Táňa aneb Lámání ledů

Do nového roku jsem nevstoupil tou správnou nohou. A to ještě ani nevypukla hysterie s coronavirem. Snad vinou značného množství vína vypitého s kamarády v silvestrovské noci, snad vinou potravin dovezených přes půl zeměkoule a nakoupených v rámci akce "no nekup to, když je to tak levné", snad kombinací obojího, se mi podařilo uhnat si nepříjemnou infekci močových cest. Po téměř dvou dnech přibývající bolesti, kdy jsem se nemohl vymočit, jsem se konečně rozhodl obrátit se o pomoc k našemu demokratickému zdravotnickému systému. Byla ale právě neděle, a tak zdravotnický systém = pohotovost.

Na vrátnici pohotovosti mi sdělili, že úrazy močových cest se ošetřují v interní ambulanci, číslo dveří XY. Před číslem dveří XY nikdo nečekal, a tak jsem si řekl SLÁVA, za chvíli se mi uleví. Když se dlouho nic nedělo, odvážil jsem se zaklepat. Za láhví vína seděli dva lékaři, tři sestřičky a jeden bratříček, a vesele se bavili na hlouposti pacienta, kterého před chvílí vypoklonkovali. Jedním uchem vyslechli, co mě přivádí, a pravili, že se musím nejdřív zaregistrovat v recepci. Ochotně mi vysvětlili, kde konkrétně: vyjít z budovy, zahnout za roh, ještě jednou za roh, a na zadní straně budovy to už snadno najdu. Bratru dvěstě metrů.

Recepce byla prostorná místnost, vybavená opravdu velkoryse. Italské dlaždice, německé obkládačky, belgická osvětlovací tělesa, obrovské tajvanské informační panely, japonské reproduktory. V kukani zasklené neprůstřelným sklem seděly za třemi počítači dvě uniformované sestřičky a jeden blíže neurčený civil. Do mluvícího otvoru o velikosti pětikoruny jsem nahlásil jméno, bydliště, datum narození, státní příslušnost, kde  a jako co jsem zaměstnán, jméno ošetřujícího lékaře a číslo zdravotní karty. Jedna ze sester průběžně někomu diktovala mnou hlášené údaje do mobilu. Až úplně nakonec se zeptala, jaké mám potíže. Potom pravila, abych si počkal.

Ani supermoderní finská křesílka nedokázala ztlumit řezavou bolest v mém podbříšku. Sestra občas vylezla z kukaně, a hlasitě vyvolávala, který z početných čekajících pacientů má jít do kterých dveří. Uvažoval jsem, nač jim je všechna ta moderní technika. Na mě přišla řada asi za hodinu.

Vrátil jsem se ven z budovy, za roh, znovu za roh do interní ambulance. Bratru dvěstě metrů. Tam se mě ujal jeden z lékařů, obrýlený, a už dost ovíněný. Posadil si mě k počítači. Zeptal se mě na jméno, datum a místo narození,  bydliště, kde a jako co jsem zaměstnán, státní příslušnost, jméno ošetřujícího lékaře a číslo zdravotní karty. Získané údaje rychlostí blesku (semtam uhodí) přenášel do počítače. Bolestí jsem už začínal omdlévat, a říkal jsem si v duchu - úřadovat budeme potom, hlavně mě rychle zbavte té vody v břiše. Ale úřadování nebyl dosud konec. Musel jsem nahlásit, jaké jsem prodělal nemoci a operace, na co a v jakém věku zemřeli mí rodiče, prarodiče, bratranci a pratety, jaké léky užívám, a na který z nich jsem alergický. Až úplně na konec se zeptal, jaké mám potíže.

Potom mě vyzval, abych si stáhl kalhoty. SLÁVA, řekl jsem si, už se mi conevidět uleví. Doktor asi minutu soustředěně pozoroval mé přirození. Dokonce si k tomu trochu přičupl, a vyměnil brýle na čtení z monitoru za brýle na blízko. Potom pravil, že toto oni nemohou riskovat, že na to musí být odborník urolog. Vyzval mě, abych se oblékl, a mezitím vypsal žádanku na urologii. Poslal mě na oddělení: ven z budovy, za roh, ještě jednou za roh, bratru dvěstě metrů, přes recepci a dlouhou spojovací chodbou k výtahům. Deváté patro vpravo, číslo dveří YX. A zavolal tam mobilem, že mě posílá. Počítače nejspíš nemají zesíťované.

Dveře číslo YX na samém konci dlouhatánské chodby už byly otevřené. Starý doktor, který se nepochybně kdysi učil psát ještě husím brkem, si mě posadil k počítači. Zeptal se mě na jméno, datum a místo narození,  bydliště, státní příslušnost, kde a jako co jsem zaměstnán, jméno ošetřujícího lékaře a číslo zdravotní karty. Získané údaje rychlostí blesku (semtam uhodí) přenášel do počítače. Už jsem bolestí ani neviděl, ale úřadování nebyl dosud konec. Musel jsem ještě nahlásit, jaké jsem prodělal nemoci a operace, na co a v jakém věku zemřeli mí rodiče, prarodiče, bratranci a pratety, jaké léky užívám, a na který z nich jsem alergický. Až úplně na konec se zeptal, jaké mám potíže. 

Když to všechno zvládl, podíval se  na hodinky, a řekl, že už přesčasuje, a abych si počkal, že ho přijde vystřídat kolega. Napadlo mě, že jsem kdesi četl cosi o Zákoníku práce Evropské unie. Čekání jsem si krátil přecházením po ordinaci sem a tam, aby se moč v měchýři dostala trochu do pohybu a netlačila tak moc na "cesty". Asi po čtvrthodině vstoupila ženská. Mladá, hubená, dost hezká, černovlasá, obrýlená, prsa číslo žehlící prkno a dva aspiriny. Nedbajíc na mou přítomnost se beze spěchu svlékla do černého krajkového negližé, z igelitového pytlíku vyjmula sterilní bělostný plášť, oblékla se, a v zrcadle si zkontrolovala a poněkud poopravila účes a mejkap. Potom si mě posadila k počítači.

Zeptala se mě na jméno, datum a místo narození,  bydliště, státní příslušnost, kde a jako co jsem zaměstnán, jméno ošetřujícího lékaře a číslo zdravotní karty. Potom chtěla vědět, jaké jsem prodělal nemoci a operace, na co a v jakém věku zemřeli mí rodiče, prarodiče, bratranci a pratety, jaké léky užívám, a na který z nich jsem alergický. Až úplně na konec se zeptala, jaké mám potíže. 

Diagnózu měla hotovou razdva, v cukuletu a cobydup. Zkrátka, hned. Piju málo vody, moč je moc hustá a nemůže protékat zúženým močovodem. A ještě, že mám nepochybně nezdravou životosprávu, měl bych zchudnout,  a že asi žiju ve stresu. Docela to trefila. Hlavně poslední dva dny. Jako terapii navrhla vycévkování. No konečně! Přikázala mi svléknout se od pasu dolů - ponožky si můžu nechat - a mezitím na vyšetřovací lůžko rozprostřela sterilní zelený krepový papír. Na ten jsem zalehl, lékařka si oblékla sterilní pryžové rukavice, ze sterilního igelitového sáčku vyjmula sterilní polyetylénovou trubici, levou rukavicí uchopila můj penis a pravou se pokoušela zavést trubicí dovnitř.

Ale můj močový otvor odolával. Ne a ne se trefit. Doktorka byla nevrlá, že musela jít do práce v neděli v noci, a teď ještě tohle! Na čele se jí objevily krůpěje potu. Bylo mi jí trošičku líto. Na okamžik jsem potlačil už nesnesitelnou bolest a žoviálně jsem prohlásil, "To bude asi tím, že mám malý penis. Omlouvám se."

Doktorka se usmála, a pravila, "No a co, já mám zas malé kozy!" Přesně tak to řekla. Ledy byly prolomeny. A v tom okamžiku trubice hladce a bezbolestně vklouzla, kam vklouznout měla. A zatímco více než dvoudenní moč, hustá a už poněkud krvavá, zvolna vytékala do připravené sterilní kyvety (božský to pocit - ne nadarmo staří Číňané řadili močení mezi sedmero tělesných rozkoší), doktorka, z níž najednou spadla všechna nervozita, se rozhovořila. "Asi se moc díváte na porno. Měla jsem v ruce tisíce - no tisíce asi ne, ale určitě stovky penisů normálních mužů, a můžu vás ujistit, že ten váš zdaleka nepatří na spodní okraj škály. A ani jeden nebyl podobný těm od těch pornoherců." Odmlčela se, a pak dodala. "A ostatně, já mám menší penisy ráda." Teď trochu zesmutněla. "Teda, měla bych je ráda, kdyby některému z nich nevadily malé kozy." Jak se pomalu vytrácela bolest pod mým břichem, začal jsem být oprsklejší. "Však on se jistě takový nějaký brzy najde," pravil jsem. Vyměnili jsme si pohled, o hodně delší, než si lidé obvykle vyměňují. Slov už nebylo třeba.

Když se měchýř konečně vyprázdnil - ó ta slast - doktorka vyjmula zakrvavenou, už nepochybně nesterilní, trubici, uložila ji do skleněné krabice označené nálepkou INFEKČNÍ!!! a lebkou s hnáty, úd i varlata důkladně omyla hnědým dezinfečním roztokem, otřela vatou a dovolila mi se obléct.

Vyplnila formulář pro pojišťovnu, a s poměrně svižně naklepaným chorobopisem mě poslala zpátky na interní pohotovost, abych zaplatil pohotovostní obolus: výtahem na přízemí, přes recepci, ven z budovy a dvakrát za roh, nemůžu zabloudit. Cestou v pomalém výtahu jsem si chtěl chorobopis přečíst. Ani jsem si nevšiml, kdy k němu sponkou připnula svou navštívenku. Hmmmmmmmm! Táňa!

