Slávinka aneb Poškrabek

Spíš pro starší generaci, která bude rozumět souvislostem

Jmenuji se Květoslava, ale všichni mi říkají Slávinka, a narodila jsem se jako poškrabek.

Slovník jazyka českého definuje toto slovo jako "poslední dítě."  To je ale poněkud nepřesné. Poškrabek je sice poslední dítě, ale dítě narozené po předposledním s velkým časovým odstupem. To je můj případ. Když jsem se narodila, bratru Pavlovi bylo už dvanáct.

Poškrabek je obvykle nejmilovanějším členem  rodiny. Každý ho miluje, a on všechno může. A nikdo ho nikdy za nic nepotrestá. Situace je ještě horší, je-li poškrabkem holčička.

Že všechno můžu, jsem se naučila velmi brzy. Už jako kojenec jsem se hystericky zalykala štěstím, když se matka rozplakala poté, co jsem ji při kojení bolestivě kousla do prsu prvním zubem. To vím, ovšem, pouze z ústního podání.

Když jsem trochu povyrostla, zjistila jsem, že kromě toho, že jsem poškrabek, existuje další důvod, proč jsem nepotrestatelná. Můj táta byl totiž v té době mocným komunistickým papalášem krajského formátu. Tak jsem Pavlovi, matce i otci znepříjemňovala život z titulu toho, že jsem poškrabek, sousedům, prodavačce v mlékárně, úřednici na poště, spolužákům a učitelům z titulu toho, že jsem děckem jednoho z nedotknutelných. Doma jsem prováděla nejrůznější podrazy a naschvály. Namátkou uvádím, že jsem pustila kozu do matčiny květinové zahrádky, bratrovi jsem skoro hotový, velmi komplikovaný výkres do deskriptivní geometrie schválně polila tuší. Tátovi jsem schovala klíče od auta, takže musel jet na sjezd KSČ vlakem. Nejen, že nestihl začátek sjezdu, ale zmeškal i svůj vlastní referát. O přestávce jednání si ho pozval na kobereček sám soudruh Hendrych, a na druhý den o tom psalo Rudé právo.

Zatímco doma se jednalo většinou o úsměvné lumpárny, kvázi aprílové žertíky jako vystřižené z němých amerických grotesek a z televizních Bakalářů, pro vesnici, která si bůhvíproč říkala městys, a zejména pro školu, jsem objevila zbraň daleko většího kalibru: udávání.

Na základě mých udání sice nikoho nepověsili, jak prý tehdy bylo obvyklé, ani se nikdo nedostal do vězení, nicméně jsem porozlévala mnoho žluči, mnoha spoluobčanům jsem zdvihla adrenalin, a jedna rodina se z našeho městečka  musela dokonce odstěhovat, aby nemusela snášet hanbu, kterou jsem jí způsobila. Zloba a zášť poškozených se kupodivu neobracela proti mně, ale proti mému tátovi za to, jakého komunistického parchanta ze mě vychoval. Přitom to byl právě táta, kdo mé skandály žehlil a často kompenzoval nemalými částkami z vlastní kapsy. Nikdy mi ale nenařezal, ani jinak nepotrestal. Byla jsem přece poškrabek.

Největší a současně poslední podraz jsem provedla klukovi, který se jmenoval Kuba. Ten byl mezi kluky nejlepším žákem. Já byla nejlepší mezi holkami, ale Kubovi jsem sahala tak po kolena. V posledním ročníku základní školy, v době, kdy zuřil první pražský majdan, později známý jako Prasklé jaro, jsem o přestávce zaslechla, jak Kuba kamarádům zasvěceně  vypráví, že Dubček je ruský agent, kterého si najal Brežněv, aby provedl u nás státní převrat a domrvil poměry v naší zemi do té míry, aby sem Sověti  museli poslat vojska, jejichž rozmístění vlastenecký prezident Novotný nechtěl dovolit.

Neměla jsem nic jiného na starosti, než běžet za ředitelem školy a na Jakuba žalovat. Ředitel nebyl sice žádný zažraný partajník, ale bál se o své korýtko, a proto polepil Kubovi kádrový posudek tak, že ho nevzali na gymnázium. V srpnu se sice ukázalo, že měl Kuba stoprocentní pravdu, ale kdo by opravoval kádrové posudky, že? Zejména ty polepené. Když šel Jakub se závěrečným vysvědčením, na němž samé jedničky byly korunovány trojkou z mravů, kolem mé lavice, zasyčel mezi zuby "to si odsereš".

Tehdy začala moje řadu let trvající noční můra. Konečně jsem si uvědomila, že mé chování je nesnesitelné, a že pohár trpělivosti naší obce přetekl. Bála jsem se vycházet sama z domu a v každém stínu jsem viděla Jakuba, jak se za mnou plíží a chce mě zabít, ne-li něco ještě horšího. Po prázdninách, když jsem měla nastoupit do gymnázia, jsem odmítala jezdit sama vlakem do okresního městečka, a aniž jsem doma prozradila, čeho se bojím, vydíráním jsem dosáhla toho, že si Pavel změnil pracovní dobu ve své fabrice ve městě, aby mi mohl dělat gardepána. Když jsem byla ve druhém ročníku, Pavel měl vážnou známost, a každodenní doprovázení rozmazleného poškrabka by mu zcela nabouralo soukromí. Proto rezolutně mé další doprovázení odmítl.

Musela jsem tedy jezdit do školy sama, a každá minuta, kdy jsem byla mimo domov, mi přinášela nesmírné duševní útrapy.

Noční můra vyvrcholila v období takzvaného svatého týdne před maturitou, kdy ke strachu z Jakuba přibyla panická hrůza z toho, že nedokážu odmemorovat všechny ty hlouposti, které byly podmínkou pro složení zkoušky dospělosti. Poslední den už jsem to nemohla vydržet. Posbírala jsem sešity a učebnice, a nacpala je do nejnižší zásuvky svého psacího stolu, abych je neměla na očích.

Hodila jsem na sebe seprané tričko a dlouhou květovanou sukni, a celá omámená jako po nějaké droze, jsem vyrazila ven. Neměla jsem žádný přesný plán, a šla jsem, kam mě oči vedly a nohy nesly. Aniž bych na to myslela, vedly a nesly mě do lesa, který začínal kousek za naší zahradou, kde jsem předtím, než vypukla má noční můra, byla snad tisíckrát. Nejprve s rodiči, nebo s některým z nich, potom se školou a konečně i sama. Kvůli mé hnusné povaze jsem neměla žádné kamarády, se kterými bych sem chodila. Teď jsem tady nebyla čtyři roky, a les se mi zdál být nějaký řídký, kopec nějaký nízký. To, co kdysi byl výlet na půl dne, jsem teď prošla ani ne za hodinu.

Kousek pod vrcholem kopce stál ošarpaný srub, v němž za lepších dob svačili a převlékali se lesní dělníci. Odkdy jsem tady byla naposledy, se srubu rozpadla celá přední stěna, takže teď by se hodilo mluvit o něm spíš jako o přístřešku.

Zdálky jsem viděla, jak nějaký vysoký, urostlý muž, do půl pásu nahý, hobluje na improvizovaném ponku dřevěnou desku. Když jsem přišla blíž, viděla jsem že je to Jakub (ten ale za ty čtyři roky vyrostl a zmohutněl). Paradoxně ze mě náhle spadl všechen ten letitý strach, a najednou jsem přesně věděla, co udělám.

Jakub, když slyšel, že někdo jde, přestal pracovat, zvedl hlavu a nastražil uši. Když mě spatřil, nejprve si mě nekonečnou dobu prohlížel. Řekla bych, že dost nestoudně. "To jsou k nám hosti," řekl po hodné chvíli. Až potom si uvědomil, že by se slušelo, aby nejdřív pozdravil. "Ahoj, Květoslavo! Co tě k nám přivádí?" "Ahoj, Jakube!" odpověděla jsem stejně formálně. "Původně jsem šla jen na procházku, abych zahnala nervozitu. Neměla jsem nejmenší tušení, že tě tady najdu. Ale když už jsem tady, chtěla bych definitivně uzavřít naši kauzu." Nechápal. "Chci se ti omluvit za to, co se stalo v osmičce, a přijmout za to, i za všechna má předchozí svinstva spravedlivý trest." Stále ještě nechápal. "Za to, že jsem nažalovala říďovi, jak ses škaredě vyjádřil o našich politických hlavounech. Dubček-Svoboda, to je naše svoboda. Pamatuješ?" "Ach, to," řekl a zašklebil se. "To jsem dávno pustil z hlavy. To mě trápilo asi tak dva-tři dny. Potom jsem si uvědomil, že na gympl vlastně ani nechci. To jen můj táta měl bláhovou představu, že ze mě bude doktor. Něčeho. Ředitel, ten starý osel, mi vlastně udělal dobře. Vlastně i ty. Ostatně, on dopadl hůř, než já. Ještě před Srpnem ho majdanisté zbavili funkce, že je "konzerva", a když se doba převrátila, a k moci se dostali normalizátoři, nové panstvo zjistilo, že že je vlastně ´kontrarevolucionář´. Vyšoupli ho z partaje i ze školství. Teď maká někde v kotelně. Jak ti říkám, dávno jsem tu úsměvnou episodu pustil z hlavy." "Ale já ne," pravila jsem. "Celou tu dobu na to myslím. Věř mi, dennodenně. Zítra jdu k maturitě. A pokud si my dva, tady a hned, nevyčistíme stůl, tak na to budu myslet i tam, a tu maturitu neudělám."

Kuba dlouho přemýšlel. "A co bych měl podle tebe jako udělat?", zeptal se konečně.

"Potrestat mě," pokrčila jsem ramena. Zase dlouho přemýšlel. "Ty chceš dostat výprask?" Přejel mi mráz po zádech. Myslím, že jsem zbledla. Teď jsem dlouho přemýšlela já. "Třeba."

