Klukovské války (z webu)

Klukovské války.

Leželi jsme s Tomášem na hromádce sena a čekali na svůj dnešní osud. Dneska jsme měli smůlu, Dolňáci nám uchystali past. Rozdělili nás na dvě skupiny, jednu nechali v klídku utéct a nás s převahou pochytali. Tedy nás dva a Stáňu. Nám se s náramnou chutí věnovaly tři holky. Byli jsme totiž svlečeni do naha a spoutáni. A holky dostaly od svého šéfa Lukáše jasný rozkaz: “vybrabčit!” Lucka s Terkou nám se šibalským úsměvem zkušeně masírovaly pindíky, nejmladší Janina, které bylo jen něco přes dvanáct se směla jen koukat. Holky se snažily, bylo jim už čtrnáct a zmasírovat zajatcům pinďoury patřilo k jejich členství v partě. Známá pravidla určovala, že čím větší pinďour, tím větší bude výprask. Zatím jsme jejich tlapkám odolávali, i když bylo jasné, že až svlíknou Stáňu a začnou ji vyplácet bude naše snaha marná. Při vyplácení holek se

postavil každému z nás starších. A mladší byli stejně vykázáni. Rozhodující pro

účast při výprasku byly chlupy. Kdo neměl “chlupatýho” musel vypadnout, stejně

jako holky s doposud holou kačenkou. To ovšem neplatilo když padli sami do

zajetí. Mlíčňáci dostali na holou jako první a pak byli posláni ven. Ale

vyplácet malé děti nás moc nebavilo, dostali spíš jen pro výstrahu. Teď si nás

Lukáš prohlížel a bylo mi jasné, jak se těší. “Holky, sundejte trička a ukažte

jim kozy, ať se jim postaví!” přikázal “svým” děvčatům. “A ty do naha!” ukázal

na Janinu, “ať se mají na co těšit, až tě chytnou. Holky nijak neprotestovaly,

jednak už jsme se dávno znali a jednak věděly, že by schytaly nářez taky. Což by

před zajatci byla mimořádná potupa. Obnažovaly se nestydatě před zraky všech a

nastrkovaly nám svoje vnady před obličeje. Znovu se zmocnily našich klukovských

ozdob, tentokrát už s větším úspěchem. Zmítající se Stáňu drželi dva kluci za

ruce a uhýbali před jejími kopanci. “Hele, není ta vaše kamarádka nějak moc

divoká? Nepřej si, abych tě musel zkrotit, ty káčo! Mám tady bejčák, hele! Tak

nezkoušej moji dobrotu!” Śvihnul koženým nástrojem ve vzduchu a strčil ho Stáně

pod nos. “Čuchni si!” “Šáhni na ni bejčákem a zabiju tě, ty hovado!” zastal jsem

se kamarádky. “A ty se uklidni, jestli ses bála vejprasku, tak si s námi

nemusela chodit!” “Kdo je u tebe hovado? Co?” Lukáš byl pánem situace a nadávání

se trestalo. Přišel až ke mně a plesknul mě přes tvář. “Chceš snad dostat

bejčákem ty?” “Hele, nezačínej s tím, my vás taky řežem jenom prutama! Tak jí

nevyhrožuj. Taky by to mohlo někoho mrzet, její brácha by tě vykostil. A až já

tě dostanu, tak se těš!” “Jo, jen slibuj, hned budeš na řadě! Uvidíme, kdo bude

bulet! Ale nejdřív dostane slečna, už se nemůže dočkat! Jen co změříme hošánkům

brabečky!” Janina odněkud nesla kus pravítka. Blížila se ke mně celá zrudlá. Asi

to bylo dneska poprvé, co směla vzít zajatcům míru. Vzala mi ho do ruky pohrála

si chviličku a přiložila pravítko. “Mm, pěknej, řekla rádoby znalecky. Čtrnáct!”

Přešla k Tomovi a zopakovala proceduru. “Jedenáct” ohlásila číslo. “Ty seš

dneska nejstarší a seš drzej, dostaneš pětadvacet za cenťák. A Tomáškovi dáme

dvacet, viď? Ale teď je na řadě Stáňa!” Lukáš se otočil ke Stáně a ukázal na

improvizovanou lavici z nějakých fošen, pokrytou kupodivu docela čistou dekou.

“Svlíkněte ji do naha!” Chlapci obstoupili Vzpouzející se Stáňu a začali z ní

dobývat flanelovou košili. “Nešahejte na mě, dobytkové!” Cukala sebou tak, že ji

měli co držet. Ale ochotných rukou bylo všude dost, takže za pár chvilek byla

polonahá. Chlapci oceňovali její pěkné i když dosud nevelké kozičky. Jen Lucka a

Tereza se tvářily pohrdavě, i když samy neměly větší. “Nechte mě, holky se

nebijou!” bránila se Stáňa, teď už spíš z principu.

“Holky nepřepadávají pokojný sousedy a nekradou v cizích zahradách. Sundej

kalhoty!” “Ani nápad, do naha se nesvlíknu!” “Nemusíš, my to rádi uděláme za

tebe,” šklebil se na ni Danek, který ji zajal, “ale pak dostaneš tuplem, a taky

bejčákem!” Stála vzdorně v kruhu chlapců, dívky přihlížely z povzdálí. Přemáhala

pláč, ale před děvčaty nechtěla ukázat strach. Povzbudil jsem ji: “Dělej Stáňo,

snad se jich nebojíš!” Tohle zabralo. “Tak dobrá, ať si to užijete, ale kdo mě

bude bít první ať se taky svlíkne!” Na to měla právo. Stáhla tepláky i kalhotky

najednou a popošla k lavici. “Já, přihlásila se nedočkavě Janička. Už jsem

stejně nahatá.” “No dobrá, schválil ji Danek. Ale jenom deset!” Lucina odněkud

přinesla pruty. Stejně jako Terezka už měla zase tričko. Podala jeden Janě. Ta

si vybrala jeden skoro metr dlouhý. Byly z lísky, takové, co dělají pořádná

jelita. Položila přes lavici pevný, koženkový válec z nějakého gauče. “Tak

pojď!” vyzvala Stáňu. Ta se odhodlaně položila na lavici tak, že jí válec

vyzvedával zadek. “Tak začni, a ne, že ji budeš šetřit!” vyzval Janu Danek. Ta

se nenechala pobízet. Zdvihla prut do výšky, a šlehla Stáňu přes nastavené

půlky. Stáňa zasykla bolestí a zavrtěla se, hned se ale ovládla. “Jedna” řekl

Lukáš do ticha. Všichni napjatě pozorovali Stánin výprask.

Byli jsme jak u vytržení. Nahatá holka vyplácí nahatou holku. Přímo pastva pro

oči. Všichni by se asi rádi přidali. Janička se činila. Prut dopadal nelítostně

na Stáninu vyšpulenou zadnici a každé šlehnutí zanechávalo modrající pruh. Lukáš

odpočítával a Stáňa se vzpínala po každém šlehnutí. “Deset” pronesl Lukáš

konečně. Janina se začala oblékat, přímo před námi, trošku vyzývavě. Začal jsem

si ji představovat, jak jí nařežu, jestli mi padne do ruky. Ale u trestné lavice

se už připravoval Danek. Převzal od Janiny prut a prohlížel Stániny půlky.

Přejel prstem po jednom jelítku: “Mmm, dobrá je ta Janka, nechat ji padesát, tak

už na mě nic nezůstalo. Tak pokračujeme. Počal Stáňu švihat, sice mírněji ale

hodně rychle. Lukáš nestačil skoro počítat. Stáňa sebou mlela, napínala a hned

povolovala půlky po každém švihnutí. Proutek svištěl a mlaskal. Při padesáti

Danek vyzval kluky: “Tak, teď ji podržte, já přitlačím, ať má pořádný jelita!”

