Na motivy ukradené u Tomáše46
Barák plný masochistů
Oba mí rodiče zahynuli při železničním neštěstí, když mi bylo sedm let. O výchovu malého sirotka se potom starala matčina starší sestra, teta Štěpánka, jíž všichni říkali Štefa. Pod pojmem výchova se obvykle chápe živit, šatit a vštěpovat zásady morálky. Teta Štefa toho pro mě dělala mnohem víc: vyprávěla mi pohádky, četla knihy, vodila mě do školy a po vyučování na mě čekala, dělala se mnou úkoly, chodila se do školy ptát na můj prospěch a žehlit mé průšvihy, zařídila, aby mě vzali do gymnázia, cvičila se mnou latinská a řecká slovíčka, pomáhala mi s úlohami z trigonometrie, byla za mě orodovat, aby mě neposadili do karceru a nenechali propadnout, o prázdninách se mnou jezdila na výlety po Čechách a jednou dokonce i do Vídně, podplatila přijímací komisi, aby mě přijali na techniku, na chodbách nervózně žmoulala mokré kapesníky vždycky, když jsem dělal nějakou zkoušku, opilého mě vodila z krčem a chystala mi obklady a léčivé čaje, najala chudého chytrého studenta, aby za mě napsal diplomovou práci a a probral se mnou všechny možné alternativy toho, na co se mě budou ptát při obhajobě, zařídila, abych nemusel jít na vojnu, obstarala mi luxusní byt na nábřeží, dala ho vymalovat a zbavit myší, švábů a jiné havěti, byt vybavila nádherným starožitným nábytkem, nakoupila mi krásné košile a ostatní prádlo, jakož i oblečení pro každou příležitost. Květinářku z Ovocného rynku, kterou jsem přivedl do jiného stavu, odvedla k andělíčkářce a ještě jí zaplatila za mlčení. Nejen, že mě nikdy nebila, ale ani mě nikdy nekárala, třebaže, bohdá, bylo často za co. Velmi často. Štefu jsem nekonečně miloval, ale když jsem dospěl, její protektorství mi začalo poněkud vadit. Byl jsem jí neskonale vděčný, že mi sehnala dobře placené zaměstnání u jedné slovutné c.k. firmy blízko Koňského trhu. Sám bych si takové zaměstnání nikdy nedokázal opatřit. Ale když začala chodit do mého úřadu, aby mi vymohla zvýšení platu a povýšení, a aby mě chránila před údajným šikanováním ze strany kolegů a nadřízených, cítil jsem se dost trapně. Jedna z věcí, v nichž jsme se se Štefou neshodli, byla otázka, zda mít, nebo nemít služku. Byl jsem rozhodně proti tomu, neboť jsem po létech strávených s milující a milovanou tetou nebyl ochoten zvykat si na cizí osobu, jakož nepochybně i na omezené soukromí. Několikrát jsem byl kvůli tomu na Štefu i dost zlý. Ale teta nakonec prosadila svou, jako ostatně vždycky. Jednoho dne koncem léta přivedla kyprou a plachou venkovskou dívku jménem Karla. Ta byla asi dvacetiletá, a teta několikrát zdůraznila, že je to její, a tedy i moje vzdálená příbuzná. Podezíral jsem ji, že si to vymyslela, abych si na Karlu nedovoloval. Měl jsem s ní mít trpělivost, než si na svou novou práci zvykne.
Nechal jsem Karlu, ať dělá, co umí. Nijak jsem ji ani neúkoloval, ani nekontroloval. Bylo jen otázkou času, že si Karla na dobré bydlo zvykla, a většinu času, který jsem trávil v úřadě, trávila ona štěbetáním s ostatními panskými služkami na zápraží pod pavlačemi.
Když k nám teta přijela na návštěvu, nechci-li rovnou říct že na inspekci, nebyla spokojená. Rozhlédla se po pokoji, přejela prstem vršek komody a nesouhlasně zakroutila hlavou. Pak se podívala za otoman, a to, co tam viděla, se jí zjevně nelíbilo. V parádní světnici došla k oknu s výhledem na nábřeží a rozhrnula záclonu. Pavučinu a šmouhy na skle jsem nepřehlédnul ani já, a to jsem stál od okna alespoň tři metry. Ve spíži nechráněné potraviny, po nichž lozily mouchy, ztvrdlý chleba, v kuchyni špinavé nádobí, zamaštěná plotna. A to jsem ani neprozradil, že Karla chystá jen snídani, a ostatní jídla konzumuji v hospodě nedaleko mého úřadu.
