Julča aneb Bytná

Po dokončení doktorandského studia mě, k mé velké lítosti, už nechtěli nechat bydlet na koleji. Musel jsem si hledat privát. Na praktické věci, spojené s jakýmkoliv vyřizováním, jsem dost neschopný, a tak mi to trvalo dost dlouho. Nakonec však moje námaha byla přece jen korunována úspěchem.

Našel jsem mrňavý pokojík se šikmým stropem, v podkroví secesní předměstké vily, který za lepších dob nepochybně sloužil jako pokojík pro služku. Bytná, buď vdova, nebo rozvedená, byla zachovalá čtyřicátnice plné postavy. Když mi všechno poukazovala, a dohodli jsme se na ceně, zeptala se mě, jestli mám děvče. Myslel jsem, že mi hodlá zakázat dámské návštěvy, jak to v takových případech chodívá. Chodil jsem už přes dva roky s jednou dívkou, ale dosud jsme neměli sex, ani se k němu nikdy neschylovalo. Scházeli jsme se jen po divadlech, kavárnách a lavičkách v parku, a když jsem měl výplatu, tak v obchodním domě, v odděleních klenotů a kabelek, kde mě vždycky dokopala k nějakému drahému dárku. V domnění, že bytná chce kvůli případné dívce právě dosaženou dohodu zrušit, jsem Evu zapřel.

"Co jste to za chlapa? Dospělý muž, inteligent, vzdělanec - a nemá děvče! Vy byste zasloužil na zadek," řekla bytná. Smála se při tom, a tak jsem si myslel, že žertuje. Taky jsem se zasmál, a řekl, že od ní, klidně. Ukázalo se, že nežertovala. "Tak až si tady odložíte věci, sejdeme se dole v hale."

V duchu jsem si nadával za svou prostořekost a nepředvídavost. Ale nechtěl jsem vypadat jako mluvka, který si nestojí za svým slovem. A ještě k tomu hned v první den. A kromě toho se mi nechtělo znovu podstoupit anabázi s hledáním bydlení. Tak jsem šel.

Když jsem byl v půlce nejnižšího křídla bohatě zdobeného schodiště, otevřely se jedny ze čtyř obrovských dubových dveří dole v hale. Ta ženská tam měla nejspíš namontovanou fotobuňku, aby špehovala, kdy a kdo jde po schodech, a s kým. Pozvala mě do obrovského pokoje, asi jídelny, s francouzským oknem přes celou stěnu.

Neztrácela čas. "Tak se svlékněte," řekla. Považoval jsem za zbytečné se s ní handrkovat, a tak jsem sundal kalhoty. Shýbla se pro ně a vytáhla z nich pásek. Namotala si ho na ruku a jemně mě s ním švihla po lýtku. "Všechno," pravila. Hlavou mi proběhlo další kolo sebekritiky. Loudavě jsem se svlékal, trenky jsem si nechal nakonec. Přehnul jsem se přes obrovský stůl, a volný konec pásku už přistál na mé pravé hýždi. "Vidím, že jste začátečník. Tak, pro dnešek jen třicet!" Ona si snad myslí, že bude ještě nějaké ne "pro dnešek". Pásek začal kmitat. Můj vlastní pásek! Po patnácti přešla na backhandovou stranu. Když byla hotova, pochválila mě, že jsem to snesl statečně. Bez naříkání a bez smlouvání. Ne, jak někdo. Zdá se, že jich tady bývalo přehnutých přes stůl víc. Ne-li mnoho. (Maně mě napadlo, co by se stalo, kdybych byl řekl, že děvče mám. Nejspíš bych dostal na zadek, aby mě přešly choutky.) Než mi dovolila se obléct, zlehounka mě pohladila po mírně rozpáleném zadku. Zdržela se tam o dost víc, než by stačilo na "změření" teploty.

Inu, nebylo to špatné. Ba dokonce, bylo to dobré. Líbilo se mi to. Překvapivě moc se mi to líbilo. Doufám, že se mě brzy zase na něco zeptá.