Zavolal jsem jí asi za týden, když se odřený měchýř zcela zahojil, a když z moči zmizely i poslední stopy krve. Měla pro mě čas.

Bydlela v malinkaté, ale s vybraným vkusem zařízené garsoniéře. "Už jsem si myslela, že nepřijdeš," přivítala mě, a letmo mě políbila na tvář. Já jsem ji pak  políbil na špičky nevtíravě nalakovaných nehtů, a obřadně řekl, "Slečno, dovolíte, abych vám zdarma provedl vyšetření močových cest?" Místo odpovědi mě objala celým tělem, a políbila na ústa. Ledy byly nejen prolomeny, ale odpluly kamsi do nenávratna. 

I já jsem ji objal, a hladil ji po zádech skořicově hnědých, až po zem sahajících šatů z drahé látky, které mohly být docela dobře i noční košilí. Jak jsem sjížděl rukou po té látce směrem dolů, nenahmatal jsem žádnou gumičku ani jinou terénní vlnu. Tánička byla připravená!

Myslela na totéž, co já. Rozepla mi knoflíky na poklopci, aby vyzkoušela,  jak jsem připravený já. Nahmátla těleso, o hodně větší, než minulou neděli v noci.

Po nepříliš vydařeném prvním milování jsme lenošili v její voňavé postýlce. Položila si hlavu na má prsa. "Nejsem už panna," řekla, "ale moc zkušeností nemám." Ač jsem se na nic neptal, považovala za potřebné se svěřit. "Stalo se to na popromočním mejdanu. Tam mě před mnoha svědky a při světle defloroval jeden čerstvě promovaný zubař. Neměl úd jako ti herci z pornoklipů, ale přesto tak velký, aby mi to stačilo na nepříjemnou zkušenost. Ještě jsme se potom párkrát viděli, ale ani jeden z nás neměl chuť tu zkušenost opakovat. Jeho dokonce podezírám, že si ani nepamatoval, že se mnou spal. Tak byl opilý."

Ještě jsme si asi hodinku povídali. Byla vzdělaná nejen v urologii, ale měla solidní rozhled po mnoha nepříbuzných oborech. Bylo mi s ní moc hezky. Po druhém kole milování, které dopadlo rozhodně líp, než to první, začátečnické, navázala na předchozí hovor. "Nebylo to znásilnění," odpovídala na nevyslovenou otázku. "Šla jsem na ten mejdan s podprahovým rozhodnutím, že to dopadne tak, jak to dopadlo. Nic jsem neiniciovala, ale ani jsem nedělala drahoty."

Když k ránu odcházela do koupelničky smýt stopy lásky, plácl jsem ji dost silně po zadku. "Jůůůj," zvýskla, "hezky to děláš." "Chceš ještě?", otázal jsem se. "Jo, určitě jo. Ale až příště! Teď  musím do práce. Jistě tam  na mě zase čeká hromada penisů."

Až příště. Noha, kterou jsem vstoupil do nového roku se mi už nezdála tak nesprávná.

Vladěna aneb První pokusy 57

Na motivy Toma Sawyera

Když učitelka češtiny a dějepisu Anna B. vstoupila dlouho po zvonění do třídy, první, čeho si všimla, byla mokrá a špinavá houba, která mi přistála mezi očima, a spolužačka Vladěna, s rukou ještě napřaženou, po níž tekla špinavá voda z houby.

"Bojovníci," odfrkla si s despektem učitelka. "Jsem zvědavá, jestli budete tak bodří, až se vás zeptám na boje knížete Boleslava s králem Otou I."

Ke zkoušení nakonec nedošlo, ale po skončení hodiny pravila, "Lojza a Vladěna, se mnou do kabinetu!"

V kabinetě, mezi mapami a bustami historických osobností, nás čekal krátký, ale razantní proslov. "Už vás pozoruji pár měsíců, bojovníci. I od ostatních učitelů na vás slyším denně stížnosti. Domluvy nepomáhají, nepomohla ani poznámka. Nechci vám pokazit posudek dvojkou z mravů - za chvíli půjdete na střední školu. Tak mi nezbývá, než vás seřezat." Odemkla zásuvku psacího stolu, a vyňala z ní rákosku a párkrát s na zkoušku švihla do vzduchu. Až po letech jsem se dozvěděl, že tomuto typu rákosky se říká ´ratanová´. "Lojzo, kalhoty dolů, i trenky!" Nestačilo je spustit ke kolenům, jak se to v takových případech prý dělá. Musely se svléct docela. Učitelka byla sadistická mrcha, která mě přinutila svlékat se před holkou. Nebo, možná, nebyla až tak sadistická, ale že to měla dobře promyšlené. Ale to jsem taky pochopil až po letech.

Přitlačila mi hřbet k desce stolu a švihla mě středně silně třikrát přes obě půlky.

Nevím, co mě to popadlo, ale když mi dovolila se obléct, jsem jí poděkoval.

Byl jsem už mezi dveřmi, když jsem slyšel, jak říká, "Tak, a teď bojovnice."

Cestou ze školy mě Vladěna dohonila. "Promiň," řekla, "žes kvůli mě dostal." "To je nic," zabručel jsem nevrle. "Bolelo to?" pokračovala ve výslechu Vladěna. "Ani ne," zalhal jsem.  "Jsem na to zvyklý."

Dlouho jsme kráčeli mlčky. Byl jsem sám sobě protivný, jak mizerný jsem v konverzaci. "A tebe to bolelo?", vymáčkl jsem ze sebe konečně. "Jo," pravila Vladěna. "Bolelo to jak čert. Ale vyplatilo se mi to."  Tomu jsem nerozuměl. Chvíli jsem o tom tiše uvažoval, a pak jsem se zeptal. "Co se může na výprasku vyplatit?" Tentokrát se ona projevila jako slabší v konverzaci. Konečně se vykoktala. "Viděla jsem a dobře si prohlídla, co mají kluci pod břichem." Zase se na dlouhou dobu odmlčela. Potom dodala, "Viděla jsem to dnes poprvé. Děkuju ti."  Naznačila stisknutí ruky, ale rychle se zas odtáhla. Cítil jsem, jak se mi krev valí do tváře i do rozkroku. Teď jsem byl s konverzací už úplně v koncích. Už jsme byli skoro u našeho domu, když se zeptala, "Tys už viděl, co tam mají děvčata?" Teď se mi kromě krve do tváře vevalil i knedlík do krku. Nebyl jsem schopen slova a myslel jsem, že se zadusím. Jen jsem němě zavrtěl hlavou. "Jestli chceš, tak bych ti to ukázala, když sis kvůli mně tolik vytrpěl." Když se mi vrátila řeč. dohodli jsme se, že se sejdeme v sedm hodin v parku u kapličky.

Večer u kapličky jsme dlouho jen tak klábosili. Přesněji řečeno, Vladěna klábosila a já poslouchal. Potom se zeptala, "Tak chceš to vidět, nebo ne?" Zase mi skočil do krku ten prokletý knedlík. Jen jsem mlčky přikývl. Otočila se ke mně čelem, uchopila lem sukně a prudkým pohybem si ji zvedla k očím, a hned zas spustila. Pod sukní neměla nic. Jen krátkou svislou tmavou čárečku a kolem ní pár hnědých chlupů. Tak toto je ten zázrak, kolem kterého se točí svět? Mé pocity byly smíšené, ale každopádně jsem měl o čem přemýšlet.

Natáhl jsem ruku ve snaze sukničku ještě jednou zvednout. Plácla mě přes ruku a pravila, "Stačí!"

Dva dny nato došlo k avizovanému zkoušení z českých dějin desátého století. Něco jsem ze sebe vysoukal, ale bylo to jen na dvě mínus. Ale Vladěna nevěděla o Jindřichovi Ptáčníkovi a ostatních načisto nic. Dostala kouli, aniž nedávný incident přišel na přetřes.

O další tři dny se na tabuli ve třídě objevil nápis křídou. "Anna B. je piča." Nebyl jsem při tom, když nápis vznikal, ale bylo mi docela jasné, kdo je původcem. Dříve, než služba stihla tabuli smazat, všimla si inkriminovaného nápisu Anna B.

Došlo k obligátnímu vyšetřování. "Počítám do pěti," řekla učitelka, bledá jak stěna. "Když se do té doby viník nepřihlásí, navrhnu všem sníženou známku z chování. Pachateli za přečin, ostatním za jeho krytí." Když byla u čtyřky, všiml jsem si, že Vladěna bojuje s tím, že se přihlásí. Tehdy nastal můj čas. Moje ruka vyletěla vzhůru. Vladěna mi ukázala, co mají děvčata pod bříškem - třebaže jen letmo - a tak jsem se cítil povinován ji ochránit. Učitelka byla zklamaná.  Představovala si to asi jinak. "Dobrá," řekla. "Uzavřeme to. Lojza po hodině se mnou do kabinetu."

V kabinetu si mě posadila ke stolu a promlouvala mi do duše. "Lojzíku, máš poslední příležitost. Kdo napsal ten hnus?" "Já, paní učitelko." "Víš aspoň, co to znamená?" "Ano, paní učitelko. Přibližně to vím." "A opravdu si myslíš, že ta věta platí?" "Ne, paní učitelko. Napsal jsem to proto, abych se učinil zajímavým v kolektivu." "Lojzíku, jestli jsi to opravdu udělal, musím tě potrestat. Dělám to opravdu nerada, ale musím. Víš, že tě mám ráda, jsi bystrý chlapec, poněkud živý, ale v podstatě dobrý." "Ano, paní učitelko, musíte mě potrestat. Nechci se trestu vyhnout."

