Darina aneb Branno-sportovní den (38)

Jedním z mála zpestření šedivého života za předchozího režimu byly takzvané branno-sportovní hry. Nevím už který sjezd KSČ se zabýval nízkou úrovní připravenosti obyvatelstva čelit napadení imperialisty a diverzi antisocialistických živlů, a zavázal státní podniky a organizace, což byly všechny, aby pro své zaměstnance jednou ročně - v pracovní době - organizovaly branno-sportovní den. Na rozdíl od ostatních nápadů strany a vlády, které byly přijímány s více či méně utajovaným  odporem, se toto opatření  setkávalo se vstřícným ohlasem. Boj proti imaginárnímu nepříteli byl většinou sranda, a hry  byly, mimo jiné, příležitostí k seznámení pracovníků firmy, jakých jinak, po pravdě řečeno, moc nebylo. Bylo třeba plnit plán. Po hrách obyčejně následovala aspoň jedna svatba.

Hry se pořádaly na velké pasece v poměrně zachovalém jehličnatém lese, na níž se nacházelo několik opuštěných a zanedbaných srubů, většinou pouhých přístřešků bez bočních stěn, které kdysi sloužily lesním dělníkům. Pár laviček z neotesaných klád. Uprostřed paseky bylo předpisově založené ohniště pro táborák, dokonce s nachystanou hraničkou a zásobou roští na přikládání. Povinnou součástí her byl přespolní běh. V lese jsme honili narušitele, když jsme ho dohonili, stříleli jsme po něm ze vzduchovky, a pokud jsme ho netrefili, doráželi jsme ho gumovými granáty.

Když jsem čekal, než se pro mě uvolní granát (centrální muniční sklad nám dodal jen čtyři), ocitla  se vedle  mě jedna z nejnovějších akvizic firmy, půvabná doktorka Darina, na kluka ostříhaná dívka krátce po skončení vysoké školy. Aby řeč nestála, pochválil jsem ji, že má hezkou prdelku. Což byla ostatně pravda. "Ta si přímo říká o poplácání." "Stačí říct," pravila Darina. "Němému děcku ani vlastní máti nerozumí." Pochopil jsem to jako povzbuzení a lehce jsem ji plácl přes plavky. Ustrašeně se rozhlédla, jestli nás nikdo nevidí, a šeptla, "Tady ne." V tu chvíli se uvolnily granáty, a my jsme šli bojovat za vlast, posilňovat mír. Otázka krásy zadečků a jejich odborné údržby se pro tu chvíli ocitla na vedlejší koleji.

Po skončení povinného programu přišly na řadu volné jízdy. Pseudosportovní soutěže, jako poskakování ve dvojicích opačného pohlaví v zavázaném pytli, párová konzumace uvařeného párku, nebo sestřelování borových šišek z hlavy badmintonovým míčkem. Zvláště oblíbenou kratochvílí bylo přetahování lanem, které umožňovalo nesankcionované dotyky, často dosti  nestoudné. Dlužno dodat, že nejen ze strany pánů. Mezitím, ovšem, obřadné tykání těch, kteří si dosud netykali, a popíjení vína a jiných návykových tekutin z přinesených zásob. O tom, aby pracující během branných her netrpěli nedostatkem alkoholu, nebylo v usnesení KSČ ani slovo.

Odpoledne se někteří méně uvědomělí jedinci začali vytrácet. Přece nebudou "pracovat" přesčas, že. V devět hodin večer zůstalo osmnáct nejvytrvalejších, vesměs už s velmi dobrou náladičkou. Mužský živel měl nevelkou převahu Posedali jsme si kolem ohně, a někdo navrhl, abychom si zahráli na fanty. Někdo řekne nějakou větu, soused po levici řekne další smysluplnou větu tak, aby na předchozí navázala, a tak dál. Nakonec měl vzniknout nějaký souvislý  dadaistický příběh. Kdo nebude umět do desíti sekund pokračovat, nebo jeho věta nebude smysluplná, dá fant, tj. část oblečení. Doktorka Darina namítla, že některým by odevzdávání fantů v této podobě mohlo být žinantní, a navrhla, abychom si mohli vybrat: buď fant, nebo dostat na zadek od souseda/ sousedky po pravé straně. Při první chybě jednou, při druhé dvakrát... Mužská část byla proti. Toto opatření sníží pravděpodobnost, že se na světlo boží dostanou intimní části milých kolegyň. Ale nakonec pánové k tomuto uspořádání přikývli, neboť otázka zněla - buď možnost si vybrat, nebo nic. Koneckonců, plácnout si po zadečku také není od věci.

Hra se rychle rozběhla na plné obrátky. Nastalo všeobecné veselí s výbuchy hurónského smíchu. Uvažoval jsem, kdy se nějaký jelen nebo jezevec přijde podívat, co se to v lesním království děje. Dámy si většinou zvolily bití, pánové naopak striptýz. Bylo zajímavé sledovat ženy, jak k bití přistupují, a jak se přitom tváří. Ukázalo se, že spankerek je víc, než se všeobecně soudí.

V jedenáct hodin bylo osm chlapů v trenkách a jeden zcela nahý, držící si mezi nohama lopuchový list. Jedna žena, korpulentní černovlasá čtyřicátnice, sundala podprsenku. Darina byla pětkrát bita, bohužel, nikoliv ode mě. Zvláštní, že jí teď nevadilo, že ji někdo uvidí. Vnucuje se mi podezření, že své věty kazila naschvál. Já jsem zůstal nedotknutý. Nebitý, nesvlékaný. Alkohol na mě totiž na rozdíl od většiny lidí působí jako stimulans, nikoliv jako sedativum. Po víně bývám vtipný a pohotový, a plynně hovořím aspoň dvěma cizími jazyky, což, bohužel, se o mě  v střízlivém stavu  říct nedá. Mé věty tedy neměly chybu, a jako jediné plnily zadání, že se má dospět k dadaistickému příběhu. Dostalo se mi potlesku a výkřiků "Bravóóó".

Ve čtvrt na dvanáct se postavil šofér autobusu, který nás měl odvést zpátky do města. Seděl s námi u ohně, nepil, hry se nezúčastnil, ale nepochybně se skvěle bavil. "Vážení, jsem sjednán do čtyřiadvacáté hodiny, a nemíním kvůli vám přesčasovat ani minutu. Odjíždíme." Dva kolegové lopatami udusili narychlo už jen slabě doutnající oheň, a já se šel zatím vyčůrat. Vypitého vína bylo docela dost.

Třebaže mi to netrvalo moc dlouho (aspoň, jak jsem myslel),  když jsem se vrátil na parkoviště, viděl jsem z autobusu už jen zadní světla.

Sklapla mi čelist. Co teď, a co potom? Ze zadumání mě vyrušila tmavá postava blížící se od jednoho ze srubů.

Darina.

"To jsme dopadli," říkám. Ona nic. Jen na mě v bledém měsíčním světle cenila své bělostné zuby. Šli jsme si sednout na kládu a povídali jsme si. Stále bylo o čem. Byla chytrá, rozhleděná, měla široký záběr, a nadto bohatou a správnou češtinu, což u přírodovědců nebývá pravidlem. Kolem jedné hodiny jsem se osmělil. "Jsme tady teď sami. Smím ti trochu naplácat na zadničku?" Na okamžik se mi přivinula k boku a řekla, "Hlupáčku, proč myslíš, že jsem nechala ujet ten autobus?"

Zašli jsme za chatku nalámat nějaké pruty. Cestou zpátky k naší kládě jsem ji párkrát švihl přes rifle. Zase na mě vycenila svoje skvostné zuby. "Tys asi moc ženským nenaplácal, že?" Svlékla si ty džíny a klekla si ke kládě. Vystrčila na mě plavky, které jsem už dnes jednou viděl. Vlastně včera. Mrskal jsem ji přes ně prutem. Semtam se mi podařilo se netrefit a švihnout ji přes stehna. Asi po deseti minutách si vyžádala oddech. Když vstávala, políbila mě na ústa. Přisedla si ke mně, a pokračovali jsme v přerušeném rozhovoru. Když jí otrnulo, vstala a přikázala mi, abych jí stáhl kalhotky. Stáhl jsem jí je ke kolenům, ale ona si je kopáním shodila na zem. Položila se mi přes klín a zašeptala, "Teďka rukou, jo?" Plácal jsem ji střídavě po obou půlkách. Teď už jsem jaksi věděl, co dál. Chvílemi jsem přestával s plácáním a hladil ji po hýždích, po stehnech i mezi nimi. Ochotně mi vycházela vstříc a dovolila mi prsty důkladně promasírovat obě dírky. V další pauze si svlékla košili. Podprsenku pod ní neměla. Přemýšlel jsem, kdy si stihla svléct tu od plavek. Žeby tehdy, když jsem si šel ulevit?

Teď si mi sedla na klín obkročmo. Líbala mě, a já jsem ji jednou rukou objímal, aby nespadla, a druhou hladil, kam jsem jen dosáhl. Občas jsem ruce prostřídal. Když ji začala bolet pánev od toho dlouhého rozkročení, sedla si znovu na kládu. Bál jsem se, aby si nezadřela třísku do těch krásných polokoulí. Přitulila se ke mně a do ruky mi vklouzlo její pravé ňadro. Asi trojka. "Chtěl bys to zkusit i ty?", ozvala se. "Zkusit co?" "Našupat na zadek. Jestli se teda nebojíš." Bál jsem se. Moc jsem se bál, ale strašně jsem se styděl to přiznat. A kromě toho jsem pochopil, že toto je zkouška, jestli vznikne nějaký vztah, nebo ne. Tak jsem řekl., "Tak jo," ale cítil jsem, že mám v krku knedlík. Jistě to poznala. "Tak fajn," řekla. "Kalhoty dolů. Zatím jen ty vrchní."

Zaujal jsem u klády stejnou polohu, v níž byla ona předtím. Začala mírně a postupně přidávala na razanci. Hned od začátku jsem cítil, jak se mi zvedá úd. Začalo to být vcelku příjemné. Zadek už mě docela pálil, když zavelela, "A teď donaha." Když jsem se svlékal, bál jsem se, aby nevšimla, že mi stojí. Ale marně. "Nemusiš se stydět, že se ti postavil. Kvůli tomu se to ostatně dělá." Výprask na holou byl dost nekonečný, ale nakonec jsem to zvládl. Cítil jsem se po něm jaksi očištěný. Fyzicky i morálně. Všechen  stres za léta nahromaděný, jako kdyby ze mě vysublimoval. Připadal jsem si jako novorozeně.

