Verunka, aneb Evropské hodnoty

Mám bratra Mílu. Je o tři roky mladší, a mám ho moc ráda. Kdo nás zná, by si mohl myslet, že teď lžu. Nechovám se k Mílovi totiž ani trochu hezky. Jsem na něj často hrubá, protivná, dělám mu naschvály, pošťuchuju ho, provokuju, vysmívám se mu, žárlím na něj, urážím ho, často mu i nadávám, a to docela sprostě. Ale mám ho opravdu ráda. Míla je strašně  chytrý. Třebaže je, jak jsem pravila, o tři roky mladší, byl to on, kdo mě naučil číst, a kdo mi po celý život pomáhá s učením a se studiem. Díky Mílovi jsem  s jakž takž slušnými známkami zmaturovala. Nedělá mu problém ani moje vysoká škola, na kterou se on chystá až za rok. Kromě toho, že je chytrý, je neuvěřitelně charakterní. Za veškerou svou pomoc nikdy nic nechce, ochotně se se mnou o všechno rozdělí, a nereptá, když já se s ním dělit nechci. Nikdy o tom nemluví, ale asi mě má taky trochu rád.

Nevynecháme jedinou příležitost, abychom byli spolu. On, aby mě bavil a vzdělával, já, abych mu ze života dělala ne-li přímo peklo, tedy aspoň předpeklí. Bohužel pro mě (bohudík pro něj) nám běžný každodenní život nedovoluje v dostatečné míře holdovat těmto radostem (pro mě), či útrapám (pro něj).

Příležitost společně trávit mnoho našeho času se naskytla, když rodiče odjeli na několik dní na pohřeb taťkovy 102-leté babičky. Tehdy jsme se, mimo jiné, mohli věnovat činnostem, které máme jinak zakázané. Míla, kromě toho. že je chytrý a charakterní, je i mimořádně manuálně zručný, a oplývá bezmeznou fantazií a trpělivostí. Ostatně, je to právě trpělivost, která mu umožňuje bez reptání snášet má příkoří. Mílovou oblíbenou, a po většinu roku zakázanou činností je výroba modelů železničních vozidel,  staveb a zařízení souvisejících s železniční dopravou. Používá k tomu pouze odpadový papír nejrůznější kvality, lepidlo a temperové barvy. A nůžky. Jeho modely se vyznačují neobvykle pečlivým provedením a přesností do nejmenšího detailu. Míla za ně už párkrát  shrábl ceny v různých soutěžích. Míla má své hobby zakázané pouze během školního roku, prý aby se nerozptyloval od učení. Je to podle mě ale pustá výmluva, neboť žádné rozptýlení Mílovi nazabrání v dosahování skvělých výsledků. Ve studiu i v čemkoliv. Mám podezření, že toto opatření je kvůli tomu, aby mně nebylo líto, že já mám zákaz, a on ne.

To můj zákaz je absolutní. Nesmím se rodičům hrabat v jejich věcech, jak mamka říká "krámovat". Právě tento zákaz jsem porušila, hned, jak za rodiči  cvakla vrátka. Tentokrát jsem se vrhla na šuplík s mamčiným prádlem. Vyzkoušela jsem si několikery kalhotky a pár kombinaček, ale to mě uspokojovalo sotva pár minut. Proto mě potěšilo, že docela vzadu jsem našla tlustý svazek dopisů, převázaný růžovou stuhou. Byly to milostné dopisy, které mamce posílal taťka, za svobodna, z vojny, a v prvních letech manželství. Teda, taťka býval kdysi docela básník. Kdo by to řekl do starouše. Perfektní sloh, krásné písmo - a ta fantazie! Značně jsem se vzrušila, když taťka psal, co všechno s mamkou udělá, až dostane opušťák a  sundá mamce kalhotky. V každém dopise jinak.

Dopisy mi poskytly zábavu a vzrušení víc než na hodinu, ale  - bude-li příležitost - určitě se k nim ještě někdy vrátím. Pečlivě jsem dopisy zase převázala stužkou, a když jsem je vracela na místo, objevila jsem za nimi ještě něco. To vám byla věc! Až u zadní stěny zásuvky se krčily barevně s dřevem nábytku ladící - důtky! Překvapeně jsem na ně zírala s otevřenou pusou. Vyzkoušela jsem si, jak mi vroubkované černé dřevěné držadlo sedne do ruky, spočítala jsem hnědé kožené řemínky, a párkrát jsem s nimi rozrazila vzduch. Na co je mamka má? Vlastně na koho? Na nás s Mílou určitě ne. Nikdy v životě jsem nebyla bita, třebaže bych, jak jsem naznačila, často zasloužila. A Míla - ten už vůbec ne. To je ztělesněná ctnost. Že by to byla rekvizita z mládí? Po babičce? Nebo, naopak, pro případ budoucí potřeby? Musím je ukázat Mílovi. Třeba on bude vědět!

"Podívej, co jsem našla," řekla jsem mu. "Víš, co to je, a na co?" "No, dovol, za koho mě máš?" řekl Míla bez hněvu. Míla vždycky všechno říká bez hněvu. On už je takový.  Půjčila jsem mu důtky, aby si je ohmatal i on.

"Vyzkoušíme je?" zeptala jsem se. "Třeba jo," řekl Míla. Ten ani na okamžik nepomyslel na to, že by se měly zkoušet na mně. Je to prostě gentleman. Otočil se ke mně zády a mírně vystrčil zadek. Několikrát jsem ho švihla, a potom jsem mu dva prsty zahákla za gumičku trenek. "Můžu?" Míla vydal nějaký zvuk, který mohl znamenat cokoliv. Pochopila jsem ho tak, že znamená ´ano´. Stáhla jsem mu trenky asi o dva centimetry a odhalila kousek těla mezi zády a zadkem. Dvakrát-třikrát jsem ho švihla do toho odhaleného bílého pásu. Když Míla nic neříkal, stáhla jsem mu trenky docela. Ani teď nic neřekl.

Ještě před hodinou bych  si nepomyslela, že budu vlastnímu bratrovi stahovat trenky.  Nepoznávám sama sebe. Naposledy jsem viděla Mílu nahatého, když ho mamka nosívala z koupelny a kladla ho na obrovskou flanelovou osušku, aby dokončila jeho mejkap. Docela od té doby vyrostl.

Když Míla nic neříkal a byl stále v předklonu, byl to pro mě signál... Za dvacet minut byl Mílův zadek pěkně  červený, mě bolela ruka, a on stále nic neříkal. Vrtalo mi hlavou, co na tom ten kluk má? Zeptala jsem se ho na to. "Nevím," pravil. "Neumím si to vysvětlit." Poprvé za celý život si neuměl něco vysvětlit. "Ale je to úžasně příjemné. Asi je to tím, že to děláš tak něžně," nezapomněl mi zalichotit.

Pak se Míla oblékl, a vrátil se k natírání vagonu, v němž Francouzi podvakrát uzavřeli příměří se svými výbojnými sousedy, a já se vrátila k matčině šatníku, abych se přesvědčila, co se tam změnilo od mého posledního "krámování". Nevím, jak Míla, ale mě už tato moje oblíbená činnost jaksi přestala uspokojovat. Musela jsem v jednom kuse myslet na ty důtky. A taky na nahatého Mílu.

Nazítří, hned po snídani, mi Míla povídá, "Ségra," - to byla novinka; dosud vždycky, bez jediné výjimky, mě Míla oslovoval ´Verunko´, jak to slýchával od mamky;  ta ale, na rozdíl od Míly, měla pro mě i méně něžná oslovení, podle její nálady, a podle mých zásluh - "ségra, kde máme ty důtky?" Tssss! Jsou ty důtky snad naše? "Než se naši vrátí, měli bychom je ještě využít. Kdoví, kdy bude zase další příležitost?" 

Doběhla jsem pro důtky, Míla se svlékl donaha a zaklekl na koberec vedle divanu. Na jeho zadku od včerejška nezůstaly žádné stopy. Vyplácela jsem ho stejně dlouho, jako včera, a ještě jsem přitlačila. Dnes jistě neřekne, že to bylo něžně. I se mnou se začaly dít věci, které si neumím vysvětlit.

Když jsem - zcela vysílena - přestala s výpraskem, Míla pravil, "Už asi vím, na co mamka tu věc má." Byla jsem na to zvědavá. Míla se postavil, a otočil se ke mně en face. Jeho ptáček trčel do prostoru jako kůl. Míla si ukázal rukou tím směrem, pro případ, že bych si to nevšimla i sama. Tentokrát podcenil on mě. V některých věcech jsem docela chytrá i já. Měla jsem sto chutí ho tam uchopit a zmáčknout, ale na poslední chvíli jsem si vzpomněla na svou výchovu k evropským hodnotám.