"Moc se mi to nelíbí, ale když tak velmi chceš..." Odmlčel se, a pak se zašklebil. "Nechci si vzít na svědomí, že kvůli mně neodmaturuješ. Skoč támhle do toho křoví a dones si nějaký prut."

Ulomila jsem dost silný prut, a zbavila ho listí. Potom mě něco napadlo, sáhla jsem si pod sukni a stáhla si kalhotky. Teď jsem tam bezradně stála, s prutem v jedné ruce, s kalhotkami ve druhé, nevědouc, kam s nimi. Neměla jsem kabelku, na sukni nebyla kapsa. Potom mě napadla spásná myšlenka: nacpala jsem kalhotky do podprsenky.

Vrátila jsem se do boudy a odevzdala prut Kubovi. Párkrát s ním švihl do vzduchu, a potom mi přitlačil záda, aby mě přinutil přehnout se přes okraj ponku. Už pár minut jsem byla zcela klidná a vyrovnaná. Ale omamná vůně čerstvě ohoblované desky působila na mé ego jako hojivý balzám.

Kuba mi vyhrnul sukni a přehodil mi ji přes hlavu. Překvapilo ho, že pod ní nic nemám. Neříkal nic, ale slyšela jsem, jak zrychleně polyká. Až po dost dlouhé době mi položil ruku na zadek, a začal mě hladit. Bylo to úžasné. Vydržela bych to do soudného dne, ale až jindy. Musela jsem zmobilizovat veškerou svou vůli, abych mezi zuby procedila, "Hladit ne. Výprask!" Moc nechybělo, abych řekla, "Napřed výprask!"

Ještě si mě dlouho jen tak prohlížel, a potom se konečně chytil prutu a dvakrát mě    dost silně švihl přes obě půlky. Vyjekla jsem. Napadlo mě, jestli jsem to s tím odhodláním ke spravedlivému potrestání nepřehnala. "Opravdu to chceš?" zeptal se. Malilinko jsem zaváhala, než jsem mu gestem ruky naznačila, že ano. Kuba se konečně pustil do vyplácení. Oproti první ráně trochu snížil intenzitu, ale zato přidal na rychlosti.  Pokusila jsem se počítat, ale ztratila jsem nit při osmičce. Nedá se současně křečovitě se držet ohoblované desky, zatínat zuby, abych nekřičela na celý les a nekousla se při tom do jazyku, a ještě k tomu počítat. Ne, to nejde.

Kuba si počínal, jako kdyby to už někdy dělal, nebo - přinejmenším - jako kdyby to měl dobře promyšlené. Střídal obě hýždě, nemrskal stále na jedno místo, občas zabrousil na stehna a na boky. Přendával si proutek z ruky do ruky, přecházel z backhandové strany na forehandovou, a dokonce se na chvíli postavil za mě, a mrskal mě podélně. Nejednou se mu podařilo trefit do intergluteálního žlábku. Když konečně skončil, absolvovala jsem mnohem víc, než příslovečných pětadvacet.

S námahou jsem se postavila a upravila si sukni. Třebaže mě všechno bolelo, pokusila jsem se o úsměv. "Děkuju ti, Kubíčku!" pravila jsem a podala mu ruku. Pevně mi nabízenou ruku stiskl, a pokusil se mě políbit. Se sebezapřením jsem mu uhnula, takže jeho polibek skončil někde za mým pravým uchem. "Až jindy," řekla jsem si v duchu.

Cestou domů se mi šlo hodně těžko. Ale na duši mi bylo tak lehko, jak už dlouho ne. Pokud vůbec. Až doma jsem si všimla, že jsem někde vytrousila drahé kalhotky, co jsem měla nacpané v podprsence. Ale byla jsem tak šťastná, že jsem ani na sekundu nepomyslela na to, že bych je měla oplakávat.

Nazítří jsem s úspěchem prošla zbytečnými otázkami ze všech zbytečných předmětů, a dokonce si poradila i se záludnými námitkami otrávených členů maturitní komise. Předseda komise mi na závěr pogratuloval, a oficiálně mě prohlásil za dospělou. Musela jsem se v duchu pousmát. Ten ubožák netuší nic o tom, že dospělou jsem se stala už včera. Po návratu do našeho městečka jsem se nešla pochlubit mámě, a tátovi, který po zbavení všech funkcí a vyhození z partaje sepisoval v předčasném důchodu své paměti pro budoucí generace. Tak, jak jsem byla, to jest svátečně oblečena a nalíčena, jsem zamířila do lesa. Zadek od včerejška už poněkud pookřál.

Když jsem dorazila k lesnímu srubu, byla jsem zklamaná. Kuba tam dnes nebyl. Opatrně jsem se posadila na zteřelý základový trám boudy, nic nedbajíc, že můj sváteční kostým se může zašpinit hnijícím dřevem, mechem a ptačím trusem. Počkám pět minut, a pak se vrátím domů. Potom ještě pět minut. A ještě patnáct. Smutně jsem tam seděla nakonec víc než hodinu, když se Jakub objevil.

Byl, stejně jako já, ve svátečním obleku. Viditelně se potěšil, že mě vidí. Přistoupil ke mně, a dal mi pusu. Nebyl to ještě milenecký polibek, ale pro mě měl cenu zlata. Byla jsem nejspíš rehabilitovaná.

Kuba, na rozdíl ode mě, si více vážil drahého svátečního oblečení, a než si ke mně přisedl na ztrouchnivělý trám, svlékl si sako, kalhoty, kravatu i dederonovou košili, a vše opatrně uložil na nedohoblovanou desku.

Potom začal vyprávět.

Když ho nevzali do gymnázia, přihlásil se do slévačského učiliště. Byl přirozeně nadaný, takže kromě učení zvládl i slévárenskou průmyslovku, a jako jediný z ročníku kromě strojírenského slévačství i slévačství umělecké. Právě dnes, stejně, jako já, úspěšně odmaturoval. Ale na rozdíl ode mě byl dnes hotový člověk. Měl řemeslo, které má zlaté dno. Připosraný ředitel vesnické osmiletky mu opravdu udělal skvělou službu.

Zůstala jsem s otevřenými ústy. Byla jsem překvapena, že i Kuba studoval a vystudoval. Celou tu dobu jsem si myslela, že moje hloupá agilita ho vyhnala na periferii společnosti. Bála jsem se navázat na Kubovo vyprávění, abych  ho neurazila nějakou hloupou banalitou, která mi tanula na mysli. Místo toho jsem mu, zdánlivě bez jakékoliv souvislosti, položila neutrální otázku. "K čemu bude sloužit ta deska, kterou jsi včera hobloval?"

"Nevím," pravil Kuba. "Možná z ní udělám maturitní tablo pro sestřinu třídu. Ale na to je ještě celý rok času. Ale hlavně jsem se do ní pustil kvůli tomu, abych zahnal nervozitu. Tebe nervozita vyhnala na procházku rovnou za nosem, mě nervozita přiměla, abych se chopil manuální práce, třebas v této chvíli nesmyslné. Měl jsem z té maturity opravdu strach. Odborné předměty jsem měl v malíčku, ale bál jsem se těch, jejichž náplň se každou chvíli mění, podle toho, odkud fouká vítr. A mé obavy opravdu nebyly liché. Při zkoušce z politické ekonomie mi jeden z členů komise, už podle vizáže parchant, položil doplňující otázku, jestli v komunismu, ke kterému mílovými kroky spějeme, bude dělníků více, nebo méně, než dnes. Pravil jsem, že podle mého bude dělníků méně, mnohem méně. Začal jsem mluvit o vědecko-technické revoluci, ale než jsem se stihl rozhovořit o  mechanizaci, automatizaci, chemizaci, kybernetizaci, robotizaci a digitalizaci, povstal předseda komise, a pravil: ´Mladý muži, neděláte dobře, že si pamatujete látku, kterou jste se učil v prvním ročníku. Doba pokročila, a my se na mnoho věcí díváme jinak, než tehdy. Hlavně, uvědomíme-li si, že tehdy tyto teze hlásali nepřátelé socialismu.´ Potom zkoušku uzavřel, a prohlásil, že kandidát Jakub X. vyhověl zákonu o maturitních zkouškách a prospěl s vyznamenáním. Celou tu dobu se podivně šibalsky usmíval očima, věda, že vedle sedící, méně liberální členové komise mu nevidí do tváře."

"Ale já jsem už včera věděl, že to dopadne dobře," pokračoval Jakub po krátké pauze. "První šťastné znamení bylo, žes mě, Slávinko, přišla navštívit do mé poustevny, do níž se občas uchyluji, třebaže jsi vlastně nevěděla, co děláš. Potom se mi splnil dlouholetý sen. A nakonec, cestou domů ..." Kuba se postavil, přistoupil k desce, kde měl uložené šatstvo a něco vytáhl z kapsy kalhot. "Podívej, co jsem cestou domů našel!" V ruce držel moje neoplakané kalhotky. Chňapla jsem po nich, ale Kuba byl rychlejší. Zvedl ukořistěný fetiš vysoko nad hlavu. "Teď už mi bylo definitivně jasno, že nemůžu skončit špatně." Přivoněl ke kalhotkám, a pokračoval. "Měl jsem je po celou dobu maturity pod košilí, jako talisman. Jejich omamná vůně mi dodávala sílu při mém boji proti těm větrným mlýnům." Znovu ke kalhotkám přivoněl, a obratně uhnul mému dalšímu chňapnutí. Vzdala jsem se. "Tak jo, tak si je nech. Vlastně, proč ne?" Bylo mi nádherně. Našel se někdo, komu se má vůně zdá být omamnou. A  navíc to byl někdo, kdo i mně už od raného dětství voní.

Abych zahnala rozpaky, připomenula jsem mu, že nějak rychle přešel svůj dlouholetý sen. Teď upadl do rozpaků on. Bylo vidět, že lituje toho, že raději nemlčel. Musela jsem ho dlouho přemlouvat a konejšit. Když jsem mu neobratně pohladila nahé koleno, cítila jsem, jak se mu ježí chloupky.

Konečně se Kuba rozhovořil.