Teď jí ztvrdly rysy. Trestat, a tvářit se laskavě, to nejde k sobě. "Svlíknout! Donaha!" Ze zásuvky vyňala rákosku a přikázala mi přehnout se přes stůl. "Dostaneš pětadvacet ostrých. Vydržíš to, nebo tě mám přivázat a dát ti roubík?" "Vydržím to, paní učitelko." Jemně mě poplácala rukou po pravé půlce a začala s výpraskem. Ne rozdíl od minule to tentokrát dělala na plný plyn. Už při první ráně se mi zatmělo v očích. Z prsou mi vyšel tlumený sten. Při dalším výprasku jsem zavřel oči, oběma rukama se křečovitě držel zadní strany stolu a zaťal zuby. Trochu jsem si kousl i do jazyku.

Učitelka nebyla sadistka, jak jsem si původně myslel. Nenatahovala výprask dlouhými pauzami, nesnížila se k dalšímu ponižování. Vyhnula se mentorování, moralizování a kádrování. Po skončení výprasku z ní byla zase laskavá a chápající žena. S mateřským přístupem.

Když dopadla pětadvacátá, zůstal jsem přisát na učitelčině stole. Ne proto, že bych si koledoval o přídavek. Ne, tak daleko jsem tehdy ještě nebyl. Jen jsem byl omámený, neschopný pohybu, natož pak myšlenky.

Učitelka mě pohladila po zmrskaném zadku. "Lojzíku, je konec. Můžeš se obléct." Pokusil jsem se postavit. Zatočila se mi hlava, skoro jsem spadl. Anna mě zachytila za ruku a pomohla mi vstát. "Děkuji vám, paní učitelko," chtěl jsem říct, ale ozvaly se jen neartikulované zvuky. Bál jsem se, že si učitelka pomyslí, že si z ní dělám srandu.

Všimla si mého erektovaného penisu, usmála se a letmo mi ho stiskla. "Lojzíku, držel ses opravdu statečně. Vážím si tě ještě víc, než předtím. Ale měl by sis rozmyslet, kvůli komu nasazuješ kůži a krk. Gentlemanství je v pořádku, ale ne každý si ho zaslouží, a ne každý ho umí ocenit." Myslím, že mi nevěřila, že jsem byl opravdu autorem toho hanopisu.

Při oblékání mě držela za ruku, abych nespadl. Ještě jednou mě mateřsky pleskla po zadku a řekla, poněkud mimo mísu, "Držím ti palce." "Děkuji vám, paní učitelko," řekl jsem ještě jednou. Teď to už znělo dost normálně.

Při odchodu jsem pletl nohama. Ale až na to, že se mi točila hlava, jsem se necítil zle. Každopádně jsem necítil žádnou bolest. Ani ponížení. A ani jsem neuvažoval  o žádné odplatě.

Vladěna se po výprasku nemohla ke mně moc mít. Všichni by hned věděli, co vím jen já. A možná učitelka. Ale když šla kolem mé lavice, nenápadně mi na ni položila malinké poskládané psaníčko. V šest večer u kaplyčky.

Večer u kapličky, podle očekávání, chtěla vědět podrobnosti o tom výprasku. Byl na holou? Třikrát jako minule? Když se dozvěděla, že to bylo regulérních pětadvacet plnou silou, trochu se zhrozila. Politovala mě, ale neomluvila se. Myslela si, že nevím. Že neznám své pappenheimské. Nechal jsem ji přitom.

Potom chtěla vidět můj zadek. Už mě jednou nahého viděla, tak co na tom, že mě uvidí podruhé. Ale museli jsme se jít schovat hlouběji do křoví, abychom nebyli na očích. Stáhl jsem si kalhoty, a Vladěna si čupla, aby viděla tu sekanou. Opatrně se dotýkala těch jelit a referovala, že mnohé z nich jsou krvavé. Kdosi moudrý kdysi řekl, že člověk si některé části těla za celý život nevidí. A že je to tak dobře. Ano, i já jsem byl  rád, že na to nevidím.

Zeptal jsem se Vladěny, co za to. Na rozdíl od Jindřicha Ptáčníka, okamžitě věděla, o co jde. Vyhrnula si sukni, stáhla si kalhotky, a ani se nezapýřila. Držela sukni nahoře a dovolila mi dívat se do sytosti. Ale sáhnout jsem si nesměl. Zato ona si sáhla. Za jediný den držely můj penis dvě ženy, třebaže jedna z nich jen poloviční. Zdá se, že i mně se ten výprask vyplatil.

***

Pár měsíců později se ke mně Vladěna připojila cestou ze školy. To už jsme byli na střední. Za prázdniny hezky vyrostla. Hlavně v hrudníku a v bocích. A zkrásněla. Ne že by předtím byla škaredá.

"Pamatuješ si, jaks dostal výprask od Anči?" Myslela Annu B., naši skvělou učitelku češtiny a dějepisu. Jak bych si nepamatoval? Ještě i teď se mi točí hlava, když si na to vzpomenu. Ale čas odvál nepříjemné vzpomínky, a co zbylo, bylo spíš příjemné. Jakpak bych si nepamatoval! Ale byl jsem zvědav, kam Vladěna míří, a tak jsem zalhal. "No, jak jsi tenkrát v kabinetě dostal na holou," rozmazávala to. Příjemné vzpomínky se znovu probudily.

"Něco si matně vzpomínám. Proč se ptáš?"

"To jsi dostal kvůli mně," řekla.

"Já vím."

"Proč jsi to udělal?"

"Co jsem proč udělal?", tvářil jsem se nechápavě.

"Že jsi vzal na sebe výprask, který patřil mně." Na to jsem neřekl nic, ale Vladěna věděla svoje.

"Asi mě máš trochu rád," odpověděla si místo mě, a vložila svou ruku do mé, tentokrát ne tak letmo, jako minule. Neodtáhl jsem se od ní.

"Jestli chceš, můžeš mi to oplatit."

"Proč bych ti to měl oplácet? Od tebe jsem výprask nedostal!"

"Ode mě ne, ale kvůli mně."

"Ani tak nevím, proč bych ti to měl oplácet. Byl to docela příjemný zážitek. Ale tobě by se to asi nelíbilo, a já nechci dělat nic, co by se ti nelíbilo." Stisk její ruky zesílil.

"Co na tom bylo příjemného?" Zasekl jsem se a zmlkl. Až když mi Vladěna dvakrát v rychlém sledu stiskla ruku, odpověděl jsem. "Postavil se mi." Zatajil jsem, že mi bylo příjemné i to, jak mě Anna B. uchopila za úd.

"To bych chtěla vidět."

"To se nedá na rozkaz."

"Co je k tomu třeba?" Vladěna se tvářila, že neví, o co jde.

"Například, kdyby tady byla nějaká hezká nahá ženská."

"Ale taková tady není, a nebude" licitovala Vladěna. "Jiné možnosti nejsou?"

"Nebo, kdyby hezká, třebas i oblečená, ženská ho trochu pomasírovala."

"Ale fuj! Brát do ruky něco, čím se čůrá?" Zřejmě už zapomněla, že před prázdninami to něco už jednou držela. Vladěna se na chvíli odmlčela, a pak dodala, "Co třeba výprask na holou? To už nejmíň jednou pomohlo. Jestli´s  tehdy ovšem nekecal!"

Stačilo, že o tom mluví, a už se mi začalo v kalhotách něco dít. Ale neřekl jsem nic.

Když mé mlčení trvalo dlouho, Vladěna pravila, "Tak co, zkusíme to?"

Mé další mlčení pochopila jako souhlas. "V sobotu naši jedou k babičce. Sklízet kukuřici. Budu sama doma." A zase mi stiskla ruku.

V sobotu jsem s námahou našel její dům. Bydlela až téměř na konci poslední ulice města, v domě se zahradou. Otevřela mi branku, a cestou do domu ulomila z nějakého keře prut. V bytě mě posadila do obýváku, a nabídla mi čaj a domácí slané keksy. Prý je upekla na mou počest. Po chvíli rozpačitého mlčení promluvila. "Řekla jsem máti, že přijdeš. Chtěla vědět, zač máš dostat výprask. Řekla jsem jí, žes mi lhal. Naštěstí nechtěla vědět, v čem přesně. Asi bych se neovládla, a v něčem bych se prokecla. Poučila mě, že s tebou nemám spát. Že na to mám ještě dost času. Takže ne, že mě budeš harašit!" Přisedla si ke mně blíž, a pohladila mi ruku. Nechala mě sníst ještě jeden keks, a pak mě vyzvala, abych si svlékl kalhoty. Spustil jsem si je ke kolenům, i s trenkami. Úd už byl pěkně postavený. Neřekla, že výprask už vlastně není třeba, a ani já jsem to nereklamoval.

Kalhoty u kolen jí nestačily. Musely jít docela dolů. Přehnul jsem se přes křeslo, a Vladěna mě začala vyplácet. Ještě jsem měl v paměti ostrý výprask od milované učitelky Anny, a tak mi mírný výprask od Vladěny připadal jako odfláknutý. Vladěna asi počítala, stejně jako já, a po příslovečných pětadvaceti chtěla přestat. Vyžádal jsem si přídavek, a řekl, že může trochu přitvrdit. Po padesátce jsem se cítil jako v ráji, a erekce byla, jako dosud nikdy.

"Vidím, že jsi nelhal," pravila Vladěna, a uchopila mě za toho stojáka. "Ale fuj!" řekl jsem. "Jak můžeš brát do ruky něco, čím se čůrá?" Zaškaredila se na mě, a bolestivě mi ho stiskla.