Když mi konečně dovolila vstát, přivinul jsem ji k sobě, oběma rukama jsem ji držel za hýždě. Erektovaný penis se jí zapíchl do pupíku. I ona mě držela za hýždě, s tím rozdílem, že mě po čerstvě vymrskaném zadku dál plácala. Ale nebylo to nepříjemné. Když mě pustila, podložil jsem jí levou ruku pod zadek, pravou pod záda, a opatrně jsem ji položil do jehličí. Přiklekl jsem k ní se záměrem se s ní pomilovat. "Ochranu zřejmě nemáš?" zeptala se. Když jsem připustil, že ne, řekla, "Tak to budeme muset odložit." Trochu zklamaně jsem přikývl a svalil se k jejímu boku. Přikulila se ke mně, hlavu si položila na mé pravé rameno a pravou rukou se jala laskat mé neuspokojené pohlaví, dokud neochablo. Považovala za potřebné mi něco vysvětlit. "Víš, nejsem už panna, ale to neznamená, že souložím, kudy chodím. Takže ženskou antikoncepci nepoužívám. Když se najde někdo, komu za to stojím, počká." Smutně dodala, "Zatím se takových moc nenašlo." A tak jsme tam leželi, mazlili se, a povídali si. Kromě Toho, mi dovolila úplně všechno. Když Měsíc zbledl a začaly blednout i hvězdy, vstala, a když jsem se neměl k témuž, uchopila dlouhým používáním už roztřepený prut a ještě mě s ním párkrát přetáhla. Kupodivu se mi znovu postavil.

Když jsme si vzájemně smetali jehličí ze zad i odjinud, zašeptala, "U mě na svobodárce budeš mít kdykoliv dveře otevřené. Vždy budu nachystaná vynahradit ti ten dnešek."

Pooblékali jsme se, sbalili si ruksáčky, a vyrazili k asi kilometr vzdálené zastávce ČSAD, abychom stihli první dělnický autobus v 5:30.

Vojta Kiďák Tomáško (z webu)

"Zdálo se mi o nás dvou a svět se málem zbořil,
ležela jsi na bříšku, jak tě pán Bůh stvořil.
Ležela jsi na bříšku a trochu jsi se chvěla,
a pak jsi řekla udělej, co se tajně dělá.

Marně pátrám v paměti, čím tě lásko vzruším,
píšu básně milostné a vrážím do nich duši,
veršuju a veršuju a nemám ani zdání,
že mi kašleš na básně a že máš jiná přání.

R: Pětadvacet na holou a nezavírej víčka,
pětadvacet na holou, už ti rudnou líčka,
pětadvacet na holou a člověk jenom žasne,
že je lepší být u toho, než o tom psát básně"

Tomáško, Vojta Kiďák - Srpnové trávy

Dora aneb Uklízečka

Během studia na vysoké škole jsem bydlel na koleji. Byla to pěkná kolej, dost moderní. Buňky se skládaly ze dvou pokojíčků, každý pro dva studentíky, maličké umývárníčky se záchodíčkem a společné předsíňky s věšáčky a přihrádečkou na botičky. Jediné, co chybělo k tomu, aby se kolej dala označit za opravdu moderní bylo to, že sprchy byly mimo ubytovací část, a to dokonce ani ne na poschodí, ale v suterénu, ve vzdáleném křídle budovy.

Většina studentů se chodila sprchovat večer, a to byl ve sprchách dost frmol. Někdy bylo třeba čekat dvacet, i více minut. V suterénu bylo přítmí, vlhko a chladno, a celkově tam bylo prostředí dost pochmurné. Proto jsem se začal chodit sprchovat brzy ráno, když většina studentů ještě vyspávala. V té době jsem byl ve sprchách většinou sám.

Většinou.

Jednou jsem si ale všiml, že ve sprchárně někdo chodí. Ale po příchodu toho někoho nenásledovaly obvyklé zvuky, jako svlékání a ukládání šatstva, šustění zatahovaného závěsu a pouštění vody v některé ze sousedních kabin. Nic! Jen kroky, zatraceně blízko mé kabiny. Poněkud mě to znervóznilo.

Situace se opakovala i v dalších dnech. Vyvrcholilo to tím, že se jednoho dne kdysi bílé ponožky v kdysi bílých teniskách zastavily přímo pod dolním okrajem závěsu mé kabiny.

Prudce jsem závěs odhrnul. Čekal jsem, že uvidím někoho ze studentů, ale před mou kabinou stála - ženská, nejspíš uklízečka. Asi třicetiletá, dost vysoká, s kaštanovými, ale dlouho nemytými vlasy, při těle, ale nikoliv tlustá, v kdysi bílém pracovním plášti. Popadla mě zuřivost. Vtáhl jsem tu ženskou do kabiny a nedbaje, že se pod sprchou namočí, jsem ji levou rukou přidržel a pravou začal vyplácet po dost širokém zadku. Přitom jsem jí v jednom kuse nadával. "Ty mrcho šmírácká, zachtělo se ti mladého masa, ale já ti tu tlustou prdel tak zmaluju, že se ti to tvoje voyeurské hobby zprotiví. Já ti ukážu." Jak jsem ji bil po mokrém plášti, voda se jen tak rozstřikovala na všechny strany, a tak jsem jí plášť vyhrnul, a kdysi bílé bavlněné kalhotky stáhl do půlky stehen. Plácání po holém zadku se s ozvěnou odráželo od stěn sprchárny vykachličkovaných kdysi bílými obkládačkami.

Když jsem měl pocit, že má dost, trochu jsem se uklidnil. Vystrčil jsem tu ženskou ven, a začal jí zase vykat. "Jestli se tady ještě někdy objevíte, tak si mě nepřejte."

Objevila se už za několik dní. Když se špinavé tenisky objevily pod závěsem, a já ho odhrnul, už ne tak razantně, stála tam, v celé kráse. "Už jste tady zas?" zeptal jsem se unaveně. "Budete mě bít?" "Ne, proč?" pravil jsem. "Že vás šmíruju." "Tak si šmírujte, když vás to baví," odpověděl jsem. Měl jsem dobrou náladu. Předchozího dne jsem s výborným prospěchem absolvoval velmi důležitou zkoušku, a kromě toho - byl jsem docela dobře vybaven a měl jsem v té době nadrženým ženským co ukázat. Ještě se chvíli okouněla, a potom odešla. Nepochybně zklamaná.

Když přišla potřetí, vyšla s barvou ven. "Chtěla bych vás poprosit, abyste mi naplácal na zadek. Jako tehdy poprvé." Tentokrát její plášť byl bílý, nikoliv kdysi bílý, na nohou měla fungl nové tenisky, vlasy měla umyté a opatřené nikoliv vrabčím hnízdem, ale účesem od profesionála. A měl jsem pocit, že byla docela malinko namejkapovaná. Ta ženská mě začala trošičku bavit. "Musím jít na přednášky", pravil jsem. Ale když jsem viděl její nešťastný výraz, přišlo mi jí líto. "Ale co byste řekla v osm večer? Místo navrhněte vy." Dlouho přemýšlela. Pak řekla, "Dobře, v osm. Ale mám jen jedno místo, které je jen moje. Uklízečský kumbál tady v suterénu." Potvrdil jsem místo a čas setkání, a potom jsem se zeptal, "Jak vám mám říkat?" "Jmenuju se Dora, Dorota." To jméno se docela hodilo k jejímu image z prvních dvou setkání. K tomu dnešnímu ale bylo jako pěst na oko. Ještě chvíli se fascinovaně dívala na mé přirození, a pak pomalu odešla. Byl nejvyšší čas, protože přirození už začalo levitovat. Aby mě viděla v této situaci, to se mi ani dost málo nehodilo.

V dohodnutou dobu jsem se dostavil na dohodnuté místo. Dora tam už byla. Měla na sobě květované letní šaty, a můj ranní pocit, že je malinko namejkapovaná se změnil v jistotu. Zacítil jsem vůni ladící s těmi květy na šatech.

Její kumbál stál opravdu za všechny peníze. Byl sotva metr široký, s malým okýnkem u stropu, hledícím do záhonu s nějakými vysokými trvalkami, snad chryzantémami, a po obou bočních stěnách stály regály s hadry, metlami, košťaty, prášky a jinými čistícími prostředky. Dora se otočila ke mně zády, a já jsem začal s výpraskem. Tedy, chtěl jsem začít. Ale jak jsem se rozmáchl k první ráně, zavadil jsem rukou o ty krámy na policích, a krabice, sklenice a plechovky s prášky, hadry, smetáky a kartáče se na nás začaly sypat jako lavina. Když jsem se pokusil té pohromě vyhnout, vrazil jsem do šteláře na druhé straně, a shodil na sebe plastikový kbelík a hadici od vysavače. Jen zázrakem se žádný prášek nevysypal a žádný roztok nerozlil, žádná sklenice nerozbikla. Jen zázrakem jsme Dora ani já  nepřišli k úrazu.

Pomohl jsem Dorotě uklidit tu spoušť, a pak jsem řekl, "Takhle by to nešlo. Musíme něco vymyslet." Už jsem přivykl myšlence, že s Dorou k sobě tak nějak patříme, a nechtělo se mi couvnout kvůli nějakým pitomým košťatům.

Na druhý den přišla ke mně do sprchárny. Řekl jsem jí, že vím o jednom místě dost daleko v lese, kde si zemědělské družstvo z jedné nedaleké vesnice zřídilo meruňkový sad. Zajdeme tam dnes, hned, jak bude mít Dora po práci.

Odpoledne jsme vyrazili. Cestou lesem jsme se docela zkamarádili. Je jí sedmadvacet let, žije jen s matkou, otec od od nich odešel, když byla ještě v peřince, sourozence nemá, matka si po otcově odchodu nikoho nenašla. Dora má střední školu, ale matka jí nedovolila najít si kvalifikované zaměstnání, protože by se prý "zkurvila" a dopadla stejně, jako ona. Uklízečské zaměstnání jí našla matka v naději, že při něm nepotká žádného chlapa. Než jsem se jí stihl zeptat na její zálibu v nahých mužích, byli jsme na místě.

Plantáž byla směrem k lesu ohraničena nízkou kamennou zídkou, nebo spíš aglomerací kamení, vysbíraného z pozemku při zakládání sadu. Posadil jsem se na to kamení a naznačil Doře, že se mi má přehnout přes kolena. Začal jsem ji zlehka plácat po stejných květovaných šatech, které měla na sobě včera. Po chvíli jsem jí šaty vyhrnul a kalhotky stáhnul do půl stehen. Vykoukla na mně jedna velká fialová podlitina, na několika místech krvácející. Z výprasku nebylo zas nic.

"Proboha, kdo ti to udělal?", zeptal jsem se. A zatím, co jsem ji něžně hladil po těch zakrvavených půlkách, vyprávěla tu část svého příběhu, kterou cestou sem zatajila . Matka ji pravidelně bije za každou hloupost, někdy i imaginární, ale tento výprask na holou dostala za to, že si dovolila jít ke kadeřníkovi, a že se včera přes zákaz vydala do kumbálu, aby se sešla se mnou. A večer dostane výprask znovu, neboť i dnes se očekává, že půjde z práce rovnou domů.

"Proč od ní neodejdeš?" zeptal jsem se.

"Nemám kam," opáčila smutně.

Na druhý den jsem nešel do školy, a celý den obíhal inzerenty nabízející pronájem.