Kluci se hrnuli jeden po druhém, ale Stáňa je zakřikla: “Vypadněte, držím sama,

tak na mě nemáte co sahat!” Byla to pravda, hoši zklamaně couvli. “No, uvidíme,

jak dlouho budeš držet.” “Od tebe tejden ty náfuko!” odsekla Stáňa zlostně. Byla

dobrá, ještě si odvážila provokovat. Danek si zatím vybral nový prut a obešel

Stáňu na druhou stranu. Rozpřáhl se o švihnul. Stáňa vyjekla a přizvedla se. Než

se stačila zklidnit, dostala druhou. Zaječela znova a tentokrát se chvíli

vrtěla. “Copak, nevoní ti to, snad tě to nebolí, vždyť tě jen tak lechtám,”

vyškleboval se jí Danek. “Takovejch vydržím třeba sto, ale chtěla bych vidět

tebe, srabe! Však já ti to vrátím i s úrokama, budeš zase volat mámu!”

Připomněla jednu starší záležitost, kdy mu, sotva dvanáctiletému, oplácely holky

koledu tak citelně, že se neovládl a křičel “maminko moje, ať mě nechají!” Ale

dneska už se tomu jenom zasmál. “To se ti líbilo, viď? Budeš o tom kecat ještě

tři roky, ne? Radši se starej, abys nevolala dneska mámu ty, mazánku! A tu

stovku teda dostaneš, když si koleduješ.” Teď jsem byl zvědav, jak si s tím

Standula poradí. Pravda, ve čtrnácti už měla zadnici zvyklou na ledajaké bití,

máma s tátou ji taky nešetřili. Danek začal znovu vyplácet. Sice neubral na síle

švihanců, ale dělal dlouhé přestávky, vždycky počkal, až se Stáňa zklidní.

Dalších padesát trvalo přes půl hodiny. Stáňa sice ječela a házela sebou, ale

držela. “No, tak, kluci taky něco pro vás, rozhodl Danek. Kluci si rychle

rozebrali pruty a začali Stáňu mrskat na přeskáčku z obou stran. To už se nedalo

vydržet. S pláčem se skulila z lavice a skryla zadek v dlaních. To byl signál

pro kluky, obstoupili ji a vyvlekli vzpouzející se holčinu zpátky na lavici.

Podrželi ji, za ruce, za nohy a záda jí přitlačili dolů, aby byl zadek pěkně

vyšpulený. Prutu se teď chopil Lukáš. “Tumáš, abys věděla jak dáváme na holou

prdel!” Vyhledával na zbité zadnici míň navštěvovaná místa a švihal naříkající

dívku tak, že ji měli kluci co držet. “Už dost, prosím vás, nechte mě!” žadonila

Stáňa plačtivě. “Dost, teď, když se tak pěkně kroutíš? Ještě deset dostaneš, aby

sis to pamatovala!” “Na, na, na!” Stánin nářek už ohlašoval konec výprasku. “Tak

teda jo, no, když pěkně poprosíš tak už tě necháme. Pustili ji a poodstoupili.

Ještě malou chvilku ležela a obezřetně si hladila jelita. Slezla s lavice a

postavila se nahá před Lukáše. Setřela si hřbetem dlaně slzy a poprosila: “Kluci

a holky, už jsem byla pořádně bita prutem na holou. Už mám prdel samý jelito.

Prosím, už dost!” Dobrý Stáňo, ale ještě zůstaneš nahatá tady přede všema, než

dostanou kluci. Aby sme viděli jak se ti jelita vybarvujou. Stáňa souhlasila

docela ráda. Postavila se trochu dál, na vykázané místo. Někdo jí podal kapesník

a navlhčený ručník, aby si otřela obličej. Ale kluci už se chystali na Tomáše.

Jako mladší šel dřív. Rozvázali mu ruce a nohy a nechali jej protáhnout a

oprášit si z těla seno. Styděl se, bylo to poznat na jeho zrudlém obličeji, ale

nedával jinak nic nic znát. Stále byl trochu vzrušený, jako ostatně snad

všichni. Těžko říct, zda to ještě byla odezva na předcházející podívanou, nebo

předzvěst vlastního výprasku. Chlapci jej obstoupili a dovedli k lavici. “Tak

kolik sis jich napočítal, Buldo?” nazval ho Lukáš potupnou přezdívkou. Tu měl

asi rok, od doby kdy s pláčem prosil aby nebyl bit. Ale dnes už uměl bití

přijímat i když se pláči neubránil nikdy. Ale to asi nešlo, dokud kluk neřval,

bití nepřestávalo. Ale všichni se snažili vydržet co nejvíc, ukázat nepříteli,

jak jsou stateční. “Dvěstě dvacet,” odpověděl Tomík celkem klidně. Nemělo cenu

kecat, kluci si výpočet dobře pamatovali. Všichni ho potají obdivovali. Byl to

opravdu hezký kluk a jeho nahé tělo lákalo k pohlazení. Vypadá něžně jako holka,

napadlo mě. Asi se líbil i ostatním, protožese všichni snažili dostat se k němu

co nejblíž, aby dobře viděli. Na chvíli mu vrátili kalhoty, protože rituál

vyžadoval možnost volby při svlékání. Pokud se trestaný zdráhal kalhoty sundat

dobrovolně, musel počítat s citelným přídavkem. Ale to už po jedné, či dvou

zkušenostech nikdo nechtěl risknout. Tady byl navíc k disposici bejčák. Tomík se

oblékl a čekal na další příkazy. “Tak nám to teď řekni ještě jednou, co dostaneš

a kam!” Trošku se mu třásl hlas, když odrecitoval: “Dostanu dvěstě dvacet

švihanců prutem na holou vyšpulenou prdel. Přede všema, i před holkama.”

Nezapomněl na nic. Bál se a styděl, ale ovládal se skvěle. “Sundej kalhoty a

ohni se tady, vyplácet tě bude Míša!” Tomík rozepnul kalhoty, stáhnul je dolů a

podal je Lukášovi. Na třináct roků byl vážně třída. Rozbušilo se mi srdce, když

vylezl na lavici a přehnul se přes koženou podložku. Míša vystoupil ze skupinky

chlapců a Terezka mu podala prut. Využila toho, aby se dostala blíž. Tomíkova

nahatá prdelka zářila v zaprášené stodole jako milé půlměsíce. Asi nebyl nikdo,

koho by nelákalo jej přes ni vyplatit. Připadalo mi, že se Míšovi trochu třesou

nohy, když k němu přistoupil. Zvedl prut a nedočkavě švihnul Toma po nahém těle.

“Jedna,” odpočítal Lukáš. Nebyla moc silná, Tom vydržel bez pohnutí. Míša

pokračoval s výpraskem. Prut hvízdal a mlaskal o nahou kůži a zanechával po sobě

rudé pruhy. Po chvíli začali kluci protestovat: “Přitlač, Míšo, tohle není

vejprask ale mazlení,” ozval se Danek. “Hele, je to snad můj zajatec, ne? Tak se

do toho neser!” Danek zmlknul, a Míša vyplácel dál. Po první padesátce

přitlačil. Tomík se už neklidně vrtěl a bolestí sykal. Zatínal zuby, aby

nevykřikl a prsty svíral desku pod sebou. Prohýbal se tak, že jeho, již tak

vyšpulená, prdelka se ještě víc zvedala. Bylo to dráždivé, smyslné a vzrušující.

Po chvíli se konečně rozplakal. Pokusil se bránit zbitou zadnici. Na to kluci

čekali. Popadli jej a přehnuli přes lavici tak, že měl zadnici vyšpulenou směrem

k obecenstvu. Dva větší chlapci jej drželi za ruce, nohy měl volné. Seskupili se

okolo něj a počali jej mrskat střídavě z obou stran. “Dejte mu, pořádně, ať má

prdel samý jelito!” poštívala Janina. Tomík vřískal a házel sebou, drželi ho

však pevně. Lukáš nestačil počítat. Při stodevadesátipěti se musel postavit.