Když se dost vynadívala a pomazlila, řekla, "Teďka já!" A aniž se zeptala, co já na to, postavila se, sáhla si pod sukni a stáhla si kalhotky.  Překlonila se přes křeslo, kde jsem byl před chvílí já, vyhrnula si sukničku a vystrčila na mě svou bílou prdelku. "Proč?" zeptal jsem se. "Bude tě to bolet. Pamatuješ, jak jsi dostala od Anny?" Zasmála se. "Za prvé, od Anči to nebylo poprvé. Dá se dokonce říct, že jsem na to zvyklá. Jak víš, jsem velká uličnice, a u uličnic jsou výprasky ne-li na denním pořádku, tedy určitě aspoň na měsíčním. A za druhé, je jedna věc dostat od hnusné babizny, a docela jiná věc dostat od milého, sympatického kluka, který, mimochodem, nasadil svůj zadek za moje lumpárny. A za třetí, na patnácté narozeniny mi máma řekla, že už jsem velká, a že věří, že se budu dobře chovat i bez výprasků. A už mi to od těch narozenin dost chybí. Takže, do toho!"

Tenká část prutu už byla ulomená. Když jsem ji tím torzem švihl po levé hýždi, žalostně vykřikla. "Vidíš, říkal jsem ti, že to bude bolet," řekl jsem, a chtěl přestat. "Pokračuj," vyzvala mě. "A nevšímej si toho, že budu řvát. I na to jsem totiž zvyklá. Když řvu, jednak se mi trochu uleví, a jednak, když jsem dostávala od máti, ona si bláhově myslela, že trest je účinný. Pokračuj, aspoň do těch pětadvaceti!"

Vyhověl jsem jí. Za chvíli měla zadek pěkně červený. Dobře, že bydlí v domě se zahradou a sousedi sotva mohli slyšet ten jekot.

Vladěna se postavila, a nařídila mi, abych si oblékl trenky. "Proč?" zeptal jsem se. Bylo mi takhle docela příjemně. "Protože teď chci, abys mě tam," a rukou ukázala, kde, "trochu polechtal. A trenky proto, aby tě ani náhodou nenapadlo udělat něco, na co máme ještě dost času!"

Vladěna se opět položila na křeslo, rozkročila se, a vystrčila na mě to čerstvě zčervenalé pozadí. Položil jsem jí ruku na zadek, docela pěkně teplý, a ona mě navigovala, kam strčit prst, později dva, tři, a co s nimi tam mám dělat. "Trochu polechtat" nám zabralo dobrou hodinu. A  dobře, že jsem měl trenky! Poprvé jsem něco zažil jinde, než v soukromí  koupelny.

Když mě doprovázela k brance, dlouze mě políbila, a šeptem se zeptala, jestli si to někdy ještě zopakujeme.

Kamila aneb Citová výchova

Další osudy postav příběhu Martina



Kamarádím teď s Martinem X., s nímž jsem se seznámila na středoškolském plese. Chtělo by se mi říct, že s ním chodím. Ale nechodím. Zatím. Martínek je totiž hrozný nekňuba, maminčina prdelka a pecivál. Má sice samé jedničky, a je úžasně moudrý, ale o skutečném životě ví kulový. A absolutně neví, jak jednat s děvčaty. Ale já ho zacvičím. Ale na druhé straně, je velmi milý, přinejmenším ke mně. Asi je při penězích, neboť pokaždé, když se vidíme, donese nějaký dárek. Čokoládu, kytku, cédéčko... Já jsem mu nikdy nic nedala, třebaže taky nejsem úplně chudá. Asi jsem lakomec. Kromě toho umí Martin skvěle vyprávět. Sice to není nic z jeho zážitků a zkušeností - on žádné vlastní zážitky nemá - ale vypráví opravdu skvěle. Mohla bych ho poslouchat celé hodiny. Asi ho miluju. Už jsme se dohodli, že na podzim, až půjdeme na vejšku, se přihlásíme na stejnou fakultu, abychom mohli být stále spolu. Ale ještě nevíme, na kterou.

Onehdy si postěžoval, že má v poslední době neustálé konflikty s matkou. Matka ho peskuje, tu za to, tu za ono, on na ni křičí, a ona mu už několikrát vyhrožovala výpraskem, a včera to dokonce udělala. Nařezala mu vařečkou, a nakonec mu stáhla pyžamo a přidala mu na holou.

"Tvoje máti je správná baba," pravila jsem. "Podle toho, jak si s mým fotrem povídala o cholesterolu, a o takových hovadinách, jsem si myslela, že je mešuge. Ale teď vidím, že je fakt správná."

"Cože? Ty mi přeješ, že jsem dostal výprask?" Martin se skoro urazil. Pohladila jsem ho po koleně. "Promiň! Ale já to beru ze svého hlediska. Já se k tátovi chovám dost sprostě. Vlastně velmi sprostě, jak sis jistě všiml. Ale on mě nikdy nepřehne přes koleno, a nevytáhne vařečku, nebo něco. Vím, že bych si často zasloužila. Ale on nic. Stále jsem jeho malá zlatá holčička, a nechá si ode mě skákat po hlavě, aniž by na mě vztáhl ruku. Tvou máti ti závidím. Je správná!"

Martin se trochu uklidnil. "Já si vlastně ani nestěžuju. Fakticky jsem si zasloužil. Máma pro mě dělá první poslední. Neměl bych být na ni drzý. Ten výprask byl sice ponižující, ale nijak mě to nebolelo. A ta část na holou byla dokonce takovým zvláštním způsobem vzrušující."

´Jůj, na holou, to by vzrušovalo i mě,´ pomyslela jsem si potajmu. Nahlas jsem se ale zeptala, "Zůstaly ti nějaké stopy?" "To nevím. Já si tam nevidím." Zasmál se. "Jak říkával Jan Werich. Některé části těla si za celý život nikdy nevidíme, a je to tak dobře." Taky jsem se zasmála. Martínek má na všecko nějaký citát, nebo průpovídku. Asi ho miluju. "Podíváme se?", zeptala jsem se. Martin teď zaváhal. Už jsem ho sice naučila líbat, a jak mi má masírovat prsa, ale svlíkat se? Vsadila bych půl žaludku, že se ještě nikdy před žádnou holkou nesvlíkal. Až když jsem ho něžně pohladila po tváři, řekl, "Tak jo!" Otočil se ke mně zády, spustil kalhoty i s trenkami. Spatřila jsem asi čtyři slabě růžové kroužky od vařečky. Každého jsem se dotkla prstem, a nahlas je počítala. "Tomu ty říkáš výprask? A pro chlapa?" 

Martin se zahanbil, a aby vykormidloval z trapné debaty, změnil téma. "Mimochodem, víš, kdo to mé máti poradil, aby mi dala výprask, když budu drzý? Tvůj táta. Když jsme se tehdy vraceli z parketu, zaslechl jsem, jak se naši páni rodičové baví o výprascích a o tom, jak jsou blahodárné pro výchovu. Máma ale neztratila duchapřítomnost, a obratně převekslovala hovor na cholesterol, který tě tak iritoval." 

´To je ale parchant!´, pomyslela jsem si. Už jsem byla zase rozčilená. ´Jiným radí, a sám si poradit neumí!´ Ale Martinova máma je opravdu správná! Odvolávám, že jsem si chvíli myslela, že je mešuge. Vybruslila z toho fakt elegantně.´

Chvíli nastalo rozpačité mlčení. Martin si uvědomil, že jednu trapnou debatu překormidloval do jiné trapné debaty. Aby to napravil, začal mi vyprávět obsah knihy, kterou právě přečetl. Bylo to o jednom americkém Indiánovi, jak se pomstil psychiatrům, kteří ho dali zavřít. Vyprávěl to tak sugestivně, že jsem se začala potit, když ti cvokaři museli chodit po žhavé arizonské poušti, a začalo mě všechno bolet a píchat, když vyprávěl, jak  bosí šlapali po kaktusech a po ostrých kusech lávy. Asi bych taky měla začít číst knihy! A Martina miluju určitě, ne asi.

Když jsme se sešli příště, Martin mi vyprávěl, že byl na matku zase oprsklý. Ta mu začala číst levity. Martin ji drze přerušil a řekl, že není zvědavý na její kecy, a že ať mu dá třeba výprask, ale bez řečí. Matku nebylo třeba pobízet dvakrát. Tak neurvalé a chrapounské jednání od svého jedináčka ještě nezažila. Vytáhla vařečku, ale když si Martin stáhl kalhoty, vrátila ji zase zpátky. Přivinula Martina k  sobě, a dlouho ho hladila po hlavě, i jinde. "Martínku, zlatíčko, když budeš chtít dostat výprask, stačí říct. Nemusíš být kvůli tomu na maminku ošklivý. Vzdělaní lidé se vždycky dokáží dohodnout kultivovaným způsobem." Zatím to nechali tak, ale večer, když se chystali jít spát, paní docentka skočila do zahrady, a donesla odtud prut. Martin se svlékl donaha a lehl si na břicho na postel. "Kdyby ti to bylo moc, tak řekni. Toto je výprask pro radost, a jeho účelem není zranit, ani frustrovat." Martin vydržel asi deset minut, ale moc mu to nebylo. Jen to nechtěl pro začátek přehnat.

Když o tom Martin vyprávěl, tiše jsem mu záviděla. Zase jsem se zpotila. Nebo že by to nebyl pot? Martin má skvělou mámu. Můj táta by si z ní měl vzít příklad. Ale jak to navléct?