"Ty myslíš, že taťka...?"

Odpověděla jsem si sama. Byla jsem jista, že Míla uhodil hřebík na hlavičku. I na mě to působilo stejně, a to jsem se jen dívala. Najednou jsem  slyšela sama sebe, jak říkám, "Já bych to třeba taky zkusila!"

Míla se chopil důtek, a opatrně mě švihl po zadku. Učinila jsem odmítavé gesto, a spěšně shodila džíny i kalhotky. Nevím,  co to do mě vjelo. Ještě včera bych  byla přísahala, že se NIKDY před žádným mužským nebudu svlékat, a teď, najednou, jsem tady nahá, a ještě k tomu před svým vlastním bratrem. Ten nahatou ženskou zaručeně viděl poprvé v životě.  Na rozdíl ode mě nezažil dokonce ani to, jak matka přenáší novorozenou sestřičku z koupelny, a dělá jí dětský mejkap.

Opřela jsem se o křeslo a naznačila Mílovi, že může začít. Ten byl ale v rozpacích. Dosud vždycky ve mně viděl milovanou sestřičku, a činit mi jakýkoliv druh příkoří, byť na mou výslovnou žádost, mu bylo zatěžko. Musela jsem ho několikrát pobídnout, než se osmělil. Míla byl nezkušený, takže ten výprask nebyl nic moc, nicméně jsem si při něm - snad poprvé v životě - uvědomila, že jsem ženská. Po výprasku mi jen evropské hodnoty zabránily dát Mílovi pusu.

Lada, aneb Srdce a knedlík v krku

 

Po manželově smrti se mi zřítil svět. Chodila jsem jako bez ducha, nic mě nebavilo, nevěděla jsem, co s časem, ztratila jsem chuť k jídlu, začala trpět nespavostí, přestala chodit ke kadeřníkovi a na kosmetiku, a moc nechybělo, abych se přestala i umývat a prát prádlo. K čemu by mi to všechno bylo, když mě můj milovaný opustil? V zaměstnání jsem pracovala roztržitě a bez zájmu, čehož výsledkem bylo množství chyb, které jsem páchala. Jen zázrakem na ně můj šéf nepřišel. Možná se mu také zřítil svět. Přestala jsem chodit do divadla, na koncerty a na výstavy, přestala jsem číst a sledovat televizi. Uvědomovala jsem si sice, že se s takovým přístupem řítím do propasti, ale neuměla jsem si pomoct.

Třebaže do zříceného světa patřil i absolutní nezájem o nakupování a obchody vůbec, asi po čtvrt roce jsem se, bůhvíproč, zastavila u výkladu cestovní kanceláře. Zaujal mě velký, ručně a neuměle nakreslený plakát. "POZNÁVACÍ ZÁJEZD DO EGYPTA, poslední místo. Odlet dnes v noci. Sleva 90 %." Jako mátoha jsem vešla dovnitř, a ten zájezd koupila.

Když jsem se vrátila domů, trochu jsem ožila. Musela jsem za těch pár hodin zařídit řadu věcí. Zatelefonovat šéfovi, že si beru loňskou dovolenou, nachystat nejnutnější věci, co si vezmu s sebou, vypnout plyn, elektřinu, poprosit sousedku, aby mi zalévala květiny... Když jsem v noci dorazila na letiště, byla jsem už skoro úplně zkonsolidovaná. Stal se zázrak.

V letadle jsem se se zájmem pustila do studia prospektů, které porozdávala průvodkyně. Na mrtvého manžela jsem si za celou cestu ani jednou nevzpomněla.

Po prvním ležérním dni v Káhiře byl na druhý den na programu výlet k pyramidám. Většina účastníků zájezdu, a nejen ti dříve narození, se usalašila v některém z početných bister, a pod obrovskými slunečníky popíjela ledovou kokakolu. Někteří naletěli na vlezlé dorážení hlučných, v jiných zemích školou povinných naháněčů, a s námahou se vyškrábali na velblouda za účelem předraženého fotografování. Já jsem se ale rozhodla, že na toho Cheopse vylezu. Přece nejsem ještě tak stará!

Po devíti odpočinkových zastaveních, cítíc v zádech uštěpačné pohledy kokakolistů, jsem se srdcem až v krku dorazila asi do třetiny pyramidy. Tam jsem se zastavila, na 90 % rozhodnuta se vrátit. Ať kokakolisté a velbloudáři třeba prasknou smíchy. Zatímco jsem o tom uvažovala, předběhl mě svižným krokem urostlý vysoký muž. Třebaže jsem z něj viděla jen zadní část béžových plátěných kalhot a zadní část bělostného trička bez rukávů, odhadla jsem, že by mohl být asi tak mého věku. Když byl asi deset metrů nade mnou, ohlédl se. Bez dlouhého přemýšlení se vrátil na mou úroveň, beze slova mě uchopil za ruku a bez jediné zastávky mě doslova vytáhl na vrchol. Velbloudáři měli o čem uvažovat a tlachat.

Na špici pyramidy muž francouzsky oslovil rozhlížejícího se bělocha, a požádal ho, aby nás spolu vyfotografoval. Sláva, není němý! Při fotografování mě majetnicky objal kolem ramen.

Večer, při vystupování z autobusu před naším hotýlkem mě čekal pod schůdky. Zařídil u průvodkyně, že se můžu k němu přestěhovat, a vyměnit se s postarším katolickým knězem. Kdybych neměla v krku zase ten knedlík, řekla bych mu "Ano, ano, ano, ano, ano..." Mrtvý manžel už byl kdesi v zadní přihrádce.

Milovali jsme se hned ten první večer. Nezeptal se mě, jak to mám s antikoncepcí, a případně s plodností. Ani já jsem nereklamovala, že plodná ještě jsem, a antikoncepci - už dlouho - nepoužívám. I po těch pár hodinách, co se známe, jsem si byla naprosto jista, že kdybych náhodou otěhotněla, tak se o mě postará.

Mužské vybavení neměl příliš velké, ale zacházet s ním uměl skvěle. Po celé řadě bouřlivých orgasmů jsem se cítila jako ve třetině pyramidy: srdce až v krku.

Až po milování, poprvé od těch dvou vět pod schůdky autobusu, promluvil. Jmenuje se Stanislav, ale ať mu říkám Standa (bez ptaní mi tykal), je mu pětačtyřicet (ráno na pyramidě jsem to odhadla skoro přesně), pracuje ve svobodném povolání (kdoví, co pod tím myslel). Je ženatý, ale s manželkou nežije kvůli diametrálnímu rozdílu v preferencích (bůhví, co si pod tím mám představit). Do rána jsme se milovali ještě dvakrát. Kde se v něm bere ta výdrž?

V dalších dnech jsme se milovali ráno i večer, a o polední siestě, bez níž si život v arabských zemích nelze představit, mě zaučoval v technice 69. Tu můj mrtvý manžel  neovládal.

Přes den mi od rána do večera, aniž nahlížel do prospektů, ani do jiné literatury, zasvěceně vyprávěl o památkách a ostatních pamětihodnostech, které jsme navštívili, nebo se chystali navštívit. Věděl toho mnohem víc, než naše průvodkyně, kterou načapal, jak mizerně překládá výklad arabského průvodce v Egyptském muzeu. Takže svobodné povolání bude nejspíš překladatel-polyglot, nebo spisovatel, nebo ... Někdy se ho na to případně zeptám. Nepřipouštěla jsem si, že žádné "někdy" už nebude.

Po návratu do vlasti se Standa se mnou rozloučil sice vášnivě, ale nedal mi adresu, ani telefonní číslo, ani žádný jiný kontakt. Ani jsem se nedozvěděla, jak se vlastně jmenuje příjmením. Ale neznervóznělo mě to. Najisto jsem věděla, že se ozve.

Vrátila jsem se do práce jako vyměněná. I jinak málo všímavý šéf si všiml můj zvýšený elán a iniciativu, a dokonce mi zvýšil plat. Že se zlepšila kvalita mé práce si nevšiml, vždyť předtím ani nepostřehl, že se zhoršila. Nevšiml si ani to, že jsem se znovu začala česat, vonět a oblékat. To ale neušlo nejednomu z mých mužských kolegů. Nestačila jsem odmítat galantní nabídky ke svlékání. Na Standu jsem myslela denně, ale bez nostalgie. Věděla jsem, že se vrátí. I na mrtvého manžela jsem si občas vzpomenula, rovněž bez nostalgie. Věděla jsem, že se nevrátí. Čo bolo, bolo...

