bych si nepamatoval! Ale byl jsem zvědav, kam Vladěna míří, a tak jsem zalhal. "No, jak jsi tenkrát v kabinetě dostal na holou," rozmazávala to. Příjemné vzpomínky se znovu probudily.

"Něco si matně vzpomínám. Proč se ptáš?"

"To jsi dostal kvůli mně," řekla.

"Já vím."

"Proč jsi to udělal?"

"Co jsem proč udělal?", tvářil jsem se nechápavě.

"Že jsi vzal na sebe výprask, který patřil mně." Na to jsem neřekl nic, ale Vladěna věděla svoje.

"Asi mě máš trochu rád," odpověděla si místo mě, a vložila svou ruku do mé, tentokrát ne tak letmo, jako minule. Neodtáhl jsem se od ní.

"Jestli chceš, můžeš mi to oplatit."

"Proč bych ti to měl oplácet? Od tebe jsem výprask nedostal!"

"Ode mě ne, ale kvůli mně."

"Ani tak nevím, proč bych ti to měl oplácet. Byl to docela příjemný zážitek. Ale tobě by se to asi nelíbilo, a já nechci dělat nic, co by se ti nelíbilo." Stisk její ruky zesílil.

"Co na tom bylo příjemného?" Zasekl jsem se a zmlkl. Až když mi Vladěna dvakrát v rychlém sledu stiskla ruku, odpověděl jsem. "Postavil se mi." Zatajil jsem, že mi bylo příjemné i to, jak mě Anna B. uchopila za úd.

"To bych chtěla vidět."

"To se nedá na rozkaz."

"Co je k tomu třeba?" Vladěna se tvářila, že neví, o co jde.

"Například, kdyby tady byla nějaká hezká nahá ženská."

"Ale taková tady není, a nebude" licitovala Vladěna. "Jiné možnosti nejsou?"

"Nebo, kdyby hezká, třebas i oblečená, ženská ho trochu pomasírovala."

"Ale fuj! Brát do ruky něco, čím se čůrá?" Zřejmě už zapomněla, že před prázdninami to něco už jednou držela. Vladěna se na chvíli odmlčela, a pak dodala, "Co třeba výprask na holou? To už nejmíň jednou pomohlo. Jestli´s  tehdy ovšem nekecal!"

Stačilo, že o tom mluví, a už se mi začalo v kalhotách něco dít. Ale neřekl jsem nic.

Když mé mlčení trvalo dlouho, Vladěna pravila, "Tak co, zkusíme to?"

Mé další mlčení pochopila jako souhlas. "V sobotu naši jedou k babičce. Sklízet kukuřici. Budu sama doma." A zase mi stiskla ruku.

V sobotu jsem s námahou našel její dům. Bydlela až téměř na konci poslední ulice města, v domě se zahradou. Otevřela mi branku, a cestou do domu ulomila z nějakého keře prut. V bytě mě posadila do obýváku, a nabídla mi čaj a domácí slané keksy. Prý je upekla na mou počest. Po chvíli rozpačitého mlčení promluvila. "Řekla jsem máti, že přijdeš. Chtěla vědět, zač máš dostat výprask. Řekla jsem jí, žes mi lhal. Naštěstí nechtěla vědět, v čem přesně. Asi bych se neovládla, a v něčem bych se prokecla. Poučila mě, že s tebou nemám spát. Že na to mám ještě dost času. Takže ne, že mě budeš harašit!" Přisedla si ke mně blíž, a pohladila mi ruku. Nechala mě sníst ještě jeden keks, a pak mě vyzvala, abych si svlékl kalhoty. Spustil jsem si je ke kolenům, i s trenkami. Úd už byl pěkně postavený. Neřekla, že výprask už vlastně není třeba, a ani já jsem to nereklamoval.