"Od dětství jsem usínal s představou, že nějakou holčičku plácám po holém zadečku. A ta holčička jsi byla nejčastěji ty. A teď se mi to splnilo, aniž jsem pro to musel pohnout prstem." Zalomcovala mnou žárlivost, že v jeho představách figurovaly i jiné, než já. Ale ovládla jsem se, a místo toho řekla, "Už chápu, proč jsi to dělal tak odborně." "Jo," připustil Jakub. "Celá léta jsem před spaním vylepšoval scénář, co s tebou," zarazil se a myslím i začervenal, ale mě, jako kdyby pohladil po duši, "chci říct, co s tou dívčinou, udělám."

"Dneska ne, ale co třeba v sobotu," pravila jsem, ale ještě než jsem dořekla, jsem si uvědomovala, že mluvím z cesty, a že Kuba nebude vědět, o čem je řeč. "Co v sobotu?" zeptal se podle mého očekávání. Teď jsem se zapýřila já. "V sobotu," řekla jsem po delší odmlce, "bych sem přišla, abys mohl pokračovat v plnění svého dlouholetého snu." Kuba nic neřekl, ale viditelně se potěšil.

Po chvíli se zeptal, "Mám někde sehnat kondom?" To uhodil hřebík na hlavičku. V naší obci v té době, a ještě dlouho poté, nebyla drogérie, a ta ´věc´ se dala pouze ´někde sehnat´, ne však koupit. "Ne," odsekla jsem až poněkud příliš příkře. Když jsem viděla, že Jakub zesmutněl, považovala jsem za potřebné své stanovisko poněkud otupit. "Nesmíme to uspěchat," pravila jsem. "Nezapomínej, že se vlastně známe teprve od včerejška. A kromě toho, poprvé to budu chtít bez."

ABC aneb Podnikový výlet

Jednou z příjemnějších stránek předcházejícího režimu byla Československá vědecko-technická společnost, tak zvaná "vétéeska". Ta se starala o popularizaci výsledků vědy a techniky, zejména socialistické. Jsouc dotována z rozpočtu příslušných národních podniků umožňovala pracujícím bezplatnou účast na přednáškách a seminářích a na exkurzích do vybraných průmyslových podniků a jiných institucí, a za nevelký peníz zábavně-vzdělávací tématické zájezdy nejen po republice, ale i do blízkého zahraničí. Při vícedenních zájezdech býval jeden den povinně osvětový, druhý a případný další den byl laděn turisticky, případně nákupně.

Vétéeska v naší firmě tak jednou pořádala tématický zájezd do eNDéeR. Jelikož se firma zabývala zemědělstvím, povinný, osvětový den byl zaměřen na mezinárodní zemědělskou výstavu v Markkleebergu u Lipska, další dny pak byly věnovány prohlídkám Drážďan a lužického Budyšínu.

Po návštěvě zemědělské výstavy jsme se ubytovali v levném hotýlku v jednom saském městečku. Při večeři nás vedoucí zájezdu kvůli vlastnímu pohodlí rozsadila podle abecedy. Octl jsem se u stolu se třemi pohlednými plus/ mínus třicátnicemi.

Personál hotelové restaurace nás po večeři nevyháněl, a tak jsme zůstali v družné debatě dlouho do noci. Jedno nebo dvě deci dost trpkého místního vína způsobily, že jsem se dostal do řečné nálady, a vyprávěl jsem množství anekdot, zejména židovských, jakož i jiné historky, jak ze života, tak z literatury. Mé společnice se dobře bavily, a jen nerady se kolem půlnoci odebíraly na lože.

Jak jsem uvedl, hotel, kde jsme byli ubytováni, byl levný - vétéeska neměla na rozhazování. A jedním ze znaků levných hotelů je to, že na pokojích nejsou koupelny nebo sprchy, a koupání se odehrává ve sprchárně na chodbě, společné vždy pro několik pokojů. Když jsem se sprchoval brzy ráno v takové sprchárně, vlezla do mé kóje jedna z těch tří, Beata. Sice se omluvila, "Sorry", ale neměla se k tomu, aby šla o dům dál. "Můžu?" zeptala se. "Ne, nemůžete," opáčil jsem. Ale ona jakoby neslyšela. Naopak, postoupila dál dovnitř, aby na ni dosáhla voda z růžice. "Říkal jsem, že tady nemůžete být. Běžte se sprchovat vedle, kabin je zde dost." Místo odpovědi se vecpala ještě dál. Teď už se naše těla třela. "Vypadněte," povídám. "Večer jste byl zdvořilejší," namítla. "Večer jste ani vy nebyla tak oprsklá. Vypadněte." Jen se zaculila a provokativně se mi otřela o záda ňadry. Plácl jsem ji po zadku. "Říkám, vypadněte. Nechte mě na pokoji!" Vypískla, "Jůj!" a začala se hihňat. Plácl jsem ji znovu. Teď se natočila tak, abych mohl k jejímu zadku líp. "Ty se nezdáš," začala mi tykat, "nikdy bych nečekala, že jsi takový bezva chlap." Trochu se předklonila a vyšpulila na mě zadek, na němž se růžověly otisky mých prstů. Pochopil jsem, co potřebuje. Ani mně nebylo zcela proti mysli jí vybarvit zadek. Plácal jsem ji oběma rukama. Výprask se odrážel od stěn sprchárny. Děsil jsem se jen toho, že ten kravál přiláká někoho dalšího, zejména někoho z hotelového personálu. Když jsem přestal, Beata měla stále vystrčenou prcku. "Dost, končíme," řekl jsem. "Už mě bolí dlaně. A je mi zima." Beata se na závěr pokusila uchopit mě za erektovaný penis. "Tak toto ne," řekl jsem a plácl ji opravdu silně. Nezdálo se, že by jí to vadilo, ale konečně z kóje vystoupila. Teď chtěla, abych ji poutíral. S váháním jsem jí vyhověl, ale když chtěla utírat ona mě, kategoricky jsem se ohradil. Od jejího záměru ji odradil až můj zvýšený hlas.

Večeřeli jsme v jiném hotelu, v jiném městě, ale ve stejném složení. Po aperitivu se Beata ujala slova. "Představte si, baby, co se mi ráno stalo. Vetřela jsem se k Lojzovi do sprchy. Jemu se to nelíbilo, a naplácal mi na prdel." Cítil jsem se trapně. Rukou jsem jí naznačil, aby přestala, ale ona si nedala říct, a začala rozmazávat podrobnosti. "To vám byla nádhera. Ještě teď mi teče po nohách šťáva, když si na to vzpomenu. Ale nedovolil mi, abych se pomazlila s jeho ptákem. Mizera!" Hodila po mně zamilovaným pohledem. "Nemá ho moc velkého, ale má hezký tvar."

"To ti teda závidím," pravila nadšeně Cecílie, a položila mi ruku na pravé stehno. "Já jsem vždycky tušila, že Lojzíček je třída." Adéla nezůstala pozadu, a pohladila mě po levém stehně. "Taky bych chtěla dostat od Lojzy na prdel." Obrátila se ke mně, "Můžeš se mi po večeři věnovat?" "Tak to prrr," namítla Cecílie. "Žádné soukromé rande. Jsme tady tři, a všechny si zasloužíme." Neřekla, co si zaslouží. "Jedna za všechny, všechny za jednu," dodala poněkud nemístně.

Jen s námahou jsem jim zabránil, aby se v noci všechny tři nenasáčkovaly do mého pokoje, kde jsem, mimochodem, nebyl sám. Jen s námahou jsem ubránil svůj standard, a svoje soukromí. Myslel jsem, že se ty ženské urazí a teď na mě zanevřou krutou pomstychtivou zlobou.

Ale ne. Cecílie a Beata mě uctivě zdravily, když jsme se ve firmě potkávali, a usmívaly se na mě. Nikoliv potutelně. Adéla pracovala na vzdálené farmě, a potkali jsme se až za několik týdnů, když přijela něco vyřizovat na ústředí. Podezírám ji, že setkání nebylo náhodné. "Chtěla bych se vám omluvit." "Myslel jsem, že si tykáme," skočil jsem jí do řeči. "To je jeden z bodů, kvůli kterým se chci omluvit. Obvykle netykám nikomu bez dohody. Ale tady jsem se dala svést těmi dvěma. Myslím, že se tomu říká davový syndrom. A taky to, když jsem se k nim přidala v nevkusném vynucování intimních akcí." "To je v pořádku," řekl jsem. "Nezlobil jsem se na vás, nicméně omluvu přijímám." "Ale to, oč jsem vás tak neslušně žádala, to jsem myslela vážně," pokračovala Adéla, a odmlčela se. "Celou tu dobu na to nemůžu přestat myslet... Beata o tom vyprávěla tak sugestivně..." Nadechla se, a dokončila, "Chtěla bych od vás dostat na zadek." Dívala se mi zpříma do očí. Věřil jsem jí, že to myslí poctivě, ale nechtěl jsem se s ní zaplést. Ale místo toho, abych ji přímo odmítl, jsem se nejapně zeptal, "Proč ode mě?" "Nebudu zapírat, že se mi líbíte. A kromě toho, jste jediný, o kom bezpečně vím, že by to dokázal." Až teď jsem se začal vytáčet. Jsem ženatý, co kdyby se to rozkřiklo, měl bych doma peklo, mám moc práce a málo času... Namítla, že příhoda s Beatou se nerozkřikla, třebaže u toho byly dvě svědkyně. V tomto případě by svědci nebyli žádní. Když mluvila, její hlas byl čím dál prosebnější, a můj odpor čím dál malátnější. "Jak byste si to představovala," vylezlo konečně ze mě. Oddechla si, měla vyhráno. "Přijel byste ke mně na farmu. Třeba na hygienickou kontrolu." Kapituloval jsem.