Když se dalšího dne přišla na mě podívat do sprchy, mohl jsem jí oznámit, že mám malý domek na předměstí, jehož majitelé zemřeli a pro dědice není dost nóbl. Pronájem vyšel proto dost levně. Bude si ho moci dovolit i z uklízečského platu, a možná jí něco, nikoliv nezištně, přidám já. Je tam vodovod, kanalizace, koupelna i elektřina, a co víc člověk potřebuje. Aspoň pro začátek. Vždycky lepší než život se sadistickou dominantní matkou.

Odpoledne jsem jí pomohl odstěhovat a zakázal jí, aby řekla matce, kam odchází.

V dalších dnech jsem jí po večerech chodil pomáhat se zařizováním.

Asi po deseti dnech jsem navrhl, že bychom se mohli podívat, jestli se jí zadek už zahojil. Zajímavé, dokud jsme byli jeden pro druhého cizí, ochotně se přede mnou nechávala svléct. Teď, když jsme si byli - skoro - blízcí, začala se stydět. Musel jsem použít mírné násilí, abych ji přehnul přes koleno a stáhl kalhotky. Když měla kalhotky u kolen, přestala bojovat, uvolnila se, a čekala, co bude. Když nehrozilo, že mi uteče, mohl jsem ji přestat držet. Sukni jsem jí vyhrnul na záda a začal ji plácat po už zcela zahojené zadnici. Dělal jsem to docela jemně, a Dorotka spokojeně vrněla. Mezi vyplácením jsem ji laskal po růžovém zadku. Po chvíli jsem se odvážil zajet níž. Po krátké zastávce na análu skončily mé prsty na ohanbí porostlém jemnými světlounce hnědými chloupky. Dorotě naběhla na zadku husí kůže. Považoval jsem to za signál, že můžu pokračovat. Vzápětí to potvrdila i verbálně. "Jůj, to je příjemné!"

Zmocnilo se mě podivné tušení, že to ještě nikdy nezažila. Zeptal jsem se jí na to. "Ostatní kluci ti to nedělají?" Mé tušení se naplnilo. Byla naprosto nezkušená. Slovo "zkurvit se", kterým jí hrozila matka, se ukázalo být pouhým prázdným slovem. Fakticky nevěděla, o co jde.

Ještě jednou jsem ji opatrně plácl, a nařídil jí, aby se oblékla. Svařili jsme si víno, zhasli světlo a začali jsme si povídat. Přesněji řečeno, já jsem začal povídat. Udělal jsem jí dlouhou přednášku o tom, jak to chodí mezi mužem a ženou, jaká jsou při tom peripetia, jaká to má pozitiva, a jaká to přináší rizika, zejména pro ženu, obzvláště pro ženu nezkušenou. Než jsem odešel na kolej, řekl jsem jí, že zítra ji vyzkouším, co si zapamatovala.

Nazítří, cestou z přednášek jsem se zastavil v antikvariátu a koupil ohmatanou ilustrovanou příručku sexuální výchovy pro naprosté začátečníky. V autobusu na Dorotino předměstí jsem příručku skoro celou přečetl, abych se ujistil, jestli jsem včera na něco nezapomněl.

Když jsem dorazil do domku, čekala mě Dora s večeří, vlastnoručně připravenou. Nebyly to žádné lukulské hody, nicméně jsem její snahu ocenil bratrským polibkem na tvář. Po večeři jsem jí ukázal knížku. Probrali jsme všeobecnou část. Ze včerejška si toho moc nepamatovala, ale nedělal jsem z toho tragedii. Když jsme probírali ženské pohlavní orgány, nařídil jsem jí, aby se svlékla. Tentokrát to učinila  vcelku ochotně. Úplně nahou jsem ji viděl vlastně poprvé, a tak jsem si ji dost dlouho zvědavě prohlížel. Potom si lehla naznak, a já jí vysvětlil, co jsou to erotogenní zóny, a s každou z nich jsem se neopomněl důkladně polaskat. Neopomenul jsem ani jazyk. Zdálo se, že se to Dorotě líbí. U přirození jsem se zastavil na delší dobu. Přiznala se, že něco podobného si dělá i sama, ale se mnou je to mnohem příjemnější. A jazýčkem si tam nedosáhne.

Když jsme přešli k mužským orgánům, Dora plaše navrhla, abych se svlíknul i já. Rád jsem jí vyhověl. Vždyť mě neviděla nahého od té doby, co jsem našel ten podnájem. Tentokrát jsem už neměl starost o to, že bude panáček levitovat. Pro názornost výuky, kterou jsme procházeli, to bude dokonce prospěšné.

Zeptala se mě, jestli si může sáhnout. Pravil jsem, že nejen, že může, ale v rámci instruktáže, kterou provádíme, že musí. Vysvětlil jsem jí, co je předkožka a co je žalud, a co to s penisem udělá, když ho hladí ženská ručka. Ukázal jsem jí, jak se předkožka stahuje, a vyzval ji, aby se nelekla, že když se s údem manipuluje delší dobu, tento se začne křečovitě chvět a nakonec z dírky, kterou se čůrá, něco stříká, někdy pod dost velkým tlakem.

Dalšího dne jsem jí ukázal, co je to kondom, na co slouží, a jak se používá. Měla dětinskou radost, když mi ho mohla do omrzení navlékat a svlékat. Pochopitelně to špatně dopadlo. "Vidíš, co děláš?" okřikl jsem ji dobromyslně. "Víš, co bys zasloužila?" "Výprask?!?" Zajiskřilo se jí v očích, a hned se i předklonila. "Kdepak," říkám. "Takhle ne. Pěkně všechno dolů." Už nedostala od té doby, co jsem zjistil, že je panna. Tak byla pěkně vyhladovělá. Tentokrát to nebylo jen rukou, jako vždycky předtím, ale povolal jsem na pomoc i pásek. Neskrývala své potěšení.

Dalšího dne jsem usoudil, že je teoreticky dost připravená, abychom přistoupili k praxi.

Potom jsme spolu praktikovali skoro denně a pěkně si to užívali. Někdy v této době jsem jí zařídil místo sekretářky vedoucího jedné z kateder mé fakulty. Ke štěstí sexuálnímu jí přibylo štěstí všeobecně občanské a finanční.

Asi po půl roce se po souloži ke mně přitulila celým tělem, a neobvykle dlouho se se mnou mazlila. Zdálo se, že se chystá mi něco říct. Tušil jsem, že to bude něco závažného, ale že to bude tak závažné, to jsem opravdu netušil. "Už ke mně nechoď," zašeptala, a přivinula se ještě blíž. Její tvrdé bradavky mě tlačily do žeber. V očích měla slzy. "Šéf mě požádal o ruku," pravila tiše. Odmlčela se, a potom dodala ještě tišeji, "Souložíme spolu už pár měsíců." 

Bylo mi to líto. Měl jsem ji opravdu rád. Ale musel jsem připustit, že jsem pro ni nebyl perspektivní partner. O řadu let mladší, nedostudovaný, bez peněz, bez postavení. A tak jsem jí požehnal.

Na svatbu mě nepozvala. Ale za několik měsíců mi zavolala, abych jí přišel naplácat na holou. Manžel je skvělý, ale pro toto prý nemá pochopení.

Lenka, aneb Syntetické mužství

 Pornoanekdota

Po patnácti letech manželství se mnou manželka Lenka přestala spát. Ne, že by předtím se mnou spala nějak moc intenzivně, ale teď přestala docela. Ale jelikož  neměla jinak žádnou chybu, tak jsem to nereklamoval. Tedy, moc nereklamoval. Jednou, tuším to bylo při pietní oslavě dvacátého výročí manželství, když jsme byli oba poměrně v pohodě a v mírném alkoholickém opojení, jsem se jí na to zeptal. "Proč?" "Protože ti nestojí," řekla se smíchem a koketně se ke mně přivinula.

Bleskla mi hlavou myšlenka, jak to ví, když si to už tolik let nemohla ověřit? Ale vzápětí mi došlo, že to je vlastně dobrá zpráva. Nadějná. Protože, když žena nechce, tak s ní nepohne ani pár volů. Ale je-li překážka pouze v tom, že nestojí, pak se s tím dá něco dělat. V dnešní high-tech, lidskoprávní, genderově inženýrské společnosti pravdy a lásky mají muži spousty možností, jak oživit mrtvolu.

Nevyžadovalo ani moc námahy, abych na internetu našel zprávy, které mužům v pokročilejším věku vracejí naději.

  Prodloužíme penis o 13,2 cm

  Šukaj každú noc

  Jak jsem dokázal zvítězit nad slabou erekcí  

 Zväčšenie penisu

  Never ending libido

  Pevná erekce do 50 minut

  Мoй ЧЛEH cтoит по 3 чacа 

  Vyskúšajte YX zadarmo - Vaša manželka Vám poďakuje

  Výkon, sila, energia. To všetko v jednej malej kapsli. Vyskúšajte zadarmo aj Vy!

  Jaroslav, 55 let: "Cítím se tam dole zase jako chlap!"

  Za pět minut si zvyšte svůj testosteron o 13 %

Objavte svoj mužský potenciál

  Jednoduchý trik: zlepšenie erekcie.

  Penis vyroste o 1 až 3 cm za týden
  1 kapsle a 2,5 cm navíc

  Povinná výbava každého muža. Výkon, sila energia. Špičková kvalita z Nórska. 

 Потенции хватит и на жену и на любовницу, в любом возрасте и по 2-3 часа! 

 Sexuálna výkonnosť ako u dvadsaťročného!

 Co se slabou erekcí?

 Men´s clinic penis enlargement cream/ pill  4 sale. 

 N. zo Žiliny prezradzuje trik, ktorý zvyšuje jeho výdrž a posilňuje jeho zážitky o 94 %. "Stačí 3 sekundy denne..."

Predĺžte potešenie až na 2 hodiny

 В Нидерландах появилось прелестное лекарство для повышения мужской силы 

 Navraťte si ztracené mužství. Zkušební dávka jen za cenu poštovného. Nástup erekce do 60 minut.   Nakupujte certifikované a bezpečné přípravky XY 

Číslo 1 pre mužov

Die Wirkung des Medikamentes original beginnt nach 30 – 60 Minuten und hält bis zu 4-6 Stunden.

 5-minútový trik a budete mať erekcie tvrdé ako kameň

Další večer u internetu jsem věnoval porovnávání jednotlivých nabídek. Nakonec jsem se rozhodl pro jednu lucemburskou firmu, nejen kvůli akční ceně 0,63 dolaru za tabletku, ale hlavně pro "poštovné zdarma" a "ručíme za diskrétní dodání". Objednal jsem jeden kus, zaplatil pomocí služby jedné firmy, co nabízí platbu "jediným kliknutím", a jako místo doručení jsem prozíravě uvedl adresu do práce.