Kalhoty u kolen jí nestačily. Musely jít docela dolů. Přehnul jsem se přes křeslo, a Vladěna mě začala vyplácet. Ještě jsem měl v paměti ostrý výprask od milované učitelky Anny, a tak mi mírný výprask od Vladěny připadal jako odfláknutý. Vladěna asi počítala, stejně jako já, a po příslovečných pětadvaceti chtěla přestat. Vyžádal jsem si přídavek, a řekl, že může trochu přitvrdit. Po padesátce jsem se cítil jako v ráji, a erekce byla, jako dosud nikdy.

"Vidím, že jsi nelhal," pravila Vladěna, a uchopila mě za toho stojáka. "Ale fuj!" řekl jsem. "Jak můžeš brát do ruky něco, čím se čůrá?" Zaškaredila se na mě, a bolestivě mi ho stiskla.

Když se dost vynadívala a pomazlila, řekla, "Teďka já!" A aniž se zeptala, co já na to, postavila se, sáhla si pod sukni a stáhla si kalhotky.  Překlonila se přes křeslo, kde jsem byl před chvílí já, vyhrnula si sukničku a vystrčila na mě svou bílou prdelku. "Proč?" zeptal jsem se. "Bude tě to bolet. Pamatuješ, jak jsi dostala od Anny?" Zasmála se. "Za prvé, od Anči to nebylo poprvé. Dá se dokonce říct, že jsem na to zvyklá. Jak víš, jsem velká uličnice, a u uličnic jsou výprasky ne-li na denním pořádku, tedy určitě aspoň na měsíčním. A za druhé, je jedna věc dostat od hnusné babizny, a docela jiná věc dostat od milého, sympatického kluka, který, mimochodem, nasadil svůj zadek za moje lumpárny. A za třetí, na patnácté narozeniny mi máma řekla, že už jsem velká, a že věří, že se budu dobře chovat i bez výprasků. A už mi to od těch narozenin dost chybí. Takže, do toho!"

Tenká část prutu už byla ulomená. Když jsem ji tím torzem švihl po levé hýždi, žalostně vykřikla. "Vidíš, říkal jsem ti, že to bude bolet," řekl jsem, a chtěl přestat. "Pokračuj," vyzvala mě. "A nevšímej si toho, že budu řvát. I na to jsem totiž zvyklá. Když řvu, jednak se mi trochu uleví, a jednak, když jsem dostávala od máti, ona si bláhově myslela, že trest je účinný. Pokračuj, aspoň do těch pětadvaceti!"

Vyhověl jsem jí. Za chvíli měla zadek pěkně červený. Dobře, že bydlí v domě se zahradou a sousedi sotva mohli slyšet ten jekot.

Vladěna se postavila, a nařídila mi, abych si oblékl trenky. "Proč?" zeptal jsem se. Bylo mi takhle docela příjemně. "Protože teď chci, abys mě tam," a rukou ukázala, kde, "trochu polechtal. A trenky proto, aby tě ani náhodou nenapadlo udělat něco, na co máme ještě dost času!"

Vladěna se opět položila na křeslo, rozkročila se, a vystrčila na mě to čerstvě zčervenalé pozadí. Položil jsem jí ruku na zadek, docela pěkně teplý, a ona mě navigovala, kam strčit prst, později dva, tři, a co s nimi tam mám dělat. "Trochu polechtat" nám zabralo dobrou hodinu. A  dobře, že jsem měl trenky! Poprvé jsem něco zažil jinde, než v soukromí  koupelny.

Když mě doprovázela k brance, dlouze mě políbila, a šeptem se zeptala, jestli si to někdy ještě zopakujeme.

Kamila aneb Citová výchova

Další osudy postav příběhu Martina



Kamarádím teď s Martinem X., s nímž jsem se seznámila na středoškolském plese. Chtělo by se mi říct, že s ním chodím. Ale nechodím. Zatím. Martínek je totiž hrozný nekňuba, maminčina prdelka a pecivál. Má sice samé jedničky, a je úžasně moudrý, ale o skutečném životě ví kulový. A absolutně neví, jak jednat s děvčaty. Ale já ho zacvičím. Ale na druhé straně, je velmi milý, přinejmenším ke mně. Asi je při penězích, neboť pokaždé, když se vidíme, donese nějaký dárek. Čokoládu, kytku, cédéčko... Já jsem mu nikdy nic nedala, třebaže taky nejsem úplně chudá. Asi jsem lakomec. Kromě toho umí Martin skvěle vyprávět. Sice to není nic z jeho zážitků a zkušeností - on žádné vlastní zážitky nemá - ale vypráví opravdu skvěle. Mohla bych ho poslouchat celé hodiny. Asi ho miluju. Už jsme se dohodli, že na podzim, až půjdeme na vejšku, se přihlásíme na stejnou fakultu, abychom mohli být stále spolu. Ale ještě nevíme, na kterou.

