Paměti spankerské rodiny 5 aneb Kruh se uzavírá 74

Paměti spankerské rodiny

6. Ivana          Čestmír

Na prázdniny jsem jako každý rok odjela na vesnici k babičce z mamčiny strany. Jezdila jsem tam velmi ráda, ale tento rok jsem se obzvlášť těšila, neboť jsem babičku chtěla vyzpovídat o spankingu. Mamka, totiž, a hlavně Žofka mi naznačila, že i babička o tom hodně ví. Tak jsem byla nedočkavá, že jsem přivítání se svými dlouholetými prázdninovými kamarádkami, Janou a Danou, odložila na druhý den.

"Babi, je to pravda, že mamka, když byla malá, od tebe dostávala výprasky?" Babička si sundala brýle a dlouho si je čistila o lem zástěry.

"Ty máš ale otázky, dítě," ozvala se konečně.

"Tak je to pravda, nebo ne?" nechtěla jsem ustoupit. Babička opět dlouho mlčela.

"No, ano, je to pravda. Když zasloužila, tak dostala."

"Dostávala na holou?" pokračovala jsem v interview. Babička pochopila, že nejlíp se mě zbaví, když mi co nejrychleji odpoví na všechny dotěrné otázky. Trochu se uvolnila.

"Inu, od čtrnácti let dostavala na holou."

"A líbilo se jí to?"

"Ze začátku určitě ne. Ale mám podezření, že později tomu přišla na chuť."

"Dostávala výprasky i od někoho jiného?"

"Měla kluka, Matěje, jak vy teď říkáte, přítele. V létě se chodili spolu koupat do rybníka nahoře za kapličkou. Jednou jsem na zahradě vykopávala mrkev, a když se Týna vracela od vody, do rozsochy jednoho stromu za plotem si schovala metličku z mladých jilmových proutků. Tak soudím, že  od Matěje dostávala. A Zdeňkovi, tvému tatínkovi, jsem dokonce sama poradila, aby jí naplácal, když jí začalo lézt na mozek, že nemůže mít děti. Nevím to úplně jistě, ale myslím, že mě poslechl, protože krátce na to ses narodila ty." Přivinula si mě k sobě a pohladila mě po vlasech.

"Babi, a jak je to s tebou? Taky jsi dostávala?"

"To víš, že jo. Za mého mládí dostávala výprasky všechna děcka." Jako by očekávala mou další otázku, dodala, "A bylo to skoro vždycky na holou."

"Kdo ti je dával?"

"V mládí máma, a děda z její strany. No, a pak kluci, spolužáci, a později ti, se kterými jsme randily."

"Proč to dělali?"

"Kluci, a ostatně i dospělí muži, se rádi dívají na nahatá děvčata a ženy. A  když  nevěděli, jak jinak to zařídit, aby nás bez šatů viděli, vymýšleli všelijaké hry, které nakonec vyústily ve svlékání a někdy i ve výprask. A děvčata se ráda nahatá ukazují, a tak jsme na ty hry přistoupily, třebaže jsme věděly, že to dost často skončí bitím. Když nás bylo víc, a jedna dostala výprask a ostatní ne, tak jsme na sebe žárlily. Dostat na holou od kluka, to byla otázka cti. Holky, které výprasky odmítaly - nebylo jich moc, ale byly i takové - se často ani nevdaly."

"A další příležitost k výpraskům, to byly, samozřejmě, Velikonoce. Když jsme si hrály s kluky na louce pod lesem, tak jsme dostaly od jednoho, nejvýš od dvou, nebo taky nic. V partě byly výprasky přiměřené, a předem bylo dohodnuto kolik, od koho a za co. Ale Velikonoce, to bylo úplné šílenství. To přišlo třicet nebo i padesát koledníků s pomlázkami, a na Velikonoce neznali míru. A bylo nemyslitelné některého z nich  odmítnout, nebo nevydržet vyplácení do konce. To by bylo děvče v hanbě pro celou vesnici. Večer jsme měly zadek jak borůvkový koláč, ale byly jsme šťastné. Čím víc bylo koledníků, tím měla holka lepší rejting, jak říká vaše generace."