Standa se ozval za čtyři měsíce. Byl stručný. Instruoval mě, kdy a kam mám přijít, pojedeme do... Ani mi nebylo divné, odkud má mé číslo.

Po prvním milování v nové sérii jsem se ho zeptala, jak to měl se sexem, když jsme se tak dlouho neviděli. "Ty, tuším, žárlíš," zasmál se. "Ujišťuji tě, že mé celibáty, než jsem tě poznal, byly mnohem delší." Při té příležitosti mi vysvětlil, jak je to s těmi rozdílnými preferencemi jeho manželky-nemanželky, o nichž hovořil minule. "Preferuje peníze, nepreferuje sex."

Jezdili jsme spolu na dovolenou třikrát až čtyřikrát ročně. Nikdy nechtěl slyšet, že bych se měla na společných aktivitách, byť sebeméně, finančně podílet. Je pravda, že jsem mu finanční spoluúčast nabídla pouze jednou. Pak jsem si rychle zvykla na to, že jsem vydržovaná.

Pro dovolené vybíral Standa exotické destinace - Madeira, Tunis, Gruzie... - ale vždycky do pár hodin letu. Když mi po čtyřech letech oznámil, že poletíme na Nový Zéland, překvapilo mě to. Nemohu říct, že úplně příjemně. V kostech jsem cítila možný problém, ne-li dokonce katastrofu.

Když cestou na letiště došlo na silnici k hromadné dopravní nehodě, viděla jsem, že mě špatné tušení nezklamalo. K odletové bráně jsem dorazila patnáct minut po plánovaném odletu letadla. V jinak úplně prázdném odletovém prostoru byl jen Standa, celý zelený ve tváři, a nepochybně zuřící. Chytil mě za ruku a tryskem mě vlekl dlouhou chodbou, jako tehdy na pyramidu. Na konci rukávu vedoucího do kabiny letadla jsem spatřila, jak se dvířka pomalu zavírají. Letuška, která je obsluhovala, zastavila zavírání na poslední chvíli. Motory už hučely, a jen, co se za námi dvířka zaklapla, letoun se dal do pohybu. Standa se bezvládně svalil do svého sedadla. Bála jsem se, že dostane infarkt: od námahy a od vzteku.

Až mnohem později jsem přemýšlela o tom, koho všeho musel Standa podplatit, aby zdržel odlet, a aby nemuseli ověřovat mou letenku, kontrolovat mé nacionále v databázi Interpolu, rentgenovat mě i mé zavazadlo, a zjišťovat, jestli nemám v kalhotkách bombu. Standa celou cestu nepromluvil, nejedl, nepil, ani nespal. Kdoví, co se mu celou dobu honilo v hlavě. Chápu, že i při jeho dobrém finančním zajištění by ho propadlý zájezd hodně bolel.

Při přestupu v Singapuru jsme dostali možnost si na pár hodin zdřímnout v tranzitním hotelu. Ale ze spánku nebylo nic. Marné bylo mé přimlouvání, přemlouvání, prošení a odprošování. Poprvé od manželova pohřbu jsem se rozplakala. Standa nekomunikoval. V zoufalství jsem mu nabídla, ať mě za mou chybu-nechybu třeba potrestá, ale ať se, proboha, na mě přestane zlobit, a ať se mnou mluví (a spí, ale to jsem nahlas neřekla).

Ani v druhém letadle, nesoucím nás dál na východ, se mnou Standa nemluvil, ale měla jsem pocit, že už poněkud roztává. Dokonce si zobnul z přinesené svačinky a líznul červeného vína, které servírovali v kalíšcích, z jakých se v Evropě pije tvrdý alkohol.

Na místo určení jsme dorazili pozdě v noci, a tak bylo načase po dvou nocích strávených v nepohodlí první třídy zalehnout a spát. Ale když jsem se nahá vrátila z koupelny do ložnice, čekal na mě Standa s páskem vytaženým z kalhot. Zděsila jsem se. "Co chceš dělat?", zeptala jsem se. "Chtělas potrestat," byla první slova, která jsem od něj slyšela od instruktážního telefonátu před týdnem. Aha! Jsou okolnosti, že i ženská musí dodržet chlapské slovo. Lehla jsem si na břicho do novozélandského kanafasu, a s malou dušičkou čekala, co bude dál.

Po první ráně jsem hlasitě vykřikla. Potom jsem se snažila být statečná. Slzy se mi ale zastavit nepodařilo. Měla jsem předsevzetí počítat, ale při devatenáctce jsem se zasekla, a už to nedohonila. Výprask byl tehdy sotva v jedné desetině.

Když bylo po výprasku, vina byla smazána, ale na úplné udobření  bylo ještě brzy. K normálnímu dovolenkovému režimu jsme se vrátili až ráno, ale kvůli bolavému zadku jsem tentokrát musela hrát pána.

Příjemně unavena jsem hleděla Standovi velmi zblízka do očí. Nad jeho čelem jsem spatřila šedivou kštici, která tam ještě před dvěma dny nebyla. "Standíčku, ty moje zlato," zašeptala jsem, "dnes ne, ale zítra, nebo někdy, mi takový výprask musíš ještě dát." Standa po dlouhé odmlce pronesl na  svůj momentální standard sáhodlouhý projev, zdánlivě bez souvislosti. "Tento zájezd jsem původně objednal na oslavu toho, že jsem se rozvedl. Co bys řekla na změnu statutu z Milenky 1.0 na Manželku 2.0?"

V krku mi vyrostl zase ten prokletý knedlík, jako tehdy, tam dole pod pyramidami.

Klaudie, aneb Alternativa vydírání

 

Na zastávce trolejbusu mě oslovila atraktivní mladá žena, o níž nic nevím, kromě toho, že jistě bydlí někde nedaleko mě. Nastupuje totiž skoro každé ráno do  téhož vozu, kterým jezdím do práce.

"Když se oblékáte, koupete, nebo máte jinou potřebu chodit po bytě nahý, měl byste si zatahovat záclony, nebo spouštět žaluzie!" "Vy mě špehujete?" durdil jsem se naoko. Ve skutečnosti jsem ale necítil pražádný hněv. Když chce, ať se koukne. Ostatně, ani já bych nepohrdl možností se kouknout, kdybych nějakou měl. "To není hezké! Dámy by se tak chovat neměly!" Po jisté odmlce jsem dodal, "Zasloužila byste dostat na zadek."

I ona si dala s odpovědí načas. "Od vás bych si docela dala říct," pravila posléze nečekaně.

Usilovně jsem přemýšlel, jak jí odpovědět, aby to nebyla nějaká banalita. Ale nic jsem nevymyslel. Až když jsem vystupoval, jsem jí ze schůdků trolejbusu řekl, "V šest večer se budu vracet z práce. Čekejte mě na ´naší´zastávce!"

V šest večer opravdu čekala na navrženém místě. Nedala na sobě zdát překvapení, že jsem nevystoupil z trolejbusu, ale přijel autem. Bezstarostně si ke mně přisedla.

Vezl jsem ji do domku na venkově, který jsem zdědil po rodičích. Poměrně dlouhou cestu využila k tomu, že mě kádrovala, a  docela úspěšně prokádrovala. Zato já, když jsme vystupovali z  vozu v L., jsem o ní nevěděl o nic víc, než to, že bydlí v naší čtvrti, a jezdí do práce stejným směrem. Ani to jsem se nedozvěděl, jak jí mám říkat.

V domku jsem dlouho nebyl, a tak - návštěva - nenávštěva - musel jsem udělat některé věci předtím, než jsem se mohl návštěvě věnovat: zapnout pojistky, otevřít okna a vyhnat jimi zatuchlý vzduch, vyprášit ubrus... Moje společnice se inciativně zeptala, kde mám nějakou prachovku, a poutírala stůl, židle a poličky.

Až potom jsme se mohli věnovat meritu věci. "Svlékněte se," přikázal jsem jí. Zaváhala, a pak pravila, "Nepočítala jsem s tím, že to bude na holou."  "Šmírování je ošklivý zvyk," dodal jsem na vysvětlenou. Znovu zaváhala. "Nejsem úplně proti, ale až později."

Na takový kompromis jsem byl docela ochoten přistoupit.  "Později dnes, nebo později později?", otázal jsem se.  Až teď se trochu rozhovořila. "Myslíte, že pozorování nahých chlapů dalekohledem je tak velký hřích, že by zasloužilo ne jeden výprask, ale dva?"