Na farmě, kterou řídila a jako jediná pracovnice i sama obhospodařovala, měla malinkou kancelářičku a ještě menší pokojík, v němž bydlela. Jen postel a polička s knihami, zavěšená nad ní. Oblečení a ostatní majetek měla v úložném prostoru pod lůžkem. Žádná skříň, žádná židle. Ode dveří k oknu, příliš velkému v porovnání s tímto stísněným prostorem, bylo nutno jít bokem

Musel jsem si sednout na roh lůžka, až docela k oknu, aby se mohla svléknout. Když byla oblečená, klasifikoval jsem ji jako tuctovou šedivou myš. Zejména s ohledem na levné, ale praktické oblečení. Ale teď...! Byl to docela kus. Úzký pás, široké boky, nevelká, ale dokonale symetrická prsa. Ještě se nic nedělo, a bradavky byly už vztyčené vzrušením. Nevyholený klín, žádný mejkap, žádné klenoty, žádná bižuterie. Žádná kosmetika, jen přirozená vůně zralé ženy. Dlouho jsem si ji prohlížel, a pak jsem řekl, "Za těchto okolností by snad opravdu bylo lepší, kdybychom si tykali." Slyšel jsem, jak jí odpadl kámen ze srdce. Sklonila se ke mně, dala mi letmý polibek, šťastně se usmála a pravila, "To máš pravdu."

Usalašila se mi na klíně a vystrčila na mě své nádherně zachovalé půlky. Musel jsem vynaložit značnou námahu, abych je nezačal hladit a jinak laskat. Ale byl jsem objednán, abych je naplácal. Co se dalo dělat? Začal jsem pomalu plácat střídavě na obě hýždě, a se zalíbením jsem sledoval, jak se vlní. Adéla se netajila tím, že se jí to líbí. Po každém kontaktu mé dlaně s její pokožkou vyrážela tlumené výkřiky. Kroutila pozadím tu sem, tu tam, aby ani kousek měkkých tkání nezůstal ušetřen blahodárné masáže.

Když se frekvence vyplácení snížila, Adéla správně pochopila, že moje ruka začíná být unavená. Postavila se, a lehla si na mé druhé koleno, abych mohl ve výprasku pokračovat druhou rukou. Až když se i tato unavila, se zdálo, že má dost. Zůstala nahá a přisedla si ke mně na kraj postele.

"Pochopila jsem, že miluješ svou ženu, a nechceš jí působit bolest. A sobě problémy. Takže tě nebudu svádět... třebaže říct bych si dala. Ale kdyby se u tebe cokoliv změnilo, u mě máš dveře kdykoliv otevřené. Ale takovou akci, jako dnes, bych si ráda občas zopakovala, i když se u tebe nic nezmění."

Neřekl jsem na to nic, ale nejspíš jsem se zatvářil, jako že ano, protože na její nenalíčené tváři se rozhostil nelíčený úsměv, poklepala mě po koleně a bez chvatu se začala oblékat.

Na druhý den mě vyhledala Cecílie. Na jejích pěkných plných rtech pohrával úsměv. "Tak co?" zeptala se. "Jak dopadla hygienická kontrola?" Nenuceně se mi posadila na klín a zatáhla za zip na kalhotách. Ani na okamžik jsem neuvažoval o tom, poslat ji, kam patří.

Ethela, aneb Abiturientský sjezd

Patnáct let po maturitě některá z agilních spolužaček zorganizovala abiturientský sjezd. Sešli jsme se v malém hotýlku za městem, který se na akce tohoto typu specializoval, a  docela dobře z nich prosperoval.

Po stručné zdravici poslední žijící profesorky jsme se střídali v už ne tak stručném rozboru svých CV, jak se rozvíjela naše kariéra, kolik manželství a registrovaných či neregistrovaných partnerství jsme absolvovali, kdo má exkluzivnější autíčko a chaloupku, a kolik ostatního majetku jsme za tu dobu nahonobili. Daleko méně prostoru dostaly případné děti a jejich směřování.

Po tomto společném entrée jsme se rozdělili do menších skupin s proměnlivým složením.

Po jedné z židlových rošád se vedle mě ocitla Ethela, jedna z asi 30 spolužaček, které se mi líbily, jež jsem očima svlékal a jejichž ňadra a fyziologické dírky jsem - s hlavou schovanou hluboko pod peřinou - po nocích virtuálně rekognoskoval. "Pamatuješ si," oslovila mě Ethela, "jak jsi mi kdysi řekl, že mám hezkej zadek, kterej by si zasluhoval poplácání nebo dokonce naplácání?" Konkrétně na toto jsem si nepamatoval, ale Ethela mohla mít docela dobře pravdu, protože tak, a podobně, jsem laškoval se všemi z těch 30 z té doby, jakož i s desítkami dalších spolužaček, kolegyň a jiných žen z doby pozdější. Vyplácení po zadku byla má obvyklá floskule. "Matně si na něco takového vzpomínám," řekl jsem nahlas. "Proč jsi to tehdy nerealizoval?" zeptala se. Pokrčil jsem rameny. "Nevím. Nejspíš jsem neměl odvahu ti to nabídnout, nebo jsem se bál odmítnutí. Něco z toho." "Teď už bys odvahu měl?" Váhavě jsem připustil, že teď už možná ano. V duchu jsem ale věděl, že asi sotva. "Tak jdeme na to," pravila. "Mám tady auto. Vím o jednom hotýlku, kde by se to dalo zmáknout."

Když jsme dojednávali podrobnosti, přisedla si k nám spolužačka Nora. "Co vy dva? Co tady pečete?" zeptala se žoviálně. Už, už jsem měl na jazyku nějakou milosrdnou lež, ale Ethela mě předběhla, a vyzvonila Noře pravdu. "Oskar mi před patnácti lety slíbil, že mi naseká na zadek, a nějak to tehdy nestihl. Tak teď jedeme do hotelu v D., aby to napravil." "Jůj," řekla Nora. "Mně to slíbil taky. Pojedu s vámi." "To si vypusť z hlavy." protestoval jsem. "Najdi si jiného kavalíra." "Když mě nevezmete s sebou, půjdu k ostatním, a řeknu jim, co vy dva prasáci tady chystáte," nedala se Nora. To mě dohřálo. "Tak jdi, a posluž si," vybuchl jsem. "Na udávání jsi byla vždycky pašák!"

Ethela byla jiného názoru. Na rozdíl ode mě žije s většinou ostatních spolužáků v jednom městě, a možné vypovězení z jejich komunity by asi těžce nesla. Kdo chce s vlky... " Ale Oskare," napomenula mě, a pohladila po ruce, "nebuď na Noru tak zlej. Když chce jet, ať jede. Já se nemám za co stydět. Ty nejspíš taky ne."

Tak jsme se po anglicku vytratili ze všeobecného veselí abiturientského srazu, a jeli jsme. Nezapsání do knihy hostí vyšlo docela levně: jen 100 % ceny pokoje. Na pokoji jsem bez odkladu přistoupil k tomu, kvůli čemu jsme přijeli. Přehnul jsem si Ethelu přes koleno a začal ji vyplácet po jejím asi sedmdesátikilovém zadku. Vyškubla sa mi se zlostnou jiskrou v očích. "Ty si snad myslíš, že toužím po výprasku přes textil?" ječela na mě. "Přes šaty mě občas plácne i ten můj pablb. Od tebe chci něco jinýho. Něco docela jinýho."

Ale ale, pablb. Tak to optimistické cévéčko nebylo tak docela upřímné.

Aniž čekala, co já na to, spěšně se svlékla donaha. Oblečení rozházela po podlaze. Byl to pěkný pohled. Mnohem pěknější, než tehdy, s hlavou zavrtanou hluboko pod peřinou.

Pro Noru to nebyl až tak pěkný pohled. Poněkud zbledla, když si uvědomila, co ji - asi - čeká.

Ethela se uvelebila na mém klíně, ale udělala to poněkud svérázně. Jiné ženy, když jsem s nimi prováděl erotický spanking, se mi přehýbaly přes obě kolena tak, že břichem spočívaly na mých stehnech. Ne tak Ethela. Ta si lehla pouze přes mé levé stehno, poněkud šikmo, tak, že špička mého kolena spočívala v oblasti jejího Venušina pahorku. Když jsem ji konečně začal plácat po obou hlaďoučkých hýždích, moje koleno rytmicky naráželo do středu jejího těla, ba i do samotného pólu, kolem kterého se otáčí vesmír.

Ethela hned od začátku produkovala orgastické vzdechy, čím dál rychlejší, čím dál hlasitější. Až po velmi dlouhé době této gymnastiky vyrazila výkřik, frekvencí se blížící úrovni ultrazvuku, a tak hlasitý, že ho museli slyšet i v podplacené recepci. Nora nás celou dobu soustředěně sledovala. Byla nervózní, ale nemohl jsem si nevšimnout, že potichu masturbovala.

Ethela se postavila, červená nejen vzadu, ale i v tváři. Neříkala nic, ale bylo vidět, že je spokojená.

"Teď ty," obrátila se Ethela k Noře. Ta, na rozdíl od Ethely bledá jak Rusalka, se začala vytáčet, že si to takhle nepředstavovala, a že tedy své přání odvolává. "To teda ne!" vykřikla Ethela. "Ale Eti," parafrázoval jsem ji. "Nebuď na Noru tak zlá. Když nechce, tak ji nenuť!"

Ethela, stále nahá, se do Nory pustila. "To by tak hrálo! Pobavit se na cizí účet na bezplatném divadle, aby pak bylo o čem žvanit. A donášet, že? A potom zbaběle couvnout? Žádný takový! Svlíkat!" zavelela.

Nora si s třesoucíma se rukama začala rozepínat knoflíčky, a jeden po druhém úhledně odkládat své svršky na nerozestlané lůžko.

Byl jsem zklamaný. Oblečená vypadala mnohem líp. I v těch snech.

Ethela mě gestem vyzvala, abych poskytl Noře totéž, co jí. "Už mě  bolí dlaně," vymlouval  jsem se. Byla to v podstatě pravda, ale hlavně se mi nechtělo dotýkat se těch neduživých hýždí.