"A když jsem se vdala, dostávala jsem od tvého dědy, který se vás bohužel nedožil." Babička se odmlčela, a zakalily se jí oči. "Byla jsem hubatá, drzá,  líná, nepořádná a protivná, a šikanovala jsem ho za každou hloupost. Nedovolovala jsem mu zajít do hospody na pivo, nebo kouřit machorku, nebo mi vadilo, že si neumyl před jídlem ruce, a to pak odepínal řemen, nebo skočil do stáje pro bič. Časem jsem se sice víceméně polepšila, ale na výprasky jsem byla tak zvyklá, že jsem dědu požádala, aby mě aspoň jednou týdně vymrskal po holém zadku. Potom jsme se vždycky milovali. Doufám, že víš, co to je." Do tváře se mi vehnal ruměnec, a něco i do kalhotek.

To způsobilo, že jsem vyhrkla ze sebe hlavní otázku, kvůli které jsem to všechno vlastně začala. "Babi, mohla bys mi naplácat na zadek?"

Babička si opět dlouho čistila brýle. "To bych nemohla."

"Proč? Protože nejsi lesba?"

"Ty máš teda výrazy! Kdo tě to naučil?"

"Naše Žofka."

"No jo, to jsem si mohla myslet! Ano, to je jeden z důvodů, ale ne jediný. Víš, dítě moje, výprasky se dávají buď za trest, nebo pro radost. Za trest ti naplácat nemůžu, protože jsi hodné děvče, a nic jsi neprovedla. A i kdyby jsi něco provedla, nepatříš prostě do mé jurisdikce." Babička se asi moc dívá na  detektivky. "Pokud by sis zasloužila trest, neříkám, že to musí být zrovna výprask, je to věc tvých rodičů. Ani výprask pro radost ti nemůžu dát. Výprask pro radost by měla dávat osoba oblíbená, nebo nejraději milovaná, a sice opačného pohlaví. Vydrž, až budeš mít někoho ráda, určitě se dočkáš." I Žofka to říkala tak nějak podobně.

Té noci jsem nemohla dlouho usnout, nejen proto, že noc byla tropická. Přehrávala jsem si, co mi vyprávěla babička, a když jsem k tomu přidala, co jsem věděla od Žofky a od mamky, a v neposlední řadě z toho zahraničního hambatého časopisu, pod bříškem se mi zase udělalo docela příjemno.

+++

Ráno, hned po snídani, jsem se šla ohlásit Janě a Daně. Holky se potěšily, že mě po třech měsících od jarních prázdnin zase vidí, třebaže si neodpustily obvyklé špičkování o rozmazlených městských děckách.

Radily jsme se, co podnikneme. Jana, nepsaná šéfka naší party, která měla vždycky nejvíc nápadů, si postěžovala, že na vesnici devadesátých let je v létě neskonalá  nuda. Naši rodičové, o prarodičích ani nemluvě, když byli v našem věku pomáhali za podobných okolností při senoseči a při bitvě o zrno, jak se kdysi říkalo žním, a při česání chmele. Ale teď... Louky se přestaly kosit, neboť stáda domácích zvířat byla vyvražděna, a krmivo nebylo komu dávat, chmelnice zarostly plevelem a změnily se na černé  skládky odpadu, z větší části toxického, dovezeného z blízkého zahraničí, a většina polí ležela ladem, neboť bylo levnější - aspoň pro někoho - dovézt obilí z Chile, zeleninu z Maroka, chmel z Nového Zélandu a z Francie rovnou zpracovaný cukr. Pole, která zůstala, stihl sklidit jeden šikovný kombajnista za pár hodin. Holky se už pár dní před rozdáváním vysvědčení chodily koupat do rekultivovaného a bagrováním prohloubeného rybníka na potoce nad vesnicí, ale brzy je to přestalo bavit. Chtělo by to nějakou inovaci.