Onehdy si postěžoval, že má v poslední době neustálé konflikty s matkou. Matka ho peskuje, tu za to, tu za ono, on na ni křičí, a ona mu už několikrát vyhrožovala výpraskem, a včera to dokonce udělala. Nařezala mu vařečkou, a nakonec mu stáhla pyžamo a přidala mu na holou.

"Tvoje máti je správná baba," pravila jsem. "Podle toho, jak si s mým fotrem povídala o cholesterolu, a o takových hovadinách, jsem si myslela, že je mešuge. Ale teď vidím, že je fakt správná."

"Cože? Ty mi přeješ, že jsem dostal výprask?" Martin se skoro urazil. Pohladila jsem ho po koleně. "Promiň! Ale já to beru ze svého hlediska. Já se k tátovi chovám dost sprostě. Vlastně velmi sprostě, jak sis jistě všiml. Ale on mě nikdy nepřehne přes koleno, a nevytáhne vařečku, nebo něco. Vím, že bych si často zasloužila. Ale on nic. Stále jsem jeho malá zlatá holčička, a nechá si ode mě skákat po hlavě, aniž by na mě vztáhl ruku. Tvou máti ti závidím. Je správná!"

Martin se trochu uklidnil. "Já si vlastně ani nestěžuju. Fakticky jsem si zasloužil. Máma pro mě dělá první poslední. Neměl bych být na ni drzý. Ten výprask byl sice ponižující, ale nijak mě to nebolelo. A ta část na holou byla dokonce takovým zvláštním způsobem vzrušující."

´Jůj, na holou, to by vzrušovalo i mě,´ pomyslela jsem si potajmu. Nahlas jsem se ale zeptala, "Zůstaly ti nějaké stopy?" "To nevím. Já si tam nevidím." Zasmál se. "Jak říkával Jan Werich. Některé části těla si za celý život nikdy nevidíme, a je to tak dobře." Taky jsem se zasmála. Martínek má na všecko nějaký citát, nebo průpovídku. Asi ho miluju. "Podíváme se?", zeptala jsem se. Martin teď zaváhal. Už jsem ho sice naučila líbat, a jak mi má masírovat prsa, ale svlíkat se? Vsadila bych půl žaludku, že se ještě nikdy před žádnou holkou nesvlíkal. Až když jsem ho něžně pohladila po tváři, řekl, "Tak jo!" Otočil se ke mně zády, spustil kalhoty i s trenkami. Spatřila jsem asi čtyři slabě růžové kroužky od vařečky. Každého jsem se dotkla prstem, a nahlas je počítala. "Tomu ty říkáš výprask? A pro chlapa?" 

Martin se zahanbil, a aby vykormidloval z trapné debaty, změnil téma. "Mimochodem, víš, kdo to mé máti poradil, aby mi dala výprask, když budu drzý? Tvůj táta. Když jsme se tehdy vraceli z parketu, zaslechl jsem, jak se naši páni rodičové baví o výprascích a o tom, jak jsou blahodárné pro výchovu. Máma ale neztratila duchapřítomnost, a obratně převekslovala hovor na cholesterol, který tě tak iritoval." 