Zeptala se. Za týden. Potom znovu za dva dny. Od čtvrtého případu se přestala ptát - scházeli jsme se jen tak. Popáté dostala výprask i ona. Od šestého případu jsme spolu souložili. Posedmé jsme si potykali - jmenuje se Julča.

Někdy v té době jsem se rozhodl, že o tom, co a proč provádím s Julčou, nebo přesněji, co Julča provádí se mnou, budu vyprávět Evě, s níž jsem stále udržoval nemastný neslaný vztah. Snad se v ní pohne svědomí, a pustí mě k tělu.

Svůj záměr jsem realizoval v cukrárně, zatímco Eva seděla nad trojitou porcí karamelové zmrzliny s obrovskou čepicí šlehačky flambované vodkou Gorbatschow, a já nad mrňavou sklenkičkou vodky, která zbyla po flambování. Vyprávěl jsem jí o svých sedáncích s bytnou. Vynechal jsem jen to, že mě bytná při výprascích lechtá v análu a masíruje mi varlata. Evu mé vyprávění zaujalo do té míry, že na chvíli zapomněla lízat tu dobrotu. "Jé, to je dobrý nápad, to bych taky chtěla zkusit." Čekal jsem sice jinou, soucitnější a vstřícnější reakci, ale ani toto nebylo špatné. Pozvala mě nazítří k sobě domů. To bylo druhé dobré znamení. Dosud jsem se k jejímu domu nesměl ani jen přiblížit.

Příštího dne mi přišla otevřít v kratičké béžové sukénce a bílé halence s vyšívaným ornamentem. Snad z toho něco bude, pomyslel jsem si. To je oblečení, které si přímo říká o svlečení. Po nedlouhém posezení u nepříliš bohatého pohoštění mě vyzvala, abych se svlékl. Představoval jsem si to jinak, ale pro můj záměr bylo v podstatě v pořádku, abych byl svlečený. Aspoň konečně uvidí, co ji čeká. Ona se svlékne později. Snad. Tak jsem jí vyhověl. Eva dobře poslouchala, co jsem jí v cukrárně vyprávěl. Stejně jako má bytná se shýbla pro mé džíny a vytáhla z nich pásek. Přehnul jsem se přes křeslo, a pásek už mi tančil po holém zadku. Tipoval bych to na foxtrot. Eva to uměla o nic hůř, než Julča.

Když skončila, objal jsem ji levou rukou kolem pasu a přitáhl si ji k sobě, pravou ruku pak jsem jí položil na stehno, a po jeho vnitřní straně šplhal k hornímu konci té miniaturní sukně. Eva začala ječet. Co si to dovoluji, jak si to představuji, a jestli si myslím, že ona je lehké zboží. Svůj hlasitý projev okořenila docela pestrým sortimentem škaredých nadávek, které se vyskytují pouze ve specializovaných slovnících. Kde se to ta ženská naučila? Přitom mě oběma rukama z celé síly fackovala. Až po páté facce se mi podařilo ji znehybnit. Zkroutil jsem jí ruku za záda, přinutil do předklonu, vyhrnul sukničku a začal ji energicky plácat po velmi drahém růžovém negližé, které jsem jí koupil z poslední výplaty. Tušil jsem, že tímto náš vztah skončí, ale považoval jsem za potřebné udělit té sobecké mrše pořádnou lekci. Eva vřeštěla jak pominutá a přidávala vulgarismy, které jsem neznal ani teoreticky. Asi po patnácti-dvaceti ránách se přestala vzpouzet, kopat nohama, ba i dělat kravál. Snad při tom neumřela? Natáhl jsem se pro pásek a pokračoval v krocení zlé ženy. Během této bohulibé činnosti jsem deklamoval všechny hříchy, kterých se za dva roky randění dopustila. Poněkud politicky nekorektně jsem připomenul, kolik mě za tu dobu stála. Zpracovával jsem ty růžové krajky, dokud mi neumdlela ruka. Potom jsem ji pustil.