Jestli chtěl skončit, musel přijmout posledních pětadvacet ve stoje, s rukama

nad hlavou. Prut převzala Terezka. Tomáš setřel slzy a postavil se směrem ke

mně. Ukázal jsem mu, že mu držím palec. Terka začala švihat, byl to její

spolužák, asi se jí líbil. Šlehance nebyly příliš silné, ale chlapec se opět

rozplakal. Po každém švihnutí se prohnul, to se asi všem líbilo nejvíc. Janina

se opět protáhla dopředu a lačně si jej prohlížela. Ty se v tom nějak vyžíváš,

hajzlíku mrňavej, jen počkej, na tebe taky dojde, pomyslel jsem si. Ale už byl

konec. Naříkající Tomík se postavil vedle Stáni a opatrně ohledával stopy

výprasku. Byly víc než slušné, jelita mu asi chvíli vydrží. Ale to už se

pozornost všech soustředila na mne. Rozvázali mě a postavili na nohy. Už dávno

jsem se nestyděl, znali jsme se příliš dobře. Před holkama to bylo sice trošku

trapné, ale i na to už jsem byl zvyklý. Měl jsem právo výběru. “Lukáš, všechno a

do naha! Dostanu třista padesát, prutem na holou prdel. Můžete se koukat!” Luki

se začal svlékat. Nešlo mu to pod nos, ale nemohl odmítnout. Aspoň že tak, tebe

rád uvidím, jak se ti líbí vyplácení. Jako šéf party měl jistá privilegia, ale

tady se svléknout musel. A taky jsem věděl, že příští rok budu šéf já, což mimo

jiné znamenalo příležitost vyplatit zajatého náčelníka mezi čtyřma očima, pokud

o to požádá. A to bylo skoro pravidlo, každý raději podstoupil i mnohem větší

nářez beze svědků. Konečně byl nahý. Jeho, skoro dívčí krása mě uchvacovala. Že

budu bit, mi tak nevadilo, jen když jsem se na něj mohl dívat. Položil jsem se

na lavici, tak, abych dobře viděl. Věděl jsem, že bití snesu. Začal mě vyplácet,

prudce a nelítostně, chtěl mě rozbrečet. Uchýlil jsem se ke svému tajnému triku.

“Jen mě švihni, zmrskej mě pořádně, potřebuje pořádně dostat, ta moje prdel

nahatá,” předříkaval jsem si pro sebe. Švihance projížděly mým tělem, palčivě a

bolestivě. Každé švihnutí mi působilo jakousi zvláštní rozkoš, cítil jsem, jak

mě to vzrušuje. Bití od Lukiho jsem si snad dokonce tajně přál. Ale hlavně jsem

si přál zbít já jeho. Ta představa mě držela už aspoň rok. Zaregistroval jsem,

jak se Danek o čemsi domlouvá s Janinou. Byla ve tváři rudá vzrušením a Danek se

usmíval. Mrskání trvalo dlouho, Lukáš nepospíchal. Moje zadnice už byla

znecitlivělá, švihance mě už tak nebolely. Držel jsem se až do závěru, kdy jsem

dostal svých pětadvacet ve stoje. Nohy se mi podlamovaly, Lukáš mi nic

nedaroval. Po posledním zahvízdnutí prutu se ozval Danek: “Měl by dostat

přídavek, když nebrečel, tak to bylo málo.” “Souhlas, ale bejčákem!”, chytil se

Lukáš okamžitě nabídnuté příležitosti. Viditelně mu to dělalo dobře. “To je

nefér, ale beru, mě bejčákem dát můžeš.” Byl jsem rád, že to nestihlo Stáňu nebo

Tomíka. Luki chytil ten obávaný kožený nástroj a ukázal mi zpátky na lavici. Teď

ve mně byla malá dušička. Nevěřil jsem, že to dokážu vydržet. Lukáš si dal

opravdu záležet. Rozbulel jsem se po třetí ráně a zoufale jsem si přikryl zadek.

Věděl jsem hned, že to špatně dopadne. Přitiskli mě k lavici a bili mě prudce a

nelítostně přes moje ztýrané půlky. Řval jsem, až jsem nemohl popadnout dech.

Konečně mě pustili. Zahlédl jsem Lukáše jak se snaží zakrývat vzrušení. Oblékl

si trenýrky ihned jak pustil bejčák, ale i tak bylo jeho vzrušení viditelné.

Chvíli jsem se zklidňoval, než jsem vstal. Zadek jsem necítil, připadalo mi, že

mám půlky dřevěné. “Můžete jít, doufám, že jste se poučili. Příště by to bylo

horší. Ať se vám prdele brzo zahojej, takhle by se vám špatně sedělo.” Škodolibé

poznámky padaly ze všech stran. Vydali nám oblečení, Stáně samozřejmě až

poslední. Radši jsme vypadli bez keců, byli v mocné přesile. “Dem k rybníku, ke

mně na zahradu, tam si trošku schladíme prdele.” Můj návrh byl přijat a my jsme

se po chvíli opět svlékali u nás ve vrbičkách. “Ty sis to zchytal, ty svině tě

zřídili. To jim vrátíme,” konstatovala Stáňa po uznalém prozkoumání mého pozadi.

Ukažte se vy, jak jste dopadli.” Nastavili mi ochotně zbité zadnice,

prozkoumával jsem je pečlivě a prstem se dotýkal napuchlých pruhů. Bylo to

úlevné a při tom vzrušující. Donesl jsem z altánu ručník a opatrně jsem nás

všechny osušil, brali to samozřejmě. Tomík se začal oblékat, bylo mi trošku

líto, že s námi ještě chvíli nezůstane. Stáňa zatím byla nahatá. “Ještě se asi

vykoupu,” zdůvodnila své setrvání. Sotva se za Tomem ozvalo klapnutí branky,

popošla přede mně. Stydlivě sklopené oči na okamžik zvedla a náhle mne objala.

Natáhla krk a přiložila mi pusu na rty. “Dej mi pusu!” požádala zastřeným

hlasem. Přitáhl jsem ji k sobě, nejdřív trošku překvapeně, pak pevněji. Její

pevné kozičky se mi něžně zabořily do prsou. Začali jsme se líbat, ona, ač

mladší, zkušeněji. Byl jsem stále ještě trochu rozpačitý. Ale stačilo pár

jemných dotyků jejího pevného těla na to, aby se mi zatočila hlava. Byli jsme

oba nazí. Ruka ji sjela někam dolů, za chvíli mě nesměle uchopila. “Já tobě a ty

mě, jo?” zašeptala, rudá až za ušima frázi, kterou jsem znal jen z doslechu.

Vydrželi jsme na pláži až do sešeření. Vyskočila, a počala se chvatně oblékat.

“Ahoj, zejtra ti přijdu ukázat jak se mi vybarvily jelita. A můžeš mi nějaký

přidat, od tebe by mi to nevadilo. Doma už taky někdy dostávám bejčákem,” dodala

s pýchou v hlase. Ještě mě rychle líbla. “Už musím, stejně doma dostanu, měla

jsem přijít do pěti a teď je nejmíň osm. A až táta uvidí, co jsem schytala, bude

to ještě horší.” To jsem jí věřil. Jelita nachytaná v dětských půtkách byla

okolnost spíš přitěžující, obzvlášť u holek. Že Stáňa dostává doma rákoskou

nebylo nijak tajné. Většina nás, puberťáků byla vychovávána podobně, a mazánkové

byli pro legraci. Dostal jsem nápad. Došel jsem obezřetně k domu, kde bydlela

Stáňa. Zaslechl jsem hlasitý hovor. Schoval jsem se do křoví pod oknem, odtamtud

jsem měl skvělý výhled na celý obývák. Stáňa, už v pyžamu, stála před tatínkem,

který pošvihával rákoskou. Knoflíčky od kabátku měla rozepnuté. “Tatínku, prosím

tě, odpust mi to dneska, kluci mě chytili a zbili a pak jsem se chvíli koupala,

abych se ochladila.” Přiznávala se dobrovolně, i když jen na půl. Ale o tu

druhou polovinu jsem nestál. “Á, tak takhle to bylo, no je to dost, že ti taky

natloukli, pořád se motáš jen kolem kluků. Doufám aspoň, žes dostala na holou!”