Pochopil jsem, že později dnes. "Tak jo," opáčil jsem, a gestem ukázal, kam  se má položit. Přehnula se přes ten bezvadně otřený stůl. Trochu se chvěla.

Vyhrnul jsem jí sukni na záda. Pod punčoškami měla luxusní černé krajkové kalhotky, podle lesku pravděpodobně z přírodního hedvábí. Začal jsem ji plácat rukou, střídavě po obou nohavicích. Jak jsem přidával na rychlosti, tiše sténala a kroutila pánví. Jako kdyby naznačovala, kam mám plácnout teď. Asi po deseti minutách naznačila rukou, že mám přestat. Postavila se, svlékla si punčochy, opatrně je poskládala na židli, a tu krajkovou nádheru si stáhla ke kolenům. Vyhrnula si sukni, a znovu se přehnula přes stůl. Vykoukl na mě zadeček stejně luxusní, jako ty krajky, ne moc velký, ale dokonale hladký a souměrný, jen zlehka zrůžovělý předchozím dlouhým zahřívacím výpraskem přes dvě vrstvy textilu, částečně syntetického.

Přistoupil jsem ke druhé fázi. Nevím, jak pro ni, ale pro mě byla mnohem příjemnější. Nejen kvůli přímému kontaktu s hladkou a postupně pod rukou teplající pokožkou, ale hlavně mě přestaly pálit dlaně od statické elektřiny generující se dotykem umělého vlákna punčoch. Žena snášela výprask v duchu toho, že by si dala říct, jak se vyjádřila dnes  ráno. Ano, naříkala, svíjela se, občas i vykřikla, ale nikterak se nesnažila z exekuční polohy vymanit, natož, aby mě požádala, abych přestal. Byl jsem to já, kdo toho měl už dost, a kdo to stopnul. Její zadek už nebyl růžový, ale karmínový, a ne příjemně teplý, ale přímo rozpálený.

Zatímco se oblékala, postěžovala si. "Jste hnusný surovec. Odporný mačistický sadista. Ani se nedivím, že vás žádná ženská nechce, a že se musíte ukájet tím, že chodíte nahý nejen po bytě, ale i na balkon. Fuj!"

Celou cestu v autě mlčela. Cítil jsem se nepříjemně. Nepřehnal jsem to poněkud? Neměl bych se omluvit a kát? Ale měl jsem potíže s tím, jak případnou omluvu formulovat tak, abych ji neurazil ještě víc, a  současně, abych příliš neponížil ani sebe. Tak jsem mlčel i já.

Chtěla vystoupit asi kilometr před místem, kde jsme se před pár hodinami sešli. "Zavezu vás domů," nabídl jsem se. "Nechci, abyste věděl, kde bydlím. A kromě toho nechci, aby mí sousedé viděli, jak vystupuji z auta odporného sadisty." Už se trochu stydlivě pousmála.

Ráno jsem ji na zastávce neviděl. Dobíhala, a na poslední chvíli nastoupila zadními dveřmi. Když jsem se kolem ní prodíral při vystupování, zavrčela na mě, "Zase jste si nestáhl žaluzie." Měl jsem dost času jen na to, abych vyštěkl, "V šest!" Nálada se mi malinko zlepšila.

Když večer nastoupila do auta, nezdálo se, že jsem zločinec, vyvrhel a mačo. Políbila mě na tvář. Ale cestou opět mlčela. Je ještě uražená, nebo už kuje další pikle?

V předzahrádce domku jsem ulomil dlouhý hnědozelený prut s hladkou kůrou. Vzduch v domku od včerejška nestihl zatuchnout a prach se nestihl usadit. Tak jsme mohli přistoupit rovnou k věci. Rozrazil jsem prutem vzduch a rozkázal, "Donaha!"

Poslechla mě bez odmlouvání. Když byla nahá, trochu se mi převáděla. Čistě umytá, navoněná, pečlivě učesaná. Zřejmě počítala s tím, co teď přijde. Vysoká, černé oči, černé vlasy po ramena, tvář ne příliš krásná, ale už vůbec ne škaredá, v uších drobná ozdoba, snad skleněná perla, ústa nenalíčená, řasy jen malinko. Bledá pleť - asi se nerada opaluje. Prsa trpící malou podprsenkou, která zanechala rýhu i na bocích a na zádech. Rovné břicho, u pupíku dost velké mateřské znaménko. Venušin pahorek nevyholený, ale porostlý nepříliš bujně. Lýtka velmi jemně ochlupená. Široká pánev.

Nejhezčí na ní byl zadek. Byla si toho vědoma, a ukázala mi ho ze všech stran. Včerejší výprask už nebyl vidět. Zkusit rukou teplotu jsem se zatím neodvážil. Tak se mi to líbí, tak to mám rád: dát, co je třeba, ať už z trestu, nebo pro radost, a přitom neublížit. Žádná krev, žádné podlitiny, aby zadeček neztratil krásu, a byl připraven pro další senzuální ošetření. Teď se na mě usmívala už nepokrytě, a bylo vidět, že se těší.

Když se dost vynaproducírovala, položil jsem ji ležmo na bříško na otoman, chráněný ručně pleteným vlněným přehozem po babičce. Jednou jsem ji plácl rukou po každé půlce, a potom jsem začal s proutkem. Nevěděl jsem, jak je zvyklá, pokud vůbec, tak jsem ji mrskal velmi opatrně, ale přesto po každém švihnutí hlasitě vykřikla. Nesnažila se mrskání vyhnout, ale naopak se kroutila příčně i podélně, aby prut prokrvil každé místečko hýžďového svalstva. Asi po třicítce mě požádala, jestli by si mohla na chvíli odpočinout. Nikam jsem nespěchal, tak jsem jí ochotně vyhověl. Postavila se, protáhla se, aby uvolnila zdřevěnělou kostru, a pak si oběma rukama hladila vymrskaný zadek. Procházela se sem a tam, a prohlížela si zařízení parádní sednice. Potom se vrátila na divan. Tentokrát si klekla, hlavu a ramena položila na přehoz, a zadek vystrčila vysoko vzhůru. Dala mi znamení, že můžu pokračovat. Opět jsem ji párkrát plácl rukou, než jsem se vrátil k prutu. V této poloze, chtě, nechtě, některé rány končí na přirození. Teď křičela už nepřetržitě, ale statečně držela. Ani po další třicítce nenaznačila, že by chtěla skončit. Stopnul jsem to z vlastní iniciativy.

Chvíli si hladila rozpálený rudý zadek, a pak přistoupila ke mně, stoupla si na špičky, objala mě oběma rukama kolem krku, políbila mě na ústa, a řekla, "Seš hnusnej, surovej mačo, ale děláš to skvěle!" I já jsem ji objal.

Znovu  mě políbila a konečně se představila. "Jmenuju se Klaudie, ale říkají mi Kláda." "Proč Kláda?", chtěl jsem vědět. "Protože při souložení ležím bez hnutí jako mrtvola. Jako kláda." Trochu se zašklebila.

Pustil jsem ji, a trochu se odtáhl. Pocítil jsem, že s námahou vypiplaná připravenost k sexu je ta tam. "Co je?", zeptala se. "Zlobíš se, že jsem řekla, že jsi mačo?"

"Ne," pravil jsem, "mačo mi ani trochu nevadí. Ale právě jsem ti chtěl nabídnout milování, ale s kládou se mi spát opravdu nechce." Zatajil jsem, že hlavně mě popudilo ležérní prohlášení, že s někým spí. Jsem to ale sobec! Jak mě mohlo vůbec napadnout, že třicetiletá bude žít jako jeptiška? Že do třicítky bude čekat, až se MNĚ milostivě uráčí si jí všimnout? V duchu jsem se zastyděl. Ale mluvit o tom nemusela.

Klaudie se zasmála. "Ha-ha-ha! Já někdy trochu lžu, víš? Trochu hodně. Nerada se totiž přiznávám, že v mém věku dosud vůbec nikdo na celém světě ani jen netuší, jak ležím při souložení. Jak se za chvíli přesvědčíš!"

Opět se ke mně přivinula celým tělem. Jednou rukou mě objala kolem krku, druhou mi rozepjala knoflíky na kalhotách. Mou nedůvěru ale překonala jen částečně. "Aspoň to, že se jmenuješ Klaudie, je pravda?" Ujistila mě, že je to čistočistá pravda, a nechala mé ze řetězu puštěné kalhoty klesnout k zemi.