Jana k večeru prvního dne navrhla, že se budeme chodit koupat bez plavek, nebo jak se teď říká - naostro. To se mi líbilo, a znovu jsem pocítila to příjemné pnutí pod břichem, v poslední době době tak časté. Ale nahlas jsem řekla, "Co když nás někdo uvidí?" "Typická rozmazlená měštka, co se bojí, že někdo uvidí její neduživou prcku," pokusila se mě urazit Jana. Dana se k ní loajálně přidala. "Ale i kdyby, bylo by to o to zajímavější."

Byla jsem - naštěstí - přehlasována. Usnesení jsme uvedly do života hned příští den.

U rybníka jsme se svlékly, a ve vodě jsme vyváděly jak malé děti. Jako naschvál nás vyčmuchala parta kluků. Mám podezření, že některá z holek se musela někde ukecnout, co připravujeme. Šmírovali z křoví, ale po chvíli se přestali skrývat. Dokud jsme byly ve vodě, moc toho neviděli, ale dřív  nebo později jsme musely vylézt na břeh. S rukama zakrývajícíma strategická místa jsme se začaly shánět po šatech. Ukázalo se, že naše šaty mají kluci, a že nám je dají za deset ran prutem na zadek od každého a pro každou. Takové štěstí jsem ani nečekala. Hned v první den na vesnici dostanu výprask, po němž už pár měsíců marně toužím. Ale Jana výprask rezolutně odmítla, a Dana s ní byla, jako vždy, zajedno. Mé štěstí trvalo jen dvě minuty. Maně jsem si vzpomněla, jak babička vyprávěla o tom, jaké hry kluci vymýšlejí. "No, jak chcete," řekl Vláďa, který měl kluky na povel, stejně jako Jana nás. A kluci vyrazili k vesnici s naším oblečením v podpaží. Už byli takových padesát metrů od nás, když jsem to nevydržela a zavolala na ně, aby se vrátili, že to bereme. Jana se na mě za to zlobila. Dana tentokrát kupodivu ne. Zdálo se, že představa výprasku ji taky vzrušuje. "Vidím, že Ivana není až tak rozmazlená."

Kluci se loudavě vrátili. "Tak jo," řekl Vláďa, "ale bude to za patnáct." Jaromír skočil k rybníku a vrátil se se třemi uschlými výhony orobince. Musely jsme se ohnout a zatímco jeden kluk nás držel za ruce, druhý nás šlehal po zadcích. Potom se všichni tři vystřídali.

Jana řvala, jako by ji na nůž brali. Nevím, proč. Výprask totiž  vůbec nebolel. Prut orobince byl pokryt několika vrstvami odumřelé tkáně, které dopad  na tělo tlumily. Bylo to, jakoby nás šlehali vatou. Poslední rány z těch pětačtyřiceti připomínaly spíš šimrání. Po skončení výprasku byly pruty zcela k nepotřebě.

Výprask tedy nebolel, ale  stejně jsme se cestou domů s holkama shodly na tom, že koupání naostro nebyl dobrý nápad.

Ale na druhý den jsme šly znovu. "Ta troška bití nám přece nemůže pokazit krásný letní den," pravila překvapivě Jana. My s Danou jsme se potěšily, ale nahlas jsme neřekly nic. Situace u rybníka se opakovala, s tím rozdílem, že kluci nás šmírovali nepokrytě. Seděli u našeho oblečení, povídali si, hráli karty a čekali, až vylezeme z vody. Tentokrát byli už čtyři. Jaromír přivedl kamaráda Poldu.

"Tak dámám to včera nestačilo," řekl Vladimír, když jsme vylezly z vody. Už jsme nic nezakrývaly. Stejně už všechno viděli. Tedy, až na Poldu. "Dnes to bude za dvacet," pokračoval Vláďa. Tentokrát jsme už bez licitování přijaly výprask nástroji vhodnými  akorát tak na strašení malých dětí.