"Je líná a nepořádná," řekla teta.
Namítl jsem, že mi sama Štefa nakazovala, abych měl s Karlou trpělivost. "Až se zapracuje, určitě se zlepší."
Štefa pokrčila rameny a zatím to nechala tak, ale při její příští návštěvě se situace nejen nezlepšila, ale byla ještě horší. Kromě nepořádku v bytě se zhoršil i Karlin zevnějšek: neumyté vlasy, špinavá zástěrka, puštěné oko na punčoše. "Kdepak," řekla Štefa, a jakoby navázala na dřívější rozhovor. "Kdepak, ta se sama od sebe nezlepší. Budeme jí muset pomoct. A jelikož ty to, jak vidím, neuděláš, budu to muset udělat já."
"Podej mi rákosku!", křikla Štefa na Karlu. Nemohl jsem uvěřit svým uším. Ona ji snad chce bít! Kam se poděla ta hodná a tolerantní Štefa, která nikdy neuměla ani zvýšit hlas?
"To nevedeme" řekla Karla, a v jejím hlase byl slyšet náznak vzdoru. Dříve pokorná a uctivá venkovanka už pochytila frivolní způsoby městských proletářek.
"Tak tím se to vysvětluje," povzdechla si teta. "Teď nám uvaříš kafe a pak půjdeš k támhleté vrbě," ukázala prstem na dvůr mezi pavlačemi, "a ulomíš z ní několik proutků."
Než se Karla vrátila, teta popíjela kávu a vyptávala se na novinky z mého úřadu. Karla donesla tři pruty. Štefa dopila kafe, otrhala z prutů listí a natáhla ruku směrem ke služce.
"Tak pojď a nachystej si zadek!"
Karla odmlouvala a křičela na tetu, že se nedá bít, trochu se s tetou přetahovala, běhala kolem stolu, ale teta ji nakonec dohonila a přinutila ji přehnout se přes křeslo. Pokusil jsem se Štefě ve výprasku zabránit, ale ta byla pevně rozhodnuta. "Když jsi tak jemnocitný, jdi zatím do salonu. My dvě si tady poradíme samy." Mezi dveřmi jsem ještě zahlédl, jak teta služce vyhrnuje sukni. No toto, ona ji snad bude bít na holou. Nešlo mi to do hlavy. Za chvíli jsem i přes dveře slyšel služčino naříkání, které postupně přerůstalo v jekot. Bylo mi jí líto. Je sice nepořádná, ale výprask - ten si snad nezaslouží. Když mi teta dovolila vrátit se do pokoje, viděl jsem Karlu s očima červenýma od pláče, jak si rukama hladí sukni na zadnici, a na stole se povalující zbytky vrbových prutů.
"A teď se dej do práce!" poručila teta služce. "Zamést listí, pruty vyhodit do koše, všude utřít prach a umýt okna! Přijdu to zkontrolovat, a jestli nebudu spokojená, tak si mě nepřej!"
A zatímco vzlykající služka pobíhala po pokoji s hadrem v ruce, teta pokračovala v načatém rozhovoru o poměrech v c.k. úřadě.
Když teta odešla, vyšel jsem si na vzduch, a na lavičce pod pavlačemi jsem spatřil sedět dost mladou ženu, jak se později ukázalo vdovu, která bydlela sama o patro výš. Občas jsme se potkávali na schodech nebo na ulici, ale protože nás nikdo nepředstavil, dosud jsem si netroufal s ní promluvit. Třebaže se mi líbila, omezoval jsem se jen na zdvořilé zdravení a nadzdvihování klobouku. Dnes, jak mě spatřila, sama udělala první krok k seznámení: "Měl byste zavřít okno, než začnete trestat služku. Nemusí to všichni slyšet."
"To ne já, to teta, to já bych ne…" vykoktal jsem.
"Tak to je škoda, vaše teta k vám asi nechodí tak často, jak často by ta holka potřebovala seřezat. Věřte mi, než se naučí pořádku, ta vrba přijde o hodně větví. Měl byste si pořídit rákosku." Zvláštní! Odkud věděla, že moje služka je nepořádná. A odkud asi věděla o vrbových větvích?