Připravenost k sexu se pomalu vracela. Uchopil jsem ji do náruče a klopýtaje o džíny spuštěné na čtvrt žerdi jsem ji odnesl opět na divan. Po dlouhé a něžné předehře, kterou jsem potřeboval víc než ona, jsme konečně dospěli k milování. Byla opravdu panna! Až teď jsem se opravdu uklidnil.

V postkoitálním objetí mi sdělila své dojmy. "Máš ho dost malého, ale umíš to s ním skvěle." Tlumeně se zahihňala do dlaně, a dlouze mě políbila. "Na internetu jsem viděla větší." "A v dalekohledu?", zeptal jsem se. Znovu se zasmála. Tentokrát ne tak tlumeně. "Nesmíš  všemu věřit. Teď před chvílí jsem ti říkala, že někdy trochu lžu. Nemám žádný dalekohled, a dokonce ani nevím, kde vůbec bydlíš."

Zase se mě zmocnila nejistota, jestli činím dobře, když se s ní zaplétám. "Jak jsi pak věděla, že chodím po bytě nahý?" "Nevěděla jsem to. Jen jsem si tipla. Chlapi totiž často chodí nazí, když si myslí, že je nikdo nevidí. Nebo naopak, když předpokládají, že se někdo dívá, aby tomu někomu ukázali své přednosti. Odborně se tomu říká exhibicionismus."

"A co kdyby to nebyla pravda?" "Tak bys mi řekl, že si pletu Dalmácii s decimálkou, nebo by sis poklepal na čelo, nebo bys mě poslal někam. Anebo by ses neobtěžoval se mnou vůbec komunikovat. Ale tys neudělal nic z toho, takže to pravda byla." "Chtěla´s mě vyprovokovat, abych ti nasekal na prdel?" "Ne! To ne! Neměla jsem nejmenší tušení, jak zareaguješ. Ale když už jsi s tím vyrukoval, tak mě napadlo, že bych to třeba mohla vyzkoušet. Prý se má vyzkoušet všechno, je-li příležitost. Kdyby se mi to nelíbilo, vycouvat se dá snad vždycky. Pamatuješ si, že jsem trochu zaváhala a neodpověděla ti hned? Něco jsem o výprascích četla, a mám mnoho referencí, že když se dělají mezi inteligentními partnery, a více nebo méně dobrovolně, ne-li přímo z lásky, přinášejí netušené zážitky. Pozoruji tě potajmu už dost dlouho, abych si byla jista, že patříš do kategorie, která příjemné zážitky umožňuje. A nespletla jsem se." Vlepila mi další dlouhou pusu.

Chvíli jsem v duchu přežvykoval, co mi povídala, a v duchu si sumýroval, jak ji co nejefektněji, ale přitom inteligentně urazit. Ale než jsem na něco přišel, předběhla mě.  "Napadlo mě, že i ty bys měl dostat na prdel." Opět  se zahihňala, a řekla, "Ještě se od tebe naučím vulgárně mluvit."

Přejel mi mráz po zádech. "A za co, proboha?", zeptal jsem se. "Protože jsi naivní, důvěřivý trouba. Hloupej Honza z Horní Nejdedál, co má okna na hnůj. Máš štěstí, že jsi narazil na slušné a inteligentní děvče." Zase se zahihňala do dlaně. "Co kdybych byla opravdu taková mrcha, jakých teď chodí po světě houfy? Co kdybych tě obvinila ze sadismu, z ublížení na těle, ze sexuálního harašení, ze znásilnění? Co kdybych o tobě napsala na některou sociální síť? Anebo tě tahala rovnou po soudech? Případně tě začala duševně a finančně vydírat?"

Jo, vydírání! To je kromě slziček a kosmetiky další mocná ženská zbraň. A sice ta nejnebezpečnější. I slušné a inteligentní děvče může kdykoliv sklouznout k vydírání, jakmile se mu cokoliv znelíbí. Stačí maličká chybička. A chybička může být cokoliv. Naprosto cokoliv. Dokonce i to, co jindy, nebo za jiných okolností může být zásluhou. O tom, co je, a co není chybička, rozhodují  ženy ve vlastní režii. Žádná diskuse. Ještě si to dobře pamatuji ze soužití svých rodičů. Ženské vydírání je tady s námi, co svět světem stojí, ale odkdy se objevilo hnutí #MeeToo, dostalo se na kvalitativně novou úroveň. Jak jsem na to jen mohl zapomenout?

Přemítal jsem o případech žensko-mužského vydírání, jichž jsem byl stranou nebo svědkem, ať už pocházely z manželského, předmanželského i mimomanželského života, jakož i ze vztahů rodičovsko-potomkovských, sourozeneckých, sousedských, nebo kolegiálních. Nemluvě o vztazích v politických stranách, nebo mezi nimi. Jsou to všechno ošklivé záležitosti, mající často tragické následky. Tak ošklivé, že výprask na prdel se oproti nim zdá skoro až příjemnou alternativou. Při představě výprasku od hezké slečny jsem se zase vzrušil.

"Ano, máš pravdu," pravil jsem, když se mé myšlenky přehouply z tiché fáze do verbální. "V čem mám pravdu?" otázala se Klaudie, která už zapomněla, o čem byla před dost dlouhou dobou řeč, jsouc už delší chvíli zaměstnána pohráváním si s mou předkožkou (A já, hlupák, jsem si bláhově myslel, že mé vzrušení způsobila představa výprasku od hezké slečny.) "Že jsem Hloupej Honza z Hnojůvkové Lhoty, a zasloužím si výprask na pr...  na zadek." Klaudie se zasmála. Tentokrát ne do dlaně, neboť tu měla angažovanou jinde. "To jsem řekla jen tak, aby řeč nestála. Ale jestli o to stojíš, tak proč ne? Ale až zítra! Teď máme na práci něco důležitějšího," řekla, a překulila se na mě, do blízkosti nejbližší. Předkožka už byla předzpracovaná.

Odvezl jsem ji domů. Už neměla starost, co  sousedi na to, že vystupuje z auta hnusného zvrhlíka. Při dlouhém loučení pod přístřeškem pod schody zašeptala. "Už vím, co mi koupíš k Vánocům. Dalekohled!"

Bedřiška, aneb Nejstarší povolání

 Při vycházení z telefonní budky mě oslovila jedna dívka. "Nepotřebujete ženu?" Odsekl jsem, že ne, a šel jsem po svých. Totiž chtěl jsem jít po svých. Chytila mě za rukáv. "Mám hlad," pravila. Teď jsem se na ni podíval líp. Skutečně vypadala tak, že  nejedla, nejen dnes, ale že se pořádně nenajedla už pěkně dlouho. Zmírnil jsem tón, a řekl, "Zvu vás na oběd." Udělala odmítavé gesto. "Mám malou dcerku. Když se já najím, nic tím nevyřeším. Potřebuji peníze." "Zvu vás na oběd," opakoval jsem už úplně přátelsky, "a potom něco vymyslíme."

V restauraci byla celá nesvá. Nebyla zvyklá se stravovat v pohostinských zařízeních, a tak se tam neuměla chovat. Ne že by se chovala nevhodně. Byla pouze nezkušená a neobratná. Vyzval jsem ji, aby si objednala cokoliv a v jakémkoliv množství, ale dala si jen polévku a nejlevnější hlavní jídlo. Byla stále jako na trní. Nepochybně myslela na svou dcerku, a na to, že ta takovou možnost nemá. Také nevěděla, co ode mě může čekat.

Cestou z restaurace jsme se zastavili v samoobsluze. Jelikož jsem předpokládal, že doma nic nemá, koupil jsem kávu, cukr, láhev vína a nějaké slané keksy. Ji jsem vyzval, aby si koupila, co má ráda. Spokojila se s malou sójovou tyčinkou.

Bydlela v maličkém jednopokojovém bytě. Byt byl skromně, ba až chudě vybavený, ale musím přiznat, že tam měla vzornou  čistotu a pořádek. Když jsem se jí zeptal, kde má dcerku, řekla, že u sestry na vesnici. Poněkud jsem zpozorněl. Není náhodou malá dcerka jen habaďurou na hejly, aby se probudil jejich soucit? "A sestra jí nedává jíst?" "Dává, ale chce, abych jí za jídlo a za všechnu ostatní péči platila. Už jí dlužím strašnou sumu."