Další den jsme přizvaly  rovněž čtvrtou kámošku, o rok starší Helenu. Cestou k rybníku jsme jí vyprávěly, že nás kluci bijí po holých zadcích, chceme-li od nich vymámit naše vlastní oblečení. "Jůůů, to bude bezva. Už se na to těším," překvapila nás Helena. Neřekly jsme jí totiž, že ty výprasky jsou spíš pro srandu. Když jsme dorazily k rybníku, kluci už tam čekali. Mluvčí Vladimír navrhl příměří a prohlásil, že se budou koupat s námi, taky na Adama. Už ani slovo o výprascích. Pomyslela jsem si, že výprasky kluky přestaly bavit, když  zjistili, že jsme vůči nim indiferentní. Helena byla nejspíš zklamaná, jakož i my dvě s Danou.

Všichni jsme se svlékli a dováděli v rybníku až do pozdního odpoledne. Pod vodou a skryti před zraky případných čumilů jsme poznaly, jaké to je, když klukovská ruka laská dívčí tělo, a když se v holčičí ruce ocitne klukovský pinďour i s vajíčky. Já jsem to zažila poprvé, a myslím, že to platí i pro Danu s Janou. Za Helenu bych ruku do ohně nedala. Podezírala jsem ji, že nějaké zkušenosti s nahatými hrátkami už má.

Když jsme vylezli na břeh, nikdo nespěchal s oblékáním. Posedali jsme si do trávy a zhltli tu trochu jídla, co jsme si donesli z domova. Po chvíli začala váznout zábava, a tehdy si vzala slovo Helena. Pravila, že jsme jí vyprávěly, jak jsme po dva dny dostaly výprasky, a jestli ona je horší?

Jaromír zase skočil k rybníku a vrátil se s plnou náručí orobinců. Helena si lehla na bříško a kluci jí vysázeli po pětadvaceti. Helena nebyla spokojená. "Tomuto vy říkáte výprask?" To platilo hlavně nám děvčatům.

Další den přišel Vladimír s krátkou ratanovou rákoskou. Oslovil Helenu, "Tak, jestli máš zájem, kalhotky dolů a pojď." Hela se svlékla, předklonila a vyšpulila na nás svou pěknou buclatou prcku. Už po dvou švihnutích rákoskou jí tekly po tvářích slzy. Gentleman Vláďa se zeptal, jestli má přestat. "Ne, proboha nepřestávej," opáčila Helena a držela standardních pětadvacet.

"Má ještě někdo zájem?" otázal se Vladimír, pošvihávaje rákoskou do dlaně levé ruky.  Po chvíli trapného mlčení jsem se přihlásila já, že jsem taky nebyla spokojená s orobincem. Lehla jsem si na břicho a držela jsem stejně jako Helena. Bolelo to jako čert, ale konečně jsem se začala cítit tak nějak dospěle. Kupodivu jsem pocítila cosi jako štěstí. Žofka měla absolutní pravdu. Ale  ochlazení vymrskaného zadku v rybníce mi docela přišlo vhod.

Jako třetí se přihlásil Polda. Měl ale jedno přání, jestli by ho mohla vyšlehat Janička. Přesně tak to řekl.  Tssss, asi se mu líbí. Jana mu vyhověla, a když skončila, vzala ho za ruku a běželi spolu do rybníka. Asi ta náklonnost bude vzájemná.

Nikdo další už o rákosku zájem neměl, ale když jsme dováděli ve vodě, přiblížil se ke mně Čestmír, a tlumeně, aby nikdo neslyšel, mi navrhl, abych - jestli ještě bude nějaké další kolo výprasků - ho vymrskala já. Trošku se při tom zarděl. Dodal, že žárlil na Vladimíra, a že on by mě vymrskal s větším citem. Řekla jsem mu, že do večera je ještě daleko, a že do té doby se mu to určitě podaří. Vyvalil na mě oči a řekl, že jsem statečná, jestli vydržím dva výprasky za den. Místo odpovědi jsem mu pod vodou stiskla ptáčka a držela ho o dost déle, než by odpovídalo náhodnému kontaktu. Šťastně se na mě usmál. I já jsem byla šťastná. Tři dny na venkově, a za sebou tři výprasky, třebaže dva z nich málo relevantní, a teď dokonce vyhlídka, že  někoho vymrskám i já.