Věděl dobře, jak to chodí. “Tak se pochlub. A nemysli si, že ti vejprask

odpustím. Spíš ti ještě přidám! No tak, bude to?” Nebohá Stáňa poklekla na

kolena a sepjala ruce k prosbě. “Odpusť mi to tatínku, prosím, já budu hodná,

dneska mě nebij, aspoň až za pár dní! Já si přijdu sama poprosit! Svlíknu se do

naha a přinesu si bejčák! Já vím, že si to zasluhuju, ale dneska jsem dostala už

dost!” “No, jestli chceš, tak něco můžeme odložit, zdá se mi že tím bejčákem už

zase potřebuješ dostat. Ale dneska dostaneš zálohu rákoskou. Tomu neujdeš.

Sundej kalhoty!” Stáňa vstala a začala si sundávat kalhoty. “Tak dobře tatínku,

zmrskej mě jak myslíš.” Spustila kalhoty pod zadek a ohnula se přes křeslo. Otec

jí znalecky ohmatal jelita až sykala bolestí. “No, dobrou práci odvedli ti tvoji

kamarádi. Takže dneska dostaneš ještě třicet rákoskou a ve čtvrtek se těš na

zbytek. A nezapomeň si přijít říct! Nahatá a s bejčákem v ruce, rozuměla jsi?”

“Ano, tatínku. Dej mi prosím tě těch třicet rákoskou na zadek!” Ohnula se přes

křeslo, poslušně, a odhodlaně nastavila zadnici. Kabátek pyžama se jí svezl k

ramenům. Rákoska hlasitě zasvištěla a Stáňa žalostně vykřikla: “Ú, aú, jedna!

Míň tati, prosím tě!” Vzepjala se téměř do stoje, ale okamžitě se zase přehnula

přes opěradlo křesla.

KlPotlačil jsem náhlý nápad hodit do okna kámen. Rychle mi došlo, 

že tím bych Stáně spíš ublížil než pomohl. Ani další nápad, jít to schytat za ni 

neměl význam. Věděl jsem, že jí táta nesleví, spíš ještě přidá. Bylo mi jí 

hrozně líto, po krásném odpoledni jsem k ní cítil něco víc, než jindy. Slízla 

druhou, zdálo se že menší. Zavrtěla se a nečekaně se postavila. Podívala se 

tátovi pevně do očí. “Tati, počkej, chci ti něco říct. Mazlila jsem se s klukem. 

Jen tak, rukama, neboj! Já – abys věděl všechno. A teď mě potrestej!” Skopla s 

nohou pyžamové kalhoty, beztak zbytečné a odložila kabátek. Stála před otcem 

svůdně a provokativně nahá, ještě děcko, krásné dospívající dítě. Otec odložil 

rákosku. Zmateně si ji prohlížel. “To jsi měla říct hned, nebil bych tě. Takový 

zážitek se nemá kazit. Obleč se!” Nehýbala se, jen se začala usmívat. “Proč, 

zůstanu tak, pro tebe jsem pořád tvoje holčička. Nestydím se před tebou. A ten 

nářez mi dáš ve čtvrtek, jak jsme se dohodli, vím že se to nesmí, ještě mi 

nebylo patnáct. Neovládla jsem se, byl na mně hodný, zastal se mně. A je krásný. 

Pořád ho budu mít ráda.” Táta se posadil do křesla a zapálil si cigaretu. 

Přinesla mu popelník a zcela nenuceně mu usedla na klín. Stále byla nahá. Byli 

jsme tak zvyklí, rodiče byli pro nás spolehlivou oporou i v nejintimnějších 

chvílích. Řekl bych, že jsme jim svou bezprostředností opláceli jejich lásku. 

“Já vím, holka, někdy je láska silnější než zákony, viď? Dospíváš a to k tomu 

patří. Nemusíš mít výčitky svědomí – ani teď, ani příště. A neovládej se – 

hranice už znáš.” Neptal se s kým, uvědomil jsem si, žádné výčitky, žádné 

zbytečné nabádání typu “Ještě máš dost času,” Znal život a svou dceru dobře. 

Věděl že je ještě dítě, které se zítra zase porve s kamarády a poleze sousedům 

na jablka ale že dospívá a potřebuje hasit žár, který se v ní rozhořívá. 

Nenápadně jsem zmizel. Usínal jsem a defilé nahatých tělíček mých kamarádů 

tentokrát doplňovala dívka jménem Láska.

Vzbudil jsem se do slunečného letního rána. Byl jsem sám v celém domě, slunko 

lákalo ke koupání. Spal jsem nahý. Hned po probuzení jsem si uvědomil,dráždivou 

bolest v hýždích. Hlavou mi proběhly všechny události včerejšího dne. Bylo to 

příjemné a vzrušující. Vzpomínal jsem na Stáninu, Tomíka a všechny další aktéry 

včerejších půtek. Došel jsem k zrcadlu a prozkoumával stopy po výprasku. Nebylo 

to nepříjemné a já začal hledat něco, co by mi mohlo přinést nové vzrušení. Jako 

asi každý patnáctiletý kluk jsem byl nabitý energií. Posadil jsem se v křesle, 

cítil jsem žár vyzařovaný z mých půlek do hebkého sametu. Spřádal jsem plány na 

využití dnešního dne. Šéf byl na prázdninové brigádě a já ho zastupoval. 

Vymýšlel jsem různé léčky a pasti v nichž by mohl uvíznout aspoň Lukáš. Ten 

krásný hoch, jen asi o rok mladší než já, mě fascinoval. Zdálo se mi o něm, 

představoval jsem si sebe sama v nejrůznějších rolích, v nichž bych ho mohl 

ovládat. Chtěl jsem se ho vidět jak se svléká, pokorně a poslušně, jak s 

přemáhaným studem a strachem přijímá výprask. Doufal jsem, že se mi podaří tuhle 

příležitost využít – byl vedoucí v partě a pokud by byl chycen a zajat, mohl 

požádat o privilegovaný výprask o samotě. Potěšilo by mě i kdybych mu mohl 

nařezat před partou, ale věděl jsem, že mezi čtyřma očima bych nemusel skrývat 

své vzrušení a mohl bych s ním dělat i to, co by se před ostatními nedalo. Ještě 

v nás nebyl sex, jen dravé erotické tužby vrcholící nezkušeným mazlením. Věděl 

jsem, že se mi líbí holky a o to dráždivější bylo poznání, že mě stejně tak 

přitahuje několik málo chlapců. Snad se ve mně vzbouzely otcovské pudy, či mě 

jen dráždila přirozená dětská něžnost a neoddiskutovatelná krása mladého, 

pevného a stydlivě obnaženého těla. Nevěděl jsem to, ani mí spolužáci a kamarádi 

to jistě nevěděli. Jisté je, že jsme všichni vyhledávali ty erotikou nabité hry, 

v nichž jsme se nutili svlékat a vyplácet navzájem pod rouškou násilí. Tato 

maska nám umožnila dělat, že to já ne, že mě donutili. Bylo, pravda, několik 

děcek, které se našich her neúčastnili, snad vlivem puritánské výchovy, či snad 

z nepřekonatelného studu či strachu. Luki byl někde mezi. Manévroval tak, že na 

straně vítězů patřil k nadšeným a chtivým hochům, ovšem dostat jej do zajetí 

bylo snad nemožné. Nebyl nikdy nikde, kde by mohl být chycen a objevoval se až 

tehdy, kdy již mohl bez nebezpečí stát na výsluní své slávy. Věděl jsem, že žije 

jen se svou babičkou v domku dosti osamoceném, že jeho babička chodívá vypomáhat 

do statku v nedaleké vsi. Již jsem začínal být rozhodnut jít a přepadnout jej 

doma samotného. Nebezpečí, že padnu do zajetí sám mě přestávalo vadit. Začal 

jsem si plánovat, jak takovou akci uskutečnit, když se od branky ozval zvonek. 

Stáňa, napadlo mě hned, ale hned jsem si uvědomil, že Stáňa dnes nepřijde. 