Teta při příští návštěvě ani neskrývala, že její cesta je inspekční. Prošmejdila celý byt, vlezla i do Karlina pokojíku a hrabala se jí tam v prádle. Zkontrolovala i naše křídlo schodiště, ale nikde nenašla nejmenší skvrnku. Když, unavena inspekcí, zasedla ke kávě, pochválila Karlu i mě. "Vidíš, jakou kouzelnou moc má vrbový proutek, když se správně použije?" V duchu jsem jí musel dát za pravdu. Napadlo mě, že vrba je vlastně velice užitečný strom. Z její kůry dělají apatykáři lék proti různým bolestem, a naopak bolestí způsobenou vrbovými proutky se zase léčí jiné neduhy, jako lenost, neposlušnost, odmlouvání… Na chvíli jsem zalitoval, že proutky teta nepoužívala i při mé výchově. Předešlo by se mnoha problémům. Ale ta myšlenka se rychle někam vypařila. "Máš pravdu, Štefi. Slibuji ti, že služby proutku budu rád využívat." Po očku jsem se podíval na Karlu, co ta na to, ale v její tváři jsem spatřil spíš radost, než děs. Nevěděl jsem, co si mám o tom myslet.
Štefa na odchodu pravila, že teď nás dlouho nenavštíví. Za chvíli bude zima, a ona se musí postarat o zahradu i o dům. A v jejím věku se jí už nechce trmácet se šest stanic v nevytopeném osobáku. Karlina radost byla teď už nepřehlédnutelná.
Na podzim se má známost se sousedkou začala slibně rozvíjet. Jmenovala se Božena a byla vdovou po rytmistrovi od hulánů. Jistě nebylo náhodou, že jsme se potkávali mnohem častěji, než dříve, a že zřídka kdy zůstalo jen u pozdravu. Časem jsme se stali důvěrnými přáteli, kteří nemají před sebou žádné tajemství. Přinejmenším já jsem neměl. Netrvalo dlouho, a navrhla mi tykání.
Před Vánocemi se mi podařilo sehnat lístky na premiéru jedné dlouho avizované módní opery, a jeden z nich jsem nabídl Boženě. Zajiskřilo se jí v očích a nabídku přijala.
Když jsem se v sobotu večer oblékal do Národního, zjistil jsem, že nemám vykartáčovaný frak a lakýrky jsou samý prach. Dostal jsem zlost a zavolal na Karlu. Ušklíbla se, a drze odsekla, že ona nemůže čuchat, co si já chci obléct. Nařídil jsem jí, aby to ihned dala do pořádku. A dodal jsem, že si to s ní vyřídím později. Stihla to jen tak tak; paní rytmistrová už na mě čekala. Postěžoval jsem si na Karlu, která mé zpoždění způsobila, a ona se zeptala: „Už sis opatřil tu rákosku?“
A když jsem se přiznal, že ne, pravila: "Jednu pěknou mám doma. Už delší dobu leží ladem, a tak ti ji ráda daruji. Až se vrátíme z divadla, zastavíš se u mě." Bylo mi trochu divné, že paní rytmistrová má doma rákosku, a co ta dělala, když neležela ladem. Zůstal jsem ale potichu. Snad ještě bude někdy příležitost se na to poptat.
Když jsme se po představení s mladou vdovou vrátili domů, dovolila mi, abych ji doprovodil ke dveřím jejího bytu, poděkovala mi za krásný večer, zašla do ložnice a v momentě se vrátila s rákoskou, jak slíbila. Ještě mi poradila, abych potrestání služky nechal na ráno, aby Karla nevzbudila všechny partaje.
"Doufám, že to zvládneš i bez tety."
S tím jsem si nebyl jist, ale slíbil jsem jí, že se vynasnažím.
Po snídani jsem zavolal Karlu a oznámil jí, že ji musím potrestat za ten frak a lakýrky, a i za drzé odmlouvání. Ukázal jsem jí novou rákosku a poklepal si s ní po dlani.
Nachystal jsem si stoličku a otevřel okno. Chtěl jsem, aby bylo venku slyšet, jak si dokážu s línou služkou poradit sám. Neměl jsem sice v úmyslu mrskat Karlu na holou, ale ona se mi bez řečí přehnula přes koleno a sama si vyhrnula sukni i spodničku až vysoko na záda. Vypadala docela uvolněně. Bylo vidět, že mnohem raději ukazuje nahý zadek mladému muži, než staré tetě. A snad i doufala, že výprask od mladého muže bude mírnější.