Plyn jí zatím nevypli, tak uvařila kávu, a nachystala hořčičáky na víno. Z keksů si jen pro forma zobla, aby víc zůstalo pro tu malou. Po kávě a po usrknutí z vína jsem řekl, "Souložit s vámi nebudu. Ne, že bych byl úzkostlivě věrný manželce, ale nelíbíte se mi, a asi by se mi nepostavil. A i kdyby, při vaší podvyživenosti by vás to mohlo i zabít."

Trošičku ožila. "To jsem ráda. Mně se šoustání hnusí. Ale abychom se uživily, tak musím. Ale jak se vám odvděčím za ten oběd a za to pohoštění?"

Než jsem odpověděl na otázku, zeptal jsem se jí, jestli se jí to hnusilo i tehdy, když otěhotněla. "To bylo ze všeho nejhorší. Znásilnění. Ještě teď se třesu hrůzou a vztekem, když si na to vzpomenu."

"To je škoda," řekl jsem. "Když se sex provádí s láskou, nebo aspoň s náklonností, není na světě nic krásnějšího. Třeba vám život jednou dopřeje partnera, s nímž se vám to hnusit nebude."

Vrátil jsem se k položené otázce. "Mám jedno nesplněné přání. V mládí jsem měl jednu partnerku, která mě před sexem vyplácela po zadku. To byla krásná léta. Ale pak jsem se oženil, a manželka pro tento druh zábavy nemá pochopení." Na chvíli jsem se odmlčel, a potom dodal. "Ta má ostatně pochopení jen pro máloco."

"Takže, kdyby se vám nehnusilo i to ..."

Teď ožila ještě víc. "Měla jsem před časem zákazníka. Byl stejně milý, jako vy, taky nechtěl ode mě, abych s ním šou- ... souložila, a chtěl, abych ho vyplatila na holý zadek. Nic jsem tehdy neměla, ani zkušenosti, a tak jsem mu vyhověla rukou. Byl spokojen jen částečně, neboť když přišel podruhé, donesl mi darem rákosku a širokou plácačku. Potřetí už nepřišel. Dost mě to tehdy vzrušilo. Kdyby býval chtěl výměnu rolí, asi bych ani nebyla proti. Budete to taky chtít na holou."

Měla to být asi otázka, ale otazník jsem jaksi nepostřehl. Přesto jsem kývl na souhlas. 

Když jsem se svlékl, použila oba darem získané nástroje, a mezi nimi mě dlouho hladila rukou. Všechno dělala tak šikovně, že jsem zapochyboval, že to dělala teprve potřetí.

Po zaplacení za "službu" - mimochodem velmi levnou - jsem se zeptal, kolik dluží sestře. Ukázalo  se, že "strašná suma" je méně než polovina zákonem stanovené minimální mzdy. Takovou sumu jsem měl náhodou u sebe. Přidal jsem jí i  na stravu pro dítě i pro ni na další měsíc.

Na odchodu jsem jí řekl, že přijdu přesně za týden, a že bych byl rád, kdyby malou měla tehdy doma. Dala mi lehký polibek a zašeptala, "Jmenuju se Bedřiška."

Anička, aneb Setkání po letech

 Další osudy postav z příběhu "Vladěna",

 https://www.blogger.com/blog/post/edit/4291632168214946880/1060426708569900890

Po letech, už jako dospělý, jsem přijel cosi zařizovat do rodného městečka. Na hlavním, takřka jediném náměstí jsem potkal svou učitelku ze základní školy, Annu B. Nejen, že mě poznala, ale přátelsky mě oslovila. Po několika větách navrhla, že jestli mám čas, že bychom si na chvíli sedli do vinárny v sousedství. Moc času jsem neměl, ale záležitosti, které jsem přijel vyřizovat, mohou chvíli počkat.

Nad sklenicí vína se mě zeptala, jak se mám, co jsem vystudoval, kde  a jako co pracuji. Blahopřála mi, a sama sebe pochválila, jaký měla tehdy dobrý odhad, že se v životě neztratím. Po kratší odmlce přistoupila k choulostivějším otázkám. "Teď už nikomu nemůžu dát trojku nebo dvojku z mravů, takže už mi můžeš říct pravdu. Kdo tenkrát napsal ten  hanebný nápis na tabuli, za který jsi ode mě dostal výprask?" Neříkal jsem nic. Ani po letech přece nemůžu prozradit dívku, která pro mě ve své době tolik znamenala. Anna si tedy odpověděla sama. "Byla to Vladěna, že?" Ani teď jsem nic neříkal, ale mé mlčení znamenalo totéž, jako kdybych řekl. "Ještě se s ní stýkáš?" Až teď jsem promluvil. "Ne. Pár let nato se vdala. Za nějakého pracháče." Anna se opět odmlčela, a potom vyrukovala s otázkou, která ji zřejmě trápila už delší čas. "Ten výprask se ti tehdy líbil?" "Ne," odpověděl jsem podle pravdy. Anna zesmutněla, a tak jsem dodal. "Ne, přišel jsem tomu na chuť až později." Tvář se jí trochu  rozjasnila. "Kdy později?" chtěla vědět. Nechtělo se mi rozpitvávat tyto staré události, ale když mi Anna párkrát stlačila dlaň, jako tehdy Vladěna, tak jsem prozradil, že jsme s Vladěnou dva roky pěstovali spankingové hrátky a surogátový sex, a že od té doby abstinuji. "Jaké hrátky? Ona tebe, nebo ty ji?" Když jsem připustil, že pod obojí, Annina tvář se rozjasnila definitivně. Zhluboka se napila, stejně zhluboka nadechla, a řekla, "Chtěl bys to ještě zažít?" Jen jsem polkl, abych se zbavil toho protivného knedlíku, který mi vyrostl v krku. "Dopijeme a půjdeme," rozhodla. "Kam?" zeptal jsem se naivně. "Ke mně!"

Bydlela v podobném domku se zahradou, jako Vladěna. Naše město, ostatně, se kromě náměstí a pár přilehlých ulic skládalo ze samých domků se zahradou. Omluvila se, že nemá nachystané žádné pohoštění, neboť nečekala, že ji potká takové štěstí a mě potká, a že uvaří aspoň grog. Při grogu mi vyprávěla, že je už řadu let rozvedená, a že jí často bývá smutno.

Když jsme dopili, odskočila do vedlejší místnosti. Vrátila se až po dost dlouhé chvíli. Měla na sobě černé krajkované negližé s hlubokým dekoltem, a bylo vidět, že zatímco mě nechala čekat, si umyla vlasy. Možná, že i něco jiného. Ve strohém učitelském oblečení, jak jsem ji znával, nebylo vidět, že má mohutně vyvinuté poprsí. Přinesla s sebou krátkou, už dost opotřebovanou ratanovou rákosku, zřejmě tutéž, s níž jsem měl možnost se už dvakrát seznámit.

Anna poklepala rákoskou po dlani, a já už věděl, co mám dělat. Svlékl jsem se donaha a lehl si na břicho na gauč. Anna mě něžně pohladila po zadku, a potom mě po něm asi dvacetkrát přetáhla rákoskou. Ne moc silně, asi tak, jako tehdy poprvé. V této době už to byla řada let, co jsme si s Vladěnou sešli z očí, z mé strany však nikoliv z mysli. Proto mi výprask připadl jako blahodárný déšť. Po výprasku mě Anna dlouho hladila po pruhovaných hýždích, a odvážila se i na druhou stranu.

Postavil jsem se, mírně se uklonil, a pravil, "Děkuji ti, paní učitelko!" Anna se na mě usmála. "Na tuto větu si pamatuji. Tos mi řekl i tenkrát. Proč?" "Jsem slušně vychován, a byl jsem doma veden k tomu, abych za všechno poděkoval," odpověděl jsem. A po kratším váhání jsem dodal, "A kromě toho, byl jsem poslední ze třídy, tedy přinejmenším z kluků, kdo dostal výprask v kabinetě. Tehdy se mi kvůli tomu posmívali. Kdo nikdy nedostal na holou, není pořádný chlap. A některý z nich to musel prozradit i holkám. Vysmívaly se mi i ony."

Posadila se mi na klín, a přitulila se ke mně celým tělem. Po chvíli mazlení se dala do řeči. "To jsem netušila, že kluci považují výprask na holou za otázku cti. Kdybych to bývala věděla, starala bych se o jejich čest víc. Důvodů by se našlo vždycky dost." Třebaže jsme byli sami, teď začala šeptat. "Ale to platí i opačně. Ženská, která nikdy nedostala na holou, není pořádná ženská." Odmlčela se, a pak upřesnila, "Ženská, která už dlouho nedostala na holou, není pořádná ženská."