´To je ale parchant!´, pomyslela jsem si. Už jsem byla zase rozčilená. ´Jiným radí, a sám si poradit neumí!´ Ale Martinova máma je opravdu správná! Odvolávám, že jsem si chvíli myslela, že je mešuge. Vybruslila z toho fakt elegantně.´

Chvíli nastalo rozpačité mlčení. Martin si uvědomil, že jednu trapnou debatu překormidloval do jiné trapné debaty. Aby to napravil, začal mi vyprávět obsah knihy, kterou právě přečetl. Bylo to o jednom americkém Indiánovi, jak se pomstil psychiatrům, kteří ho dali zavřít. Vyprávěl to tak sugestivně, že jsem se začala potit, když ti cvokaři museli chodit po žhavé arizonské poušti, a začalo mě všechno bolet a píchat, když vyprávěl, jak  bosí šlapali po kaktusech a po ostrých kusech lávy. Asi bych taky měla začít číst knihy! A Martina miluju určitě, ne asi.

Když jsme se sešli příště, Martin mi vyprávěl, že byl na matku zase oprsklý. Ta mu začala číst levity. Martin ji drze přerušil a řekl, že není zvědavý na její kecy, a že ať mu dá třeba výprask, ale bez řečí. Matku nebylo třeba pobízet dvakrát. Tak neurvalé a chrapounské jednání od svého jedináčka ještě nezažila. Vytáhla vařečku, ale když si Martin stáhl kalhoty, vrátila ji zase zpátky. Přivinula Martina k  sobě, a dlouho ho hladila po hlavě, i jinde. "Martínku, zlatíčko, když budeš chtít dostat výprask, stačí říct. Nemusíš být kvůli tomu na maminku ošklivý. Vzdělaní lidé se vždycky dokáží dohodnout kultivovaným způsobem." Zatím to nechali tak, ale večer, když se chystali jít spát, paní docentka skočila do zahrady, a donesla odtud prut. Martin se svlékl donaha a lehl si na břicho na postel. "Kdyby ti to bylo moc, tak řekni. Toto je výprask pro radost, a jeho účelem není zranit, ani frustrovat." Martin vydržel asi deset minut, ale moc mu to nebylo. Jen to nechtěl pro začátek přehnat.

Když o tom Martin vyprávěl, tiše jsem mu záviděla. Zase jsem se zpotila. Nebo že by to nebyl pot? Martin má skvělou mámu. Můj táta by si z ní měl vzít příklad. Ale jak to navléct?

V příštích dnech a týdnech, mezi vyprávěním o obsahu přečtených knížek a viděných filmů, a o  novinkách z internetu mi Martin referoval, jak pokračuje jeho nové hobby. Po několika týdnech se mu matka ve chvíli pohody přiznala, že ona má výprasky taky ráda. Přesněji řečeno, měla. Že prý se tomu říká spankink, nebo tak nějak. A že od svatby v tomto směru abstinovala, poněvadž tatínek pro to nemá pochopení, ale nedávno prý našla jednoho velmi milého pána, který pro to pochopení má. "Celá zářila štěstím, když mi to vyprávěla. Pár dní, přesněji řečeno nocí, jsem o tom přemýšlel, a logickou vylučovací metodou jsem přišel na to, že ten velmi milý pán nemůže být někdo jiný, než tvůj táta."

To je překvápko. Byla jsem z toho úplně paf. Jestli je toto pravda, tak musím tátu rehabilitovat. Třeba není taková padavka, jak jsem si poslední roky myslela. Až teď jsem se Martinovi přiznala, že mě výprasky taky vzrušují a lákají. Že na to myslím už celé týdny. Ale že mi je nemá kdo dát.

Martin je opravdu chytrá hlava. Nejen, že na všechno zná nějakou průpovídku, ale dokáže vymyslet i reálné řešení. "Jestli je to s tvým tátou, velmi milým pánem, pravda," pravil, "to se dá snadno ověřit. Nenápadně se před máti zmíním, že Kamila by chtěla taky dostat, ale že má tátu bábovku." Škaredě jsem se zaškaredila; na mého tátu smím nadávat jen já, ne nějaký..., "a nemá jí kdo nařezat. Tak jestli v krátké době potom dostaneš výprask, tak má logická dedukce byla přesná." Už jsem zapomněla, jak jsem se před minutou na Martina zlobila, že se o tátovi posměšně vyjádřil. Ale za toto si zaslouží pusu. A taky ji dostal. Celý se nafoukl pýchou.