Poprvé jsem viděl Karlu nahatou, a ze začátku si ji jen tak prohlížel. Její zadek se mi nezdál tak velký, jako když ho měla schovaný pod šaty. Jeho kůže byla bílá a tetina exekuce na něm už nebyla znát. Měla na něm jen husí kůži. Chvěla se, snad strachem, snad očekáváním.
Dával jsem výprask ženě poprvé, a tak jsem nevěděl, jak silně ji mám mrskat, abych ji sice potrestal, ale přitom jí neublížil. Proto jsem začal velice opatrně. Karla tiše sténala, a skoro se mi zdálo, že se jí to líbí. I mně se to začalo líbit. Kdyby šlo jen o mě, pokračoval bych dál tímto tempem. Ale byl jsem vázán slibem sousedce, že línou nezbednici pořádně potrestám. Tak jsem výprask trochu přitvrdil, ale Karlino sténání znělo ještě slastněji. "Ječ, ty náno, ječ" pošeptal jsem jí. "Slíbil jsem pani rytmistrové zezhora, že ti pořádně nasekám, tak mi neudělej hanbu." Ječení, to byla činnost, v níž se Karla vyznala ze všech nejlíp. Opravdu mi neudělala hanbu, a její křik byl slyšet nejen pod pavlačemi, ale i na nábřeží. Po výprasku Karla nespěchala, aby si zmrskané pozadí zakryla. Zdálo se, že mi ho vystavuje na odiv. Byl to opravdu pěkný pohled. Nebylo divu, že jsem neodolal, a plácl jí po něm ještě rukou. Až potom se Karla postavila, natřásla si sukni, přes slzičky se na mě pousmála a udělala pukrle. "Děkuji vám, pane Oldřichu." Nestačil jsem zírat.
A když jsem pak potkal paní rytmistrovou, ocenila můj výkon náznakem potlesku.
Karla moje sblížení s paní Boženou nesla s nelibostí. Připadalo mi to, jako kdyby na ni žárlila. A ani Karla nepřirostla Boženě k srdci. Vzájemné nepřátelství projevovaly každá na úrovni svého společenského postavení. Karla rytmistrovou ostentativně nezdravila, a když jsem u toho nebyl, dělala na ni posměšné ksichty a oplzlá gesta. Božena se navenek chovala důstojně, ale mně si na služčino chování často s hořkostí postěžovala. Karle jsem jednou domluvil, a nařídil jí, že se musí sousedce omluvit. Na druhý den jsem slyšel, jak Karla Boženě nahlas, aby to všichni slyšeli, na schodišti říká, "Promiňte, milostpaní, že se k vám chovám dost nepěkně." Uctivosti v tom ale nebylo ani za mák, a nejspíše omluvu doplnila nějakou grimasou či posunkem, protože Boženka jí stejně hlasitě řekla, že je nevychovaná, a že asi bývá málo bita, a potřebovala by nasekat rákoskou častěji.
„Vám by to také občas neuškodilo, jenže vy nemáte nikoho, kdo by vám na tu vaši tlustou prdel dal, že?“ opáčila Karla, a z jejího slábnoucího smíchu bylo zřejmé, že spěchá do hokynářství.
Když jsme se příště s Boženkou sešli - bylo to u vonícího turka a indiánka v kavárně Slávie - pravila mi, "Víš, že ta holka měla docela pravdu?" "V čem?" nechápal jsem. "V tom, že nemám nikoho, kdo by mi nasekal na zadek." Neušlo mi, že vynechala slůvko "tlustý", a slovo s ním spojené přeložila do nóbl mluvy. "Tobě už někdo někdy nasekal na zadničku?" Invektivu, kterou na ni Karla vyhrkla, jsem otupil ještě víc. "Jéje, mockrát." To mě zajímalo, a tak jsem ji vyzval, aby mi o tom vyprávěla. Ale Boženka se zasekla a začala se vymlouvat, že neměla o tom začínat a že se stydí. To mám opravdu moc rád, když někdo něco nakousne, a potom to zahraje do autu. Poznamenal jsem proto, že se nemýlila, že Karla měla pravdu. Paní rytmistrová mou narážku pochopila správně, začervenala se, objednala si kmínku, a začala opřekot vyprávět o tom, jak ty kofy na Havelském rynku jsou čímdál nestoudnější a chtěly by zbohatnout na petrželi a na těch svých záprtcích.