Eva se postavila, stáhla si kalhotky, pohodila je na zem a znovu se přehnula přes můj klín. Zašeptala, "Ještě!" Potom dodala ještě tišeji, "Prosím!" Nahý zadek byl pěkně růžový. Risknul jsem další fackování a vyzkoušel jsem jeho teplotu dlaní. Ale odpovědí mi místo facky bylo jemné hemžení hýžďového svalstva. Poněkud jsem to svalstvo roztáhl, abych prstům otevřel cestu k jejímu rohu hojnosti. Mezi hebkými černými chloupky bylo vlhko. Teď už jsem byl jist, že fackování pokračovat nebude. Zajel jsem dvěma prsty mezi roztažené svalstvo do té Pandořiny skřínky, a na bříšcích prstů jsem sledoval neustále se zrychlující tep. Druhou dlaní jsem svíral Evino levé ňadro, zatím chráněné bílou halenkou. Jiné oblečení jsem pod ní nenahmatal. Že by věděla, o co jde, a fackování bylo jen divadýlko, aby mi ukázala, že není děvka? Nebo aby mě vyprovokovala k výprasku?

Když se tep na bodu G zpomalil, chopil jsem se opět pásku. Roztančil jsem ho opět po Evině zvolna červenající prdelce, a nechal jsem ho tancovat, dokud dívka nešeptla, že stačí. Potom se postavila, přivinula se ke mně celým tělem. políbila mě, poděkovala mi, a konstatovala, že vždycky věděla, že jsem opravdový chlap, ale že mi to dlouho trvalo, než jsem se projevil. Uchopila mě za stojící úd a zeptala se, jestli mám gumu. Jen jsem němě zavrtěl hlavou. "Přijď zítra touto dobou. Dones si gumu, nebo raději celý balíček. A nezapomeň ten pásek!"

Když jsem se vrátil ´domů, ´v hale jsem se srazil s Julčou. Vypadala, že má dobrou náladu. "Tak co," zeptala se žoviálně, "už sis našel nějakou holku?" Jako kdyby věděla, co se dnes odpoledne dělo. Asi se mi zachtělo vyzkoušet, jaké by to bylo, dostat za jeden den výprask od dvou různých žen. A jak se Julča zatváří a zachová, když spatří na mém zadku čerstvé červené pruhy. A tak jsem řekl, "Ne, zatím jsem si žádnou dívku, bohužel, nenašel."

Slávka aneb Šampaňské

Už jsem byl na odchodu z práce, když přišla kolegyně ze sousední kanceláře, jestli bych jí nepomohl otevřít šampaňské. "Já se toho bojím, že mi to vystřelí oko nebo okno." zasmála se vlastní slovní hříčce. Otevřel jsem láhev, aniž se cokoliv vystřelilo, a dokonce aniž stříkalo všemi směry, jako když se křtí nějaká deska, nebo jako když se oslavuje nějaký vítězný zápas.

Poděkovala a pozvala mě, abych si šel s nimi připít. Neřekla s kým, a neřekla na co. Měl jsem svoje naprosto neodkladné plány, a tak jsem s díky odmítl. Když naléhala, vymyslel jsem si, že musím jít s manželkou do kteréhosi z velmi početných zbytečných úřadů, které nám znepříjemňují život. Pravila, že manželka na jeden přípitek počká. "Nepočká," odvětil jsem. "Když nepřijdu včas, dostanu na holou."

"Vám manželka dává na holou?" Oči jí vylezly z důlků. "O tom mi musíte vyprávět." "Možná někdy jindy, ale teď opravdu spěchám," řekl jsem a vyšoupl ji ze dveří.

Celé odpoledne se mi pak v hlavě honily myšlenky, jestli jsem si nezavařil. Nejen, že v té společnosti, kde popíjejí šampaňské, ať už je to, kdo chce, bude mít sólo o tom, co dělá manželka s tím odvedle, ale že na tento rozhovor nezapomene, a bude vyžadovat splnění mého poloslibu. Co mě ale znepokojovalo nejvíc, bylo to, že jsem pocítil jakési, dost příjemné vzrušení. To se mi nelíbilo.