Do večera z party kluků a z party holek vznikla parta jedna. Do vesnice jsme se vraceli všichni společně. Když jsme byli asi v půli cesty, Vláďa řekl, že se musí k rybníku vrátit. Neřekl, abychom na něj čekali, ale my jsme byli solidární. Posedali jsme si do trávy kolem cesty a hodnotili dnešní den. Vladimír se vrátil asi za deset minut. Jistě obě cesty běžel. Nesl s sebou rákosku, kterou u vody zapomněl. Dost se zdráhal odpovědět, když jsme ho žádali, aby vysvětlil, proč by ta rákoska nepočkala do rána. Ukázalo se, že to byla rákoska jeho mámy, a že by bylo moc zle, kdyby máma zjistila, že rákoska není doma. Až teď nás to začalo doopravdy zajímat. Jak z chlupaté deky z Vladimíra vylezlo, že ho matka bije rákoskou, dost často i na holou. Takže zdánlivě dominantní Vladimír si doma docela dost vytrpí.

Trochu jsme Vláďu politovaly, ale Helena poznamenala, že mu docela závidí. "To mně nemá kdo nařezat, i když bych si často zasloužila. Od táty bych to snesla, ale jemu je to fuk, co ze mě vyroste."

Helenina upřímnost způsobila, že se Vladimír trochu přestal ostýchat. "Já si vlastně ani moc nestěžuju," pravil. "Ze začátku mi ty výprasky moc vadily, třebaže jsem se nikdy nesnižoval k nějakým trapným scénám. Ale teď, když týden nedostanu, cítím se celý nesvůj. Někdy něco provedu naschvál, abych si vykoledoval." Po chvíli odmlky dodal, "Asi se večer přiznám mámě, že se chodím koupat s holkama na Adama." Pocítila jsem, jak se mi po těle rozlézá husí kůže.  Svrběl mě jazyk, a moc nechybělo, abych nevykecala, jak doma špehuji rodiče, a o čem si před spaním povídáme se Žofkou.

"Jo, to znám," navázala Helena. "Já nejsem tak zlá, jak by se někomu mohlo zdát, ale mnoho alotrií dělám jen proto, abych si vykoledovala. A nic."

"Tak, dnes sis konečně vykoledovala," pravil Vladimír. "Jak se ti to líbilo?" "Moc," řekla Helena procítěně, usmála se na něj a něžně ho pohladila po ruce. "Doufám, že tu rákosku ráno zase doneseš." "Taky se přimlouvám," ozvala se překvapivě Jana. Všichni jsme na ni pohlédli s údivem. "No, co koukáte?" ohradila se Jana. "Když vidím, jak si to všichni užíváte..." Významně se podívala na Poldu. Ten se viditelně zapýřil.

Další dny plynuly podobně. Mezi koupáním naostro jsme hráli na fanty, a jelikož nebylo co svlékat, chyby ve hře se řešily Vladimírovou rákoskou, nebo řemenem, který donesl některý z kluků, tuším Polda. Páry pro spankingové hry byly proměnlivé, ale nejraději jsem byla, když mě mrskal Čestmír. Ostatně, i Čestmír to měl nejraději ode mě. Po týdnu jsme výprasky měli rádi všichni, včetně Jaromíra a Jany, kteří tomu zpočátku nebyli nakloněni.

Koncem druhého týdne prázdnin se trochu pokazilo počasí a nedalo se koupat. Využila jsem to k tomu, že jsem zajela k dědovi z taťkovy strany, nejen, abych ho po delší době viděla, ale hlavně proto, abych vyprávěla, co je nového, Žofce. Žofka, od té doby, co děda ovdověl, k němu jezdila v každé volné chvíli, aby mu pomáhala s "ženskými" pracemi, na které byl děda levý.