Příště o tom Božka začala sama. "Víš, přemýšlela jsem o tom, a přišla k závěru, že má stydlivost je směšná. Známe se už dost dlouho, ty jsi mi na sebe prozradil mnoho intimních podrobností z tvého života, hlavně studentského, a tak je načase, abych i já začala s upřímností. Ano, byla jsem mnohokrát bita. Od řady osob, ale budu ti zatím vyprávět jen o mém vojenském manželovi, který mě trestal hned od prvních měsíců manželství." "Prosím tě," namítl jsem, "za co by sis ty, taková jemná a distinguovaná dáma, zasloužila trestání?" "Z počátku za totéž, jako tvoje služka," pokračovala Božena. "Byla jsem nepořádná a líná, utrácela jsem bezhlavě moc peněz za zbytečnosti, a navíc jsem byla hlučná, hubatá, hádavá, sprostě jsem mluvila a nadávala. Nezapomínej, že jsem vyrostla na Žižkaperku." "Jak to všechno probíhalo?" začal jsem být zvědavý. "Kdybych byla jen líná a nepořádná, to by manžel jakž takž překousl, nebo by se spokojil s dobře míněnou výtkou. Ale když mi něco vyčítal, posílala jsem ho do prdele, a nadávala mu slovy, která jsem pochytila na ulicích periférie. To se mu líbilo proklatě málo. Ze začátku jen rezignovaně mávnul rukou a stáhl se do své pracovny, kde se uklidňoval lulkou nebo doutníkem. Ale když se to opakovalo už po několikáté, došla mu trpělivost, odepjal si řemen a párkrát mě s ním přetáhl. Chytila jsem se rukama za zadek, zpražila ho nenávistným pohledem, ale ztichla jsem. Aspoň na pár dní. Ale netrvalo dlouho, a ve spíži to opět smrdělo shnilou zeleninou, v předsíni se povaloval myší trus, přes začaděný cylindr petrolejky nebylo vidět plamen, a já se chovala jako dryáčnice. A tak se při prvním sprostém slově vždycky odepínal pásek, a já byla přehnuta přes kolena dřív, než bys řekl švec. A tak to šlo dál. Období, kdy jsem sekala dobrotu, se sice po výprascích prodlužovala, ale nakonec jsem to nikdy nevydržela a sklouzla ke starým zvykům. Potom logicky následoval výprask. Bití bylo čímdál citelnější. Zatímco ze začátku stačily dvě-tři šlehy, po roce jich bylo už padesát, a později ještě víc. Výprasky bývaly řemenem, jako poprvé, ale po čase manžel koupil rákosku od jednoho staršího důstojníka, kterému žena zemřela, a on výchovný nástroj už nepotřeboval." Takže to byla ta rákoska, která ležela ladem, pomyslel jsem si. Už se ani nemusím ptát.
"Asi po dvou letech manželství se ze mě díky přísné výchově stala dáma z lepší společnosti, jakou mě znáš teď. Odnaučila jsem se mluvit sprostě, a náš domov byl jako klícka. Lenost mě sice úplně nepřešla, ale když manžel viděl, jak se snažím, na hrubší práce najal služku. Pro výprasky najednou přestal být důvod." Teď jsem pochopil i to, jak přišlo k tomu, že rákoska začala ležet ladem. "Zato služky - dost často se u nás střídaly - musely být občas bity. Někdy jsem tomu přihlížela. Manžel je vyplácel mnohem méně přísně než mě. Aspoň mi to tak připadalo. Paradoxně jsem na ty služky začala žárlit a závidět jim. Jak to, že ony můžou, a já ne. Zalekla jsem se vlastních myšlenek, a snažila se je zahnat. Ale vracely se mi při každém dalším sledovaném výprasku, a sice čímdál naléhavěji. Před spaním jsem si v duchu a pod duchnou přehrávala výprasky, nejprve viděné, ale potom častěji a častěji i zažité. Přišla jsem na to, že se mi výprasky vlastně líbí."
"Ztratila jsem náladu, upadala jsem do melancholie a začala celkově chřadnout. Manžel se mě vyptával, co mi je, a jak mi může pomoct. Párkrát jsem ho stroze odbyla, ale když na mě naléhal, nakonec jsem mu to vyzvonila: Chtěla bych, aby mi občas nařezal na zadek, jako dřív."