Slíbila to sice, ale všiml jsem si před chvílí, že odjíždí s rodinou pryč, 

nejspíš na pár dní k příbuzným. Chvatně jsem na sebe hodil plavky a pro jistotu 

ještě dlouhou flanelovou košili. Nevěděl jsem, kdo by mě mohl přijít navštívit a 

chtěl jsem vypadat nevzrušeně. Za brankou stál Lukáš. Tvářil se rozpačitě a 

koukal se spíš na špičky svých plátěnek než na mně. Byl jsem tak vyvedený z 

míry, že jsem se sotva zmohl na pozdrav. Předešel mě. “Ahoj, chci s tebou 

mluvit,” pozdravil nejistě. Potlačil jsem chuť odpovědět posměvačně a pozval 

jsem ho dál. Šel za mnou bez řečí, vešli jsme do domu a sedli si v kuchyni. “Máš 

to tu hezký. Seš doma sám?” mluvil zastřeně. Z jeho včerejšího panovačného a 

posměšného tónu nic nezůstalo. “No, sám, naši jsou v Austrálii, pracovně, tak 

hlídám barák.” “Jo, něco jsem slyšel. Já jsem doma vlastně taky sám.” “Já vím. 

Tak co je, stalo se něco? Že jdeš ke mně?” “Já – já to včera přepísk. Přišel 

jsem se ti omluvit. Promiň mi to, prosím tě.” Podíval se mi do očí, ty jeho se 

leskly. Hned je zase sklopil. “Jo, trošku s ulít. To by se vám mohlo nevyplatit 

příště tady.” “Proto jsem tady. Nechci aby to za mě schytaly třeba holky. Oni 

sou blbý, moc provokujou a pak si to slíznou. Jako třeba včera Stáňa.” Podíval 

se na mně tentokrát odhodlaně. “Tak to srovnáme sami, bereš to? Oplať mi to. Jak 

chceš hodně.” Stoupl si přede mně. Mírně se mu třásly nohy. “A jestli by to šlo, 

tak na mě vem prut. Já ještě nikdy nebyl bit. Bejčákem bys mi mohl dát až 

příště.” Civěl jsem na něj asi přímo vykuleně. To, že přijde sám až ke mně, by 

se mi asi nikdy ani nezdálo. Začínalo mi docházet, proč přišel doopravdy. 

Necítil se už dobře v pozici kluka, který ještě nedostal nářez ani doma. “Tak 

jo? Bereš to? Proč by sis mě včera vybral, kdybys mi nechtěl taky nařezat?” “Tak 

jo, beru.” Dělal jsem jako když se mi ani nechce. “A na bejčák si ještě malej. 

Stejně tady žádnej nemám. Ale příště s ním možná dostaneš. Máš strach, co?” 

Přiznal se klidně a upřímně. “Mám. Hrozně se bojím že mě strašně zmrskáš. Ale za 

včerejšek bych si to zasloužil. Muselo tě to děsně bolet. Seš fakt dobrej, jaks 

to zvládnul. Chtěl bych bejt jako ty. A zas tak malej nejsem, vyšel jsem 

osmičku. To už dostává bejčákem hodně kluků. I holky. Já se jenom bojím. Vím, že 

jsem srab. Ale nechci bejt. Když budeš chtít, tak mi nařež i tím bejčákem. Já 

bych ho třeba dones.” “Nemusíš. Napoprvé ti to bude stačit prutem. Stejně budeš 

řvát. Tak půjdem, ne?” “Kam, nemohli bysme zůstat tady?” “Napřed pro pruty a pak 

do pokojíku, kde sem dostával já od našich.” Potlačil jsem chuť říci mu aby se 

hned svlíknul. Tušil jsem že teď je dost vzrušený. Chtěl jsem ho překvapit 

nepřipraveného. Rozvolňoval jsem napětí, jak to šlo. Nalil jsem dvě sklenice 

studené koly a jednu jsem mu podal. Oba jsme měli sucho v krku. “Měli bysme se 

najíst, já ještě nesnídal.” Neptal jsem se ho na nic, abych mu nedal možnost 

odmítnout. Nachystal jsem chleby a v klidu jsme posnídali. Neříkal nic, jedl 

klidně, asi byl za oddálení výprasku taky vděčný. Dojedl a odnášel talířek do 

dřezu. Polapil jsem ho ve chvíli, kdy jej postil z ruky. “Pojď sem! Tady, přede 

mě se postav! Stáhni si kalhoty! Hned! Musím ti vzít míru!” Vystihl jsem správný 

okamžik. Byl úplně v klidu a nestihl se připravit. Měl letní kalhoty pod kolena, 

pod nimi nic. Zrudnul překvapeným studem ale poslechl beze slova. “A to tričko 

taky!” Svlekl se tiše a přirozeně a poddajně mi odkryl svou nahotu. Seděl jsem 

proti němu na židli. Pomalu se přestával stydět a po chvíli se už začal 

přizpůsobovat. Poznal jsem, že se doma důkladně připravoval. Položil jsem mu 

volnou ruku kolem boků a sjížděl jsem po jeho něžné oblé zadnici. Odezva byla 

rychlejší, než jsem předpokládal. “Aspoň tě to nebude tlačit, až budeš ležet na 

břiše. A kdyby, tak mi řekneš, rozumíš? Uděláme přestávku. Nebudeš se stydět, 

viď? To je normálka, u mě taky.” “Dík, Sváťo. A nebudu se stydět, slibuju. 

Neřekneš to nikdy nikomu, viď? Ani o tom vejprasku?” “Neřeknu, Luki, kluci by se 

nám tlemili a holky by s námi nechtěli nic mít. Všichni by si mysleli bůhvíco. A 

přitom je to normálka!” Natáhnul si zas kalhoty. “Tak jdeme na ty pruty, ne?” 

vrátil se k domluvenému výprasku. Už jsem to neprodlužoval. Seběhli jsme k 

rybníku a já uřízl po třech prutech z vrby a z lísky. Odstranil jsem pupeny a 

vyzkoušel zvuk ve vzduchu. Teď byl Lukáš můj a já jsem toho chtěl využít. 

Položil jsem pruty na trávník, nechal jsem si jen jeden vrbový. “Sundej kalhoty 

a zvedni ruce!” Rozhlédl se po okolí. “Klidně, tady nikdo není, všude je plot. 

Dělej!” Svlékl kalhoty a položil je do trávy. “Bojím,” řekl přidušeně. Zvedal 

ruce pomalu. “Udělám z tebe chlapa jak se patří, Luki! Ano?” “Ano!” vysoukal ze 

sebe vystrašeně. “Na a počítej si je! Dneska bude úroda.” První šlehnutí bylo 

lehké, spíš seznamovací. “Jedna! To nebolí.” Ohledal jsem zarudlý proužek. “Však 

ještě bude!” Počal jsem jej šlehat přes tu jeho roztomilou zadnici. Počítal, 

docela klidně a jen lehce se prohýbal dopředu.” Přidával jsem neznatelně, 

nejspíš si toho vůbec nevšiml. Po čtyřicátém švihnutí jsem řekl: “Tak, teď 

doopravdy. Dostaneš asi dvacet a půjdem domů. Teď ti tu prdel zmrskám pořádně! 

Takhle! Takhle! Tumáš ještě! Na!” Luki počítal a sykal bolestí. “Už to bolí, 

pálí, štípe, hodně? Líbí se ti to? Máš to rád?” Švihance se zostřovaly. Teď už 

sebou házel znatelněji. Pronikavé švihání mu přinášelo nové vzrušení. Dostal 

jsem nápad. Po každém švihnutí jsem ho pohladil. Líbilo se mi to. Reagoval 

rychle. Čím dráždivější pohlazení, tím větší švihanec. Nepochyboval jsem, že se 

mu to líbí. “Takhle budeš bit ode mě, Lukášku, nahatej a přes holou prdel!”