Pár dní na to měl táta zase hovornou náladu, a vyprávěl, jak to bylo ´u nich doma´. Měli televizor, co vážil 60 kg a vysílal jen dvě hodiny týdně, na kole jezdili bez přílby, a když se někde vymleli, rodiče se nesoudili s ředitelstvím silnic, ale místo toho dali havarovaným potomkům pár facek, mléko se prodávalo ve skleněných lahvích a chutnalo jako mléko, ne jako splašky z chemické fabriky... Už jsem zapomněla, o čem jsme minule debatovali s Martinem, a fakt jsem nechtěla tátu  provokovat. Jen jsem projevila svou pravou přirozenost. "Prosím tě, fotr, už dej s tím svým slavným mládím pokoj. Už se s tím dej jednou provždy vycpat." Táta zrudl a pravil, "Už mám těch tvých impertinencí ale opravdu dost." Odepjal si pásek, chytil mě za ruku a smýkl se mnou na svůj klín (kdo by to řekl do staříka, že má takovou sílu), vyhrnul mi sukni, stáhl kalhotky, a už to šlo.

Nebylo to takové, jak jsem si to vysnila. Bolelo to jak šlak, a ječela jsem bolestí jak na lesy. Asi jsem nesprávně odhadla situaci. Spankink, nebo jak se to jmenuje, to není nic pro mě.  Máti sledovala můj první výprask se zadostiučiněním a se zalíbením. Výraz její tváře znamenal ´už to té rozmazlené mrše patřilo´.

Když se výprask blížil ke konci, změnila jsem názor. Bolest pomalu byla vytláčena docela jinými pocity. "Začalo mě svrbět tady," řekla jsem Martinovi, když jsem mu o tom vyprávěla, a ukázala, kde přesně. Martin zrudl rozpaky. Ještě ho budu muset dlouho vychovávat. "A když výprask skončil, s kalhotkami ještě na kolenou jsem tátu objala a řekla, ´Tatínečku můj zlatý!´ Tak jsem ho neoslovila nejmíň od školky."

Martinovi nějak došla výmluvnost. "Vidíš, ten velmi milý pán je tvůj táta. Přece jen jsem měl pravdu," bylo jediné, na co se zmohl.

"Až budeme spolu spát, budeš mi muset občas takový pořádný výprask dát."

"My budeme spolu spát?" zeptal se Martin. Citová výchova toho naivního jelimánka mi dá ještě pořádně zabrat..

"No, co myslíš, že mi bude do smrti stačit vyprávění příběhů, které jsi neprožil?"

Martina aneb Plesová sezóna

Má čerstvě zplnoletnělá dcera mě požádala, abych ji doprovodil na první oficiální ples. "Ne, že bych si tam neporadila bez tebe, ale prý se to musí," řekla s prostořekostí a puberťáckou grimasou sobě vlastní.

Zakoupená místenka nás přivedla ke stolu, kde už seděla korpulentní čtyřicátnice a bledý neduživý mladík, nepochybně její syn. Dáma se představila, že je paní X-ová, a toto je její jedináček Martin. Zatímco jsme popíjeli vyprchalou minerálku a vedli nemastnou neslanou konverzaci o ničem, začala hrát hudba, a s Kamilou začali šít všichni čerti. Martin seděl jako pětpeněz a tvářil se, že soustředěně poslouchá moudrosti, které si vyměňuji s jeho matkou. Při čtvrtém kousku - byl to foxtrot - to Kamila už nevydržela, postavila se, chytila Martina za ruku, a už ho vlekla na parket.

"Máte hezkou dceru," pravila paní X, když jsme osaměli. "Hezkou, to jo," odvětil jsem, "ale šijí s ní všichni čerti, jak jste měla možnost pozorovat. A nejen od puberty. Toulá se po nocích, je drzá a oprsklá, odmlouvá, a nestydí se mi ani vynadat. A matce ještě víc. Matka je na ni slabá, a já, jak se zdá, nejsem o moc silnější."