Přišla až za několik dní, aby se nezdálo, že je zvědavá. Našla si záminku nějaké odborné pomoci. Když jsem jí podle svých možností poradil, vyrukovala s tím, co jí vrtalo v hlavě. "Slíbil jste mi, že mi budete vyprávět, jak dostáváte od manželky..." Odmlčela se. Přece jen jí bylo trochu žinantní o tom mluvit. "...na holou," dokončila. "Inu," vymýšlel jsem si, "když zasloužím, tak dostávám." Cítil jsem, že se zaplétám do sítě, z níž bude obtížné se vyplést, ale nedokázal jsem se ovládnout. "Za co by si takový solidní a slušný muž, jako vy, zasloužil bití." "Třeba za to, že se mi nepostaví," plácl jsem, co mi slina na jazyk přinesla.

Zase se odmlčela. V duchu jsem slyšel, jak jí v hlavě cvakají relátka. "Když mluvíme o takových důvěrnostech, mohli bychom si tykat. Já jsem Slávka." Čtu vizitky na dveřích, tak jsem věděl, že se jmenuje Miroslava. Ale abych získal čas a případně ji odradil od nakousnutého tématu, jsem se zeptal, "Slávka jako Slavomila, Slavomíra, Bronislava, Vladislava, Bohuslava, Břetislava, Jaroslava, Miroslava, Miloslava, Květoslava, Věnceslava, Věslava, Drahoslava, Dobroslava, Vítězslava, Ladislava, Pravoslava, Zdislava, Bratislava, nebo prostě Sláva, jako od Kollára?" "Miroslava," začervenala se a dala mi pusu.

Neodradil jsem ji. "A když se dá na holou, to pomůže? Potom se postaví?" Pomalu se přestávala ostýchat. "Stoprocentně," lhal jsem, jak když tiskne. Něco jsem o tom sice četl, ale zprávy se různí. Někteří tvrdí, že ano, většina ostatních, že ne. "Chtěla bych to někdy zkusit." "Řekni manželovi!" Zatvářila se kysele. "Ach ten! Ten už ani nestojí o to, aby mu stál." Dlouho se odhodlávala, než vyšla s pointou. "Co třeba s tebou?" A bylo to tady. Špatné tušení mě nezklamalo.

"Co bys z toho měla, kdyby se mi postavil?" "Ó, já bych si už nějak poradila." Rozhodl jsem se, že ji trochu povařím v její šťávě. "Jak by sis poradila?" Moje taktika byla úspěšná. Přivedl jsem ji do rozpaků. Dlouho přemýšlela. "Třeba bych ho vzala do obou dlaní a trochu se s ním pomazlila. Už léta jsem neměla na něco takového příležitost." Trochu mi jí bylo líto. "A co kdyby ses k tomu trochu svlíkla," přispěl jsem jí na pomoc. "Ó, to ne, to bych nemohla." Zase dlouho přemýšlela. "Přece se nebudu před tebou svlíkat." "A já se před tebou můžu?" To ji zaskočilo. Svlíkat se jí nechtělo, ale vzít ho do dlaní, a naplácat na holou, to by chtěla. "Tak jo," řekla nakonec. "Zítra po fajrontě."

Přišla přesně, jen co její kolegyně z kanceláře vypadly. Přinesla si dlouhou bužírkovou pomlázku od některých dávnějších Velikonoc. Přiměl jsem ji, aby se svlékla první. Podle tváře jsem soudil, že je Slávka-Mirka na prahu odkvétání, ale když byla nahá jsem viděl, že je zachovalá. Velmi zachovalá. Všiml si to i můj úd, který se postavil bez jakékoliv stimulace. Vyskočil z trenek jako čert z pytlíku. Slávka zapomněla, že původně přišla vlastně kvůli výprasku. "Můžu si na něj sáhnout?" Zřejmě opravdu neměla mnoho let příležitost držet tu věc v rukou.