Nemohl jsem se dočkat čtvrtkaNemohl jsem se dočkat čtvrtka. Měl jsem před oknem 

u Stánina domu vyhlédnutou pozorovatelnu. Bydleli kousek od nás, skoro vedle, 

pás vrbového křoví se táhnul před našimi okny. Právě tam, v houští, jsem 

očekával s napětím, zda Stáňa dostane slíbený nářez. Litoval jsem ji, ale 

zároveň mě vzrušovala představa, že ji znovu uvidím, drobnou a přesto pevnou, 

svlečenou do naha a zmítající se. Takový pohled jsme si nenechávali ujít nikdo, 

dívčí nahota nás uchvacovala v každé podobě. Za chvíli ale vyšla Stáňa z domu a 

klidně se vydala směrem ke kamarádkám u rybníka. Nadeběhl jsem jí. Zavedl jsem 

řeč na minulý výprask. “Tak jak bylo, schytalas to hodně?” “Vůbec, teprve mě to 

čeká v sobotu. Máma jede pryč na celý víkend, tak mi to táta odložil. Jinak bych 

dostala už dneska, ale máma je radši, když u vejprasku není.” “Nebojíš se?” 

zeptal jsem se s obdivem. “Bojím, moc, nechci na to ani myslet. Bejčákem to 

hrozně bolí. To mám pak prdel bolavou dva tejdny.” “A rákoskou tě to nebolí? Ta 

nadělá taky pěkný jelita!” testoval jsem Stáňu. “Na tu jsem zvyklá. A v sobotu 

to bude velký, mám toho dost, už jsem dlouho pořádně nedostala. To mi to táta 

spočítá za půl roku zpátky. A taky jsem se přiznala, co jsme dělali. Myslela 

jsem že mě strašně zbije, ale odpustil mi to. Horší je, že jsem lhala.” Lhaní se 

u nás moc nenosilo, každopádně to byl důvod k velmi přísnému trestu. V sobotu 

jsem se protáhl vrbičkama už v osm. Odhadl jsem to správně. Za několik minut se 

ve dveřích pokoje objevil Stánin otec postrkující před sebou vzlykající Stáňu. 

“Tatínku, prosím tě, já už to víckrát neudělám, prosím, odpusť mi!” “To bych ti 

měl co odpouštět, spíš ti přidám!” Natáhl ruku ke zkroušené dcerce. Teprve teď 

jsem si všiml, že drží v ruce bejčák. Podávala jej otci váhavě, pomalu. Měla 

dosud pyžamo, to si teď začala rozepínat. Otec ji popoháněl a švihal býkovcem ve 

vzduchu a o pohovku. Hltal jsem očima každý kousek jejího, pomaličku se 

obnažujícího tělíčka. Byla to vzrušující podívaná pro patnáctiletého kluka. 

Odložila pyžamový kabátek na židli a vzlykajíc znovu prosila o slitování. Doufal 

jsem, že tátu obměkčí. Ale zatím tomu nic nenasvědčovalo. “Nahatá dostaneš, na 

holou prdel, co se do tebe vejde! Sundej kalhoty!” Mluvil hněvivě, nebylo radno 

jej příliš dráždit. “Tatínku, prosím tě, bejčákem ne, bude mi to stačit prutem! 

Prosím!” Stáňa téměř ječela. Svlékala kalhoty, zoufale a neochotně. Ohnula se, 

aby si je stáhla s nohou. “Takhle zůstaň, vyšpul tu prdel, tak, na! Sama sis o 

to řekla, nesmlouvej.” Bejčák přistál se zasvištěním na její obnažené, na odiv 

vystavené zadnici. Měl jsem ji na tři metry, ale připadalo mi, že se jí můžu 

skoro dotknout. Zoufalý jekot naplnil pokoj. Temně rudé jelito napuchlo na 

jejích něžných polokoulích a rychle se zabarvovalo. Vřískající Stáňa se 

narovnala jako ohnutý proutek a sesula se na kolena. “Ne, ne, ne, prosím ne tak 

moc, prosím tě tatínku, na kolenou tě prosím!” “Ještě budeš prosit, počkej, než 

to spolu vyřídíme! Já tě odnaučím lhát. Vstaň, okamžitě vstaň!” Táhl vzpouzející 

se dcerku za ruku nahoru. “Dostaneš, co zasloužíš!” Bylo mi jí strašně líto, 

poznal jsem, že tohle je na ni moc. Ale poznal to i její táta. Nahatá vypadala 

ještě mladší, byla drobná a dětská. Odložil býkovec s ulehčením. “No, tak teda 

dostaneš prutem. Ale aby sis to dobře pamatovala, přivedeš si k tomu nějakou 

kamarádku. Třeba Janu!” “Tati, ta to všude rozkecá, ona je pitomá…” Ale táta už 

nemínil smlouvat. “Plav pro Janu nebo si mě nežádej! A za patnáct minut tu s ní 

budeš zpátky. A cestou jí vysvětli, proč ji sem zveš!” Stánina už raději 

neprotestovala. Hodila na sebe kabátek od pyžama a letěla si vzít do svého 

pokojíku nějaké šaty. Raději jsem se stáhnul hlouběji do křoví, abych nebyl 

přistižen. Byly zpátky snad v pěti minutách. Stánina měla na sobě šortky a 

tílko, Janka dlouhé přiléhavé kalhoty a módní bolerko. Už jí bylo třináct, ráda 

se předváděla. Dostal jsem nápad. Jen jsem doufal, že Stánina exekuce nebude 

trvat dlouho. Opět jsem zaujal své místo, odkud jsem mohl nespatřen pozorovat 

Stáňu při výprasku. Trošku jsem Janině záviděl, když na pokyn začala Stáňu 

svlékat. Mrcha, tvářila se, jako když to dělá nerada. Kalhotky si musela Stáňa 

sundat sama. Uprošovala otce, aby si je směla nechat, styděla se před mladší 

dívkou. Stejně tak se Jana nechala přemlouvat, aby výprask udělila sama. Asi se 

musela dost přemáhat, aby první šlehance byly jen lehké a nesmělé. Ale brzy 

dostala pokyn, aby přitlačila. Otec držel dcerku ohnutou přes opěradlo křesla a 

Janka ji vyplácela se zjevnou chutí. Všiml jsem si, že ji nejraději švihá na 

spodní stranu vyšpulené prdelky, tam, kde to nejvíc bolí. Snažila se Stáňu 

rozbrečet, mrskala ji důkladně. Ale ta se držela, zarputile a mlčky snášela 

výprask. Nechtěla se nechat Janou pokořit, přestože věděla, že tím víc dostane. 

Uměla bití snášet, dostávala často a hodně. Ani Dolňáci ji nešetřili, pokud byla 

zajata, dostala vždycky větší nářez než ostatní holky. Ale Jana konečně přišla 

na to, jak rozbrečet. Začala ji švihat pěkně doprostřed, tam, kde měla již 

napuchlé jelito od bejčáku. Vychytrale švihala v blízkém okolí a přecházela přes 

toto citlivé místo na druhou stranu, shora dolů, a zase zpátky. Teď už sebou 

Stáňa házela dost zoufale, ale stále ještě neplakala. Jana přešla na druhou 

stranu křesla a počala ji opět švihat. Zdálo se mi, že stále nenápadně zvyšuje 

intenzitu bití, ačkoliv k tomu nebyla vyzvána. Konečně se Stánička rozplakala. 

Náhle, téměř překvapivě začala naříkat a prosit o odpuštění. “Teď teprv začíná 

vejprask, ještě budeš bita, a pořádně. Naučím tě, co tě čeká, když budeš lhát. 

Tak, kolik jí ještě dáš? A neříkej málo, nebo jí to doplním bejkovcem,” obrátil 

se na Janu. “Padesát!” vyhrkla Jana prudce. Zdálo se, že i Stánin táta byl 

překvapen, ale nechal to být. “Tak dělej, nemám moc času!” pobídl ji a exekuce 

pokračovala. “Takhle dostaneš, a ještě víc, jestli ještě jednou zalžeš, budeš si 

to už pamatovat, ano?” komentoval každé švihnutí. “Kolik dostala, počítáš to?” 