Reklama tentokrát nelhala. Během čtyř dní mi přišla půlmetrová krabice, a v ní - zabalena asi ve 20 metrech blistrové fólie - jedna kanárkově žlutá půlcentimetrová tabletka. Teď mě čekalo dilema - co s ní? Nevím-li, jak přesně tabletka účinkuje, a jestli vůbec, nemůžu jednoduše přijít k manželce, říct jí, bona sera, mám zázračnou tabletku, pojď, jdeme na to. Mohlo by dojít k blamáži horší, než "nestojí". Musel jsem hledat náhradní řešení.

Po delším váhání jsem se rozhodl oslovit kolegyni Anastázii, která - aspoň soudě podle řečí, které jsme spolu vedli (které se mnou vedla) - by mohla mít pro můj problém pochopení. Neměla. "Ty mě snad chceš ošoustat jako nějakého pokusného králíka?" A aniž čekala na mou odpověď, střelila mi dvě facky s takovou kadencí, že se zdály jako jedna, a doprovodila je sprškou nadávek, z nichž nejslušnější byla "mačo". Na závěr prohlásila, že se mnou ruší veškeré styky. Potom hlučně práskla dveřmi.

Byl jsem tam, kde předtím. Všechny ostatní kolegyně a jiné ženy, které jsem znal, byly na tuto delikátní úlohu vhodné ještě méně, než Nasťa. A kromě toho jsem nechtěl, aby mě i napříště pálily obě tváře, a abych riskoval vykloubení sanic. Musel jsem pokusného králíka učinit  ze sebe sám.

Podle přiloženého návodu jsem tabletku zapil dvěma deci pitné vody, a čekal. Reklama nelhala ani tentokrát. Za méně, než 30 minut jsem pocítil už dlouho nevídané neslýchané příjemné pohyby v kalhotách. Nebylo to 13 cm, ale 12,2 určitě. Pocítil jsem, jak v údu cirkuluje krev a pozoroval, jak žilky na jeho povrchu střídavě rudnou a blednou. Ze začátku to bylo příjemné, velmi příjemné. Skoro tak příjemné, jako soulož, pokud si na tu věc ještě vzpomínám. Ale když to trvalo několik hodin, začalo mě bolet v podbříšku. Ukázalo se, že v příbalovém letáčku, přilepeném k blistrové fólii, jsem přehlédl větičku, "In seltenen Fällen kann es zu einer Dauererektion als Nebenwirkung kommen," to jest, že "v řídkých případech se jako vedlejší účinek může vyskytnout trvalá erekce." Inu, vypadá to tak, že jsem řídký případ.

Musel jsem se uchýlit k prastaré metodě, kterou dehonestovala už bible (Genesis, kap. 38, verš 8-10). Čtěte bibli, tam to všechno je! Bolest v podbříšku sice povolila, ale penis stál jako svíce ještě několik dalších hodin. Moje pocity byly smíšené. Asi budu raději trpět celibát.

Za několik dní mě navštívila Anastázie - Nasťa, celá samý úsměv, jako kdyby už zapomněla na to, že se mnou zrušila veškeré styky. A na ty facky. Prý, jestli ještě mám tu pilulku. Podle pravdy jsem děl, že ji už nemám, ale když se zeptala, co jsem s ní udělal, začal jsem lhát, jako rozený pravdoláskař. Když ona - Nasťa - nechtěla, tak jsem oslovil někoho, kdo byl vstřícnější. Samohanu jsem prozatím zatajil. Chtěla vědět, kdo to byl, a jestli ji zná. S duchapřítomností u mě naprosto nevídanou, jsem jmenoval Juditu, brýlatou, drzou, protivnou, nadutou, hlučnou, prudérní, domýšlivou, hysterickou, hubatou, vulgární, panovačnou, zlomyslnou, podlou, vyčůranou, zákeřnou a všeobecně neoblíbenou právničku na prahu čtyřicítky. "Tu k.? Tu p.?" Přiletěly mi další dvě facky, snad ještě razantnější, než minule, doprovázené tirádou nadávek a invektiv, z nichž mi v paměti utkvěla jen věta, "Parchant mizerná, naláká člověka na sex, a když má konat, skutek utek."

Tentokrát ale nebouchla dveřmi. Posadila se do křesla pro hosty, zapálila si cigaretu, a když jí brunátné tváře zbledly, poměrně klidně se zeptala, jaké to bylo. Zase jsem pomíchal pravdu s fikcí. "Postavil se na 12,2, milovali jsme se hodinu, a když Judita už nemohla a plakala, částečně rozkoší, částečně bolestí, musel jsem použít metodu jedné hambaté starozákonní postavičky."

Nasťa dokouřila, posadila se mi na klín, přiložila ´cheek to cheek´ a líbezným hláskem zašeptala, "Že ještě nějaké ty tabletky objednáš, viď?" Když jsem se zatvářil neurčitě, rychle dodala, že mi na to přidá, pojedeme fifty-fifty.

Zase jsem strávil večer u internetu. Akční nabídka za 0,63 už byla expirovaná. Teď byl k mání kus za dva dolary, při minimální dodávce tři kusy, plus poštovné a balné 11 dolarů, nezávisle na velikosti objednávky. Objednal jsem dvě balení po třech kusech.

O dva dny později mě navštívila Judita. Navštívila je slabé slovo. Přesnější je, že přiletěla jako vichr, uragán, mistrál, tajfún, samum, tornádo, hurikán, tsunami. Zkrátka jako fúrie. Vrazila mi z každé strany jednu facku, a prý, co si to dovoluji roztrubovat o ní, že se mnou souložila. To by ona nikdy, ale opravdu nikdy neudělala. Posadila se do křesla pro hosty, zapálila si cigaretu, a když trochu vystydla, nasadila civilní tvář i tón, a spustila. "Ale, dalo by se to případně urovnat, kdyby se to, co o mně šíříte jako lež, dodatečně stalo pravdou." Pochopil jsem, že slova "nikdy, ale opravdu nikdy" mají u ní platnost silně relativní. Inu, co se divím, vždyť je to právnička. "To by nešlo," pravil jsem. "Za prvé, nejste můj typ, ani fyzicky, ani psychicky," taktně (nebo takticky?) jsem pomlčel o jejích charakterových vadách, "a za druhé, jsem impotentní." Tvář jí zase zbrunátněla. "Impotentní! To by mohl říct každý! Máte na to nějaké důkazy? Potvrzení od lékaře? Nejraději od androloga?" "Potvrzení nemám, ale důkazy mohu předložit velmi snadno, a hned", řekl jsem. Postavil jsem se, a jedním tahem stáhl kalhoty i s prádlem.

Judita překvapením oněměla. Opatrně, jako kdyby nevěřila vývoji událostí, mě uchopila za varlata, potěžkala je, polechtala na šourku, do dlaně uchopila visící penis, a stiskla ho, a nic! Když začala sem a tam lomcovat předkožkou a vytlačila žalud, byla ve mně malá dušička. Nestojí neznamená, že nestříká. Ale naštěstí s tím brzy přestala.

Posadila se, zapálila si další cigaretu, a pokračovala už docela věcně. "Dobrá, věřím vám. Přesvědčil jste mě. Teď říkáte pravdu. Ale nejméně jednou jste o mně podle lhal, a tím jste těžce poškodil můj image." "Pod image myslíte to, že jste rafinovaná, arogantní a bezcharakterní mrcha?" neodpustil jsem si  rýpnutí. Neurazila se. "Ať už pod tím myslím cokoliv, těžce jste ho poškodil." Už se začala dokonce trochu usmívat. "To nemohu tak nechat. Image za image. Rozhlásím teď ve firmě, co ten všemi vychvalovaný tichošlápek je ve skutečnosti zač. Uvažuji i o tom, že se uchýlím k řešení právní cestou."

To se mi nelíbilo. Rozhlásit - ať rozhlásí, to může být pro mě dokonce reklama. Ale nechat se od ní vláčet po zkorumpovaných soudech, kde zasedají její zkorumpovaní kumpáni, to se mi opravdu nechtělo. Začal jsem zbaběle škemrat, jestli by se to nedalo řešit jinak.

Mlčky vykouřila třetí cigaretu, a když teatrálně zamáčkla vajgla, pravila, "Třeba by se to dalo. Kdybyste si nechal ode mě dát výprask na holý zadek, mohli bychom to smazat jednou provždy." Maně mě napadlo, co když má k "jednou provždy"  postoj stejně elastický, jako k "nikdy, ale opravdu nikdy"? Ale ani na chvíli mě nenapadlo, že bych její návrh mohl odmítnout.

"Uděláme to hned, co říkáte?" Svlékl jsem se donaha, ona si z džínů vytáhla úzký pásek, přehnula mě přes to kuřácké křeslo, a asi dvacet minut, ne příliš energicky, vyplácela mé hýždě. Nebylo to nic příjemného, nicméně mnohem lepší, než fackování. Když jsem se oblékal, všiml jsem si, že džíny nedržené páskem jí poněkud sklouzly a odhalily miniaturní jahodově růžové kalhotky, zařezané do žlábku mezi hýžděmi. Pocítil jsem, že kanárková tabletka trochu funguje i po týdnu. Judita vykouřila ještě jednu cigaretu. Na tváři se jí rozhostil blažený úsměv. Kdo ví, jestli ho způsobila ta cigareta, nebo ta akce. Kdo ví, o čem přemýšlela, nebo jaké další pikle kula. Na odchodu mi podala ruku a zlehka mě líbla na tvář. Tssss!

Po dalších dvou dnech přišla Nasťa. Měla to dobře spočítáno, kdy přijde další zásilka z Lucemburska. Nebo měla podplaceného listonoše, nebo po novém kurýra. Právě jsem tu zásilku vybaloval. Tentokrát to byl malý balíček ve tvaru krychle, velikosti asi jako přesnídávka od UNRRA, nebo jako Rubikova kostka. Blistrové fólie bylo sotva půl metru.

Pod Nastiným dohledem jsem užil jednu tabletku. Než začala fungovat, malinko jsem ji kádroval. "Zlobím se na tebe, žes někde vyžvanila, co jsem ti říkal o Juditě." Trochu zbledla,  pak trochu zrudla, a začala koktat, že se svěřila jedné kámošce, kterou zná třicet let. Přísahala, že si to nechá pro sebe." Inu, nejlepší způsob, jak rozhlásit jakoukoliv informaci je prohlásit o ní, že je naprosto tajná, pomyslel jsem si v duchu. Nahlas jsem ale řekl, "Zasloužila bys napráskat na prdel," aniž bych to myslel doslova. "I ta tvoje vykutálená užvaněná klepna," dodal jsem. "Jestli by se to tím vyřešilo, tak jo," pravila k mému překvapení. Zdálo se, že se jí ulevilo, že z toho vyjde tak lacino. Bez rozpaků se svlékla. Viděl jsem ji bez šatů poprvé (vlastně nahé ženy, které jsem kdy viděl, by se daly spočítat na prstech jedné ruky, počítám-li do toho počtu i své dvě infantilní dcery), a tak jsem si ji trochu prohlížel. Vypadala štíhleji, než oblečená, pevná prsa, asi dvojky, nevyholené, ale dost vypelichané ohanbí černé barvy, a nádherný, zatím bílý a zatím hladký zadek, který si o výprask přímo říkal. Neměl jsem po ruce žádný nástroj, a tak jsem si ji přehnul přes levé koleno, pravou nohou jsem jí fixoval stehna, a vyplácel ji rukou, středně silně, ale s dost velkou frekvencí. V krátkých přestávkách jsem ji lechtal v análu a žmoulal už dost naběhlý a vlhký klitoris. Původně jsem výprask myslel jako trest za žvanění, ale milá Nastěnka si to docela užívala. Pravděpodobně to u ní nebylo zdaleka poprvé. Brala to jako předehru k tomu, kvůli čemuž přišla.

