Vyšel jsem ze své kanceláře, abych... Ale co je vlastně komu po tom, kam jsem měl namířeno. Zkrátka, vyšel jsem ze své kanceláře, a spatřil jsem paní H., dost nedávno nastoupivší hlavní účetní naší firmy, jak se nahýbá přes zábradlí nad schodištěm, a gestikuluje na někoho tam dole. Byla to plnoštíhlá brunetka, asi třicetiletá. Měla na sobě tříčtvrteční blůzku hořčicové barvy, přepásanou úzkým černým opaskem, a až neslušně přiléhavé lesklé černé kalhoty. Ty, a předklon nad zábradlím, dávaly vyniknout jejímu zadečku, na první pohled exkluzivního tvaru. Neudržel jsem se, a pleskl po něm hřbety prstů pravé ruky.
H. se vzpřímila, prudce se otočila, a věnovala mi pohled, který mohl znamenat cokoliv, od překvapení, přes zhnusení, nenávist a odpor, až po pochvalu.
Trochu jsem se zastyděl, že se umím tak špatně ovládat, ale brzy jsem to pustil z hlavy.
Objevila se u mě za několik týdnů - přinesla nějaké dokumenty k podpisu. Na odchodu pravila, "Mám dnes jmeniny. Nepřijdete mi odpoledne zagratulovat?"
Po jejím odchodu jsem se podíval do kalendáře. Takže se jmenuje Helena, nebo Elena, nebo snad Jelena. V určenou dobu jsem se dostavil s velikou kyticí a ještě větší bonboniérou. Překvapilo mě, že je sama. Žeby ostatní hosté ještě nepřišli? Nebo žeby už bývali odešli? A má vůbec jmeniny? Ale jsa vychován v duchu přísloví "mluviti stříbro, mlčeti zlato", a v duchu zásady "když mlčíš, aspoň neprozradíš, jaký jsi hlupák", jsem si nechal své pochyby pro sebe.
Helena nebo Elena měla na sobě stejné kalhoty, jako když jsem si jí všiml poprvé, ale blůzka byla tentokrát jahodově růžové barvy, s černým lemováním kolem límečku, knoflíků a rukávů. Byla decentně nalíčená a navoněná, a na levém prsníku měla připnutou elegantní brož z černého kovu. Po gratulaci a odevzdání dárků jsme si usrkli dosti mizerného vína. Po několika neutrálních větách mi začala tykat, "Tak ty rád biješ ženy po zadku, že?" Zrudl jsem a začal vykoktávat omluvu. Stydím se, že se jsem se nedokázal opanovat, obvykle to nedělám, nevím, co mě to popadlo, a už se to nebude opakovat. Snad mě inspirovala krása objektu doličného.
Helena/ Elena se usmála, pohladila mě po hřbetu ruky, téže ruky, která před časem přistála na jejích lesklých černých kalhotách. "Nemusíš se omlouvat. Naopak, jsem ráda, že ses projevil. Vidím v tom jistý druh upřímnosti. Dneska pro samou politickou korektnost by se člověk ani neseznámil." "Helenko," začal jsem koktat, "vy jste úžasně..." Skočila mi do řeči. "Tak za prvé, mi tykej. Jsme asi tak ve stejném věku, tak co si budeme vykat jako angličtí lordi? A za druhé, jmenuji se Sylvie." "Ale v kalendáři..."
"Co v kalendáři? Jestli narážíš na jmeniny, tak ty jsem si vymyslela, abych tě sem vylákala. U toho zábradlí jsi sice projevil jistou otevřenost, ale jinak jsi stejně politicky korektní, jako všichni ti napomádovaní paňáci ve fialových sacích. Kdybych tě trochu nepošťouchla, ty by ses snad nikdy neodvážil."