"Hubert se zasmál, a pravil, že se chovám naprosto bezchybně, a není důvod, aby mě vyplácel. Ale když má melancholie ani po pár týdnech nepolevila, řekl si, co když opravdu potřebuji provětrat hýždě. Vyndal ze skříně rákosku, už dlouho nepoužívanou, ohnul si mě přes křeslo, a řekl, že jelikož je to na mou žádost, a ne z trestu, můžu to kdykoliv zastavit. Srdíčko mi poskočilo radostí. Zastavila jsem to asi po padesáti ranách, ale ještě bych bývala snesla. Nechtěla jsem ale Huberta příliš vysílit. S každou ránou dopadající na můj zadek jsem totiž víc a víc začala toužit po milování. A k čemu by mi byl v posteli unavený manžel, že?"
"V dalších letech se výprasky - páskem, rákoskou, ale i důtkami, a když jsme si v létě zajeli do přírody, různými pruty - staly standardní předehrou před sexuálními hrátkami. To bylo nejšťastnější období mého života. Ale když je člověk šťastný, zákonitě musí přijít nějaká pohroma: Po sedmi letech manželství Huberta zastřelil jeden žárlivý manžel kulovnicí, když ho přistihl in flagranti se svou paní."
"První, co mě napadlo, když mi to přišli říct, bylo, že je konec s výprasky. To mi bylo líto nejvíc. Až na druhém místě jsem pomyslela na to, že je konec i se sexem. Ale, no co. Na to si určitě někoho najdu. Byla jsem mladá, kyprá, dobře stavěná, díky Hubertovi dobře vychovaná, v posteli nápaditá a tvořivá. To by bylo, abych nenalákala někoho, kdo by mi prošťáral dírku. To s výprasky, to bylo horší. Kdepak najdu někoho, komu bych se mohla přiznat, že to mám ráda. Až úplně nakonec jsem si uvědomila, že Hubert byl vlastně sviňák, který mě podváděl s nějakou čuchtou. Možná už léta. Pomyšlení na manželovu nevěru ale rychle vyprchalo. Bylo mi to zkrátka fuk. Ale ty výprasky, ty mě moc mrzely."
"Vdovská léta probíhala přesně podle scénáře, který mi probleskl hlavou, když Huberta zabili. Na souložení jsem občas, ne moc často, našla některého z manželových mladých hulánů. Ale s masážemi zadnice byl opravdu konec. Snažila jsem se s tím vyrovnat, a už už se mi to skoro podařilo. Ale když jsem z pavlače pozorovala tvou služku, jak jde na dvůr pro pruty, a když jsem potom slyšela, jak pruty mlaskavě dopadají na její prcku, a jak služka ječí, mé vzpomínky se vrátily, a po večerech jsem si barvitě představovala sebe na jejím místě. A když mi tvoje služka vmetla do tváře, že nemám nikoho, kdo by mi nasekal na zadek, myslela to jako urážku, ale ve skutečnosti udeřila na mou citlivou strunu. Opravdu nikoho takového nemám, a potřebovala bych. Řekla jsem si, hanba, nehanba, stud, nestud, musím někoho požádat o údržbu mého zadku, nejraději pravidelnou."
Božena dovyprávěla, a když jsem nereagoval na dost polopatickou výzvu, povzdechla si, a vyložila karty na stůl. "Podle jekotu tvé služky jsem přišla k závěru, že to s rákoskou umíš, a že bys to měl být ty." Tak, a bylo to venku.
Zrudl jsem a začal koktat něco o tom, to že přece nemůžu, bít urozenou dámu, služku ještě řekněme, ale paničku z lepší společnosti, ne, to rozhodně ne. Dralo se mi na jazyk spojení "starší dámu", a jen s námahou se mi podařilo zachovat dekórum. Božena mi skočila do řeči a pravila, že gentleman je povinen své dámě splnit všechno, co jí na očích vidí. Neušlo mi, že použila slovo "své", a zrudl jsem ještě víc. Takže Božka je má dáma? No, to je nadělení. Nevěděl jsem, jestli se mám radovat, nebo chmuřit. Snažil jsem se z toho vykroutit, ale Božena, kroutící kromě očima i boky, byla v přesile.
Karla měla každé třetí pondělí volný den, a když jednou odjela k matce na venkov, někam ke Kouřimi, Boženka přišla ke mně domů. Nechtěla, abych chodil já k ní. Prý by přišla do řečí. Jen ona? A co já?