Než jsme k tomu přistoupili, upozornil jsem ji, že jsem objednal prášky kvůli zlepšení svého vlastního manželského života, a že ona slouží jen jako pokusný králík, jak minule správně podotkla. Jednou - a dost! Trochu posmutněla, ale v očích jsem jí viděl, že stejně bude po jejím.

Bylo to tak, jak tvrdila lucemburská reklama, jak jsem si to experimentálně odzkoušel  naprázdno, a jak jsem tvrdil já, že to bylo s Juditou. Po hodině si Nasťa vyžádala oddechový čas, a po další hodině byla úplně hotová. Já, resp. moje tabletka jsme ale ještě neměli dost. Ještě jsme potřebovali dlouhý vášnivý orál. Nasťa byla šťastná. Šeptala mi, že něco takového už dlouho nezažila, pakliže vůbec. Než odešla, dlouho mě líbala, a vyjádřila naději, že si to s tím pokusným králíkem rozmyslím.

Teď nastal čas, abych se svou akvizicí seznámil manželku. Přiznal jsem se, že jsem opatřil tabletku, která povzbudí mé mužství a vrátí sexuální pohodu do našeho, až dosud jinak ideálního manželství. Lenka se zatvářila nedůvěřivě. "Jak si můžeš být tak jistej, že to funguje? Neznáš triky marketingovejch kouzelníků?" Měl jsem asi nějaký záchvat pravdomluvnosti. "Neměj péči. Nikdy bych se neodvážil tě oslovit s něčím takovým, kdybych to neměl stoprocentně odzkoušeno." "Nepovídej," pravila Lenka sarkasticky, "a s kýmpak sis to vyzkoušel, co?" V jejích očích jsem spatřil zlověstný záblesk, a věděl jsem, že ať řeknu, co řeknu, určitě to bude špatně. Tak jsem se rozhodl pro pravdu. "S tou? S tou k.? S tou p.?" a na obou mých tvářích přistály dvě facky, o nic mírnější, než od Nasti a od Judity. Zajímavé, že pro ženy jsou všechny ostatní ženy, kromě ní samé, buď k., nebo p. Nebo obojí.

Několik hodin se mnou vydržela nemluvit. Ale po večerní kávě si ke mně přisedla a přitulila se. "Možná, že to není až tak špatné, že sis to vyzkoušel. Asi bych opravdu byla zklamaná, kdybys mě naladil na sex, a pak se ukázalo, že jsi naletěl marketingovému triku." Ještě chvíli jsme se mazlili na gauči, potom jsem si vzal kanárka, a šli jsme se společně sprchovat. Když jsme se dokoupali, byli jsme oba připraveni.

Bylo to tak, jak slibovali Lucemburčané, jak jsem si to experimentálně odzkoušel naprádzno, jak jsem si vymyslel, že to bylo s Juditou, i tak, jak jsem to zažil in natura s Nasťou. Kolem půlnoci jsem zažil první manželský orál. Šťastná Lenka mi obřadně děkovala. "Promiň mi ty facky. Můžeš mi na oplátku třeba nařezat na zadek." "Rád," řekl jsem. "Ale až příště. Třeba zítra."

Za pár dní mě znovu navštívila Judita. Tentokrát nepřiletěla jako fúrie, ale zcela v klidu, zdálo se dokonce, že až v pohodě. Bez vyzvání se posadila do křesla pro hosty a zapálila si. Až když dokouřila, promluvila. "Řekněte mi, jak se dá fingovat impotence? To by mě moc zajímalo. Minule jsem vám uvěřila, že jste impotentní, a teď se dovídám, že jste souložil s tou p. Nasťou, a dokonce prý velmi bouřlivě. Zase jste mě podvedl." (Budu si muset v kiosku koupit pořádnou rákosku, nebo bič. Tentokrát to, milá Nastěnko, nebude výprask pro radost. Tentokrát na to hned tak nezapomeneš. Tentokrát si konečně zapamatuješ, že o jistých věcech se nemá žvanit, a to ani s kamarádkou, se kterou se znáš třicet let!) Musel jsem s pravdou ven. Vyprávěl jsem jí, že jsem investoval do syntetického mužství, a jak k tomu všemu došlo. Judita poněkud roztála, a zeptala se jestli nějakou tu tabletku ještě mám. Pod jejím dohledem jsem jednu pozřel, zapil a svlékl se. Zatímco kouřila cigaretu, a potom ještě jednu, pozorovala, jak tabletka účinkuje. Pak se svlékla i ona. Byl to hezký pohled, ale příliš mě nepřekvapil, neboť se mi před pár dny dostalo ochutnávky v podobě žlábku mezi hýžděmi.

Na rozdíl od Nasti si nevyžádala oddechový čas, a dokázala celou dobu reagovat jako dvacetiletá. Když se konečně unavila,  opřela se hustými černými kadeřemi o mé rameno, a šeptala mi do ucha, "Nebudu tě nutit k rozvodu. Nefungovalo by to. Jsme každý docela jiný. Asi bys mi časem šel na nervy. Že bych já šla na nervy tobě, tos mi ostatně řekl otevřeně. Uvědomuji si svou protivnou povahu. Nebudu ti ani nabízet peníze, kterých vydělávám tolik, že je nestíhám utratit. Znám tě jako hrdého a nezávislého kluka, co by mě poslal někam. Ale dovol mi, abych financovala aspoň ty pilulky, když mi slíbíš, že aspoň každou třetí použiješ se mnou." Odmlčela se, a pak změnila nit. "Promiň mi ten výprask!" Než jsem stihl říct, že to nic, že jsem si za to lhaní zasloužil, dodala, "Příležitostně mi ho můžeš oplatit." Judita se mi už nezdála tak nesnesitelná, jako ještě před několika hodinami. A taky jsem přestal uvažovat o tom, že nařežu Nastě jinak, než pro radost. Její užvaněnost mi udělala docela příjemnou službu.

Po několika týdnech mě v práci vyhledala Anastázie s jednou ženou, kterou jsem od vidění znal, ale nevěděl jsem, kam ji zařadit. "To je Linda," představila ji Nasťa. "Prozradila jsem jí, že ses vyjádřil, že by zasloužila dostat na prdel."

Maxim Gorkij Hon

Maxim Gorkij

HON

Překlad aloys

Po vesnické návsi, mezi bílými chaloupkami z vepřovic, se s divokým rykem sune podivné procesí. Pomalu a hlučně se jako vlna valí a strká dav lidí, a před ním kráčí, s hlavou zachmuřeně svěšenou, vychrtlá herka. Zvedá přední nohu a podivně třese hlavou, jako kdyby chtěla zarýt svou chlupatou tlamou do břečky na cestě, a když pokročí zadní nohou, podlamují se jí kolena. Zdá se, že musí každou chvíli upadnout. Vedle ní je do bryčky zapřažena drobná, zcela nahá žena, skoro ještě děvče. Kráčí nějak podivně, bokem, nohy se jí třesou a podlamují, hlavu se střapatými tmavě zrzavými vlasy má zvednutou k nebi a poněkud vyvrácenou dozadu, oči dokořán otevřené, hledící do dálky pohledem, v němž není nic lidského. Celé tělo má pokryto modrými a fialovými skvrnami, kulatými i podlouhlými, levý, panensky tuhý prsník má rozťatý, a prýští z něj krev. Ta jí stéká po břiše a zanechává na něm rudou stopu. Levou nohu má až po koleno zablácenou hnědým bahnem. Zdá se, že z těla té ženy byl sedrán úzký a dlouhý pruh kůže. Ženiny nohy, štíhlé a drobné, se boří do šedivého bláta, celé její tělo se klátí. Je k nepochopení, že se žena ještě drží na nohou, které jsou, stejně jako tělo hustě pokryty modřinami, že nepadne k zemi a visíc za ruce na provazu se nenechá vláčet za bryčkou po prohřáté zemi. Na bryčce stojí vysoký chlapík v bílé přepásané košili, s černou beranicí, která se mu sesmekla z čela a odhalila kadeř světle rusých vlasů. V jedné ruce drží opratě, a v druhé - bič, a střídavě s ním bičuje jednou kobylu, jednou tu ženičku, i tak už zmlácenou tak, že ani nepřipomíná lidskou bytost. Oči má zrzoun podlité krví, a zračí se mu v nich zlomyslná rozkoš. Rukávy košile, po lokty vyhrnuté, obnažují silné ruce, hustě porostlé stejně zrzavými chlupy, jako hlava. Ústa, plná ostrých bílých zubů, má otevřená, a čas od času chraptivě pokřikuje, «Tahej, ty čarodějnice! Tahej! Hej! Neulejvej se!» Za bryčkou se šine dav čumilů, a rovněž křičí, řve, huláká, ječí, píská, chechtá se, pokřikuje, popichuje. Mezi davem kluci. Někdy některý  z nich procesí předběhne a cynicky se vysmívá ženě do očí. Výbuchy smíchu přehlušují všechny ostatní zvuky, dokonce i svištění biče. Vzrušené tváře žen a jejich oči radostně mrkající. Muži pokřikují hnusné nadávky na chlapa v bryčce. Ten k nim otáčí hlavu, hlučně se směje a doširoka otvírá hubu. A udeří ženu bičem. Bič, tenký a dlouhý, se ženě omotává kolem ramene a zasekne se v podpažní jamce. Muž, který ženu bičuje, zuřivě cloumá bičem, aby ho uvolnil; žena pronikavě zavřeští, zvrátí se dozadu a padne naznak do bahna. Mnozí z davu k ní přiskakují, aby ji ukryli před zvědavými zraky. Kobylka se zastavuje, ale už po minutě zase kráčí, a zmlácená žena se jako předtím belhá před bryčkou. A ubohý koník, kráčeje jen co noha nohu mine, pokyvuje ze strany na stranu svou střapatou hřívou, jako kdyby chtěl říct: «Inu, jaké je to utrpení být zvířetem. Lidé, v celé své ohavnosti, mě nutí podílet se na tom svinstvu...» А nebe, jižní nebe, čisté jak sklo - ani mráčku na obzoru, jen slunce štědře rozdává své žhavé paprsky...