"A za třetí, od útlého mládí toužím po tom, aby mě nějaký kluk, nebo později muž, přehnul přes koleno a naplácal mi na zadek. Bohužel, zatím se nenašel nikdo, kdo by uměl číst mé touhy. Nevím, jestli ty to umíš, ale každopádně jsi to udělal, jako kdybys to uměl. Takže jsi kandidát. Ale jedno plácnutí nestačilo, abych ti otevřela Pandořinu skřínku svých snů. Proto jsem si tě kapičku prokádrovala. A nenašla jsem na tobě ani jeden mínus. Tedy, kromě té prokleté korektnosti. Takže, pokud se nemýlím, a pokud to u tebe nebylo opravdu jen náhodné vybočení, které se ´už nikdy nebude opakovat´, tak tě prosím, abys mi můj sen splnil."
Zhluboka jsem se napil vína. Snad na kuráž, snad abych zakryl rozpaky. "Tak jo," řekl jsem konečně. "Ale bude to možná bolet. Víte jistě... víš ... jestli to opravdu chceš?" Neřekla nic, jen přikývla. Nejspíš se bála, že jí vzrušením přeskočí hlas. Ještě jednou jsem se napil vína, a gestem jí naznačil, že se mi má přehnout přes kolena.
Začal jsem ji plácat po těch černých kalhotách. Ale nebyl to dobrý pocit. Kontaktem se syntetickou tkaninou se generovala statická elekřina, v látce to praskalo a jiskřilo, a brzy mě začala pálit ruka. Zarazil jsem se. "Nebylo by to lepší bez kalhot?" zeptal jsem se. Víno už asi začalo účinkovat.
"No, konečně," řekla Sylva. "Už jsem si začínala myslet, že jsi takový trumpeta, že ti ani nedojde, co ženská potřebuje."
Stáhla si kalhoty a zůstala v růžových kalhotkách s krajkovým lemováním. Měla dlouhé, stejnoměrně opálené nohy. Spočinula na mém klíně, ruce jí visely k zemi. Do levého stehna se mi zarývala její kovová brož. Když jsem ji pohladil po těch snědých stehnech, lehce se zachvěla. Namlouvám si, že jí to bylo příjemné.
Začal jsem s výpraskem. Už to bylo lepší. Plácnutí po tenké látce se mlaskavě ozývala, a byla jistě slyšet až na chodbu. Po chvíli mě její brož tlačila skoro až nesnesitelně. Poprosil jsem Sylvii, aby se trochu posunula. Postavila se, rozepla knoflíčky na jahodové blůzce a shodila ji. "Nebylo by to lepší takhle?" zeptala.
Pod blůzkou neměla nic. I horní část těla byla rovnoměrně opálená, stejně jako nohy. Zřejmě byla zvyklá chodit bez podprsenky. V kanceláři, i na pláži. Měla ostatně co ukázat. Její ňadra byla pevná, aspoň na pohled. Sylvie, jakoby tušila, o čem uvažuji, se oběma rukama chytila za prsa a potřásla jimi. "Chceš si je vyzkoušet?" Moc jsem chtěl, ale moje prokletá korektnost mi to nedovolila. Opět mě musela popostrčit. Uchopila mě za obě ruce a přiložila si je k prsům. Byly opravdu tak pevné, jak se zdálo na pohled. Chvíli jsem se s nimi mazlil. Mačkal jsem je a povoloval, a oběma palci jsem tlačil na vztyčené hroty bradavek jako na zvonek. Začalo se mi něco dít v kalhotách. Tohle špatně dopadne, pomyslel jsem si.
Když se Sylvie znovu položila na můj klín, tu růžovou nádheru jsem jí stáhl. Nejenže neprotestovala, ale vzdychla si úlevou. I pod látkou byla rovnoměrně opálená. Začal jsem se s tou opálenou prdelkou mazlit. Hladil jsem ji, masíroval, občas štípnul. Přejížděl jsem prsty po páteři až do žlábku mezi půlkami, a než jsem postupoval dál, chvíli jsem se zdržel u zadní dírky. Když jsem se dotkl klitorisu, Sylvie šeptala, "To ne, prosím!" A pak dodala ještě tišeji. "Později!"
Pokračoval jsem ve vyplácení rukou. Když opálené hýždě nabyly lehký červený nádech, Sylvie se zahnízdila a pravila, "Už můžeš!"
No comments:
Post a Comment