"Dlouho nedostala znamená, že někdy dostala?"

"Jéje, nesčetněkrát. Ale teď už dlouho ne."

Vytušil jsem, že po dlouhé pauze vítá možnost se o těchto věcech aspoň bavit. "Povíš mi nějaké podrobnosti?", zeptal jsem se.

"Dětství nepočítám," pustila se do vyprávění. "Ani výprasky od žen, to jest od matky, která u nás měla na starosti výchovu, nepočítám. První případ, který počítám, se stal, když mi byla čtrnáct. Byla jsem v dětství dost protivné děcko, a kromě jiného jsem žalovala. Pár mých spolužáků kvůli mně dostalo výprask. Není divu, že toužili se mi pomstít. Když jsem jednou večer šla z klavíru, tři kluci si na mě počíhali, stáhli mi kalhotky a vymrskali prutem, co se do mě vešlo. Vždycky mě dva drželi, a třetí mrskal. Vystřídali se postupně všichni. Kluci to mysleli jako trest, ale mně se to kupodivu dost líbilo. Aspoň ke konci. Jednoho z nich, který mi byl sympatický, jsem později opatrně požádala, aby mi to zopakoval. Nestačil se divit, ale ochotně mi to splnil. Začali jsme spolu chodit, a celý první rok mi na rande místo sexu dával na holou. V tom věku mu stačilo i to.

To byl pro mě signál. "Udělám z tebe pořádnou ženskou," pravil jsem. "Pryč s tou parádou!" Teď poněkud zrozpačitěla. Přece jen, svlékat se před vlastním žákem, třebaže už dávno bývalým, bylo za  hranou morálního kodexu, který jí vštěpovali na fakultě. Dlouho s tím kodexem v duchu bojovala. Ale touha být pořádnou ženskou nakonec zvítězila.

Teď se ukázalo, že kromě poprsí má mohutně vyvinutý i zadek.

V dobách, kdy jsem chodil do základní školy, bylo Aničce kolem třicítky. Od té doby uplynula řada let. Takže teď jí musí být přes čtyřicet. V mládí, a vlastně i teď, jsem čtyřicetileté ženy považoval za přestárlé. Anička se však do tohoto schématu nikterak nevešla. Její tělo by i teď mohlo být modelem pro sochaře. Nebo pro malíře, byť poněkud rubensovského typu. Nikde ani vrásky, žádné tukové faldy, nikde žádný chloupek. A ten zadek!

Položil jsem ji do stejné polohy, v jaké jsem byl před chvílí já, a rákoska už začala tančit po těch rubensovských půlkách. Anička výskala, křičela, vzdychala, ale současně si to užívala. Když jsem jí oplatil oba výprasky z dětství, to jest jednou tři a jednou pětadvacet, plácl jsem ještě po každé hýždi rukou. 

Potom se Anna otočila na záda, a vystavila mi svou ženskou parádu. Na dost dlouhou dobu nastalo trapné ticho. Přerušila ho Anička, a řekla, "Já nejsem Vladěna!" Nechápal jsem, co chce básník říci. Zeptal jsem se na to. "No, že se nespokojím se surogátovým sexem!"

Vilma, aneb Na pasece u lesa

Mám spankerskou přítelkyni Vilmu. Je jí kolem čtyříctky, (to jen odhaduji, protože jako gentleman jsem se nikdy neptal, kolik přesně), je plnoštíhlá, na všech partiích správně spankersky zaoblená, hezká, příjemná, přítulná, inteligentní, veselá, vstřícná, iniciativní a nápaditá. Jako spankerka začínala jako top, ale časem se jí zalíbila i opačná role. Má jedinou chybu: je vdaná (a já ženatý). Takže bojujeme s příslovečným problémem, že je-li s kým, není kde.

Zkoušeli jsme hotely, ale nebyli jsme spokojeni. V prvním hotelu byli velmi zvědaví, ve druhém pak byla tak špatná akustika, že vyvstávalo nebezpečí, že se objeví někdo velmi zvědavý. Další hotely jsme pak už nezkoušeli. Nezbývalo nám proto, než se  v zimním období úkradkem scházet nad kávou a něčím malým dobrým k snědku, a plánovat, co uděláme, až se oteplí.

Jakmile to povětrnostní poměry dovolily, jezdili jsme autem do přírody. Střídavě, jednou jejím, jednou mým. Cíle jsme si vybírali  dost vzdálené, neboť Vilma měla až paranoidní strach, abychom nepotkali někoho známého. Mně na tom až tak nezáleželo. Potkám, tak ať!

Jednou jsme zajeli do poměrně zachovalého lesa v mírně zvlněné krajině. Vilma jela najisto. Už tam zřejmě někdy byla. Jednou se jí na to zeptám. 

Odstavili jsme auto, a s velkou zelenou květovanou dekou jsme se po táhlé louce vydali pár set metrů po svahu vzhůru, abychom nebyli tak na očích, a jelikož jsme se chystali dělat něco se zvukovým doprovodem, ani na uších.  Rozložili jsme deku a hodili si minci, kdo půjde první. Vyhrál jsem já, to jest dostalo se mi privilegia vymrskat Vilminu mladistvě zachovalou prcku. Zatímco jsem v nedalekém houští hledal vhodný proutek, Vilma se svlékla a zaujala vyčkávací polohu na dece.

Přiklekl jsem k ní, líbal jsem jí její alabastrové hýždě, promasíroval, pohladil, poškrábal, poplácal... Potom jsem se postavil a chopil se prutu. Jen, co jsem jí udělal na tom alabastru prvních pár růžových proužků, šestým smyslem jsem vytušil, že nejsme sami. Ohlédl jsem se, a opravdu. Hleděl jsem do očí dvěma mladým kočkám, asi tak dvacítkám. Jedna měla jednu ruku zastrčenou hluboko v džínách, druhá byla z nevšední podívané rudá až za ušima.  "Můžeme se na vás chvilku dívat?" zeptala se ta vyvinutější z nich. Už, už jsem jí chtěl odseknout, aby laskavě a co nejrychleji odprejskly tam, odkud přišly, to jest nejspíš do lesa nahoře. Mezitím Vilma chtěla vědět, co se děje, a otočila se.

Viděla mé odmítavé gesto a brunátný obličej, a zarazila mě. "Jen děvčátka nech, ať se podívají!" Překvapilo mě, že najednou už není tak paranoidní.

Holky si posedaly do trávy, každá z jedné strany zelené deky, a se zájmem sledovaly, jak Vilmina prdelka pěkně růžoví.

Když měla Vilma, aspoň pro tuto chvíli, dost, posadila se, a vytáhla z ruksáčku nějaké sladkosti, co jsme měli připravené na svačinku. Nabídla i děvčatům. 

Jedna z holek, ta nejen vyvinutější, ale i hovornější a oprsklejší, se zeptala, "Co jste, teta, provedla, že dostáváte na zadek?" Vilma se neurazila na tetu, ani ji nekomentovala, a odpověděla, "Milá zlatá, na to, aby žena, ba i muž, jak za chvíli uvidíš, dostal na zadek, není nutno, aby něco provedl." Vilma se domnívala, že z titulu svého poněkud vyššího věku je oprávněna holkám bez optání tykat. "Někteří dospělí - a vyspělí - jedinci, a není jich zase tak málo, se v rámci sexuální předehry - a někdy i docela bez viditelného důvodu - rádi nechávají od partnera, a ten nemusí  nutně být opačného pohlaví, šlehat po zadku. Tato činnost přináší oběma libé pocity, a nejlibější pak jsou tehdy, je-li ten zadek holý."

Vzal jsem si slovo. "Pokud jde o mě, tak partner MUSÍ být opačného pohlaví. Já bych se chlapa nikdy nedotkl, ani se nedal od něj dotknout. Mě se nesměl dotknout ani můj táta, zatímco matce jsem se vždycky, třebaže někdy po inscenovaném boji podvolil."

"Vidíš," zafilozofovala sa Vilma. "Takhle jsem o tom nikdy neuvažovala. Pokud jde o kluky, asi máš pravdu. Ale u děvčat je to jinak. Já ráda podržím i hezké holce. Tedy, podržela bych, kdyby se nějaká taková našla."

Nevím, jestli to Vilma říkala s nějakým záměrem, ale ta hovornější dívčina to pochopila tak, že ano. "Teta, já bych vám případně naplácala, jestli dovolíte." Tentokrát se Vilma už proti ´tetě´ ohradila. "Jmenuju se Vilma," řekla dost nakvašeně. Potom zjemnila tón. "Lojza mě teď vymrskal docela pěkně, jak jsi viděla. Ale jestli máš čas tak dvě hodinky...?" 