Poněkud nepřesná ilustrace Aleksandra Aleksejeviče Bučkuri   1870-1942

Slávinka aneb Poškrabek

Spíš pro starší generaci, která bude rozumět souvislostem

Jmenuji se Květoslava, ale všichni mi říkají Slávinka, a narodila jsem se jako poškrabek.

Slovník jazyka českého definuje toto slovo jako "poslední dítě."  To je ale poněkud nepřesné. Poškrabek je sice poslední dítě, ale dítě narozené po předposledním s velkým časovým odstupem. To je můj případ. Když jsem se narodila, bratru Pavlovi bylo už dvanáct.

Poškrabek je obvykle nejmilovanějším členem  rodiny. Každý ho miluje, a on všechno může. A nikdo ho nikdy za nic nepotrestá. Situace je ještě horší, je-li poškrabkem holčička.

Že všechno můžu, jsem se naučila velmi brzy. Už jako kojenec jsem se hystericky zalykala štěstím, když se matka rozplakala poté, co jsem ji při kojení bolestivě kousla do prsu prvním zubem. To vím, ovšem, pouze z ústního podání.

Když jsem trochu povyrostla, zjistila jsem, že kromě toho, že jsem poškrabek, existuje další důvod, proč jsem nepotrestatelná. Můj táta byl totiž v té době mocným komunistickým papalášem krajského formátu. Tak jsem Pavlovi, matce i otci znepříjemňovala život z titulu toho, že jsem poškrabek, sousedům, prodavačce v mlékárně, úřednici na poště, spolužákům a učitelům z titulu toho, že jsem děckem jednoho z nedotknutelných. Doma jsem prováděla nejrůznější podrazy a naschvály. Namátkou uvádím, že jsem pustila kozu do matčiny květinové zahrádky, bratrovi jsem skoro hotový, velmi komplikovaný výkres do deskriptivní geometrie schválně polila tuší. Tátovi jsem schovala klíče od auta, takže musel jet na sjezd KSČ vlakem. Nejen, že nestihl začátek sjezdu, ale zmeškal i svůj vlastní referát. O přestávce jednání si ho pozval na kobereček sám soudruh Hendrych, a na druhý den o tom psalo Rudé právo.

Zatímco doma se jednalo většinou o úsměvné lumpárny, kvázi aprílové žertíky jako vystřižené z němých amerických grotesek a z televizních Bakalářů, pro vesnici, která si bůhvíproč říkala městys, a zejména pro školu, jsem objevila zbraň daleko většího kalibru: udávání.

Na základě mých udání sice nikoho nepověsili, jak prý tehdy bylo obvyklé, ani se nikdo nedostal do vězení, nicméně jsem porozlévala mnoho žluči, mnoha spoluobčanům jsem zdvihla adrenalin, a jedna rodina se z našeho městečka  musela dokonce odstěhovat, aby nemusela snášet hanbu, kterou jsem jí způsobila. Zloba a zášť poškozených se kupodivu neobracela proti mně, ale proti mému tátovi za to, jakého komunistického parchanta ze mě vychoval. Přitom to byl právě táta, kdo mé skandály žehlil a často kompenzoval nemalými částkami z vlastní kapsy. Nikdy mi ale nenařezal, ani jinak nepotrestal. Byla jsem přece poškrabek.

Největší a současně poslední podraz jsem provedla klukovi, který se jmenoval Kuba. Ten byl mezi kluky nejlepším žákem. Já byla nejlepší mezi holkami, ale Kubovi jsem sahala tak po kolena. V posledním ročníku základní školy, v době, kdy zuřil první pražský majdan, později známý jako Prasklé jaro, jsem o přestávce zaslechla, jak Kuba kamarádům zasvěceně  vypráví, že Dubček je ruský agent, kterého si najal Brežněv, aby provedl u nás státní převrat a domrvil poměry v naší zemi do té míry, aby sem Sověti  museli poslat vojska, jejichž rozmístění vlastenecký prezident Novotný nechtěl dovolit.

Neměla jsem nic jiného na starosti, než běžet za ředitelem školy a na Jakuba žalovat. Ředitel nebyl sice žádný zažraný partajník, ale bál se o své korýtko, a proto polepil Kubovi kádrový posudek tak, že ho nevzali na gymnázium. V srpnu se sice ukázalo, že měl Kuba stoprocentní pravdu, ale kdo by opravoval kádrové posudky, že? Zejména ty polepené. Když šel Jakub se závěrečným vysvědčením, na němž samé jedničky byly korunovány trojkou z mravů, kolem mé lavice, zasyčel mezi zuby "to si odsereš".

Tehdy začala moje řadu let trvající noční můra. Konečně jsem si uvědomila, že mé chování je nesnesitelné, a že pohár trpělivosti naší obce přetekl. Bála jsem se vycházet sama z domu a v každém stínu jsem viděla Jakuba, jak se za mnou plíží a chce mě zabít, ne-li něco ještě horšího. Po prázdninách, když jsem měla nastoupit do gymnázia, jsem odmítala jezdit sama vlakem do okresního městečka, a aniž jsem doma prozradila, čeho se bojím, vydíráním jsem dosáhla toho, že si Pavel změnil pracovní dobu ve své fabrice ve městě, aby mi mohl dělat gardepána. Když jsem byla ve druhém ročníku, Pavel měl vážnou známost, a každodenní doprovázení rozmazleného poškrabka by mu zcela nabouralo soukromí. Proto rezolutně mé další doprovázení odmítl.

Musela jsem tedy jezdit do školy sama, a každá minuta, kdy jsem byla mimo domov, mi přinášela nesmírné duševní útrapy.

Noční můra vyvrcholila v období takzvaného svatého týdne před maturitou, kdy ke strachu z Jakuba přibyla panická hrůza z toho, že nedokážu odmemorovat všechny ty hlouposti, které byly podmínkou pro složení zkoušky dospělosti. Poslední den už jsem to nemohla vydržet. Posbírala jsem sešity a učebnice, a nacpala je do nejnižší zásuvky svého psacího stolu, abych je neměla na očích.

Hodila jsem na sebe seprané tričko a dlouhou květovanou sukni, a celá omámená jako po nějaké droze, jsem vyrazila ven. Neměla jsem žádný přesný plán, a šla jsem, kam mě oči vedly a nohy nesly. Aniž bych na to myslela, vedly a nesly mě do lesa, který začínal kousek za naší zahradou, kde jsem předtím, než vypukla má noční můra, byla snad tisíckrát. Nejprve s rodiči, nebo s některým z nich, potom se školou a konečně i sama. Kvůli mé hnusné povaze jsem neměla žádné kamarády, se kterými bych sem chodila. Teď jsem tady nebyla čtyři roky, a les se mi zdál být nějaký řídký, kopec nějaký nízký. To, co kdysi byl výlet na půl dne, jsem teď prošla ani ne za hodinu.

Kousek pod vrcholem kopce stál ošarpaný srub, v němž za lepších dob svačili a převlékali se lesní dělníci. Odkdy jsem tady byla naposledy, se srubu rozpadla celá přední stěna, takže teď by se hodilo mluvit o něm spíš jako o přístřešku.

Zdálky jsem viděla, jak nějaký vysoký, urostlý muž, do půl pásu nahý, hobluje na improvizovaném ponku dřevěnou desku. Když jsem přišla blíž, viděla jsem že je to Jakub (ten ale za ty čtyři roky vyrostl a zmohutněl). Paradoxně ze mě náhle spadl všechen ten letitý strach, a najednou jsem přesně věděla, co udělám.

Jakub, když slyšel, že někdo jde, přestal pracovat, zvedl hlavu a nastražil uši. Když mě spatřil, nejprve si mě nekonečnou dobu prohlížel. Řekla bych, že dost nestoudně. "To jsou k nám hosti," řekl po hodné chvíli. Až potom si uvědomil, že by se slušelo, aby nejdřív pozdravil. "Ahoj, Květoslavo! Co tě k nám přivádí?" "Ahoj, Jakube!" odpověděla jsem stejně formálně. "Původně jsem šla jen na procházku, abych zahnala nervozitu. Neměla jsem nejmenší tušení, že tě tady najdu. Ale když už jsem tady, chtěla bych definitivně uzavřít naši kauzu." Nechápal. "Chci se ti omluvit za to, co se stalo v osmičce, a přijmout za to, i za všechna má předchozí svinstva spravedlivý trest." Stále ještě nechápal. "Za to, že jsem nažalovala říďovi, jak ses škaredě vyjádřil o našich politických hlavounech. Dubček-Svoboda, to je naše svoboda. Pamatuješ?" "Ach, to," řekl a zašklebil se. "To jsem dávno pustil z hlavy. To mě trápilo asi tak dva-tři dny. Potom jsem si uvědomil, že na gympl vlastně ani nechci. To jen můj táta měl bláhovou představu, že ze mě bude doktor. Něčeho. Ředitel, ten starý osel, mi vlastně udělal dobře. Vlastně i ty. Ostatně, on dopadl hůř, než já. Ještě před Srpnem ho majdanisté zbavili funkce, že je "konzerva", a když se doba převrátila, a k moci se dostali normalizátoři, nové panstvo zjistilo, že že je vlastně ´kontrarevolucionář´. Vyšoupli ho z partaje i ze školství. Teď maká někde v kotelně. Jak ti říkám, dávno jsem tu úsměvnou episodu pustil z hlavy." "Ale já ne," pravila jsem. "Celou tu dobu na to myslím. Věř mi, dennodenně. Zítra jdu k maturitě. A pokud si my dva, tady a hned, nevyčistíme stůl, tak na to budu myslet i tam, a tu maturitu neudělám."

Kuba dlouho přemýšlel. "A co bych měl podle tebe jako udělat?", zeptal se konečně.

"Potrestat mě," pokrčila jsem ramena. Zase dlouho přemýšlel. "Ty chceš dostat výprask?" Přejel mi mráz po zádech. Myslím, že jsem zbledla. Teď jsem dlouho přemýšlela já. "Třeba."

"Moc se mi to nelíbí, ale když tak velmi chceš..." Odmlčel se, a pak se zašklebil. "Nechci si vzít na svědomí, že kvůli mně neodmaturuješ. Skoč támhle do toho křoví a dones si nějaký prut."

Ulomila jsem dost silný prut, a zbavila ho listí. Potom mě něco napadlo, sáhla jsem si pod sukni a stáhla si kalhotky. Teď jsem tam bezradně stála, s prutem v jedné ruce, s kalhotkami ve druhé, nevědouc, kam s nimi. Neměla jsem kabelku, na sukni nebyla kapsa. Potom mě napadla spásná myšlenka: nacpala jsem kalhotky do podprsenky.

Vrátila jsem se do boudy a odevzdala prut Kubovi. Párkrát s ním švihl do vzduchu, a potom mi přitlačil záda, aby mě přinutil přehnout se přes okraj ponku. Už pár minut jsem byla zcela klidná a vyrovnaná. Ale omamná vůně čerstvě ohoblované desky působila na mé ego jako hojivý balzám.