Když jsem Žofku seznámila s tím, co se mezitím dělo v "babiččině" vesnici, Žofka prohlásila, že to je zajímavé, a že by tam měla na pár dní zajet se mnou, až se polepší počasí. Zeptala jsem se proč ji to tak láká. Vždyť ona spankingového partnera, nebo partnery má. "Měla jsem," řekla Žofka, celá rozesmutnělá. "Všichni ode mě odskočili, když jsem jim nechtěla dát." "Cos jim nechtěla dát," zeptala jsem se. Žofka jen obrátila oči k nebesům. Už věděla, že jsem na svůj věk naivní, ne-li přímo pitomá, a místo zbytečného okřikování mi všechno vysvětlila. "Ty těm klukům, doufám, nedáváš," zachmuřila se. "Na to máš ještě dost času." Na okamžik mi připadlo, že to není moje mladší sestřička, ale moje mamka.

+++

Počasí se opravdu brzy umoudřilo. Rozloučily jsme se s dědou a vyrazily za dobrodružstvím.

Představila jsem Žofku starým kamarádkám a novým kamarádům. Vladimír nebyl nadšený, že tahám do party "malou" holku a rozhodl, že si s ní budeme hrát, jen jestliže podstoupí "zápisné", tj. od každého kluka 5x rákoskou na holou. Žofka se nejprve naoko zděsila, potom dlouho přemýšlela, aby nakonec přikývla. Vyhrnula si sukni, Čestmír jí stáhl kalhotky ke kolenům. (Trochu jsem se na něj zlobila, když ji přitom pleskl rukou.) Potom dostala těch 4x5, ke kterým byla odsouzena. Podezřívala jsem kluky, že v ní opravdu vidí malou holku, protože ji mrskali docela ledabyle. Nicméně, Žofka ve zkoušce obstála a byla přijata do party.

Jak prázdniny postupovaly, složení party se trochu měnilo, když někteří z nás odjeli na tábory nebo k babičkám, tetám. Odjela  Jana, Jaromír i Polda, přibyl Vašek, Anča, Tonča. Na týden se vzdálil i Vláďa. Několikrát jsme přerušily pobyt i my s Žofkou, když bylo třeba pomoct dědovi se zahradou a se zvířaty. Ale atmosféra u rybníka byla vždy skvělá, a i nově příchozí si rychle osvojili naše nevázané zábavy, převážně bez šatů. Když jsme se koncem srpna rozcházeli definitivně, někteří z nás měli slzy v očích.

Vrátili jsme se k běžným povinnostem a k přípravě na život v dospělosti. V říjnu mi přišel dopis. Mylá Ivano. Čestmír. Stejně katastrofální jako pravopis, byl i krasopis. Některé věty jsem ani nedokázala přečíst. Trestí dopisu bylo, že by se mnou chtěl choďit (já hloupá jsem si myslela, že už spolu chodíme), a až přijedu na vesnici k babičce, abych ho nevinechala.

Přijela jsem na venkov na krátké volno kolem státního svátku a Dušiček. Než jsem po krátkém přivítání vyrazila do terénu, babička mě objala, pohladila po vlasech a řekla, "Ivanko, dítě, venku je nečas, slota a plískanice, abyste venku nenachladli. Přijďte dozadu do vejminku, trochu vám tam zatopím." Pokusila jsem se tvářit překvapeně, ale babička mě znovu pohladila po hlavě a řekla, že je možná hloupá, ale není slepá. "Ale buď opatrná. Na některé věci máš ještě čas." Zase jako bych slyšela naši Žofku.