Holka se podívala na svou kamarádku, a očima se s ní o něčem domlouvala. Potom přikývla. "Já se jmenuju Ljuba. Promiňte tu tetu. Nemyslela jsem to zle. My nikam nespěcháme, takže můžeme počkat, jestli dovolíte." Jak se jmenuje ta druhá - němá - jsme se ani teď nedozvěděli.

Vilma přikývla, jako že omluvu přijímá. "A co ty?" zeptala se Ljuby. "Dostáváš taky někdy na zadek?" Druhá holka jakoby tady ani nebyla. "Ne, nedostávám," odpověděla Ljuba, "ale když jsem viděla, jak si to hezky užíváte, docela by mě to lákalo." "Tak pojď. Kalhotky dolů a vystrčit zadek!", řekla Vilma a zamávala tím opotřebovaným prutem. "Jestli seš nováček, napoprvé tě budu trochu šetřit." Ljuba se podívala směrem ke mně, a pravila, "Před panem Lojzou ne."

"Škoda!", řekla Vilma. "Docela bych si na tobě smlsla. Tak, Lojzo! Šup!" Namítl jsem, že ani já nechci podstoupit výprask před svědky. Ale Vilma začala na mě hystericky křičet, "Celý týden jsem se těšila, jak ti seřežu prdel, a ty teď budeš dělat drahoty? Kdoví, kdy zase bude mít milostpán na mě čas! Zase abych čekala bůhvíjak dlouho. A co ti vlastně vadí? Snad se nestydíš svlíknout se před děvčaty? Myslíš, že ještě neviděly nahého chlapa? A s větším!" Ljuba se uchechtla, a Bezejmenná zase zčervenala. Možná, že je němá, ale hluchá rozhodně není.

Nemínil jsem vyvolat hádku, a ještě k tomu před obecenstvem. Tak jsem se podrobil. Ostatně jako vždycky, a nejen Vilmě.

Zašel jsem do křoví pro čerstvý prut. Když jsem se vracel, všiml jsem si, jak Vilma Ljubě podává nějaký papírek. Tuším se tady před mýma očima sjednává cizoložné rande. 

Svlékl jsem se. Ljuba ukazovala na mé visící přirození, a smála se. Docela nahlas. Bezejmenná se k ní naklonila, a něco jí zašeptala. Až teď Ljuba ztichla. Zalehl jsem na deku a držel takových padesát. Ale neměl jsem z toho požitek, jako jindy. Vadilo mi, že dostávám výprask před diváky. Před vanilkami. To se mi stalo poprvé v životě. Učitelka, když dávala výprasky - nejen mně, ale všem - dělala to v soukromí kabinetu, nebo po vyučování. Byla to inteligentní žena, a měla tolik slušnosti, že tělesný trest nekombinovala ještě i s psychickým ponížením. Stejně tak matka. Když mě trestala, sourozenci museli být pryč. Bití jsem nikdy nedostával ani před otcem.

A taky jsem přemýšlel o tom, že Vilmu vlastně tak moc dobře neznám. Kde je ta příjemná, přítulná, inteligentní, veselá a vstřícná žena, kterou jsem si namluvil? Nejprve přiznání lesbických choutek, možná i praxe. A potom posměšné hodnocení velikosti mého údu. Měla sice pravdu, nejsem moc velký samec. Ale na tyto věci jsou muži citliví. A hysterie! A šikanování! Kvůli šikanování ochladly mé vztahy s manželkou, a teď se mám dát šikanovat od ženy, kterou jsem měl mít pro radost? Kdybych si uměl najít jinou partnerku, namouduši bych Vilmu pustil k vodě. Stresování mi opravdu není zapotřebí.

Při těchto úvahách byl najednou konec výprasku. Nic jsem necítil. Žádné charakteristické svrbění, žádné teplo putující od zadku až do mozku, kvůli němuž se mi spanking líbí. A vůbec žádná erekce!

Oblékl jsem si slipy, a sledoval, jak Ljuba jednou rukou mrská Vilmu prutem, jehož špička už byla ulomená, a druhou ruku má zastrčenou v džínách, a zuřivě masturbuje. Bylo vidět, že je nováček. Vyplácela Vilmu s viditelnou chutí, ale nešikovně. Ani Vilma si to, myslím, moc neužila. Žádné vlnění, žádné vrnění, žádné orgastické výskání. Možná, že také myslela na něco jiného!

Když se Ljubě ulomila další část prutu, a v ruce jí zůstal jen pahýl, Vilma pravila, "Tak, holčičky, bylo nám s vámi hezky," (nevím, proč mluví v množném čísle?), "ale teď budeme s Lojzou šoustat," (tento slovník jsem u ní nepoznával) "a při tom vás nemůžeme potřebovat. Tak laskavě vypadněte!"

Ljuba se slušně rozloučila a líbla Vilmu na tvář, Bezejmenná se jen stydlivě usmála a naznačila úklon hlavou.

Když holky zmizely z dohledu, začali jsme s předehrou. Neměl jsem do toho moc chuti, ba skoro žádnou. Stále se mi v hlavě přemílaly nepříznivé dojmy z posledních hodin a minut. Ke všemu se mi v důsledku toho všeho dlouho nechtěl postavit. Vilma už byla nervózní, a nadávala mi slovy, která znám jen z literatury. Ani soulož potom nestála za nic. Normálně vydržím kolem deseti minut, ale teď jsem ještě ani po třičtvrtě hodiny nedospěl k vyvrcholení. Vilma už skoro omdlévala. Nakonec mi musela udělat orál. To býval kdysi můj nikdy nenaplněný sen, ale když k němu konečně došlo, neměl jsem z toho radost, ani požitek.

Když jsme scházeli dolů k autu, byla už tma. Vilma měla stejně mizernou náladu, jako já. Pod stěračem na straně spolujezdce jsem našel papírek. Prokletí policajti, zaláteřil jsem v duchu. Ani v lese nedají pokoj. Jelikož by se Vilma ještě víc rozčílila, což bych odnesl já, pokutový blok jsem stopil.

Doma, při převlékání, mi něco zašustilo v kapse. Nebyl to pokutový blok. Na listu vytrženém z občanského průkazu, z části, kde se zapisovávaly zaměstnanecké poměry, bylo špatně ořezanou tužkou  tiskacími písmeny napsáno, "Chtěla bych se s vámi sejít." A uvedla přesné místo a čas. "A, jmenuji se Hedvika."

Dnešní výlet se mi teď nezdál až tak nevydařený. Po dlouhé době se mi dobře spalo.

Pavel Kopta

Český text Pavel Kopta

Petr a Lucie (Mon vieux Lucien)
Interpret/autor: Charles Gaston Dumont / Michel Rivgauche; český text: Pavel Kopta

Já vím, že si chceš se mnou hrát na Petra s Lucií.
Když pořád meleš mám tě rád, tak to mě ubíjí.
Teď mluvím já a tak ty kuš,
jen jednou ukaž že jsi muž
vem na mě řemen, nebo nůž
a třeba mě zab, ať vím, že jsi chlap.

Už nech těch hloupejch otázek a vlahejch pohledů
já nejsem svatej obrázek a leccos dovedu,
mít čerta a ne anděla, to bych si rady věděla
já vím, že se to nedělá
tak mě aspoň hlaď, nebo vem si lať a řádně mě zmlať.
Tak ať.
Nezboří se chrám, jak ty by sis přál.
Ale život sám, nám uletí.
V duchu počítám, co by nás tak stál, malej dům a krám.

Co se hrabeš v tom šupleti
polož to…polož to
smích
… …
Jó ty mě chceš nahnat strach, no ne…

Pojď ke mě aspoň trochu blíž a nech ten prázdnej stůl.
A řekni o čem pořád sníš, vždyť si jak somnambul.
Já chci být matka, ty buď roub.
Jen tím bys v ceně u mě stoup.
Tak nestůj tam jak solnej sloup.
Koukáš jako mnich, to máš z těch svejch knih.

Já vím, že si chceš se mnou hrát na Petra s Lucií.
Když pořád meleš mám tě rád, tak to mě ubíjí.
Už konečně se jednou vzmuž.
Buď zlíbej moji sladkou růž
a nebo vem si na mě nůž, teď musíš hrát hop, nebo budeš trop
slzami pak zkrop můj hrob.

Tadydatadyda…
To koukáš…
Tadyda…

No co čumíš…
Zmizni…zmizni…zmizni…

Tak pojď