Kuba mi vyhrnul sukni a přehodil mi ji přes hlavu. Překvapilo ho, že pod ní nic nemám. Neříkal nic, ale slyšela jsem, jak zrychleně polyká. Až po dost dlouhé době mi položil ruku na zadek, a začal mě hladit. Bylo to úžasné. Vydržela bych to do soudného dne, ale až jindy. Musela jsem zmobilizovat veškerou svou vůli, abych mezi zuby procedila, "Hladit ne. Výprask!" Moc nechybělo, abych řekla, "Napřed výprask!"

Ještě si mě dlouho jen tak prohlížel, a potom se konečně chytil prutu a dvakrát mě    dost silně švihl přes obě půlky. Vyjekla jsem. Napadlo mě, jestli jsem to s tím odhodláním ke spravedlivému potrestání nepřehnala. "Opravdu to chceš?" zeptal se. Malilinko jsem zaváhala, než jsem mu gestem ruky naznačila, že ano. Kuba se konečně pustil do vyplácení. Oproti první ráně trochu snížil intenzitu, ale zato přidal na rychlosti.  Pokusila jsem se počítat, ale ztratila jsem nit při osmičce. Nedá se současně křečovitě se držet ohoblované desky, zatínat zuby, abych nekřičela na celý les a nekousla se při tom do jazyku, a ještě k tomu počítat. Ne, to nejde.

Kuba si počínal, jako kdyby to už někdy dělal, nebo - přinejmenším - jako kdyby to měl dobře promyšlené. Střídal obě hýždě, nemrskal stále na jedno místo, občas zabrousil na stehna a na boky. Přendával si proutek z ruky do ruky, přecházel z backhandové strany na forehandovou, a dokonce se na chvíli postavil za mě, a mrskal mě podélně. Nejednou se mu podařilo trefit do intergluteálního žlábku. Když konečně skončil, absolvovala jsem mnohem víc, než příslovečných pětadvacet.

S námahou jsem se postavila a upravila si sukni. Třebaže mě všechno bolelo, pokusila jsem se o úsměv. "Děkuju ti, Kubíčku!" pravila jsem a podala mu ruku. Pevně mi nabízenou ruku stiskl, a pokusil se mě políbit. Se sebezapřením jsem mu uhnula, takže jeho polibek skončil někde za mým pravým uchem. "Až jindy," řekla jsem si v duchu.

Cestou domů se mi šlo hodně těžko. Ale na duši mi bylo tak lehko, jak už dlouho ne. Pokud vůbec. Až doma jsem si všimla, že jsem někde vytrousila drahé kalhotky, co jsem měla nacpané v podprsence. Ale byla jsem tak šťastná, že jsem ani na sekundu nepomyslela na to, že bych je měla oplakávat.

Nazítří jsem s úspěchem prošla zbytečnými otázkami ze všech zbytečných předmětů, a dokonce si poradila i se záludnými námitkami otrávených členů maturitní komise. Předseda komise mi na závěr pogratuloval, a oficiálně mě prohlásil za dospělou. Musela jsem se v duchu pousmát. Ten ubožák netuší nic o tom, že dospělou jsem se stala už včera. Po návratu do našeho městečka jsem se nešla pochlubit mámě, a tátovi, který po zbavení všech funkcí a vyhození z partaje sepisoval v předčasném důchodu své paměti pro budoucí generace. Tak, jak jsem byla, to jest svátečně oblečena a nalíčena, jsem zamířila do lesa. Zadek od včerejška už poněkud pookřál.

Když jsem dorazila k lesnímu srubu, byla jsem zklamaná. Kuba tam dnes nebyl. Opatrně jsem se posadila na zteřelý základový trám boudy, nic nedbajíc, že můj sváteční kostým se může zašpinit hnijícím dřevem, mechem a ptačím trusem. Počkám pět minut, a pak se vrátím domů. Potom ještě pět minut. A ještě patnáct. Smutně jsem tam seděla nakonec víc než hodinu, když se Jakub objevil.

Byl, stejně jako já, ve svátečním obleku. Viditelně se potěšil, že mě vidí. Přistoupil ke mně, a dal mi pusu. Nebyl to ještě milenecký polibek, ale pro mě měl cenu zlata. Byla jsem nejspíš rehabilitovaná.

Kuba, na rozdíl ode mě, si více vážil drahého svátečního oblečení, a než si ke mně přisedl na ztrouchnivělý trám, svlékl si sako, kalhoty, kravatu i dederonovou košili, a vše opatrně uložil na nedohoblovanou desku.

Potom začal vyprávět.

Když ho nevzali do gymnázia, přihlásil se do slévačského učiliště. Byl přirozeně nadaný, takže kromě učení zvládl i slévárenskou průmyslovku, a jako jediný z ročníku kromě strojírenského slévačství i slévačství umělecké. Právě dnes, stejně, jako já, úspěšně odmaturoval. Ale na rozdíl ode mě byl dnes hotový člověk. Měl řemeslo, které má zlaté dno. Připosraný ředitel vesnické osmiletky mu opravdu udělal skvělou službu.

Zůstala jsem s otevřenými ústy. Byla jsem překvapena, že i Kuba studoval a vystudoval. Celou tu dobu jsem si myslela, že moje hloupá agilita ho vyhnala na periferii společnosti. Bála jsem se navázat na Kubovo vyprávění, abych  ho neurazila nějakou hloupou banalitou, která mi tanula na mysli. Místo toho jsem mu, zdánlivě bez jakékoliv souvislosti, položila neutrální otázku. "K čemu bude sloužit ta deska, kterou jsi včera hobloval?"

"Nevím," pravil Kuba. "Možná z ní udělám maturitní tablo pro sestřinu třídu. Ale na to je ještě celý rok času. Ale hlavně jsem se do ní pustil kvůli tomu, abych zahnal nervozitu. Tebe nervozita vyhnala na procházku rovnou za nosem, mě nervozita přiměla, abych se chopil manuální práce, třebas v této chvíli nesmyslné. Měl jsem z té maturity opravdu strach. Odborné předměty jsem měl v malíčku, ale bál jsem se těch, jejichž náplň se každou chvíli mění, podle toho, odkud fouká vítr. A mé obavy opravdu nebyly liché. Při zkoušce z politické ekonomie mi jeden z členů komise, už podle vizáže parchant, položil doplňující otázku, jestli v komunismu, ke kterému mílovými kroky spějeme, bude dělníků více, nebo méně, než dnes. Pravil jsem, že podle mého bude dělníků méně, mnohem méně. Začal jsem mluvit o vědecko-technické revoluci, ale než jsem se stihl rozhovořit o  mechanizaci, automatizaci, chemizaci, kybernetizaci, robotizaci a digitalizaci, povstal předseda komise, a pravil: ´Mladý muži, neděláte dobře, že si pamatujete látku, kterou jste se učil v prvním ročníku. Doba pokročila, a my se na mnoho věcí díváme jinak, než tehdy. Hlavně, uvědomíme-li si, že tehdy tyto teze hlásali nepřátelé socialismu.´ Potom zkoušku uzavřel, a prohlásil, že kandidát Jakub X. vyhověl zákonu o maturitních zkouškách a prospěl s vyznamenáním. Celou tu dobu se podivně šibalsky usmíval očima, věda, že vedle sedící, méně liberální členové komise mu nevidí do tváře."

"Ale já jsem už včera věděl, že to dopadne dobře," pokračoval Jakub po krátké pauze. "První šťastné znamení bylo, žes mě, Slávinko, přišla navštívit do mé poustevny, do níž se občas uchyluji, třebaže jsi vlastně nevěděla, co děláš. Potom se mi splnil dlouholetý sen. A nakonec, cestou domů ..." Kuba se postavil, přistoupil k desce, kde měl uložené šatstvo a něco vytáhl z kapsy kalhot. "Podívej, co jsem cestou domů našel!" V ruce držel moje neoplakané kalhotky. Chňapla jsem po nich, ale Kuba byl rychlejší. Zvedl ukořistěný fetiš vysoko nad hlavu. "Teď už mi bylo definitivně jasno, že nemůžu skončit špatně." Přivoněl ke kalhotkám, a pokračoval. "Měl jsem je po celou dobu maturity pod košilí, jako talisman. Jejich omamná vůně mi dodávala sílu při mém boji proti těm větrným mlýnům." Znovu ke kalhotkám přivoněl, a obratně uhnul mému dalšímu chňapnutí. Vzdala jsem se. "Tak jo, tak si je nech. Vlastně, proč ne?" Bylo mi nádherně. Našel se někdo, komu se má vůně zdá být omamnou. A  navíc to byl někdo, kdo i mně už od raného dětství voní.

Abych zahnala rozpaky, připomenula jsem mu, že nějak rychle přešel svůj dlouholetý sen. Teď upadl do rozpaků on. Bylo vidět, že lituje toho, že raději nemlčel. Musela jsem ho dlouho přemlouvat a konejšit. Když jsem mu neobratně pohladila nahé koleno, cítila jsem, jak se mu ježí chloupky.

Konečně se Kuba rozhovořil.

"Od dětství jsem usínal s představou, že nějakou holčičku plácám po holém zadečku. A ta holčička jsi byla nejčastěji ty. A teď se mi to splnilo, aniž jsem pro to musel pohnout prstem." Zalomcovala mnou žárlivost, že v jeho představách figurovaly i jiné, než já. Ale ovládla jsem se, a místo toho řekla, "Už chápu, proč jsi to dělal tak odborně." "Jo," připustil Jakub. "Celá léta jsem před spaním vylepšoval scénář, co s tebou," zarazil se a myslím i začervenal, ale mě, jako kdyby pohladil po duši, "chci říct, co s tou dívčinou, udělám."

"Dneska ne, ale co třeba v sobotu," pravila jsem, ale ještě než jsem dořekla, jsem si uvědomovala, že mluvím z cesty, a že Kuba nebude vědět, o čem je řeč. "Co v sobotu?" zeptal se podle mého očekávání. Teď jsem se zapýřila já. "V sobotu," řekla jsem po delší odmlce, "bych sem přišla, abys mohl pokračovat v plnění svého dlouholetého snu." Kuba nic neřekl, ale viditelně se potěšil.

Po chvíli se zeptal, "Mám někde sehnat kondom?" To uhodil hřebík na hlavičku. V naší obci v té době, a ještě dlouho poté, nebyla drogérie, a ta ´věc´ se dala pouze ´někde sehnat´, ne však koupit. "Ne," odsekla jsem až poněkud příliš příkře. Když jsem viděla, že Jakub zesmutněl, považovala jsem za potřebné své stanovisko poněkud otupit. "Nesmíme to uspěchat," pravila jsem. "Nezapomínej, že se vlastně známe teprve od včerejška. A kromě toho, poprvé to budu chtít bez."