Ethela si všimla, že mám v džínách úzký kožený pásek stejné barvy, jako kalhoty. Aniž se mě zeptala, rozepnula mi sponku a pásek vytáhla. Omotala si pásek kolem zápěstí, přinutila Noru do předklonu, a začala páskem kreslit na těch hubených půlkách jeden pruh za druhým. A při tom řečnila. "Už začínám pomalu chápat, kdo to tenkrát žaloval na Věru a na Zdenu a na Miladu a Barboru a na Milana, kvůli komu Robert a Hana dostali trojky z mravů, a kdo to donášel na všechny ostatní. Jak jen mi mohlo nedojít, proč jedině slečna Nora jako jediná bezúhonná proplouvá studiem bez průseru. Ale teď ses prozradila, milá zlatá. Kdyby ses byla nevetřela do našeho malého dobrodružství s Oskarem, ani teď by mi nic nedošlo. Ale já ti ukážu, zač je toho loket."

Dlužno přiznat, že Nora snášela výprask statečně. Na rozdíl od Ethely sice neprojevovala známky nadšení a uspokojení, ale na druhé straně ani nekřičela, nenaříkala a nedoprošovala se. 

Když se růžové potůčky na Nořině zadku slily v jedno rudé moře, Ethela konečně s výpraskem přestala. Vrátila pásek na místo do mých džín, přičemž neopomněla, jakoby nechtíc, pohladit můj rozparek. Obě bývalé děvy se mlčky oblékly, a opustili jsme hotel. Recepčnímu  viditelně odlehlo, že i tentokrát mu jeho drobná korupce prošla.

V autě panovalo tíživé ticho. Až když jsme dorazili k domu, kde Nora bydlí, ta promluvila. "Nebylo to tak zlé, jak jsem si představovala. Jak jsem se bála. A navíc to bylo poučné. Velmi poučné. Děkuji vám oběma. Budu se snažit najít někoho, kdo by mi  naplácal častěji." A pokusila se o chabý úsměv.

Ethela mě odvezla k mému autu. Když jsme se loučili, dala mi dlouhou pusu, s rukou položenou na mém vybouleném rozparku. Tentokrát se netvářila, že nechtíc. "Bylo to skvělé," řekla. "Byl jsi skvělý. Škoda, že jsi na mě tenkrát trochu víc nenaléhal. Mohli jsme být bezvadný pár. A nemusela bych skončit v rukou toho trouby." Odmlčela se, a nadechla se k prohlášení, které jí jistě už pár hodin vrtalo v hlavě. "Někdy za tebou do toho tvého K. přijedu."