Jen, co zavřela za sebou dveře, se zeptala, kde mám tu rákosku. Dokonce odmítla i drobné pohoštění, které - jsa bez služky - jsem připravil ve své režii. Byla zřejmě hodně nadržená. Uchopil jsem Boženu v pase - takhle zblízka jsem se jí dotýkal vlastně poprvé - a přehnul si ji přes kolena. Když rákoska poprvé dopadla na její pozadí, ozvalo se jen šustění početných spodniček. Podruhé už nedopadla. Božena se mi vytrhla, a pravila dost zvýšeným hlasem: "Jednu věc jsem ti neřekla. Ale předpokládala jsem, že studovaný člověk na to přijde sám: výprasky se dávají zásadně na holou."
Upadl jsem do rozpaků, ještě víc než před pár dny, když na mě přišla s tím podivným přáním. Ruce se mi třásly, když jsem jednu po druhé vyhrnoval ty spodničky. Když jsem vyhrnul tu poslední, pochopil jsem, že dojem tlustého zadku, o němž mluvila Karla, opticky způsobovalo právě to množství textilu. Nebylo to poprvé, co jsem viděl nahou ženskou prdelku, takže jsem měl co porovnávat. Ale ta Boženčina byla skutečně exkluzivní. Jakoby byla vytesaná ze slonoviny, dokonale hladká, dokonale oblá, ne tlustá, ale už vůbec ne hubená. Žlábek mezi půlkami vybíhal vysoko do zad. Osmělil jsem se, a jemně ji pohladil rukou. Božena se se zachvěla, ale nezdálo se, že by jí to bylo nepříjemné. Na alabastru se objevila husí kůže.
Konečně jsem se odhodlal poskvrnit tu krásu rákoskou. Ale Boženka opět vyskočila. "Už mě opravdu zlobíš. Myslím, že chytím tu rákosku, a ukážu ti, jak se to má dělat." V kalhotech jsem pocítil důvěrně známý pohyb. To jsou věci. Že bych i já byl masochista? Člověk se stále učí něco nového, dokonce i o sobě.
A tak jsem přitvrdil, a v rychlém sledu vyrobil na té slonovině deset růžových proužků. Boženka řekla, že zatím stačí. Postavila se, uhladila si spodničky a sukni, a políbila mě na koutek úst. Konečně byla spokojená. "Vidíš, že se to dá," pochválila mě. Teď přišly k chuti i dorty od Zátků a vychladlý turek na zapití.
Když se osvěžila, Božena se znovu přehnula přes křeslo, vyhrnula si všechen ten textil a řekla: "Ještě deset. Ale ne že to odflákneš!" Tentokrát jsem se postavil odzadu a příčné pruhování, které mezitím zčervenalo, jsem doplnil na krásnou mřížku. Božena tiše sténala, ale myslím, že nikoliv od bolesti. Tentokrát zůstala s vyšpulenou sedínkou, a já pochopil, že chce ještě něco. Odložil jsem rákosku, přistoupil jsem ke "své" dámě, a dlouho a jemně ji hladil po té mříži. Opatrně jsem se odvážil do žlábku, a když jsem se špičkou ukazováčku letmo dotkl její horní dírky, slastné zasténání mě utvrdilo v poznání, že jsem se příliš neprohřešil proti etiketě. Nicméně postup do dosud neprobádaných krajů jsem si nechal snad na jindy.
Boženka se postavila, a hubička, kterou jsem dostal tentokrát, směřovala už na střed úst, a trvala znatelně déle, než jak by se slušelo jako pouhé znamení díků.
Dáma dojedla zbytek dortů a odebrala se do svých komnat. Byl nejvyšší čas, neboť jen co dozněl klapot jejích podpatků po dřevěném schodišti, Karla se vrátila z Kouřimi.
Příště jsme se sešli až za několik dní. "Co budeme dělat?" zeptala se Boženka. "Co dělat s čím?" nechápal jsem. "Tvoje služka bude mít volno zase až skoro za tři týdny. Já to tak dlouho nevydržím." Napadlo mě, že jako student, když jsem měl s kým, ale nebylo kde, jsem chodíval se svými krátkodobými partnerkami do Šárky. V létě do přírody, a když to počasí nedovolovalo, šenkýř ve výletním hostinci Dívčí skok měl dva nebo tři pokojíky, které za mírný obolus pronajímal mileneckým párům. Navrhl jsem B., že bychom tam mohli některý den, až se vrátím z úřadu, zajet. Nepřiznal jsem se ale, proč mě ta možnost napadla. Boženka ten návrh přijala, a rozhodla, že pojedeme hned nazítří. Dohodnuto, uděláno. Příštího dne jsme zaplatili fiakristovi, aby si v hostinci dal na náš účet něco k snědku a pár piv, a dvě, tři hodinky na nás počkal. Ukázalo se, že i Boženka to tam zná. Asi tam chodívala s těmi hulány.