Když si s penisem hrála už dost dlouho, a hrozila katastrofa, která sice nezastaví běh dějin, ale je hanbou pro každého muže, zeptal jsem se, "Jak je to s tvou plodností?" "Už jsem po. Dost dávno," vyhrklo z ní. Až potom si uvědomila význam té otázky. Zčervenala až za uši. "Já jsem nikdy nebyla manželovi nevěrná." "Všechno je jednou poprvé," pravil jsem polohlasem a polechtal ji mezi blonďatými chloupky tam dole. Bylo tam docela vlhko. Ještě chvíli bojovala sama se sebou, a pak zašeptala, "Tak jo!"

Příjemně unaveni jsme leželi na koberci, mazlili se a povídali si. "Co uděláme s tou pomlázkou?" zeptal jsem se. "Zasloužil bys pořádnej výprask," odpověděla Slávka se smíchem. "Lhal jsi mi, že potřebuješ vymrskat, aby se ti postavil, a fakticky máš bezvadnou erekci i bez toho." A ukázala dlaní, kde přesně. Zasnila se. "Ale udělals mi dobře, moc dobře. Myslela jsem si, že to už nikdy nezažiju." Něžně se ke mně přivinula a trošku pocvičila s mou předkožkou. "Tak ti to pro dnešek odpouštím," dodala mazlivě. "Ale já bych ji vyzkoušela docela ráda," vrátila se k mé otázce. "Ještě předtím, než jsi přišel do firmy, měla jsem kolegyni, Stázku. A ta dostávala bití před každým sexem. To jest fakticky denně. A ráno mi vždycky vyprávěla podrobnosti. Někdy mi ukazovala i stopy na zadku. Bylo na ní vidět, že má šťastné manželství. Vyprávěla to tak sugestivně, že jsem jí záviděla."

Uchopil jsem tu pomlázku. Pestrobarevné plastikové hadičky byly už pěkně zažloutlé. Odhadoval jsem ji na dobrých deset let. "Odkud ji máš?" zeptal jsem se. "Jednou před Velikonoci ji donesl Vilda, můj manžel. Už jsem se těšila, že i já budu moci Stázce ukázat nějaké stopy. Ale kdepak! Vilda s pomlázkou jen tak rozrážel vzduch. Je to strašně hodný člověk, a je mi opravdu líto, že ho podvádím." Opravdu použila nedokonavou formu. "Ale na některé věci je, mírně řečeno, natvrdlý."

Dvakrát, třikrát jsem pomlázkou rozrazil vzduch, a pak jsem přikázal Mirce, aby si lehla na bříško. "Jestli se ti bude zdát, že to není, jak sis to představovala, tak mě stopni. Rozhodně ti nechci ubližovat." Zkusmo jsem ji švihl po hýždích. Nic. Trošku jsem přitvrdil, a zase nic. A tak jsem se pustil do regulárního vyplácení. Když jsem to zastavil asi po třicítce, měla prdelku pěkně červenou, ale nereklamovala, že by jí to bylo nepříjemné, ani že už stačí.

Obrátila se na znak, doširoka roztáhla nohy a pravila, "Kdybych byla kluk, řekla bych, že se mi postavil." Věděl jsem, co mám udělat.

Nazítří mi hned zrána přišla referovat, že Vilda si večer při koupání všiml toho barevného zadku. "Zalhala jsem, že jsme měli nějakou oslavu, trochu jsme si hráli, a já prohrála. Tebe jsem neprozradila. Nezlobil se, jen mě politoval. Jak jsem říkala, je to strašně hodný chlap." Přiznala se manželovi, že ji nemusí litovat, že jí to bylo vlastně po těch letech docela příjemné. Zalhala i v tom, že výprask vlastně nedostala ještě nikdy.