ABC aneb Podnikový výlet

Jednou z příjemnějších stránek předcházejícího režimu byla Československá vědecko-technická společnost, tak zvaná "vétéeska". Ta se starala o popularizaci výsledků vědy a techniky, zejména socialistické. Jsouc dotována z rozpočtu příslušných národních podniků umožňovala pracujícím bezplatnou účast na přednáškách a seminářích a na exkurzích do vybraných průmyslových podniků a jiných institucí, a za nevelký peníz zábavně-vzdělávací tématické zájezdy nejen po republice, ale i do blízkého zahraničí. Při vícedenních zájezdech býval jeden den povinně osvětový, druhý a případný další den byl laděn turisticky, případně nákupně.

Vétéeska v naší firmě tak jednou pořádala tématický zájezd do eNDéeR. Jelikož se firma zabývala zemědělstvím, povinný, osvětový den byl zaměřen na mezinárodní zemědělskou výstavu v Markkleebergu u Lipska, další dny pak byly věnovány prohlídkám Drážďan a lužického Budyšínu.

Po návštěvě zemědělské výstavy jsme se ubytovali v levném hotýlku v jednom saském městečku. Při večeři nás vedoucí zájezdu kvůli vlastnímu pohodlí rozsadila podle abecedy. Octl jsem se u stolu se třemi pohlednými plus/ mínus třicátnicemi.

Personál hotelové restaurace nás po večeři nevyháněl, a tak jsme zůstali v družné debatě dlouho do noci. Jedno nebo dvě deci dost trpkého místního vína způsobily, že jsem se dostal do řečné nálady, a vyprávěl jsem množství anekdot, zejména židovských, jakož i jiné historky, jak ze života, tak z literatury. Mé společnice se dobře bavily, a jen nerady se kolem půlnoci odebíraly na lože.

Jak jsem uvedl, hotel, kde jsme byli ubytováni, byl levný - vétéeska neměla na rozhazování. A jedním ze znaků levných hotelů je to, že na pokojích nejsou koupelny nebo sprchy, a koupání se odehrává ve sprchárně na chodbě, společné vždy pro několik pokojů. Když jsem se sprchoval brzy ráno v takové sprchárně, vlezla do mé kóje jedna z těch tří, Beata. Sice se omluvila, "Sorry", ale neměla se k tomu, aby šla o dům dál. "Můžu?" zeptala se. "Ne, nemůžete," opáčil jsem. Ale ona jakoby neslyšela. Naopak, postoupila dál dovnitř, aby na ni dosáhla voda z růžice. "Říkal jsem, že tady nemůžete být. Běžte se sprchovat vedle, kabin je zde dost." Místo odpovědi se vecpala ještě dál. Teď už se naše těla třela. "Vypadněte," povídám. "Večer jste byl zdvořilejší," namítla. "Večer jste ani vy nebyla tak oprsklá. Vypadněte." Jen se zaculila a provokativně se mi otřela o záda ňadry. Plácl jsem ji po zadku. "Říkám, vypadněte. Nechte mě na pokoji!" Vypískla, "Jůj!" a začala se hihňat. Plácl jsem ji znovu. Teď se natočila tak, abych mohl k jejímu zadku líp. "Ty se nezdáš," začala mi tykat, "nikdy bych nečekala, že jsi takový bezva chlap." Trochu se předklonila a vyšpulila na mě zadek, na němž se růžověly otisky mých prstů. Pochopil jsem, co potřebuje. Ani mně nebylo zcela proti mysli jí vybarvit zadek. Plácal jsem ji oběma rukama. Výprask se odrážel od stěn sprchárny. Děsil jsem se jen toho, že ten kravál přiláká někoho dalšího, zejména někoho z hotelového personálu. Když jsem přestal, Beata měla stále vystrčenou prcku. "Dost, končíme," řekl jsem. "Už mě bolí dlaně. A je mi zima." Beata se na závěr pokusila uchopit mě za erektovaný penis. "Tak toto ne," řekl jsem a plácl ji opravdu silně. Nezdálo se, že by jí to vadilo, ale konečně z kóje vystoupila. Teď chtěla, abych ji poutíral. S váháním jsem jí vyhověl, ale když chtěla utírat ona mě, kategoricky jsem se ohradil. Od jejího záměru ji odradil až můj zvýšený hlas.

Večeřeli jsme v jiném hotelu, v jiném městě, ale ve stejném složení. Po aperitivu se Beata ujala slova. "Představte si, baby, co se mi ráno stalo. Vetřela jsem se k Lojzovi do sprchy. Jemu se to nelíbilo, a naplácal mi na prdel." Cítil jsem se trapně. Rukou jsem jí naznačil, aby přestala, ale ona si nedala říct, a začala rozmazávat podrobnosti. "To vám byla nádhera. Ještě teď mi teče po nohách šťáva, když si na to vzpomenu. Ale nedovolil mi, abych se pomazlila s jeho ptákem. Mizera!" Hodila po mně zamilovaným pohledem. "Nemá ho moc velkého, ale má hezký tvar."

"To ti teda závidím," pravila nadšeně Cecílie, a položila mi ruku na pravé stehno. "Já jsem vždycky tušila, že Lojzíček je třída." Adéla nezůstala pozadu, a pohladila mě po levém stehně. "Taky bych chtěla dostat od Lojzy na prdel." Obrátila se ke mně, "Můžeš se mi po večeři věnovat?" "Tak to prrr," namítla Cecílie. "Žádné soukromé rande. Jsme tady tři, a všechny si zasloužíme." Neřekla, co si zaslouží. "Jedna za všechny, všechny za jednu," dodala poněkud nemístně.

Jen s námahou jsem jim zabránil, aby se v noci všechny tři nenasáčkovaly do mého pokoje, kde jsem, mimochodem, nebyl sám. Jen s námahou jsem ubránil svůj standard, a svoje soukromí. Myslel jsem, že se ty ženské urazí a teď na mě zanevřou krutou pomstychtivou zlobou.

Ale ne. Cecílie a Beata mě uctivě zdravily, když jsme se ve firmě potkávali, a usmívaly se na mě. Nikoliv potutelně. Adéla pracovala na vzdálené farmě, a potkali jsme se až za několik týdnů, když přijela něco vyřizovat na ústředí. Podezírám ji, že setkání nebylo náhodné. "Chtěla bych se vám omluvit." "Myslel jsem, že si tykáme," skočil jsem jí do řeči. "To je jeden z bodů, kvůli kterým se chci omluvit. Obvykle netykám nikomu bez dohody. Ale tady jsem se dala svést těmi dvěma. Myslím, že se tomu říká davový syndrom. A taky to, když jsem se k nim přidala v nevkusném vynucování intimních akcí." "To je v pořádku," řekl jsem. "Nezlobil jsem se na vás, nicméně omluvu přijímám." "Ale to, oč jsem vás tak neslušně žádala, to jsem myslela vážně," pokračovala Adéla, a odmlčela se. "Celou tu dobu na to nemůžu přestat myslet... Beata o tom vyprávěla tak sugestivně..." Nadechla se, a dokončila, "Chtěla bych od vás dostat na zadek." Dívala se mi zpříma do očí. Věřil jsem jí, že to myslí poctivě, ale nechtěl jsem se s ní zaplést. Ale místo toho, abych ji přímo odmítl, jsem se nejapně zeptal, "Proč ode mě?" "Nebudu zapírat, že se mi líbíte. A kromě toho, jste jediný, o kom bezpečně vím, že by to dokázal." Až teď jsem se začal vytáčet. Jsem ženatý, co kdyby se to rozkřiklo, měl bych doma peklo, mám moc práce a málo času... Namítla, že příhoda s Beatou se nerozkřikla, třebaže u toho byly dvě svědkyně. V tomto případě by svědci nebyli žádní. Když mluvila, její hlas byl čím dál prosebnější, a můj odpor čím dál malátnější. "Jak byste si to představovala," vylezlo konečně ze mě. Oddechla si, měla vyhráno. "Přijel byste ke mně na farmu. Třeba na hygienickou kontrolu." Kapituloval jsem.

Na farmě, kterou řídila a jako jediná pracovnice i sama obhospodařovala, měla malinkou kancelářičku a ještě menší pokojík, v němž bydlela. Jen postel a polička s knihami, zavěšená nad ní. Oblečení a ostatní majetek měla v úložném prostoru pod lůžkem. Žádná skříň, žádná židle. Ode dveří k oknu, příliš velkému v porovnání s tímto stísněným prostorem, bylo nutno jít bokem

Musel jsem si sednout na roh lůžka, až docela k oknu, aby se mohla svléknout. Když byla oblečená, klasifikoval jsem ji jako tuctovou šedivou myš. Zejména s ohledem na levné, ale praktické oblečení. Ale teď...! Byl to docela kus. Úzký pás, široké boky, nevelká, ale dokonale symetrická prsa. Ještě se nic nedělo, a bradavky byly už vztyčené vzrušením. Nevyholený klín, žádný mejkap, žádné klenoty, žádná bižuterie. Žádná kosmetika, jen přirozená vůně zralé ženy. Dlouho jsem si ji prohlížel, a pak jsem řekl, "Za těchto okolností by snad opravdu bylo lepší, kdybychom si tykali." Slyšel jsem, jak jí odpadl kámen ze srdce. Sklonila se ke mně, dala mi letmý polibek, šťastně se usmála a pravila, "To máš pravdu."

Usalašila se mi na klíně a vystrčila na mě své nádherně zachovalé půlky. Musel jsem vynaložit značnou námahu, abych je nezačal hladit a jinak laskat. Ale byl jsem objednán, abych je naplácal. Co se dalo dělat? Začal jsem pomalu plácat střídavě na obě hýždě, a se zalíbením jsem sledoval, jak se vlní. Adéla se netajila tím, že se jí to líbí. Po každém kontaktu mé dlaně s její pokožkou vyrážela tlumené výkřiky. Kroutila pozadím tu sem, tu tam, aby ani kousek měkkých tkání nezůstal ušetřen blahodárné masáže.

Když se frekvence vyplácení snížila, Adéla správně pochopila, že moje ruka začíná být unavená. Postavila se, a lehla si na mé druhé koleno, abych mohl ve výprasku pokračovat druhou rukou. Až když se i tato unavila, se zdálo, že má dost. Zůstala nahá a přisedla si ke mně na kraj postele.

"Pochopila jsem, že miluješ svou ženu, a nechceš jí působit bolest. A sobě problémy. Takže tě nebudu svádět... třebaže říct bych si dala. Ale kdyby se u tebe cokoliv změnilo, u mě máš dveře kdykoliv otevřené. Ale takovou akci, jako dnes, bych si ráda občas zopakovala, i když se u tebe nic nezmění."

Neřekl jsem na to nic, ale nejspíš jsem se zatvářil, jako že ano, protože na její nenalíčené tváři se rozhostil nelíčený úsměv, poklepala mě po koleně a bez chvatu se začala oblékat.

Na druhý den mě vyhledala Cecílie. Na jejích pěkných plných rtech pohrával úsměv. "Tak co?" zeptala se. "Jak dopadla hygienická kontrola?" Nenuceně se mi posadila na klín a zatáhla za zip na kalhotách. Ani na okamžik jsem neuvažoval o tom, poslat ji, kam patří.