"Na to existuje jedna dost účinná metoda," pravila paní X. Chtěl jsem vědět, jaká. "Inu, přehnout přes koleno a naplácat na zadek."

Chabě jsem se usmál. "Nevěřím, že to funguje," pravil jsem. "A i v případě, že by to fungovalo, Kamila je na to už moc stará, aby se s tím mohlo začít. A po pravdě řečeno, jsem na to moc starý i já."

Teď se usmála ona. Ale poněkud smutně. "Nevím, jak je to u mužů. Ale žena není na výprask NIKDY moc stará. Problém je, že málokdy se najde chlap, který si to uvědomí."

Nastala trapná odmlka. Pochopil jsem, že ona ví, že já vím, že ona ví. Slov už nebylo třeba. Když jsem se konečně vzpamatoval, řekl jsem kvázi mimo mísu: "Vy Martina bijete?"

"To není hezké slovo," odporovala mi. "To, co mám na mysli, není žádné bití. To ne. To smrdí násilím a dominancí. Totalitarismem. Spíš bych to nazvala stimulací. Ano, to je to správné slovo. Morální a fyzická stimulace." Na chvíli se odmlčela, a až pak se vrátila k nadhozené otázce. "Ne, Martina nestimuluji. On je tak hodný, jak jste měl možnost vidět, že žádnou stimulaci nepotřebuje. Spíš by se mi líbilo, kdyby nebyl až tak moc hodný. Pokud z toho nevyroste, bude mít jednou v životě moc velké potíže."

V tom se přiřítili uřícení mladí. Tentokrát nevlekla Kamila Martina, ale on ji. Dost rychle se otrkal. "Laskavě si přesedněte, vy dva," pravila má plnoletá ratolest. "Chceme s Martínkem sedět spolu." (Hmmm, s Martínkem. Kamila čas rozhodně nemarní.) Martin jí horlivě přitakával. Paní X. na mě pohlédla a zapracovala obočím. Měl jsem pocit, že na mě trochu mrkla. "Ten HDL cholesterol je náhodou pro zdraví užitečný." Už asi stárnu. Měl bych zase začít s mozkovou gymnastikou. Nejméně tři sekundy mi trvalo, než mi došlo, o čem to ta ženská mluví. "Já se řídím selským rozumem," řekl jsem, když jsem se konečně zkonsolidoval. "V mládí mě učili, že se nemáme přebírat v jídle, že se má jíst všechno, co je k dispozici. A tak to dělám dosud. Jím všechno a nestarám se o kalorie, o výživnou hodnotu, ani o doporučení - často samozvaných - dietologů, kteří vychvalují hovězí, když je nedostatek vepřového, a kteří si vymysleli cholesterol, když slepice málo nesly." Teď zvedla obočí Kamila, a navíc zakoulela očima. Aspoň, že se před cizími lidmi držela zpátky. Kdybychom byli sami, tak by řekla ´No jo, to tvý mládí, a ty tvý hodnoty! Jen se s ním, prosímtě, nepotento! Měl by ses vrátit na strom!´ Ale neměla čas se dlouho zabývat mým konzervativismem, protože se u jejich strany stolu objevil číšník s lahví vína. Myslím, že dost drahého. Ještě před hodinou jsem si myslel, že dcerunka ani neví, jak cédvěhápětóhá chutná. Hned se do vína pustili, a než se vrátili na parket, zmizely v jejich útrobách tři čtvrtiny láhve.

Po plese jsem X-ovy vezl domů. Kamila se na zadních sedadlech s Martinem muchlovala. Martinovi se nechtělo vystoupit. Nejraději by jel s námi k nám domů a pokračoval v užívání pocitů, o jejichž existenci neměl ještě před pár hodinami nejmenší tušení. Jeho matka, když vystupovala, mi vtiskla do ruky navštívenku. Neřekla, abych jí někdy zavolal, a neřekla ani, co budeme dělat, jestli zavolám. Slov nebylo třeba.