"Až dnes ráno ho napadlo, že když se mi to líbí, že mi to může někdy udělat i on. ´Někde bychom tady ještě měli mít velikonoční mrskačku. Až se vrátím z práce, tak ji pohledám.´ Takže tě budu muset požádat, abys mi tu pomlázku vrátil. Nerada bych ho zklamala. A vlastně ani sebe." "Nevadí, já něco seženu," odvětil jsem. Nesnažila se namítnout, že to teď už není potřeba.

Na druhý den se přišla pochlubit. "Naservírovala jsem mu pomlázku skoro až pod nos, takže ji našel razdva. Řekla jsem mu, že mě nemusí šetřit. Chtěl mě původně vyplácet přes textil, ale když jsem se svlékla donaha, neprotestoval. Udělal to stejně dobře, jako ty. Podívej!" Vyhrnula si sukni, pod níž neměla tentokrát nic. Řekl bych, že Vilda to udělal líp než já. Měla zadek nejen červený, jako ode mě, ale měla na něm i docela pěkná jelita. "Vildovi se to zalíbilo, a slíbil mi, že mě vymrská kdykoliv budu mít chuť. Trochu se při tom vzrušil i on, ale na soulož to nebylo. Jak jsem tuhle povídala, už pár let mu nestojí." Trochu se odmlčela, jako kdyby nabírala odvahu. "Takže na výprasky už partnera mám, a na to druhé bych požádala tebe." Se sukní stále vyhrnutou se ke mně obrátila čelem, aby bylo jasné, co myslí tím druhým.

A je to tady! Mé neblahé tušení, že si zavařím, když jsem otevíral to šampaňské, se naplnilo.

Jarní homeshoping

Z časopisu Pervers, asi 1997

Ela aneb Hledání úchyla

"Zapomněls na moje narozeniny," napsala mi dlouholetá kamarádka Ela, s níž jsem teď ve styku už jen prostřednictvím e-mailu, " Zasloužil bys na prdel." Odepsal jsem jí obratem, "Co ti brání?" "Ty bys byl opravdu ochotnej ode mě přijmout výprask?" "Od tebe kdykoliv." Dohodli jsme se kdy a kam pro mě přijede.

Dlouho jsme jeli mlčky. Až asi po 30 km potichu promluvila. V autě byl hluk, a tak jsem nebyl jist, jestli jsem dobře rozuměl. A jestli jsem dobře rozuměl, chtěl jsem to slyšet ještě jednou. Zopakovala hlasitěji, "Zapomněla jsem ti říct, že ten výprask bude na holou."

"To se samo sebou rozumí," odvětil jsem. "Výprasky přes textil nemají žádnou cenu. Ani pro vypláceného, ani pro vyplácejícího." Doslova jsem slyšel, jak jí kámen odpadl od srdce.

Zavezla mě na břeh mrtvého ramene jedné řeky, porostlý vrbičkami. 

Ulomila dva pěkné pruty a dala mi je, abych je očistil od listí. Svlékl jsem se donaha a opřel o už dost teplou kapotu auta. Ela mě mrskala příčně přes obě půlky. Prvních asi deset ran jsem se cítil všelijak, ale potom jsem si zvykl. Kolem padesátky, když jeden z prutů byl už k nepotřebě, jsem se cítil jak v sedmém nebi. Ela z auta podala kelímek s nějakou mastí a (prý) pruhovaný zadek mi namazala. Docela pěkně se při tom odvázala: namazala mi i konečník a varlata, která pruhovaná nebyla. Slyšel jsem její zrychlený dech.

Než se voňavá mast vstřebala, seděli jsme v trávě a pozorovali líný tok řeky. Já nahý, ona oblečená. Poslouchal jsem vyprávění o jejím pestrém životě.