Naďa aneb Mimokoitální aktivity

Po patnácti letech manželství jsem začal mít problémy s erekcí. Když se to stalo poprvé, manželka Naďa to přijala s noblesou. Utěšovala mě a ujišťovala, že příště to bude určitě lepší. Stejně tak i při druhém případu. Ale když se to stalo potřetí, Naďa ztratila glanc. Udělala skandál a vykřikovala, co je to za život, je ještě poměrně mladá a muže má impotenta. Skandalizování sice brzy přestalo, ale prakticky byl konec i se sexem. Impotence visela mezi námi jako Damoklův meč. Naďa se mnou mluvila jen o tom nejnutnějším, a ani já jsem právě neoplýval sdílností. Abych si ušetřil ostudu a skandály, postupně jsem sex zcela přestal vyžadovat. V práci jsem měl dobrou kamarádku Patricii. Přátelili jsme se dost důvěrně, a při rozhovorech mezi námi nebylo žádné téma tabu. Tedy, přesněji, pro ni nebylo žádné téma tabu. Často mi vyprávěla o svých milencích, i o tom, co a jak s nimi dělá. Já jsem byl spíš jen posluchač. Občas jsem sice zasáhl do jejího vyprávění, ale jen abych se vyptal na nějaké pikantní podrobnosti, nebo dodal něco, co jsem znal z četby nebo z internetu. O sobě jsem neříkal prakticky nic.Když vypukly mé problémy a trvalo to už skoro rok, dozrál čas, abych Patě o sobě něco řekl. Nevěděl jsem, jak začít. "Přestal ti stát, že?" pomohla mi Paťa a pohladila mě v rozkroku, aby nebylo pochyby o tom, co přesně přestalo stát. Později toho dne, když jsme byli ve firmě už sami a nebylo riziko, že nás někdo vyruší, mi Paťa nařídila, "Ukaž!" Svlékl jsem se od půl pasu, a hle - penis stál jak svíce. "Vida", řekla Patricie, "psychická záležitost. Přesně, jak jsem si myslela. Ale když už je takhle venku, tak se s ním trochu pomazlíme." Aniž se mě zeptala, co já na to, vzala úd do úst a dlouho přejížděla jazykem po uzdičce předkožky. Když hrozila ejakulace, nádherně mě vyhonila do ručníku. Na druhý den přišla hned ráno. "Zařídila jsem ti sezení u jednoho skvělého sexuologa. Je tak zaměstnaný, že bez protekce by ses k němu nikdy nedostal. Doufám, že nebudeš škrob, a projevíš mi svou vděčnost." Měli jsme se i s manželkou dostavit k sexuologovi tento pátek, ve čtyři odpoledne. Naďa nebyla nadšená, že bude muset s cizími lidmi hovořit o intimních záležitostech. Ostatně o nich nehovoří ani se mnou. Ale na sexu jí přece jen záleželo, a tak se chytila slámky. Sexuolog byl starý pán, nesmírně laskavý a trpělivý. To jsme ale pochopili až později. "Naše skvělá společná přítelkyně, paní Patricie, mě už v hrubých rysech informovala. Jde o erektilitu. Na léčbu erektility existují medikamentózní prostředky, těm ale já nedůvěřuji. Polovinu z nich považuji za podvod. Druhá polovina sice jakž takž funguje, ale má spoustu nepříjemných kontraindikací. Moje metody jsou jiné." Poněkud mi přeběhl mráz po zádech, když hovořil o skvělé společné přítelkyni. Budu mít Nadě co vysvětlovat. "Poprosím teď mladou paní, aby nám povyprávěla. jak u nich probíhá sex." Naďa zrudla a zasekla se. Nedokázala ze sebe vydat ani slovo. Lékař zazvonil domácím telefonem na sekretářku. "Renatko, zlatíčko, buďte tak hodná, doneste nám jedničku." Své psychoterapeutické rekvizity měl zřejmě očíslované. Ještě ani nedomluvil a přikolébala se obtloustlá sekretářka malé postavy, asi šedesátiletá, a donesla jakousi hnědou tekutinu v baňaté láhvi z tlustého skla a tři miniaturní kalíšky. Starý pán nalil Nadě plný kalíšek a sobě asi dvě kapky. Mě vynechal. Naďa se napila, a až po několika dalších laskavých povzbuzeních ze strany doktora začala hovořit. "Inu, osprchujeme se, nazí přejdeme do ložnice, já si lehnu na záda a manžel mi zasune..." "Penis," pomohl jí lékař. "... do mé ... do mé dírky tam dole," vykoktala se Naďa, celá červená. Ani likér jí nepomohl zbavit se nervozity a studu. "A potom?" navázal doktor. "No, potom manžel hýbe pánví, dokud se nevystříká." "A co vy? Jaké máte pocity? Dospíváte k vyvrcholení?" Až teď moje žena malinko ožila. "Ó, ano. Několikrát. Jemu to vždycky strašně dlouho trvá. Ale to všechno je už minulý čas," dodala smutně. "A dál?" zeptal se lékař. "Jak dál?" "Žádné jiné sexuální aktivity neprovozujete?" Naďa jen zavrtěla hlavou.
Doktor přestal Naďu trápit a ujal se slova. "Myslel jsem si to. Historicky se to vykrystalizovalo tak - a nejen u nás na Východě - že u pracujícího lidu, nechci-li rovnou říct u spodiny, se sex degradoval na úroveň vylučovacích procesů. Je to škoda. Sex by měl být hlavně potěšením. Většina párů se i dnes, v době pokročilé sexuální osvěty úkoluje na coitus," doktor si všiml, že Naďa, která v životě nepřečetla jedinou knihu a jediný článek pojednávající o sexu, a která vypínala přístroj, nebo odcházela z místnosti, když se o těch věcech hovořilo v rozhlase, nebo v televizi, se zatvářila nechápavě, a vysvětlil, "na soulož. Když není soulož, sex jakoby nebyl, že? To je velká chyba. Nejen u starších párů totiž často soulož není z různých příčin možná, mimo jiné i při sexu na pracovišti. Ale je chybou zcela rezignovat na sex, není-li z nějakého důvodu možná soulož. Selhá-li, nebo poklesne-li u muže erektilita, nezřídka se setkáváme s tím, že žena na to nebyla zvyklá, protože dosud k erekci docházelo spontánně, když se muž věnoval jí. Proto je třeba překonat mýtus, že soulož je nejdůležitější součástí sexuálních aktivit, a že k uspokojení musí dojít výhradně při souloži. Je třeba zdůraznit, že stejně vzrušující může být dráždění rukama a ústy. To sice není většinou manželům neznámé, ale doposud toho využívali jen jako součást předehry, to jest jako přípravy na vlastní coitus. Nyní se na tyto činnosti přesouvá hlavní důraz a využívá se jich nejen k vyvolání vzrušení, ale i k vyvolání orgasmu. To jest vyvrcholení pohlavního vzrušení," dodal doktor, aby Naďa rozuměla. "Orgasmus přitom nemusí být nutně současný. Lze se soustředit nejprve na jednoho z partnerů a pak na druhého. Neumí-li žena dosáhnout vyvrcholení bez soulože, je třeba, aby se to naučila, a má-li vůči tomu předsudky, je třeba je překonat. Mimokoitální uspokojení je pro ni i pro jejího muže podstatně lepší, než rezignace na manželský pohlavní život vůbec. Jak jsem vyrozuměl, to je právě váš případ. Je třeba nebát se mimokoitálních sexuálních aktivit. Objevení poruch erektility vede často k obavám z dalších selhání a následných stavů stresu a pohlavního neuspokojení. To pak vede některé manžele k tomu, že se sexuálním činnostem vyhýbají a pohlavní styky oddalují. Ty se pak při své výjimečnosti stávají stále závažnější událostí, čímž se bludný kruh stává ještě bludnějším. Omezování sexuálních aktivit působí na sexuální funkci kontraproduktivně. Dlouhá sexuální abstinence, celibát, může u starších osob napomáhat trvalému úpadku jejich sexuality. Není-li možná soulož, nevadí. Časté mazlení a společné sexuální hry manželů mohou být prožívány stejně příjemně." Doktorovi vyschlo v krku. Zazvonil na Renatku, a požádal ji, aby mu donesla vodu. Zhluboka se napil, a pokračoval. "Abych to shrnul: "Travte spolu co nejvíc času. Rozmlouvejte spolu. Nevyhýbejte se žádným tématům, zejména ne otázkám sexu, neostýchejte se mezi sebou hovořit o čemkoliv. Probírejte sexuální aktivity, minulé i přítomné. Fantazírujte spolu. Vyprávějte si o přečteném, slyšeném, viděném, i o svých představách a snech, i o příbězích z druhé ruky. Hovořte zcela otevřeně a říkejte pravdu, ať je jakkoliv choulostivá. Koupejte se spolu. Vzájemně se umývejte. Onanujte spolu, a ne každý sám ve svém koutku, jako dosud. Neříkejte nic," pravil lékař, a pozdvihl ruku, když si všiml, že se chci ohradit, že jako já ne. "Nic neříkejte, nechcete-li, abych si vás zařadil, jak se to říká v tom starém vtipu." Sexuolog se znovu napil. "Jak se dělí muži? Na ty, co onanují, a na ty, co lžou." Moje manželka se na mě podívala velmi škaredě. "Čtěte si spolu, nejraději nahlas, komentujte přečtené, hodnoťte postavy, vymýšlejte alternativní pokračování. Dívejte se spolu na filmy, včetně porno." Teď musel doktor gestem zarazit pro změnu Naďu, když viděl, že ta se chystá protestovat. "Ano, porno mezi dospělými, zejména mezi vzdělanými dospělými není nikterak škodlivé. Naopak, přináší inspiraci, i kontrainspiraci. ´No toto, to bych já udělala určitě jinak!´ Probouzí chtíč. Hrejte si spolu. Klasické hry i hry na něco. ´Role plays´ jak se teď říká. Hry vyúsťující ve svlékání a mazlení. Nevyhýbejte se orální stimulaci. Objevte kouzlo mimokoitálních aktivit." Naďa mě překvapila, když se přihlásila o slovo. Podruhé mě překvapila, když jsem slyšel, co říká. "Pane doktore, patří mezi mimo...", "Mimokoitální," napověděl jí sexuolog. "...mimokoitální aktivity i výprasky?" Doktorovi se viditelně ulevilo. "Ujišťuji mladou paní," pravil, když se znovu napil, "že jsem na výprasky nezapomněl. Pouze jsem vás nechtěl vylekat. Plánoval jsem rozvinout toto téma při příštím sezení, bude-li jaké. Ano, výprasky jsou skvělou mimokoitální aktivitou. Nechci vám dávat falešnou naději, ale nemohu se nezmínit o tom, že jsou spolehlivě dokumentovány případy, že pomocí mrskání hýždí se erektilita vrátí, a to netoliko dočasně. Jistý lékař v Novosibirsku si na tom vybudoval byznys. Tvrdí, že výprasky udílené jeho asistentkou přímo v ordinaci vrací dočasnou erektilitu v 70 % případů, a ve více než 20 % případů se erektilita vrací natrvalo. Tady jde, jak jste jistě pochopila, o výprasky mužů." Poněkud se mi zatmělo v očích, když jsem si uvědomil, co to pro mě znamená, jestliže Naďa vezme doktorova slova vážně. "Ale," pokračoval sexuolog, "i mrskání žen má stejně blahodárný účinek na zpestření, a v případech starších partnerů na oživení pohlavního života." Inu, řekl jsem si, snad nějaký ten výprask snesu, když budu mít možnost naplácat Nadě její i po šestnácti letech manželství krásnou mladistvou prdelku. "Ale i když mrskání hýždí nepřinese obnovení erektility, zcela nepochybně přispívá k oživení partnerských vztahů. Jen je třeba zdůraznit, že výprasky jsou dobrý sluha, ale zlý pán, a že patří pouze do rukou kultivovaných párů, nebo kroužků. Jejich úlohou není zranit, ani frustrovat, ale probudit receptory a produkci pohlavních hormonů. Ale, jak mě ujistila naše vzácná společná přítelkyně, paní Patricie, mezi právě takové kultivované páry patříte i vy." Podruhé se mi zatmělo v očích, když jsem paní Renatě platil účet za sezení. Nu což, hlavně, aby z toho něco bylo. Ale snad ano. Už během sezení jsem zacítil už dávno nepoznané pohyby v mých trenkách. A což teprve, přikročíme-li k mi-mo-koi-tál-ním aktivitám. Když jsme přišli domů, podle očekávání byla jako první nastolena otázka "naší skvělé společné přítelkyně, paní Patricie, a jak to, že s ní debatuji o našich ložnicových trablech". Nadechl jsem se, že budu lhát, až se mi bude od huby prášit, ale pak jsem si vzpomněl na to, co říkal ten doktor. A tak jsem zase vydechl, a řekl, "Ano, líbí se mi, zřejmě by mi i dala, ale netroufl jsem si, když nestojí." Naďa se nadechla, že bude dělat skandál, jak je u ní obvyklé. Ale pak si vzpomněla, co říkal ten doktor. "Je hodná, že nám zařídila toho doktora. Cítím, že to bude mezi námi zase fajn," pravila, přivinula se ke mně celým tělem a rukou zabloudila do oblasti mého rozparku. "Někdy ji k nám pozvi na večeři," dodala. Do nastartované rodinné pohody jsem se zeptal, "Co tě to napadlo zatáhnout do toho výprasky." Naďa doktora zřejmě poslouchala dobře. Začala se přestávat stydět a říkat pravdu, ať je jakkoliv choulostivá. "Když jsem koncem dětství a začátkem mládí dostávala výprasky od matky a od babičky, zažívala jsem podobné pocity, jako později, když jsem s tebou začala souložit. Organ- jak to říkal ten starý pán?" "Orgasmus," poradil jsem jí. "Jo, orgasmus. Bylo to velmi příjemné. Přála jsem si, aby se to opakovalo, a tak jsem se výpraskům přestala bránit. Dokonce jsem se pak často chovala tak, aby se opakovaly."
Teď jsem se k ní přivinul já. Pohladil jsem ji po zadečku. Vymanila se mi, vyhrnula si sukni až ke krku a předklonila se. Nemusela nic říkat. Začal jsem ji plácat po velmi tlustých bavlněných kalhotkách. "Nemělo by to být spíš na holou?" zeptal jsem. "Taky mě to napadlo," pravila, "ale v mládí jsem dostávala přes kalhotky. A ani pan doktor neříkal, že by to mělo být na holou." Ale přesto si svlékla sukni a kalhotky pohodila na křeslo, o které se pak přehnula. Chvíli jsem ji hladil, a potom jsem se pustil do vyplácení těch kouzelných polokoulí, zatím bílých jak mana nebeská. "Až tě to přestane bavit, řekni," pravil jsem, (není přece nutno zranit, ani frustrovat), zatímco jsem přidával na rychlosti a síle té exekuce. Vydržela toho víc, než má dlaň. Potom se otočila ke mně, rozepla mi kalhoty a stáhla trenky. Vyskočil z nich úd, ne sice ještě schopný soulože, přece však zdaleka ne tak ochablý, jako v posledních mnoha měsících. Naďa poklekla a poprvé v životě ho vzala do úst (nevyhýbejte se orální stimulaci, říkal přece lékař). Ale můj úd toho vydržel ještě míň, než má dlaň. Naznačil jsem Nadě, že má přestat, svalil jsem ji na gauč a pomiloval ji, s kalhotami ještě na půl žerdi. Nebylo to jako zamlada, nicméně, po těch měsících půstu to bylo víc, než dobré. I Naďa to tak chápala. Postahovala ze mě zbytek textilu, a ještě mnoho hodin jsme se věnovali mimokoitálním aktivitám. Po víkendu mě v práci navštívila Patricie, a byla zvědavá, jak jsem dopadl. Vylíčil jsem jí podrobně a podle pravdy celý průběh sezení, a nevynechal jsem ani to, co se dělo pak doma (za ta léta otevřenosti jsem jí měl co oplácet). "On ti naordinoval výprasky?" zeptala se Paťa. "To je ale parchant. Mně to nikdy neporadil. Celá léta po něčem takovém toužím, a ostýchala jsem se ho, ani ostatní své milence o to požádat, aby si nemysleli, že jsem úchyl." Stáhla si džíny i hedvábné dessous, přehnula se mi přes koleno, a pravila, "Honem, dělej!"


x

Julča aneb Bytná

Po dokončení doktorandského studia mě, k mé velké lítosti, už nechtěli nechat bydlet na koleji. Musel jsem si hledat privát. Na praktické věci, spojené s jakýmkoliv vyřizováním, jsem dost neschopný, a tak mi to trvalo dost dlouho. Nakonec však moje námaha byla přece jen korunována úspěchem.

Našel jsem mrňavý pokojík se šikmým stropem, v podkroví secesní předměstké vily, který za lepších dob nepochybně sloužil jako pokojík pro služku. Bytná, buď vdova, nebo rozvedená, byla zachovalá čtyřicátnice plné postavy. Když mi všechno poukazovala, a dohodli jsme se na ceně, zeptala se mě, jestli mám děvče. Myslel jsem, že mi hodlá zakázat dámské návštěvy, jak to v takových případech chodívá. Chodil jsem už přes dva roky s jednou dívkou, ale dosud jsme neměli sex, ani se k němu nikdy neschylovalo. Scházeli jsme se jen po divadlech, kavárnách a lavičkách v parku, a když jsem měl výplatu, tak v obchodním domě, v odděleních klenotů a kabelek, kde mě vždycky dokopala k nějakému drahému dárku. V domnění, že bytná chce kvůli případné dívce právě dosaženou dohodu zrušit, jsem Evu zapřel.