V příštích dnech a týdnech, mezi vyprávěním o obsahu přečtených knížek a viděných filmů, a o  novinkách z internetu mi Martin referoval, jak pokračuje jeho nové hobby. Po několika týdnech se mu matka ve chvíli pohody přiznala, že ona má výprasky taky ráda. Přesněji řečeno, měla. Že prý se tomu říká spankink, nebo tak nějak. A že od svatby v tomto směru abstinovala, poněvadž tatínek pro to nemá pochopení, ale nedávno prý našla jednoho velmi milého pána, který pro to pochopení má. "Celá zářila štěstím, když mi to vyprávěla. Pár dní, přesněji řečeno nocí, jsem o tom přemýšlel, a logickou vylučovací metodou jsem přišel na to, že ten velmi milý pán nemůže být někdo jiný, než tvůj táta."

To je překvápko. Byla jsem z toho úplně paf. Jestli je toto pravda, tak musím tátu rehabilitovat. Třeba není taková padavka, jak jsem si poslední roky myslela. Až teď jsem se Martinovi přiznala, že mě výprasky taky vzrušují a lákají. Že na to myslím už celé týdny. Ale že mi je nemá kdo dát.

Martin je opravdu chytrá hlava. Nejen, že na všechno zná nějakou průpovídku, ale dokáže vymyslet i reálné řešení. "Jestli je to s tvým tátou, velmi milým pánem, pravda," pravil, "to se dá snadno ověřit. Nenápadně se před máti zmíním, že Kamila by chtěla taky dostat, ale že má tátu bábovku." Škaredě jsem se zaškaredila; na mého tátu smím nadávat jen já, ne nějaký..., "a nemá jí kdo nařezat. Tak jestli v krátké době potom dostaneš výprask, tak má logická dedukce byla přesná." Už jsem zapomněla, jak jsem se před minutou na Martina zlobila, že se o tátovi posměšně vyjádřil. Ale za toto si zaslouží pusu. A taky ji dostal. Celý se nafoukl pýchou.

Pár dní na to měl táta zase hovornou náladu, a vyprávěl, jak to bylo ´u nich doma´. Měli televizor, co vážil 60 kg a vysílal jen dvě hodiny týdně, na kole jezdili bez přílby, a když se někde vymleli, rodiče se nesoudili s ředitelstvím silnic, ale místo toho dali havarovaným potomkům pár facek, mléko se prodávalo ve skleněných lahvích a chutnalo jako mléko, ne jako splašky z chemické fabriky... Už jsem zapomněla, o čem jsme minule debatovali s Martinem, a fakt jsem nechtěla tátu  provokovat. Jen jsem projevila svou pravou přirozenost. "Prosím tě, fotr, už dej s tím svým slavným mládím pokoj. Už se s tím dej jednou provždy vycpat." Táta zrudl a pravil, "Už mám těch tvých impertinencí ale opravdu dost." Odepjal si pásek, chytil mě za ruku a smýkl se mnou na svůj klín (kdo by to řekl do staříka, že má takovou sílu), vyhrnul mi sukni, stáhl kalhotky, a už to šlo.

Nebylo to takové, jak jsem si to vysnila. Bolelo to jak šlak, a ječela jsem bolestí jak na lesy. Asi jsem nesprávně odhadla situaci. Spankink, nebo jak se to jmenuje, to není nic pro mě.  Máti sledovala můj první výprask se zadostiučiněním a se zalíbením. Výraz její tváře znamenal ´už to té rozmazlené mrše patřilo´.

Když se výprask blížil ke konci, změnila jsem názor. Bolest pomalu byla vytláčena docela jinými pocity. "Začalo mě svrbět tady," řekla jsem Martinovi, když jsem mu o tom vyprávěla, a ukázala, kde přesně. Martin zrudl rozpaky. Ještě ho budu muset dlouho vychovávat. "A když výprask skončil, s kalhotkami ještě na kolenou jsem tátu objala a řekla, ´Tatínečku můj zlatý!´ Tak jsem ho neoslovila nejmíň od školky."

Martinovi nějak došla výmluvnost. "Vidíš, ten velmi milý pán je tvůj táta. Přece jen jsem měl pravdu," bylo jediné, na co se zmohl.

"Až budeme spolu spát, budeš mi muset občas takový pořádný výprask dát."

"My budeme spolu spát?" zeptal se Martin. Citová výchova toho naivního jelimánka mi dá ještě pořádně zabrat..

"No, co myslíš, že mi bude do smrti stačit vyprávění příběhů, které jsi neprožil?"

Martina aneb Plesová sezóna

Má čerstvě zplnoletnělá dcera mě požádala, abych ji doprovodil na první oficiální ples. "Ne, že bych si tam neporadila bez tebe, ale prý se to musí," řekla s prostořekostí a puberťáckou grimasou sobě vlastní.

Zakoupená místenka nás přivedla ke stolu, kde už seděla korpulentní čtyřicátnice a bledý neduživý mladík, nepochybně její syn. Dáma se představila, že je paní X-ová, a toto je její jedináček Martin. Zatímco jsme popíjeli vyprchalou minerálku a vedli nemastnou neslanou konverzaci o ničem, začala hrát hudba, a s Kamilou začali šít všichni čerti. Martin seděl jako pětpeněz a tvářil se, že soustředěně poslouchá moudrosti, které si vyměňuji s jeho matkou. Při čtvrtém kousku - byl to foxtrot - to Kamila už nevydržela, postavila se, chytila Martina za ruku, a už ho vlekla na parket.

"Máte hezkou dceru," pravila paní X, když jsme osaměli. "Hezkou, to jo," odvětil jsem, "ale šijí s ní všichni čerti, jak jste měla možnost pozorovat. A nejen od puberty. Toulá se po nocích, je drzá a oprsklá, odmlouvá, a nestydí se mi ani vynadat. A matce ještě víc. Matka je na ni slabá, a já, jak se zdá, nejsem o moc silnější."

"Na to existuje jedna dost účinná metoda," pravila paní X. Chtěl jsem vědět, jaká. "Inu, přehnout přes koleno a naplácat na zadek."

Chabě jsem se usmál. "Nevěřím, že to funguje," pravil jsem. "A i v případě, že by to fungovalo, Kamila je na to už moc stará, aby se s tím mohlo začít. A po pravdě řečeno, jsem na to moc starý i já."

Teď se usmála ona. Ale poněkud smutně. "Nevím, jak je to u mužů. Ale žena není na výprask NIKDY moc stará. Problém je, že málokdy se najde chlap, který si to uvědomí."

Nastala trapná odmlka. Pochopil jsem, že ona ví, že já vím, že ona ví. Slov už nebylo třeba. Když jsem se konečně vzpamatoval, řekl jsem kvázi mimo mísu: "Vy Martina bijete?"

"To není hezké slovo," odporovala mi. "To, co mám na mysli, není žádné bití. To ne. To smrdí násilím a dominancí. Totalitarismem. Spíš bych to nazvala stimulací. Ano, to je to správné slovo. Morální a fyzická stimulace." Na chvíli se odmlčela, a až pak se vrátila k nadhozené otázce. "Ne, Martina nestimuluji. On je tak hodný, jak jste měl možnost vidět, že žádnou stimulaci nepotřebuje. Spíš by se mi líbilo, kdyby nebyl až tak moc hodný. Pokud z toho nevyroste, bude mít jednou v životě moc velké potíže."

V tom se přiřítili uřícení mladí. Tentokrát nevlekla Kamila Martina, ale on ji. Dost rychle se otrkal. "Laskavě si přesedněte, vy dva," pravila má plnoletá ratolest. "Chceme s Martínkem sedět spolu." (Hmmm, s Martínkem. Kamila čas rozhodně nemarní.) Martin jí horlivě přitakával. Paní X. na mě pohlédla a zapracovala obočím. Měl jsem pocit, že na mě trochu mrkla. "Ten HDL cholesterol je náhodou pro zdraví užitečný." Už asi stárnu. Měl bych zase začít s mozkovou gymnastikou. Nejméně tři sekundy mi trvalo, než mi došlo, o čem to ta ženská mluví. "Já se řídím selským rozumem," řekl jsem, když jsem se konečně zkonsolidoval. "V mládí mě učili, že se nemáme přebírat v jídle, že se má jíst všechno, co je k dispozici. A tak to dělám dosud. Jím všechno a nestarám se o kalorie, o výživnou hodnotu, ani o doporučení - často samozvaných - dietologů, kteří vychvalují hovězí, když je nedostatek vepřového, a kteří si vymysleli cholesterol, když slepice málo nesly." Teď zvedla obočí Kamila, a navíc zakoulela očima. Aspoň, že se před cizími lidmi držela zpátky. Kdybychom byli sami, tak by řekla ´No jo, to tvý mládí, a ty tvý hodnoty! Jen se s ním, prosímtě, nepotento! Měl by ses vrátit na strom!´ Ale neměla čas se dlouho zabývat mým konzervativismem, protože se u jejich strany stolu objevil číšník s lahví vína. Myslím, že dost drahého. Ještě před hodinou jsem si myslel, že dcerunka ani neví, jak cédvěhápětóhá chutná. Hned se do vína pustili, a než se vrátili na parket, zmizely v jejich útrobách tři čtvrtiny láhve.

Po plese jsem X-ovy vezl domů. Kamila se na zadních sedadlech s Martinem muchlovala. Martinovi se nechtělo vystoupit. Nejraději by jel s námi k nám domů a pokračoval v užívání pocitů, o jejichž existenci neměl ještě před pár hodinami nejmenší tušení. Jeho matka, když vystupovala, mi vtiskla do ruky navštívenku. Neřekla, abych jí někdy zavolal, a neřekla ani, co budeme dělat, jestli zavolám. Slov nebylo třeba.

Než jsem zařadil rychlost a šlápl na plyn, prohlédl jsem si navštívenku. Hmmmmmmm, docentka na zdejší univerzitě. A jmenuje se Martina. Moc fantazie v jejich rodině nemají.

***

Když jsem jí zavolal, nebyla překvapená. Věděla svoje.