Od dětství toužila mrskat nahé kluky a chlapy. V mládí se jí to částečně dařilo. Nadržení,  většinou nějak handicapovaní puberťáci a mladí chlapi, kteří si nebyli jinak schopni sehnat sexuální partnerky, přistoupili po jistém nátlaku na trochu bolesti, jen aby dosáhli jinak nedosažitelné rozkoše. Ale teď, už dobrých dvacet let nic. Chlapi jsou sobci. Myslí jen na své libido, a když i ženská si chce něco užít, řeknou, fuj, seš úchyl. A pak už je nikdy nevidím. "Kdo jsou podle tebe ti handicapovaní?" zeptal jsem se. Pokrčila rameny, "Škaredí, tlustí, narkomani, bývalí vězni, vojáci, invalidi, dementi. A taky ti, co mají malé ptáky. A ti, co nemají peníze, aby holku na něco pozvali, nebo jí něco koupili. Chceš si zadarmo šoustnout? Tak trenky dolů, a vystrč zadek!" "Proč vojáci?" namítl jsem. "Ti přece nemají žádný z handicapů, které jsi uvedla, snad kromě peněz." "Představ si malé posádkové městečko, kde je 5000 vojáků a jen 2000 civilů. A že z civilních žen jsou skoro všechny vdané, nebo jinak handicapované. Vojáci dostanou vycházku na dvě hodiny týdně, někdy ani to ne. A nesmí městečko opustit. Kde si mají vybít sexuální energii? A kdy? V kasárnách nemají podmínky ani na onanování. Takoví berou všechno, co se naskytne, a se vším souhlasí. I s trochou výprasku, který byl u mě ostatně mnohem mírnější, než jaký dostávají holubi od mazáků. Někteří vojáčci mi vyprávěli o výprascích, které dostávají od služebně starších vojáků, a ochotně se objednávali na další rande za stejných podmínek."  S tím mi nebylo než souhlasit. "Proč jsi mi neřekla, když jsme se skoro denně stýkali, co tě baví? Mohli jsme být skvělý pár úchylů. I já jsem od dětství míval podobné sny, a neměl jsem  s jejich naplněním ani tolik štěstí, co ty." Smutně se usmála a pohladila mě po koleně. "Když ty jsi mi připadal tak strašně seriózní. A taky jsi neměl žádný handicap," zasmála se. "Teď už nejsem seriózní?" "Jsi, ale napsat do mailu je jednodušší, než říct z očí do očí."

"A co manžel?" navázal jsem. "Ani toho se ti nepodařilo vyplatit?" "Jo, jednou jo. Ale nelíbilo se mu to. A potom mi to oplatil. A to se nelíbilo zas mně. Seřezal mě do krve. Já to těm klukům dělám mnohem mírněji. Dělávala. Už jsme o tom potom ani nikdy nemluvili."

Když sluníčko začalo zapadat, využili jsme ještě ten druhý prut.

Ela byla šťastná. Dala mi dlouhou pusu a dost bolestivě stiskla ptáčka. Ale když jsem ji objal kolem krku a přitiskl se k ní, tak se odtáhla. "Dneska nemůžu. Mám tam nějakou infekci. Promiň!" "Tak jo," řekl jsem. "Tak někdy příště!"  Dala mi ještě jednu pusu a pravila, "Dobře, že bude nějaké ´příště´."

Alena aneb Velikonoční reminiscence

Velikonoční tradice jsem vždycky dodržoval, ale tak nějak po svém. Nikdy jsem nechodil po koledě, nikdy jsem nehonil děvčata s korbáčem po vsi. Vždycky jsem pomlazoval jen ženy, co byly v domě. Nejprve matku a babičku, později bratrovu dívku a nakonec svoji dívku, pozdější ženu. Dělal jsem to ale jen symbolicky. Až jsem se styděl, jak symbolicky.