V pronajatém pokojíku bylo příjemně teplo. Vytáhl jsem z kalhot úzký pásek, Boženka si odhalila svou alabastrovou prdýlku, předklonila se a držela takových nejmíň... Když jsme skončili se stimulací polokoulí, Boženka se narovnala a pravila: "Pamatuješ si, jak jsem ti vyprávěla o tom prvním výprasku, který jsem dostala od Huberta na vlastní žádost?" Pamatoval jsem si to moc dobře, ale chtěl jsem to slyšet znovu. "Inu, strašně se mi tehdy zachtělo milování." Na okamžik se odmlčela, a pak dodala: "A představ si, že teď se mi to stalo znova!" Trochu jsem se zalekl, jsa si vědom rozdílu našeho společenského postavení, i věku, ale na případné námitky jsem neměl dost času ani prostoru. Boženka mě totiž levou rukou objala kolem krku, svá ústa přiložila k mým ústům, svůj jazyk k mému jazyku, svým mohutným poprsím se přitiskla k mé sokolské hrudi, a pravou rukou se jala rozepínat mé knoflíky. Začala límečkem u košile a postupovala směrem dolů. Až docela dolů. Když už nebylo co rozepínat, na chvíli se zastavila v mém rozkroku, aby si pohrála s mým údem, který zřejmě slyšel, o čem byla před chvílí řeč. Potom Boženka ze mě spěšně strhala všechno oblečení a rozházela je po zemi. Nechala mi jen střevíce. Chvíli si mě se zájmem prohlížela, zejména od pasu dolů, a když se ujistila, že nejspíš budu vyhovovat účelu, pro který jsme sem přišli, svalila se na znak do peřin a vyhrnula si všechny sukně. I já jsem si ji chvíli prohlížel, neboť jsem poprvé spatřil její zákoutí nejtajnější a nejtemnější. Potom jsem si k ní přilehl a udělal jí pomyšlení. Božena byla zřejmě spokojená, neboť její sténání jistě slyšel i ten fiakrista ve výčepu.
Ještě chvíli jsme se mazlili rukama i ústy, a když mi dala dlouhou pusu, věděl jsem, že je čas vrátit se do Prahy. Postavil jsem se a začal se oblékat. Najednou mě něco dost citelně štíplo na dosud nahém zadku. Vykřikl jsem, a když jsem se obrátil, spatřil jsem Boženku, jak drží ten pásek. "Copak, bolí?" zeptala se s potutelným úsměvem. "Ani ne," odpověděl jsem, "jen jsem se lekl. Kdybys řekla, že mě chceš švihnout, nelekal bych se, a možná bych se ti líp natočil." "Chci tě švihnout," pravila. Otočil jsem se, povyhrnul si košili a mírně se předklonil. Boženka mě švihla asi pětkrát po vystrčených půlkách. Čekal jsem, kdy bude pokračovat, ale ona řekla: "Zatím stačí. Jestli je to u tebe poprvé - a myslím, že je, neboť podle toho, co jsi mi vyprávěl o tetě, ta tě nikdy nebila, a jinak už neměl kdo - takže jestli je to u tebe poprvé, nesmíme to přehnat, aby se ti to nezhnusilo." Pustil jsem lem košile a obrátil se k ní. "Ale, ale," řekla, když spatřila můj znovu postavený úd, "tebe to vzrušilo. Ale já už mám pro dnešek dost. Všeho." Odmlčela se a pak dodala, "Ale abys neřek..." a uchopila mě tam dole a dost dlouho dělala ty směšné pohyby. "Jsem ráda, že se ti to líbí. Vidím, že se spolu nebudeme nudit." Jak poznala, že se mi to líbilo? Ale měla pravdu, bylo to hezké. Zvláštní, dvakrát v krátké době jsem pomyslel na to, že výprask od ženy může být docela hezký, a potřetí jsem ho dokonce zažil.
Když jsem se vrátil do svého bytu, našel jsem Karlu sedět v kuchyni a usedavě plakat. Na otázku, co se děje, odpověděla: "Už čtyři neděle tady neuklízím." "No a?" nechápal jsem. "To je taková hrůza, že musíš kvůli tomu plakat?" Zalykajíc se pláčem pravila, "Ani jednou jste mě za celou tu dobu neseřezal."