Tentokrát jsme jeli jejím autem. Než vystartovala, pravila, "Budeme si tykat." Byla to holá oznamovací věta. Potom mě políbila na ústa, téměř bezkontaktně.

"Kam jedeme?" zeptal jsem se. "Vypůjčila jsem si chatku v horách." "Od koho?" chtěl jsem vědět. "Od profesora. To je můj šéf, vedoucí katedry." "Jezdíš tam s ním často?" Když už byla tato věta venku, tak jsem se zastyděl. ´Člověče,´ okřikl jsem se v duchu. ´Trochu se kontroluj! Vždyť ty se chováš jako ženská.´ Martina se hlasitě zasmála. "Jsme přátelé. Důvěrní přátelé. Všechno si vzájemně říkáme. Nemáme žádné tabu. Žádné tajemství. Ale sex? Hahaha! Na to on má jinou klientelu. Zejména studentky. Zejména propadající studentky. Já jsem pro něj moc stará, a moc tlustá. A taky moc chytrá. Žádná husička, kterou lze oblbnout. Řekl mi to otevřeně. Ne, sex ne. Jedu tam poprvé." Otřásl jsem se hrůzou, jak možná dopadne moje malé, zlaté, nevinné, milované děvčátko, až na podzim nastoupí na univerzitu, jestli se nebude pořádně učit. Takových profesorů je jistě víc. Své obavy jsem si nechal, zatím, pro sebe, a nahlas se zeptal, "Řeklas mu, na co tu chatu potřebuješ?" "To víš, že jo!" Znovu se zasmála a pohladila mě dost vysoko nad kolenem.

Na zbytek cesty jsem se odmlčel. Zpytoval jsem svědomí a prováděl mozkovou gymnastiku.

Chatka v horách byla vila, na kterou bych při svém platu vydělával dvěstě let. Předpokládám, že za vystudování se profesorovi musely odměňovat nejen líné a hloupé studentky svými těly, ale i jejich zazobaní papínkové pěknými kulatými sumičkami. Martina mě zavedla do prostorného salónu, klimatizovaného pomocí dálkového ovládače. Byla právě plesová sezóna, takže klimatizace znamenala vytápění.

"Tak se svlíkni," neztrácela zbytečně čas. "Já? Proč já?" "Za prvé, strašně se stydím svlékat se před oblečenými muži. To si připadám jako prostitutka.  Za druhé, mám to ráda tak, že i partner je svlečený. Má tělesná rozkoš se snoubí s rozkoší duševní. A za třetí, už dávno jsem neviděla nahého chlapa. Jsem více než jen poněkud vyhladovělá." "Ani manžela jsi dávno neviděla nahého?" "Toho? Ne. Manžel se přede mnou nesvléká. Pochopil, že by mě to dráždilo, ale nesprávným směrem." "A co když já se stydím svlékat se před oblečenými ženami?" To jsem byl blízko pravdy. Ženy, před nimiž jsem se svlékal, by se daly spočítat na prstech jedné ruky nešikovného tesaře. 

Takže jsme se svlékali současně, a sice vzájemně. Když jsme byli oba nazí, přivinula se ke mně celým tělem, a vynahradila mi ten letmý polibek v autě. Současně mě dost silně plácla po zadku. Napadlo mě, kdo si sem vlastně přijel pro výprask? 

Když se nasytila mých slin, posadili jsme se na brokátem potažený široký divan v ceně asi tak mé celoroční mzdy. Přehnula se mi přes klín a vystrčila na mě svou bělostnou prdelku. Zdrobnělina v tomto případě nebyla příliš na místě. Byla hladká, a přes dost pokročilý věk a přes obezitu ve velmi dobrém stavu. Žádná celulitida, žádné vrásky, žádné pupínky. Prostě jako od Michelangela. Nebo od Rubense. Dlouho jsem ji hladil, a potom přistoupil k výprasku. Ke stimulaci, abych použil její terminologii. Začal jsem zvolna a střídal jsem hýždě. Na každou z nich se vešly tak čtyři mé dlaně. Jak jsem přidával na intenzitě, běloba se postupně měnila v karmín. Abych poskytl odpočinek své dlani, která toho dostala stejně, jako její zadek, zajel jsem rukou dost hluboko mezi půlky. "Ty se nezdáš!" zavrčela Martina nedůtklivě, a snažila se, aby to znělo přísně. "Vadí?" zeptal jsem se. Zmírnila tón. "Nevadí, ale až později!"

Tak jsem pokračoval ve výprasku. Zvolnil jsem tempo, a dělal častější pauzy, které jsem využíval k dalším exkurzím po jejích zákoutích. Už neprotestovala. Ale čím dál hlasitější vzdechy naznačovaly, že se blíží bodu z něhož nebude návratu. Když ten bod nastal, zavelela lakonicky, "Pojď!"

Po milování jsme strávili nejméně hodinu v honosné klimatizované koupelně ve stylu portugalských azulejos, jedna kachlička, třicet dolarů. 

 Potom jsme se ještě šoupli pod deku, a povídali si. "Kárala jsem Martina za to, jak se choval na plese, a vlastně i potom. Řekla jsem mu, že by zasloužil na zadek. A víš, co mi řekl? ´Když myslíš?´ Nechala jsem to zatím tak, ale navrtal mi brouka do hlavy. Jestli se dál bude stýkat s tvou dcerou a osvojí si její frivolní způsoby, tak nezůstane dlouho při slovech. Myslíš, že by mohl být po mně?"

"Jak po tobě?", zeptal jsem se nejapně. "No, že se mu to líbí. Že si pohrává s myšlenkou, že by chtěl dostat výprask." Na to jsem odpověď nevěděl, ale když jsem si vzpomenul na své pocity po tom jediném plácnutí, které jsem od ní dostal, tak bych to považoval za pravděpodobné. Díky internetu jsem už slyšel o mužích, kteří rádi dostávají od žen na zadek. Že bych patřil mezi ně? Místo přímé odpovědi jsem kontroval protiotázkou. "Tobě se to líbí?" "Hlupáčku," řekla a jemně mě poplácala po tváři. "Neviděls? A proč si myslíš, že jsem tě sem vylákala?" Na to jsem už neměl co říct, a jal jsem se ji hladit po těch dobře prokrvených polokoulích.

Potom vstala z postele a někam odcválala. Domníval jsem se, že jde tam, kam si lidé s sebou neberou dokonce ani milence. Byla pryč dost dlouho, a když se vrátila, měla v ruce krátkou ratanovou rákosku. "Kdes to proboha tak narychlo vzala?", otázal jsem se udiveně. "V profesorově depozitu. Musela jsem ji dost dlouho hledat. Neřekl mi dost přesně, kde ty věci má. Mizera. Ty larvičky sem láká pod záminkou toho, že je musí potrestat za to, že se neučí."

Rákoska zahvízdala, když s ní rozrazila vzduch. Potom mi ji vložila do ruky, klekla si na tlustý měkký koberec, a svou růžovou prcku vystrčila do vzduchu. "Opatrně! Rákoskou jsem ještě nikdy nedostala. Nevím, co mám čekat. Možná budu muset použít stopku."

Švihl jsem ji mírně napříč přes obě hýždě. Vyjekla, ale neřekla, že mám přestat. Až po šestém švihu, už ne tak mírném, řekla, že na seznámení to zatím stačí. Než vrátila rákosku do profesorova depozitu, švihla jednou i mě. Štíplo to pořádně, ale dalo se to vydržet.

Oblékli jsme se, zahladili stopy, vypnuli klimatizaci a vydali se na zpáteční cestu. Těsně před městem odbočila na polní stezku, dlouho mě líbala, a pak zašeptala, "Zavoláš mi ještě někdy?"

Iveta aneb Kosa na kámen

Na střední škole jsem byl mým oblíbeným učitelem češtinář Radek, ale mým opravdovým favoritem byla chemikářka Karolina, s níž jsem si časem vypěstovala - sice poněkud nerovné - skoro až kamarádství. Téměř každou přestávku jsem trávila u ní v kabinetu, a dost často jsem k ní zašla i po vyučování.

Bavily jsme se o všem možném, a tak není divu, že časem došlo i na osobní záležitosti, v neposlední řadě na lásku a na sex. Když naše přátelství trvalo už asi rok, a Karolina už si byla jista mou diskrétností,  svěřila se mi, že se jí líbí Radek, ten ale že na její signály nereaguje.

Pomyslela jsem si, že Karolina se ve vysílání signálů asi  moc nevyzná. Na MOJE signály zatím každý kluk zareagoval.

Přemýšlela jsem, jak kamarádce Karolině pomoci. Brzy jsem na to přišla. Vyprovokuji Radka, aby mě musel potrestat výpraskem, a když se bude k výprasku schylovat, Karolina k Radkovi vtrhne, a pod hrozbou skandálu dosáhne, že si jí Radek začne všímat.

Když jsem Karolinu seznámila se svým plánem, ta se zachmuřila. Měla k němu nepochybně výhrady, ale nakonec její touha ve třicítce získat kvalitního partnera zvítězila nad nějakou hloupou morálkou, a dala mi k mému plánu zelenou.

Ukázalo se, že uskutečnění plánu nebude příliš jednoduché. Pan profesor Radek nebyl nestranný. Byla jsem jeho favoritka, a on nebyl ochoten připustit, že nejsem tak skvělá, jak si mě vysnil. Přestala jsem se učit, přesněji řečeno přestala jsem dávat najevo, že se učím, byla jsem drzá, sprostá, vyrušovala jsem při vyučování, byla jsem hlučná, z přestávek jsem chodila pozdě, posmívala se mu, pitvořila se po něm, zesměšňovala jeho chůzi, dělala na něj grimasy, a nic. Při zkoušení, které ostatně brzy přestalo, aby se Radek neblamoval, jsem nic neuměla. Stále jsem ale byla jeho zlatá premiantka, stále jsem z jeho předmětů měla jedničku. Ale Radek si nejspíš myslel, že se mnou lomcuje opožděná puberta.