Čestmír přivítal, že se máme kam uchýlit. Venku byla opravdu plískanice a slota. V příjemně vytopeném domečku byla kromě sladkého pohoštění připravena metlička z čerstvých jilmových proutků a starožitná rákoska, jistě tatáž, kterou v mládí dostávala moje mamka, a kterou potom nemohla najít. Metlička mě inspirovala k vyprávění o mamčině dětském milenci Matějovi. Vyjádřila jsem naději, že Čestmír mě neopustí kvůli nějaké hloupé Svatavě. Potom jsme metličku využili k opravě Čestmírova diktátu. Neprotestovala jsem, když Čestmír namítl, že i já mám různé nedostatky, na jejichž nápravu by se metla mohla hodit.

Rok nato jsem začala chodit do gymnázia, jako mamka, až na to, že toto bylo "jazykové" gymnázium, a Čestmír do strojní průmyslovky, jako taťka. Skoro každou sobotu jsme se scházeli v babiččině vejminku. Já jsem pilovala jeho češtinu a později angličtinu, on mi pomáhal s matematikou a chemií. Dbali jsme rady babičky i Žofky, a až do třetího ročníku jsme nedělali nic, na co jsme měli ještě čas. Den po maturitě se mi narodila starší dcera Rozárka, a týden na to jsme se s Čestmírem vzali. Při svatební hostině si děda všiml, že babička je ještě čupr ženská, a požádal ji o ruku.

Ještě během mateřské dovolené jsem vyhrála konkurs do překladatelské agentury v krajském městě, specializované na překlady direktiv Evropské unie. Museli jsme se kvůli tomu do krajského města přestěhovat. Čestmír dostal zaměstnání v PíáR oddělení nizozemské firmy, která vyvážela okopírované československé samopaly do Saúdské Arábie. Při zaměstnání studoval strojní fakultu. Strojírenský marketing přednášel jakýsi profesor jménem Matěj  ten a ten. Když profesor zjistil, ze které vesnice Čestmír pochází,  zeptal se ho, jestli nezná jistou Krystýnu tu a tu. Čestmír se dost neprozřetelně přiznal, že to je jeho tchýně. Když pak byl u Matěje na zkoušce, nedokázal vysvětlit, proč je správnější nakupovat americké zboží, i když je dražší a méně spolehlivé, než ekvivalentní zboží ruské. Profesor pravil, "Zasloužil byste na holou, mladý muži." Čestmír zrudl a profesor se ďábelsky zachechtal. Nicméně dal Čestmírovi za A, jak se teď po demokratickém způsobu říká jedničkám.

Čestmír byl, s výjimkou českého pravopisu, opravdu velmi nadaný, a tak dělal strojařinu levou zadní. Proto se ve třetím ročníku přihlásil ještě na Panevropskou univerzitu sociálních a lidskoprávních studií v Dolní Polní, aby tam studoval velmi žádaný obor Demografické a sociologické aspekty sexuálních úchylek v kontextu s bojem proti konspiračním teoriím a fake news.

Čestmírovi se dobře dařilo i na univerzitě, nejen proto, že sexuální úchylky jsme po nocích pilně procvičovali. Krátce po absolvování obou vysokých škol byl zvolen do krajského zastupitelství za nově establišovanou politickou stranu Ne-Ne, a jako inženýr a současně magistr, sběhlý jak v technických, tak i humanitních disciplinách, byl pověřen vedením velmi náročného odboru Sankčního postihu rodičů, kteří trvají na oslovování táta-máma. Žofka v té době odešla do Malé Británie, kde udělala kariéru v neziskovce Stop destrukci tradiční rodiny.

Dařilo se nám tedy dobře. Tak dobře, že jsme si ani nevšimli, že obě naše dcery jsou už dost velké na to, aby o některých věcech byly poučeny podrobněji, než jim to umožňuje inkludovaná lidskoprávní základní škola. Proto nás poněkud překvapilo, že když jsem jednou v noci mrskala nahatého Čestmíra starou rákoskou po babičce, nás ve dveřích ložnice pozoruje naše čtrnáctiletá dcerka Rozárka, a jednou rukou něco kutí pod vyhrnutou noční košilkou.