Dva roky po svatbě, v úterý po Velikonocích, jsem vylezl z vany, když mě něco štíplo na zadku. Otočil jsem se a spatřil manželku s pomlázkou, po včerejšku skoro nepoužitou. Ač to nebylo úplně nepříjemné, dosud mokrý jsem se dal na útěk, stejně jak ta děvčata z Ladových obrázků prchající po návsi. Ale stejně jako ta děvčata nemají šanci opravdu utéct, neměl jsem takovou šanci ani já. V malém bytě nikam neutečeš. Po několika ranách dopadnuvších hlavně na ramena a na záda jsem se octl ve slepé uličce ložnice. Tady už pomlázka tančila, kde tančit má. Po zadku. Dostal jsem dobrých dvacet, než se Aleně podařilo svalit mě na postel. Nohy vyletěly do vzduchu a ztratil jsem půdu pod nohama. V této poloze, když ani kolena se nemají o co opřít, je prakticky nemožné se vymanit, zejména když vám partnerka tlačí vší silou na záda. Uvědomil jsem si bezvýchodnost této situace, a přestal o vymanění usilovat. No co, je velikonoční úterý, a podle tradice se v některých krajích pomlazují kluci a muži. Tisíce, ba i miliony děvčat  to přežijí, přežiju to i já. Dostanu v dospělosti první výprask, a hned na holou.

Alena se o mé pomlazení starala opravdu důkladně. Stála mezi mýma roztaženýma nohama, a švihala mě po zadku, co se do něj vešlo. Jak se říká, nepočítaně. Zkuste taky počítat, když je frekvence dva až třikrát za sekundu. Když byl konec a já se postavil, objala mě, a pravila "Promiň! Jestli chceš, můžeš mi to oplatit." I já jsem ji objal. "Možná někdy jo, ale teď mám s tebou jiné plány." Rychle pochopila, spěšně se svlékla a nabídla mi své mladé tělo.

Že výprask na zadek pomáhá mužům zlepšit erekci, o tom jsem slyšel. Ostatně, to mi ani nebylo příliš zapotřebí. Byl jsem mladý, a erekci jsem měl docela slušnou. Ale nejde jen o erekci. Sex po výprasku má docela jinou kvalitu. Že by se zvýšila produkce hormonů? Zajímavé ale je, že výprask muže působí i na ženu. Docela jinak reagovala, než jindy. Byl to nejkrásnější sex mého dosavadního života. I Alena si to pochvalovala. Opatrně mě švihla přes ochablý úd a pravila, "Škoda, že jsi tu pomlázku včera tak odflákl." "Co není, může být." Vzal jsem jí pomlázku z ruky a švihl ji po prdelce. "Jůj," vykřikla a pohladila si ten švihanec rukou. "Nevěděla jsem, že to tak štípe." Potom se pohladila i v rozkroku a řekla, "Ale funguje to. Zase bych si dala říct. A už po jednom švihnutí. Asi si u tebe někdy objednám větší výprask." Přitulila se ke mně, uchopila do ruky opět ožívající úd a políbila mě na jazyk. "Určitě si ho objednám."

Milovali jsme se té noci ještě několikrát. Pomlázka byla po několika dnech sice už k nepotřebě, ale my jsme si na její služby tak zvykli, že jsme si rychle obstarali náhradu. Z blízkého lesa jsme si donesli pár pěkných prutů. Jeden z nich jsme vyzkoušeli přímo na místě, aby byla jistota, že jsme si neuřízli nějaký šmejd. Cestou domů jsme potkali pár lidí, kteří po nás udiveně koukali, někteří z nich i závistivě. Abychom tomu napříště předešli, koupili jsme si ratanovou rákosku a kožené důtky s 48 prameny. Jeden z těchto nástrojů byl v permanenci aspoň jednou týdně po příštích patnáct let. Než vypukla aféra s anonymem. Ale o tom zase jindy.

Aristoteles and Phyllis

Varianta, parafráze nebo plagiát?

Susedovie Katka
vytočila Vratka,
počkaj Katko,
vraví Vratko,
ty už nie si moje zlatko,
za takúto taľafatku
dostaneš zopár po zadku.
Bráni sa však Katka,
vieš, čo vraví moja matka?
Aj za drobné taľafatky,
treba stiahnuť dievke gaťky.
Preto Vratko Katku,
pri piatku či sviatku
šibe len po holom zadku.