Rozlila jsem spoustu žluči, nadělala spoustu zlé krve. Spolužákům vadilo nejprve, že jsem sprostá na všeobecně oblíbeného učitele. Později si všimli, že přes všechno mé odporné chování proplouvám studiem bezpracně, zatímco ostatní si musí vše dobře zasloužit. Že nemusím, co oni musí.

Radek mi před třídou nikdy nic neřekl. Tím i on poklesl v jejích očích. Ale když mé sprosté chování trvalo už řadu týdnů, zval mě do své pracovny a mluvil mi do duše. Nejprve kamarádsky, později čím dál přísněji. Trvalo mu skoro rok, než se - nerad - rozhodl, že jsem zralá pro výprask. To už jsme byli v maturitním ročníku. Konečně.

Jednou ve čtvrtek mi řekl, že mám přijít v pátek po vyučování, a že dostanu výprask. A pokud odmítnu, navrhne mé vyloučení ze školy. Teď mi zatrnulo. Nevím, jestli jsem nezašla příliš daleko. Rychle jsem přikývla na souhlas.

Než jsem v pátek vstoupila do Radkovy kanceláře, poslala jsem esemesku Karolině. Radek mě přivítal, zamknul za mnou dveře, vytáhl si pásek z kalhot, a nařídil mi, abych si svlékla kalhotky. To mě trochu zaskočilo. Nepočítala jsem s tím, že výprask, který jsem si během několika měsíců vykoledovala, má být na holou. Ale zůstala jsem poměrně klidná. Za pár sekund přijde Karolina, a vysvobodí mě. Jednou rukou jsem si vpředu držela sukni, druhou si vzadu loudavě stahovala prádlo. Karolina nikde. Radek se posadil a poklepal si rukou po koleně. "Tak, příslovečných pětadvacet," pravil. Položila jsem se mu na klín, on mi vyhrnul sukni přes hlavu, uchopil pásek, a prááásk. Štíplo to jaksepatří. Vyjekla jsem bolestí, i překvapením. On mě snad opravdu seřeže. Já nahá, a Karolina nikde. Ale to už dopadla druhá. Okolo třinácté jsem zrádkyni Karolinu začala strašně nenávidět. Po patnácté jsem rezignovala.

Když jsem měla za sebou jednadvacet, někdo vzal energicky za kliku. Když ta nepovolila, ozvalo se zabouchání na dveře. Stejně energické. Radek zesinal, spěšně mě shodil z klínu a šel otevřít. Já se postavila a upravila si sukni. Kalhotky zůstaly v koutě pod umývadlem.

Vstoupila Karolina. Vypadala dost rozzlobeně. Já jsem udělala pukrle, a pádila pryč, co mi nohy stačily. "Nashledanou, pane profesore."

Po neděli jsem zašla do chemického kabinetu. Pustila jsem se do Karoliny, že nedodržela dohodu, pročež jsem dostala regulerní výprask na holou. Představte si, paní profesorko, na holou. Kde jste, proboha, tak dlouho trčela? Ale narazila kosa na kámen. Chemikářka se jen pod fousy usmívala, a když jsem dokončila svůj dlouhý monolog, pravila, "Milá Iveto, nepřišla jsem schválně, a to po důkladné úvaze. Přišla jsem totiž na to, že jsi sice chytrá a za jistých okolností docela milá, ale povahově jsi dost velká mrcha, a že partner, který tě jednou dostane, by s tebou mohl mít pěkné peklo na zemi. Tak jsem se rozhodla, že ti dám malou lekci. Doufám, že není ještě úplně pozdě, a že z tebe ještě může vyrůst normální člověk." Na chvíli se odmlčela, a potom, s úsměvem ještě zářivějším, dodala, "A to, že jsi dostala na holou, vím. Všimla jsem si těch kalhotek pod umyvadlem."

Dlouho jsem mlčela, neschopna slova. A potom ze mě vyhrklo, "Paní profesorko, vy jste taky dost velká mrcha." Potichu jsem si pomyslela, věděla jsi hned, že můj plán je parchantský, a nezastavilas mě, protože jsi z něj měla prospěch, ty mi nemáš co vyčítat, chudák Radek, jestli tě mým zaviněním dostane. Pedagožka se přestala usmívat. Pod fousy, i zářivě. Rysy jí ztvrdly, tvář zbrunátněla. Rychle jsem dodala, "Ale mně se ten výprask vlastně líbil. Děkuji vám, že jste se opozdila." Řekla jsem to proto, abych otupila ostří své invektivy a  abych zachránila situaci. Ale v podstatě jsem řekla pravdu. Opravdu se mi to líbilo. Když Radkův pásek dopadl na mou prdelku asi po šestnácté, přestalo mi to vadit, a kolem osmnáctky se mi to začalo líbit.  Po těle se mi rozlévalo příjemné teplo, které vydrželo až do pondělka, to jest dodnes. Skoro mě až mrzelo, že Radek plánovaný výprask kvůli Karolinině vtrhnutí nedokončil. "Docela ráda bych si to někdy zopakovala," dodalo asi už mé druhé já.

Profesorku to trochu uchlácholilo, a už poměrně přátelsky, třebaže ještě nikoliv tak srdečně, jako před pár dny, řekla, "To se ti může snadno splnit. Přijď sem v pátek po vyučování."

Nevím, co Karolina Radkovi v pátek řekla, ale jisto je, že ve vydírání se vyzná mnohem líp, než v posílání signálů. Když jsem další pátek odpoledne vstoupila do chemického kabinetu, na laboratorním stole stála nedopitá láhev vína a dvě skleničky. U jedné seděl Radek s povolenou kravatou, u druhé, neslušně blízko od Radka Karolina, s knoflíky na blůzce pozapínanými napřeskáčku a zřejmě opřekot. Chystala jsem se s omluvou vycouvat, že přijdu jindy, ale Radek na mě zavolal, "Jen pojď dál, ty intrikářko!" (Na veřejnosti mně i všem ostatním korektně vykal.) Ta blbka mu snad vyslepičila náš malý komplot? Nemohla jsem uvěřit svým smyslům. Když jsem přistoupila blíž, pravil, "Jestli dobře počítám, minulý týden jsem ti zůstal čtyři dlužen. K tomu přidáme pětadvacet ostrých za to nekorektní spiknutí, které jsi proti mně zosnovala, a plus pětadvacet veleostrých za to, že jsi byla na Karolinu sprostá." Na Karolinu, ne na paní profesorku Iksypsilonovou. "To máme dohromady padesát devět." "Padesát čtyři," skočila jsem mu do řeči. "Inu, matematika nebyla má specializace. Tak tedy padesát čtyři. Tak, kalhotky dolů! Šup!" Radek domluvil a usmál se. Řekla bych, že pod fousy.

Radek si dal opravdu záležet. Šetřil mě ještě míň, než poprvé. Výprask probíhal podobně, jako minule. Do deseti-patnácti to bolelo jak čert. Měla jsem zadek v jednom ohni. Snažila jsem se neřvát. Jen jsem zaťala zuby, a tiše úpěla. Po patnáctce se mě zmocnila eufórie, podobná té před týdnem. V polovině, to jest po sedmadvaceti mi Radek nabídl pauzu. Odmítla jsem ji. Ne proto, abych to měla rychle, rychle za sebou, ale právě naopak  bála jsem se, abych nevychladla.

Radek skončil po čtyřiapadesáti, jak bylo dohodnuto. Ale Karolina reklamovala, že je to teprve jednapadesát. Matematika zřejmě nebyla ani její silnou stránkou, třebaže u chemiků je to více na pováženou, než u aprobace čeština-dějepis.

Když bylo po výprasku, Radek odněkud vykouzlil třetí skleničku, dal mi pusu na tvář a ještě jednou mě rukou plácl po sukni. Karolina se na něj podívala velmi škaredě, ale i ona mi dala pusu. Na druhou tvář. Potom mi oba navrhli tykání. Myslím, že na to nebyli domluveni, neboť si vyměnili udivené pohledy.

Spolužáci ve škole se poněkud divili, cože se to asi stalo, že se mé chování k češtináři ze dne na den o 180 stupňů obrátilo, ale brzy si našli jiná témata ke skloňování. Ve volných chvílích jsem chodila i nadále do chemického kabinetu. Vztahy s Karolinou se rychle normalizovaly, a Karolina se brzy vrátila k žensko-ženské upřímnosti. Asi po dvou týdnech se přiznala, že ji vzrušilo, jak jsem onehdy dostala od Radka čtyřiapadesát na holou, a že měla tehdy mokré kalhotky. A že by to i ona ráda zažila. "Žádný problém," pravila jsem s potutelným úsměvem. "Kalhotky dolů, přehnout přes stůl, a jdeme na to. Šup!" Karolina se zarděla, smutně se usmála a plácla mě přes ruku. Že ona by to raděj od Radka.

Už se mi nechtělo uzavřít s Karolinou další komplot, a proto jsem jednala na vlastní pěst. Při nejbližší příležitosti jsem Radkovi povyprávěla, po čem Karolina touží. Viditelně se potěšil. Odkdy si tykáme, začal i on být otevřenější. Karolinin zadek se mu líbí a nasekat jí na holou je i jeho velmi dávná touha. Jen jsem ho požádala, aby si vymyslel nějaký pravděpodobně vypadající důvod, a mě do toho nezatahoval.