"Co jste to za chlapa? Dospělý muž, inteligent, vzdělanec - a nemá děvče! Vy byste zasloužil na zadek," řekla bytná. Smála se při tom, a tak jsem si myslel, že žertuje. Taky jsem se zasmál, a řekl, že od ní, klidně. Ukázalo se, že nežertovala. "Tak až si tady odložíte věci, sejdeme se dole v hale."

V duchu jsem si nadával za svou prostořekost a nepředvídavost. Ale nechtěl jsem vypadat jako mluvka, který si nestojí za svým slovem. A ještě k tomu hned v první den. A kromě toho se mi nechtělo znovu podstoupit anabázi s hledáním bydlení. Tak jsem šel.

Když jsem byl v půlce nejnižšího křídla bohatě zdobeného schodiště, otevřely se jedny ze čtyř obrovských dubových dveří dole v hale. Ta ženská tam měla nejspíš namontovanou fotobuňku, aby špehovala, kdy a kdo jde po schodech, a s kým. Pozvala mě do obrovského pokoje, asi jídelny, s francouzským oknem přes celou stěnu.

Neztrácela čas. "Tak se svlékněte," řekla. Považoval jsem za zbytečné se s ní handrkovat, a tak jsem sundal kalhoty. Shýbla se pro ně a vytáhla z nich pásek. Namotala si ho na ruku a jemně mě s ním švihla po lýtku. "Všechno," pravila. Hlavou mi proběhlo další kolo sebekritiky. Loudavě jsem se svlékal, trenky jsem si nechal nakonec. Přehnul jsem se přes obrovský stůl, a volný konec pásku už přistál na mé pravé hýždi. "Vidím, že jste začátečník. Tak, pro dnešek jen třicet!" Ona si snad myslí, že bude ještě nějaké ne "pro dnešek". Pásek začal kmitat. Můj vlastní pásek! Po patnácti přešla na backhandovou stranu. Když byla hotova, pochválila mě, že jsem to snesl statečně. Bez naříkání a bez smlouvání. Ne, jak někdo. Zdá se, že jich tady bývalo přehnutých přes stůl víc. Ne-li mnoho. (Maně mě napadlo, co by se stalo, kdybych byl řekl, že děvče mám. Nejspíš bych dostal na zadek, aby mě přešly choutky.) Než mi dovolila se obléct, zlehounka mě pohladila po mírně rozpáleném zadku. Zdržela se tam o dost víc, než by stačilo na "změření" teploty.

Inu, nebylo to špatné. Ba dokonce, bylo to dobré. Líbilo se mi to. Překvapivě moc se mi to líbilo. Doufám, že se mě brzy zase na něco zeptá.

Zeptala se. Za týden. Potom znovu za dva dny. Od čtvrtého případu se přestala ptát - scházeli jsme se jen tak. Popáté dostala výprask i ona. Od šestého případu jsme spolu souložili. Posedmé jsme si potykali - jmenuje se Julča.

Někdy v té době jsem se rozhodl, že o tom, co a proč provádím s Julčou, nebo přesněji, co Julča provádí se mnou, budu vyprávět Evě, s níž jsem stále udržoval nemastný neslaný vztah. Snad se v ní pohne svědomí, a pustí mě k tělu.

Svůj záměr jsem realizoval v cukrárně, zatímco Eva seděla nad trojitou porcí karamelové zmrzliny s obrovskou čepicí šlehačky flambované vodkou Gorbatschow, a já nad mrňavou sklenkičkou vodky, která zbyla po flambování. Vyprávěl jsem jí o svých sedáncích s bytnou. Vynechal jsem jen to, že mě bytná při výprascích lechtá v análu a masíruje mi varlata. Evu mé vyprávění zaujalo do té míry, že na chvíli zapomněla lízat tu dobrotu. "Jé, to je dobrý nápad, to bych taky chtěla zkusit." Čekal jsem sice jinou, soucitnější a vstřícnější reakci, ale ani toto nebylo špatné. Pozvala mě nazítří k sobě domů. To bylo druhé dobré znamení. Dosud jsem se k jejímu domu nesměl ani jen přiblížit.

Příštího dne mi přišla otevřít v kratičké béžové sukénce a bílé halence s vyšívaným ornamentem. Snad z toho něco bude, pomyslel jsem si. To je oblečení, které si přímo říká o svlečení. Po nedlouhém posezení u nepříliš bohatého pohoštění mě vyzvala, abych se svlékl. Představoval jsem si to jinak, ale pro můj záměr bylo v podstatě v pořádku, abych byl svlečený. Aspoň konečně uvidí, co ji čeká. Ona se svlékne později. Snad. Tak jsem jí vyhověl. Eva dobře poslouchala, co jsem jí v cukrárně vyprávěl. Stejně jako má bytná se shýbla pro mé džíny a vytáhla z nich pásek. Přehnul jsem se přes křeslo, a pásek už mi tančil po holém zadku. Tipoval bych to na foxtrot. Eva to uměla o nic hůř, než Julča.

Když skončila, objal jsem ji levou rukou kolem pasu a přitáhl si ji k sobě, pravou ruku pak jsem jí položil na stehno, a po jeho vnitřní straně šplhal k hornímu konci té miniaturní sukně. Eva začala ječet. Co si to dovoluji, jak si to představuji, a jestli si myslím, že ona je lehké zboží. Svůj hlasitý projev okořenila docela pestrým sortimentem škaredých nadávek, které se vyskytují pouze ve specializovaných slovnících. Kde se to ta ženská naučila? Přitom mě oběma rukama z celé síly fackovala. Až po páté facce se mi podařilo ji znehybnit. Zkroutil jsem jí ruku za záda, přinutil do předklonu, vyhrnul sukničku a začal ji energicky plácat po velmi drahém růžovém negližé, které jsem jí koupil z poslední výplaty. Tušil jsem, že tímto náš vztah skončí, ale považoval jsem za potřebné udělit té sobecké mrše pořádnou lekci. Eva vřeštěla jak pominutá a přidávala vulgarismy, které jsem neznal ani teoreticky. Asi po patnácti-dvaceti ránách se přestala vzpouzet, kopat nohama, ba i dělat kravál. Snad při tom neumřela? Natáhl jsem se pro pásek a pokračoval v krocení zlé ženy. Během této bohulibé činnosti jsem deklamoval všechny hříchy, kterých se za dva roky randění dopustila. Poněkud politicky nekorektně jsem připomenul, kolik mě za tu dobu stála. Zpracovával jsem ty růžové krajky, dokud mi neumdlela ruka. Potom jsem ji pustil.

Eva se postavila, stáhla si kalhotky, pohodila je na zem a znovu se přehnula přes můj klín. Zašeptala, "Ještě!" Potom dodala ještě tišeji, "Prosím!" Nahý zadek byl pěkně růžový. Risknul jsem další fackování a vyzkoušel jsem jeho teplotu dlaní. Ale odpovědí mi místo facky bylo jemné hemžení hýžďového svalstva. Poněkud jsem to svalstvo roztáhl, abych prstům otevřel cestu k jejímu rohu hojnosti. Mezi hebkými černými chloupky bylo vlhko. Teď už jsem byl jist, že fackování pokračovat nebude. Zajel jsem dvěma prsty mezi roztažené svalstvo do té Pandořiny skřínky, a na bříšcích prstů jsem sledoval neustále se zrychlující tep. Druhou dlaní jsem svíral Evino levé ňadro, zatím chráněné bílou halenkou. Jiné oblečení jsem pod ní nenahmatal. Že by věděla, o co jde, a fackování bylo jen divadýlko, aby mi ukázala, že není děvka? Nebo aby mě vyprovokovala k výprasku?

Když se tep na bodu G zpomalil, chopil jsem se opět pásku. Roztančil jsem ho opět po Evině zvolna červenající prdelce, a nechal jsem ho tancovat, dokud dívka nešeptla, že stačí. Potom se postavila, přivinula se ke mně celým tělem. políbila mě, poděkovala mi, a konstatovala, že vždycky věděla, že jsem opravdový chlap, ale že mi to dlouho trvalo, než jsem se projevil. Uchopila mě za stojící úd a zeptala se, jestli mám gumu. Jen jsem němě zavrtěl hlavou. "Přijď zítra touto dobou. Dones si gumu, nebo raději celý balíček. A nezapomeň ten pásek!"

Když jsem se vrátil ´domů, ´v hale jsem se srazil s Julčou. Vypadala, že má dobrou náladu. "Tak co," zeptala se žoviálně, "už sis našel nějakou holku?" Jako kdyby věděla, co se dnes odpoledne dělo. Asi se mi zachtělo vyzkoušet, jaké by to bylo, dostat za jeden den výprask od dvou různých žen. A jak se Julča zatváří a zachová, když spatří na mém zadku čerstvé červené pruhy. A tak jsem řekl, "Ne, zatím jsem si žádnou dívku, bohužel, nenašel."

Slávka aneb Šampaňské

Už jsem byl na odchodu z práce, když přišla kolegyně ze sousední kanceláře, jestli bych jí nepomohl otevřít šampaňské. "Já se toho bojím, že mi to vystřelí oko nebo okno." zasmála se vlastní slovní hříčce. Otevřel jsem láhev, aniž se cokoliv vystřelilo, a dokonce aniž stříkalo všemi směry, jako když se křtí nějaká deska, nebo jako když se oslavuje nějaký vítězný zápas.

Poděkovala a pozvala mě, abych si šel s nimi připít. Neřekla s kým, a neřekla na co. Měl jsem svoje naprosto neodkladné plány, a tak jsem s díky odmítl. Když naléhala, vymyslel jsem si, že musím jít s manželkou do kteréhosi z velmi početných zbytečných úřadů, které nám znepříjemňují život. Pravila, že manželka na jeden přípitek počká. "Nepočká," odvětil jsem. "Když nepřijdu včas, dostanu na holou."