Než jsem zařadil rychlost a šlápl na plyn, prohlédl jsem si navštívenku. Hmmmmmmm, docentka na zdejší univerzitě. A jmenuje se Martina. Moc fantazie v jejich rodině nemají.

***

Když jsem jí zavolal, nebyla překvapená. Věděla svoje.

Tentokrát jsme jeli jejím autem. Než vystartovala, pravila, "Budeme si tykat." Byla to holá oznamovací věta. Potom mě políbila na ústa, téměř bezkontaktně.

"Kam jedeme?" zeptal jsem se. "Vypůjčila jsem si chatku v horách." "Od koho?" chtěl jsem vědět. "Od profesora. To je můj šéf, vedoucí katedry." "Jezdíš tam s ním často?" Když už byla tato věta venku, tak jsem se zastyděl. ´Člověče,´ okřikl jsem se v duchu. ´Trochu se kontroluj! Vždyť ty se chováš jako ženská.´ Martina se hlasitě zasmála. "Jsme přátelé. Důvěrní přátelé. Všechno si vzájemně říkáme. Nemáme žádné tabu. Žádné tajemství. Ale sex? Hahaha! Na to on má jinou klientelu. Zejména studentky. Zejména propadající studentky. Já jsem pro něj moc stará, a moc tlustá. A taky moc chytrá. Žádná husička, kterou lze oblbnout. Řekl mi to otevřeně. Ne, sex ne. Jedu tam poprvé." Otřásl jsem se hrůzou, jak možná dopadne moje malé, zlaté, nevinné, milované děvčátko, až na podzim nastoupí na univerzitu, jestli se nebude pořádně učit. Takových profesorů je jistě víc. Své obavy jsem si nechal, zatím, pro sebe, a nahlas se zeptal, "Řeklas mu, na co tu chatu potřebuješ?" "To víš, že jo!" Znovu se zasmála a pohladila mě dost vysoko nad kolenem.

Na zbytek cesty jsem se odmlčel. Zpytoval jsem svědomí a prováděl mozkovou gymnastiku.

Chatka v horách byla vila, na kterou bych při svém platu vydělával dvěstě let. Předpokládám, že za vystudování se profesorovi musely odměňovat nejen líné a hloupé studentky svými těly, ale i jejich zazobaní papínkové pěknými kulatými sumičkami. Martina mě zavedla do prostorného salónu, klimatizovaného pomocí dálkového ovládače. Byla právě plesová sezóna, takže klimatizace znamenala vytápění.

"Tak se svlíkni," neztrácela zbytečně čas. "Já? Proč já?" "Za prvé, strašně se stydím svlékat se před oblečenými muži. To si připadám jako prostitutka.  Za druhé, mám to ráda tak, že i partner je svlečený. Má tělesná rozkoš se snoubí s rozkoší duševní. A za třetí, už dávno jsem neviděla nahého chlapa. Jsem více než jen poněkud vyhladovělá." "Ani manžela jsi dávno neviděla nahého?" "Toho? Ne. Manžel se přede mnou nesvléká. Pochopil, že by mě to dráždilo, ale nesprávným směrem." "A co když já se stydím svlékat se před oblečenými ženami?" To jsem byl blízko pravdy. Ženy, před nimiž jsem se svlékal, by se daly spočítat na prstech jedné ruky nešikovného tesaře. 

Takže jsme se svlékali současně, a sice vzájemně. Když jsme byli oba nazí, přivinula se ke mně celým tělem, a vynahradila mi ten letmý polibek v autě. Současně mě dost silně plácla po zadku. Napadlo mě, kdo si sem vlastně přijel pro výprask? 