Několik dní na to jsem dostala od Radka velikánskou bonboniéru. Celý zářil štěstím. Ani jsem ho nemusela nutit, aby se přiznal, že výprask využil k činnosti ještě mnohem bohulibější.

Na podzim, to už jsem byla na vysoké, jsem během jedné hodiny dostala ze dvou různých adres svatební oznámení. Oba mě žádali, abych jim šla za svědka. V advokátní poradně nenašli ani po dlouhém hledání důvod, proč by oba snoubenci nemohli mít téhož svědka. A co není výslovně zakázáno, to se může.

Karolina měla pod bělostnou róbou s dlouhou vlečkou už docela pěkně kulaté bříško.

Larisa aneb Co je moc, to je moc 49

Jedné zimy jsem se uhodil přes kapsu a dopřál si pobytový zájezd do Dominikánské republiky. Na vedlejším sedadle v letadle seděla nějaká žena. Letělo se v noci, osvětlení bylo mdlé, tak ji nebylo moc vidět. Všiml jsem si jen to, že je dost štíhlá.

Zato ji bylo slyšet. Oslovila mě, a pak se jí huba nezastavila. Cesta byla dlouhá, a já se chystal, že si pospím. Neznámá mi to nedovolovala. Ale na druhou stranu dlužno uznat, že měla příjemný hlas a vyprávěla zajímavě. Začala tím, kde pracuje, a co tam dělá, a pak přešla ke svým cestám po světě. Kde všude byla, jak se jí tam líbilo, jaké jsou kde zajímavosti, a na co si kde třeba dát pozor. V Dominikánské republice ještě nebyla, a hrozně se těší. Asi po dvou hodinách jejího monologu jsem začal s dialogem, a na spánek jsem rezignoval. Cesta nám příjemně utekla. Těsně před přistáním na mezinárodním letišti Punta Cana mi navrhla tykání, což jsem vděčně přijal. Jmenuje se Larisa. Než jsem se jí stihl zeptat, jestli je Řekyně, letuška vyzvala cestující k vystupování.

Až teď jsem  si ji mohl líp prohlídnout. Na ženu velmi vysoká, kolem třicítky, krátké vlasy něco mezi blond a zrzavými, zelené oči, pihovatý obličej, menší ale ne úplně malá prsa. Na sobě měla ošoupané, ale nikoliv módně děravé texasky, a béžové tričko, rovněž dost ošoupané. Elegantní, jistě velmi drahý, teplý kabát, v němž nastoupila do letadla, si nesla přes ruku. Přichystaný autobus nás odvezl do luxusního resortu na pobřeží. Po vystoupení mi Larisa strčila do ruky kabát i své příruční zavazadlo, a někam odcválala. Když delegátka cestovní kanceláře rozdělovala bungalovy, ukázalo se, že bydlím s Larisou.

Měl jsem smíšené pocity. Na jedné straně bylo víc než jisté, že mé soukromí bude omezeno. Na druhé straně, mohl jsem dostat i někoho horšího. Z těch, co jsem viděl na letišti  mi nikdo extra nepadl do oka.

Na ostrovech byly dvě hodiny v noci. Po dlouhé cestě  bylo načase spláchnout špínu z letadla a jít spát. Larisa šla do koupelny první. Vrátila se nahá, a bezostyšně se přede mnou utírala. Já jsem si do koupelny vzal úplně nové pyžamo, s dosud neodstřiženou visačkou. Když jsem se vrátil, byla stále ještě nahá. Stála před velkým zrcadlem a sušila si vlasy nikoliv jen tak nad plamenem, ale miniaturním fénem, co se vejde do kabelky. Její postava neměla chybu. Tělo měla rovnoměrně opálené, dokonale souměrné, a prdelku měla, stejně jako tvář, posetou drobnými zrzavými pihami. Stejně zrzavé byly i chloupky na ohanbí. V zrcadle si nemohla nepovšimnout mé erekce. Nechala to ale bez komentáře.

Konečně jsme šli spát. Já v pyžamu s nerozžehlenými faldy, ona nahá. Když zhaslo světlo, obrátil jsem se k ní a pod přikrývkou ji uchopil za ňadro. Jemně  mě odstrčila, a pravila, "Já na souložení moc nejsem. Promiň!" Velmi zdvořile jsem se omluvil. V duchu jsem si nadával, jak špatně umím odhadnout lidi. Ale nadával jsem i jí, rovněž v duchu: producíruje se před člověkem nahá, rozdráždí ho, a potom ho nechá být. To budou prázdniny za všechny drobné!

Když jsem si všiml, že ani po hodné chvíli nespí, odvážil jsem se zeptat, na co tedy je. "Já jsem spankerka," řekla. Vždycky jsem si zakládal na svém vzdělání a myslel jsem si, že znám hodně cizích slov. Ale toto jsem neznal. Zeptal jsem se. Neřekla mi, že jsem pitomec, a trpělivě mi  to vysvětlila: "Zjednodušeně řečeno, spankeři jsou osoby, které rády mrskají jedince opačného pohlaví, nejraději po holém zadku, a rády se od nich nechají mrskat tamtéž." "Ode mě by ses dala vymrskat?" zeptal jsem se po chvíli. "Jo, velmi ráda," pravila. "Proč si myslíš, že jsem zařídila, abychom bydleli spolu? Už v letadle jsem si tě vytypovala, že bys na to byl docela vhodný. Ale až ráno." Když vycítila, že jsem zklamaný, řekla, "Jestli chceš, udělala bych ti to rukou. Všimla jsem si, že ti stojí." To se ví, že jsem chtěl. Naklonila se ke mně, jednou rukou odtáhla gumičku a druhou strčila dovnitř. Moje novoučké pyžamo bylo v okamžiku pokřtěno. Dobře, že nechtěla soulož. Byla by zklamaná, a já bych si utržil hanbu.

Spal jsem jako mimino. Ráno mnou Larisa zacloumala. "Tak co bude s tím spankingem?" Rychle jsem se probral. Otočil jsem ji na bříško, klekl jsem si na postel vedle ní a plácal ji rukama po obou hýždích. Trvalo nejmíň dvacet minut, než řekla, že stačí. Obrátila se na znak, roztáhla nohy a řekla, "Pojď, honem!" Nevěděl jsem, kam mám jít. Poplácala si rukou po rozkroku. Shodil jsem zacákané pyžamo a šoupl jí ho tam. Po noční masturbaci to trvalo poměrně dost dlouho. Když jsme skončili s pohyby, zeptal jsem se, "Používáš nějakou antikoncepci?" "To ses zeptal brzo," zasmála se. "Neměj strach, mám to pod kontrolou." "Neříkalas, že nejsi na souložení?" "Říkala jsem, že nejsem MOC na souložení. Ale po dobrém spankingu si VŽDYCKY dám říct." Znělo to skoro jako pochvala.

Po snídani jsme se věnovali lenošení na pláži. Na sex a spanking, a na to jak to spolu souvisí, nepřišla řeč. Vlastně nepřišla řeč skoro na nic.

Po obědě byla v programu před odpoledním společným výletem dvouhodinová siesta. Myslel jsem, že dospím, co jsem nestihl v letadle a během zkrácené tropické noci. Ale chyba lávky. Larisa otevřela svůj kufr, a pod početnými luxusními společenskými toaletami nahmátla tajnou přihrádku na zip, a vytáhla z ní krátké kožené důtky. "Svlíkej se," přikázala mi. "Proč?", ptal jsem se udiveně. "Spankeři jsou osoby, které rády mrskají jedince opačného pohlaví, nejraději po holém zadku, a rády se od nich nechají mrskat tamtéž. Vzpomínáš si? Jsi na řadě!" Tak jsem ji poslechl, lehl si na břicho a držel. Nebylo to špatné. Začínal jsem chápat, co na tom ti spankeři mají. Když skončila, otočila si mě na znak, vyhrnula si sukni a nasedla na mého ztopořence. Na to, že není moc na souložení, měla úžasnou výdrž a fantazii. Skoro jsme nestihli nástup do autobusu.

Večer se pokračovalo. Výprask její, dvě soulože, ráno výprask můj a soulož, v poledne výprask její a soulož... Mezitím, při plavání v moři, mi sahala do plavek a ejakulovala mě do Karibiku. Byly doby, že jsem po takové dovolené toužil, ale co je moc, to je moc, syrečky from Holomóc. Na třetí den jsem byl z toho unavený, a na šestý den jsem to už nevydržel.

Zašel jsem za delegátkou cestovní kanceláře, a aniž jsem uvedl proč, požádal ji o změnu ubytování. "Bohužel, všechny bungalovy jsou plně obsazené." Dlouho  uhrančivýma černýma očima rentgenovala můj poklopec. "Ale abyste neřekl, že se o klienty nestaráme, a že jim nevycházíme vstříc, můžete se ubytovat u mě."

Po večeři jsem si k ní přestěhoval věci. Byla to robustní čtyřicátnice, vybraným způsobem oblečená, s velkými prsy deroucími se ven skrz hluboký dekolt. Jmenovala se Monica (ano, Monica, s "c"). Když jsem se před spaním sprchoval, vlezla za mnou do koupelny. "Přišla jsem se podívat, jakej seš samec." Chvíli si mě prohlížela, a pak pravila, "Prima! Bude nám spolu hezky. Už jsem neměla chlapa, ani nepamatuju. Zaplétat se s domorodci máme zakázáno, a turisti jsou skoro vždycky spárovaní." Úd se mi při těch řečech zase probudil, a tak jsem se rychle odvrátil, abych erekci skryl. To jsem ale neměl dělat. Vystavil jsem jí zadek hustě pokrytý čerstvými červenými pruhy. "To mám dnes ale šťastný den," zajásala Monica, "nejen, že mi Prozřetelnost přihrála kluka jsoucího do postele, ale navíc je to ještě i spanker."