"Vám manželka dává na holou?" Oči jí vylezly z důlků. "O tom mi musíte vyprávět." "Možná někdy jindy, ale teď opravdu spěchám," řekl jsem a vyšoupl ji ze dveří.

Celé odpoledne se mi pak v hlavě honily myšlenky, jestli jsem si nezavařil. Nejen, že v té společnosti, kde popíjejí šampaňské, ať už je to, kdo chce, bude mít sólo o tom, co dělá manželka s tím odvedle, ale že na tento rozhovor nezapomene, a bude vyžadovat splnění mého poloslibu. Co mě ale znepokojovalo nejvíc, bylo to, že jsem pocítil jakési, dost příjemné vzrušení. To se mi nelíbilo.

Přišla až za několik dní, aby se nezdálo, že je zvědavá. Našla si záminku nějaké odborné pomoci. Když jsem jí podle svých možností poradil, vyrukovala s tím, co jí vrtalo v hlavě. "Slíbil jste mi, že mi budete vyprávět, jak dostáváte od manželky..." Odmlčela se. Přece jen jí bylo trochu žinantní o tom mluvit. "...na holou," dokončila. "Inu," vymýšlel jsem si, "když zasloužím, tak dostávám." Cítil jsem, že se zaplétám do sítě, z níž bude obtížné se vyplést, ale nedokázal jsem se ovládnout. "Za co by si takový solidní a slušný muž, jako vy, zasloužil bití." "Třeba za to, že se mi nepostaví," plácl jsem, co mi slina na jazyk přinesla.

Zase se odmlčela. V duchu jsem slyšel, jak jí v hlavě cvakají relátka. "Když mluvíme o takových důvěrnostech, mohli bychom si tykat. Já jsem Slávka." Čtu vizitky na dveřích, tak jsem věděl, že se jmenuje Miroslava. Ale abych získal čas a případně ji odradil od nakousnutého tématu, jsem se zeptal, "Slávka jako Slavomila, Slavomíra, Bronislava, Vladislava, Bohuslava, Břetislava, Jaroslava, Miroslava, Miloslava, Květoslava, Věnceslava, Věslava, Drahoslava, Dobroslava, Vítězslava, Ladislava, Pravoslava, Zdislava, Bratislava, nebo prostě Sláva, jako od Kollára?" "Miroslava," začervenala se a dala mi pusu.

Neodradil jsem ji. "A když se dá na holou, to pomůže? Potom se postaví?" Pomalu se přestávala ostýchat. "Stoprocentně," lhal jsem, jak když tiskne. Něco jsem o tom sice četl, ale zprávy se různí. Někteří tvrdí, že ano, většina ostatních, že ne. "Chtěla bych to někdy zkusit." "Řekni manželovi!" Zatvářila se kysele. "Ach ten! Ten už ani nestojí o to, aby mu stál." Dlouho se odhodlávala, než vyšla s pointou. "Co třeba s tebou?" A bylo to tady. Špatné tušení mě nezklamalo.

"Co bys z toho měla, kdyby se mi postavil?" "Ó, já bych si už nějak poradila." Rozhodl jsem se, že ji trochu povařím v její šťávě. "Jak by sis poradila?" Moje taktika byla úspěšná. Přivedl jsem ji do rozpaků. Dlouho přemýšlela. "Třeba bych ho vzala do obou dlaní a trochu se s ním pomazlila. Už léta jsem neměla na něco takového příležitost." Trochu mi jí bylo líto. "A co kdyby ses k tomu trochu svlíkla," přispěl jsem jí na pomoc. "Ó, to ne, to bych nemohla." Zase dlouho přemýšlela. "Přece se nebudu před tebou svlíkat." "A já se před tebou můžu?" To ji zaskočilo. Svlíkat se jí nechtělo, ale vzít ho do dlaní, a naplácat na holou, to by chtěla. "Tak jo," řekla nakonec. "Zítra po fajrontě."

Přišla přesně, jen co její kolegyně z kanceláře vypadly. Přinesla si dlouhou bužírkovou pomlázku od některých dávnějších Velikonoc. Přiměl jsem ji, aby se svlékla první. Podle tváře jsem soudil, že je Slávka-Mirka na prahu odkvétání, ale když byla nahá jsem viděl, že je zachovalá. Velmi zachovalá. Všiml si to i můj úd, který se postavil bez jakékoliv stimulace. Vyskočil z trenek jako čert z pytlíku. Slávka zapomněla, že původně přišla vlastně kvůli výprasku. "Můžu si na něj sáhnout?" Zřejmě opravdu neměla mnoho let příležitost držet tu věc v rukou.

Když si s penisem hrála už dost dlouho, a hrozila katastrofa, která sice nezastaví běh dějin, ale je hanbou pro každého muže, zeptal jsem se, "Jak je to s tvou plodností?" "Už jsem po. Dost dávno," vyhrklo z ní. Až potom si uvědomila význam té otázky. Zčervenala až za uši. "Já jsem nikdy nebyla manželovi nevěrná." "Všechno je jednou poprvé," pravil jsem polohlasem a polechtal ji mezi blonďatými chloupky tam dole. Bylo tam docela vlhko. Ještě chvíli bojovala sama se sebou, a pak zašeptala, "Tak jo!"

Příjemně unaveni jsme leželi na koberci, mazlili se a povídali si. "Co uděláme s tou pomlázkou?" zeptal jsem se. "Zasloužil bys pořádnej výprask," odpověděla Slávka se smíchem. "Lhal jsi mi, že potřebuješ vymrskat, aby se ti postavil, a fakticky máš bezvadnou erekci i bez toho." A ukázala dlaní, kde přesně. Zasnila se. "Ale udělals mi dobře, moc dobře. Myslela jsem si, že to už nikdy nezažiju." Něžně se ke mně přivinula a trošku pocvičila s mou předkožkou. "Tak ti to pro dnešek odpouštím," dodala mazlivě. "Ale já bych ji vyzkoušela docela ráda," vrátila se k mé otázce. "Ještě předtím, než jsi přišel do firmy, měla jsem kolegyni, Stázku. A ta dostávala bití před každým sexem. To jest fakticky denně. A ráno mi vždycky vyprávěla podrobnosti. Někdy mi ukazovala i stopy na zadku. Bylo na ní vidět, že má šťastné manželství. Vyprávěla to tak sugestivně, že jsem jí záviděla."

Uchopil jsem tu pomlázku. Pestrobarevné plastikové hadičky byly už pěkně zažloutlé. Odhadoval jsem ji na dobrých deset let. "Odkud ji máš?" zeptal jsem se. "Jednou před Velikonoci ji donesl Vilda, můj manžel. Už jsem se těšila, že i já budu moci Stázce ukázat nějaké stopy. Ale kdepak! Vilda s pomlázkou jen tak rozrážel vzduch. Je to strašně hodný člověk, a je mi opravdu líto, že ho podvádím." Opravdu použila nedokonavou formu. "Ale na některé věci je, mírně řečeno, natvrdlý."

Dvakrát, třikrát jsem pomlázkou rozrazil vzduch, a pak jsem přikázal Mirce, aby si lehla na bříško. "Jestli se ti bude zdát, že to není, jak sis to představovala, tak mě stopni. Rozhodně ti nechci ubližovat." Zkusmo jsem ji švihl po hýždích. Nic. Trošku jsem přitvrdil, a zase nic. A tak jsem se pustil do regulárního vyplácení. Když jsem to zastavil asi po třicítce, měla prdelku pěkně červenou, ale nereklamovala, že by jí to bylo nepříjemné, ani že už stačí.

Obrátila se na znak, doširoka roztáhla nohy a pravila, "Kdybych byla kluk, řekla bych, že se mi postavil." Věděl jsem, co mám udělat.

Nazítří mi hned zrána přišla referovat, že Vilda si večer při koupání všiml toho barevného zadku. "Zalhala jsem, že jsme měli nějakou oslavu, trochu jsme si hráli, a já prohrála. Tebe jsem neprozradila. Nezlobil se, jen mě politoval. Jak jsem říkala, je to strašně hodný chlap." Přiznala se manželovi, že ji nemusí litovat, že jí to bylo vlastně po těch letech docela příjemné. Zalhala i v tom, že výprask vlastně nedostala ještě nikdy.

"Až dnes ráno ho napadlo, že když se mi to líbí, že mi to může někdy udělat i on. ´Někde bychom tady ještě měli mít velikonoční mrskačku. Až se vrátím z práce, tak ji pohledám.´ Takže tě budu muset požádat, abys mi tu pomlázku vrátil. Nerada bych ho zklamala. A vlastně ani sebe." "Nevadí, já něco seženu," odvětil jsem. Nesnažila se namítnout, že to teď už není potřeba.

Na druhý den se přišla pochlubit. "Naservírovala jsem mu pomlázku skoro až pod nos, takže ji našel razdva. Řekla jsem mu, že mě nemusí šetřit. Chtěl mě původně vyplácet přes textil, ale když jsem se svlékla donaha, neprotestoval. Udělal to stejně dobře, jako ty. Podívej!" Vyhrnula si sukni, pod níž neměla tentokrát nic. Řekl bych, že Vilda to udělal líp než já. Měla zadek nejen červený, jako ode mě, ale měla na něm i docela pěkná jelita. "Vildovi se to zalíbilo, a slíbil mi, že mě vymrská kdykoliv budu mít chuť. Trochu se při tom vzrušil i on, ale na soulož to nebylo. Jak jsem tuhle povídala, už pár let mu nestojí." Trochu se odmlčela, jako kdyby nabírala odvahu. "Takže na výprasky už partnera mám, a na to druhé bych požádala tebe." Se sukní stále vyhrnutou se ke mně obrátila čelem, aby bylo jasné, co myslí tím druhým.

A je to tady! Mé neblahé tušení, že si zavařím, když jsem otevíral to šampaňské, se naplnilo.

Jarní homeshoping

Z časopisu Pervers, asi 1997