Když se nasytila mých slin, posadili jsme se na brokátem potažený široký divan v ceně asi tak mé celoroční mzdy. Přehnula se mi přes klín a vystrčila na mě svou bělostnou prdelku. Zdrobnělina v tomto případě nebyla příliš na místě. Byla hladká, a přes dost pokročilý věk a přes obezitu ve velmi dobrém stavu. Žádná celulitida, žádné vrásky, žádné pupínky. Prostě jako od Michelangela. Nebo od Rubense. Dlouho jsem ji hladil, a potom přistoupil k výprasku. Ke stimulaci, abych použil její terminologii. Začal jsem zvolna a střídal jsem hýždě. Na každou z nich se vešly tak čtyři mé dlaně. Jak jsem přidával na intenzitě, běloba se postupně měnila v karmín. Abych poskytl odpočinek své dlani, která toho dostala stejně, jako její zadek, zajel jsem rukou dost hluboko mezi půlky. "Ty se nezdáš!" zavrčela Martina nedůtklivě, a snažila se, aby to znělo přísně. "Vadí?" zeptal jsem se. Zmírnila tón. "Nevadí, ale až později!"

Tak jsem pokračoval ve výprasku. Zvolnil jsem tempo, a dělal častější pauzy, které jsem využíval k dalším exkurzím po jejích zákoutích. Už neprotestovala. Ale čím dál hlasitější vzdechy naznačovaly, že se blíží bodu z něhož nebude návratu. Když ten bod nastal, zavelela lakonicky, "Pojď!"

Po milování jsme strávili nejméně hodinu v honosné klimatizované koupelně ve stylu portugalských azulejos, jedna kachlička, třicet dolarů. 

 Potom jsme se ještě šoupli pod deku, a povídali si. "Kárala jsem Martina za to, jak se choval na plese, a vlastně i potom. Řekla jsem mu, že by zasloužil na zadek. A víš, co mi řekl? ´Když myslíš?´ Nechala jsem to zatím tak, ale navrtal mi brouka do hlavy. Jestli se dál bude stýkat s tvou dcerou a osvojí si její frivolní způsoby, tak nezůstane dlouho při slovech. Myslíš, že by mohl být po mně?"

"Jak po tobě?", zeptal jsem se nejapně. "No, že se mu to líbí. Že si pohrává s myšlenkou, že by chtěl dostat výprask." Na to jsem odpověď nevěděl, ale když jsem si vzpomenul na své pocity po tom jediném plácnutí, které jsem od ní dostal, tak bych to považoval za pravděpodobné. Díky internetu jsem už slyšel o mužích, kteří rádi dostávají od žen na zadek. Že bych patřil mezi ně? Místo přímé odpovědi jsem kontroval protiotázkou. "Tobě se to líbí?" "Hlupáčku," řekla a jemně mě poplácala po tváři. "Neviděls? A proč si myslíš, že jsem tě sem vylákala?" Na to jsem už neměl co říct, a jal jsem se ji hladit po těch dobře prokrvených polokoulích.

Potom vstala z postele a někam odcválala. Domníval jsem se, že jde tam, kam si lidé s sebou neberou dokonce ani milence. Byla pryč dost dlouho, a když se vrátila, měla v ruce krátkou ratanovou rákosku. "Kdes to proboha tak narychlo vzala?", otázal jsem se udiveně. "V profesorově depozitu. Musela jsem ji dost dlouho hledat. Neřekl mi dost přesně, kde ty věci má. Mizera. Ty larvičky sem láká pod záminkou toho, že je musí potrestat za to, že se neučí."

Rákoska zahvízdala, když s ní rozrazila vzduch. Potom mi ji vložila do ruky, klekla si na tlustý měkký koberec, a svou růžovou prcku vystrčila do vzduchu. "Opatrně! Rákoskou jsem ještě nikdy nedostala. Nevím, co mám čekat. Možná budu muset použít stopku."

Švihl jsem ji mírně napříč přes obě hýždě. Vyjekla, ale neřekla, že mám přestat. Až po šestém švihu, už ne tak mírném, řekla, že na seznámení to zatím stačí. Než vrátila rákosku do profesorova depozitu, švihla jednou i mě. Štíplo to pořádně, ale dalo se to vydržet.

Oblékli jsme se, zahladili stopy, vypnuli klimatizaci a vydali se na zpáteční cestu. Těsně před městem odbočila na polní stezku, dlouho mě líbala, a pak zašeptala, "Zavoláš mi ještě někdy?"