Uvědomil si, že nikdo neodpočítává. “Ne, myslím, že asi třicet,” snažila se Jana 

jakoby vzpomínat. Hajzlík jeden, bylo to devětatřicet, já je měl spočítané. “No, 

to by už mohlo stačit, dej jí ještě pět na pamětnou a konec. A ty budeš držet 

dobrovolně a počítat si je!” Pustil Stániny ruce a postavil se na stranu. Ta si 

rychle promnula zadek a otřela slzy. Dýchala zhluboka, snažila se ovládat. “Tady 

se polož!” Položila se na pohovku a podložila si ruce pod hlavu. I na dálku bylo 

vidět, že má zadek zmalovaný do modra. Janina se postavila vedle a zvedla prut. 

“Pořádný, ať má ty jelita na dlouho!” přikázal otec. Ani nemusel Jana, rozmrzelá 

tím, že je výprask u konce švihla pořádně. Stáňa se vzepjala a zaječela: 

“Jednááá, aůůůů!” Natáhla ruce směrem k zadku, ale hned je zase schovala, 

věděla, že to nesmí. “Dvě, tři, čtyři, pět.” Konečně bylo po výprasku, Stáňa 

ještě chvíli ležela a pofňukávala. Konečně vstala a postavila se před otce a 

Janu. “Děkuju vám za vejprask, slibuju, že si to budu pamatovat a už nikdy 

nebudu lhát!”

Rychle jsem se vytratil. Po chvíli vyběhla z domu Janina, oči rozzářené, 

upalovala se Dolňákům svěřit se svým čerstvým zážitkem. Musela projít kolem mne. 

Počkal jsem až byla krok za mojí skrýší a skočil po ní zezadu. Nestačila ani 

vykřiknout. Vlekl jsem ji na náš pozemek, vzpouzela se jako divoká kočka, kopala 

a snažila se mě kousnout.

Na oběd jsme jeli opět k Janě.  Usadila nás do stejného salonku jako minule a 

jídlo nám přinesla sama. Měla dnes výborné španělské ptáčky, jedli jsme s chutí. 

Pozoroval jsem Lucinku zamilovaně, zkrásněla po promilované noci. Jana si nás 

prohlížela, beze slova, jen se chápavě usmívala. Jen Lucina dojedla, vyzvala 

Janu: „Povíš mi, jaké to bylo, když ti Sváťa poprvé nařezal?“ zeptala se 

dychtivě. Janina ji pohladila po vlasech, usmála se a začala vyprávět. „Chytil 

mě u jeho sousedů. Zrovna jsem tam dala nářez kamarádce, Stáňa se jmenovala. To 

tak někdy u nás bývalo, když měla holka pořádně dostat, musela si na to přivést 

kamarádku. Aby to byla větší hanba. Vyplácela jsem tehdy někoho poprvé a docela 

jsem se v tom vyžívala. Bylo to pro mě hrozně vzrušující. Její táta mě ani 

nemusel moc pobízet, seřezala jsem ji důkladně. Sváťa to viděl a počkal si na 

mě. Chytil mě a odtáhl k nim. Bránila jsem se ale marně. Přepral mě snadno, byl 

o tři roky starší. Svlíknul mi tričko, bránila jsem se zoufale, ale marně. 

Svlíkat holky uměl už tenkrát. Odvlekl mě k sušáku na prádlo a přivázal mě za 

ruce. „Pusť mě, já k Doušům musela, pan Douša pro mě poslal!“ Snažila jsem se 

omluvit svou přítomnost v Horní čtvrti. „Aha, na dort a bonbóny tě asi pozval, 

co?“ šklebil se na mě. Pochopila jsem, že ví všechno, i to, co jsem sama zatím 

jen tušila. „Musela jsem nařezat Stáně, jinak by dostala bejčákem! A pusť mě, 

musím domů!“ „Kdybys ještě mohla vyplácet Stáňu, to bys tak nepospíchala, viď? 

Líbilo se ti to?“ Neodpovídala jsem, jen jsem stále naléhala, aby mě pustil. 

Prohlížel si mě pobaveně, styděla jsem se a hlavně jsem se bála. Přistoupil 

těsně ke mně a bez varování mi položil ruku na břicho, odtáhnul mi kalhoty a 

sjel rukou mezi nohy. Ohmatal mě rychle a zkušeně. Cítila jsem hanbu, i když mě 

to maličko dráždilo. „Pusť mě, ty prase, to si nedovoluj!“ Už se mi zase 

šklebil: „Víc nahlas řvi, třeba přilákáš nějaké děti. Možná, že jsou tu někde 

blízko kluci. Těm by se líbilo, pomoct mi tě zmrskat! A dovolit si můžu všechno, 

jsi můj zajatec. Tak bacha na hubu, nebo přes ni dostaneš!“ Na důkaz toho mi bez 

dalších řečí stáhnul kalhoty až pod kolena. „Tak co, povíš mi, jak se ti líbí 

řezat Stáňu? A nás kluky? Jak se ti to posledně líbilo u vás ve stodole? Ty 

neumíš mluvit?“ Znovu mi vjel rukou pod kalhotky. Škubala jsem sebou, ale 

prohmatal mě znova. „Řekl bych, že líbilo! A teď se přiznej, nebo to z tebe 

dostanu!“ „Nech mě ty svině, slyšíš, pusť mě!“ mlela jsem stále svou. Ale Sváťa 

utrhl pár kopřiv a přišel ke mně. „Mluv!“ Napřáhl ruku s kopřivami a pleskl mně 

přes prsa. Pálilo to a štípalo, málem jsem se rozbrečela. „Řekla jsi „svině“?“ 

Opakuj to!“ Napřáhl znova ruku s kopřivami na má prsíčka. „Ne!“ Vykřikla jsem 

zoufale, „nedělej to, prosím!“ Nechal ruku zvednutou. „Budeš ještě nadávat?“ 

„Nebudu,“ slíbila jsem potichu, těch kopřiv jsem se bála. „Tak mluv, nebo ti 

těma kopřivama vycpu kalhotky. Stejně tě zmrskám, záleží jen na tobě, jak moc!“ 

Chtělo se mi brečet, měl mě v hrsti. „Jo, líbí se mi to, jako vám všem…“ 

přiznala jsem se po chvilce. Odložil kopřivy a chvíli se na mě zkoumavě koukal. 

„Tak nedělej slušnou, tohle se ti taky líbí viď?“ prohmatal mi prsíčka. „Hezký, 

jako citrónky, a pěkně tvrdý!“ pochválil mi je. Ani mi to tentokrát moc 

nevadilo. Nebyl surový a na popálené pokožce to příjemně hladilo. Jen jsem se 

hrozně styděla, spíš proto, že mě tak rychle prokouknul. „No, a teď dostaneš na 

prdel sama, už jsi na pěknej vejprask dost velká. Abys taky věděla, jaký to je!“ 

Říkal to s úsměvem, čekal, že se budu zase bouřit. Ale tentokrát jsem nic 

neřekla, jen jsem se mu snažila dívat do očí. Chtěla jsem mu, a hlavně sobě, 

dokázat, že nemám strach. A vůbec si nejsem jistá, že mě to trošku nedráždilo. 

Chtěla jsem být jako Stáňa, nebojácná a statečná. Jen mi vadilo, že si ze mě 

dělá srandu. Začal mi odvazovat ruce. „Ne aby tě napadlo zkoušet zdrhnout, to 

bys měla kopřivy všude, rozumíš?“ Zdrhnout se mi sice chtělo, ale ne v 

kalhotkách. Odvedl mě do vrbiček a začal vybírat proutky. Zkoušel je přede mnou, 

ořezával výhonky a švihal jimi kolem mě. Zkoušela jsem ho přemluvit, aby mě 

nechal, znova jsem dostávala strach, nabízela jsem za sebe různé úplatky. Jen se 

mi smál: „Jo, nechám tě, tos uhodla, ty bys byla první, kdo by pustil zajatce 

bez vejprasku, co? Stáhni si ty kalhotky trošku, vyzkouším ty pruty!“ Rozhlédla 

jsem se bojácně kolem. Byli jsme úplně sami. Nechtělo se mi, samozřejmě, otálela 

jsem, ale protestovat jsem se neodvážila. Pouhá zmínka o kopřivách v rozkroku mě 

děsila. Rači ten vejprask, to jsem znala, i doma mi nějaká občas přiletěla. Ale 

znáš to, napoprvé ti to připadá jako strašná hanba. „Jo, ještě si to pamatuju, 

je to pár hodin. Měla jsem chuť vás zabít a utéct. Ještě, že jsi řekla, že na 

mém místě bys utekla a pak by tě to do konce života mrzelo. Došlo mi, že na tom 

něco je, nechápala jsem ještě co. Ale poddala jsem se a jsem tomu ráda. Jen se 

mi ještě blbě sedí, mám prdel jak dřevěnou. Snad se mi to podaří schovat před 

mámou, chodívala jsem doma jen tak. To asi teď nebudu.“ Lucinka se usmívala, 

nezdálo se, že by ji zrovna tohle mrzelo. „Tak povídej, skočila jsem ti do 

řeči!“ vybídla Janinu netrpělivě. „Svlíkla ses sama, nebo ti musel pomoct?“ „Jo, 

ten by mi pomoh, ale kopřivama! Stahovala jsem kalhotky celou věčnost, myslela 

jsem při tom na všechno možný abych nebulila hanbou a ponížením. Chvilku mě 

okukoval, tím to bylo ještě horší. Švihnul mě každým proutkem jednou, ne moc, 

ale pořádně to štíplo. To bylo spíš jako pomlázka, skoro to probouzelo nějaké 

očekávání. Ale čekat mě moc nenechal. „Dobrý, tak jdem. Obleč se!“ Myslela jsem 

si, že budu bita tady, polekala jsem se. „Kam chceš abych šla?“ vyptávala jsem 

se při strojení. Díval se na mě, jak se horem pádem strojím a zase se šelmovsky 

uculoval. „Dám ti vybrat, buď do starý továrny nebo do altánu.“ V továrně mohli 

být kluci, to byla jejich „tajná základna,“ už jsem tam kdysi byla jako zajatec. 

Jenže mě tenkrát pustili, byla jsem ještě malá. Vybrala jsem si altán, ani mi za 

to neslíbil přídavek. Chytil mě za paži, abych neutekla a odvedl mě do altánku. 

Byla to spíš zděná chatička poblíž rybníka. Vstrčil mě dovnitř a zamkl za námi, 

klíč si dal do kapsy. Byla ve mně malá dušička, jak se říká. Věděla jsem, že se 

budu muset svlíknout donaha a tady jsme byli sami…Bála jsem se neznámého, Sváťa 

už byl „velký“ kluk, co kdyby ho napadlo ještě něco jiného, než mi jen našvihat. 

Sahal na mě už venku, co kdyby…? Asi tušil, co mi jde hlavou, bavil se tím. 

Prohlížel si mě beze slov chvíli, která se mi zdála strašně dlouhá. Co mi asi 

udělá? Konečně promluvil: „Po dobrým nebo po zlým?“ zeptal se a v jeho hlase 

zazněl povel. Sklonila jsem hlavu k zemi, ale zvednul mi bradu aby mi viděl do 

tváře. Byla jsem rudá studem a strachem. „Nepovíš to, nikomu?“ Zašeptla jsem 

zbytečnou otázku. „Uvidíme, jestli budeš poslouchat! Tak co?“ „Radši po dobrým,“ 

souhlasila jsem odevzdaně. „Dělej, sundej to!“ ukázal na moje tričko. To jsem 

svlékla celkem bez potíží, viděli jsme se už mockrát, naposled mě viděl před 

pěti minutami. Do kalhot se mi ale nechtělo. „Kolik dostanu?“ zeptala jsem se, 

zase zbytečně. „Kolik budu chtít. Ale prdel budeš mít modrou, s tím počítej! Máš 

vejprask poprvé, že jo? Tak aby sis na něj dlouho pamatovala! Pěkný jelita ti 

nadělám, budeš řvát! Tady tě nikdo neuslyší. A dělej, nebo přinesu ty kopřivy! 

Tak na co čekáš, sundej kalhoty!“ Děsil mě dobře, asi jsem neudržela slzy, Stála 

jsem tam jak socha na mostě a třásla se strachem. Za nic jsem se nemohla 

odhodlat se svlíknout. Pobídl mě: „Tak než napočítám do dvaceti, nebo si mě 

nežádej!“ Měla jsem slzami zalité oči a celá jsem se třásla. Ale Sváťa byl 

neoblomný. Věděla jsem, že by mě dokázal donutit a pak by to bylo ještě horší. 

Počala jsem stahovat kalhoty, jako bych se snažila poslechnout a přitom se 

neobnažit. Už jsem měla zadek venku, natáčela jsem se tak, aby neviděl víc. Jako 

kdyby mě před pár okamžiky neviděl celou. A najednou mi to bylo jedno! Stáhla 

jsem kalhoty pod kolena a hned na to docela. Tak! Byla jsem úplně nahatá a skoro 

mi to nevadilo! Ale Sváťa natáhnul ruku sprostým posunkem: „Tak pojď blíž, vemu 

ti míru!“ Snad by mi ani nevadilo, že na mě sahá, ale takhle mi to připadalo 

hrozně neomalené, sprosté.  Zase jsem dostala strach. „Ne, to ne, je mi teprve 

třináct!“ To jsem si taky mohla odpustit. „Najednou, a kolik ti bylo v sobotu ve 

stodole, když jsi omakávala nás, co?“ Dával mi, co jsem zasloužila. Ale už 

nenaléhal, jen tak spíš pro sebe si říkal: „Jo, třináct, to už potřebuješ na 

prdel, jako sůl!“ Vypadal chvilinku zjihle. Zdálo se mi, že na mě kouká s 

nějakým soucitem. Skoro mě to zase naštvalo. Cítila jsem se velká a on mi dával 

najevo, že jsem ještě špuntě. Skoro se mi ulevilo, když mě popadl a pěkně po 

tátovsku si mě ohnul přes kolena. Popadl prut a začal mě šlehat. „Tohle 

potřebuješ, svlíknout, do naha a ohnout přes koleno. A pořádně zmrskat prdel, 

aby sis to pamatovala. Nevrť se! To ještě není vejprask, to máš na zahřátí!“ 

Kroutila jsem se a snažila se vysmeknout, marně, samozřejmě. Ale nebolelo to 

nijak zvlášť, spíš jak Velikonoční šibačka. Jen jsem cítila, jak se ve mně 

rozlévá teplo. Rozehříval mě a věděl, co dělá. Teď jsem se kroutila spíš z 

principu, štiplavé šlehance byly docela příjemné. Po chvíli mě shodil s kolen a 

postavil si mě před sebe. „Nesahej si na zadek! A otoč se! Ohni se přes stůl, 

teď budeš bita! Ohni se, víc, no tak, mám ti pomoct?“ Přitlačil mi záda a s 

rukou mezi mýma nohama mě přizvedával. „Tak! A drž, slyšíš? Jak nebudeš držet, 

takhle ohnutá, víš co tě čeká! No, tak kolik panence vysázíme? Třináct ti je? 

Krát deset, pro začátek? Počítej!“ Zaslechla jsem zasvištění prutu a zaťala 

zuby. Štíplo to tentokrát pořádně, chtěla jsem uhnout, ale včas jsem se ovládla. 

Znala jsem pravidla. Držela jsem s stolu a zatínala zuby abych neřvala. Počítala 

jsem švihance nahlas, asi trochu plačtivě, ale srozumitelně. Uměl vyplácet, 

přidával na síle, pomalu, abych sebou pokaždé trhla a zasykla. Cítila jsem každé 

švihnutí do hloubky, po celém těle se mi rozlévalo palčivé horko. Mimoděk jsem 

si uvědomila, že mě to vzrušuje, jinak, než když vyplácím já, ale jaksi 

hmotněji. Odváděla jsem svou pozornost počítáním. Do pětadvaceti se to dalo 

snášet. „Přestávka! Vstaň a otoč se ke mně!“ V jeho hlase zněla autorita, 

nepřipouštěl žádné námitky.